Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Ve tvé náruči nestárnu, neumírám

Úterý v 14:57 | AkasAkim |  Poezie
Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
v úsměvu tvém přímo před sebou,
zrcadla magická, do tvých očí,
co dary nebeské po Luně se svezou,
vnořena jsou a nikdy se nemračí,
přestože po odpočinku touží,
únavou zmožené čočky po hříchu
točící se jako kolotoč, krouží
měkce a hebkostí podobny mechu,
v tu chvíli já, zhýralec a nemrava
kvapně po objetí tvém hlasitě volám,
úkosem hledím doleva, doprava,
v náruči tvé voňavé útěchu hledám,
doufaje při své prostopášné drzosti,
že slova má, nezkušeně veršovaná
darují ti přehršle romantiky i radosti
přesto, že jsou občas tak neřestná.

Věnováno Elizabeth
 

Blonďatý andílek

9. října 2017 v 14:31 | AkasAkim |  Poezie
Slova hedvábná budu tiše vkládat
pečlivě do rytmu dechu tvého
milováním sladce ozvučeného
snad podaří se mi tě rázem vlákat
výčitky nemusíš trápit mysl svou
s úmysly čistými spěchám tě konejšit
rovnováhu duše a těla chci nastavit
věř mi, zabere to jen chvíli malou
v náruči své roztoužené schovám si tě
v písmenkách šesti skrýt se dá tvá radost
pro štědrost já však nikdy nešeptám dost
oči tvé ohnivé křičet budou slovo "ještě"
to slůvko, co vpité máš do zorniček očních
tak rád vidím tě tetelit se blahem a touhou
masáží tantrickou prožiješ rozkoš blaženou
jsi má večernice, co účastní se rejdů nočních.

A bude svatba (tedy byla svatba)

21. září 2017 v 11:26 | AkasAkim |  Poezie
Jednou, tenkrát, kdysi, dávno tomu je,
to vylezl jsem tehdy právě ze své sluje,
tu lísteček ze stromu padati jsem spatřil,
ač jsem pecivál, tenkrát jsem vám nelenil,
inu zvedl jsem ten spadnuvší vzkaz kouzelný,
po větru nesl se ten dopis snad shůry seslaný,
a na mou věru, že nelžu vám, bylo v něm čitelně napsáno,
že svatba bude, že už to tam mají zlatým písmem zapsáno,
no divte se mi, já vám zíral, zrovna jak ten výr,
že prý naší Lucinku bude si brát hejsek Bohumír,
aby to prý nebrali na lehkou váhu a pro velkou slávu,
rozhodnuto bylo, že darem dostanou prcka, no Olivu,
nečilte se na mě, to já jen, aby sranda byla velká,
všem vám je přece jasný, že myslím tím Oliverka,
co vám mám povídat, netrvalo to až tak dlouho,
událo se vše, co do toho lístečku bylo vepsáno,
osud karty míchá a taky díky Bohu, Oliver je zdravým čiperou,
ten rošťák mrňavej se rozhodl přijít na Svět ještě před svatbou,
všichni víme, že mělo to tak být, a je to tak správně,
popřejme těm třem, nechť mají se v životě jen krásně,
vyloučeno též není, znáte přírodu, tu nenechavou potvůrku,
však nemusí dlouho trvat a Olík může mít brášku, či sestřičku,
důležitým faktem, pravdou nehynoucí a věcí více, nežli jasnou
že tahle rodinka, prozatím tříčlenná, opájí se nesmírnou láskou,
a proto v ten velikánský a slavný den, kdy bere si jeden druhého,
popřejme jim lásku, zdraví, štěstí, pohodu a hlavně vůbec nic zlého.


Věnováno Lucii a Bohumírovi Holmanovým. Miluji vás, oba. Líbající



 


Pravda občas nevítězí!

