Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie všedního i nevšedního dne

Včera v 11:51 | AkasAkim |  Poezie
Je tak snadné
zamilovat se každý den do jiné osoby,
bezhlavě,
dychtivě,
bláznivě,
vroucně,
hltavě,
šíleně,
hřát se půvabem jejího vonícího těla,
putovat její myslí,
žíznit po její přítomnosti,
hladovět její nepřítomností,
a pak,
na sklonku dne,
zavřením víček při usnutí,
ji bez milosti a bázně
zabít.
 

Šestinedělí

Neděle v 19:05 | AkasAkim |  Poezie
S časem závod svádíš,
vítězstvím čestným je ti i
nepatrné množství štěstí,
úspěch dávkován pipetou,
duše splínem potažená
a před sebou život, co ti
bez milosti srdce vykostí.
Ale když už jsi tady, tak vítej.

Milencův Ragnarök

Pátek v 18:41 | AkasAkim |  Poezie
Položím ti hlavu do klína,
a pak ať se hvězdy žhnoucí
klidně temnotou zalknou,
či hlubinou mořskou zadusí.
 


Louku stuhou nesvážeš

Středa v 20:21 | AkasAkim |  Poezie
Víru v Boha ve svém srdci ponechej,
nešiř ji více,
vůbec nikomu ji nenuť,
nech ji v sobě vyrůst jako strom,
či květinu,
ale nepokoušej se ji stejným způsobem přesadit,
pochop základní principy víry,
všemi smysly
vnímej a oslavuj její nezhmotnělou intimitu,
stejnou měrou však
ochraňuj její interpretační nesdělitelnost,
uvědom si,
že pravá víra skutečně připomíná luční kvítí,
narveš-li ji a daruješ komusi,
kdo do vázy jen ji vloží,
její krása brzy uvadne a ona zahyne.

Pramínek

18. září 2018 v 13:44 | AkasAkim |  Poezie
Kapička, docela maličká,
opuštěná, uplakaná,
v moři krve ztracená,
k srdci posmutnělému,
osudem zmítanému,
odjakživa a navždycky,
hledá si svoje cestičky,
na věky věků osamocená,
sama totiž nikdy nepozná,
odkud pramen lásky tryská.

Jeden z deseti nejhorších bolů Světa.

Letnička

17. září 2018 v 10:51 | AkasAkim |  Poezie
Včera jsem byl s kurvou
a že jdu s dobou, zaplatil jsem ji v Eurech,
včera jsem v byl s kurvou,
přetěžko šoustá se v tak úmorných vedrech,
včera jsem v byl s kurvou,
zády jsem si hnul, houser gagá mi na bedrech.

Pupkáč

16. září 2018 v 11:57 | AkasAkim |  Poezie
Nejlíp je mi,
když se přežeru,
k prasknutí,
a pak je mi blbě,
ale já si myslím,
že je mi dobře.

Z pohledu vážky

14. září 2018 v 11:15 | AkasAkim |  Poezie
Sen je zas pryč,
má vize lítá si,
kdesi kolem mě,
snad nevznese se
na truc příliš vysoko,
v očích naději mám,
střemhlav k zemi pádí,
její povrch protíná,
na samé dno se propadá.
Odrazí se?

Pohyb hrdla

13. září 2018 v 19:00 | AkasAkim |  Poezie
Lidská opodstatněnost
platí krutou daň ve jménu
prostoduchosti velhané pomíjivosti
utopené v slzách
krátkozraké předurčenosti
do chomoutu vehnané
stigmatizovanou definovatelností,
oči slepnou hlukem,
uši pro neuchopitelnost světla
vlastní zvukovody proráží,
ústa neustálým drmolením
prohnilých pravd rezaví,
provaz se nedočkavě zařezává.

Kotec

11. září 2018 v 14:57 | AkasAkim |  Poezie
Tak, ani to netrvalo moc dlouho a vše je zas tak, jak má být, alespoň relativně a prozatím. Hysterické blogerky, které kvůli několikadennímu zdejšímu výpadku málem přišly o svůj cyklus, se mohou opět uklidnit a dále psát své články o tom, že je trápí a zajímá. Co blázníte holčiny? To se nejste schopny zabavit jinak? Na Světě je přece toliko krásných věcí. Co takhle například v parných dnech, které nás letos hýčkaly do sytosti, zajít kamsi na mez, jen tak v šatičkách, či v rozpustilé sukénce, tam si lehnout někam do stínu, to aby si pokožka odpočinula od veškerého toho přívalu slunečného žáru a s plachou rumělkou ve tváři zajet pod látku, na místo, kde chybí lem kalhotek, které jste, jakože zapomněly doma a s grácií i gustem si to udělat, kačenku si krásně pohonit. Hele netvrďte mi, že to jako neděláte, to vám rozhodně neuvěřím. Na to vás moc dobře znám. Červenání vám nepomůže, stydět se můžete, jak chcete, ale ty vaše oči, ty žíznivé studánky váš totiž vždy prozradí. Vlhko v klínu odráží se v obrazcích vašich očních panenek, co tančí pod víčky svůj tajný balet. I lékaři vám to potvrdí, na ženskou hysterii je nejlepší masturbace. Tady se totiž jedná o ZODPOVĚDNOST k vlastnímu tělu, to touží po ukojení. Tak směle do toho, ženy, dívky, děvčátka a holčičky. Na Světě je nádherně a s prstíky v pipince vám bude ještě lépe. Akimek na vás myslí, představuje si vás a píše pro vás své básně. Smutné, veselé i hravé. Takový je přece život, smutný, veselý i hravý. Někdy jsme nahoře, jindy dole. Proč si stýskat pro úplné maličkosti, jakože něco nejde, nebo nefunguje…

Co, ty ještě nemáš orosené prstíky, no tak šup… tak dobře, tady je pro tebe něco z mých veršů. Přečti si je a máš-li chuť, napiš mi, potom.


Stesky z lásky
jitro neukonejší,
i když rosa kapičkami nešetří,
v srdcích zlomených,
poslouchej,
divně to praská,
jako když mokré dřevo
z rozpáleného krbu
domnělé kamínky potutelně hází
pánubohu ledabyle do oken,
rány Světa jizvami nespočítáš,
třeba že ti hvězdy usměvavé
rozpačitě radit budou,
smutek však může stínům uniknout
a za duhou mazácky se ukrýt,
veleben buď ten,
kdo paprsky naděje
do šíře lidského ducha nastřádal.

Klára líbá Muchu

6. září 2018 v 21:25 | AkasAkim |  Poezie
V útulném příšeří hospodského altánu,
dívka, co patrně pozbyla svou vagínu,
říhla mi do ucha a řekla mi věci vzácné,
prý už ji opravdu serou otázky nejapné,
proč se jí kurva všichni ptají každé jitro,
no tak, jak to s tebou teď vypadá Kláro,
copak je tak těžké pochopit holčicí nebe,
do prdele, té ženštině z té otázky již jebe,
popíjí pivínko, a přesto jí z toho mrdá,
když druhý den v práci písmena hledá,
miliony otázek lze vymysleti za vteřinu,
vy se jí pořád ptáte na stejnou píčovinu,
nedivte se proto opilci a vyhulenci vážení,
až plivne vám do ksichtu v pivním opojení,
serte na Babiše, Okamuru též na Zemana,
Klára z Oázy rozhodně není pitomá nána.

Věnováno Klárce a Lukášovi

Psyché

5. září 2018 v 13:43 | AkasAkim |  Poezie
Jednou z rána
nalezla dáma
ve svém mezinoží
smutné srdce
mužské srdce
hrálo si tam na akordeón
z hloubi duše zněl ten tón
vládlo čiré bezčasí.

Dolores

4. září 2018 v 19:38 | AkasAkim |  Poezie
Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Pokleslá (to bude dobrý)

4. září 2018 v 19:30 | AkasAkim |  Poezie
Rozespale piji kafíčko své ranní,
co báječně podporuje mé sraní,
pak prost veškerých ovací,
netečně seru si to za prací,
slepě věřím, já bláhový,
že dnešek bude růžový.

Esence letu

1. září 2018 v 13:27 | AkasAkim |  Poezie
Křehkost lásky i ananké smrti,
vše se tě dotýká tak blízce,
nauč se milovat dříve,
než krůčky tvé červánky ukonejší.

Zvonkohra

31. srpna 2018 v 16:54 | AkasAkim |  Poezie
Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

Rozmařilost lovce

28. srpna 2018 v 15:04 | AkasAkim |  Poezie
Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
není snadné ten správný korálek nalézti,
všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,
hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,
o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

Melancholie lovce

27. srpna 2018 v 15:10 | AkasAkim |  Poezie
Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.

Všechny parfémy Světa

25. srpna 2018 v 12:32 | AkasAkim |  Poezie
I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
v tom mi soud bohužel nedal na výběr,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Srpek utopen v polibcích

24. srpna 2018 v 19:35 | AkasAkim |  Poezie
Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky
nedokázal opět rozžehnout,
doteky neomalené,
co život měly rozdmýchat,
závan smrti pitoreskní
přinesly jen.

Kam dál