Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Srpen 2015

Bezpohlavní pažba má uzel na kapesníku (milostná báseň)

31. srpna 2015 v 14:53 | AkasAkim |  Poezie
Má vana pláče,
mám vztek na kůži hroší,
ve džbánku nesu si pýchu z otrušíku
v poryvech větru se mi za zády
smějí chechtem vlastní záda.
Proč neřeknou mi to do očí,
nač zbaběle berou nohy na ramena
z přírodního asfaltu tak podle a
podle kalendářního bezčasí?
Vždyť bezpráví tu kvete skrz plevel,
rázně trčí ti z oka i s polibkem,
po kterém toužíš, drze, leč doufaje,
sníš bledě vlastní život a
zvracíš ho do pisoáru svého souseda
nedbaje ženy jeho, co
bafá svojí touhu, kvapně
rachtá klíči po cizích kapsách
své zklíčené "já vám to říkala", co
vyklíčilo mechu na vrub jeho
pichlavému chování a trucem
ku zdraví, zpátky ni krok zouvej
boty do roboty po katarzi
lepkavému děcku v náručí stvolů
naze omamných a po smrti
hluchých křídel ze vší vážností
vyrvaných a trpce odkojených
zmámenou prvorodičkou, hle, jak
cupitá na jehlách z paprsků Slunce,
zbaběle nedá Luně kousek stínu, vše
pro hřmotně mrkající závist
vztekle kouše hvězdy do slabin, až z nich
proudem teče krev šustěním ze
zavřeného kohoutku osídleného
hnidomlžnou potápkou dělající mlčky,
hned vztekle bolavé kruhy pod očima,
jářku nevylej ten žufánek, v němž
skepse se střádá na časy horší,
lepších není vhodno, ledva
jednou za uherák a ten je drahý
jak bláto vezdejší,
ustálené v našich myslích stejně, jak
holobrádkovi, co mu stesk teče po bradě,
podívej, jak mu smutně visí ten raglán,
což je lepší nevědět ty trdlo,
trdlo moje milované,
chceš olíbat pipinku?


Abych předešel nabízející se otázce, připojuji seznam užitých nápojů a drog. Tak tedy, pivo značky Pilsner Urquell 9 kusů pito po půl litrech, rum Captain Morgan 7 kusů pito po panácích o objemu 0,04l, Šalvěj divotvorná 2 kusy kouřena v jointech v počtu tří lidí, včetně mé osoby.

Pouta

30. srpna 2015 v 18:59 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Troufám si tvrdit, že film, který vám nyní doporučím je tak trochu fenomén, alespoň v rámci českých snímků posledních let. Ano, můžete namítnout, že filmů z doby československého socialismu bylo natočeno několik, dalo by se říci spousta. To je pravda, ale tento snímek je prostě jiný hned v několika ohledech. Prvním z nich je zajisté určitá nekompromisnost. Tvůrci Pout totiž a zaplať pánbůh, zapomněli na typické české švejkování a předložili divákovi příběh zcela realisticky, sem tam dokonce i dosti naturalisticky. Ne, že by v Poutech nebyla žádná nadsázka, ale s onou je zaházeno jinak, než v ostatních českých filmech. Zde totiž nadsázka působí spíše jako prostředek, jak lépe strávit pohledy na tuze trpké situace a životní osudy. Zatímco, například v Občanském průkazu, či v Pelíškách působí ona odlehčenost, coby prvek pro pobavení, zde funguje jako katarzní dno, na které je divák mrštěn hned na začátku příběhu. Další odlišností je, že tento film nemoralizuje a nerozděluje postavy černobíle na kladné disidenty a záporné příslušníky STB. Navíc jde, co se týče charakteristiky postav daleko víc do hloubky, než jsme u českých snímků zvyklí. S tím souvisí i další jinakost, Pouta jsou totiž nejen dramatem, ale spíše psychologickou studií lidí a jejich životů počátkem osmdesátých let a jak už jsem naznačil, jejich vlastnosti a morální předpoklady jsou zde vyobrazeny bez příkras a předsudků. Zorné pole pohledu na veškeré dění je tu o mnoho širší, než jinde. Tvůrci také záměrně vsadili, na do té doby neznáme herce, případně ty známější obsadili do rolí vedlejších. Píši-li o hercích do té doby neznámých, činím tak záměrně, jelikož právě pro herce Ondřeje Malého byl jeho estébák Antonín pomyslným odrazovým můstkem, protože právě jeho postava je dalo by se bez přehánění říci, postavou na kterou se nezapomíná. Představte si sadistického psychopata, který se vlivem okolního dění propadne za pomocí katarze na dno svých emočních sil a s nefalšovaným nihilismem na jazyku zatouží po milence disidenta, kterého máš tak říkajíc v prádle. Tím se stává nekontrolovanou a nekontrolovatelnou střelou, která vyrazila za svým cílem. Malého Antonín je s veškerou perverzností z jakou byl ztvárněn jednou z nejlepších a zároveň nejdrsnějších postav českého filmu posledních dekád. Však byl také a právem odměněn cenou Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

Pouta určitě nejsou filmem lehkým a pohodovým. Je třeba mít správnou náladu pro jeho zhlédnutí. Odměnou je nám bez drzosti na jazyku film světové úrovně. Na to, že se v Česku v posledních letech psychologické snímky téměř netočí, jsou Pouta ryzí, filmovou perlou.





David Weingartner

30. srpna 2015 v 11:15 | AkasAkim |  Úvahy a články
Včera, tedy v sobotu skonal utonutím David Weingartner, účastník hudební reality show Robin Hood - Cesta ke slávě, nebo pěvecké soutěže Hlas Česko Slovenska. Pro mě to byl ale především skvělý zpěvák a člen chomutovské smečky X-Left To Die. David zemřel v pouhých třiceti letech. Nezbývá, než se se smutkem v srdci poklonit a popřát Davidovi lehké spočinutí.



The Grudge + Right In Two + Boden - Spijt

29. srpna 2015 v 17:42 | AkasAkim |  Videoklipy
Věční hračičkové, Tool a animace k jejich skladbám. Ne, tohle nejsou jejich oficiální klipy, ty jsem sem raději nedal, jelikož jsou ještě temnější a depresivnější. Mrkající






A jako bonus přidávám tentokrát oficiální klip od kapely Amenra, kterou jsem objevil včera. Taky pěkná temnota, tak si ji užijte.



Síla polibku

27. srpna 2015 v 14:02 | AkasAkim |  Poezie
Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí
přišita, podívej na nebíčko,
duchnu tu nebeskou, tak měkkou i
po hříchu hebkou,
jak ruce maminky, když
koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás, jak
hodiny své kyvadlo, šeptajíc
své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného, to
hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe, neb
dolíčky s tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom, zda
pusa tvá bude přátelská, či milenecká.