15. září 2017 v 12:36 | AkasAkim |  Úvahy a články
Říká se, že když se člověk zamiluje, tak pro lásku nevidí a neslyší. Dá se s tím souhlasit, nebo ne. Sledujíc své okolí, shledal jsem v podstatě dva typy lidí. Jedni se opravdu zamilovávají bezhlavě, pokud do "toho" spadnou, jedou v tom na plno. Hledí na svůj protějšek, jak na svatý obrázek, vnímají jen to hezké, pěkné a nádherné. Negativní věci a náznaky jakéhokoliv nesouladu jejich právě prožívaného vztahu nevnímají. Ti druzí si svou zamilovanost také užívají, ale na rozdíl od té první skupiny, vidí věci střízlivěji, nezaslepeně, reálněji, chtělo by se říci. Z vlastní zkušeností vím, že do té první grupy patří spíše ti mladší ročníky, kteří si toho ještě moc neprožili a svět vnímají z pozice naivních adolescentů, jednoduše, růžově. Starší ročníky jsou přece jen opatrnější, což ale rozhodně není pravidlo. Znám spoustu "zkušených" osob, kteří se zkrátka vrhají do každého nového vztahu se stejnou naivitou, jako do toho prvého. Já se řadím spíše do té druhé skupiny, ačkoliv v rámci zachování duchu upřímnosti, musím přiznat, že je to občas příšerná fuška. Co naplat, láska je mrška tuze vábivá, svůdná a lákavá, často se jen stěží odolává. A co vy, do jaké skupiny patříte vy?

Já se však chci věnovat dané věci spíše z té druhé strany, z pozice nezúčastněného sledovatele. Zajisté jste se v oné situaci ocitli již několikrát, mnohokrát. Vaši příbuzní, kamarádi, přátelé, známí se zabouchnou a vy jste blízkými svědky jejich zamilovanosti. Jen svědky! Tudíž vidíte věci s nadhledem a reálně. A tak se vám zákonitě stane, že pochopíte věci, které zúčastnění přehlédnou, případně si onen fakt nepřipouští. Určitě to znáte, najednou se jeden z párů začne chovat snad jen nepatrně jinak, což může znamenat v podstatě cokoliv, ale vy máte pocit, že ona změna chování musí být způsobena určitým poklesem vřelosti jednoho k druhému. Začnete v tichosti špekulovat. "Má jinou (jiného), miluje ho (ji) ještě, chce od něho (ní) odejít, přizná se mu (ji), bude to vůbec řešit? Ve vás to začne hlodat, máte tendenci danému páru pomoc, řešit situaci, kterou oni si jako pár zatím vůbec nepřipouští. Může být ale ještě hůř. Co když se ti dva k sobě vůbec nechodí, spíše spolu bojují a jsou spolu jen silou vůle? Nebo už spolu být nechtějí? Ještě horší, než váš vnitřní pocit, jsou skutečné a nepřehlédnutelné (z pozice svědka) náznaky, vysílané vědomě, či nevědomky. Zajisté víte, o čem hovořím, z ničeho nic je jeden z páru o mnoho častěji přilepen na display svého mobilního telefonu, na který mu chodí x zpráv, po jejichž přečtení se jen ztěžka brání rádoby nevinnému culení a svému protějšku však "chladně" vysvětluje, že to je přece kolega(gyně) z práce a že řeší věci výhradně pracovní. Vy však již víte, že tomu tak není. Ovšem, může být ještě o mnoho hůře. Jeden z páru si vás totiž může vzít jako své "rukojmí." Chce se s tím druhým rozejít, neví, jak to udělat, případně k tomu nemá dostatek sil, je to jednoduše zbabělec a tak dává svému okolí jasně najevo, že je vše jinak. V nepřítomnosti svého "protějšku" flirtuje s opačným pohlavím, případně rovnou a na férovku přijde na sraz s vámi třeba do hospůdky s někým, koho oficiálně představí jako kamaráda(ku), kolegu(gyni), vám je již ale jasno, že tomu bude jinak, neb se k sobě chovají o mnoho důvěrněji. Účelem tohoto trapného chování je naděj, že vám to docvakne, druhé polovičce to nabonzujete a on(a), už jen při vzájemné konfrontaci onen zálet, či paralelní vztah jen přikývne a docílí tak vytouženého rozchodu. Připadá vám to jako podraz, jako slabost a nízkost lidského charakteru. Souhlasím, jak jinak to nazvat? Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je tato situace krajně nepříjemná, být stavěn do pozice bonzáka, který hlásí své(mu) kamardce(dovi), že ten druhý už s ním být asi nechce a že již má dokonce patrně někoho jiného. Do pozice donuceného práskače jsem byl naštěstí zatím v životě postaven jen jednou a mohu vám říct, že jsem si nevěděl rady, nakonec jsme to jako parta přátel zvládli a byť neradi, "dopomohli" jsme danému páru k "vytouženému" rozchodu, v současné době jsou oba znovu zadaní a velmi spokojení. Já osobně jsem si s této situace odnesl zkušenost, že i v člověku, který je léta šťastný a zamilování, se může leccos zlomit a on počne hledat cestu životem po boku někoho jiného. Vždycky by ale měl mít v sobě tolik síly, aby se dokázal podívat tomu druhému do očí a říct mu, jak se ve vztahu cítí. Je tomu už několik let, co se tento konkrétní příběh odehrál, hořkost jeho konce však v sobě máme všichni dodnes.

V tomto případě nakonec pravda skutečně zvítězila, jindy bývá ale krutě poražena. Z počátku jsem vlastně ani nechtěl zmiňovat žádný konkrétní případ ze svého okolí, ten článek měl být zkrátka o tom, že je mnohdy celkem obtížné sledovat zamilovaný pár a vidět, jak se jejich vztah mění, nebo již od začátku skřípe. Člověk má vlastně jen dvě možnosti, buď zůstane němým svědkem tekoucích událostí, nebo se tu a tam, snaží tyto události usměrnit tím, podle jeho mínění správným směrem. Upřímně vám povím, že dříve jsem se považoval za usměrňovače, v současně době jsem ale raději němým svědkem. Ono se totiž občas i stává, že pletete-li se do cizího vztahu, vina neúspěchu padne nakonec na vaší hlavu. Je dobré říci svůj názor, ale ještě lepší, je v pravý moment ustoupit a dovolit dvojici, aby si danou situaci vyřešili jen skutečně mezi sebou. Láska je sice hluchá a slepá, to však může být přihlížející svědek též. Nikdy totiž zcela neodhadne situaci, ačkoliv máte dojem, že je vám vše jasné.

A co vy, jste raději usměrňovači, nebo němí svědci? A proč? A proč ne?

...Světlo vaše...

14. září 2017 v 20:39 | AkasAkim |  Music


K sobě se obraťte a na sobě pracujte jako na odkazu universální moudrosti. Jedině v sobě samotném může člověk nalézt neklamnou útěchu, kterou nic jiného na světě nedá a dát nemůže. A dojdete-li svého cíle, v lampě vaší moudrosti se rozžehne světlo, které neplane, světlo, které nehoří a před nímž žádné temnoty neobstojí. A vaší ruku vyzbrojí nezbadatelná prozřetelnost podivuhodným žezlem, jež je realizací moci a současně i opory. A tehdy nebude vaše oči děsit blýskání efemérních světlušek v temnotách soudobého kalu. A tento svět stane se vám personifikací věčně proměnné a přitom věčně stejné báje. Čisté a syté zázračnými barvami jako pohádky, jež jste slyšeli za svého dětství, když se tichým večerem nesly zvuky klekání. Od jednotlivců musí vzejít světlo celému světu. Světlo vaše.

Lvmen poslouchám bezmála 20 let, velkolepost, rozmanitost a obsáhlost jejich hudby mě vždy udivovala. Pokaždé, když je poslouchám, mám pocit, že zraji coby člověk, mám totiž pocit, že o jejich muziku se mohu opřít a tóny jejich skladeb mě ochrání před vším zlým, ačkoliv to nejsou písně na první poslech přívětivé, mě jejich mohutnost a majestátnost doslova léčí. Jsou zkrátka boží, letos vydali po letech novou desku, fyzicky jen na vinylu. Radost s nového počinu ale kalí fakt, že v kapele došlo k dalšímu úmrtí jednoho z členů. Že by název nového alba "Mitgefangen Mitgehangen", což v překladu znamená "S kým tě chytnou, s tím tě pověsí," měl mít fatální následky?

Opilecké blouznění

19. srpna 2017 v 13:20 | AkasAkim |  Poezie
Sháním ženu, či děvče na erotické hrátky.
Fofr, než má erekce uteče zadními vrátky.
……………………………………………………………………………….
Když člověk pracuje, čas kamarádí se s lenochodem,
když si člověk užívá, čas chová se spíše jako průjem.
……………………………………………………………………………….
Poslední zrnko svého života daruji ti vřele
a pak s tebou kvůli mrdu vlezu do postele.

Substance daru? Poslední zrnko!

18. srpna 2017 v 12:01 | AkasAkim |  Poezie
Daruj mi štědře esenci své ženskosti,
když toliko a bodře mi o ni vyprávíš,
dovol mi ochutnat lůna tvého plnosti
ručím ti vlastním krkem, že netratíš
hebkost svou rozprostři po polštáři
já v dlaně své ukryji ji hbitě a rád
prsty mé budou působit co otrokáři,
jenž klínu tvému nastolí pevný řád
na vytáčky vážně zřetel brát nebudu
s tím radím ti dobře, hnedle smiř se
nahotu tvou z lehkostí pírka dobudu
těla naše rázem v jedno propojí se.

Motýlek

9. srpna 2017 v 11:45 | AkasAkim |  Fotopokusy
V práci se mi na "okno" usadil tenhle krasavec. Byl víkend, tak jsem měl trošku více času, nacvakal jsem tedy pár snímečků a pak už si jen pohrál s efekty v telefonu… a docela jsem si přál, aby se z malinkatého motýlka proměnil na maličkého človíčka, se kterým bych pokecal. Smějící se




Sen má život jepičí

7. srpna 2017 v 18:42 | AkasAkim |  Poezie
Pro něhu pilulky zloby polykáš,
k vlastnímu srdci klíč hledáš,
v temnotě tvář svou ukrýváš,
co masku pro okolí, procitáš,
však úsměvu půjčenému nevěříš,
pro doteky milostné tělo odložíš,
bohyni do náruče hlavu položíš,
myšlenky mravokárné zaplašíš,
rutinu života bohémsky zavrhneš,
volání zvonů vábivých podlehneš,
hlasy zvonů v mlze rázem ztratíš,
ze snu v realitu nerad se navrátíš.

Méné

7. srpna 2017 v 18:40 | AkasAkim |  Poezie
Jako bych hýčkal okvětní lístky,
tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,
fouknu na ně jen tak zlehýnka,
rosickou zavoní tvá studánka,
andělíčka jazýčkem ti poškádlím,
durdit se nebudeš, to se vsadím,
ňadérka, co v dekoltu skrýváš stěží,
dobývat směle budu, jak špičky věží,
hroty bradavek vztyčených tak hrdě,
polaskám zprvu jemně, poté i tvrdě,
mravokárci už se budou zlostí čertit,
až z očích našich rozkoš bude zářit,
milovat se budeme namísto modlení,
shůry sledovat budou to naše těšení,
ani náhodou nebudou se oni zlobiti,
vždyť láskou my budeme žití slaviti.

Antibible

21. července 2017 v 12:02 | AkasAkim |  Poezie
V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
jimiž božstva samozvaná
vládnou tak krutě despoticky,
že touha věřit je svázaná,
jako by to mělo být navždycky,
však není tomu tak milý človíčku,
to přec už dlouho moc dobře víš,
uchovej v sobě pohanství jiskřičku,
plameny poznání v lidech rozpálíš.

Za 5 minut u Tesca!

18. července 2017 v 19:19 | AkasAkim |  Úvahy a články
Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.

Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.

Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.
Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.

Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.

Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.

Dědeček Smradoušek

17. července 2017 v 12:52 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.
Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.
Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Kamenem na nebe nedohodíš

3. července 2017 v 10:50 | AkasAkim |  Poezie
Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,
pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

3. července 2017 v 10:44 | AkasAkim |  Poezie
Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
skrz clonu myšlenky,
touhou ostře zvonící,
chtíčem libě vonící.

Simonka

19. června 2017 v 18:44 | AkasAkim |  XXX
Stránka pro dospělé

Kliknutím na tlačítko "Souhlasím s podmínkami užívání" potvrzuji, že souhlasím s níže uvedenými podmínkami. Přistupuji ke stránkám zveřejněným na Internetu (na http://akasakim.blog.cz/) a jsem si vědom níže uvedených skutečností. Vstupem na uvedené stránky zároveň potvrzuji pravdivost těchto údajů:

1. Je mi nejméně osmnáct (18) let
2. Pokud žiji v zemi, kde se plnoletosti dosahuje v jiném věku než v České republice, potvrzuji, že splňuji všechny podmínky plnoletosti a přístupu k eroticky orientovanému obsahu.
3. Potvrzuji, že sexuálně orientovaná data budu používat pro své osobní účely, tato data mě nijak neurážejí a že tuto stránku navštěvuji dobrovolně.
4. Budu používat pouze ta data, která neporušují zákony země, ve které žiji.
5. Neposkytnu ani nezpřístupním žádná data získaná na této stránce nikomu, kdo je mladší 18 let, ani uživatelům, kteří nesplňují podmínky tohoto ujednání.

