Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Akim, robě to nesmrtelné

29. prosince 2014 v 17:23 | AkasAkim |  Úvahy a články
Nebojte se moji milí internetoví přátelé, nestal se ze mě nafoukaný, nabubřelý a namyšlený hajzl, který si do pusy nevidí a nic mu není svaté. Nikterak jsem se nezměnil, takže ten název článku berte s táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle velkou rezervou. Pouze jsem se zamyslil nad tím, jestli jsem se někdy ocitl v nebezpečí života a zda jsem někdy utekl hrobníkovi z lopaty. A musím říct, že ano. V mém deníčku života je zapsáno několik událostí, které mohli vést k tomu, že jsem mohl tento Svět opustit dříve, než by bylo záhodno a je prazvláštní, že všechny tyto historky se staly dříve, než jsem dosáhl první desítky svého zemského počínání. Jsou to vlastně 3 příběhy, z nichž jednu si pamatuji, další dvě znám pouze z vyprávění. Pro mě to jsou spíše takové příběhy "pro pobavení", pro mé rodiče to však byly krušné chvíle plné strachu a zoufalství způsobené možností ztráty jejich jediného syna, milovaného Akima. Zajímá-li tě tedy můj milý a milovaný čtenáři, jak malý Akim 3x bojoval se zubatou a dal košem pánovi s biblí, posad se tedy, nalij si panáčka, či něco teplého pro zahřátí, našpicuj uši a poslouchej… teda vlastně čti, že ano, to jsem tedy popleta… tak tedy…

První příběh se odehrál v době, kdy jsem čerstvě užíval druhého járu svého pobytu na tom širém Světe, poznával ho a ochutnával tak, jak nejlépe si batole může dovolit. Také jsem se pokoušel o první krůčky, osud tomu však chtěl, že jedny z mých prvních kroků mohly být i kroky poslední. Situace byla taková, krásné letní odpoledne, otec v práci a má maminka se rozhodla vyjet s kočárkem obtěžkaným zatím nemluvícím a nechodícím Akimem, dítětem Husákovým a ukázat mu město v jeho socialistické kráse, 80. léta bušila na vrata, o sametovce ani páru, tak proč si nevyrazit? Maminka mě tedy spoře oblékla, sic bylo parno, i sebe ustrojila pohodlně a připravila na chodbu kočár, aby se mohlo vyrazit. Mě postavila vedle kočáru, neb stoj už jsem zvládal celkem bravurně, jen kroky mi zatím nešli, což jsem ale měl v plánu změnit a učinil jsem to nečekaně právě v okamžiku, kdy má nebohá matka upravovala interiér mě určeného vozidla. Bohužel jsem se do té socialistické krásy rozeběhl s takovou vervou a schodů nedbaje, že jsem oné schody zdolal po kaskadersku, hlavou napřed a to schody celé a dole jsem zabrzdil hlavičkou já tvrdohlavec o kumbál umístěný v mezaninu. Zlomeného jsem tehdy nic neměl, ale domlácen jsem byl tedy fest, jak se říká pěkně po Česku. Krev z nosu byla na danou situaci nutností a boulí a modřin také nebylo po málu, nicméně žádné vnitřní krvácení, ani zlomenina se nekonala, takže jsem po návštěvě pohotovosti a provedení všech nezbytných vyšetření, mohl zase domů v náruči mé vystresované matky, která si dodnes vyčítá, že neuhlídala mé první krůčky.

Druhá příhoda se stala o pár let později, poté co jsem na svém narozeninovém dortu sfoukl 3 svíčky, byl to prý podzim, sám si tuto událost, stejně, jako tu první nepamatuji. Rodiče si jednoho dne všimli, že mám na nosánku malou ranku, možná jakýsi vpich, nicméně ranka se zdála býti čistá a tak usoudili, že jsem snad poranil sám v rámci nějaké hry. Večer mě dali v klidu do postýlky a já usnul spánkem klidné a dětské nevinnosti. Když šli však spát rodiče, to už si maminka všimla, že mám obličej silně oteklý a běželo se na pohotovost znovu. Dodnes má matka hrůzu v očích, když mi vypráví, že při převozu do nemocnice už mi oteklostí nebyly vidět oči ani ústa. "Silná otrava krve," nesl se nemocnicí ortel a s tím byli rodiče posláni domů, lékaři prý potřebují klid na práci. Bohudík jejich práce byla asi adekvátní a otok naštěstí do rána zmizel, nicméně hlavní lékař se pak svěřil mému zděšenému otci, že i on sám měl strach o moje žití a už, ač nerad dumal nad tím, jak oznámit rodičům ztrátu jejich syna. Přesto, že plamen mé životní svíčky tehdy plápolal dosti divoce a sfouknutí nebylo daleko, i tehdy jsem šel domů zdráv a téměř bez úhony. Příčina otravy nebyla nikdy zjištěna.

Třetí historku si již pamatuji osobně, bylo mi asi 10 let a měl jsem tehdy BMX kolo, respektive jeho komunistickou verzi. Ale řádilo se na něm dobře, nejvíc mě bavilo skákat přes různé hrboly a sjíždět schody, navíc jsem si tenkrát jako malý špunt netroufl. Také jsem jezdil rád rychle jako blesk a to se mi mohlo stát osudným. Vracel jsem se totiž jednou s projížďky po městě a v okolí a hasil jsem si to přes malé hřiště u nás za panelákem. Na bocích toho hřiště byly umístěny malé stožáry, nebo jak to mám nazvat, na které se dala upevnit síť na volejbal, tenis, případně nohejbal. Bohužel to někteří, sítě nemaje řešili různými provazy, lany, špagáty a v nejhorším případě i lankami, která z dálky nebyla moc vidět. A právě takového lanka jsem si při své rychlé jízdě nevšiml a zachytil se o něj krkem. Viděla to jakási drbna ze sousedství a ta zavolala na moji mamku, a ta chudák mohla už po třetí lomit rukama a ronit slzičky nad mým nepozorným chováním. Naštěstí mě lanko odmrštilo a já si nesrazil vaz, ani se neoběsil. Jen můj krk "zdobila" dlouhá krvavá rána, takže jsem vypadal, jako desetileté dítko, co se pokusilo o sebevraždu oběšením…

To jsou tedy tři historky, které dávám k dobru pro pobavení společnosti a ačkoliv zní mnohdy až hrozivě, všechny dopadly dobře a mě nezbývá, než doufat, že mám zkrátka v životě trošku toho štěstíčka a ač neznaboh se modlím, aby to tak vydrželo, co možná nejdéle. Alespoň je vidět, že už jako dítě jsem byl nezmar a neposeda a připravoval jsem svým rodičům a svému okolí nejednu nepříjemnost.


A co vy, měli jste někdy na mále?



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 14:35 | Reagovat

Nějak v tobě vidím toho kluka z Pelíšků :-)  zkouším si vzpomenout, kdy jsem mela na kahánku, ale zatím se tomu tak asi nestalo... Jen jsem prošla hodně zraněními - sletěla jsem na ohradu z koně v plné rychlosti (do ted mám křivou ruku od zlomeniny) a potom něco jako klíční kost - při všem si maminka říkala, ze mne na koně už nikdy neposadi a stejné mi pak koupila dalšího koně :-)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 17:09 | Reagovat

[1]: Jo, jo to jsem celý já, furt nešťastně zamilovanej... :-)

Koně, to musí být krásný koníček, jsem moc rád, že se ti větší karamboly vyhýbají... :-P

3 Elis Elis | Web | 30. prosince 2014 v 20:16 | Reagovat

Moc hezký článek Akime, z toho mě vychází, že máš skvělého strážného anděla, tolikrát na kahánku a pořád jsi naštěstí tady s námi, pro jistotu na sebe dávej pozor, nebo svého andělíčka strážníčka uštveš...

4 Elis Elis | Web | 30. prosince 2014 v 20:18 | Reagovat

Ještě jsem zapomněla napsat, že jsi byl roztomilé děťátko...

5 Akim Akim | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 20:35 | Reagovat

[3]: No jo, nemá to se mnou jednoduchý chlapík jeden okřídlený, je to asi pěkná fuška... :-D  :-P  :D

6 Akim Akim | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 20:36 | Reagovat

[4]: Ale já jsem prosím pěkně roztomilý pořád... :-P  :D  :-D

7 Evil Evil | Web | 30. prosince 2014 v 21:12 | Reagovat

no teda.. tak to je husté.. já měla namále hned po mým narození.. zástava.. klinická smrt.. kómat.. po osmi dnech jsem se z toho probrala, vyndali ze mě tunu hadiček a já si žiju vesele dál.. i když zdravotní problémy mám pořád, není to tak zlý.. jen můj psychickej věk je nižší, než ten fyzickej.. problémy kolem tohohle se mi nechtějí vypisovat..

8 Akim Akim | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 21:20 | Reagovat

[7]: No to víš, my Depešáci máme tuhý kořínek, my něco vydržíme, ne? Jsem moc rád, že to s tebou dobře dopadlo... :-P

9 Evil Evil | Web | 31. prosince 2014 v 0:35 | Reagovat

[8]: mohla jsem bejt ochrnutá, nebo dementní, takže myslím, že jsem celkem v cajku, i když jsem naprosto divná :-D

10 stuprum stuprum | Web | 31. prosince 2014 v 3:04 | Reagovat

Vskutku pozoruhodný článek. Víme již, jak divoce svíčka plápolala, když byl u kormidla malý Akim. :) Též jsem míval BMX a též jsem se na něm rozsekal, zaparkoval do mě nějaký bezohledný dospělák, tedy na již dysfunkční hlavu dopadl další otřes mozku. 8-)

11 Akim Akim | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 9:51 | Reagovat

[9]: Být divný je dneska naprostá nutnost. :-P  :D

12 Akim Akim | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 9:55 | Reagovat

[10]: Pořád jsem si říkal, co náš to tady na tom blogu pojí a již jsem na to díky tobě přišel. Jedna se se o dysfunkční mozek s následky různých nehod s dětství. :-P  :-P  :-P  :D  :D  :D

13 Lukáš Lukáš | Web | 31. prosince 2014 v 19:00 | Reagovat

[9]: čím víc si to člověk uvědomuje, tím více by měl být za to vděčný, ne ? :)

14 Akim Akim | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 19:03 | Reagovat

[13]: Přesně tak.

15 Kika Kika | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 14:32 | Reagovat

Snad už jsi rozumnější, nejvíc se mi líbila historka s otravou krve :D (možná protože byla nejděsivější ;) ) úplně bych chtěla vědět, kdo Ti píchl do nosu..

16 Akim Akim | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 14:56 | Reagovat

[15]: No snad o malinko jo :-P  :-P
To jo, taky jsem měl tenkrát fakt na mále. Jak vznikla ta ranka se dodnes neví... :-?  :-?  :-?

17 userka userka | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 16:11 | Reagovat

Tak neznaboh nebo ne?! :) Měl jsi štěstí, tak snad ho budeš mít i nadále.

18 Akim Akim | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 16:40 | Reagovat

[17]: Neznaboh asi zcela nejsem, neb v Boha věřím, ale nepraktikuji žádné náboženství. :-D

Také věřím, že štěstěna mi bude nakloněna i nadále. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama