Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Substance daru? Poslední zrnko!

Dnes v 12:01 | AkasAkim |  Poezie
Daruj mi štědře esenci své ženskosti,
když toliko a bodře mi o ni vyprávíš,
dovol mi ochutnat lůna tvého plnosti
ručím ti vlastním krkem, že netratíš
hebkost svou rozprostři po polštáři
já v dlaně své ukryji ji hbitě a rád
prsty mé budou působit co otrokáři,
jenž klínu tvému nastolí pevný řád
na vytáčky vážně zřetel brát nebudu
s tím radím ti dobře, hnedle smiř se
nahotu tvou z lehkostí pírka dobudu
těla naše rázem v jedno propojí se.
 

Motýlek

9. srpna 2017 v 11:45 | AkasAkim |  Fotopokusy
V práci se mi na "okno" usadil tenhle krasavec. Byl víkend, tak jsem měl trošku více času, nacvakal jsem tedy pár snímečků a pak už si jen pohrál s efekty v telefonu… a docela jsem si přál, aby se z malinkatého motýlka proměnil na maličkého človíčka, se kterým bych pokecal. Smějící se




Sen má život jepičí

7. srpna 2017 v 18:42 | AkasAkim |  Poezie
Pro něhu pilulky zloby polykáš,
k vlastnímu srdci klíč hledáš,
v temnotě tvář svou ukrýváš,
co masku pro okolí, procitáš,
však úsměvu půjčenému nevěříš,
pro doteky milostné tělo odložíš,
bohyni do náruče hlavu položíš,
myšlenky mravokárné zaplašíš,
rutinu života bohémsky zavrhneš,
volání zvonů vábivých podlehneš,
hlasy zvonů v mlze rázem ztratíš,
ze snu v realitu nerad se navrátíš.
 


Méné

7. srpna 2017 v 18:40 | AkasAkim |  Poezie
Jako bych hýčkal okvětní lístky,
tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,
fouknu na ně jen tak zlehýnka,
rosickou zavoní tvá studánka,
andělíčka jazýčkem ti poškádlím,
durdit se nebudeš, to se vsadím,
ňadérka, co v dekoltu skrýváš stěží,
dobývat směle budu, jak špičky věží,
hroty bradavek vztyčených tak hrdě,
polaskám zprvu jemně, poté i tvrdě,
mravokárci už se budou zlostí čertit,
až z očích našich rozkoš bude zářit,
milovat se budeme namísto modlení,
shůry sledovat budou to naše těšení,
ani náhodou nebudou se oni zlobiti,
vždyť láskou my budeme žití slaviti.

Antibible

21. července 2017 v 12:02 | AkasAkim |  Poezie
V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
jimiž božstva samozvaná
vládnou tak krutě despoticky,
že touha věřit je svázaná,
jako by to mělo být navždycky,
však není tomu tak milý človíčku,
to přec už dlouho moc dobře víš,
uchovej v sobě pohanství jiskřičku,
plameny poznání v lidech rozpálíš.

Za 5 minut u Tesca!

18. července 2017 v 19:19 | AkasAkim |  Úvahy a články
Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.

Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.

Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.
Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.

Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.

Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.

Dědeček Smradoušek

17. července 2017 v 12:52 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.
Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.
Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Kamenem na nebe nedohodíš

3. července 2017 v 10:50 | AkasAkim |  Poezie
Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,
pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

3. července 2017 v 10:44 | AkasAkim |  Poezie
Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
skrz clonu myšlenky,
touhou ostře zvonící,
chtíčem libě vonící.

Simonka

19. června 2017 v 18:44 | AkasAkim |  XXX
Stránka pro dospělé

Kliknutím na tlačítko "Souhlasím s podmínkami užívání" potvrzuji, že souhlasím s níže uvedenými podmínkami. Přistupuji ke stránkám zveřejněným na Internetu (na http://akasakim.blog.cz/) a jsem si vědom níže uvedených skutečností. Vstupem na uvedené stránky zároveň potvrzuji pravdivost těchto údajů:

1. Je mi nejméně osmnáct (18) let
2. Pokud žiji v zemi, kde se plnoletosti dosahuje v jiném věku než v České republice, potvrzuji, že splňuji všechny podmínky plnoletosti a přístupu k eroticky orientovanému obsahu.
3. Potvrzuji, že sexuálně orientovaná data budu používat pro své osobní účely, tato data mě nijak neurážejí a že tuto stránku navštěvuji dobrovolně.
4. Budu používat pouze ta data, která neporušují zákony země, ve které žiji.
5. Neposkytnu ani nezpřístupním žádná data získaná na této stránce nikomu, kdo je mladší 18 let, ani uživatelům, kteří nesplňují podmínky tohoto ujednání.

