Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Markétka - část 1

30. října 2014 v 20:15 | AkasAkim |  S Markétou v pekle a v ráji
Je půlka ledna, venku sněží jako blázen a venkovní teploměr hlásí mínusovou dvacku, takže je jasný, že sníh nějakou dobu vydrží. Prostě po vánoční idylka, žádný sněhový bláto, žádný sračky, prostě pohodička, pátek. A já, místo abych šel s kámošema někam posedět a pokecat, musím sedět doma u compu a vytvářet ty zasraný tabulky a ještě zasranější grafy, které budu příští týden prezentovat a doufat, že to nadřízené zaujme alespoň do té míry, že mě nevyrazí s práce. Kafe už jsem měl 3, takže další nechci a co cíga? "Kurva", poslední 2, "takže musím ven, no to mi poser prsa". Ok, ukládám veškerou práci, notas nechávám zapnutý, beru si jen bundu a zdrhám ven, ještě, že nejbližší hospoda je jen přes ulici. Vcházím dovnitř, mířím rovnou k baru a "dvoje krátký startky", hlásím svůj požadavek. "Dáš si i pivko?", ptá se Klárka a měří si mě těmi svými nádhernými kukadly. Překrásný, lolitkovský obličejíček, který se jen tak nevidí. A přitom "už" jí táhne na 20. "Klárko, tobě by slušel s mrdky knírek", vzpomínám si na Pavlovu hlášku pronesenou na minulé oslavě a ještě teď před sebou vidím Klárčin studem zčervenalý úsměv. Je fakt nádherná, ale "ne, nemůžu, mám spoustu práce, ale přijdu si pro tebe, neboj", odpovídám a užívám si Klárčino studem zalité deja vu. Beru žvára a pádím zpět ke grafům a tabulkám, beru za kliku, když v tom slyším. "Ty si to s holkami vždycky uměl", ohlédnu se a "Markéto, co tady děláš?" Sedí tam, v tom spěchu jsem si jí nevšiml. Vzrušením mi přeskakuje hlas a tak se to snažím ustát. "Ahoj, jak dlouho jsme se neviděli?", pusa na tvář. "Ahoj, no bude to 5 let, Martine" a dává mi taky pusu na tvář. "Co kdybychom jsme si spolu něco dali, ale slyším, že pospícháš, tak tě nechci zdržovat". "Ne, ne, práce klidně počká, Klárko, dám si to pivo", přisedám si a svlékám si bundu.

Sedím naproti ní, "moc ti to sluší, Majky", tak jsem jí mohl oslovovat jenom já. Vidím, jak se začíná culit. "Bože, ať to nedělá, dostala mě tak poprvé, dostane mě tak znovu", strachuju se. "Fakt vypadáš úžasně", protahuji její culení. Navíc se zatím nezmůžu. "No a co ty, jak se máš?", zachraňuje mě otázkou. "Ale pořád stejný, dělám u jedný firmy, takže pořád u počítače, znáš mě", odpovídám překotně, čímž se snažím dodat si trochu odvahy a suverénnosti. "A co ty, máš nějakou práci?", ptám se na oplátku. "Jo, prodávám teď kosmetiku", pousměje se a ukazuje mi obligátní kufřík. "Měla jsem tady schůzku ze zákaznicí a vlastně až teď jsem si uvědomila, že bydlíš kousek odtud. A co ženský, máš nějakou", škádlí mě a přitom hodí očkem po Klárce, aby dala najevo, že zaslechla náš předchozí rozhovor. Klárka zase rudne a mizí ve skladu, prý kontrolovat sudy. "Je nádherná, viď, taky bych si lízla" provokuje Markétka. "Hele, nezlob, nebo ti nasekám na prdel", zapomenu se v minulosti a neuvědomuji si následky. "Na holou, viď, kontruje Majky a chechtá se tak, že jí určitě slyší i Klárka ve skladu. Musím taky vyprsknout smíchy. "Zlobíš", zvyšuju hlas, abych nabral trochu síly, alespoň na nějaký odpor. "Ba ne, já už nezlobím, fakt teď už nezlobím, musíš mi věřit Martine, prosím věř mi. Její tvář během několika vteřin totálně mění výraz. Smích zmizel a po tváří se jí teď kutálejí krůpěje slz. "Martínku, prosím věř mi, musíš mi věřit, prosím věř mi". "Jasně, že ti věřím, Markétko, věřím ti", ujišťuju ji, ale zároveň si uvědomuji, jak moc lžu. V hlavě se mi totiž prohání všechny vzpomínky a najednou si uvědomuji všechny ty lži, přetvářky a vytáčky, které byly součástí jejího a zároveň tak našeho společného života. Všechno to utrpení, beznaděj a neštěstí, které nám bylo denně distribuováno.