Láska v kapkách alkoholu

26. srpna 2015 v 14:41 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Jonáš se právě probouzí, ne zrovna s lehkou hlavou, následky včerejší pijatiky se hlásí o slovo ze všemi aspekty, které k oné srandě patří. Díky Bohu, že Jonáš na kocoviny až tak moc netrpí, ví, že větší množství tekutiny a silnější káva ho postaví na nohy. Protírá si oči, již první mrknutí ho ubezpečuje o tom, co mu signalizují prvotní vzpomínky na včerejší noc. Jasně, tohle není jeho ložnice, jeho byt, to ani náhodou. Netrvá mu příliš dlouho, aby ve své mysli přiřadil obrázek tohoto pokoje k pomyslnému obrázku majitele bytu. Je jí Michaela, Jonášova kamarádka z dětství a bývalá partnerka jeho nejlepšího kamaráda Patrika. Rozešla se s ním zhruba před půl rokem, rozchod neproběhl zrovna ideálně a bývalí partneři si nebrali vůči sobě žádné servítky, o jednání jako v rukavičkách nemohla být ani řeč, zkrátka se poštěkali hůř jak psi. Patrik jejich "rozloučení" nevydýchal do té míry, že si sbalil své saky paky a už ho bral do Norska, zprvu jen tak na blind, naštěstí netrvalo dlouho a on v Norsku sehnal jak práci, tak ubytování. Upřímně řečeno, Jonáš je v dané situaci rád, že to tak dopadlo. Svého dlouholetého kumpána Patrika má tuze rád a ctí ho veskrze jako svého bratra, nicméně stejně vřelou náklonost, byť lehce odlišného charakteru cítí i k Michaele. Má ji moc rád a chce-li být k sobě upřímný, musí si přiznat, že je do ní už několik týdnů zamilovaný. Léčení následků trpkého rozchodu, který Patrik pro sebe vyřešil svým odjezdem, řešila Míša právě v kamarádské náruči lehce vyplašeného Jonáše. Ten rázem přišel o nejlepšího přítele, zároveň ale nalezl pocit lásky ve své kamarádce Míše. Celou dobu si to nechtěl přiznat, zavrhoval tuto myšlenku a snažil se být Míše za všech okolností věrným druhem a přítelem, pomyslným ramenem, na kterém se alespoň část bolesti rozplyne a kuličky slz tekoucích z jejích očí se usuší. Těžko by tomu tak bylo, kdyby Patrik řešil svou situaci jinak a Jonáš by tak musel pendlovat mezi dvěma přáteli, kteří se vzájemně nemohou ani vystát. Takhle se mohl bez obav a bez skrupulí zcela odevzdat Míše, což ale nezůstalo, jak už víme bez následků.

I Jonáš si to už konečně přiznává a v hlavě mu šrotují veškeré jeho závity a už spřádá plány, jak se zachovat, až se Míša vzbudí. Otočí se k ní, spí jako zabitá. Aby také ne, včera slavila své pětadvacáté narozeniny a tak se konzumaci alkoholu rozhodně nevyhýbala, spíše naopak. Lila to do sebe pod parou, míchala pátý přes devátý, je více, než jasné, že až se vzbudí, do skoku ji rozhodně nebude. Jonáš opatrně kontroluje situaci pod peřinou, jak jinak oba jsou zcela nazí. Což o to, Jonáš si včerejší dění celkem pamatuje, včetně konce oslavy, kdy se k němu Míša láskyplně naklonila a horlivě mu děkovala za vše, co pro ni v poslední době vykonal. Poděkování se neobešlo bez kamarádské pusy, která se, čert tomu tak chtěl, zvrhla ve vášnivé líbání, které se cestou domů proměnilo v neckingové, posléze ve výtahu i v pettingové hrátky, v úkrytu Míšina bytu protažené do opilecky rozjařeného milování. Jonášovu mysl začínají stíhat a trápit lehké výčitky. Bojí se, že až se Michaela probudí, bude mu celou situaci vyčítat. Ona přece slavila narozeniny, od ní se snad svědomité a střídmé chování čekat nedalo, ale on měl chytit celou situaci do svých otěží a postarat se o svou pitím zmoženou kamarádku a ne ještě využít její momentální slabosti a rozcitlivělosti. Ale jak, vždyť mě sama začala líbat a byla to zrovna ona, kdo cestou domů sáhl svému doprovodu na místo všeobecně považováno za intimní. To se snad ani po mužovi chtít nedá, aby takovým svodům odolal a odpustil si je. To by popřel sám sebe i přírodu, zvlášť cítí-li to, co v pravdě skutečně cítí. Tady už nejde jen o pudy a chtíč, vážení porotci a soudci, zde už jde i o úděl lásky, o milování toho druhého. Zde se musí jít životu naproti, ať je situace jakákoli. Co naplať, porotci a soudci to možná uznají, ale co na to samotná Michaela, až otevře a promne si očka, ze kterých bude jistě ještě zářit větší, než malé množství včera vyžahlého alkoholu. Jak se Míša zachová? V kocovinovém stavu s ním může klidně i dveře vyrazit a zavrhnout ho, stejně jako zavrhla Patrika. Co když se včerejší akt na lásku nepromění a zároveň zničí i jejich leta trvající přátelství?

Jonáš vstává co nejopatrněji s postele a špekuluje, jak připravit situaci tak, aby bylo napácháno co nejméně škody. Co kdyby se oblékl a normálně odešel? Míša zajisté bude mít okno a nebude si nic pamatovat. Ale jisté to není, jestli si to bude pamatovat, Jonáš bude vypadat, jako zbabělec, který zbaběle prchl z boje a zradil svoji kamarádku. Jasně, také by mohl říct, že celou noc spal v obýváku na gauči, ale jestli si Michaela něco pamatuje, bude vypadat jako lhář a gauner. Po delší době přemýšlení tedy zavrhne veškeré ústupné manévry, pololéčky a lži. Nezbývá mu, než se postavit okolnostem čelem a doufat, že i pro Míšu, přes její silnou opilost, nebyl včerejší příchod domů, jen rozmarným nedopatřením a následkem působení alkoholu. Jonáš už se prostě nechce dále trápit, rozhodne se, že vyčká, až se Míša probudí a pak jednoduše bude reagovat na její chování. Odchází tedy do kuchyně, obléká si trenky a chystá si postavit vodu na kávu.

V tom uslyší, jak se Michaela v posteli převaluje a tak nechává kafe kafem a stoupne si mezi dveře do ložnice. Míša se ještě chvíli převaluje, přičemž nevědomky poskytne Jonášovi několikavteřinový pohled na svá ňadra a zadeček a pak otevřením rozlepí svá očka. Na první pohled je zřejmé, že jí není dvakrát nejlíp, spíše naopak, v puse má naprosto vyschlo a vyprahlo, navíc má pocit, jakoby jí někdo do úst nasypal obsah plného popelníku. Hlavu, která momentálně váží snad celou tunu, má jako střep, bez přehánění. Notnou chvíli se musí soustředit na jeden bod, aby se jí hlava přestala točit, jak na kolotoči a aby se jí alespoň trochu uklidnily mžitky před očima. A žaludek se chová jako bárka, která se zmítá uprostřed větrných poryvů na rozbouřeném moři. Když se jí konečně podaří přemluvit svou dušičku, aby toto zubožené tělo zatím neopouštělo, uvědomí se, že je zcela nahá, což jí lehce zneklidní, neb si přes obrovskou výkladní skříň, která opanovala její paměť, pamatuje střípky z cesty domů, líbání a muchlování z Jonášem a také útržky z jejich milování, dalo by se to tak nazvat. Uvědomuje si vážnost situace, ale vůbec není schopna se s tou situací jakkoli emočně ztotožnit. Bude to řešit, až se dá pořádně do kupy, snad Jonáš pochopí danou situaci, jen doufá, že nevyvedla něco ošklivého, snad mu nijak neublížila. Ale to by s ní přece nešel až domů a nemiloval se s ní? To se ale bude všechno řešit až později, teď by potřebovala nutně napít, ale kuchyň je na sáhy daleko, raději se ještě před tou štrapácí ještě prospí. Už nemá více sil a nechá samovolně padnout svou hlavu s pohledem směrem ke dveřím na polštář. A v tu chvíli zahlédne Jonáše, stojícího ve dveřích, jen v trenkách a potutelně se usmívajícího.

"No super," vyčítavě prohodí Michaela. Sama ale netuší, jestli ten vyčítavý tón směřuje k sobě, nebo k Jonášovi. Připadá jí, že tato událost je jen další pitoreskním dílkem do puzzlů jejího, poslední dobou ne moc veselého života. "Co tady sakra ještě chceš, svoje jsi dostal, tak vypadni, ne?" Sama sebe překvapuje svou nevybíravostí a krutostí. "Copak, snad nemáš kocovinku?" šklebí se Jonáš. "No hádej," odvětí mu suše a vyprahle, hodně vyprahle. "Tak já ti donesu něco k pití a pak uklohním nějakou tu snídani, co ty na to, uděláme si pěkný den?" Jonáš se snaží být co nejvíce milý, což ale zrovna Michaelu v její emocionální rozervanosti neskonale vytáčí. "A co kdybychom se hned zítra vzali, co?" spíše křičí, i když na to nemá dost sil plná ironie a cynismu, vstává, snaží se omotat peřinou, ale když se jí to nedaří, zcela obnažená se vydá svižně do kuchyně pro něco k pití. Ujde ale jen pár kroků a uvědomí, že dříve, než kuchyň, bude muset navštívit toaletu a to ani kvůli malé, či velké straně. Ještě zrychlí tempo svých kroků. Jonáš okamžitě pochopí, o co jde a tak následuje její kroky. Michaela začne zvracet, sotva se skloní nad mísu. "Pozor na vlásky, miláčku!" ujede to Jonášovi. Michaela neodpovídá, jen naštvaně zasoptí a pokračuje v načatém dílu. Jonáš pochopí, že teď ji nemá jak pomoc. Odchází tedy do kuchyně, načepuje velikou sklenici vody a připraví dva hrnky z kávou.

"Tak už je alespoň o trošku líp?" zeptá se jí, když se vrátí ze záchodu. "O fous," špitne Míša s náznakem úsměvu na bledé tváři. "Ale žádná hitparáda to tedy není," dodává vzápětí. Když ale vidí, jak zoufale se Jonáš tváří, nedá jí to a lehce provinile prohlásí. "Víš co, já se dám nějak do kupy a pak si o všem promluvíme, jo?" "No mě se líbíš přesně, tak jak jsi teď," zažertuje si Jonáš a Michaela si uvědomí, že je stále úplně nahá. Jde se tedy obléci a umýt, předtím ale ještě na ex vylohní Jonášem připravenou sklenici vody.

Jonáš sedí v obýváku na gauči a Míša za ním přichází poté, co se vysprchovala, vyčistila si zuby a oblékla se. Stoupne si před Jonáše z miliony otázek v očích. "Posaď se vedle mě, potřebuju s tebou vážně mluvit," poprosí ji, sám si ale musí v hlavě sesumírovat své myšlenky, aby mohl přesně vyslovit to, co ke své kamarádce skutečně cítí. "Když já na tebe musím pořád myslet, kudy chodím, tudy myslím jen a jen na tebe, už to trvá docela dlouho, hrozně po tobě toužím a docela mě mrzí, že se to v noci seběhlo v tomhle stylu," Michaela se provinile zašklebí. "Každopádně tě moc miluji Míšo, vždycky jsi byla, jsi a budeš součástí mého života, jen už je mi to naše přátelství docela těsné, rád bych s tebou žil, ale jestli chceš zůstat jen u přátelství, překonám to a budu navždy oporou jako kamarád a přítel, to ti přísahám," vyzpovídává se ze svých citů. "To nebude třeba, Jonášku, musím se přiznat, že i mě je už naše kamarádství celkem malé," potutelně se ušklíbne, sama totiž už nějakou dobu vnímala Jonáše víc, než jen pouhého kamaráda. Cítila se s ním dobře a srdéčko se jí vždy rozbušilo, když byla v jeho blízkosti. A těch hříšných myšlenek v jeho přítomnosti rovněž nebylo málo.

Michaela leží na zádech a jde na ní spánek, Jonáš leží vedle ní a táhlými tahy svých prstů jí hladí obočí, uteče jen pár minut a ona znavena usíná. On si dá hlavu na její nahý hrudník a naslouchá tlukotu jejího srdce. Po chvíli usíná též.

A tak listí na stromech může dál v ševelu šeptat svou nekonečnou a neúnavnou ódu na lásku, na to lidské bláznovství, kdy v andělském objetí, klaní se jeden k druhému, neb všude je někdo, kdo někoho miluje a nezáleží na tom, jestli je to pán, nebo kmán.

Pozn. autora: Tentokrát se mi to snad podařilo ukočírovat, co říkáte?



I Want To Take You Away From Here + In a Bar Named „There...“

23. srpna 2015 v 18:38 | AkasAkim |  Music
Dnes vám nabídnu dvě skladby od kapely Našrot. Obě písničky jsou pro skupinu spíše netypické a obě jsou z alba "Rag(e)time".



I Want To Take You Away From Here

That´s a lapse of reason
That´s an evil and pain
And we can´t close our eyes, be quiet and just stay

She sits down in the corner
And shakes with fear
Little girl with a black hair and eyes and light brown skin

They shout and march again
Again beat the drums
In their minds the world is devided into black and white

And she dreads their hate
Their sick souls and brains
They are full of anger, don´t wait for an act of grace

I want to take you away from here...

I´ll take you away
Before they break your legs
Before they break your face with a baseball bat

Without hesitation
Over the ocean
I wanna take you away from this beastly racist hell

I want to take you away from here...



In a Bar Named "There..."

I was alone
On that November´s day
I thought about Her
With a glass of wine and a cigarette
In a bar named "There…"

She was a dream
Passionate and sweet
Wild white rose
Of the streets
But for me
Everything was just a game
At lease this once…
Again…

It´s a long long time
I lost my faith in love
Now I´m a hard
Cold stone
And she believed
I´m a mysterious man
(but) In the meantime
I was just a coward

Love, you danced in a fire
But I feared the flames
Love, you know, I was liar
But now I´m confused and scared

I was alone
In a bar named "There…"
With my remorse
With my blame
She melts away
In neverending time
Flowers on the grave
Are slowly drying…

Love, you danced in a fire
But I feared the flames
Love, you know, I was liar
But now I´m confused and scared

Love, you went higher and higher
But I was giddy all the time
Love, I ´m a man

Without blood, soul and heart…

Není pán, jako kmán

20. srpna 2015 v 22:55 | AkasAkim |  Úvahy a články
K sepsání tohoto článku mě ponoukla Bloudka a její zážitek s jedné Plzeňské restaurace. Původně jsem chtěl napsat u jejího příběhu delší komentář, ale nakonec jsem se rozhodl to sepsat jako samostatný článek. Za inspiraci ji tedy velmi děkuji, i když stejně jako v jejím případě, bude i tento můj článek spíše negativistický.

Ta příhoda se stala mě a mým přátelům v Lokti nad Ohří, což je krásné, klidné, historické město, jehož dominantou je Loketský hrad a nádherný amfiteátr, který se rozprostírá před jeho čelem. Není divu, že toto opravdu překrásné místo je každoročně užíváno pro organizaci různých kulturních akcí a to především hudebních koncertů rozličných stylů až žánrů od vážné hudby, přes muzikálová představení až po metalové rejdy. A právě jeden metalový festival nás před třemi lety opět zlákal k návštěvě tohoto malebného městečka. Inu, nebyl důvod se tam nevydat. Čas na zahájení výpravy byl určen na pravé poledne, ono také nebylo moc na výběr, protože o víkendu jezdí od nás do Lokte jeden autobus ráno, druhý v poledne a třetí večer. Festival začínal ve 14,00h, takže polední autobus byl víceméně ideální. Z autobusové zastávky jsme se celá parta, čítající 4 osoby vydali courem k hradu přes Loketské náměstí s tím, že se v jedné místní restauraci dva z nás naobědvají a další dva spláchnou oběd spořádaný šetřivě doma před odjezdem. Loketské náměstí je poseto různými hotely, restauracemi a kavárnami, které žijí především z letního turistického ruchu. Bylo krásné počasí, nebyl tedy důvod lézt kamsi dovnitř a my se tedy k předfestivalovému obědu posadili na liduprázdnou terasu patřící k jedné restauraci. To, že nejsme turisti, bylo jasné jednak z naší mluvy, protože už jsme vzrušeně rozebírali program a zúčastněné kapely a především z triček, které zdobily patřičné symboly k metalové hudbě náležící. Na terase bylo asi 6 stolů, obsazen byl pouze jeden a to německým turistou s malým synkem a ještě menší dcerkou. Zbytek terasy byl naprosto prázdný a pohledem skrz okno do malého lokálku restaurace jsme zřeli, že vevnitř též není ani noha. První číšník na sebe nenechal dlouho čekat. Proč první poznáte zanedlouho. Ten se nás s úsměvem na tváři optal, zda budeme jíst. Odvětili jsme mu, že část naší výpravy jíst bude, zbytek že to zvládne o pivu. Číšníkovi trošku ztvrdl úsměv a odešel s tím, že nám budou doneseny nápojové a jídelní lístky, což se vzápětí stalo. S nápoji by neměl být žádný problém, řekli jsme si. Čtyři bahna, jako rahna, poručili jsme si, jen jeden kámoš dostal chuť na tmavé a vida, že v nápojovém lístku jest psáno, objednal si jej. Číšník odešel s tím, že není problém. Za několik minut už se řítil číšník další, jiný, držíc v ruce plato s naším bahnem, tím tekutým chlebem a už nám jej servíroval na stůl. A že prý jako, jestli už máme vybráno i co se týče pokrmů. My sytí, tedy já a kámoš jsme pomlčeli a další dva též nechtěli situaci prodlužovat a shodli se, že mají chuť na obligátní smažák, rozuměj smažený sýr s hranolky. Číšníkovi spadla čelist a beze slov odešel, ani nám nedal najevo, zda objednávku přijímá, či ne. Těšíc se na festival jsme to neřešili, ale to jen do té chvíle, než jsme si přiťukli a napili se toho chmelového nápoje, jenž symbolem je češství. Dva z nás totiž obdrželi černý Petry v podobě špatně umytích sklenic, čímž nemyslím, že by sklo bylo špinavé, nemyté, to zajisté ne, ale bylo špatně opláchnuté, což se bohužel číšníkům občas stává, že jím ve sklenici občas zůstane trocha mycího prostředku, čímž se ale natočený nápoj stává nepitelný pro dezinfekční příchuť a hlavně vůni. V ten samý moment se z lokálu vyřítila číšnice třetí, aby mohla zkasírovat toho německého turistu s dětmi. Útrata činila něco pod 1200 korun českých. Co tam pili a jedli, netuším. Využili jsme přítomnosti číšnice a optali se, zda byla přijata naše objednávka, čítající 2 smažené sýry s hranolky, slečna odvětila, že by to neměl být problém. Zároveň jsme ji naznačili, že dva ze čtyř našich nápojů nejsou zcela v pořádku. Že prý s tím něco udělá. Během několika vteřin se přihnal číšník číslo dva a jen stěží skrýval těžkou rozladěnost. Suše nám oznámil, že obligátní smažáky nám ledva připraví, neb nejsou psané na jídelních lístcích. Ba, naše chyba patrně, ale proč nám sakra jeho kolegyně tvrdila, že to není problém? Po jeho čichové zkoušce nám též bylo řečeno, že donesené pivo je naprosto v pořádku a že se nám patrně něco zdá, že oni čistí trubky pravidelně. Když jsme namítli, že to může být zbytek mycího prostředku, odvětil, že to je nesmysl, že sklenice důkladně vyplachují. Posléze se nás už celkem nerudným tónem optal, jestli si tedy dáme k jídlu něco jiného, něco, co mají na lístku, a my věděli, že jde do tuhého. Po naší odpovědi, že k jídlu tedy nic už nám téměř s pěnou u pusy sdělil, že je po poledni, čili doba obědu a tudíž bude obsluhovat jen zákazníky, kteří budou konzumovat nějaké jídlo, že tedy nedostaneme už žádné další nápoje. Co naplat, došlo tedy na placení. Zaplatili jsme tedy čtyři piva, dvě celkem chutná, další dvě s příchutí mycího prostředku. Hříčkou osudu se stalo, že dochucená piva vyšla na kluky, co měli zájem o smažené sýry. Ti tedy zanechali své sklenice nedotčené a vydali se cestou k nejbližšímu občerstvovacímu stánku a dali si ten smažák v housce. Já s kámošem jsme ještě párkrát usrkli s půllitrů a po pár minutách se vydali za nimi. Nedalo mi to, prošel jsem se po prázdné terásce, nakoukl do prázdného lokálku a popřál jsem všem třem číšníkům krásný den, protože on to skutečně byl krásný den, festival byl výborný a my si ho do syta užili. A ty tři číšníci se snad také dočkali lukrativnějších zákazníků.
Ale na to raději nemyslet.

Letní výheň

19. srpna 2015 v 22:14 | AkasAkim |  XXX
PODLE VAŠEHO HLASOVÁNÍ V ANKETĚ USUZUJI, ŽE SE VÁM MOJE PORNO POVÍDKY DOCELA LÍBÍ, JEN TĚCH KOMENTÁŘŮ BY MOHLO BÝT MOŽNÁ VÍC. Smějící se UVÍTÁM JAKÉKOLI REAKCE, A POKUD SE STYDÍTE, NEBO SI NEPŘEJETE, ABY BYLA VAŠE OSOBA SPOJOVÁNA S EROTIKOU A PORNEM, MŮŽETE MI PSÁT NA EMAIL. MRAVOKÁRCE UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TÉTO POVÍDKY JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, NEBO TĚ URÁŽÍ EROTICKÝ OBSAH, JDI SI PUSTIT NOVU!