Pokud souhlasíte se všemi podmínkami, vstupte. Pokud nesouhlasíte s kteroukoli z těchto podmínek, opusťte prosím tuto stránku.



Kliknutím na odkaz "Celý článek" a název článku, souhlasím s podmínkami užívání


Inkarnace zla

15. června 2017 v 12:50 | AkasAkim |  Poezie
Absence ticha
esence strachu
špetka pohrdání
pláče a chmur
dere se ze snů
křtánem mým
obohacuje zlo
nitrem zpupným
mazlivě hýčkané
vysílené řevem
a to mám za to
že našel jsem zlato
v útrobách něhy
tvé neurozeně
omračující krásy
kladívka tepu
dráždí mužství
touhou prosycené
srdce bije dechem
vášnivě zrychleném
spěchám vstříc
síle tužby nebázlivé
do Bible Svaté
omylem nezapsané
nahotou chráněn
v noci s tebou tančím.

Elvíra

14. června 2017 v 16:15 | AkasAkim |  Poezie
Oči tvé čarovné,
divoce hluboké
hříchem žhnou, sálají,
když do nich hledím,
tělo mé uvnitř tvého,
kůže kůži za svou pojala,
tanec vlka podmanivě
vábeného svou družkou,
bohyní, vlčicí, spasitelkou,
na znamení Luny, které
s obdivem a údivem
pokloní se tímto aktem,
hledajíc smysl života
v kráse třpytu jejího
pravdivě neklamného,
napiji se vláhy tvé,
přímo lokat hodlám ji,
to jen na okamžik
zraky naše odloučí se,
ty usedneš ladně,
přec dravě na obličej můj
a to Světe div se
bez jediné známky studu,
vždyť modlíme se tímto
k bohyni naší potemnělé,
úplňkem svůdně tančící.

Půjde to bez tabulky 18+?

13. června 2017 v 20:15 | AkasAkim |  Úvahy a články
Je to asi 3 dny, co jsem ze svého blogu odstranil onu ošidnou tabulku 18+, která varovala návštěvníky o tom, že jeho obsah je zčásti pornografický. Chtěl jsem to zkrátka zkusit. Předtím jsem pochopitelně zaměnil "nahé" fotky mé kamarádky, které zdobily úvodní stránku mého blogísku a nahradil je nevinnou přírodou a fotkou z mého setkání s kolegyní blogerkou. Dneska jsem však zjistil, že mi opět tak nějak záhadně mizí obsah článků a dokonce se sám upravuje právě i foto design blogu. Mám to brát znovu jako naprostou náhodu a technickou nedokonalost? Již jednou jsem se na to ptal admina a ten se mi dušoval, že on v tom prsty nemá a že proti mně, ani způsobu mého psaní nemá zhola nic. A já neměl důvod mu nevěřit. Asi jsem opravdu paranoidní a příliš vztahovačný, ale na druhou stranu mě pochopte. Jako zaměstnaná osoba zkrátka nemám čas pořád kontrolovat, jestli z mého blogu opětovně něco nemizí. Tak snad to bylo naposled. Opravdu nechápu, proč by někomu měli vadit mé vlastní fotografie z hudebního koncertu, který byl korunován setkáním s tak milou a kouzelnou osůbkou, jako je Evil. Tu varovnou tabulku sem zatím nevrátím, ale čert ví, co se stane třeba už zítra. Uvidíme tedy.

Můra

12. června 2017 v 19:13 | AkasAkim |  Fotopokusy
Celý život vidím krásu tam, kde jí ostatní ani nehledají. Při minulé noční šichtě se mi podařilo nafotit tuhle "zakletou" tančící vílu. Patrně zahynula dříve, než ji stačil někdo polibkem proměnit zpět ve spanilou a líbeznou dívku.



Polední menu

7. června 2017 v 10:43 | AkasAkim |  Poezie
Zoufale hledáš způsob,
jak zatřít zápach smrti,
co kosou mává tak hlasitě,
až slzy, jenž derou se proudem
z očích tvých pomněnkových,
ukonejšit nelze,
tolik zla a bolesti,
tolik strádání a utrpení
a to vše jen jako předkrm,
hlavní chod bude následovat
hned po polévce s mastným okem,
naservírované na talíři
hlubokém tak, že dna nedohlédneš,
přesto o něj drhneš lžící,
hltavě, hladově, surově lapáš
po dechu, kterého se ti nedostává,
neblázni, vzduchu je přece dost,
byť páchne hnilobou a po pukavcích
rozklepnutých o tvou přemoudřelou hlavu,
současnost protýká ti mezi prsty,
ač je nemáš děravé, spíš nejistě bojácné,
prahnoucí po jistotě zítřka,
jitra se nedožiješ, proto bojíš se noci,
křivdíš ji tímto, Luna je nevinná,
ta ochrání tě, spolehlivě a navždy,
ale ty o tom nemáš ani ponětí,
při své hlouposti a naivitě hlásáš, že
věčnost je největší lží, samá faleš,
lituješ dní, co prohýřil si v marnosti,
SRABE,
jistotu zítřka ti na zlatém podnosu
nepřinese ani tvůj nejlepší přítel,
ačkoliv by pro tebe snad i dýchal,
sousto po soustu spaseš své dny,
jednou ti budou sečteny, dobrá,
holobrádku dnes tedy ještě ne,
ale neboj, i ty se co nevidět dočkáš.

Setkání s blogerkou a to přímo na Černé Mši

26. května 2017 v 17:02 | AkasAkim |  Úvahy a články
Miluji kapelu Depeche Mode, to ví většina z vás. Jsem na nich ujetej od svých 11ti let, kdy mi je pustil můj milovaný bratranec Michal na svém kazeťáku Telefunken, snad to bylo album "Black Celebration", případně o rok mladší Music fot the Masses" to už si nejsem jist, každopádně psal se revoluční rok 1989, to si vybavuji naprosto přesně. Jejich hudba mě uhranula takovou silou a mocí, že sbírka ostatních kazet typu Michala Davida, Dalibora Jandy a dalších hrůz letěly bezprostředně do odpadkového koše a ze mě se jako mávnutím kouzelného proutku stal ortodoxní Depešák, což mi vydrželo zhruba do poloviny let devadesátých, kdy jsem se pomaličku začal zajímat i o muziku jinou, nicméně fanouškem Depeche Mode jsem dodnes, neboť tvrdím, že fanouškem černooděnců se člověk nestává, nýbrž se jím rodí a kapelu opustí až v den svého skonu. Ano, tak to u Depešáků zkrátka chodí, tak hluboká a vzácná je jejich tvorba.

Letos nám naši miláčkové udělali radost novým a výborným albem "Spirit", které podpořili světovým turné, v rámci kterého nemohla chybět Bratislava, ani Praha. Návštěva pražského koncertu se pro mě stala doslova povinností a myšlenka, že koncert prošvihnu kvůli nepřízni osudu mě děsila od první chvíle, kdy bylo určeno datum, ano to kouzelné datum 24.5.2017, den D, den kdy po šesté spatřím své hrdiny. Navíc se během několika dní ozval právě Míša, bratránek, s tím, že i on už by měl kurva absolvovat svou první DM show, svou první Černou Oslavu, svou první depeš mši a okamžitě se rovněž zajímal, co Pšenda, náš společný přítel David, který se stal DM oddancem přibližně ve stejnou dobu, jako my. Davida jsem širou náhodou potkal pár dní poté a ten svou účast pochopitelně potvrdil, dle očekávání tak učinil i můj další kámoš Kája a tak se nám to začalo krásně rýsovat, objednali se vstupenky a počalo se stříhat pomyslný metr, den po dni to bylo blíž a blíž. Někdy v březnu jsem si uvědomil, že blogerka Evil taktéž poslouchá depešáky a tak jsem se jí zeptal, co říká na nové album Spirit a jestli se chystá do Prahy. Ona odvětila, že do Prahy určitě zavítá a mě blesklo hlavou, že se třeba během koncertu uvidíme. To jsem ale netušil, jaké budu mít štěstí. V půlce května se totiž Evil ozvala s prosbou, že do Prahy jede sama, samotinká mladá dívenka a jestli by se k nám tedy nemohla přidat. Představa samotného děvčete uprostřed pražské divočiny mi naháněla strach, o to s větším nadšením jsem tedy vítal možnost, že s ní v Praze sejít a na její první Černou Oslavu ji doprovodit a zároveň ji tak vezmu pod svá ochranná křídla. A tak se setkání začalo domlouvat, pomohli emaily, SMSky, poslední detaily jsme řešili telefonicky. Evil má bohužel určitou fobii z metra, co je v Praze celkem problém, ale tuto komplikaci mi pomohl vyřešit Michal, který se shodou okolností do Prahy chystal za pomocí známého taxikáře, takže nebyl problém Jitku vyzvednout na Zličíne, zatímco my ostatní jsme o hodinu a čtvrt později měli dorazit na Florenc.