Pokud souhlasíte se všemi podmínkami, vstupte. Pokud nesouhlasíte s kteroukoli z těchto podmínek, opusťte prosím tuto stránku.



Kliknutím na odkaz "Celý článek" a název článku, souhlasím s podmínkami užívání


Inkarnace zla

15. června 2017 v 12:50 | AkasAkim |  Poezie
Absence ticha
esence strachu
špetka pohrdání
pláče a chmur
dere se ze snů
křtánem mým
obohacuje zlo
nitrem zpupným
mazlivě hýčkané
vysílené řevem
a to mám za to
že našel jsem zlato
v útrobách něhy
tvé neurozeně
omračující krásy
kladívka tepu
dráždí mužství
touhou prosycené
srdce bije dechem
vášnivě zrychleném
spěchám vstříc
síle tužby nebázlivé
do Bible Svaté
omylem nezapsané
nahotou chráněn
v noci s tebou tančím.

Elvíra

14. června 2017 v 16:15 | AkasAkim |  Poezie
Oči tvé čarovné,
divoce hluboké
hříchem žhnou, sálají,
když do nich hledím,
tělo mé uvnitř tvého,
kůže kůži za svou pojala,
tanec vlka podmanivě
vábeného svou družkou,
bohyní, vlčicí, spasitelkou,
na znamení Luny, které
s obdivem a údivem
pokloní se tímto aktem,
hledajíc smysl života
v kráse třpytu jejího
pravdivě neklamného,
napiji se vláhy tvé,
přímo lokat hodlám ji,
to jen na okamžik
zraky naše odloučí se,
ty usedneš ladně,
přec dravě na obličej můj
a to Světe div se
bez jediné známky studu,
vždyť modlíme se tímto
k bohyni naší potemnělé,
úplňkem svůdně tančící.

Půjde to bez tabulky 18+?

13. června 2017 v 20:15 | AkasAkim |  Úvahy a články
Je to asi 3 dny, co jsem ze svého blogu odstranil onu ošidnou tabulku 18+, která varovala návštěvníky o tom, že jeho obsah je zčásti pornografický. Chtěl jsem to zkrátka zkusit. Předtím jsem pochopitelně zaměnil "nahé" fotky mé kamarádky, které zdobily úvodní stránku mého blogísku a nahradil je nevinnou přírodou a fotkou z mého setkání s kolegyní blogerkou. Dneska jsem však zjistil, že mi opět tak nějak záhadně mizí obsah článků a dokonce se sám upravuje právě i foto design blogu. Mám to brát znovu jako naprostou náhodu a technickou nedokonalost? Již jednou jsem se na to ptal admina a ten se mi dušoval, že on v tom prsty nemá a že proti mně, ani způsobu mého psaní nemá zhola nic. A já neměl důvod mu nevěřit. Asi jsem opravdu paranoidní a příliš vztahovačný, ale na druhou stranu mě pochopte. Jako zaměstnaná osoba zkrátka nemám čas pořád kontrolovat, jestli z mého blogu opětovně něco nemizí. Tak snad to bylo naposled. Opravdu nechápu, proč by někomu měli vadit mé vlastní fotografie z hudebního koncertu, který byl korunován setkáním s tak milou a kouzelnou osůbkou, jako je Evil. Tu varovnou tabulku sem zatím nevrátím, ale čert ví, co se stane třeba už zítra. Uvidíme tedy.

Můra

12. června 2017 v 19:13 | AkasAkim |  Fotopokusy
Celý život vidím krásu tam, kde jí ostatní ani nehledají. Při minulé noční šichtě se mi podařilo nafotit tuhle "zakletou" tančící vílu. Patrně zahynula dříve, než ji stačil někdo polibkem proměnit zpět ve spanilou a líbeznou dívku.



Kam dál