Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Listopad 2015

Křídla, jež INRI nedostal

29. listopadu 2015 v 10:44 | AkasAkim |  Poezie
Křídly snových ruměnců,
tajně tkaných do zvonců,
v obrazcích hrdě majestátných,
v barvách vkusně vytříbených,
zrakem sotva viditelných,
po šumu listí vykřičených,
skrz úsměv shlédnu snad,
vábivě honosný, hrdý sad,
úsměv pro stesk neodlitý,
v žertu vzácně rozesmátý,
když rozsévá se po těle tvém,
oltáříčku, v touze probdělém,
v rudolících hnízdečkách pich,
obličej jiskřivě zdobí jako vích,
pompézně volají v dál,
polibek jim jiskru vzňal,
ohni se mnou v tanci hřej,
pláči ve smíchu požehnej,
nečekej na planá slova kazatele,
nebohého, církevního badatele,
mravokárce samozvaného,
bez lásky boží zrozeného,
naslouchej ryzím tónům,
s duše odlitým šepotům,
přírodou v noty vetkaným,
pavoučím sítím podobným,
hle, jak rozprostírají se po tvé tváři,
po čele, co hvězdnou planinou září,
očím, zurčícím plamínkům,
bolesti i radosti odleskům,
symbolům žití a smrti,
ta k životu patří přeci,
naslouchej, toť tvá jediná výsada,
nežli navždy zavřou se ti kukadla.



Jubilee Street + Do You Love Me? + Deanna + Henry Lee

28. listopadu 2015 v 15:26 | AkasAkim |  Videoklipy
Nick Cave je australský zpěvák, hudebník, spisovatel, skladatel, multiinstrumentalista, scénárista a příležitostný herec. Nejznámější kapelou ze kterou kdy účinkoval jsou bezesporu jeho "Špatná Semínka", nicméně za zmínku zajisté stojí i kapely Grinderman a The Birthday Party. Nick Cave je umělec, který se ze zaplivaných hospod a klubů vyšplhal až do výšin oceňovaných osobností hudební televizní stanicí MTV, aby tato ocenění s klidem odmítal…

… taky jste byl při MTV Awards nominován v kategorii Nejlepší umělec roku.

Ano, byl jsem nominován společně s Georgem Michaelem a ještě někým dalším. Připadal jsem si dost trapně - mám sedět na nějakém slavnostním ceremoniálu vedle George Michalea a soutěžit s ním, kdo z nás je lepší? Děláte si legraci? Nejspíš si ji nedělali, tak jsem tu akci ignoroval. Za prvé bych beztak nikdy nevyhrál, ani kdybych byl nominován již podvacáté. A za druhé jsem si nedokázal představit, co bych tam dělal. Nerad chodím do společnosti, tím méně na takovéhle události. Poslal jsem organizátorům dopis, ve kterém jsem uvedl, že jsou mi podobné snahy oceňovat umění naprosto lhostejné a že bych byl rád, kdyby mě na ně napříště nezvali. Nebylo to totiž poprvé, co jsem byl nominován na nějaké ceny. Kupříkladu před několika lety se mě australský hudební průmysl rozhodl ocenit jako nejlepšího domácího nezávislého písničkáře. Po třiadvaceti letech, během nichž jsem byl jednou z nejdůležitějších osobností australské kulturní scény a pomohl světu změnit pohled na kulturu Austrálie? Ovlivnil jsem světové vnímání australské kultury víc než kdokoliv v celé historii Austrálie. A jim trvalo třiadvacet let, než to pochopili a uvolili se mi za to udělit cenu. Tak jsem jim napsal, ať si ji strčí do prdele.






Dívky zkrátka dospívají dříve

24. listopadu 2015 v 15:36 | AkasAkim |  Úvahy a články
Když jsem byl malý, ještě ve školce, tak mi jedna holčička dala dárek v podobě dvou kaštanů, že prý pro štěstí. Až po letech, to jsem byl zrovna v pubertě, mi pak prozradila, že to bylo z lásky, že mě jednoduše milovala a nevěděla, jak mi to říct. Optal jsem se jí, jestli mě stále miluje, jestli mě nechá sklouznout a zda ji mohu postříkat obličej. Na všechny otázky odvětila, že ne. Dívky zkrátka dospívají dříve, než chlapci. Sakra.


Díky Stuprumovi za evokaci vzpomínky na mé dětství a na můj věk adolescentní.

Nezkrotnost Markétčina - část 7

23. listopadu 2015 v 17:47 | AkasAkim |  S Markétou v pekle a v ráji
"A jak to vlastně má Krista s tím frantíkem?" zeptala se mě jednou po příjezdu od Pavluši Majky. Tázavě to na mě vyštěkla ještě u dveří jedním dechem s pozdravem. Pak začala mudrovat. "Přemýšlela jsem o tom, a myslím, že je blbost a hlavně nespravedlnost, bránit ji ve štěstí, jestli ho miluje, tak by s ním asi měla žít, ne?" její uvažování mě docela překvapilo a zaskočilo, navíc to podala tak nějak chladně, jakoby z ničeho nic zapomněla na to, jak je s Kristou spojená a svázaná. Jejich vzájemnou propojenost jsem měl za svatou a dobře jsem si pamatoval, jak se Markéta tvářila, když ji poprvé Kristýna naznačovala, že existuje muž, který žije ve Francii, jmenuje se Yves, že má o ní veliký zájem a zároveň, že ani on jí není zcela lhostejný. Samozřejmě, že Majky na to tenkrát neřekla nic negativního, dokonce se to snažila obrátit ve vtip, že si po hodně dlouhé době Kristýna dopřeje pořádného chlapa, přičemž reflektovala událost s předešlého týdne, kdy jsem v únavě nepodal při našich trojhlavých hrátkách ne zcela přesvědčivý výkon, za který jsem se jim musel řádně omluvit, následně jim to vynahradit výkonem alespoň uspokojivým a ještě je kompenzačně pozvat na dražší večeři. Vždycky byla taková. Patrně nám, mě, Kristýně a vlastně tak trošku i sama sobě, chtěla dokázat, že už je o mnoho silnější, než dříve, že už s veškerou důsledností hodila za hlavu, jak své v plačkách prožité a nemilosrdně protrápené dětství, které s části musela prožít v dětském domově, tak i příhodu, kdy u nás zazvonil opilý a patrně i toluenem omámený vagus, hlásící se k ní jako její biologický otec. Všichni tři jsme se instinktivně snažili na tuto hrůzostrašnou událost zapomenout, co možná nejdříve a snad se nám to i podařilo, podívám-li se ale na tu věc zpětně a střízlivým zrakem, myslím si ale, že ten den se v Markétce něco zlomilo, snad to byl pocit katarze, který prožila, ale bohužel, díky němuž se následné události naopak počali odvíjet slušně řečeno, ne moc dobrou cestou. Ne, že by se Markétka samotná, nebo její chování změnilo nějak rapidně, ale jakoby se malinko vytratila ona magicky kouzelná hřejivost, vyzařující z nepříjemnostmi života uondané dušičky mé milované a milené femme fatale. Asi už tenkrát se počala odevzdávat věcem, se kterými předtím chtěla bojovat a vzdorovat jim. To si ale člověk uvědomuje až později, tenkrát se zdálo být vše ještě v naprostém pořádku, i když se ten náš copatý spratek choval nestandardně, ale sakra, dalo se vůbec někdy označit Markétino chování za standardní? Ani náhodou.

"No tak haló pane, prozradíte mi už konečně, jak to má Krista s tím Francouzem, chodí s ním, nebo s ním jen šuká?" vyzvídala neomaleně na nesprávných místech a přitom si připravovala již čtvrtý půllitr rumu s colou, náhle se jí podařilo převrhnout otevřenou pet láhev s nápojem, jehož součástí byla v minulosti v určité, malé míře i kokain. Přísně jsem se na ní zadíval a zakroutil jsem nechápavě hlavou. "No bože, trochu vylité coly, Svět se proto nezboří ne, pane?" Její pohled byl už opilostí notně zakalený, přitom vypadala stále úžasně, svůdná a svádivá jako obvykle. "Alespoň mi za to potom můžete naplácat, pane," bylo ji jasné, že i má hlava není zcela čistá a že moje přísnost vzala vlivem alkoholu za své a že dojde-li na nějaký trest, odehraje se vše v rámci erotické hry, takže se případné potrestání rázem promění ve slastně hříšnou odměnu. "Nebo mě můžete ztrestat společně s Kristýnkou, až dorazí, třeba si mě můžete i lehce svázat, co vy na to, pane?" věděla, že tato otázka je zbytečná a nabídka nebude odmítnuta. "Ale nejdřív se tý rajdy zeptám, jak to má s tím frantíkem, protože vy mi to evidentně nepovíte, co?" zasyčela a přihnula si ze sklenice. "A co ti jako mám říct, musí ti být přece jasné, že pokud se nesvěřila tobě, tak mě už vůbec ne," bránil jsem se pravdivě. Upřímně, i mě se zdálo býti podivné, že nám Kristýna o veškerých svých citech k nám neznámému Francouzovi tají, respektive o nich přinejmenším mlží. Věděl jsem, že o něm, jako o možném příteli uvažuje, že ho má moc ráda, zároveň mi ale stále v hlavě tkvěla vzpomínka na její slib, že mělo-li by být její trvalejší odcestování do Francie Markétce jakkoli nepříjemné a stresující ji, Yvese se vzdá. "No jen aby, však já si na vás řádně posvítím," zahrozila mi máchnutím ruky, ve které měla sklenici s nápojem, který se pochopitelně opět vylil na podlahu. "Se to pak utře," jen pokrčila rameny a drze se usmála. Mě bylo jasné, že ten večer se v žádném případě výprasku nevyhne. Co mi ale tenkrát vrtalo hlavou, bylo, proč se ten večer tak opila, protože v té době se alkoholu poměrně dost vyhýbala. Tvrdila, že jí to poslední dobou nedělá moc dobře a že je jí pokaždé na zvracení. Díky Bohu uběhlo už jen pár minut a dveře rozrazila Kristýna, která právě dorazila taxíkem z letiště poté, co ve Francii opustila náruč svého Yvese, aby se u nás v Čechách mohla vrhnout do náruče mé a především do náruče rozverné a lehce přiopilé Markéty. "Ty čubko, bez prodlení mi řekni, jak to máš s tím Yvesem, chodíte spolu, nebo spolu jen chrápete, má veliký péro, kouříš ho až do konce a vůbec, jaký je v posteli?" Majky si nebrala žádné servítky a chrlila ze sebe jednu lascivnější otázku za druhou. Kristýna se na mě nechápavě podívala, ačkoliv ji s Markétina dechu a všeobecně s odéru, který se linul místností, muselo být jasné, která bije. "No vy tedy vypadáte," byli jsme rázem a nespravedlivě hozeni do stejného pytle. "Co, já jsem v pohodě, ale tady slečna už má nakoupíno," bránil jsem svou opileckou čest. "Však už má čtvrtou sklenici," dodal jsem na vysvětlenou. "Ha a vy máte jako kolikátou, pane, aby bylo jasno," pokoušela se argumentovat opitá hříšnice. "No ty jsi mi před chvíli nalila druhou, zatímco sobě už čtvrtou a koukni, já jsem sotva usrkl a ty už z ní máš významně upito," zasadil jsem ji nemilosrdnou argumentační pěstovku. "Vážně lásko, aby ti pak nebylo špatně, ještě se nám tu poblinkáš," přidala se ke mně francouzská výletnice. "Co to má být, to jsem jako někde na táboře, nebo zase v decáku," nasadil ten hříšně andělský spiťar dané situaci nahořklý tón. "No to jsi mi broučku ale opravdu nějaká načuřená a rozjetá, ani hubana si mi zatím nedala," pokusila se Kristýna vylepšit náladu v místnosti a objala Majky nejhorlivěji, co to jen šlo, netrvalo dlouho a k objetí se přidaly i vášnivé polibky, při kterých Markéta znovu něco ulila ze svého nápoje. To už jsem ale vůbec neřešil. Řešila to ale Kristýna, jelikož si později všimla rozlité coly v kuchyni. V té době už ale ode mě věděla o "smluveném" trestu, jimž měla být povinšována ta přiopilá nestoudnice. "No tady si opravdu někdo koleduje o svázání," zakřičela Krista na celý byt, jelikož se alkoholem podroušená nezbednice šla právě vyčůrat. "Beru, ale musím se před tím vykoupat," zkoušela si vymínit Majky podmínku. "Počkej, já myslela, že se vykoupeme spolu," podivila se "Francouzka", jsa zvyklá na vzájemné omývání a čištění tělesných schránek. "Promiň zlato, ale já to dneska zvládnu sama, chci se na vás trošku připravit," překvapilo nás Markétino rozhodnutí. "No dobře," pronesla Kristýnka, zatímco se jí ne zcela dařilo maskovat zklamaný tón.

