Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

Dnes v 18:39 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.
 

Hořkosladký štípanec

11. července 2018 v 19:52 | AkasAkim |  Poezie
Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

25. června 2018 v 12:18 | AkasAkim |  Poezie
Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
v očích tvých krásy Světa jas,
tvá rosička ze studánky voňavá
bude na den moje vodička živá,
tvůj dech stane se mým vzduchem,
úsměv propluje modravým nebem,
pospěš si, neotálej a neváhej,
než do hrobečku mě položej,
nemusím být tebou,
jen už chci být s tebou.


Můj ty oh
(Somnia)

Nemusím tě znát,
jen už chci s tebou být,
alespoň na krátký čas,
než budu v zemi hnít.
Zřím v očích tvých
krásy Světa jas,
už s tebou chci být zas a zas.
Tvá rosička
ze studánky voňavá
živá vodička,
cítím, jak mnou cloumá.
Tvůj dech
se stane mým,
tvůj úsměv
ve světle vidím.
Pospěš si,
neotálej a neváhej,
než do hrobu mě položej
a ty nevrzneš si.
Nemusím tě znát,
sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.
 


Lolita

23. června 2018 v 12:28 | AkasAkim |  Poezie
Předtím, než usnu dnes večer
a oči své v temnotě utopím,
v záři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
tak magickým kouzlem, co zraky
mé ponoří do snů tajuplných,
magicky čarokrásných a vzácných,
v myšlenkách pohladím tu tvář,
i v červáncích plachostí obarvenou
ji bez meškání a vřele políbím,
ty v pelíšku svém, v ten samý čas,
snad zachvěješ se žárem blahodárným,
to když po paměti na svých bedrech
ucítíš hřejivou náruč paží mých,
pro tebe rozpažených má malá Lo,
hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

18. června 2018 v 12:03 | AkasAkim |  Poezie
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

15. června 2018 v 12:10 | AkasAkim |  Poezie
I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

Kalvárie včera, dnes i zítra

22. května 2018 v 17:49 | AkasAkim |  Poezie
Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.

Lakmusové zorničky

21. května 2018 v 18:18 | AkasAkim |  Poezie
Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Rosénka

18. května 2018 v 11:34 | AkasAkim |  Poezie
Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.

Za zvuků přírody

16. května 2018 v 11:26 | AkasAkim |  Poezie
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Na Světě je přece tak krásně

14. května 2018 v 18:49 | AkasAkim |  Poezie
Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

Křídla z druhé ruky

12. května 2018 v 12:22 | AkasAkim |  Poezie
Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

Pomodli se a všechno bude fajn

11. května 2018 v 17:32 | AkasAkim |  Poezie
Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
neštěstím je, že
lidé si to neuvědomují a
pod tíhou primitivních dogmat
mění Svět v černobílou, zlou vizi,
smrdutě a vroucně žhnoucí kotel
plný svárů, podlosti a nenávisti.

Luční kvítí

9. května 2018 v 11:29 | AkasAkim |  Poezie
Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,
jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

Sperma na koktejlových šatech

8. května 2018 v 12:33 | AkasAkim |  Poezie
Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
svlečenou si tě na něj položím,
snad durdit nebudeš se tak moc,
až pak budu v tobě a s tebou,
vlastně oba dva nás pohostíš,
doktora Jekylla i pana Hydea,
kdo potěší tě dřív, netuším,
možná bude ti to putna,
máš přece ráda překvápka,
jen se usměješ, dáš oči v sloup,
pevně doufám, že blahem,
asi si maluji život na růžovo,
když do tvých očí kreslím si
bláhově svou vysněnou budoucnost.
Mohu tě pozvat do honosné restaurace
na buřta s cibulí v octovém nálevu?

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

7. května 2018 v 16:55 | AkasAkim |  Poezie
Z květin věnec se vije,
na Měsíc vlk hlasitě vyje,
do dna pivo s chutí se pije,
převesele s chlastem se žije,
největší slastí Světa je onanie.

Král černé hvězdy

2. května 2018 v 17:41 | AkasAkim |  Poezie
Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
blaženost duchaplné revolty,
skládačka dějů a slov barevných,
do zvuků a tónů máš je vepsané,
tajným písmem zručně protkané,
v písních procitáš z časů minulých,
nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu

Mízu v duši nenačechráš

28. dubna 2018 v 12:28 | AkasAkim |  Poezie
Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se v tanci komíhá,
v náruči hlídá si ostrost jehliček,
co nebodají nikoho u srdce,
zloba z ní nesrší, je totiž dámou,
co v kořenech nese tíhu Světa
a její šarm uzdraví všechnu bolest
mnohdy až zbytečně trpkého bytí,
človíček radostný v nohách jejích
kochá se malebnou krásou přírody,
pocit má, jako by veškerý ten půvab
ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,
pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,
úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,
pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,
líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,
jediného kazu, ni chybičky viditelné
není si vědom, jedinec v lůně přírody,
na protilehlé straně, jen kousíček od něho,
na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,
na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,
poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

Diskuse pod článkem

24. dubna 2018 v 12:02 | AkasAkim |  Poezie
Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
už ti znovu něco nevoní,
můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,
že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,
už ti zas není něco recht,
chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě
k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,
už ti opětovně berou iluze,
tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě
blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,
už se ti opět tají dech z toho,
jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,
politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,
už je ti konečně zcela jasné,
že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže
Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,
už ti snad došlo, že to není tak,
jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,
ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.
Uděláš s tím něco?

Propletenec

23. dubna 2018 v 17:25 | AkasAkim |  Poezie
Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
je svitu měsíčnímu,
to pro jeho neutuchající,
chlácholivě omračující
glanc, jas a třpyt
zračící se v osudovém
tanci očních panenek tvých
plameně rudých,
ohnivě stáčejících se hrdě
k temné a uhrančivé
vznešenosti superúplňku.
Sním, či bdím?

Kam dál