Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Sluníčko Markétka vchází do opilé duše romantického pijana - část 3

19. listopadu 2014 v 20:27 | AkasAkim |  S Markétou v pekle a v ráji
Byl to obyčejný den. Což je vlastně nesmysl, protože nejsou obyčejné dny, to jen my, sebranka, která se zrodila, aby s úsměvem blba zničila tuhle krásnou planetu, to jest lidé, se neuvědomují významnost každého dne a nectí každou vteřinu svého mnohdy sebe samým zpackaného života. Tehdy jsem byl psychicky dole, prošel jsem si vztahem, který nedopadl vůbec dobře, samotu jsem řešil onanií a opuštěnost alkoholem. Ne, že bych v jiných obdobích svého osudem darovaného života nepil, nebo si ho nehonil, tehdy jsem ale tato placeba užíval na veliko a plnými doušky. A to i přesto, že příležitostí k "seznámení" nebylo málo, jasně holky se kolem mě točily, typický hospodský život, kdy se lidi z nudy sejdou, lijou do sebe panáky a pak se to nějak spáruje, vždyť po sedmém panáku je každá krásná a ženy už se také nechovají, jako dámy, a berou zavděk kdejakým hovadem, hlavně, že jim tu vlhkou škatulku pořádně protáhne. Tak v této společnosti jsem se tehdy pohyboval. Trošku jsem se za to styděl a tak jsem nechodil do své oblíbené hospůdky, ale bral jsem zavděk nálevnou na druhém konci města, kde se scházeli tihle mrduchtivci a ženštiny, které ztratily zábrany a soudnost a ochotně přijaly role háravých fenek. Veselé období, zdálo by se. Ba ne, zdání klame. Ano, ze začátku bylo fajn nic neřešit, jenže později se moje stavy blížily spíše pocitu naprosté vykořeněnosti. Ano, vykořeněnost, to je to slovo, které mi blesklo hlavou, a já si prostě řekl, že změna stylu života je nutná. Ani si nevybavím, jak jsem do tohoto zhýralého režimu zapadl. Zkrátka a dobře, najednou jsem v tom lítal. A takhle jsem žil možná půl roku.

Začal jsem tedy s odvykačkou. Pro začátek jsem zůstal týden doma, vzal jsem si dovolenou, dodnes nechápu, jak jsem si v tomto animálním období mohl udržet práci, ale stalo se tak a to mi dalo ten hlavní impuls pro rekonstrukci mého žití. 5 dní plus víkend pro totální vystřízlivění, uvedení bytu do podoby, ve které je možno uznat, že tam žije lidská bytost a také jsem si uvařil a pořádně se najedl, aby si přišel na své i žaludek, který jsem poslední dobou zanedbával jen kupovanými hotovkami a jídlem z rychlého občerstvení. Naložil jsem se do vany, oholil se a dal jsem svému tělu alespoň trochu lidskou tvář. Ležel jsem ve vaně a začaly mi téct slzy. Muži prý nepláčou. Naprostá blbost, pro mě to opravdu neplatí. Nikdy jsem se nestyděl za to, že si občas popláču i u filmu, nebo prostě jenom tak, když je mi ouzko. A tenkrát mi bylo sakra ouzko. Uvědomil jsem si, že mou náruč svírá nutkavá potřeba s někým se pomazlit, ne se s někým vychrápat, ale pomazlit se jemňounce, sametově, s něhou a láskyplnou pečlivostí, dívat se někomu do oči, souznět s ním a být součástí jeho života, spojit 2 životy v jeden, dýchat pro a za toho druhého, myslet na něho, když se vstává i usíná, šeptat mu do ucha slova, která už svět slyšel milionkrát, ale slova, která stále platí, jsou-li myšlena upřímně. A co slova, pohledy tak významné a určující, které chápete jen vy dva, pohledy obdivu a upřímného pochopení. Pohledy, které mají tu moc měnit chtíč v dojemný cval páru svobodně uhánějících koní a které mají tu moc, měnit tu chemickou reakci, které lidstvo dalo jméno láska na důvod, proč lidé píší, skládají písně, malují obrazy a oddávají se veškerému umu, co jim byl poskytnut bláznivinou, která snad namátkou ovládá to, co je náš mozek svými deseti procenty uživatelnosti schopen pojmout a pochopit. Já hlupák, takhle jsem si zoufal a stýskal si, neboť jsem neměl tucha, že už za pár hodin potkám vílu, ne tu z pohádky, ale tu, která sejme okovy z mých rukou, ošetří mé rány a pohledem snad všech krásek tohoto zakulaceného světa mi ukáže cestu, jejíž směr pro mě bude balzámem pro ukojení mé rozpolcené a bloudícím vílám oddané duše. Človíčku ty naivo, ty nechápavý blázne, však já ti ukážu, smál se mi osud, když barvou snových červánků psal na nebesa vzkaz o mém počínání a snad ani on sám nevěděl, že Markétka má budoucí femme fatale, která se za pár minut usadí v mé samohanou vyprázdněné duši, má budoucí upírka nesvatého dómu, moje budoucí princezna, se za pár let změní v ledovou královnu.