Zklamání ale vyšumělo v okamžiku, kdy jsme oba spatřili vycházet tu nevycválanou bosorku z koupelny, byla nahá a jako vždy okouzlující, mokré vlásky jakoby ji hladili krk a šíji, po opilecké neomalenosti ani památky, naopak nevídaná nabuzenost plála a žhnula z jejich dychtivostí uhranutých očích. "Tak a nyní se vykoupeme my dva, zatímco ty na nás hezky počkáš," pronesla vážným, přesto vlídným tónem Kristýna, to už ale držela Markétu pevně za ruce a odváděla ji do ložnice, kde ji poručila, aby si lehla na záda, Markéta bez protestů poslechla. Já se postarám o ruce a ty o nohy, ne?" dotázala se mě celkem zbytečně, dobře věděla, jaké potěšení mi bude činit kurtování Markétiných nožek k posteli. "Šátky, nebo pouta?" nechala mě ještě zvolit. Vybral jsem kovovou verzi, ať si to holčička více užije a uvědomí si, že s alkoholem není radno si zahrávat. Podej svému pánovi ty pouta a pak si zase lehni," Kristýna se začala důvěryhodně vžívat do role otrokářsky. Otrokyňka poslušně vstala a podala mi dvoje pouta. Pár okamžiků poté již byl provinilec upoután k lůžku a zanechán o samotě, zatímco my dva s Kristýnou jsme se šli vykoupat. Abych znásobil provinilcův trest, podráždil jsem Kristýnu během očisty jazykem v rozkroku, což se neobešlo bez zvukové kulisy v podobě toužebných stenů a vzdechů. Nepochyboval jsem o tom, že Kristýnčina kundička pod Marsejezou rozhodně nezahálí a že je o její blaho dobře postaráno, ale na její chuti to nebylo znát ani trošku, její apetit byl obdivuhodný, její lasturka doslova žadonila a prvotřídní péči a maximálně důsledné zaházení. Sténala tak nahlas, že nebylo pochyb o tom, že to Markéta slyší.

Když jsme se vrátili do ložnice, Markéta pochopitelně ležela stále nehnutě na posteli, v jejím pohledu se snoubilo slastné očekávání s určitou dávkou nejistoty, přece jen jsme na ni byli dva. "Nemusíš se přece ničeho bát, princezničko," odtušila Kristýna určité nepohodlí, které se odráželo v očích mučené Markéty. Kristýna zahlédla na okno položenou novou prachovku, kterou jsme však ještě nepoužili a to ji dovedlo k nápadu, použít ji zrovna v ten moment, ale úplně k jiným účelům. Popadla nástroj za násadku a pomalinku ji začala roztáčet. Během chvíle už její štětečky rejdily po bradavkách svázané Markéty, která se pod jejich působením neubránila neklidnému ošívání, oděného do vln roztoužených a slastných. Já jsem zatím svými nehty a hřbety svých prstů škrábal naší oběť na vnitřních i vnějších stranách stehen a na břichu. Její nejintimnější a nejcitlivější místo jsem zatím záměrně nechával bez povšimnutí, ačkoliv to už o sobě rovněž dávalo vědět za pomoci nezaměnitelného aroma, které nás obklopovalo a spojovalo naše roztoužená těla v jeden svůdností vábivý chrám. Kdy jindy, než při milování mají lidé největší šanci naklonit si božskou vůli. Náboženská modlitba umí být přece falešná, stejně tak, jak přísliby celosvětového míru, zato při sexu, je-li konán s lásky, se člověk stává stvořitelem a alespoň na chvíli snad myslí na někoho jiného, než sám na sebe. Markétino vzdychání mě od začátku našeho vztahu dokázalo přenášet do jiných Světů, do jiných dimenzí a jiného časoprostoru. "Jak to, že ses dneska tak opila?" otázala se Krista vyčítavě, v tu samou chvíli stiskla mezi své prsty již zduřelé bradavky trestankyně a zatahala za ně. "Jau," zasykla Majky, na důraznější odpor se ale nezmohla. Ležela před námi, nahá, odevzdaná, přitom žensky hrdá víc, než kdy jindy. Opětovně jsem si uvědomil, jak jsem na ní pyšný a jak drahocenný byl ten dar shůry, potkat právě toto stvoření obohacené o kamarádku na život a na smrt a skvělou milenku v jedné osobě, mluvím-li o Kristýně. Také jsem si připomněl, jak je bláhové odsuzovat lidi jen za to, že nehodlají žít a umřít ve stereotypu a nadiktovaných předsudcích, ale naopak se snaží poznat své vlastní já co možná nejhlouběji a prožít život naplno a po boku někoho, koho si budou vážit déle, než jen v době svého milostně erotického pobláznění.

"Myslíš, že by měla dostat i výprask?" zeptal jsem se najednou Kristýny, nicméně i mě samotného má vlastní otázka lehce udivila a přičetl jsem ji na vrub své lehounké opilosti. Těchto praktik jsme si totiž užívali spíše výjimečně. Markétka trhla prudce hlavou a otočila se na Kristu, ta se jí podívala do očí tak zpříma, že jsem byl jist absolutním souzněním a porozuměním obou zúčastněných divoženek. "No, já si myslím, že pár ran by snesla, řekneme 5 ran páskem, co ty na to?" otočila se na mě a přitom ještě jednou stiskla mezi své prsty Markétiny ztvrdlé bradavky. Neměl jsem nejmenší důvod s návrhem nesouhlasit. "Tak ji už zbavíme těch pout," rozhodla a jak řekla, tak jsme udělali. Co nevidět už byla Majky volná a klečela na zemi s vystrčenou prdelkou. "Ne, chci, aby si vstala a opřela se o mě," usměrnila její konání Krista. Markéta se tedy postavila, prohnula se v pase a opřela se o svoji přítelkyni, přičemž si propletly své prsty a přitiskli se vzájemně dlaněmi. Já jsem si zatím sundal opasek, který se pro ten den proměnil i v trestající nástroj. První rána padla patrně dřív, než Markéta čekala, na oplátku jsem se ale snažil, aby rány byly sice bolestivé, ale ne devastující, také jsem zbytečně neprodlužoval intervaly mezi jednotlivými údery, snad aby to moje láska měla co nejdřív za sebou. Když jsem akt dokončil, byly už na jejím zadečku čitelné stopy ran. Po vnitřní straně jejího levého stehna tekl drobný čůrek svůdné šťávičky, o místu jeho výskytu nebylo pochyb, stejně jako o faktu, že si Markétka celou věc náramně užívá. Setřel jsem svými prsty ty krůpěje vilností zvonící a vložil jsem své prsty Kristýně do úst, aby mohla přímo ochutnat, jak delikatesní je Markétina touha. "Nezapomeň poděkovat svému pánovi za vykonaný trest," upozornila Krista právě sešlehanou darebnici. Ta se ke mně otočila a chtěla vyslovit slova děkovná, v tom ji a vlastně i mě zarazila Kristýna, která asi měla ten den chuť si Markétu opravdu vychutnat a uštědřila ji ještě dvě rány jen tak dlaní. "To, aby ti nebylo líto, že se o tebe také nestarám," vysvětlila své rány Kristýna. "Nyní nám můžeš konečně poděkovat." Markéta nejprve udělala pukrle a pak se postupně podívala na mě, "děkuji můj pane," a pak i na Kristýnu, "i vám děkuji, má paní," a podarovala nás oba polibkem.

