Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Leden 2015

Mučedníci (Martyrs)

31. ledna 2015 v 18:40 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Přesto, že nejsem typickým milovníkem horrorů, na tento film vás přece jen upozorním, i když stále přemítám, jestli činím dobře. Tento snímek mě ale šokoval do té míry, že vám o něm napíšu pár vět. Nejprve vás ale musím ujistit, že skutečně nejsem milovníkem násilí a to především k ženám, což je paradoxem, protože tento film ryzím násilím překypuje a to v dost naturalistické formě. On to totiž není typický horror, ve kterém se partička přiopilých, či zhulených teenagerů ocitne shodou náhod a nehod na nějakém opuštěném místě, kde na ně vybafne jakýsi bubák, který je celý příběh ohrožuje a postupně zabíjí, abyste těsně před titulky mohli vidět zamilovaný pár, který to veškeré utrpení přežil, zatímco mrtvá těla jejich kamarádů jsou zohavena a rozřezána na kousky.

V tomto příběhu nejde o to, kdo násilí páchá a na kom, nýbrž o to, proč to dělá. Příběh je, jak to u horrorů bývá velmi jednoduchý, důležitější je jeho atmosféra. Věřím tomu, že spousta z vás sledování ukončí po několika minutách. I já jsem měl nutkání film vypnout, jenže atmosféra Mučedníků je tak zvláštně omamná a já jsem se po několika dalších minutách přistihl, jak se chvěji nedočkavostí, proč se přede mnou odehrává to, co vidím a to přesto, že mnou celou dobu cloumal vztek propojen s marnou touhou mýt schopnost hlavním hrdinkám pomoc. Násilí je zde totiž zobrazováno bez příkras a v koncentraci takové, že vám to připadá až neskutečné. Velikým rozdílem od ostatních horrorů je také myšlenková linie, kterou většina horrorů postrádá. V konotacích je také kromě hororů též uváděno drama a thriller. A jaká je ta myšlenková linie, ptáte se? Snad neprozradím moc, když napíši, že se jedná o stavy těsně před smrtí, při umírání. Tato myšlenková linie se začne odvíjet až ke konci filmu, což je záměrem tvůrců, divák si prostě musí spolu s hlavními postavami projít proces mučení… Ale to už prozrazuji možná moc…


Závěrem vám ještě doporučím, abyste se, pokud chcete film dokoukat, smířili s tím, že násilí zkrátka existuje a je nedílnou součástí našich životu. Otevřete bránu, o které jste si mysleli, že pro vás zůstane uzamčena. Já jen už zopakuji, že nejsem milovníkem horrorů, takže moje doporučení možná nebude sofistikované…



Televizní šmejdi

29. ledna 2015 v 14:42 | AkasAkim |  Úvahy a články
Nemohu si pomoc, ale já některé věci opravdu nechápu. To, že je Česká Republika rájem lapků, zlodějů, švindlířů a podvodníků je věc známá a vidina, že se situace zlepší, je naivní a tuze nepravděpodobná. Co je ovšem zarážející, že dnes se k páchání trestné činnosti, konkrétně k podvodu využívají různé soukromé televizní stanice. Ne, nemluvím o reklamách, kterými jsme bombardováni od rána do noci, respektive non-stop, napříč státními i soukromými televizemi, což je nepříjemné, nicméně a bohužel legální a zákony neporušující. Což se ale podle mě nedá říct o prapodivných ezo tv a sexy výhrách, které jsou vysílány na různých stanicích a dnes už je dokonce situace tak daleko, že provozovatelé těchto rádoby soutěží mají vlastní televizní stanici pod názvem Active TV. A v čem že spočívá ten podvod? Inu, konkrétně Active TV je rozdělena na dvě směny a to sice směnu denní, kterou bych nazval ezoterickou a věšteckou a na směnu noční, kterou můžeme pojmenovat jako sexy hravou.

Denní vysílání vypadá zhruba tak, že se na obrazovce střídají různí ezoterici/čky a věštci/kyně a radí lidem za pomocí karet a jiných pomůcek, jak řešit rozličné životní situace a to tempem tak rychlým, že za 5 minut hravě zvládnou odbavit minimálně 5 lidí. Stačí se optat na jméno a datum narození, zamíchat karty a jede se dál, jako na kolotoči a to pod určenou taxou 70 korunek za minutu. Ezoterika a věštba z karet a jiných pomůcek je záležitost stará stovky let a vždy byla provozována za drobnou úplatu, tak nač si stěžovat. Jsem člověk, který věří na věci mezi zemí a nebem, přesto, že věštba z karet mezi ně nepatří, nicméně neodsuzuji lidi, kteří to mají jinak. Avšak tento televizní způsob se mi jeví poněkud nefér a smrdí mi to podvodem už na dálku, připomíná mi to spíše porevoluční hru, která se nazývala skořápky. Člověk si zkrátka vylosuje svou kuličku v podobě věštby, případně dobytí energie na dálku, nebo jiné služby. Já si myslím, že to je všechno podvod a to pěkně vynášející, protože si myslím, že takhle roboticky a strojovitě předvídat a radit lidem, jak v budoucnu procházet svým životem by neuměl ani Nostradámus, ba ani naše kněžna Libuše. Navíc si myslím, že tato stanice absolutně neřeší otázku, jak dalece mohou tito věštci a věštkyně zasáhnou do osudů volajících lidí, jen se tam střídají, jako ve fabrice u mašiny a penízky z telefonátů se pěkně kutálejí, že? A kromě toho mám dojem, že výběr "věštců" a "věštkyň" je čistě účelový a jde spíš o to, jak volajícího psychologicky zpracovat a poradit jim tak nějak všeobecně ve věcech, které dříve, případně později potkají úplně každého.