S náladou zmrskaného psa, který už si však své bolístky instinktivně olízal a nevěda událostí budoucích, vcházím do své milované hospůdky a jen co procházím jejími dveřmi, připadám si, jako bych vcházel do vyhlášeného sanatoria, má sotva odžitá minulost jako by se mě ani netýkala, jako mávnutím kouzelného proutku zapomínám na všechny návštěvníky nálevny, ve které jsem já, jsa nebohý a uhranutý alkoholovým mámením trávil své minulé žití. Jakýsi můj šestý smysl mi zabránil tomu, abych komukoliv z nálevny řekl, kde bydlím. Neví to dokonce ani jedna z háravých fenek, které si mě v opileckém rauši vybrali coby spasitele svých neukojených chutí. Pokaždé, když přišlo na nejhorší a padla nabídka soulože, vymluvil jsem se na nějakou blbost a dbal na to, abychom následující akt lásky, ačkoliv lásky tam nebylo, ani co by se za nehet vešlo, uskutečnili buď u ní doma, nebo jsme si zahráli na zvířátka a coitus odbili kdesi venku. Toto vše hážu za hlavu, vcházím do hospůdky a jako bych odtud nikdy neodešel, si sedám za bar a objednávám si malé pivo a kafe. "Á pachatel se vrací na místo činu", směje se na mě Pavel, číšník, který se za barem snad narodil, profík a především kámoš, kterého jsem několik měsíců zanedbával. Párkrát jsme si zavolali, ale to bylo vše. "Sorry, měl jsem fakt blbý období", snažím se o jakousi omluvu. "Neřeš to brácho, každý občas uklouzne a upadne, důležitý je vstát". Přesně tohle jsem potřeboval, nic neřešit a nechat se hýčkat a to jsem ještě netušil, že v místnosti už sedí osůbka, jejíž vůně mi bude za pár minut importována do těla s razancí nekonečnosti vesmíru. "Jo a co ty kurvičky s nálevny, jak jim voní pipiny?", neodpustil si Pavlík poznámku. "Ále", mávnu rukou. Pavel se zachechtá po námořnicku a jde přerazit sud. "Ty holomci maj dneska zase nátisk", ukazuje na partičku štamgastů, z nichž většinu z nich znám a tak zvedám sklenici s pivem a pokynu na zdraví. "Přisedni si k nám, my nekoušem", přispěchá jeden z nich hromovým hlasem s nabídkou. "Dneska ne kluci, dneska jen tak na lehko, mám blbý období, sorry". "V pohodě panáčku, tak příště", nezlobí se a v klidu si objednávají další rundu u Pavla, který se vrátil s plným sudem pěnivého moku. Čekám, než Pavlík narazí a rozhlížím se. Všechno mi to tu přijde nějaký jiný, nový. "Jste malovali, ne?", ptám se Pavla. "Jo malovali, před čtyřmi rokami, to už si sem chodil, ty vole a byl si u toho", je mi odpovězeno. "Co kecáš, vole, vždyť je to tady nějaký jiný, ta místnost má úplně jinou atmosféru", rozhlížím se po sále. Pavel moji poznámku vědomě přehlíží a věnuje se práci.