Nastal den "D". Vzbudil jsem se ve 4 ráno a již jsem nezabral, jak typické pro nedočkavého depešáka, únava nehrozila, adrenalin dělá divy, takže jsem se obešel i bez kávičky. Ve 14,00h už jsme seděli v autobuse směr Praha, počítalo se i se zpožděním a plánovaný dojezd něco před pátou se ukázal jako reálný a správný odhad. Stáli jsme tuším, že třikrát a bylo něco před pátou a my jsme vystupovali z autobusu na Florenci. První "kolegové" v černém s tričky a v kůži, ach, jak blažený pocit je vidět, náladička se stupňovala. Následovala blesková návštěva KFC, aby bříška netrpěla hladem, a to už jsme to brali směrem k Edenu, k našemu ráji, kde na nás čekali naši Heroes. Konečně před stadionem, davy fanoušků. Nesnáším veliké davy, ale tento dav mě vyloženě hýčkal každičkým svým pohybem. Telefonické spojení s bratránkem. "Gate číslo 5, pivní stan." Jako bych to čekal dopředu, setkání, podání ruky, objetí, přivítání s Evil. Je to nádherná osůbka, milý, neustále usmívající se čertík, který nezkazí žádnou legraci. Objednali jsme si pivko do speciálního kelímku s logem, případně fotkou kapely, cena lehce přemrštěná, ale to nikdo v den "D" neřeší. Proběhlo klábosení, focení a bylo nám blaze, tak krásně nám bylo, že jsme si patrně dali o jedno pivčo víc, než jsme měli. Ke vstupu na stadion jsme se totiž odhodlali něco před půl osmou, což se ukázalo býti jako čas za minutu 12. Branou jsme totiž vstupovali už za zvuku Intra a nástupu kapely. Pozice celkem vzadu, možnost procpat se dopředu téměř nulová, sakra. Takže uvidíme jen maličkaté panduláčky, ach jo! Díky bohu za plátna a obrazovky, díky nimž má fanoušek prostor podia jako na dlani, ačkoliv stojí od pódia třeba i 80 metrů. Navíc se nám v davu nejdřív ztratil Karel, posléze i David, který se k nám však zhruba v polovině koncertu opět probojoval a ještě k tomu s kelímkem piva, opravdový hrdina. Nač si tedy kazit náladu? Jede se, paříme. A tak se tedy jelo a pařilo, tancovalo, zpívalo, plácalo rukama, objímalo se, když se zahrála oblíbená skladba a dokonce i slzelo dojetím, to když vytáhli z ranku nějakou tu nesmrtelnou. Pochopitelně došlo i na focení a pořizování krátkých videí. Bohužel to bývá tak, že když je člověk naprosto šťastný, minuty ubíhají jako voda. 22 skladeb celkem, z toho 5 novinek, pár libůstek a nesmrtelný základ byl odehrán tak svižně, že byl rázem konec, ale užili jsme si to náramně, myslím, že z fotek je to i cítit. Dav se začal rozpouštět a my si ještě plní dojmu užívali tu atmosféru, huby od ucha k uchu, ještě pár fotek a pak už ven před Tesco, kde jsme měli domluvený sraz, jednak pro případ, že by se někdo ztratil a také jsme byli domluveni s Lenkou a s Petrem, což jsou mí přátelé a Lenka je dokonce Kájovo sestřenice, ty však měli lístky do předního kotle, zatímco my jsme zvolili kotel zadní, takže před koncertem jsme se jen líbli a domluvili se právě na po koncertní afterparty.

Kručení v bříškách se ozvalo rychle, stejně jako bolavé nožičky podpořené příjemnou únavou a tak domluva byla jasná, žádné veliké paření, papů a pivčo to jistí. A tak jsme si sedli do jednoho lokálu, kde už ale nevařili, neb bylo pozdě a tak jsme po jednom pivku navštívili něco, co tak trošku připomínalo bufet, nakládaný hermelín, utopenci a uzený špalek to jistil, k tomu orosený nápoj a už se začalo řešit spaní. Byla totiž první hodina ranní a klížící se oči už nám další alotrie nedovolovala. S Michalem jsem měl domluvené spaní u něho na rozestavěném baráčku a tak jsem ubytování nabídl i mé nové kamarádce, bloggerce Evil. Ta o tom ale zprvu nechtěla ani slyšet. "Kdepak, mě jede ve 4,50 autobus domů, počkám někde na Florenci, když mě tam doprovodíte" zněla její odpověď už v první restauraci. Tato varianta se mi ale vůbec nelíbila. Představa, že opustím samotnou dívku v noční Praze, mi připadala jako bodnutí do zad, což jsem se také snažil vysvětlit, jí však stále více lahodila její varianta. "Akime, ona tě zná jen z netu a nás vůbec, nediv se, že se s námi bojí," argumentovali Michal s Davidem. "Navíc ty tvoje povídky, hmm" zaculila se Evil. Já si však jel svou. "Přece ji tady nenechám samotnou, to je nesmysl, co když ji tady někdo ublíží a já si to budu do smrti vyčítat". "Hmm, to je pravda, uznali pánové." Evil se ale zdála být neoblomná, nakonec však tedy kývla jako že tedy asi jo. Největší podíl na tom asi měla Lenka, která Evil ujistila, že jde-li tedy o mě a Káju, že nás zná od malička a je si jistá, že jsme slušní lidé, kteří by nikomu neublížili a že pokud já se zaručím za Davida a bratránka, měla by být jako v bavlnce. A tak se taky stalo, alespoň doufám. A to už stál domluvený taxík přede dveřmi "bufáče" dokonalé načasování. Jelo se tedy k bratranci na barák, kde vše nabralo rychlý spád, poslední nápoje, vyčůrat a spát, zalehli jsme. Evil měla pochopitelně místnost sama pro sebe, my muži jsme si ustlali v patře. Věděl jsem, že jen tak neusnu, i přes veškerou únavu, adrenalin stále zaplavoval mou mysl právě prožitými zážitky, což mělo fatální následky. Kája, který měl v "nohách" již několikátou oslavu svých narozenin konanou den před koncertem, usnul jako první, což umocněno jeho sennou rýmou mělo za následek v podobě chrápaní takové hlasitosti, že továrna v plném provozu jevila se coby lepší prostředí pro spánek. David utekl kamsi po pár minutách a já se smířil s tím, že tuto noc zkrátka celou probdím. Nestalo se tak, adrenalin se nakonec kamsi vytratil a únava vykonala své, spočinul jsem, alespoň na pár hodin.

Ráno se nešlo v dobré náladě, kávička, lehká snídaně, cigárko a debata různého druhu, zážitky předešlého dne měli pochopitelně prim. A pak už nás bratranec rozvezl domů, nejprve nás kluky a pak se cestou domů i Evil. Všichni dorazili v pořádku, z úžasným pocitem v srdíčku. A tak se tedy stalo, že jsem v jeden den zažil nejen koncert své oblíbené kapely, ale taktéž jsem se poprvé v životě setkal naživo s někým s blogu. A jsem velmi rád, že to byla právě Evil. Moc se těším, až ji někdy znovu spatřím.


Drtírna

22. května 2017 v 13:39 | AkasAkim |  Poezie
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš.

Odzpíval koncert a odešel na věčnost

18. května 2017 v 11:37 | AkasAkim |  Videoklipy
Včera ještě odzpíval koncert se svou kapelou Soungarden a pak náš navždy opustil. Ano, jedna z žijících ikon hudebního stylu grunge, zpěvák s rozsahem 4 oktáv, člen nejen Temple of the Dog a Soungarden, ale třeba i pohrobku Rage Against the Machine, čili Audioslave, Chris Cornell je po smrti, zemřel náhle a nečekaně, několik okamžiku po doznění posledních tónů koncertního vystoupení. Jak vidno, byl to rocker každým coulem, odešel brzy (52), předčasně a s písní na rtech. Přejme mu lehké spočinutí.