A v noci je ještě větší sranda, neb na řadu přichází Sexy Výhra, pořad, který probíhá zhruba tak, že ve studiu stojí mladá, případně i ladně vyhlížející slečna, či mladá paní a vedle ní stojí taková tabule, na níž je zobrazeno několik písmen abecedy, ze kterých volající musí složit určité slovo, které je v obálce, již kráska drží v ruce a to pod taxou Kč 90,-- za minutu, tedy za taxu ještě o něco vyšší, než u dopoledního vysílání. Slečna vám případně také poradí tématiku slova, může se jednat o zvíře, rostlinu, povolání a tak dále, v tématech se meze nekladou. To mi zase trochu připomíná hru na šibenici. Vtip je totiž v tom, že ze zobrazených písmen jde snadno poskládat hned několik smysluplných údajů, mnohdy i desítky, což velmi stěžuje šanci na výhru. Navíc je znepokojující, že moderátorka obálku neotevře ani po skončení hry, čili správnou odpověď se ani nedozvíte. To už podvodem jen nesmrdí, tady si myslím, že o podvodu není pochyb. Na internetu je dokonce i video, tuším, že na Stream.cz, kde se zabývali touto pochybnou soutěží a to v době, kdy jí vysílala hudební stanice Óčko. V rámci experimentu tam zkusili zavolat a výsledek byl opravdu šokující, jelikož za bezmála 2 hodiny volání nebyli vůbec spojeni ze studiem a provolaná částka činila Kč 9500,-- což opravdu není málo a to opakuji, že vůbec nebyli puštěni do soutěže. Lze předpokládat, že tato rádoby soutěž funguje ve stejném duchu i na TV Active, případně i na jiných kanálech, myslím, že jsem podobnou taškařinu viděl i na TV Rebel, kde jen používali pochopitelně trošku jinou rétoriku s diváky. Pro formu snad už jen doplním, že Sexy Výhra se to snad jmenuje, proto, že kromě tabule s písmeny a moderátorky je ve studiu i obrazovka, na které rotuje zhruba minutový spot, ve kterém účinkuji spoře oděné dívky, a v dolní části obrazovky rotuje zase několik telefonních čísel, na nichž si při zavolání můžete lascivně popovídat také s někým, kdo má ženský hlas, případně je vám vyprávěna erotická povídka, či příběh. Pro zajímavost jsem se jednou na pořad díval zhruba jednu hodinu a nestačil jsem se divit, jaké výrazy se objevily na tabuli. Tehdy hledali jakési zvíře a tak se na tabuli objevily slova, jako fčela, dikobras, kobila a podobně. Inu, jak vidno, na gramatiku se moc nedbá, hlavně, že se vydělává.


Ano, já vím, můžete namítnout, že je to prostě chyba těch volajících a že si to zaslouží, když jsou tak hloupí. Každý si přece může svobodně vybrat a rozhodnout se, jestli tam zavolat a zkusit "štěstí", nebo ne. Ale vžijte se do starého člověka, důchodce, který má hluboko do kapsy a nyní vidí na obrazovce možnost snadného přivýdělku. Takového člověka jednoduše nenapadne, že bude platit i za dobu, co mu automat v telefonu radí, ať chvíli počká, že bude brzy přepojen a že mu zatím pustí nějakou hudbu. Ano i toto je totiž placená část telefonátu. On prostě naivně čeká, až bude spojen ze studiem, aby mohl vyslovit to slovo, o kterém si myslí, že je správné. Nevím, jak vy, ale já to požaduji za nestoudný podvod a je podle mě alarmující, že k tomuto podvodu přispívá televizní vysílání. Nevím, jestli by to měla řešit Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nebo někdo jiný. Všichni víme, že RRTV řeší například vulgarity ve vysílání, což je sice fajn, ale finanční podvod je podle mě o hodně horší a závaznější, než nějaká passy. Trochu mi to připomíná situaci kolem "výherních" automatů, kdy všichni vědí, že to ničí lidské osudy závislých lidí, ale přináší to přece peníze do rozpočtu, tak to budeme tolerovat. Opět je tom si vybrat o něco vyšší rozpočet na úkor závislých hráčů. Ti si přece také mohou vybrat, jestli chtějí hrát, nebo ne. Stejnou volbu má i alkoholik, nebo feťák, ne? V případě tohoto prapodivného vysílání se určitě kapsuje spousta vlivných lidí, takže se patrně budeme muset smířit s tím, že z televizní obrazovky se přepnutím na správný kanál, dá vyrobit taky takový "výherní" automat, který nás v mžiku obere a to ani nemusíme chodit do žádné herny… Dá se s tím něco dělat, máme na výběr?

Control

25. ledna 2015 v 18:01 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Další filmový snímek, který vám chci doporučit je filmem napůl hudebním a napůl životopisným. Jeho název je Control a zobrazuje skutečný příběh jedné kapely, která má dodnes punc skupiny kultovní, přestože se ve své době nestihla až tak moc proslavit a snad to ani nebylo jejím cílem. To kapelou jsou Joy Division a tou životopisnou složkou tohoto snímku je bohužel velmi krátký a tragický ukončený život jejich zpěváka Iana Curtise. Joy Division byla anglická kapela s Manchesteru z konce 70tých let. Snad by to byla jen jedna z mnoha hudebních formací nebýt právě Curtise. Byl to právě on, kdo svým přístupem k hudbě jako takové a především k vlastní tvorbě ve formě textů a způsobu projevu způsobil, že Joy Division ovlivnili spoustu dalších hudebníků a to s řad muzikantů a zpěváků ze kterých se později stali skutečné hvězdy. Jeho texty, které jsou naprosto uchvacující, vtahující a výjimečné a které zcela otevřeně zobrazují jeho epilepsií a depresemi protkaný život jsou jedním, nikoli však jediným důvodem originality Joy Division. Jeho texty totiž dokonale doplňovala temně punková hudba ostatních členů kapely, kteří posléze založili komerčně známější New Order. Joy Division nikdy nebyly celebritami, přesto, když půjdete na libovolný rockový koncert, jsem si jistý, že tam bude nějaký fanoušek, který bude mýt na sobě tričko s nápisem Joy Division. A jsem si jist, že důvodem toho je právě projev Iana Curtise. Jeho charisma mu totiž dovolovalo a pomáhalo přednášet a zpívat své písně takovým způsobem, že dokonce i jeho přátelé a lidé, kteří Iana znali osobně, stáli při vystoupení Joy Division jako opařeni a s naprostým ohromením sledovali jeho projev. Jeho tanec, který symbolizoval epileptické záchvaty, kterými Ian trpěl díky své nemoci a které se párkrát ozvaly i během vystoupení a Ian musel být odnesen, byl nedílnou součástí každého vystoupení. Curtis nebyl celebrita, zato svým přístupem a způsobem projevu ovlivnil zpěváky, jako byl například Kurt Cobain, nebo David Gahan. Bohužel, nedílnou součástí Ianova života byla jeho až přílišná citlivost a sensitivita. Obyčejné věci a problémy, které většina lidí považují za běžný problém, Iana naprosto drtila. Trable s láskou a život v kapele Curtise ovlivňovali tak moc, že svůj frustrovaný život ukončil ve věku nedožitých 24 let.

Další devizou tohoto filmu je bezesporu režie. Té se ujal Anton Corbijn, nizozemský fotograf, který se posléze proslavil i jako režisér hudebních klipů (namátkou Depeche Mode, Nirvana, Bjork, Metallica, Coldplay, Nick Cave) a posléze i filmů celovečerních. Zajímavostí určitě je, že právě hudba kapely Joy Division byla hlavním impulsem pro tohoto Holanďana, aby se přestěhoval do Velké Británie, kde se z něho stala fotografická ikona. Ano, Corbijnovým velikým přáním totiž bylo vyfotit si právě Joy Division během vystoupení a proto se přestěhoval do Anglie. K autenticitě filmů přispívá i fakt, že Corbijn svůj celovečerní debut natočil podle předlohy, kterou napsala Deborah Curtis, vdova po zemřelém zpěvákovi.

Herecké výkony jsou excelentní, především Sam Riley, coby Curtis je okouzlující a naprosto autentický. Ostatní herci, kteří hráli členy kapely, se museli naučit hrát na konkrétní nástroje, čili při scénách, kdy jsou jako Joy Division na scéně, nehraje hudební záznam, ale o hudební složku se starají samotní herci. Další zajímavostí je, že režisér filmu si vzal na natočení filmu půjčku a zaručil se svým domem.



Život Adele (La Vida de Adèle, Blue Is the Warmest Color)

22. ledna 2015 v 17:26 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Když jsem uvažoval nad tím, který film vám představím jako první, tak mi na mysli naskočil právě tento snímek a to proto, že mě naprosto sundal. Pak jsem nad tím víc uvažoval a říkal si, jestli bych na poprvé neměl zvolit něco, víc kultovnějšího a asi míň šokujícího. A tak jsem vybíral a přebíral, ale nakonec jsem se vrátil k tomuto filmu.

Na tento příběh jsem se těšil už od první chvíle, tedy od chvíle, kdy jsem si přečetl první konotaci. Ani nevím proč, ale už tenkrát jsem měl pocit, že to pro mě bude film filmů. Miluji totiž zfilmované lidské příběhy a je mi jedno, jestli to je podle skutečné události, nebo prostá fabulace. Nemusí to být ani příběh někoho známého, mám radši příběh obyčejného človíčka. A tento filmek toto sliboval, a když k tomu byl dovětek, že zpracování je maximálně otevřené, bylo mi jasné, že to bude pro mě laskomina, až jsem se bál, že budu přetěšen a následně zklamán. Naštěstí už po deseti minutách jsem věděl, že tomu tak nebude. Samotný příběh je v podstatě hrozně jednoduchý, dal by se odvyprávět možná v pěti větách, přesto jsem se za ty 3 hodinky, co film běžel, nenudil ani minutu. Film do písmene, vlastně do filmového obrázku plnil veškerá má očekávání.

1. Téma - Kdo mě znáte, víte, že lesbická láska mě fascinuje a tenhle příběh ji vykresluje v plné kráse a nahotě.
2. Otevřenost - Způsob, jakým je příběh odvyprávěn, je naprosto přirozený, chvilkami jsem ani neměl pocit, že sleduji film, spíš jsem si připadal, jako kdyby mi kamarádka vyprávěla svoji historku a měla přitom možnost mě do ní vtáhnout pomocí vizuální simulace. Přesto, že je story vyprávěna s naprostou otevřeností až surovostí, vůbec jsem necítil snahu jakkoli diváka šokovat a to i přesto, že vím, že pro spoustu lidí to šokující film určitě bude. Vše je totiž točeno velmi přirozeně a řekl bych tak zvláštně nefilmově. V tomto filmu se totiž nedbá, aby byli herci, respektive herečky krásné pro kameru, ale vše vypadá maximálně naturálně. Film tak donutí diváka vnímat příhody hlavní dvojice s naprostým pochopením a já si celou dobu říkal - takový zkrátka život je.
3. Obsazení a herecké výkony - Veliký potlesk si určitě zaslouží všichni herci a herečky, ale hlavní dvojice je pochopitelně v popředí. Nechci upozaďovat Léu Seydoux v roli Emmy, poněvadž její výkon je dokonalý, ale to co předvádí Adèle Exarchopoulos, coby Adéle je pro mě něco zcela kouzelného, impozantního a neskutečného. Její vžití se do postavy, především při vypjatých scénách je fascinující. Jedná se tedy o film spíše konverzační, obě herečky mají spoustu příležitostí ukázat své herectví, což také udělali a jejich výkony jsou epochální.

Pokud máte tedy rádi příběhy, jakoby ze života a nebojíte se vžít do vyprávění obyčejného člověka a to stylem novátorským, neotřelým a pro spoustu lidí i provokujícím, je to film vhodný právě pro vás…



PS: Do filmových chuťovek budu vkládat filmy, které miluji a které jsem viděl minimálně 2x. Neberte to tedy jako filmové konotace a už vůbec ne jako recenze, spíš se budu snažit v několika větách vysvětlit, čím film zaujal mě a proč.



Polední modlitbička

21. ledna 2015 v 23:00 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Úryvek z telefonátu:

"…a co jinak Akime, ještě píšeš?"
"Jo, občas něco zplodím, ale když už o tom mluvíš, pamatuješ, jak si mi před lety vyprávěla tu svojí historku z vlaku?"
"Jakou historku?"
"No, jak si ve vlaku potkala toho chlapa, co se ti tak líbil a byla si z něho zmatená a pak si šla domů a…"
"Jo, já už vím a co jako?"
"No, napsal jsem to jako povídku a chtěl bych ji zveřejnit, kdyby ti to nevadilo…"
"Počkej, počkej, ty chceš zveřejnit můj sexuální zážitek? No to asi ne…"
"Však já jsem úplně změnil veškeré reálie, v tom by tě nikdo nepoznal. Víš co, já ti to pošlu emailem a ty mi pak zavoláš, co a jak…"
"Hmm, tak jo…"

Po pár minutách:

"…četla jsem tu povídku…"
"No a líbí se ti to?"
"A víš, že docela jo, napsal si to hezky…"
"A po pocitový stránce, myslíš, že je to věrohodný?"
"Tak to každopádně, už je to nějaká doba, ale pamatuji si, že jsem se tenkrát cítila hodně zmatená, milovala jsem přece…"
"Jasný, vím, ale ty reálie jsem změnil úplně…"
"No, to jo, provdal si mě a udělal ze mě úču v mateřský…"
"Takže ti nebude vadit, když to zveřejním, tam není šance, že tě v tom někdo pozná…"
"Tak to ani náhodou, to je fakt. Jo klidně to zveřejni. Hele a zajdeme na to pivko, ne? Pokecáme, dlouho jsme se neviděli…"


Hanka je mladé, krásné a spanilé děvče a tak je ráda na Světě. Má se zkrátka dobře a nic ji nechybí. Odjakživa miluje děti a tak není divu, že se s ní stala učitelka v mateřské školce, což vnímá jako své poslání a požehnání z hůry. Před měsícem právě dosáhla čtvrtstoletí svého věku a je 2 roky šťastně vdaná za Honzu, kterého neskonale miluje. Jejich blízké okolí je také označuje coby pár dokonalý, vzorný a oddaný. Co na tom, že Jan je o pět let mladší, je velmi inteligentní, za pár let dostuduje, najde si práci a oni budou moci založit svoji rodinu, plánují dvě děti, nejlépe chlapce a děvce. Do té doby je budou podporovat rodiče. Obě jejich rodiny si vzájemně padly do oka, tak v tom nebude žádný problém. Hanka a Honza, možná to zní tak obyčejně, ale proč je nevnímat jako dvě nesmrtelná H, dva Hrdiny všedního dne, kteří oddáni sami sobě, těší se dnů, jež jim byly dopřány v pevném objetí a v souznění lidských povah? Hanka je veliký romantik a Honzík je také spíše hoch jemnějších rysů a především povahově je to spíš beránek. Hančin otec si také na začátku jejich vztahu neodpustil poznámku, "Hančo, nechtěla by sis najít nějakého tvrďáka, však je to skoro ještě dítě?" Když však viděl, jak se ty dva milenci k sobě mají, přestal rýpat a šťourat a přijal Jana s otevřenou náručí.


Hanka má dneska dovolenou, musela si ji vzít, neb se musela utkat s úředním šimlem a vyřídit několik potřebných administrativních formalit v sousedním městě. Naštěstí to šlo celkem dobře a tak Hanka jede vlakem domů a to hodiny právě odbíjejí poslední hodinu před pravým polednem. Přesto, že je podzim, ve vlaku jsou otevřená okna, jelikož je venku opravdu teplo, to léto s příjmením babím čaruje svojí kouzelnou hůlkou a dovoluje lidem sporý oděv. Hanka je oděna v azurově modré šatičky a přes ramena má přehozen svetřík zvláštní barvy, která osciluje mezi hnědou a šedou. Uši ji zdobí dva velké kruhy v podobě výrazných, přesto velmi slušivých náušnic. Coby obuv posloužily prosté, bílé tenisky a dokonalý outfit dokreslují Hančiny dlouhé, přirozeně blonďaté vlasy, které má volně rozpuštěné a které ještě nyní voní po heřmánkovém šampónu, který Hanče, jak na ní občas škádlivě volá její milovaný otec, použila. Cesta vlakem je příjemná, jelikož vlak je kupodivu skoro prázdný, na studenty a pracující lid je zkrátka ještě brzo, je zkrátka ještě čas šrotování a rachoty. Jen dvě starší ženy, které snad už plní funkci čiperných babiček sedí dvě sedačky před Hankou. A ba ne, ještě přibude další cestující v podobě vysokého muže, který nastoupil na poslední chvíli a usedá na sedačku přes uličku hned vedle Hanky. "Dobrý den," pozdraví Hanku a usměje se na ní tak, až se Hance zatají dech. "Dddobrý den," vysouká ze sebe Hanka a sama cítí, že její tvář zajisté mění tvář barvu do podoby rudého poupěte. Sama sebe nepoznává, miluje a je zcela oddána Honzíkovi, se kterým plánuje rodinu. Nač si ničit život nevěrou a milostnými avantýrami nejistého konce. Jan je muž mladý, mladší než ona, ale nějaké zkušenosti už přece jen má a Hance se v oblasti sexu a milování věnuje více, než dost. Jen párkrát do měsíce je nucen se věnovat více studiu, než Hance a za těmito účely koupil své milé umělého pomocníka, jehož funkčnost jeho láska tu a tam prověří. Žijeme v jednadvacátém století, není nutno se jakkoliv žinýrovat, Jana těší partnerčina náruživost, slouží mu jako motivace pro chvíle společné, když umělý přítel v klidu odpočívá ukryt v jedné s komod. Hanka a Honza si zkrátka slíbili věrnost a tak Hanka téměř okamžitě zaplašila a zahnala představu o možném úletu. Co však, ale potlačit nedokáže, je jistá zalíbenost v onoho náhodného spolucestujícího, který se jí pozdává více než krásný a šarmantní. Je tedy vytáhlý a zároveň ne hubený, není to taková ta tyčka s nohama a rukama, zároveň ale není ani robustný, spíš sportovní typ, každopádně oproti Honzovi chlap, jak hora, Jan je spíše střízlík. A ty jeho černé, na krátko střižené, přesto husté vlasy, které doplňuje snad dvoudenní strniště. Hanka z hrůzou zjišťuje, že vedle tohoto muže se cítí být jako v sedmém nebi. Přesto, že nepochybuje o své lásce a oddanosti ke svému milému, tento muž jí hatí plán pouze na počestné myšlenky. "Snad si nevšiml mé nejistoty," říká si v duchu Hanka a pokouší si vymyslet nějakou činnost, kterou by se "zabavila" po dobu cesty ve společnosti tohoto elegána, věděla totiž, že dojde-li na jejich oční kontakt a nedej Bože, že by se i zapovídali, může být zle. Musím najít v kabelce nějakou záchranu, cokoliv, časopis, křížovku, sudoku, sakra proč si s sebou nic nevzala, copak ale mohla tušit, že se dostane do takové šlamastiky. "Budu tedy koukat celou dobu s okna, stejně je tam hezky a cestou domů je celkem krásná krajinka a už jsem tudy dlouho nejela, tak se alespoň pokochám." Nakloní se tedy více směrem k vlakovému oknu a odkloní si tím s pohledu svůj objekt neřesti a začíná si vychutnávat bohatost krásy okolní přírody. Jenže, ono se lehce řekne a těžko udělá a periferní vidění je pěkná mrcha a tak se stejně neubrání občasnému juknutí na obelisk v podobě osoby neznámého spolucestujícího. Povolí si vždy jen malinkatý zlomek sekundy na ukojení své stále rostoucí zvědavosti. "Ty jeho mohutné paže a dlaně s prsty, to by byly nástroje lásky," neuškrtila hříšnou myšlenku v zárodku a zároveň si uvědomila, že její květinka lásky ukryta pod modravým blankytem a černou krajkou v podobě gaťek se orosila v toužebném očekávání. "No tedy, paní učitelko," pokárala se v duchu sama. "A dost, už se tam zkrátka ani nepovídáš, Káčo pitomá, chceš si zničit vztah s Honzou, on nejeví žádný zájem, kromě pozdravu na tebe nepromluvil, tak holka hodně rychle vychladni," spílá si v myšlenkách. "No jo, ale co když vystoupí u nás ve městě, neznám ho, ale může jet k někomu na návštěvu, nebo něco vyřizovat a vlakáč je na periferii města, ať jde kamkoli, tak prvních 300 metrů by šel s určitostí stejným směrem. Co když mě osloví tam, to bych byla úplně v koncích. Jestli vystoupí se mnou, zalezu radši hned na vlakáči do hospody a sednu si mezi ty největší opilce, co tam budou," spřádá Hanka zoufale své záchranné plány. Snad vystoupí tady," z okna vlaku totiž vidí, že dorazili do jedné ze stanic. Pak už zbývá jen jedna stanice a touhou zasažené a skličované děvče bude ve své obci. Elegán se ani nehne, jede dál. Hanka si nervózně mne ruce, přičemž ji napadne spásná myšlenka, uvědomí si totiž, že má na prstě prstýnek, který ji dal Honzík o svatebním dnu, jako stvrzenku jejich láskyplného a čistého vztahu a na oplátku si vzal od ní prstýnek jiný, jen o něco větší. Možná, kdyby ho jakoby náhodou naservírovala před zraky muže, který ji snad i netuše trápí a mučí, odradilo by ho to i od planých pokusů se seznamovat. Pak si ale uvědomí, že některé pány to naopak ještě více dráždí a chuděra Hanka už je popletena a zmatena, není si jistá ničím, a už vůbec ne sama sebou. Náhlá vášeň ji zatemnila mozek a ona vidí ohrožení tam, kde snad ani není. Sedí zoufale natočená k oknu a čertí se na sebe a vyčítá si svojí splašenost, se kterou si náhle neví rady. Její myšlenky došly katarzí k bodu, kdy si Hanka přiznává, že má obrovskou chuť se s tajemným cizincem pomilovat. Při ipsaci si občas představuje i jiné muže, než Honzu, ale to jsou muži imaginární vytvoření jen její erotickou fantazií. V reálném světě ještě takhle zasažena nebyla. Vlak se blíží k poslední stanicí, která je dělí od cílového bodu. Švihák pomalinku stává, je jasné, že vystupuje, Hanka si už bude moci oddechnout a zahnat své chtíčem provoněné myšlenky. "Mějte se krásně vílo s vůní heřmánku," pozlobí ji nevědomky nezvaný trapitel. Hanka neodpoví, jen se instinktivně pousměje, má pocit, že i to bylo víc, než si chtěla dovolit. Pak už jen zahlédne trapičovi záda s rozjíždějícího se vlaku a vnímá obrovskou úlevu. Děvčata občas sní o románku s neznámým mužem, jenže Hanka je ráda, že tomuto svodu pro tentokrát o vlásek unikla. Zároveň si ale uvědomuje, že její tělo stále prahne po milování. Vlak mezitím dorazil do města Hančina bydliště, ona zkroušeně vystupuje a zkouší volat Janovi, který je ve škole.


"Honzí, v kolik dorazíš domů, hrozně mi chybíš, těším se na tebe, lásko moje," drmolí nevědomky Hanka. "Lásko, vždyť víš, že přijedu až večer, dneska toho mám fakt hodně, můžeme zajít někam na večeři," odpovídá jí student. "Radši bych byla doma, chci být jenom s tebou zlato moje," zkouší se trochu uklidnit, ale nedaří se jí to. "Miláčku, jsi v pořádku, hrozně drmolíš, stalo se ti něco?" vyzvídá Jenda, který zná Hanku jako osobu klidnou a vyrovnanou. "Ale ne, jsem v naprostém pořádku, jen jak jdu s kopce, tak jsem udýchaná, víš," ujišťuje svého partnera, "tak večer, pa, lásko moje, miluju tě." "Já tebe přece taky a moc, měj se a večer, ju."


Nebezpečí bylo zažehnáno, ale Hanka je stejně celá nesvá, je kousek od domu a ona celou cestu myslí na to, co se stalo, nebo mohlo stát. O své lásce a oddanosti k Honzovi nepochybuje, zároveň má ale stále a snad ještě větší chuť se milovat a do Honzova návratu zbývá 5 hodin, je pravé poledne. Inu nezbývá, než udělat si "dívčí chvilku". Sotva zabouchne dveře od bytu, klíče pověsí na háček a vyzuje si kecky, zamíří k ložnici. Mezi futrama se ale zarazí, spatří totiž pečlivě ustlané lůžko, na kterém se miluje a spí se svým Jendou, svojí láskou, svým manželem. Dále si uvědomuje, že živé sny, kterými se chystá doprovodit svoji modlitbičku, se Honzy týkat nebudou. Na Honzíka si počíhá večer, až se vrátí ze školy, ale následující chvilky touhy a rozkoše stráví v myšlenkách s někým jiným, a to právě s mužem, který tak usurpátorsky ovládl její hormony poblázněnou mysl. Rozhodne se tedy, že celý akt odbyde v předsíni a to před velikým zrcadlem, které se tam nachází a slouží k poslední úpravě zevnějšku před odchodem. Poté, co odhodí svetřík z ramen si zlehka a pomalinku sundává své blankytně modré šaty, které pověsí na věšák a co nevidět tam přibude i podprsenka s kalhotkami. Hanka je zcela nahá a přesto, že její uvažování je plné hořkých výčitek, ví, že její tělo si žádá tuto oběť v podobě ipsačních hrátek. Stoupne si před zrcadlo a dovolí si na chvíli na veškerá tabu a zákony morálky zapomenout. Chce si představovat, jaké by to bylo, kdyby se jí podařilo svést svého "Pana zakázaného." Laškovně se začne kroutit a vrtět, zatímco se sama sleduje v zrcadle. Významně pohazuje hlavou a nechává své rozpuštěné vlasy poletovat vzduchem, ve kterém je cítit erotické dusno. "Tak líbila bych se ti takhle cizáku," švitoří do ouška svému vysněnému milenci, kterého si představuje stojícího před sebou a vzápětí se začne hladit, představujíc si jeho silné a mohutné ruce místo svých. Začíná na bříšku, ale netrvá dlouho a jeho dlouhé prsty už laskají a masírují její ztopořené bradavky. Jeho rty a jazyk zatím dychtivě, ale přesto s něžností vánku škádlí její krk a šíji, nezapomínaje ani ušní boltce a lalůčky. Hanka se už zcela poddává svým úvahám a snům, nechává plout tu kolébající loď do stanice rozkoše. Přidřepne si, přičemž pootevře svůj zvlhlý oltářík na obdiv cizákovi a jeho chtíčem ovládaný zrak spočine na její nektarem zbrocené lasturce. To už se ale jeho dlouhé prsty starají o blaho Hančino za pomocí jejího zduřelého andělíčka. Jeho protáhlá kladívečka jsou tak zručná, jak krouživými a ladnými pohyby obhospodařují to místo, které je pro ženy tak rozkošnicky hřejivé. S Hančina úst se derou toužebné steny, zatímco ona propůjčuje své paže, dlaně a prsty svému imaginárnímu milenci, jehož živá podoba možná ještě sedí ve vlaku, nebo už také vystoupila, Bůh ví kde. Se sladkou chutí na rtech přijímá Hanka vlny rozbouřené rozkoše, jež si dopřála právě v dnešní poledne. Už jen několik krátkých okamžiků zbývá a Hančino tělo a mysl zaplaví ta největší peřej v podobě vybuchujícího a vše smetávajícího orgasmu. Hance se chvějí nohy, nevydrží v podřepu, sedá si, načež ji orgasmické křeče donutí si na chvíli na zemi i lehnout a to za nepřetržitého sténání, které se promění v jemný vzlykot. Hanka leží na zemi a po tváři ji tečou slzy, podívá se na sebe do zrcadla. Sama nechápe, čím jí ten cizinec z vlaku tak uhranul. Snad svou vizáží filmového krasavce a hrdiny, o kterém sní tajně každá dívka, možná to byla jen náhoda, či prostě chemie osoby, kterou těžko ovlivníš. Každopádně, v jednom má jasno. Neskutečně se těší na večer, až přijde její miláček a ona bude zas a znova jen jeho. Teď však leží na zemi, omámená rozkoší, pokusí se dát trochu do kupy, nebo si dopřeje ještě jedno pokušení, musí se přece s cizákem rozloučit provždycky…

Mě úplně buší srdce...

9. ledna 2015 v 12:31 | AkasAkim |  Úvahy a články
Nebojte se přátelé, jsem naprosto zdráv a v pořádku. Tedy až na tu hlavinku, že… Mrkající Jen jsem si při surfování po netu vzpomněl na tuhle nesmrtelnou hlášku z Obecné Školy.

Na internetu je spousta článku o tom, že je poměrné vysoká spotřeba léčiv nejen v České Republice, ale také všeobecné, po celém Světe. Jeden rok se spotřeba zvýší, další rok zase klesne. Průměr je ale stabilně vysoký. Ani se tomu moc nedivím, znám totiž lidi, kteří sahají po krabičce, případně po tubě s prášky pokaždé, když je, byť jen nepatrné pobolívá hlava, případně jiná část jejich drahocenného těla. Také vím, že prášky na spaní jsou velmi v oblibě a to především u žen. Nechci ale nikomu sahat do svědomí, či snad někomu něco vytýkat. To není důvodem tohoto článku.

S vyprávění přátel, kamarádů a známých ale zjišťuji, že tomuto trendu často napomáhají sami lékaři, a to tím, že se mnohdy nezabývají příčinou bolesti, neduhů a útrap, nýbrž nasadí zkrátka medikamenty, které bolest, případně neduh utlumí a dál se pacientem nezabývají. A něco takového se mi stalo v předloni na podzim. To léto jsem si jako člověk s hendikepem požádal o příspěvek na mobilitu. Asi po dvou měsících mi přišla pozvánka k mému praktickému lékaři, který měl vyplnit příslušnou žádost z hlediska medicínského. Datum prohlídky byl stanoven na úterý a to po víkendu, kdy jsem slavil narozeniny nejen moje, ale i mých dvou sestřenic, data našeho narození jsou totiž v rozmezí pěti dnů, jen roky jsou rozdílné, takže to většinou, co se týče rodiny, spláchneme najednou. Do toho mi pochopitelně přibyla oslava s přáteli, které jsem pochopitelně nemohl ošidit, čili víkend to byl náročný a nemusím vám jistě vykládat, že nápojů prostých alkoholu jsem za ten víkend příliš nevypil. Do to několik káv a jídla, která se jen stěží dala považovat za dietní, natož za zdravá. Návštěvu lékaře jsem ale nikterak neřešil, doktor mě přece zná, napíše jen, co je potřeba, vyplní tu žádost a za 15 minut jsem fertig. Asi by tomu i tak bylo, kdyby zdravotní sestra nevyřkla ta osudová slova. "Pojďte, já vám alespoň změřím tlak, když už jste tady." A jak řekla, tak také udělala, avšak očka se jí pěkně vykulila a vytřeštila, když zahlédla mé, právě změřené hodnoty. "Člověče, vždyť vy máte 200 na 110, to je hrozně moc a to jste vždycky měl tlak jako miminko, to není normální, to bude mýt pan doktor radost." A měla pravdu, doktor medicine radost opravdu měl, tedy až poté, co se zvedl ze mě, neb to s ním seklo, zatímco já byl v klidu a za neustálého mrkání jsem mu vykládal, že mám za sebou víkend zahrnující několik narozeninových oslav, což by mohlo být možná příčinou tak vysokých hodnot. Doktor usoudil, že na tak vysoké hodnoty je jeden propitý víkend málo a kromě vyplněné oné žádosti, která mi posléze byla stejně k ničemu, jelikož ten příspěvek na mobilitu mi přiznán nebyl, mi napsal první, nikoliv však poslední prášky řešící hypertenzi a poslal mě domů s tím, že mám přijít za 14 dní a do té doby se mám zříct alkoholu i kávy a že se uvidí. Při vyplňování mé žádosti na psacím stroji (pro mladší ročníky - psací stroj je v podstatě kombinovaný počítač s tiskárnou, přičemž řečený počítač je velmi primitivní a prost veškerého softwaru a tiskárna funguje na principu černé inkoustové pásky a několika zvláštních paciček, na kterých jsou vymodelována veškerá písmena abecedy) si můj ošetřovatel zažertoval, a to tím způsobem, že pronesl "zase mi spadly windows," a to v okamžiku, kdy se mu ona černá, inkoustová páska vyvlékla s válečku, na kterém byla navlečena. Po 14ti dnech abstinence jsem se tedy dostavil, ale bohužel, měřené hodnoty se nehnuly ani píď. Lékař kroutil hlavou a napsal mi léky druhé, které budu brát společně s těmi prvními, navíc jsem byl vybaven nepopulární zkumavkou, s tím, že mám druhý den jít na lačno do laboratoře, odevzdat tam močí naplněnou nádobku a nechat si odebrat krev. A po 14ti dnech opět na kontrolu. A tak jsem byl čistý celý měsíc, jaká to novota po tolika letech, těžko jsem na koncertech vysvětloval, proč nejdu na panáčka lihoviny brčálově zelené barvy i názvu. Čert tomu však chtěl, že i to bylo marné a bezvýsledné, hodnoty se sice hnuli, avšak minimálně a tak doktor změnil druhé léky za třetí, silnější, první ponechal a poslal mě na oční (taky mi to bylo divné), ale s očního obrazu se prý pozná ledacos, laborky dopadly prý dobře. Na očním mi byly očka rozkapána a já asi 3 hodiny viděl tak rozmazaně, že jsem si připadal jako v rauši, takže alespoň něco. Také kamarád, kterého jsem cestou domů potkal, se mi smál, s tím, že takhle nakouřeného mě ještě neviděl. A to už jsem neměl ani kapku skoro 2 měsíce. Posléze jsem byl poslán ještě na sono, jestli prý mám v pořádku játra a ledviny. "Sakra, věděl jsem, že dávám holkám zabrat, ale že je odkouřím takhle brzo, to jsem tedy neplánoval." "Játra a ledviny máte v pořádku," zněl verdikt. Chudák doktůrek byl zoufalý a já těžce rozladěn, neb jsem abstinoval tři měsíce, které mi připadali jako 3 járy a ke všemu úplně zbytečně. Třetí léky tedy pozměnil za čtvrté a první stále ponechal, s tím, že pak už tedy neví. Také špekuloval, jestli netrpím syndromem bílého pláště, ale bylo mu divné, že dříve byly hodnoty v naprostém pořádku. Znechucen jsem šel domů a dal si čaj, když jsem kávu nemohl, načež se mě moje máti zeptala. "A kolik ti vypiješ toho čaje denně Akime?" "Normálně konvici, čili asi litr a půl," odvětil jsem ji. "Tak ho zkus taky vysadit, tein taky zvyšuje tlak," mudrovala mamča. Jsem zvyklý maminku poslouchat, tak jsem to udělal i tentokrát. Za pár dní jsem šel opět na kontrolu, a co byste řekli? Tlak zas jak panic. Tuze jsem se zaradoval, že jsem opět zdráv a hlavně, že se zbavím toho rituálu, spočívající v každodenní dávce medikamentů. "Jo panáčku, to nejde, ty prášky už vám musím nechat, to už budete brát pořád, jinak by to s vámi mohlo praštit." Posléze jsem si uvědomil, že viníkem je zřejmě skutečně ten čaj, neb v té době jsem přišel o práci a místo jednoho nedopitého hrnku před cestou do práce, jsem začal pít celou konvici denně.

Od té doby tedy beru 2 léky na hypertenzi a to do konce života, přitom stačilo, aby se mě lékař při prvním zjištění vysokých hodnot mého tlaku, zeptal, co a v jakém množství jím a piji. Uznávám, že i já jsem mohl projevit vyšší inteligenci a více se o daný problém zajímat, ale mě tenkrát prostě napadl jen ten alkohol a káva. Že by to zhoubou mohl být tmavý čaj, mě zkrátka nenapadlo.

Žalm o krystalicky bílém žalu

4. ledna 2015 v 16:55 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Vyměním svou zbídačenou duši za tvou ranní dávku štěstí. Stejně si mě vždy vnímala jako bezduchého.

Vyměním své naivní, bláhovou láskou a znásobeným citem bolavé srdce za tvou odpolední dávku naděje. Stejně si mou láskou vždy jen pohrdala a smála se jí. Snad nechtěla si mě ještě více trápit.

Vyměním své nemocí zkroucené tělo za tvou večerní dávku zoufalství. Stejně ses mého těla spíše bála, možná ses ho i štítila a necítila si z něho žádnou sílu a energii.


Chci a sepíši s vesmírným bohémem kontrakt o téhle záměně. Pak už nebudu si více představovat, jaký Svět měl by být. A ty nato snad prorazíš tu nejpevnější zeď, proti které se s tvrdohlavostí sobě vlastní rozebíháš s takovou urputností, kterou sis sama rozšafně nadělila. Vylijeme tak konečně ten přeplněný pohár s koktejlem obsahující lásku a nenávist v tekutém stavu smíchané osudem tak krutě a nelítostně v poměru jedna ku jedné. Vyrveme ty bodající střepy roztříštěné a zapadané do našich očí, zrcadel životních tužeb a přání, nimiž jsme zřeli tenkrát oné Silvestrovské noci cestu společného přátelství, po které však byli jsme schopni jít společně jen tak titěrně krátkou dobu, neb ty ses rozhodla danou štreku proběhnout sprintem, zatímco já se rozhodl jít procházkou, při které je možno popíjet.


Díky tobě nadpozemský paisane za ta slova, která si mi dnes nadělil a svěřil si mi jejich sepsání, neb jen tobě já se zpovídám. Jsou to slova, která jsem nechtěl, nebo se bál je vyslovit, poněvadž jsou tak bodavá, až mě z nich v srdci píchá a trpká tak, že mění víno v blín, jsou to ale slova, která bylo nevyhnutelně nutné vyřknout, jelikož Země se točí a Vesmír se rozpíná dál a dál, což nikdy neustane…

Šťastný Nový Rok

1. ledna 2015 v 12:09 | AkasAkim |  Úvahy a články
Všem pravidelným i občasným návštěvníkům mého prapodivného blogu přeji sametový vstup do roku 2015. Ať se vám vyhýbají veškeré strasti a bolístky. Buďte hlavně všichni zdrávi a v pořádku. Užívejte života, co se dá, nedbejte na to, že se občas nedaří a snažte se pomáhat druhým. Ačkoliv je to občas velmi těžké, milujte tento Svět, poněvadž jiný stejně zatím nemáme…