Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Záludnost pozůstalosti

Pondělí v 11:24 | AkasAkim |  Poezie
Štěstí běhny z oka mi kape,
přec mám v srdci trn
z hvězdy zatoulané,
mamonem poblázněné,
z popudu mrtvé něhy,
blázne, samotáři
osamělostí zpustl jsi
a tak klenba nebeská
padá k zemi, smůlovatě,
z temným žuchnutím,
neónem září ten věčný
dekadentní chrám,
nám lidem kdosi sebral korunu
poslání a sebezapření,
ne sami jsme si ji ukradli, ta
plamenem ohnivým teď hoří,
poslouchej stříbřenko má, vláčná,
vnitřní hlas po větru šeptá mi
zkazky prozřením zvonící,
já však stále nemám šajn,
kdo Ábel je a kdo Kain.
 

Na hodinách absolutní nula

Čtvrtek v 16:23 | AkasAkim |  Poezie
Lhostejná mi je hořkost lecjaká tíživá,
poduškou voňavou jsou mi slova tvá,
ve tvé přítomnosti blahosklonně hřejivé,
libozvučným tónem znějí mi věty vábivé,
z tvých úst vyřčených, tvé libé rtíky,
co chutnají mi jako nejsladší dortíky,
hřejí se o plamínky uličnicky vyskakujících,
z pod víček tvých kaštanů, snově hnědých,
bláznivinou omáčených v maně nebeské,
v každém zvířeti najdeš kus duše lidské,
bratři vlci vyjí k Měsíci veršíky teskně milostné,
na místečku tajném svůdným oparem zamžené,
běž ženo, dívko, anděli a hledej je, ty smíš,
ve svém objetí je při troše štěstí brzy ucítíš,
já mezi svými bratry, svorně hledíme Luně vstříc,
prahnu po tvé náruči, po ničem netoužil jsem víc,
oči touhou planou, tělo zjizvené mám pokryto srstí,
lidskost na první pohled ztratila se v přemíře neřestí,
tobě však dobře známo je mé tajemství staleté,
do dotyků rukou a tanců obnažených těl zakleté,
hřích s nevinností boj svádí, srdce se ale náhle protnula,
hodiny přestaly odbíjet, na ciferníku svítí absolutní nula.

Kukadla slibem žhnoucí

5. ledna 2018 v 11:19 | AkasAkim |  Poezie
Kukadla nevinná,
jako pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v dívčím pokojíčku,
každý se hned ptá,
co za aroma a vůni to asi být může,
vždyť voní to víc, než nejhezčí růže,
ona se jenom usmívá,
jsou jí pro smích všichni nic netušící hosté,
co k ní na návštěvu přišli dneska již po sté,
žhnou kukadla zářivá
a ještě nevinnější úsměv zdobí její líčka,
to co pokojem voní je její orosená pička.
 


Chladivé ostří do slibu ukryté

2. ledna 2018 v 12:09 | AkasAkim |  Poezie
Perly slz v kapičkách zakleté
lámou se v temných odrazech
obrazců skrz mračna viděné
havraní křídla v pahýlech
kvetou přes nedostatek čiré vody
jen z lávy lidské naděje
srdce a kříž zas řeší své neshody
černý kámen bortí ideje,
když usadil se kdysi v duši tvé
jen z půli lidské královno noci
rány sypané solí jsou již celistvé,
přesto od bolesti není ti pomoci
to zdá se na dotek první, ruce tvé
tikají pozpátku chaoticky ostří ledovou
svázané jsou, křič, zakletými říkadly
v uzlech lámou všechnu radost chladivou
Svět voní i páchne různými lákadly
snad pro sliby falešné topíš sebe sama
na proroky zítřků lepších nevěříš
k Luně kanou krůpěje dívčí, jsi dáma
v rozpuku, poupě, ať sníš či bdíš
poklonou zdravíš hvězdy mávnutím slzném
přes den ukrýváš bolest svou marnivou
v paprscích Slunce učíš se žít v rozpuku plném
pro hříšnost slibů v sobě dusíš lásku šálivou.


Dedikováno HP

Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...

29. prosince 2017 v 11:48 | AkasAkim |  Poezie
Být obdarován hmotným dárkem je radost, ale je-li člověku (vlku) věnováno něco tak jedinečného a vřele výjimečného, jako jsou slova do veršů spletená, je to štěstí několikanásobné. Snad jsem si ani tento dárek nezasloužil, ale havrani-princezna byla patrně jiného názoru. Přiznám se vám, že mě její slova dohnala až k pláči, co dojetím zvonil, ano až tak moc mě její slova zasáhla. Ačkoliv jsem již tak učinil, přesto jí ještě jednou velmi děkuji. Tvá slova jsou pravým balzámem pro mou rozervanou duši. Jsi jednou z mých hvězd po nočním nebi tančící.


Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...


Probudil ses jednoho mlhavého rána,
divil ses, nebyla ti známa
skutečnost, žes´ ty byl jiným,
sám sebou, mezi svými.

Dostal jsi dar, co jiní nedostanou,
zrozen jsi byl hvězdou dokonalou,
ona ti vdechla život dravý,
chtěla, abys ji co noc zdravil.

Z magie, svitu a tmy spletla ti osud,
dala ti mrštnost do slov, rychlost do obratů,
do srdce žár, do tlapek něhu,
celý se ztrácíš na bílém sněhu.

Čarovná lucerna tvé kroky vede,
zachránit před nimi však tě nedovede.


Věnováno Akimovi

Louskáček

27. prosince 2017 v 16:12 | AkasAkim |  Poezie
Jsem obklopen vakuem,
je přeplněné slovy,
objímají mě, pevně,
v okamžicích,
jako když luskneš prsty,
lusk
lusk
lusk,
smíření?
Dokážu se smířit se smrtí,
když jsem nebyl připraven se narodit?
lusk
lusk
lusk
horkost srdce tepe a pluje
skrz krvácející prázdnotu,
myšlenky se hemží rozpolceností,
milion let na mrknutí oka,
zase máš děravé punčošky drahoušku,
lusk
lusk
lusk
vesmír je škraloup v mléce,
rozpíná se a je těžké ho vypít,
stejně jako vyznat lásku někomu, koho opravdu miluješ,
lusk
lusk
lusk
morální kredit kolem nás a v nás?
Výsměch,
bulvár si s tím poradí,
meleme maso do zbytků, duševní jatka,
utíkat nemá cenu,
ten příběh nikdy nekončí, protože nikdy ani nezačal,
světlo tmu nepohltí a tma světlu neublíží,
lusk
lusk
lusk
párátka došla, tak se s tím nepárej,
lusk
lusk
lusk.

PF 2018

20. prosince 2017 v 12:01 | AkasAkim |  Úvahy a články

Průzračnost brutality

16. prosince 2017 v 11:43 | AkasAkim |  Poezie
Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám s vámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
své city neovládám už drahně let,
toulám se, já bláhový, líně peklem,
přec pod klenbou nebeskou sním,
když na dotek mám kupu hvězd,
v ošatce je zdlouhavě přebírám,
častokrát si ruce těžce spálím, však
nezoufám si, o pomoc již nevolám,
chráním tak svou duši křehkou,
ve svěráku ji mačkáním hýčkám,
na konec duhy už nedohlédnu,
zrak sklopím, zřím skelný vodopád
ve víru paprsků světelných točící se,
světlo je lež a tma kurvou falešnou,
lákadlo, sladce svůdná bytost,
chladná, jejíž polibky chtivě pálí,
modlitby rozšafně rozsypávám,
zrnko po zrnku, čas už nevnímám,
tikání hodin stalo se nesnesitelným,
tiše jen zvedám ruce a dobrovolně
páchám svůj existenciální atentát.

Co kdybych nešel dnes do práce?)

14. prosince 2017 v 20:07 | AkasAkim |  Poezie
Ze studánky tvé, ách,
milostná rosička
ulpěla mi na rtíkách,
je to jen chvilička,
tuhle kapičku tvou,
chutnající po vínu,
směnil jsem za svou
bělostnou smetanu.

Mohl jsem jít dneska do práce,
ale proč bych to asi dělal?
Milování je přece větší legrace,
dovolenku jsem si napsal.

Ona

11. prosince 2017 v 10:29 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Na hraně

4. prosince 2017 v 17:03 | AkasAkim |  Poezie
Chtíč rozškrábal mé ego
do krve
vytéká z něj
a hraje všemi barvami
duha by mu mohla závidět
tomu mému egu, kurva
ale ne, počkej
všechno je přece krásné,
nebo to tak alespoň někdy vypadá.
Podívej, zas padá…
bílej sníh
vločka za vločkou snáší se
…nepadá…
v tanci kolébá se
a skoro i voní
ty voníš po medu
tvůj klín tak voní
mám tě na prstech
budu tě tam mít, i když se umeju
v tanci kolébá se
je to tak magické, až to bolí
u srdce, víš, andílku
ty tak podmanivě voníš, celá.
Lásko, lehni si ke mně ještě na chvíli
já už pak budu muset jít…
bože, je tak svůdná
nahá
krůpěje touhy zdobí její svatyň
coura, bohyně, andělská pokušitelka.

Hamižník

2. prosince 2017 v 12:59 | AkasAkim |  Poezie
Dneska lakotnou náladu mám,
tak sobě samému báseň smolím,
tu náhle v myslí své rozeznávám
kontury úsměvu tvého, milá, sním
o něm přece tak zatraceně dlouho,
vteřinu po vteřině, hodinu co hodinu,
vůni tvou s květů stírám má touho,
snad stydět bych měl se pro tu vinu,
chamtivost zatemnila na okamžiků pár
myšlenky mé divoké, tobě náležející,
v tichu slyším horkost tvého dechu, žár
z nitra ženského po hříchu rozpalující,
vřelost polibků tebou vzácně darovaných
i hřejivost pohledu, v němž tonul jsem rád
dopadnou mi brzy ve vločkách sněhových
na jazyk drze vypláznutý pro nebeský řád,
až venku budu stát zmrzlý až na samou kost,
či cestou s putyky, ve které neduhy si léčím,
dobře víš, já pro nespravedlnost mám zlost,
však přísahám, že časem se snad polepším,
i ta moje náladička už se mi trochu zlepšuje,
tak ve mně prosím nehledej jenom lakotu,
tyto verše nechť jsou jednou provždy tvoje
lásko má, já klaním se ti pro tvou dobrotu.

Duhovka

26. listopadu 2017 v 11:57 | AkasAkim |  Poezie
Absencí něhy poleptán,
slepostí víry zmrzačen,
křivdou zcela neskolen,
v paprscích všedních rán,
hýčkám si v duši vzácnou larvu,
co v motýla neproklube se,
vzduchem sotva ponese se,
pro sladkost lásky už se nervu,
bolest srdce na paměti mám,
za krásu kuličky duhové,
směním ji v Chýši Jedové,
kupčíků pár já tam přec znám,
domů vracet se budu až k ránu,
krok sun krok a hlavička bolavá,
hlavně, že dnes muzika vyhrává,
hledím kmotře smrti do křtánu?

Toulavec

23. listopadu 2017 v 13:21 | AkasAkim |  Poezie
Jednou snad bude se mi zdát
sen o naducaných tvářích božích
po kterých slzy budou stékat
pekelně vřelé, v krůpějích pálivých
z výšin nebeských padati budou
skrz mračna šílenstvím prostoupená
až na zem, skrz hlínu prosáknou
do nitra tvého, lásko moje milovaná
přírodo, všeho moudra matičko
dceruško myšlenky prvotního hříchu
po mléčné dráze pošleš psaníčko
písmena do slov vložíš plná strachu
však v obavě každé klíčí naděje špetka
nikdy nebude tak zle, že hůř to nejde
tvář snadno zkoprní v nejistotě zítřka
budoucnost skrz minulost z ohně vzejde
spánkem chlácholen sladce hodlám bdít
hle, já, můj stín oživlý, oči zarudlé únavou
nezapamatovatelný sen do snáře si rýt
víčka zavřu ztěžklá, už mám zase toulavou.

Hanele - Pán, hrad, muž, stroj (demo 2017)

22. listopadu 2017 v 10:56 | AkasAkim |  Videoklipy
Kámoška se "pochlapila" a zveřejnila svůj první hudební kousek. Myslím, že se jí to opravdu moc povedlo i přesto, že je skladba vytvořená stylem DIY (do it yourself), jak sama říká, doma na koleni. Snad to nebude jediný pokus. Připojuji i její komentář k dílku...

...málokomu jsem se kdy svěřila, že mě baví skládat hudbu. Proč taky, dělám to doma "na koleni" pro radost z tvorby a nejsem žádná pěvkyňa... Dozrála jsem ale do doby, kdy mě to baví čim dál víc a zajímaly by mě vaše reakce. Videoklip jsem si nějak provizorně taky splácala sama, je snad dostatečně cáklej (chvílema doslova) na to, aby seděl k tý mý prapodivný zhudebnělý poezii...

Je to temný, vim, že se to nebude líbit každýmu, ale budu fakt ráda, když mi někdo z vás věnuje pár chvil, poslechne a napíše do komentu svůj názor - díky moc!



Zotročen mrknutím oka

20. listopadu 2017 v 13:43 | AkasAkim |  Poezie
Tma pohltila nebesa i s červánky,
v kouzlu temnoty shořelo vše,
co dosud určovalo mé bytí,
s klínu jejího, chtíčem přeplněného,
před zraky Fénixe, zrodilo se náhle
mé nové já, k obrovské radosti
daleko zpupnější a svobodnější já,
než to předešlé, vzdorem překypující.

Žal z nonstopu

20. listopadu 2017 v 13:31 | AkasAkim |  Poezie
Z nálevny nocí vracím se po hříchu nadradej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
například tehdy, když maminku pohřbíváš,
v tu chvíli smích nezdobí tvou mužnou tvář,
to rázem lhostejná je ti dokonce polární zář,
s pokorou v srdci tiše pláčeš, bolest prožíváš,
jak hadrový panák tělo mám bezvládné,
krok nejistý, co děvčátko na jehlách cupitající,
krev svou rád prolil bych místo ženy umírající,
myšlenky steskem zmámené, bezradné,
pozdě však je, urnu ponesu již za malinkou chviličku
tak nevyčítejte mi prosím vás těch pár sklenic,
sousedi vědí, že v pití už dávno nejsem panic,
tváře si oholím smuteční žiletkou, pro mou maminku.

Padat vzhůru

20. listopadu 2017 v 12:57 | AkasAkim |  Poezie
Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
s ošatky plné večernic sype se s kůru,
náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,
kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,
plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,
blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,
temný opar zorniček tvých očních, vábivých
rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,
stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,
aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,
naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,
i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,
bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,
mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.

Věchet

10. listopadu 2017 v 12:07 | AkasAkim |  Poezie
Skrz objetí tvé, hýčkavě vřelé,
hloupými pravidly nespoutané,
snad bez pocitu viny a skepse,
propadnu se do hloubky ráje,
nehodlám už vůbec váhat,
v nejistotě a bludech tápat,
surový byl jsem již dlouho,
škrtilo mě to pevné pouto,
o kterém těžko se vypráví
a ještě hůře píše, On to ví,
na pokraji všech sil svých,
slabší, nežli zmoklý vích,
hledám a nalézám sám sebe,
polibky své daruji jenom tobě,
žití únavné někdy zdá se být,
muž pak na Měsíc touží výt,
jak vlk, či i ten šakal nebohý,
bolesti v srdci udolají i bohy,
hrubý jsem a chlastám jak duha,
ani teď čistým nebudu, co stuha
kterou do vlasů vpletl bych ti rád,
kurva neříkej, že jsem jen kamarád,
do vlásků vpletl bych ti ji ty má couro,
jenže ty místo copů máš barevné číro,
za co já si tě kurva při šukání zatahám?
Alespoň na prdel pořádně ti naplácám,
ty budeš ležet a já v tobě stát,
co jiného ti mám asi tak dát?
Jsem jen muž, co touhy své má,
ačkoliv se mi občas o něze zdá,
princem na bílém oři nejsem, to ani nápad,
jediné, co pravdou je, že mám tě moc rád,
NAVŽDY, to je má jediná cnost,
je ale kurva nějaká budoucnost?

VĚNOVÁNO VŠEM PUNKERKÁM, CO SI HONÍ PIPINY.

Artefakt a Werewolfík

7. listopadu 2017 v 12:00 | AkasAkim |  Úvahy a články
Již nějakou dobu jsem se pídil po nějakém artefaktu, který by plně, nebo alespoň do jisté míry vystihoval mou, ehm "spisovatelskou činnost" a nedávno jsem ho našel a jinak, než náhodou, že? Začíná být zima, přituhlo a já si řekl, že můj starý, flaušový kabát pomalinku dosluhuje, tudíž bych si měl pořídit nějakou zimní bundu, vlezu tedy na metalshop, klikám, vybírám a zase klikám a na jednou ty pičo, to vidím přímo před sebou a říkám si, to je ono, ta fotka na tom tričku, to je obrazové vyjádření mé ekumenicko, filozoficko zvrhlé tvorby, no uznejte sami, není to nádherná a vystižná fotka? Taková krása. Tričko letělo do nákupního košíku okamžitě, bundu jsem taky vybral a navíc jsem si objednal něco, no, takového zvláštního, inu, řekneme, že mám nového kamaráda, prozatím mu říkám "Werewolfík". Každý by měl mít nějakého toho domácího mazlíčka, nééé? Smějící seSmějící seSmějící se




Kam dál