Přijde mi to jako sen, jen ještě nevím, jestli dobrý, či špatný. Ještě před pár hodinami jsem řešil jen strohé údaje a čísla a teď tu sedím s Markétkou, "ty vole s Markétkou" a všechno se vrací zpět. Jakoby se nechumelilo, podívám se ven a tam na just chumelí. Dřepím naproti ní, hladím ji po ruce, jakoby jen tak s přátelství, ale oba víme, že o přátelství nejde ani náhodou. Kdyby alespoň nebyla tak upřímná. To jsem na ní vždycky tak miloval. Nikdy nic nepředstírala, tedy alespoň do té doby než… Do té doby to byla ona, Márkétka, živelná a animální, přitom tak přirozená. Vzpomínám, jak jsem jednou ráno vstal, uvařil kafe a čaj, připravil pár toastů, usedl ke stolu a ona si ke mne přisedla, nahá, položila mi jednu nohu na stehno a začala si honit kundičku. Po chvilce vyprskla smíchy a nahlas zaječela "no tak taťko, vstáváme". A teď vedle ní sedím, po tolika letech a jsem celej žhavej se do ní znovu zabouchnout. Přitom z ní mám takový strach. "Hele lidi, je mi to líto, ale já budu zavírat, jste tu poslední, tak pomalinku dopijte a půjdem, jo?", ozývá se Klárka. Koukám na hodiny a zjišťuju, že jsou 3 hodiny ráno. "Jasný spočítej mi to prosím". Klárka mi spočítá útratu a já přecházím k baru, abych vše uspíšil. "V pochodě, počkejte ještě prosím, já si skočím na záchod a pak za vámi zavřu, prosí mě Klára. "Pomůžu ti do kabátu, pobízím Markétku a přitom ji jakoby omylem přejedu rukou přes celý záda. "Děkuji", přitiskne se ke mně. "A nechceš zajít ještě ke mně třeba na čaj", ptám se a zase jakoby náhodou jí zajíždím pod kalhotky. V tom se vrací Klárka a my odcházíme. "Moc děkuji za obsluhu, líbíš se mi", vyznává se Markéta Kláře a pošle ji vzduchem pusu, ta zase rudne. "Ty jsi pořád stejný číslo", říkám venku a vlastně už se ani znovu neptám, jestli půjde ke mně, odpověď mi ulpí na prstech pravé ruky.