"Kristýnko, já se domnívám, že pro dnešek už těch trestů bylo ažaž, že už by to stačilo," už mi začínalo být Markétky docela i líto. Přísnost je přísnost, ale já už se také těšil, jak si všichni spolu zalezeme do vyhřáté postýlky a utopíme naše těla ve vlnách rozkošnického mazlení a milování. Kristýna si ale stejně neodpustila ještě lehké potrápení, donutila Markétu si kleknout, prsty ji roztáhla rty, povolila stisk jejich zubů a poručila, aby mě to nezkrotné hádě hluboce pokouřilo, až jsem se obával, že znovu spatříme Markétou vypitou colu s rumem, což se díky osudu nestalo a já si mohl plně vychutnat ten do chlípnosti zahalený požitek. Kristýna popadla její hlavu do svých dlaní a vší silou ji tlačila vstříc mému ztopořenému péru. "Kuř pořádně svého pána ty malá couro," pro ten den byla Kristýna k Markétě možná až příliš nelítostná. "Proboha, vždyť se tu pobleje," snažil jsem se trošku korigovat Kristýnčinu krutost, ta ale trvala na svém a dál nutila trestankyni mě horlivě sát, až ji sliny tekly z úst proudem. Pocity, které jsem u toho měl, se nedaly popsat jinak, než nevýslovná slast. Div jsem se Markétce neudělal rovnou až do krku.

Ani nevím, proč jsem si na ten večer vzpomněl právě dnes, možná proto, že mi teď obě tak chybí. Kristýna už je čtvrt roku ve Francii, pravděpodobně v náruči vášnivého Yvese, zatímco já jsem již měsíc na služební cestě v Norsku, už 25 dní jsem neviděl svou milovanou a jedinou lásku, svou Markétku, po které toužím snad stále víc a víc. O lásce se říká, že je pomíjivá, že jak vášnivě přijde, tak ve stejném kvapu zase zmizí, nebo si nalezne jiný předobraz pro svoje uspokojení. Podle mě ale tohle říkají jen lidé, kteří jsou povrchní, kteří hledají krásu pouze v kráse a neumějí se poklonit přírodě, která mnohdy chybuje a tu někomu nadělí odstáté uši, tu jinému pih tolik, že by jimi mohl dláždit náměstí, dalšímu nějaké to kilčo navíc, případně zrak tak nedobrý, že jeho nedokonalost je nutno řešit za pomocí brýlí, ze kterých může mít leckdo též slušný mindrák. Dokonalost není přirozená, kdo to tvrdí a hledá lásku jen v povrchních gestech, ten se plete. Dnešní Svět je tak nějak všeobecně popleten, vždyť agresivita vůči ženám se často omlouvá přílišnou pánskou sebejistotou, rázností a mužností, to se pak klidně může stát, že muž, který si lásku vynutí třeba i za cenu znásilnění je později samotnou zneužitou ženštinou paradoxně glorifikován, coby hrdina, který se k věci umí postavit a to jen proto, že podle té ženy vypadá dokonale a splňuje všechny její představy o muži, jako vítězovi. Někdy je tak těžké, rozumět ženám. Anebo se pletu já ve své naivitě, když hledám krásu i tam, kde ji jiný nehledají, vždyť i má Markétka není dokonalá, třeba ji někdo může považovat za ženu ošklivou, ale co naplat, když mě se tak líbí a miluji ji celým svým srdcem. A proto bych ji nikdy neuhodil, neublížil ji a neudělal nic, co by se jí nelíbilo. Už se nemohu dočkat, až ji za pár okamžiků překvapím, vracím se totiž ze služební cesty o pár dní dřív. Snad bude doma a nebude zas u všech čertů u té bláznivé Pájuši. Spěchám domů, je totiž třeskutá zima, ne že by bylo ošklivě, naopak, je to ten typ zimy, kdy příroda, města, vesnice a všechno v okolí je pokryto silnými nánosy bělostně třpytivého sněhu, ve kterém se jako v zapomenutých snech mihotají události všedních i nevšedních dnů. Kdybych nebyl na cestě tak dlouho, užíval bych si tento způsob zimy plnými hrstmi, ne sám, ale s Markétou bychom vyrazili do toho studeného štěstí, které se sype z nebes, z té ložnice božské, ale já jsem promrzlý na kost, únava z cesty násobí několikrát ten pocit chladu, který se dere pod svršky s vtíravostí tak neomalenou a drze vyčerpávající. Zuby mi drkotají, že by mi to kostlivci mohli závidět a za nehty mám zapíchané snad stovky miniaturních jehliček, které se mi tam zapíchali tak pevně, že už se mi snad nikdy nepodaří je vyndat. Už jsem skoro doma, jen vyjet výtahem, choulím se do péřovky, v oknech se svítí, Markéta je doma, ta zahřeje mé tělo, svým teplým dechem zbaví mě těch bodavých jehlic, co mám zaražené pod nehty. Jsem nahoře, slyším hlasy, už ji poznávám, s kým se to ale baví, Kristýna je ve Francii, jak to, že rozeznávám druhý ženský hlas? Že by tu měla tu Pájušu? Vypadá to tak, hledím s chodby do obýváku, a přestože vidím Pavlínu poprvé v životě, poznávám ji podle Markétina popisu a z jejího vyprávění, muzika jede dosti nahlas, nemohou mě slyšet ani vidět, no to mají sousedi zajisté zase jednou radost, už otevírám dveře a vcházím dovnitř, už ji vidím, jak sedí shrbená u stolu, něco kutí, určitě zase balí jointa, ale ne to není hulení, je to bílý prášek, určitě piko. "Kurva Markéto, to si snad ze mě děláš prdel!"

Marioneta (jednou větou)

20. listopadu 2015 v 11:21 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Žila sama, osamocena, opuštěna, trpce a hořce to nesla, v nemoci chřadla, ve tváři sivá, zkroušená, smutná, slzy hyzdily její bělostná líčka, jako by její tělo ani nežilo, celé město o ní říkalo, že v jejich žilách krev téci sotva může, její srdéčko je prý příliš ztrápené a tlukotem se pro ukrutnou samotu neozývá, báli se i strachovali, o jejím možném skonu šeptali si, vždyť smrt má na jazyku, nesla se zpráva rušnými ulicemi, tlupa doktorů, vědců, docentů, ale i šarlatánů a rozlišných léčitelů nezmohla zhola nic, nikdo rady nevěděl si, byť drbali si všichni své přemoudřelé hlavy, z lékařského hlediska je děvče přece zdrávo, to stálo v lejstrech medicinských, pak ale bylo ještě o mnoho hůř, Marioneta, jak dívce počali říkat, přestala vycházet z domu, sama seděla jen ve svém křesle, smutek byl jejím jediným společníkem, už bránila se i mluvě, místo slov ze rtů, jen krůpěje slaných kapek draly se ji z očí, chtěla-li promluvit, tak zoufalá byla ubohá Marioneta, všichni už ji málem oplakávali, tu náhle osobitý muž zjevil se v onom městě, kráčel ulicemi hrdě, avšak s pokorou, nedalo se říci, že je to fešák, spíš charizma mluvilo z jeho pohledu, netrvalo dlouho, než dozvěděl se o nevyléčitelné a netušené krutovládě, jež tížilo tělo místní trpitelky, on ale usmál se hned, on totiž znal lék na její neduh, věděl, co jí hnedle pomůže, nechal se tedy dovést k utrápené Marionetě, vzápětí lidé z okolí divili se tuze, když jutové provazy vyňal ze své mošny, on rázným povelem ale vyhnal všechny čumily, zamkl se s dívkou v pokoji, ta seděla zas ve svém křesle, nehnutě, vzal tedy jutovou smyčku a obtočil ji obratně kolem jejího zemdleného zápěstí, nebyl čas meškat, děvče umíralo, v mdlobách loučila se se životem, náhle však nadechla se silně a s chutí, to jutové lano stalo se zázračně čarovným lékem, medicínou pro chudinku, co strádala, vlákna provazu jakoby se během okamžiku zakořenila uvnitř těla mladičké ženy, to už ale dívka klečela u nohou toho muže, jenž stal se milosrdným zachráncem, nahé tělo měla již obtočené těmi jutovými plazy, za které tajemný muž jal se hned tahat, cizinec se nemýlil, jeho konání stalo se požehnáním pro tu týranou ženu, v pevnosti jutového motouzu našla svojí spásu, měla pocit, jakoby se tajemný cizák za pomocí těch provazů dotýkal její obnažené kůže, jakoby ji hladil a přitom hrubě svíral, laskal a přesto ji bolestně dráždil, ta dvojlomnost každého z jeho pohybu přenesená z jeho paží a rukou do chování juty byla ohromující a omračující, samotnou ji až překvapila míra vzrušení, kterého se jí náhle dostávalo, objevila do té doby nepoznanou vůli k uvolnění svého vlastního já, zatoužila zbourat všechny ty zdi a zábrany, které ji tak dlouho a možná odjakživa stáli v cestě za poznáním erotické nirvány, steny a vzdechy zpívala náhle ústa, která předtím strádáním mlčela, snad naráz ze sebe chtěla vykřičet ty steny, které měly kompenzovat všechny ty v chorobě promlčené dny, týdny a měsíce, bledá barva obličeje ztratila se nenávratně, růžová přetřela mrtvolnou bělobu, po slzách též ani památka, mohla se zas smát, víčka i řasy usušit od stop slzavých, jutovými chapadly svázaná, přesto znovuzrozená, svobodná, šťastná, volná, uvědomila si vzácnost tohoto magického propojení, vůně vzrušení linula se místností, její klín chlubil se vábivým a svůdným odérem, to vlhkem prosycené aroma ozdobilo ten dům, ve kterém pak spolu žili, oni, znovuzrozená subka se svým nalezeným a objeveným pánem, který když se ho později optala, jak ho má oslovovat, odvětil jednoduše jen za pomocí jednoho slova, Bakushi.


Narodil ses, tak hraj

18. listopadu 2015 v 12:32 | AkasAkim |  Úvahy a články
Teď mi blesklo hlavou, že jsou 2 základní aspekty, nazveme je hned problémy, proč bývá člověk tak často nespokojený, až nešťastný. Ty dva aspekty, problémy spolu souvisí a v rovině symbolické v podstatě vyjadřují to samé.

První problém, ten více symbolický, spočívá vtom, že každý zdravý člověk má jen dvě ruce. Ovšem, lidé nemocní či po nehodě mohou mít dokonce jen ruku jednu. Ale berme to tak, že člověk má pár rukou, které mu jsou v životě k dispozici. Možná vám to přijde, jako luxus, ale je nutno si uvědomit, že člověk, tvor nebohý musí těma svýma rukama vykonávat, činit a dělat úplně a naprosto všechno. Považte, nejprve se s nimi musí, coby novorozenec naučit zaházet, prozkoumat, co všechno je možno s nimi činit. V té době má v rámci své ruční činnosti poměrně ještě dosti volnosti, ale tomu je brzy konec, jelikož sotva jen trošku povyroste, už ho všichni poučují, vychovávají a buzerují ho v tom smyslu, že těma svýma rukama musí dělat to, či ono. Na začátku jsou to jen jednoduché rituály. Jak se třeba umýt, jak se správně najíst a jak správně uchopit to, či ono. Ve školce přibydou rituály další a než s i to ubohý človíček uvědomí, již sedí ve školních škamnách a to už je těch rituálů o hodně víc a jejich četnost stále přibývá, vždyť rukama se prakticky dělá naprosto všechno. Každou myšlenku, či nápad, který člověk dostane, se snaží za pomocí rukou uskutečnit. A tak se ruce stávají vykonavateli všeho, jsou poslem blaha, to když hladí, ale jsou i katem, ubližují-li. A jsou s námi od začátku do konce. Ruce vás totiž uchopí za hlavičku, když derete se matčiným lůnem ven na širý Svět, zároveň to jsou ale opět ony, které vám víčka zatlačí, to tehdy, až cesta vaše skončí u cíle a vy se pokloníte kmotřičce smrti.

Druhý aspekt už jsem vlastně též naznačil, zbývá ho jen pojmenovat. A na to mi stačí jedno slovo a sice "role". Snad už vám i dochází, o čem, že to chci mluvit, respektive psát. Zkrátka o tom, že každá osoba, co se narodí, vykonává postupem času, ohraničeném jeho životem, a za pomocí právě už zmiňovaných rukou určité role. Nejprve je dítkem v rozličných stádiích, pak je žákem, studentem, pracujícím, důchodcem. A do toho plní spoustu dalších rolí, je adolescentem, kamarádem, přítelem, milencem, partnerem, rodičem, prarodičem… A do toho ještě musí plnit drobnější roličky, jako třeba cestující, prodávající, kupující, návštěvník, pacient, chodec, řidič a tak dále atak dále. Jednoduše lze říct, že tyto role ohraničují, vyplňují a dosti i deformují naše životy. Je totiž nutné si uvědomit, že každá tato role s sebou logicky nese i určité povinnosti a zákonitosti, které je zapotřebí dodržovat, což může být nepříjemné, úmorné, vyčerpávající a mnohdy i devastující, jelikož vykonávání odlišných rolí se může totiž vzájemně třít a společně se tlouct. To může mít nedozírné a katastrofické následky. Navíc, člověk často nabyde dojmu, že hraní těchto rolí se nepříjemně a cyklicky opakuje, což může mít za následek, kdy má jedinec pocit, že ho společnost, nutící ho vykonávat tyto role, drtí. Pak už jsme jen krůček od toho, kdy ona osoba má nezkrotnou chuť a neutuchající touhu, se tomuto nastavenému systému vzepřít, případně s ním bojovat. To může dopadnout jakkoli, většinou to ale má za následek nějaké nepříjemnosti, nebo právě ty nedozírné a katastrofické důsledky, o kterých jsem se již zmiňoval, což může mít v nejhorším případě i dopad na celou lidskou společnost.

A co vy, jak vy vnímáte nastavení oné situace, kdy vás společnost nutí hrát celoživotně různé role. Užíváte si je s chutí, nebo se vám občas stane, že vám nějaká ta role leze krkem?




Adam a Eva

13. listopadu 2015 v 16:31 | AkasAkim |  Poezie
Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže zranit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

Akim Pionýrem

10. listopadu 2015 v 17:11 | AkasAkim |  Úvahy a články
Jak možná někteří z váš vědí, jsem ročník 1978, jedno z post Husákových dětí, dalo by se říct, z čehož jasně vyplívá, že první stupeň své školní docházky jsem absolvoval v polovině let osmdesátých, čili ještě pod vládou totalitního režimu, za Komunistů, chcete-li. Mí adoptivní rodiče s režimem nějak zvlášť moc nebojovali, zároveň ale nevstoupili ani do strany, ani do jiné organizace, či svazu tomuto režimu podléhající. Mamina, coby prodavačka měla s režimem jen jednu nesrovnalost a to v době, kdy se po mateřské dovolené se mnou chystala opět do práce, ale bylo jí jednoduše řečeno, že její pracovní místo je již obsazené, pár dní na to jí bylo nabídnuto místo jiné, v další prodejně, takže jen oplakala rozloučení se s kolektivem v podobě kamarádek v práci předešlé. Otec komunismus také moc neřešil, po maturitě našel na tu dobu celkem lukrativní a především zajímavou práci a na studia na vysoké škole se tedy lidově řečeno vykašlal. O politice se tedy u nás moc nemluvilo, oba rodiče ale tušili, že informace, které jsou oficiálně distribuovány v médiích a tak nějak všeobecně, nemusejí být zrovna pravdivé, ale to v té době už asi tušilo většina lidí. Snaha byla tedy jediná, s režimem si nezavdat, respektive nepomáhat mu.

Jak se ale zachovat, když za vámi přijde vaše dítko, že chce vstoupit do Jisker, jelikož všichni jeho kamarádi tam vstupují též. Našim bylo jasné, že dalším stupněm Jiskřiček, bude Pionýr a že uběhne jen málo vody a jim přijde domů ošátkovaný chlapec. Snad moudře ale ve mně od malička nechtěli probouzet jakousi nenávist vůči komukoli, byť bude mít tvář vládnoucího establishmentu. Jak také vysvětlit malému chlapci, proč nemá dělat to, co dělají všichni ostatní. Věděli, že mě do Jisker, potažmo do Pionýra nikdo nenutí, že tam jdu hlavně kvůli kamarádům, tak si řekli, proč ne a já už jsem za pár dní plnil přísahu Jiskry a několik let na to, už mi krk škrtila pionýrská oprátka. Asi, že jsem byl ještě malý a navíc už je to moc dávno, na Jiskry si vůbec nepamatuji, ani na přísahu a už vůbec ne na nějakou činnost, patrně se to odbylo jen tou přísahou. Zřejmě jsme měli inteligentní vedoucí, kteří nám nechtěli motat hlavu záležitostmi o třídním nepříteli v tak útlém věku. Zato na přísahu na Pionýra si pamatuji docela dobře, kromě hrdosti, že mám ten šátek a odznáček mi totiž v paměti utkvěla ještě jedna vzpomínka. Vím, že před samotným aktem přísahy v kině, kde se akce konala, hrála ta primitivní, kolotočářská muzika v podání Michala Davida, pak znělo něco důstojnějšího a zkušení Pionýři stáli kolem nás, v pozoru, někteří drželi v rukou českou vlajku, případně jiné státní symboly. Akt trval poměrně dlouho a jeden ze starších Pionýrů s vlajkou to zkrátka neustál a omdlel, naštěstí byl brzy odvlečen a jeho prapor převzala jiná Pionýrka, show tedy mohla bez problémů pokračovat. Doufám, že ho v zákulisí alespoň ošetřili a že z toho posléze neměl chudák ještě nějaké nepříjemnosti. Netuším, měl jsem jiné starosti a byl jsem tuze malý na to, abych to řešil.

A tak se ze mě stal Pionýr, naši měli radost, že já mám radost, i když se mi později přiznali, že jim dosti zatrnulo, když jsem přišel z první schůzky Pionýrů a počal jsem recitovat jakousi uvědomělou báseň oslavující soudruha Klementa Gottwalda. Ale ani mí rodiče netušili, že právě jejich malý syn udělá to, co oni nikdy přímo neučinili, že se prostě vzepře režimu, respektive jeho vykonavatelům. A jak si to ten Akim troufl a jak se mu to podařilo, ptáte se? Rád se vám pochlubím. Šlo právě o ty proklaté schůzky. Samozřejmě si už nevybavuji, jak často jsme na ty schůzky chodili, vím jen, že naše pionýrská vedoucí byla poměrně mladá a možná i proto nás kromě těch pár poetických pokusů oslavující stranu a režim, nechtěla příliš mučit bolševickou ideologií. Chyba a průser byl ale v tom, že ona žena patrně neměla moc fantazie, případně ji všechnu vždy vyplýtvala už doma, snad při satanistických rituálech, lesbickém sexu, lykantropických proměnách, nebo jiné bohulibé činnosti, jak doufám. Nicméně, naše schůzky se staly brzy monotónními a nudnými. Prakticky jsme dělali jen dvě věci, kromě nutných a díky Bohu jen občasných přednesů ideologických básní jsme už jen hráli hru zvanou "Šibenice". Znáte to, klasika, slovo, kde se postupně doplňují písmena a za jejichž špatné určování může být hráč symbolicky oběšen. První schůzku nás hra bavila, na druhém setkání již méně a od pátého komitétu už řádně smrděla nudou. A tu se zrodil můj odboj proti režimu. Jednoho dne jsem se prostě optal, zda se pionýrské schůzky ztenčí jen na přednes poezie a na Šibenici. Pionýrská vedoucí mi s úsměvem opáčila, že nikoli, dalších 5 schůzek se však program nikterak nezměnil. Zeptal jsem se tedy podruhé s drzou poznámkou, že už nás tyhle schůzky vážně nebaví. Následoval dotaz, jak bychom si tedy schůzky představovali. Odpověď chlapců byla jasná, jít ven a hrát fotbal. Tehdy jsem byl, stejně jako mí přátelé zanícený fotbalista amatér, plnící nejraději pozici opory mužstva, čili post brankáře. "A co budou dělat dívky, když vy budete čutat do meruny?" zněla logická poznámka naši vedoucí. "My budeme hrát volejbal," švitořily již spolužačky, protože už je Šibenice rovněž nebavila. "No uvidíme," zněl verdikt přesvědčované vedoucí, ovšem bylo ještě nutno podstoupit několik poetickošibeničních schůzek, než naše dětské tvářičky rozjařily se v úsměvech oradostnělé zprávou, že už v rámci příští schůzky, půjdeme ven hráti kopanou a volejbal. No nachystali jsme se na to důkladně, především my fotbalisté, chlapci. Vyšnoření lépe, než národní mužstvo, přišli jsme do třídy ve sportovním. Trenky, dresy, štulpny, kopačky, chrániče, mě coby gólmana též zdobily i brankářské rukavice a půjčené vystlané brankářské kalhoty, abych nemusel se bát, vrhati se po míči po vzoru Jana Stejskala, mého tehdejšího idolu.

"Proboha, proč jste tak vyšnoření," zchladila naši sportovní houževnatost soudružka vedoucí a já si s její tváře přečetl, že nás má čekat další kolo básní a Šibenice. "Slíbila jste nám ten fočuš a volejbal," pípl jsem a bál se odpovědi. "Já vím, ale ptala jsem se soudružky ředitelky a prý to není možné, musíme zůstat ve třídě," ani se nesnažila o hranou solidaritu a oznámila nám to suše, bezcitně. A já, v dětské naivitě neznaje svého nepřítele a nevědomky toho, poprvé pocítil jsem odpor vůči totalitě, vůči té prokleté ideologii, která mi v tu chvíli brala můj milovaný fotbal, pochopitelně neznaje politického pozadí, počal jsem se bránit. "Ale vy jste nám to slíbila a Pionýr sliby dodržuje, apeloval jsem používaje jednu pionýrskou zásadu a pravidlo. "Opravdu to nejde," trvala soudružka na svém a už nás usazovala do patřičných lavic. "To je normální zrada, já chci hrát fotbal," zvolil jsem tato silná slova a podíval jsem se ji svýma klukovskýma očima zpříma do jejích, ideologicky jemně zakalených. "To klidně můžeš, ale obávám se, že pak už na další schůzky chodit nemusíš," snažila se mě soudružka zlomit. Já jsem byl však skálopevně přesvědčen o svém konání, o své pravdě, chtěl jsem přece hrát ten fotbal. "Jdem," zavelel jsem se a podíval jsem se na Leopoldíka, sígra třídy a mého nejvěrnějšího kamaráda a ochránce, o jeho loajalitě jsem neměl sebemenších pochyb, vykročil bez zaváhání téměř ve stejný okamžik, co já. Ostatní chlapci však začali cukat, "víš jak, bude průser a tak," zněly jejich argumenty. Dívky ani nedutaly. Odešli jsme tedy jen ve dvou, já a Leopoldík, venku na hřišti jsme si našli partu starších hochů a zakopali si s nimi, byl to výborný mač. Druhý den ve škole nám bylo oznámeno a zapsáno do žákovských knížek, že jsme byli vyškrtnuty z pionýrské organizace a že na schůzkách už nejsme vítáni. I šátek s odznakem jsme museli před celou třídou vrátit, nám to však nevadilo ani za mák, místo schůzek jsme chodili hrát milovanou kopanou.

Kritika a odpor vůči komunistickému režimu nabytá v dětství tímto zážitkem mi zůstala dodnes a to i přesto, že demokratický knedlík, který nám byl po letech naservírován, je poměrně dost suchý a v krku nás řádně dusí.

Desatero lásky pábitelky, mrdalíny

7. listopadu 2015 v 20:17 | AkasAkim |  Poezie
Miluji tě, ale jen z potřeby stínu tvých očních víček, o který se mohu opřít.
Miluji tě, ale jen proto, jak Slunce vadne, šeptáš-li, že se ti chce srát.
Miluji tě, ale jen díky vůni, kterou vydává tvá zohaveně tlející aura.
Miluji tě, ale jen kvůli zvuku letícímu mým žaludkem, zatímco ty se modlíš, ačkoli vlhneš.
Miluji tě, ale jen pro lenivost květeny, rostoucí ti v ušních boltcích.
Miluji tě, ale jen na vrub tvrzení, že ty pohrdáš mým plačtivým ejakulátem.
Miluji tě, ale jen ve jménu plachtícího soutoku tvých mrtvých očí.
Miluji tě, ale jen ku prospěchu nekoncentrované hladovosti tvého rozžvýkaného hymenu.
Miluji tě, ale jen jako důkaz pochybovačné autocenzury hořící na špičce tvého nosu.
Miluji tě, ale jen na revanš lhostejnosti zpívané echem napříč tvojí bránicí.

He, tik, mo, tak, roi, tik, dy, tak, mé, tik, mi, tak, lé

5. listopadu 2015 v 12:25 | AkasAkim |  Poezie
Extrakty mé bezvládné duše,
třpytí se v obrazcích
na pozadí tvých rozšířených zorniček,
které se s úsměvem v koutcích potulují,
krokem Páva Vymítače Zkurvysyna
po obzoru lidské humánnosti,
blaženě a bez příčin volající,
po zbytcích práva určené namátkou
jedovým samotářům z periferie našich snů,
co modlí se růženec po vzoru svých předků,
neboť co psáno, to dáno,
i kdyby to byl žvást krknutý s plezíru
panovačným samozvancem, alfa samcem Bobem,
na kvadrát uštvaným vlastní ich formou,
chudák Pegas, co vláčí ses ním
po štrekách vesmírných,
mrskán bičem,
až mu krev srčí z otevřených ran,
Bože vidíš to, nebo to zase dáme jen do zápisu,
jako tenkrát, když uštvali Ikara,
blázna, jenž hvězd chtěl se dotknout,
pro zahřátí, nebo ze zoufalství,
bláhový, možná se nebál smrti,
nebo pro ni prahnul,
může být smrt droga, drahá,
co ty o tom soudíš?
Vždyť přece být mrtvý je stejně přirozené,
tak jako nahota je vzorem a symbolem
každého zrozence bez ohledu na tok dějin,
uvědom si, že život a smrt jedno jest,
to jen smrt má neprávem špatnou pověst
a se zármutkem a vážně se o ní mluví,
však nabažit se jí nelze,
jinak bychom přece neumírali,
být stále živ, to peklu by se rovnalo
a hříchem by to smrdělo,
o dost víc, než tvoje tělo tlející,
plné hoven plnící tvá střeva a tvá řiť,
miláčku můj jediný,
pozlacená zduřelými hemoroidy,
až přejdeš po mostě, krví zdobená,
smutně, však ani slza nezraní se
o střep z oka tvého trčícího,
co roztaví jen polibek přeměněný
do jarního probouzení světelným hlasem
plivaný ve zlosti napříč duhou šálivou
bručounem mrzutým, neboj, on
živému, ni mrtvému by neublížil, ač
přísné vrásky lemují jeho tvář,
ty vrásky, to stigmata jsou přece,
krůpěje žalu, cáry krušných chvil
v samotě vetkaných trpkou jehlou
do lhostejností zhrublé košile,
obleč si ji Časodárče, chvástale, zmrde,
zpívej si pohrdavě to své mrzutostí okřídlené
tik tak, tik tak, tik tak, tik tak, tik tak.

CellarDoor

3. listopadu 2015 v 12:31 | AkasAkim |  Poezie
Ve sněhově nedbalém hábitu,
jenž ztěžka střeží tvou nahotu,
ve snech se bloudivě touláš,
v tiché jízlivosti se rouháš,
ležíš s klidem přede mnou,
tvářičku nehalíš bělostnou,
rtíky tvé mlčenlivě hovoří,
o životě, co žít se nedaří,
pro soužení lidského srdce,
kterému se tlouci už nechce,
zbytečným slovům dala si sbohem,
víš, že je marností plkati s Bohem,
uvědomuješ si přítomnost pána našeho,
v neutuchajícím dechu každého živého,
v tajemném pohledu tvé oči již tonou,
pokryté jsou mrazivě temnou clonou,
červánky s retů tvých kvapně se ztrácejí,
chvátají v poklusu časoprostorovou alejí,
nevinná jsi, snad křídla andělská měla bys mít,
hříšnice moje, na věky spolu my hodláme snít,
není síly, není okolností, co nás dva rozdělit mohou,
dokonce ani cesty na druhý břeh těžko nás zmohou,
bez uzardění klidně tu odpočívej,
přítomností svou něžně mě líbej,
jen přilehnu si k tobě, s plachostí rád se rozloučím,
skutkem prý trpkým rytmus svého srdce překřičím,
až ráno svědci udivení nás najdou, mě vedle tebe,
dojde jim, že živí i mrtví nedokážeme být bez sebe.

Poupata

1. listopadu 2015 v 20:32 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Kromě nesporné kvality mám ještě jeden důvod doporučit vám toto české sociální drama. V říjnu tohoto roku jsem byl po dosti dlouhé době pracovní nečinnosti zaměstnán u jedné bezpečnostní agentury a působištěm mého povolání se stal průmyslový komplex vzdálený zhruba 5 kilometrů od mého bydliště v malé obci Vřesová.

A právě Vřesová byla tvůrci filmu Poupata vybraná jako jedna z lokací pro vznik tohoto díla. Kromě Vřesové se natáčelo i na vlakovém nádraží v Novém Sedle, které též leží, coby kamenem dohodil od mého milovaného i proklínaného Chodova a několik scén se taktéž točilo v nemocnici našeho okresního města, čili v Sokolově. Nejvíc scén ale vzniklo právě v maličké vesničce Vřesová, která je o dost menší, než průmyslový obr, který je jejím majestátem a který zaměstnává četné množství lidí z blízkého i širšího okolí, včetně spousty mých příbuzných, přátel i známých. A nyní jsem tedy členem této elektrárenské rodiny i já.

Ale k filmu Poupata. Jak už jsem se zmínil, jedná se o sociální drama, přičemž hlavními "hrdiny" jsou členové rodiny Hrdinů, žijící právě v této malé vesničce, která logicky může poskytnout jen omezené možnosti lukrativního zaměstnání, ale i životního vyžití, jak pro rodiče, tak pro jejich potomky. Zatímco otec Jarda pracuje jako strážný v nádražní budce, kde kontroluje průjezdy jednotlivých vlaků, jeho žena Kamila je uklízečkou. Jejich potomci, syn Honza a dcera Agáta se víceméně jen poflakují a s jointem v ruce, případně u sklenice s pivem, zabijí čas. Onen volný čas, jehož využitelnost je v takto skromném prostředí velmi ztížená, je primárním motivem filmu. Každý z rodiny se snaží zabavit jinak. Kamila nacvičuje se spolkem žen taneční vystoupení na skladbu Michala Davida. Jarda jednak lepí ze zápalek modely v láhvi, ale kromě toho se bohužel utápí v závislosti na hracích automatech, tím pádem má veliký dluh u výčepního z hospody, kam chodí hrát. Jeho žena s dětmi o této jeho zvláštní vášni ví, ale rozhodně nemají představu o výši sumy jeho dluhu, která je pochopitelně horentní. Honza se právě zamiloval do krásné striptérky, která vystupuje v místní restauraci, kam chodí jeho partička kamarádů, do které patří i Matěj, přítel jeho sestry. Matějovi se ale po bujaré oslavě udá nehoda, při které skončí na invalidním vozíku. On vůbec celý film je o nehodách, které mohou ale i nemusí souviset z prostředím, ve kterém se hlavní hrdinové nacházejí.

Je pravdou, že Poupatům by možná slušel o něco složitější a poutavější příběh, ale na druhou stranu by tím možná ztratil na autenticitě. Tím, že se děj odehrává v lokalitě "mého bydliště" to možná vnímám jinak, než nezainteresovaný divák, ale na mě ten příběh působí velmi reálně a silně. Možná je to tím, že za postavami vidím konkrétní osoby, které jsem ve svém životě potkal a poznal. Třeba v postavě Jardy mám skutečný předobraz mého známého a můžete mi věřit, že prohraných výplat jsem nejen v jeho podání viděl hned několik. Ujišťuji vás, že třeba o 20 000 korun se dá přijít během několika krátkých minut. Zajímavým zpestřením z pohledu postav, je vietnamský manželský pár, který bydlí v sousedství.

Závěrem chci dodat, že Poupata nejsou velkofilm, ani film filmů, někomu mohou připadat nudné, na jiného možná zapůsobí až moc trpce a hořce, ale podle mě je to film, který je v rámci české kinematografie posledních let něčím unikátním. Ale uznávám, že je to možná jen tím, že se to odehrává "u nás".







Tyto fota nejsou pochopitelně z filmu Poupata, nýbrž jsem na nich já, zachycen při včerejší noční šichtě.


Krása přírody v těsném sousedství s průmyslovým molochem.