Labutí jezero

13. května 2017 v 13:29 | AkasAkim |  Úvahy a články
Můj Chodov je relativně malá díra, přesto je tu několik velmi dobrých kapel a jedna z nich dokonce již dosáhla statutu kapely kultovní, jmenují se Goodfoul. Dlouhá léta už je bohužel skupina víceméně neaktivní, jen velmi zřídka oblaží své fanoušky nějakou novinku. Letos však všechny potěšila realizací společné desky se spřátelenými "Made By The Fire". Navíc si pro radost natočila i tento skvostný videoklip, první v kariéře. Smutnou informací je, že tento hudební počin ozdoben křtem desky by měl být úplně poslední aktivitou této skupiny. My, fandové tajně doufáme, že tomu tak nebude!


Přes okraje hran snažím se nadechnout. Až deziluze vrátí nám cit. Proč však moje labuť zahynula v letu?
Teď černá můra touží po oběti. Nebo po objetí?
Za okrajem hran hledal jsem vzdor. Našel jsem však pouhou nit, na jejímž konci jsem byl zase jen já.
Smutný a prokletý…

PS: Jak jste si patrně všimli, poslední dobou co se psaní týče, nejsem příliš aktivní ani já. Inu, novinek je spousta, v podstatě se mi otočil styl života o 360 stupňů. Přišel jsem o člověka nejbližšího, svou maminku, osiřel jsem a tak jsem snad s úleku ze samoty pustil některé své nahé múzy blíže mé přítomnosti. Rád bych psal dál, ale jak jsem praxí zjistil, paradoxně se mi píše o něco hůř, mám-li své múzy přímo na dosah a cítím-li jejich vábivou vůni. Ale nebojte, mým zvrhlým textům zajisté konce není, jen to chvíli potrvá, než se řádné nalokám lákavé a po čertech chutné medoviny, co proudem tryská s nahých, dívčích těl, to když roztoužené jsou tak, až jim v podbřišku tančí všichni ti rarášci a nezbedové. Někdy se cítím býti spíše Satyrem, než lidskou bytostí. Smějící se


Další novinkou je, že po letech odmítání jsem si založil FB profil, šel jsem takzvaně z kůží na trh a představil jsem své, mnohdy provokativní a obscénní dílo svému reálnému okolí, svým přátelům, kamarádům, spolužákům a především své rodině. Přiznám se, že toho jsem se trošku bál. Ale má sestřenice Jíťa mé rozpaky rozmetala větou. "Akime, vždycky tě budu mít ráda, tvé psaní se mi moc líbí a pokud to přece jen občas bude na mě příliš silné, tak to konkrétní dílo zkrátka nedočtu." Moc se mi ulevilo, protože absolutní svoboda byla vždy pro mé psaní nezbytná a nepostradatelná. Připojuji odkaz na svůj FB profil, kdyby měl někdo z vás chuť se mnou prohodit pár slov, případně se spřátelit. Mrkající


Sakra, původně jsem sem chtěl vložit jen ten úžasný klípek a nějak jsem se rozkecal. No je tohle normální? Má normálnost vůbec nějaké hranice? No to víte, že nemá, jelikož to co je normální pro jednoho, je pro druhého zvrhlé a naopak.

No ty vole, já jsem zplodil článek a ještě k tomu se hodí do "Tématu týdne". To jsem ale šikulka, to moje podvědomí zase řádí. Smějící se

52 kapiček touhy

24. dubna 2017 v 14:48 | AkasAkim |  Poezie
Pro lásku boží
s osudem v ranečku
a čajem v soudečku
srdce mé hoří
i plane, co fakule
s červánků kovaná
polibkem slazená
všechny ty chvíle
kdy líbat tě smím
hryzancem probuzen
chlípností jen ošacen
snad sním, či bdím
já pletu si dny odžité
s těmi, co čekat mohu
stále přemítaje o Bohu
a o své cestě spletité
zdáš se mi, či jsi skutečná
smích dopřál mi hurónský
čaj se jménem "Tatranský"
má touha po tobě je věčná.

Kam dál