Viktorie jde domů ze školy, je na střední, za dva roky bude maturovat, ale její myšlenky lelkují úplně v jiných sférách. Připadá ji, že si z dnešního vyučování vůbec nic nepamatuje. Aby také ne, v tom hrozném parnu se čas jakoby zastavil, vše je rozpálené a ze všech koutů na ní dotýrá to odporné dusno. Bohu dík je Viktorka už jen pár krůčků od domů, kde bydlí s rodiči a příležitostně i s jejím nevlastním bratrem, což je pěkné kvítko, které se doma zdržuje, jen pokud lítá v nějakém průseru a nechce být tudíž Světu na očích. Joe Joe, jak si nechává Josef říkat, je syn muže, se kterým teď žije Viktorčina máma. Karel je celkem noblesní a šarmantní pán, Viky nikdy nepochopila, jak takový elegantní a distingovaný muž mohl zplodit takové hovado a neurvalce. Ještě, že se Joe Joe doma moc neukazuje, rodiče jsou skoro pořád v práci a tak má Viktorie docela Havaj. A nyní k tomu vládne i Havajské počasí, které bortí všechny teplotní rekordy, co kdy byly v Čechách naměřeny a tak se Viktorie už nemůže dočkat, až doma otevře lednici a řádně se naloká studeného nápoje, který na ní již zajisté čeká. Však už po něm také sahá, nalévá ho do sklenice, doplňuje ho pro jistotu ještě několika kostkami ledu, načež hned přikládá sklenici k ústům, aby už konečně mohla spláchnout ten dusivý prach, kterého má snad plný krk a plnou pusu, ano, opravdu má pocit, jakoby její ústa trápily miliardy a miliardy částic venkovního prachu, který tou vysokou teplotou získaly sílu svěrací kazajky, která semkne a přiškrtí hrdlo a už nikdy nepovolí. Ještě že už tekutina oblažuje zprahlé hrdlo trpitelky a po velikých locích stéká do jejího žaludku. A tu si Viky všimne balíčku s nanukem ležícím za průsvitnými dvířky mrazáku. Hned je jí jasné, že až dopije svůj nápoj, ukořistí tuto laskominu hbitým uzmutím. Již ho také svírá a jako správnou kořist si ho odnáší do svého pokoje, kde ho zručně rozbalí a začíná olizovat sedajíc si přitom na gauč. Přesto, že hned po příchodu otevřela okno dokořán, je v místnosti teplotní peklo, čerti by se zaradovali, neb snad ani oni nemají doma takovou výheň. Viktorie líže svůj nanuk tak rychle, jak jen dokáže, nicméně nezabrání tomu, aby několik kapek ukáplo na její pravé stehno, ještě, že už si stihla levou rukou rozepnout a sundat sukénku, je tedy jen v bílých krajkových kalhotkách.

Chvíli pozoruje své stehno, které je ozdobeno nanukovým flíčkem, jehož chladivý účinek pominul dřív, než by si ho byla schopna alespoň trošku užít. Viktorie přemýšlí, učivo jí nikdy moc nešlo, zato na kraviny je expert a bez přehánění naprostý genius. Jedna kapka nic nezmůže, ale co takhle zkusit nezužitkovat celý nanuk jen jako jídlo? Přemýšlí o tom, ale vzápětí si uvědomí, že v ruce drží už jen skoro prázdnou klacík, na kterém ulpívá sotva pár zbytků toho chladícího pokrmu. Mise je jasná, jde se do lednice, hledat další nanuk. Á tady jeden leží, schován za mraženou zeleninou. Čokoládovo karamelové Magnum, to bych mohlo zažehnat všechny Viktorčiny bláznivé nápady. Vrací se zpátky do pokoje, rozbaluje mraženou pochoutku, zároveň si sundává své kalhotky a roztahuje nohy. Není na co čekat, okamžitě přikládá mraženou dobrotu ke své hicem rozpálené lasturce. Ještě chvíli zaváhá a pak už čokoládová krusta přimkne se k jejím pyskům. Trošku se otřese ledovým šokem, ale celkově se jí ten pocit moc líbí. Jednak jí dráždí fakt, že zkouší zas něco nového a za druhé je opravdu nechutné vedro, takže takové osvěžení přijde vhod. Nejprve dopřává nanukového osvěžení jen svým závojíčkům, poštěváček je přece jen o dost citlivější a tak se musí na tu ledovou vlnu nejdřív připravit. Přejíždí si tedy nanukem po mušličce a už to nevydrží a zajede i na svůj pahorek, který obdrží mrazivý polibek od nanukového prince, což Viktorku dožene k zasyčení, které se posléze jakoby mávnutím kouzelného proutku promění v milostné zasténání. Zmražený princ ale rychle taje, jestli Viktorka chce, aby ji ochladil i uvnitř jejího roztouženého klínu, musí jednat urychleně. Nemešká tedy a strčí chlazeného bojovníka opatrně v nitro své touhou a chtíčem mučené kundičky. Slastně si přitom zařve, jelikož teď už je toho chladu opravdu přehršle, nicméně její broskvička je stejně roztopená, jako to peklo a tak se z ledového bojovníka stává během chvilky a též vlivem několika zásunů studená břečka, která pochopitelně dělá celkem paseku. Naštěstí si už předtím sedla Viktorie na podlahu z linolea, které se dá snadno utřít na rozdíl od gauče. Uběhne jen několik vteřin a Viky dřímá v ruce jen prázdný klacík. Veškerá nanuková hmota se už proměnila na břečku, která vytéká, či zdobí její mušličku a podlahu, ona však nemůže a také nechce přestat, chce se přece dostat do orgasmického ráje. Začíná si prstit nanukem oblemcanou a ulepenou pičku. Používá obě ruce, levou i pravou stará se jak o poštěváček, tak o útroby své slastí omámené jeskyňky. Laská se, masíruje se, všemožně se dráždí a honí. Už cítí, jak to na ní jde, vrcholný pocit se blíží.

"Copak to tu děláš, sestřičko?" vzhlédne a ve dveřích stojí Joe Joe. "Co tu děláš ty kreténe zasranej?" vyhrkne ze sebe Viktorie a snaží se zakrýt veškerou svou nahotu a také to zmrzlinové dopuštění na sobě i pod sebou, což se jí pochopitelně nedaří. "Co bych dělal, jen to, co dělám celou tvoji pubertu, tajně tě pozoruji, jak si drandíš kundičku, neboj, není to poprvé a ani naposled, mám dokonce i pár fotek," kření se Joe Joe od ucha k uchu. "Ty jsi takovej zmetek, vypadni odsud a ty fotky okamžitě smažeš, nebo tě zabiju, je ti to jasný?" soptí Viktorka. "Fotky mazat nebudu a nikam také nejdu, raději udělám něco, co jsem chtěl udělat už dávno, ojedu svou nadrženou sestřičku," oponuje vychechtaný Joe Joe a svižně vchází do pokoje. "Tak na to okamžitě zapomeň, nesnáším tě a navíc jsme skoro příbuzní ty čuně jedno," lká vzteky Viky, přitom si však uvědomuje, že si sama představuje, jaké by to bylo, kdyby se teď její nevlastní bratr svlékl a dovedl ji k touženému orgasmu, navíc se ujišťuje, že má stále vlhký klín a to nejen díky nanukové spoušti. "Buď klidná sestřičko, nejsme přece pokrevní, můžeme prcat, jak budeme chtít, netvrď mi, že nemáš chuť, vždyť jsem viděl, jak si byla rozjetá, určitě si mokrá, ukaž?" neztrácí Joe Joe čas a přistupuje k upatlané Viktorce, pevně ji uchopí za paže a natočí si jí tak, aby si před ním klekla, mrštně a silně ji zatlačí na záda tak, aby se hlavou a částí hrudníku zabořila do gauče. Navíc ji zkroutí ruce za zády a jednou rukou jí je tlačí k zádům, nejdřív jen dlaní, pak i předloktím. Zároveň už druhou rukou rajbuje tu upatlanou a zbrocenou kundu, jejíž majitelka je vztekem bez sebe, nebo si to alespoň myslí. "Ty jsi takovej zmetek, nesnáším tě, rozumíš mi, nenávidím tě, jsi odpornej chlap, bože, jak já tě nenávidím." "Ale no tak, když jsem ti tak odpornej, tak proč pořád vlhneš víc a víc," zajímá se Joe Joe, zatímco už jeho prsty opanují sestřinu škvírku. "A to je jako všechno, co umíš ty nadrženej zmetku," rozhodla se Viktorie přejít do protiútoku. "Pochlub se, co máš v kalhotách ty prase nechutný, jestli máš vůbec čím se chlubit?" Joe Joe je stále v klidu, pustí sestru ze sevření a v rychlém tempu se svlékne. Jeho pyj už zkrášluje důstojná erekce. "Bude slečně vyhovovat tento model?" optá se drze Joe Joe. "No docela to ujde," chce mu odpovědět, ale nedořekne to, jelikož její povedený bratr nelení a bez skrupulí ji narve ptáka do pusy a začne přirážet nehledě na její vykulené a divící se oči. Nebere si žádné servítky, přiráží do jejich úst, ona by se ráda bránila, ale to šílené pumpování ji zatemňuje mozek a ničí veškeré naděje na vysvobození se. Jen před ním klečí, z úst ji vytékají sliny a z kundy ji tečou zbytky nanuku smíchané z jejím slastí provoněným lektvarem. Nemilosrdný Joe Joe šoustá její ústa tak dlouho, dokud v jejich očích není udušen i ten poslední plamínek myšlenek na jakýkoli odpor. "Tak budeš už hodná, sestřičko?" zeptá se ze šibalským, přesto přísným pohledem. Ona jen přikývne. "Tak mě ještě chvíli kuř, hoň si pičku a já tě pak ošukám." Opět jen přikývne a udělá, co jí bylo "doporučeno". "Tak se otoč, vezmu si nejdřív zezadu," pokračuje Joe Joe v doporučeních. Neodporuje, vykoná to, o co jí "poprosil" a on se do ní vpochví (zdravím userku - pozn. autora Smějící se). Průnik je snadný, nanuk i její vlastní šťáva jsou více než dostačující. Je v ní, ona ho hladově obejme, on začne kmitat, zprvu dlouze a ostře, pak zvyšuje tempo, ona sténá, on jí svírá boky, tlačí na ně dlaněmi i prsty, oba jsou v sexuálním rauši. "Přiznej, že si občas na mě myslela, když sis ji honila, hmm. Viktorka nereaguje. "Přiznej to," opakuje žádost a plácne ji drsně přes zadek, jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. "Přiznej to," a bez okolků ji zatahá za vlasy. "Ano, přiznávám, vždycky jsem si s tebou chtěla zapíchat" přiznává se konečně. "Tak to vidíš sestřičko a dneska se ti tvůj sen splnil. A můj taky," Joe Joe mění výraz i tón hlasu. Najednou je plný vlídnosti a nefalšované něhy. "Pojď rarášku můj, hezky si lehni na zádíčka a já tě ještě trošku ojedu," prohlašuje vlídně. Viktorie už nemá důvod ho neposlechnout. Lehne si na záda na zem, roztáhne do široka nohy a její nevlastní bratr do ní znovu vstoupí. Obejme ho svými nohami a oba se pohupují do rytmu, přičemž její kundička svírá jeho penis, těla se dotýkají a oba prožívají okamžiky plné emocí. Hledí si do očí a jen pohledem jako by si chtěli říct to, co vždycky chtěli, ale neřekli, nechtěli, nebo to zkrátka nedokázali. "Jsi hrozný prase, ale mám tě ráda bráško," zasměje se Viktorie. To Josefa trochu zaskočilo, doufal ve spoustu věcí, ale s vyznáním lásky od své sestry nikdy nepočítal. Věděl, že ho všichni vnímají, jako černou ovci rodiny včetně Viktorie. Chce také cosi říct a oplatit ji tak tu nečekanou vlídnost, ale za žádnou cenu ho nenapadají ta správná slova. Nakloní se k ní tedy a začne ji lačně líbat krk, bradu a netrvá dlouho a jejich jazyky se ocitnou ve vzájemném propletenci. Ještě chvíli se dívají do očí.

"Ale ty nechutné fotky vymažeš ty nadrbaný dobytku," utne Viky romantickou chvíli. "Ani náhodou, to jsou moje poklady," zásadně s ní nesouhlasí a z romantického prince se zpětně mění v nadrbané prase. Tentokrát to byl ale Viktorčin záměr ho takhle roznítit, už totiž měla chuť na pořádný a ohlušující orgasmus a bylo jí jasné, že pan Hyde jí ho poskytne rychleji, než doktor Jekyll. Na oko se s ním začne opět prát. V tom ale Joe Joe nevidí žádnou komplikaci, spíše naopak, dodá mu to tu správnou energii a správný šmak pro finálové běsnění. Napřímí se a sevře obě její zápěstí do svých dlaní a drsně je přitiskne k zemi za její hlavou, zároveň přidá na síle i na rytmice přirážení. Viktorku jeho hrubé chování skutečně vzrušuje a tak trvá jen chvíli, než se prohne jako tětiva luku a pocítí to, po čem prahne už tak dlouho. Její nevlastní bratr ji doprovází do orgasmického nebe zaplaveného její vonící šťávou, která je ještě lehce ochucena nanukem značky Magmum. Joe Joe splnil svůj úkol, dokončil misi, teď je čas i na jeho odměnu. Viktorka se tomu vůbec nebrání, ráda to pro brášku udělá, bere ho do úst a on poznává, že její pusinka je plná kouzel a omamných stisků, které dokáží zázraky a během několika okamžiků už dopadají stříkance jeho bělostného spermatu na její orgasmem zářící obličej. Znovu si hledí do očí. Vždyť přece můžou, jsou sice sourozenci, ale nevlastní.

A co by se stalo, kdyby jejich rodiče dorazili dřív domů? Raději na to nemyslet.


Kvílení (Howl)

16. srpna 2015 v 10:57 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Dneska budu velmi stručný. Nechám totiž jen plynout a téci slova, nechť svobodně a volně zaznívají z úst beatnického básníka Allena Ginsberga, který v tomto filmu pronáší své stěžejní dílo ústy Jamese Franca. V tomto filmu totiž právě hrají hlavní roli verše z této překrásné, vizionářské, svobodomyslné a čas otupující básně. Přednes Kvílení je doplněn ilustrovanou montáží překrásných a dech beroucích scén. Součásti filmu jsou též hrané scény zobrazující jak Ginsbergův bohatý život, tak scény zachycující soudní proces pro údajnou obscénnost a také pro to, že báseň byla označena, coby "neamerická", jelikož otevřeně zpodobňuje užívání drog a homosexualitu.



Monsters Ball + They're Coming To Take Me Away, Ha-Haaa! + Blonde Girls All Look The Same

14. srpna 2015 v 11:10 | AkasAkim |  Videoklipy
Dneska si pustíme metal s hororovým nádechem a lehce, přesto bravurně okořeněný ženskou erotikou. Dámy a pánové, toto jsou neviňátka v jejich plné kráse, Butcher Babies. Usmívající se





Nikdo není dokonalý!

12. srpna 2015 v 22:05 | AkasAkim |  Poezie
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.



Rub a líc

10. srpna 2015 v 19:05 | AkasAkim |  Úvahy a články
Původně jsem se k otázce imigrantů a k událostem s nimi spojených nechtěl vůbec vyjadřovat, jelikož nemám možnost adekvátně posoudit tuto situaci a zároveň nechci podléhat mediální masáži. Nakonec ale poruším své převzetí a dovolím si jen krátkou poznámku…


Je důležité prokázat lidskou a humanitární vyspělost a pomoci lidem, kteří to nutně potřebují a poskytnout jim podaný prst. Stejně důležité je však nedovolit, aby tento podaný prst následně trčel na konci utržené ruky!


Reportáž byla uvedena v Událostech 6. 8. 2012 v 19:30 na ČT 1

Dočasně splašený oř a lokající vepř

10. srpna 2015 v 12:42 | AkasAkim |  Poezie
Když člověk, muž, začne chlastat,
dělá to proto, aby pochopil Svět,
aby ho mohl uchopit,
stisknout a svírat ve svých dlaních,
mazlit se a milovat se s ním tak,
jak to nedokázal
ani s jednou z těch žen,
které mu byly po vůli,
dělá to proto, aby mohl našlapovat
po myšlenkách, po těch chodnících slávy
tak jemně a s pečlivostí,
jakou se stará matka o své batole,
on má hlavu v oblacích, ach nebohý
budoucí klaun, šašek, tulák, povaleč a darmožrout,
co s hubou rozmazlenou
nikdy nesečte si, že Svět nelze,
hrdlo se svírá, že
Svět nelze pochopit,
Svět nelze uchopit,
Svět nelze stisknout,
Svět nelze sevřít do dlaní,
mazlit se s ním a
milovat se s ním, od toho jsou přec ženy,
ta stvoření danajská
a jemu nezbyde, než jít zas o dům dál,
kde mu snad nalejou, aby
zapomněl na to že,
Svět nelze pochopit,
Svět nelze uchopit,
Svět nelze stisknout,
Svět nelze sevřít do dlaní,
mazlit se s ním a
milovat se s ním a tak
loká dál a dál dokud…
Existuje snad nějaké dokud?




KoRn + Slipknot

8. srpna 2015 v 10:56 | AkasAkim |  Videoklipy
Dvě nu-metalové smečky se spřáhly, aby si zanotovaly jeden vál, který má na svědomí hip-hopová a dneska už legendární smečka, jejíž činnost byla bohužel přerušena krutou nemocí.

Odpočívej v pokoji MCA. Plačící

Kdo první napíše jméno kapely, jejíž diskografii zdobí tento vál, má u mě pochvalu. Mrkající


Jak se to má s Českým Slavíkem?

6. srpna 2015 v 10:47 | AkasAkim |  „Ty Pičo“
Vy, co pravidelně čtete reportáže našeho jediného reportéra Akima, víte, že jeho reportérská činnost není vůbec lehká, nýbrž naopak, že jeho život často visel už na pomyslném vlásku a mnohdy nechybělo moc k tomu, aby se tento osudový vlásek přetrhl. To, co se ale v jeho životě odehrálo před pár dny, je skutečně neuvěřitelné. Vypadá to totiž, že Akim byl na několik hodin, možná i na několik dní deportován na jinou planetu. Ale nebyl by to právě on, kdyby z té šílené situace nedokázal vytěžit tuhle reportáž. Jak se to všechno seběhlo, vám ale už svěří sám Akim.

No, v podstatě to začalo jakoby nevinně na adrese mého dealera marihuany, který je shodou okolností a nešťastných náhod schizofrenik a paranoik, což mělo za následek to, že během jedné schízy, která ho postihla bohužel těsně před mým příchodem, spláchnul veškerý svůj matroš direkt do hajzlu, tedy do žumpy, která na ten jeho hajzlík navazuje. A já měl zrovinka takovou chuť si zdunit palici. Čert tomu ale chtěl, že Mukamba, jak se jmenuje ten můj zásobitel, zkrátka že v návalu té schizofrenní ataky zapomněl na několik gramů Šalvěje divotvorné, která byla schovaná v důmyslném úkrytu v podobě rozšroubovatelných Venušiných kuliček jeho přítelkyně, které se v době mého příchodu nacházely přímo v pochvě krásné Vanessy, ano tak se jmenuje Mukambova družka. Nejzajímavější na tom bylo, že nebohá Vanessa neměla o chytrém úkrytu ani šajn. Velice jí překvapilo, když ji její miláček přede mnou požádal, aby vyňala své kulaté těšitelky ze svého domečku právě v onu chvíli. Naštěstí si vzpomněl, že drogu před několika dny ukryl právě tam. Vanessa se nejprve dosti zdráhala, ale když ji Mukamba vysvětlil, že pokud roztáhne své nožky, budeme mít co hulit, nelenila a bez prodlení odhrnula cíp svých kalhotek, jakožto i závojíčky své mušličky a vynesla na světlo boží ty dvě kuličky, které viditelným orosením nesly známky jejího vzrušení. Toho si ale Mukamba ani za mák nevšímal, jal se kuličky šroubovat a během několika minut bylo ubaleno brko jako raketa, co nás měla vynést na Mars. Snad za to ale mohla ta Šalvěj, případně toužebný mok produkovaný klínem roztoužené Vanessy, nebo to byl jednoduše náš osud, ale celá naše trojice se najednou ocitla na planetě Xuntape obývanou obyvatelstvem, které samo sebe označuje jako Xunty. Nemusím snad vysvětlovat, že jsme z dané situace byli všichni řádně vykolejení a vystrašení. Šaman Xunt, což je nejvyšší poct na Xuntape nás ale uklidnil a vysvětlil nám, že za meziplanetární přemístění našich osob rozhodně nemůže ta nevinná, byť halucinogenní rostlina s čeledi hluchavkovitých a už vůbec ne poševní sekret divící se Vanessy. Pro moji potěchu mi sdělil, že Xuntíci, nikoli Xuntové, jak mě upozornil, prý velmi rádi čtou mé reportáže, které zpracovávám pro "Ty Pičo," že prý se tím velmi baví a zpestřují si tím jejich poměrně jednotvárný život. Mezi další oblíbený druh zábavy obyvatel Xuntape patří sledování zvláštních a směšných pohybů, které vykonávají lidé při souloži. Toto televizní vysílání, což je v podstatě reality show pod názvem "Šukací řachanda" Xuntíci naprosto zbožňují. Zároveň mě také požádal, zda bych o jejich údělu nemohl napsat právě tuhle reportáž, což mile rád činím. Jaký úděl měl Šaman Xunt na mysli, ptáte se? To vám hned a s radostí vysvětlím. Planeta Xuntape se zrodila v roce 1962, což je celkem nedávno. Že vám tento rok nic neříká. Přemýšlejte trošku. V tomto roce byla přece poprvé udělena hudební cena Český Slavík a to Waldemarovi Matuškovi. Rok na to už cenu opanoval božský Kája. Pořád vám to nedochází? Tak tedy. Věřte mi nebo ne, ale všichni organizátoři, propagátoři i soutěžící v této hudební anketě nejsou ve skutečnosti lidé, ale právě Xuntíci, kteří nežijí ničím jiným, než právě touto soutěží. A proč jí pořádají v přestrojení právě na Zemi a ne na Xuntape? No protože jejich planeta je poměrně malá, nová a Xuntíků není tolik a navíc všichni se nějak účastní na pořádání Českého Slavíka a mají tedy nouzi o fanoušky a o hlasující. Proto sháněli nějaké obecenstvo, kterému by nevadilo, že soutěžících nebude zas tolik a ze se vítězové budou často opakovat a že nastane doba, kdy se hlavní výhra bude po dlouhou dobu dávat jen jednomu zpěvákovi. Xuntíkům zkrátka přišlo komunistické Československo jako ideální místo pro pořádání své hudebně soutěžní zábavy. Veliký Xunt mi doslova řekl, "zjistili jsme, že typickému Čechoslovákovi je úplně jedno, na co kouká, pro něj je důležité, že je televizor zapnutý, on nic nenamítá, neprotestuje a prostě čumí. To nám vyhovovalo a vyhovuje nám to dodnes, protože ve smyšlení typického Čechoslováka, potažmo Čecha se toho za ty roky zas tak moc nezměnilo."

Zde moje reportáž v podstatě končí. Jen ještě doplním, že obyvatelé Xuntape se dožívají maximálně deseti let svého věku, nicméně mají výtečnou schopnost se naklonovat. Je tedy logické, že současný Karel Gott je už šestým Xuntíkem v řadě, jen se vždy upraví jeho podoba tak aby byla adekvátní k jeho pozemskému věku. Na otázku, kde žije a co dělá skutečný, lidský Karel Gott mi ale odmítl odpovědět a tvářil se přitom dosti zádumčivě. Rovněž mi odmítal sdělit další podrobnosti o vzniku jejich planetky. Také mi nedalo, abych se Velikého Xunta nezeptal do kdy se z božským Kájou počítá a mohu vás uklidnit, že uplyne ještě spousty vody, než jeho místo zaujme někdo jiný.

Pro antibulvární internetový portál "Ty pičo" ze Xuntape se právě navrátivší se Akim.

Kam se poděli?

3. srpna 2015 v 17:01 | AkasAkim |  Úvahy a články
Asi se shodneme v tom, že krása je pojem relativní. Ten, kdo se líbí jednomu, nelíbí se druhému. Ostatně diskuse pod výsledky Miss Blog je toho jasným důkazem, i když v tomto případě, jak se ukazuje, to možná ani o té kráse nebylo. Ale o tomhle tento článek rozhodně nebude.

Začnu jednoduše vzpomínkou na jednu oslavu, která se odehrála kdysi, ale ne zas tak dávno v areálu jedné chatové osady. Byly to, tuším, čísi narozeniny a sešlo se úctyhodných 30 lidí, členové jedné party, kde víceméně každý znal každého jako své boty. Zúčastnili se jí jak singles, tak páry. Inu, popilo se, dosti se popilo, vykouřilo se něco gramů té kouzelné rostlinky, co lidi sbližuje, a počalo se různě blbnout, muzika řinčela na celou osadu, která naštěstí ten víkend patřila jen nám, takže nikdo nebyl rušen. Pochopitelně se také vedly moudré a rozšafné debaty na rozličná témata. No, jedna zhovadilost za druhou, co vám budu povídat, a netrvalo příliš dlouho a padl návrh v tom směru, že by si celý rozjařený kolektiv mohl zahrát hru na pravdu, což bylo vzápětí odsouhlaseno. Tudíž začaly padat otázky, jejichž fantazie nebrala konce, jakožto i u odpovědí na ně. A pak padla jedna otázka, netuším, zdali byla devátá, ale rozhodně byla osudová. Ta otázka zněla následovně: "Jak máš veliké přirození?" Osady se zhostilo smrtelné ticho, jen The Prodigy stále štěkaly do lámaných beatů své provokativní texty. Tazatel se zamyslil, dlouze se napil z piva, snad aby získal trošku času na rozmyšlenou, a pak suše pravil, "18 cm." Nemusím vám snad sdělovat, že následující hodinu se neřešilo nic jiného. Rozjela se nevídaně emotivní debata, které se zúčastnil úplně každý člen této oslavující party. Je to dost? Nebo je to málo? A záleží vůbec na délce? Není tloušťka důležitější? Jaký je průměr na světě, v Evropě a nakonec u nás, v Čechách? A hlavně záleží vůbec na velikosti? To je výčet jen některých otázek, jejichž řešení byla v nedohlednu. Mlha plná emocí, která ten večer padla na zmíněnou osadu, by se dala krájet.

A pak se stalo, co se asi stát muselo a co se dalo předpokládat, pánové se začali chlubit a předhánět, kdo že ho má většího, ze začátku mi to přišlo zábavné, ale pak jsem si uvědomil, že je to debata opravdu o ničem, protože bylo evidentní, že paní pravda bude ten večer sedět v žaláři, aby ani náhodou nemohla poodhalit svá čistě bělostná ramena. "18, 19, 20, 21 i 22," padala numera, jak při tahu Sazky, a tak přesto, že jsme se nacházeli venku u ohníčku a kochali jsme se pohledem na ztichlý rybník, kouřilo se lidem od hub tak, že přes ten lživý opar nebylo skoro ani vidět. Zkrátka Baron Prášil by skákal radostí, kdyby nás slyšel. Nejpodivnější na tom bylo, že se od rtů neprášilo jen pánům, naopak, milé dámy se nenechaly zahanbit, a tak jsme se dozvěděli, že slečna X by se nikdy nevyspala s mužem, který nemá v kalhotách minimálně 18 cm, v čemž ji ale trumfla slečna Y, jelikož ta by nešla pod dvacítku. A tak to, co bylo zpočátku zábavné, se později střízlivému muselo jevit spíše trapné. Ku prospěchu věci se žádný střízlivý v okolí areálu nenacházel, čili si to snad ani nikdo neuvědomoval. Nejprapodivnější na téhle penisovelikostní taškařici bylo, že zúčastnění nebyli a nejsou žádní hlupáci, ale z veliké části lidé s maturitou nebo s nějakým vysokoškolským titulem, případně studující vysokoškoláci či středoškoláci. A tak mou opilou a zkouřenou hlavu opanovaly dvě otázky. Za prvé. Kam se poděla veškerá soudnost těchto vzdělaných, případně vzdělávajících se lidí? A za druhé a to hlavně. Kam se poděli všichni muži s malými případně průměrnými penisy? To proběhla jakási třetí světová, kterou jsem zaspal a ve které byli zabiti a vyhlazeni všichni tito průměrně a podprůměrně vybavení jedinci? Kdepak, vysvětlení je o mnoho jednodušší a v podstatě jasné. Když jsem se totiž později, postupem času a jednotlivě ptal vybraných aktérů, většina z nich se mi doznala, že přeháněla. "No, když on řekl těch 18 a mně bylo trapný říkat míň, rozumíš," zněla většinou odpověď. A u žen a u dívek to bylo ještě pádnější? "No přece neshodím toho svého, tak jsem si vymýšlela, no." Dokonce i slečny X a Y s čistou hlavou notně ubraly ze svých požadavků. Jednoduché jako facka, zkrátka debatní davové šílenství. Bohudík. A jak už jsem naznačil, tyto penisorozměrové závody, respektive rozprava o nich trvala něco přes hodinu a pak se začaly samovolně řešit jiné věci a vymýšlet další alotrie podpořené dalšími dávkami alkoholu a THC.

Závěrem jen doplním několik statistických údajů, všichni víme, že statistika nuda je, má však cenné údaje, které ale nemusí být zcela pravdivé, ale jen pro úplnost uvedu, že průměrný erigovaný penis měřeno celosvětově má něco mezi 12 - 16 centimetry, přičemž Češi prý nosí v kalhotách v průměru 15,89 cm. Z dalších statistických údajů uvedu už jen tolik, že bude-li se chtít dáma vydat za největším průměrem, musí do Konga (17,93 cm) a za nejmenším zase do Jižní Koreje (9,66 cm).

A co vy? Řešili jste vůbec někdy tuto otázku, je pro vás vaše, případně partnerova velikost důležitá?