Rozhlédnu se a ona sedí u stolu v koutku, mé budoucí všechno, moje spasitelka, ale i mé prokletí, poprvé na mě valí ta svá kukadla a šklebí se na mě, jako by už věděla, jak nesmrtelný bude její vliv na můj budoucí život. Zvedám sklenici s pivem a připíjím, ona zvedne sklínku z vínem a následuje mě. Pak usrkává krůpěje nápoje s vinné révy a stále mě přitom sleduje, její pohled je jako zbraň, která trhá mé tělo na kusy. Impulsivně přemýšlím, jak ji nejlíp oslovit, vzápětí se ale zarazím, protože si nejsem jisty, zda je neznámá kráska to pravé pro rekultivaci mého života. Já chudáček bláhový. Sedím tam a nevím si rady. "Kam čert nemůže, nastrčí ženu", říkám si a pro jistotu si začnu povídat s Pavlem, který zrovna neměl práci, neb všechny sklenice v sále teprve čekaly na vyprázdnění. Jenže čertova žena se rozhodla vzít věci do svých rukou a přišla k baru. "Co mi můžete nabídnout k jídlu", ptá se kořalečníka. "No, to je jednoduchý, nakládaný hermelín, nebo utopence", bere ji Pavel iluze o slušném jídle. "Když já bych si dala něco teplého, víte co, naproti prý otevřeli obchod s kebabem a určitě mají ještě otevřeno", nabízí se slečna a obléká se a odchází. "Přinesu vám taky", volá za námi, aniž by se zeptala, jestli máme zájem. "Chodí sem často?", ptám se Pavla, poté co roznesl plato piv a několik rund panáků. "No, docela jo, už asi dva měsíce sem chodí s další princeznou, ta je taková noblesnější, než tohleto rozcuchaný třeštidlo. A říká se, že spolu ne jenom nekamarádí, jednou jsem je myslím viděl se líbat, takže něco na tom bude". "Takže lesbina", neskrývám svůj zájem. "To nevím, já slyšel, že jsou obě podobojí, jestli mi rozumíš, bisexualita se tomu myslím říká", mudruje Pavel a prohlíží si mě, protože vidí, že my v očích začíná plát čertovský ohýnek. "Tak až přijde, tak to na ní zkus", pobízí mě výčepák. Nemám čas nad tím přemýšlet, protože slečna právě prošla dveřmi a sedá si na bar přímo vedle mě. Dosedne a hned začne rozdávat koupené pochutiny. "Tak, jeden kebab je pro pana číšníka, druhý pro vás pane a ty další dva jsou pro Markétku", olízne se a podívá se na mě s něžnou provokací. Bože, jak je nádherná, ale tak pražvláštně krásná. Není to ten modelkovský typ, dokonalá každá křivka, a ani jedna piha. Ona je tak divoce krásná, její kratší vlásky jsou tak nějak roztomile rozvrkočené, nehty u rukou má sice nalakované, ale ne precizně, lak už má ošoupaný, takže na některých prstech už je vidět pouze zbytky černé barvy. Je nabalená do svetru, který je, řekl bych o pár čísel větší, než je třeba, takže vypadá trošku jako spratek, kterýho před chvíli vyhodily ze základky. Přitom z ní sálá jakási uhrančivá elegance, nepůsobí dětsky, ale je jak poupě, které právě rozkvetlo v dospělou růži, vlastně v ženu, která má ve svých očích vepsanou tichou bolest raněného zvířete smíchanou s hrdostí tvůrce vesmíru. Je ladná jako laň, kterou právě vyhnali ze stáda a která plaše hledá úkryt před nebezpečím v podobě událostí minulých, přítomných i budoucích. Opravdu se cítím býti v nebezpečí, protože si nejsem jist, že po všech nepříjemnostech, kterými jsem v nedávné minulosti prošel, je pro mě setkání s tahle uhrančivou a nebesky hezkou dívčinou to pravé. Znám se, vím, že nedokážu být odtažitý, když se s ní zakecám, rozbalím to na plno a než se naděju, budu připraven před ni klečet a s neukojeností Markýze de Sade ji budu lákat do svých právě spřádaných sítí zručností pavoukům jen vlastní. Není cesta zpět, vím to, ale co je mi nad slunce jasné je, že tuhletu květinu nechci uškubnout a zničit, chci ji nechat růst, pečovat o ni, strachovat se o ni a bránit ji před nepřízní osudu, chci pro ni umřít. Je mi jedno, zda bude mou přítelkyní, milenkou či ženou, snad se spokojím i s kamarádstvím, jen nechci, aby to byla holka jen na jednu noc, ačkoliv je krásnější než pařížské kurtizány i všechny gejši z Tokia.

"Tak se do toho pustíme, ne? Dobrou chuť, přeji", zašvitoří a hladově se zakousne do své porce. "A jak vy se vlastně jmenujete pane?", vyzvídá přes žvýkání. "Omlouvám se, já jsem Martin", vracím jí úsměv a beru si svůj kebab. Poslední dobou jsem skoro nic jiného nejedl, ovšem tahle porce pro mě bude naprostou delikatesou, srovnatelná snad jen s porcí masa z wagyu. V takové společnosti by mi chutnal i 3 týdny starý párek vsunut do rohlíku tvrdého jako penis Roberta Rosenberga. "Já jsem Markéta, ale vy pane my můžete říkat Majky a pusu vám dám, až to dojím", představuje se mi a nepřestává hltat svůj kebab. "Ty sis koupila dvě porce, nejsi na to trochu malá?", snažím se jí trošku poškádlit. "Jsem malá, ale děsně hladová", zasměje se a trošku se zakucká. "Víš co, pokecáme, až to dojíme, ju", navrhuji, ona jen přikývne a já vidím, že už se sápá po svém druhém kebabu. Já jím pomalu svůj díl a prohlížím si mou novou lásku, nedívám se na ni přímo, ale hledím na ní v zrcadle, které je součástí baru. Pavel si nás nevšímá, věnuje se hostům a občas si ukousne ze svého kebabu. Culí se na mě a já na ní. Už tolik nehltá, je vidět, že dvojitá dávka ji přece jen dává zabrat, nakonec však všechno spořádá. "Jůůů, to jsem se naprala, podívejte pane, mám dokonce i bříško", zazubí se a nazdvihuje svetřík i tričko a ukazuje mi svůj pupík, pohladí si ho a rychle ho zase schová. "Jdu se opláchnout, ať vám můžu dát toho hubana, zvedá se a zvolna odchází na toaletu. Právě jsem také dojedl a tak ji následuju. Vracíme se ve stejnou dobu a tak stojíme u baru naproti sobě. "Tak ještě jednou Markétka a Martin, to zní hezky ne? Dvě M, to se k sobě hodí", brebentí a nakonec se nakloní a dá mi pusu. Jak sladká, nejsladší dort světa je proti ní šťovík. Objednáme si pití a povídáme si. Je bezvadná společnice, inteligentní, zároveň však tak rozkošně zběsilá. Drmolí pátý přes devátý a chechtá se jak praštěná. "Ty sem prý chodíš s nějakou jinou ženou?", optám se jí a vidím, že jí obličej zvážněl. "Jo to je Kristýna, víte pane, já jsem bi, nestydím se za to. Kristýna mi zachránila život, ona vám to všechno pak vysvětlí, až vás představím. Ráda bych ale poznala nějakého sympatického muže", podívá se mi do očí, chytne mě za ruku a proplete si prsty mezi mé. "Já jsem měl teďka spíš takové divoké období, ale taky bych se rád usadil", přiznávám. "Tak to doufám, že jste nic nechytl, pane", zamračí se na mě a vsadí mi brouka do hlavy.

Je už dlouho po půlnoci, většina hostů už odešla a Pavlík pustil mé milované Dead Can Dance. "To je divná muzika, jakoby to ani nebylo s téhle doby, viďte?", podivuje se Markétka. "Ale je to moc hezký, takový majestátný, oba zpívaj moc hezky, líbí se mi to, že mi půjčíte cédo, viďte? To bych si chtěla pustit někdy po ránu", zaposlouchává se. "Není problém, donesu ty víc CD", chci si trošku šplhnout. Od této chvíle je všechno jinak. To co se dělo před týdnem je pro mě dávná minulost, doba praještěru a Tygra Šavlozubého. Když Pavel zavřel, nabízím se Markétce, že ji doprovodím domů. "To máme dneska ale chladno, že pane?", špitne a choulí se, jako štěňátko v pelíšku. "Proč mi pořád vykáš, blázínku?", ptám se a podám ji rámě. "Ano, správně, takhle se chová gentleman", řehoní se, "protože vám vykat chci, jako za starých dob, kdy si lidé vykali normálně, ti lidé třeba spolu už žili, a přesto si vykali. Vy mi tikejte, ale já vám budu vykat, dokud mě nepomilujete a možná i potom vám budu vykat", přikyvuje hlavou a potutelně se usmívá. Najednou vyjekne, "A ne že mě oprcáte jak nějakou čubku, chci být jako v bavlnce, musíte mě milovat jemňounce, hebounce a láskyplně vy jeden perverzáku perverzná". To už nevydržím a začnu se hrozně smát, ona se ke mně přidá a chlámeme se oba dva. "Tak já už jsem doma, tady s Kristýnou bydlíme, ona je teď je za prací v zahraničí, ona mrška furt někam musí jezdit a je jí úplně jedno, že je mi pak v postýlce smutno". Stojíme u jejího vchodu, pár kroků od milování, je docela zima a já až teď začínám zcela litovat toho, jak jsem žil předtím. "Půjdete nahoru na kávičku, pane?", ptá se Markétka a v očích ji spatřím určitou nejistotu. "Dneska ne miláčku, nebudeme pospíchat, zítra tě vyzvednu a zajdeme si na dobrý oběd". "Tak jo", špitne a už se dlouze líbáme, pak se mi ale vytrhne a já jsem vlastně rád, sám bych to asi fakt neustál. Jdu domů a zpytuju svědomí nad tím, jak jsem promarnil poslední půl roku. Nakonec to beru tak, že je to za mnou a že je potřeba, dívat se do budoucnosti. Byl to opravdu náročný den a tak se svalím do postele a usnu jak zabitej.


Je ráno a probouzím a je mi nějak zle, jakoby mi chyběl kus těla, či co. Pocit, který jsem předtím nikdy nepoznal. Zvláštní tíseň a pocit samoty, na rozdíl od včerejška ale vím, co tu tíseň způsobuje a také co, respektive kdo mi chybí. "Zamiloval jste se, panáčku", hlásí mi můj mozek a to i přesto, že jsem mu poslední dobou celkem pravidelně ordinoval alkoholovou lobotomii. Srdce se mi rozbuší a já si vybavuji její podmanivou vůni, a uvědomuji si, že jestli do hodiny neuslyším její smích, zemřu. Záchranná akce začíná. Plán! Máme se potkat v poledne a jít na oběd. Pozdě, do té doby pojdu, potřebuju důvod, abych jí navštívil hned. Rozhlížím se po pokoji a jasně, mám to. Vidím dva anděli balené v plastové krabičce, která obsahuje další, tentokrát kulatý kus bakelitu. Lisa Gerrard a Brendan Perry, to jsou moji andělé, zachránci, kteří mě na oblacích své transcendentálních hlasů přenesou do náruče mého zrovna nalezeného štěstí. Beru Into the Labyrinth, který Markétka slyšela včera a pro jistotu i Aion. Vlétnu do sprchy a páchám hygienu. Kvapně se obleču a už zdrhám vstříc náruči rozvrkočené Najády. Stojím u ní za dveřmi a chvíli čekám, nechci, aby viděla, že sotva dýchám, protože jsem půlku cesty běžel. Konečně zvoním a Majky mi otevírá. Podlamují se mi kolena, je naprosto dokonalá, rozcuchaná, řechtá se na celý kolo a utahuje si se mě. "Eště není poledne, copak tady děláte, pane?", vlepí mi pusu. "Donesl jsem ti ty cédéčka, chtěla sis je poslechnout ráno, Dead Can Dance". "Aha, no to je pravda, díky, hmm alespoň ochutnáš koláč, pekla jsem ho včera, ale samotný mi to nechutná a Kristýna se vrací asi až za 4 dny. "Ok, tak já si jdu umýt ruce". "Fajn, koupelna je támhle, já vám udělám tu kávu". Odcházím do koupelny, rozsvítím si tam a mířím k umyvadlu. V umyvadle leží vibrátor. "Markéto???!!!, volám na ní, ona se neozve, ale za chvíli přijde za mnou. Podívá se na mě svýma očičkama tak krásnýma, že by jí je nebeská klenba mohla závidět a praví. "Vždyť jsem vám povídala, že mi bývá v postýlce smutno". Dívám se jí do oči a ani se nepokouším zakrýt svoji vilnost. "Tak fajn, ale nejdřív si sníte tu buchtu a ze začátku budeme používat kondom", už se zase kření a odchází do kuchyně udělat to kafe…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janek Janek | Web | 19. listopadu 2014 v 20:36 | Reagovat

Moc pěkná povídka!!!

2 Akim Akim | E-mail | Web | 20. listopadu 2014 v 15:52 | Reagovat

[1]: Děkuji

3 Elis Elis | Web | 20. listopadu 2014 v 21:57 | Reagovat

Nádherné, příběh s Markétkou je jedinečný, krásně se čte, psaní je ti dané, máš to v sobě, těším se na pokračování...

4 Akim Akim | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 9:34 | Reagovat

[3]: Děkuji za neutuchající povzbuzování, moc si toho cením.

5 Kika Kika | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 15:06 | Reagovat

Tohle nedopadne dobře... Pokud někoho nenapadne psát happyendy :)

6 Kika Kika | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 15:07 | Reagovat

p.s.: vykání, to je podle mého gusta!

7 Akim Akim | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 17:05 | Reagovat

[5]: Uvidíme, sám nevím. ;-)

[6]: Taky mi to přijde takový roztomilý, navíc od někoho, jako je Markétka, hmmm. :-P

8 stuprum stuprum | Web | 24. listopadu 2014 v 21:19 | Reagovat

He, he. Vibrátor v koupelně nesmí nikdy chybět. Romantický vztah z pera Akimova. :-D

9 Akim Akim | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 9:40 | Reagovat

Jasný a já jsem tedy velký romantik. ;-)

10 userka userka | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 14:20 | Reagovat

Onanie/masturbace není žádný placebo! To je plnohodnotná věc :-D
Pane spisovateli, jestli se nedočkám popisu styku, zanevřu na Vás!

11 Akim Akim | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 14:30 | Reagovat

[10]: Souhlasím a nechytej mě za každé slovíčko. :-P

Neboj, dočkáš se. ;-)

12 userka userka | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 14:32 | Reagovat

[11]: O.K., O.K., nebudu tě za nic chytat! A těším se. Píšeš výborně. Srší z toho velký city.

13 Akim Akim | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 14:34 | Reagovat

[12]: Děkuji, tolik chvály si ani nezasloužím. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama