Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Kalvárie včera, dnes i zítra

Včera v 17:49 | AkasAkim |  Poezie
Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.
 

Lakmusové zorničky

Pondělí v 18:18 | AkasAkim |  Poezie
Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Rosénka

Pátek v 11:34 | AkasAkim |  Poezie
Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.
 


Za zvuků přírody

16. května 2018 v 11:26 | AkasAkim |  Poezie
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Na Světě je přece tak krásně

14. května 2018 v 18:49 | AkasAkim |  Poezie
Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

Křídla z druhé ruky

12. května 2018 v 12:22 | AkasAkim |  Poezie
Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

Pomodli se a všechno bude fajn

11. května 2018 v 17:32 | AkasAkim |  Poezie
Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
neštěstím je, že
lidé si to neuvědomují a
pod tíhou primitivních dogmat
mění Svět v černobílou, zlou vizi,
smrdutě a vroucně žhnoucí kotel
plný svárů, podlosti a nenávisti.

Luční kvítí

9. května 2018 v 11:29 | AkasAkim |  Poezie
Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,
jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

Sperma na koktejlových šatech

8. května 2018 v 12:33 | AkasAkim |  Poezie
Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
svlečenou si tě na něj položím,
snad durdit nebudeš se tak moc,
až pak budu v tobě a s tebou,
vlastně oba dva nás pohostíš,
doktora Jekylla i pana Hydea,
kdo potěší tě dřív, netuším,
možná bude ti to putna,
máš přece ráda překvápka,
jen se usměješ, dáš oči v sloup,
pevně doufám, že blahem,
asi si maluji život na růžovo,
když do tvých očí kreslím si
bláhově svou vysněnou budoucnost.
Mohu tě pozvat do honosné restaurace
na buřta s cibulí v octovém nálevu?

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

7. května 2018 v 16:55 | AkasAkim |  Poezie
Z květin věnec se vije,
na Měsíc vlk hlasitě vyje,
do dna pivo s chutí se pije,
převesele s chlastem se žije,
největší slastí Světa je onanie.

Král černé hvězdy

2. května 2018 v 17:41 | AkasAkim |  Poezie
Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
blaženost duchaplné revolty,
skládačka dějů a slov barevných,
do zvuků a tónů máš je vepsané,
tajným písmem zručně protkané,
v písních procitáš z časů minulých,
nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu

Mízu v duši nenačechráš

28. dubna 2018 v 12:28 | AkasAkim |  Poezie
Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se v tanci komíhá,
v náruči hlídá si ostrost jehliček,
co nebodají nikoho u srdce,
zloba z ní nesrší, je totiž dámou,
co v kořenech nese tíhu Světa
a její šarm uzdraví všechnu bolest
mnohdy až zbytečně trpkého bytí,
človíček radostný v nohách jejích
kochá se malebnou krásou přírody,
pocit má, jako by veškerý ten půvab
ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,
pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,
úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,
pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,
líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,
jediného kazu, ni chybičky viditelné
není si vědom, jedinec v lůně přírody,
na protilehlé straně, jen kousíček od něho,
na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,
na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,
poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

Diskuse pod článkem

24. dubna 2018 v 12:02 | AkasAkim |  Poezie
Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
už ti znovu něco nevoní,
můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,
že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,
už ti zas není něco recht,
chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě
k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,
už ti opětovně berou iluze,
tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě
blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,
už se ti opět tají dech z toho,
jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,
politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,
už je ti konečně zcela jasné,
že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže
Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,
už ti snad došlo, že to není tak,
jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,
ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.
Uděláš s tím něco?

Propletenec

23. dubna 2018 v 17:25 | AkasAkim |  Poezie
Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
je svitu měsíčnímu,
to pro jeho neutuchající,
chlácholivě omračující
glanc, jas a třpyt
zračící se v osudovém
tanci očních panenek tvých
plameně rudých,
ohnivě stáčejících se hrdě
k temné a uhrančivé
vznešenosti superúplňku.
Sním, či bdím?

Sfoukni prach z perutí

19. dubna 2018 v 13:15 | AkasAkim |  Poezie
Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům z herbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
ty a já
ruce a prsty propleteny v jeden stvol
úsměvy zdobí nás, polibky sbližují
na Světě širém souzníme Slunci na dohled
ty a já
čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme
hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty
konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí
hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí
ty a já
slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik
vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily
jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční
majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné
si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme
ty a já
v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný
dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost
v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů
a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme
ty a já
ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,
s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli
naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si
ty a já
unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat
hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme
ty a já
stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme
ty a já.

Ona

17. dubna 2018 v 19:49 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Čas snad vůbec neplyne, když zavřu oči, vidím ji stále, i po těch měsících a letech, má duše očividně pořád hoří plamenem, snažím se ji uhasit, ale alkohol, zdá se oheň spíš rozdmýchává. Podepisuji opět to, co už dvakrát bylo signováno.

Půlden

11. dubna 2018 v 11:37 | AkasAkim |  Poezie
Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
i vytí vlčí, věř tedy, slyš,
hlas můj právě mluví k tobě,
jitro, toť přece ozvěna noci
do dne pečlivě uschována,
echo temnoty ve světlo ukryté
Sluncem, pastýřem dneška
jen na čas uloupené, cink
kapka rosy padá z výšky,
stvol trávy polaská ji a pak
na zem spustí bez meškání
ten ryzí dar, dědictví Luny,
oltáře mého, k němuž rád
modlím se s úctou a pokorou,
nechť hlas můj v podobě vytí
pozlobí slechy tvé, světice
s rumělkou na tváři, vidíš, to
červánky ti je tam vytetovaly.

Mužský menzes

10. dubna 2018 v 10:51 | AkasAkim |  Poezie
Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
budu se trapně opakovat,
bych mohl naučit se opět
padat jen vzhůru a
s flaškou v ruce
v klidu se vysrat na
zběsilý tikot vlastních
biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné
z kostelní věže náhle
Anael seskočil,
vzdor tomu, k nebi
zrak svůj obrací.

Lidé vymřeli

10. dubna 2018 v 10:48 | AkasAkim |  Úvahy a články
Ano skutečně, lidé patrně už dávno vymřeli, místo nich jsou tady přívrženci a odpůrci. Alespoň se to na první pohled zdá. Otevře-li, či pustíte-li si libovolné médium, jakýkoliv sdělovací prostředek, můžete si být jisti, že tato dvě kouzelná slova během několika málo minut určitě uslyšíte. Poslední dobou mám totiž takový dojem, že je snad až společensky neúnosné nebýt buď přívržencem, případně právě naopak odpůrcem, toho, onoho či tamtoho.

Dříve tady snad žili lidé, kteří měli určité názory. Co člověk, to názor, říkalo se bez nadsázky. A každý člověk má pochopitelně právo svůj názor hájit a je-li jeho v moci i prosazovat, což je samozřejmě v pořádku. Mě se ale poslední dobou zdá, že lidé (zkusme jim tak ještě říkat, snad ze zvyku) ztratili jednu důležitou a podstatnou schopnost. Kterou, ptáte se? Tou podstatnou a důležitou věcí je schopnost, případně jakýsi um respektovat názory ostatních. Všimli jste si toho také, že každé, byť jen zdánlivě malicherné vyjádření jakési názoru se rázem a nemilosrdně střetává s ostrým až vražedným odporem "lidí" majících odlišný názor? Výměna názorů, běžná a správná věc, tak to přece v demokraticky smýšlejícím společenství chodí, a je to tak dobře, určitě namítnete a já budu souhlasit. Jenže, problém nastává ve chvíli, kdy "lidé" o svých názorech přestávají přemýšlet, nehodnotí je, nejsou schopni ani té nejmenší sebereflexe a jen slepě prosazují myšlenku, která jim momentálně zatemnila mozek, bez okolků, natvrdo, všemi možnými prostředky. "Lidé" již nediskutují, nedomlouvají se, nehledají východiska a kompromisy, spíše se hádají, urážejí se, vyhrožují si, proklínají se.

Zkrátka a dobře, zdá se mi, že "lidé" mají stejně černobílé vidění Světa stejně, jako ho měli dříve, možná je to v tomto směru ještě horší. Vůbec jsme se nenaučili se tolerovat, vnímat jeden druhého, pomáhat si, učit se jeden od druhého. Občas jsme schopni se do jisté míry tolerovat, ale to je spíš jen na oko, nebo v případě, kdy se nám to hodí a hraje nám to do karet. Každý od každého čeká podraz a to je na tom to nejhorší. Bez vysokých loktů se patrně v dnešní společnosti nedá žít. Všichni házíme vinu na ostatní, na politiky, na společnost, na dobu. Ba ne přátelé, chyba není v těchto aspektech, chyba je v nás, ve způsobu našeho smyšlení a uvažování, které bohužel vůbec nedozrálo, nedospělo a je stejně nízké, jako kdysi. Naučme se vnímat, poslouchat a především respektovat i názory ostatních, ačkoliv jsou diametrálně odlišné od těch našich. Nehledejme v každé neshodě odpor, a braňme se tomu, viděti v každém, kdo s námi ne zcela souhlasí okamžitě odpůrce, kterého stůj co stůj musíme přesvědčit o opaku a převrátit jeho uvažování na "naši" stranu. Přemýšlejme o svých činech, o svých názorech, podělme se o ně s grácií a ne s umanutostí na rtech i v očích, uleví se nám, uvidíte!

Naše demokracie už nejen smrdí, ale vyloženě páchne hnilobou a mrtvolným odérem zvětralé mršiny. Ne, není to chyba politiků, ani společnosti, je to chyba každého z nás. Lidský život je ve své podstatě velmi krátké období, je obrovská škoda prožít ho s hořkostí na jazyku a s pachutí sváru v srdci. Nemyslíte?

NEVNÍMEJME ODLIŠNOST NÁZORŮ JAKO SVÁ TABU!!!!!! DISPONUJEME PŘECE ROZUMEM A CITEM!!!



Zastavárna sebelásky

9. dubna 2018 v 11:36 | AkasAkim |  Poezie
Z rána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
v zoufalé, tísňové volání,
přesný zásah na komoru,
ortel smrti kypří půdu,
ale píst tluče na prázdno,
Svět už je přesycen a
stejně, veškerý jeho obsah
se ocitl v časové smyčce,
kéž by mu zůstalo alespoň
v plechu zatavené prázdno,
prošlou záruční lhůtu pírkem
ze slepého oka neseškrábeš,
rozum a cit z pouhých pahýlů
lidských končetin neupleteš.

Kam dál