Vcházíme do mého bytu a já pomáhám Markétce z kabátu, ze svetru, z trička a podprsenky. Zbytek nechávám na Markétě a začínám se také svlékat. Nestihnu si sundat ani tričko a už vidím, že ona už klečí přede mnou zcela nahá a dráždí si klitoris. "Haló, pane, pospěšte si, nebo vám ten vlak ujede", řechtá se a pokračuje v masturbaci. Já už jsem konečně taky nahej a její smích pozvolně přešel do sténání. "Chyběl jste mi pane "Č", přiznává se a začíná mě sát. Rozkoš mi projede celým tělem a tak začínám hladit její bradavky. Ona pokračuje v kouření, já to nevydržím a chytnu si ji hezky pěkně za ty její dlouhé, havraní vlasy. Majky zaklání hlavu a přitom se mi dívá do oči. Jsme zpět, Martin a Markéta, dvě nerozlučná M. "Nepřestávej", prosím a přitom mířím od prsou níž a ž k lasturce. Je neuvěřitelně vlhká, vždycky byla hrozně vzrušená. Všechno je tedy zpět, její chuť, její vůně, naše vůně. Beru ji za ruku a vedu ji do ložnice, lehá si na záda a pokládá mi nohy na ramena. Přidřepnu si k ní a špičkou žaludu ji přejíždím po poštěváčku. "Tady ho máme, Čertíka Bertíka", smějeme se, ale jenom chvíli, oba už jsme velmi vzrušení. Zasouvám jí ptáka do mušličky a přitom vnímám, jak se jí chvěje celé tělo. Zaklání hlavu a "šukej mě, lásko, mrdej mě", cedí skrz zuby. Vím, že to nevydržím dlouho, beru si jí ještě chvilku zezadu, abych si jí mohl ještě trošku vytahat za vlásky, pak ji znovu pokládám na zádička a to už krůpěje mého semene dopadají na její hebká kůzlátka a pár kapiček se zatoulalo i na obličej. Lehám si vedle ní a hledíme si do očí. Tolik otázek a žádné odpovědi. "Teda, takhle mě umazat, to se dělá?, švitoří. "Doufám, pane, že budeme pokračovat, chtěla bych tě zase ochutnat", zašklebí se na mě tak, jak to umí jen ona. "Počkej, donesu ti něco na utření". "A taky něco k pití, docela mi vyprahlo, prosím, miláčku, jsem tak ráda, že už jsme zase spolu", trochu se leknu a odcházím do kuchyně. Vykouknu z okna a vidím, že celá ulice je pokryta sněhem. Pouliční lampy odrážejí krystalky sněhu a všechno se tak krásně leskně a třpytí. Zima až praští. Na ulici nikdo, klid, najednou zahlédnu 2 postavy, jasno, feťáci na první pohled. Přes záda mi přejíždí mrazivý pocit. Sleduji ty dva feťáky, jak zrovna řeší nějaký svůj kšeft a začínají mi téct slzy. Uvědomuji si totiž, že takovýhle závěje byly i tenkrát… tenkrát, když jsem přišel domu o něco dřív a načapal jsem Markétu s připravenou čárou perníku. Hrozně se bojím toho, co bude následovat.


"Tak haló pane, jsem celá umazaná a taky mám žížu"…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bumblebee bumblebee | Web | 31. října 2014 v 12:10 | Reagovat

závěr je moc pěkný - zanechává to celé takový  tíživý pocit, což je dobře :)
Líbí se mi, že píšeš bez zbytečných příkras, vlastně trochu stroze, ale to tomu dodává na síle bych řekla. :) I ten začátek je vlastně hrozně rychlej a popsanej "jednodušše" (ne v tom negativním slova smysl! :) a hned hodí čtenář do děje.
Pěkné :)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 31. října 2014 v 12:21 | Reagovat

[1]: Díky moc za pochvalu. Taky si myslím, že zbytečná květnatost by tomu spíš ublížila. Je to moje první povídka, tak jsem rád, že se ti líbila a vlastně bych ti měl i poděkovat, protože já jsem si původně na povídku moc nevěřil. Pak jsem pročítal pár blogů, včetně toho tvého a řekl si, že bych to mohl zkusit, takže vážně díky. :-)

3 Kika Kika | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 15:56 | Reagovat

No já se červenám taky a to ani nejsem Klárka :)

Bude mít povídka pokračování?

4 stuprum stuprum | Web | 1. listopadu 2014 v 16:28 | Reagovat

Myslím, že povídky o lasturkách patří mezi nejhezčí psané výtvory. :-D

5 Akim Akim | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 12:31 | Reagovat

[3]: Pokračování? No, když ono se mi o "prdelce" těžko mluví, ale jo, asi vám o Majky ještě něco pošeptám. A bude to asi hodně peprné ;-) Ale slíbit to úplně nemůžu.

[4]: Jasný, lasturky jsou nejlepší. :-P

6 Elis Elis | Web | 13. listopadu 2014 v 2:47 | Reagovat

Asi se budu opakovat, ale to nevadí, píšeš opravdu skvěle, moc se mně tvůj styl psaní líbí ...

7 Akim Akim | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 9:20 | Reagovat

[6]: Děkuji moc. :-)

8 userka userka | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 13:44 | Reagovat

Pane jo! To abych radši dočetla rovnou všechny díly, nebo nikdy neuschnu o:)

9 Akim Akim | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 13:54 | Reagovat

[8]: Až tolik chvály jsem nečekal, ale lichotí mi to a je mi to tuze příjemné, díky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama