Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Prosinec 2015

Silvestr

31. prosince 2015 v 12:52 | AkasAkim |  Úvahy a články
Vážení blogeři, milené a milované blogerky. Do Nového Roku vám přeji především zdraví a životní vyrovnanost. Zdravíčko jednoduše proto, že ho není nikdy dost a životní vyrovnanost z toho důvodu a jelikož s ní jde všechno o hodně lépe. Je nutno si totiž uvědomit, že lidská podstata má dvě polohy, fyzickou a mentální. Tu fyzickou symbolizuje vaše tělo, ano vaše nahé tělo, které nechť vám funguje na 100%. Ať se vám daří i v sexuální oblasti, neb ta je též velmi důležitá, protože ukojené tělo je nejzdravější, nechť vám tedy penisy tuhnou a pipinky vlhnou. Zároveň ale nezapomínejte na svou duchovní podstatu, která musí jít s tou fyzickou ruku v ruce, Bohem nechte se doprovázet, opakuji Bohem, nikoli těmi, kdo o Bohu žvaní, zneužívají jeho slov k tomu, aby slepě žili svůj černobílý život, a kteří navíc mají potřebu nutit ostatní k tomu, aby to dělali také tak. Připomínám vám, že máte jen jeden pár rukou a tímto jedním párem rukou jste schopni uctít Boha, sepnete-li je, ne nutně k modlitbě, ale jednoduše, abyste si uvědomili, jak ty ruce dokážou hřát, jsou-li spolu ve spojení. Stejným párem rukou také ale dokážete ukojit svou lásku, případně i sám sebe, je-li vaše láska daleko, nebo ještě dál. Nebraňte se lásce fyzické, ale vnímejte i své srdce a svou duši stejně tak, jako když ve dne hledíte do Slunce a v noci se klaníte Měsíci. Ač nejsem prakticky vzato věřícím, žehnám vám s láskou srdci, i když se tím vystavuji trestu za rouhačství. Snad mi to ale náš pán odpustí.

Abych svá slova trošku odlehčil a zároveň vás i pobavil, připojuji úryvek z jednoho telefonátu na linku 155. Paní trápí klíště, které se zakouslo přímo do přirození jejího milého… tady jsou další komentáře zcela zbytečné, jen doplním, že tento záznam lze nalézt i na novém albu Visacího Zámku.




Na Silvestra, respektive prvého ledna mě čeká denní šichta, což je super, vy, co mě znáte už déle, víte, že silvestrovské oslavy nemám moc rád. Nu což, alespoň nedopadnu takto.




Astrální jezdec

29. prosince 2015 v 15:47 | AkasAkim |  XXX
UPOZORŇUJI, ŽE NÁSLEDUJÍCÍ POVÍDKA MÁ STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ OBSAH. URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI NEDOSÁHL(A) PLNOLETOSTI, VYHNI SE TĚMTO ŘÁDKŮM A NEKAŽ SI KONEC ROKU LASCIVNÍMI NECHUTNOSTMI.


Ne, v žádném případě nemohu být zdrogovaná, ani jinak omámená, pomyslí si Judita, její smysly přece jedou na plné obrátky, nikdy věci neviděla tak jasně jako nyní. Myšlenky se jí prohánějí hlavou v ultra rychlém, přesto zřejmém sledu, myšlenka bleskově následuje myšlenku, vše je však naprosto logické a pocitově snadno uchopitelné. Ačkoliv se nachází na, pro ni neznámém místě, je až chladně klidná, nezmatkuje, cítí se být v bezpečí a to i přesto, že absolutně nemá ponětí, jak se ocitla v tomto starém domě, po kterém se právě prochází. Je to tuze zvláštní, kráčí po cizím domě, přesto jako by věděla, kudy a kam se má vydat, její kroky jsou jisté, nemá potřebu opatrně našlapovat, jak by se mohlo logicky v dané situaci nabízet. Vše je najednou zcela jiné, odlišné, nicméně určitě ne nehostinné, ani trochu se necítí býti v nebezpečí, naopak, svobodněji nikdy předtím nedýchala. Rázuje si tedy po starém domě krok co krok, rozhlíží se po prostředí a po předmětech, které sice vidí poprvé v životě, které však jako by dokonale znala. Ocitá se v obrovské komnatě, před ní stojí obrovské křeslo, takhle majestátně musí působit snad jen královský trůn, o kus dál se nachází ještě gigantičtěji působící postel, snad lóže přímo pro Boha. Judita si uvědomuje další rozpor, dům je přece zcela opuštěný, jak to, že všechno zvoní čistotou, ani nejmenší chomáček prachu, či sebemenší skvrna nečistoty, postel je ustlána precizně a dokonale. Žena je v budově úplně sama, opuštěností ale netrpí, ví, že nebude dlouho trvat a ona již sama nebude. Ač absolutně netuší, jak bude její host vypadat, prahne po jeho návštěvě stále více a více. Slunko již přece zašlo, ulehlo ke spánku a předalo štafetu svůdně mrkající Luně, která se chopila vlády nad Světem ráda a s neskrývaným nadšením. To už je ale možno slyšet v hale mužské kroky, jsou rázné a svižné, host se už též nemůže dočkat, až ho hostitelka přivítá.

Vidí ho přicházet, působí mohutně, nikoli však jako hromotluk, jeho pohybu vévodí nevýslovná ladnost a elegance, působí dojmem, že se jeho nohy snad ani země nedotýkají, když po ní kráčí. Zvuk jeho kroků zní melodicky a stepovým dojmem, je v nich až dětská hravost a lehkost. Míří přímo k ní, hledí na ní pronikavě, oči má černé, co dva kusy uhlí, plamínky šibalství v nich ale tančí hřejivý tanec, kterému se dá těžko ubránit. Oplatí mu pohled, už aby ji držel, co držel, už aby ji svíral pevně v náruči, tak po něm touží, její tělo žádá a vyžaduje jeho doteky, její vůně ztrácí na kráse, není-li mísena s odérem jeho osoby, její rty ji jsou k ničemu, nemohou-li se v polibku přimknout k jeho ústům. Blíží se k ní, už je jí skoro na dosah, již cítí jeho aroma, takhle žádný člověk nevoní, on to také člověk není, je v něm něco mimozemského, jinoplanetárního, snad animálního, bestiálně zvířecího. Jen co se ocitne dost blízko, aby se jí mohl dotknout, chopí se jí objetím tak pevném, až se jí rázem zatočí hlava, jakoby se jí chtěl zcela zmocnit, splynout s ní v sousoší jednolitém a souznícím. Jakoby ani samostatně existovat a žít nemohli. "Nevím, kdo jsi, ale už jsem se tě nemohla dočkat," pronese hlasem něžným s lehce vyčítavým tónem. "Já vím spanilá, jsem na tom podobně, zhynul bych, trvalo-li by naše odloučení ještě jen o pár vteřin déle. "Odloučení? Nikdy jsme se nepotkali, tak jaké odloučení?" podiví se Judita. "Máš pravdu, v tomto časoprostoru jsme se ještě nikdy nesetkali, ale uznej, že jeden druhého už máme v sobě až příliš dlouho, naše duše i naše těla prostupují stejným bytím, o tom není pochyb, netvrď mi, že nemáš stejné pocity," odpovídat mu nemusí, jen se mu zadívá do těch jeho uhelných očí a elegantně přikývne hlavou. "Tak vidíš," usměje se na ní a ona si uvědomí jeho podivně podmanivou barvu hlasu, která evokuje andělské troubení sedmi cherubů, kteří zatroubí na své trumpetky. Další slova jsou již zbytečná a bezvýznamně zdržující, držíce ji stále ve své mohutné náruči, začne ji vášnivě líbat, jejich ústa splynou v políbení tak čarovně mocné, že ani ta nejupřímnější modlitba nemá takovou moc. Jejich rty se dotýkají a jejich jazyky, jak z lexikonu počnou vyprávět ten příběh o sounáležitosti a o souznění, které překročí i nekonečnost vesmíru. Je už naprosto zbytečné a nemístné, přemýšlet o tom, jak se zrovna oni dva, dostali zrovinka do těchto míst, do tohoto sídla, které snad po století čekalo, aby mohlo poctít svým úkrytem toto blažené setkání.

Mávnutím kouzelného proutku jsou oba rázem zcela nazí. Jejich obnažená těla volají po milování tak hlasitě, až se z toho dá ohluchnout. Není pochyb, že on se zrodil pro ni, ona byla již prvním svým nádechem přiřknuta jemu. Chopí se jí a mrštně z ní hodí na lože, má tolik síly v pažích, proto její tělo letí vzduchem po vzoru pírka, do kterého vánek laškovně foukl. Jeho paže působí dojmem, jakoby ji jen na dlani nadnášely coby právě vylíhnutého motýla. Jen co dopadne na postel, jeho čaromocné ruce derou se ji hladit a laskat. Judita pořád nezná jméno svého milence, netrápí ji to však ani kapičku. Co je komu po jméně, je to jen slovo vyřčené, či napsané, tyhle doteky mají ale vyšší moc, jsou božím požehnáním, modlitbou, která slov nepotřebuje. Jeho prsty pronikají její nahou pokožkou tak snadno a lehce, hladí, mazlí, dráždí a ukájí každičký její pór, až z toho mrazí a hřeje zároveň. Prostupuje a proniká její bytostí tak samozřejmě, připodobňujíc Boha, který tvoří své mistrovské dílo. Z jeho prstů dokonce viditelně a zřetelně vyzařují modré elektrizující plamínky, které tak, jak se rodí v jeho prstech, tak se stejnou vervou vnikají pod její pokožku, což jí přivádí do stavu erotické nirvány. Jeho doteky jsou tak mocné, jakoby nerespektovaly pokožku a svalstvo, jakoby se kost dotýkala kosti, tak působí jeho doteky, které mají tu moc nabývat dojmu hned několika paží namísto jednoho ubohého páru. Jak to vůbec může zvládat, vlastní-li jen dvě ruce? Jednu chvíli obhospodařuje její nožky, v tom samém okamžiku ho ale zřetelně vnímá na svém krku, hned však už pociťuje jeho přítomnost na svých ňadrech. Jaká kouzla to ovládá, je-li tohoto schopen. Jeho působení se vymyká lidskému rozumu. "Ty nemůžeš být lidská bytost," pronese Judita najednou. "Netvrdím, že jsem lidskou bytostí," dostane se jí úsměvně laškovné odpovědi. Jí to však nepřekvapuje ani trochu, od začátku přece ví, že tvor, jenž právě obšťastňuje její libido, nemůže být pouhým člověkem. Raduje se ze života jako nikdy a nechává se unést po vlně nastalé situace.

Náhle se probouzí ze stavu, který připomíná mikro spánek, už neleží na překrásné loži, nyní je zavěšena na podivné konstrukci lehce připomínající houpačku. Je zavěšena v poloze na zádech za ruce i nohy, její záda podkládá látková podložka, stejně jako na houpačce. Nohy má zavěšené tak, aby byly co nejvíc od sebe. Její vyholená lasturka tedy dominuje jejímu nahému tělu. Její ústa umlčuje roubík. Ohlédne se a uklidní se zjištěním, že její astrální návštěvník je neustále v její blízkosti. "Neboj se líbezná, všechno bude v naprostém pořádku," ubezpečuje ji poté, co v jejím pohledu rozpozná určitou dávku nejistoty, která už ale mizí, jako pára nad hrncem. "Jsi ten nejobdivuhodnější a nejkrásnější oltářík, ke kterému jsem se kdy modlil," skládá ji kompliment, zatímco ona si všimne rákosky v jeho rukách. Modlitba tedy bude pronesena za pomocí právě tohoto čarovného nástroje. "Omlouvám se, že jsem trošku ukrátil naše masážní mazlení, ale už jsem se nemohl dočkat dalšího stupně našeho rituálního se sebeodevzdání a tak jsem lehce popohnal časovou smyčku k tomuto bodu. Vidím ale, že ti to rozhodně není proti mysli," usměje se koketně, poté co se zadívá na její chtíčem okouzlenou kundu, jejíž laplíčky se už chlubí vášnivými krůpějemi ženskosnubné tekutiny. Podívá se mu očí, její oční studánky topí se v rozkoši požehnané nadlidské odevzdanosti. Dělej si se mnou, co chceš, muč mě, způsobuj mi bolest, o to víc budu šťastnější a vilnější. To nepronáší její ústa, to její oči tak mluví, topící se v jeho působnosti. Ne, on není její vlastníkem, je jejím pánem, životodárcem, osvoboditelem, knězem, jenž ji sexuálně požehná. Přistoupí k ní blíž a zamává těsně před jejími zraky svým trestajícím nástrojem, ona má tak možnost ucítit vůni bolesti, která za pár okamžiků zaplaví její mysl a smyslné tělo. Jen co její chřípí rozezná to kouzelné aroma, její mušlička už se zcela zaplaví nektarem libě vonícím. Uplyne pár sekund a už první úder dopadá na zbrocenou jeskyňku tak rázně, až kapky toho voňavého lektvaru rozprsknou se po okolí, to už se vzduchem nese hluboký sten linoucí se s Juditiných úst, které se rázem mění v šelmí mordu, Judita je rázem vlčicí, jež hladově prahne po další ráně, stejně tak tvrdé a rázné. Zní ji to, jak hudba z edenu, rajská skladba doprovázející ty šlehy, které nemilosrdně rozhánějí další a další kapičky kundí zbrocenosti. Žehnám ti subko touto svěcenou rákoskou, mohlo by se pronést, ale tady jsou slova k ničemu, rána za ránou, to jsou ty správná a osvobozující slova. Otrokyňka má oči v sloup, vilně a chlípně chrčí, vzdechy a steny valí se z jejího křtánu. Když mučili Krista, lidé zraky odvraceli, neb litovali toho činu, jenž posléze získal punc vykoupení. Tady je však jen jeden svědek, ten starý dům, co se rozpadá a ten bude provždy a na věky mlčet, nebo alespoň do té doby, než ho někdo zbourá. Ještě poslední rána dopadne na ten lidský oltář, v podobě ženského těla, jehož majitelka si vychutnává právě prožívající pocity bolestné rozkoše. Její zvířecí vzdechy a steny se opětovně proměňují v lidské oddychování a sípání.

Astrální jezdec musel znovu mávnout magickým proutkem a posunout události zas časově o něco dopředu, jelikož žena sedí právě na velikém křesle, ano na tom královském trůnu. Houpačka zmizela patrně tam, odkud se předtím objevila. Co se ale nezměnilo, je, že Judita je stále nehybně spoutaná, tentokrát je ale připoutaná právě k tomu snad panovnickému trůnu. Její mušlička je ale i nadále dominantou jejího těla. Stopy po ránách zázrakem zmizely, zůstalo jen jemné mravenčení a pocit neukojené hladovosti, šťávičky je také stále víc, než dost. "Tvé studánce bylo požehnáno, nyní je nutno ji ozdobit, zkrášlit ji," praví náhle vysněný cizinec své subince. "Ne, že by nebyla pěkná, ale pár skřipců jí ještě dodá na kráse," soudí astrální jezdec. Judita nemá důvod se s ním o tom přít. S klidem vyčkává, než si její pán připraví první skřipec a to už jí ho připevňuje na prsty svíraný závojíček. Periferním pohledem sleduje její výraz, aby si byl jist, že jeho konání i nadále plní její košík plody, co chutnají po rozkoši a touze. Jiskřivost plamínků poskakujících v jejím pohledu je pádným důkazem o správnosti konaného aktu. A tak podobně, jako předtím padal úder za ránou, tak teď doplňuje jeden kolíček svého souseda, poctivě na každý závojíček stejný počet a to už se tajemný milenec krouživým pohybem stará o andělíčka, jak jinak nazvat něco tak fascinujícího, jako je ženský poštěváček. Muž mění směr, sílu, tempo i intenzitu dráždění a netrvá dlouho a její jeskyňka už se radostně usmívá v orgasmických záškubech, Judita už je zase vlčicí, zvířenou, co touží jen instinktivně po uspokojení. Kolíčkový ježek, jenž pevně svírá tu zbrocenou pipinu jen pomáhá k mocnějším prožitkům orgasmických záchvěvů. Když největší vlna rozkoše odezní, počne cizák sundávat ty kolíčky jeden po druhém, což se neobejde bez další vlny bolesti, to když do laplíčku začne hrnouti se krev, které bylo předtím zabráněno v toku díky působnosti skřipců. Ta bolest je na několik vteřin palčivá a nepříjemná, netrvá však moc dlouho a Judita zas vnímá jen příjemný, bolestný tlak na svém klínu, který nezapře varhánky od působení kolíčků.

Muže připomínající tvor přistoupí k Juditě tak, aby ji mohl představit svou chloubu, jeho penis není na pohled o moc větší, než pyje jiných mužů, erekce, která ho však zdobí, je přímo ukázková. Už jen představa, že by ho mohla ochutnat, či snad dokonce pojmout svou pičkou jí vrací, nebo spíše udržuje ve stavu milostné chtivosti a nabuzenosti. Pobídne jí, nechť si klekne a vsune ji své ztopořené já do úst, její vilné rtíky obejmou ten nástroj bez sebemenšího zaváhání, jazykem ho masíruje s pečlivostí hodné zkušené kurvičky, její chuťové pohárky objímají ten ztopořený instrument s láskyplnou odevzdaností ten tak, ač se to zdá nemožné ještě více zmohutní, to už ho má Judita plná ústa, až se může zalknout, ale to jí ani trochu nevadí. On jí náhle popadne a mrští s ní na postel, dalšího mlčícího pozorovatele dnešních nadpozemských orgií, její zvlhlost dovolí bezproblémový průnik a snadné přirážení, bere si ji přísně a bestiálně, ona mu však není nic dlužna, její píča se rázem změní v masožravou květinu, která pudově žádá svojí potravu. Bůh, ať se teď raději nedívá na tu jízdu, která více než milování, symbolizuje animální neurvalost a divokost. Láska ustupuje chtíči a pudům. Vlka a vlčici je náhle možno spatřit, kterak spolu obcují v tom starém sídle. Jejich stíny se ztrácejí, to Měsíc v úplňku je tou příčinou, těla mění tvar a podobu, ta lidská ustupuje té bestiální a naopak. Chce tomu snad osud, případně boží vůle je tím důvodem, že milenci ukončí své konání zas v podobě veskrze lidské. On ji pobídne, ať si před ním zase klekne a bez zbytečného prodlení ji nabídne k ochutnání svou bělostnou lávu v poctivé dávce. Ona oddaně polyká, něco rovněž užije coby dekoraci své bradičky a tvářiček.

Lidské osudy derou se dál po cestě, která nám je předurčena, málokdo si však všimne zázraků a kouzelných aktů, které se čas od času odehrají. Tento čarovný akt měl jen jednoho svědka, byl jím právě jen ten rozpadající dům, kterému se většina lidí raději vyhýbá. Říká se totiž, že na tom místě straší.


Věnováno spanilé krásce z babiččina údolí.

Stop nechutnostem

28. prosince 2015 v 11:13 | AkasAkim |  Úvahy a články
Do Nového Roku jsem si dal jen jedno jediné předsevzetí, které chci a budu striktně dodržovat. Ten závazek se týká mého blogu. Myslím, že je nevyhnutelné, abych svůj blog očistil od veškerých hříchů. Rozhodl jsem se tedy, že mé následující články nebudou jíž páchnout lascivitou a vulgarismy. Chci být lepším člověkem, osvobodit své tělo a svou duši z těchto zvrhlých tenat. Je nezbytné zastavit to po nechutnostech tlející šílenství, kdy při psaní nechávám hovořit své zkažené já, které se nebojí ničeho a tlačí na pilu perverznosti při představách, jak nevinné blogerky pročítají vložené články, básně a povídky, přičemž nejsou ani ony schopny ovládat svá libida, čtou tyto spermatem usmolené řádky zásadně nahé a v poloze takové, aby ručka šmátralka mohla lehce k zbrocenému klínu, který svými prstíky roztáhnou, a počnou vzápětí svou již vilností ulepenou květinu hladit, dráždit a masírovat, dovolí, aby ten lepkavě milostný mok nasytil svou vůní celou místnost, to už děvče, či žena zmítá se ve slastných pohybech, hltajíc stále ty řádky plné chlípností a perverzností, steny a vzdechy nesou se vzduchem jako náboženská mantra, a pak, když už je čas ukončit ten zvrhlý rituál, blogerčina kundička začne se v záškubech cukat a očička čtenářky promluví orgasmem silným a ohromujícím, přesně takovým, jaký si dopřává několikrát týdne již od své puberty, kdy poprvé zbloudila její ručka do orosených kalhotek.

Tak tomu všemu bude od Nového Roku konec, mé články stanou se symbolem slušnosti a morální čistoty, to mi tedy věřte, to slibuji. Jen zatím ale opravdu netuším, o čem budu psát. Smějící se



Vůně úkrytu

26. prosince 2015 v 12:15 | AkasAkim |  Poezie
V objetím tvém já chtěl bych se ukrýt,
před Světem zlým, páchnoucím nehostinností,
jehož trny bodají tak, že nelze to skrýt,
planeta naše hynoucí otrávena lidskou krutostí,
topí se v slzách, jež však nikdo neusuší,
žádný nezří tyto stigmatické rány,
člověčí srdéčko přece už dlouho nebuší,
pro tupost ega hrajeme si na pány,
pro krátkou paměť my s hrdostí pro jistotu,
překrucujeme poznatky z minulosti,
přítomnost přežvykujeme sousto po soustu,
pitomě smějeme se své budoucnosti,
prý páni tvorstva, rozhodli jsme se tak titulovat,
kašleme na všechno s úsměvem blbečků,
náboženským dogmatům nebojíme se salutovat,
jsme jen armádou samozvaných vojáčků,
pro zlaťáky lesklé svrbí nás dlaně,
přítele máme na bradě, když tučný je zisk,
výmluv je dost, nutno platit daně,
za obnos na kontu v bance zavřeme pysk,
za mamonem ženeme se, jak bludné ovce,
dřeme se od soumraku do úsvitu slunka,
na výchovu dětiček my čas ušetříme těžce,
konzumem páchne každičká naše buňka,
uznej, že Země jest místo podivné tuze,
nediv se potřebám mým hledající ukryt,
bedlivě pátrám, kde přivoním si k duze,
náruč ženská jeví se coby dokonalý kryt,
tam zajisté spočinout mohl bych bez strachu,
žena je však plémě hadí, to každý uzná,
myšlenku svou položím na váhu barvy nachu,
snad poví mi, zda cesta není to zrádná.

PF 2016

21. prosince 2015 v 16:16 | AkasAkim |  Úvahy a články



Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

21. prosince 2015 v 16:13 | AkasAkim |  Poezie
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
kdo mi na můj morytát odpoví.

Bite The Hand That Bleeds

18. prosince 2015 v 14:37 | AkasAkim |  Videoklipy
Co k tomu dodat. Americká smečka Fear Factory a jejich skladba jako součást soundtracku k prvnímu dílu hororové série Saw. Má to koule, přesto je to až kouzelně melodické.



Panna nebo orel

16. prosince 2015 v 14:43 | AkasAkim
Pod dohledem zasmušilých horizontů
sladím si ranní kávu vlastní krví,
nedbale mžouraje cedím splín
skrz ustýskané pysky řádně
a podle plánu nastoleného
zlořádem zločinně pokřivené a
chlípně zneužité předurčenosti,
v řadě den po dni, jak hlásá se,
vezmi šejkr a notně s ním zastřeš,
hybaj lemro líná, tak hni sebou,
trochu života do toho umírání,
ty veskrze živý tvore a mlč,
snad víc žádat bys ani nemohl,
vždyť dostal jsi už do sytosti,
co hrdlo ráčí, jen se rozhlédni,
žiješ, tak mi tu neskuhrej,
krev vpíjí se do hrnku s černí,
kvapně kapky v houfu tančí
svou potemněle dojemnou show,
Bože tak ladně, ač je to smutné,
loučení bylo vždy tuze bolestivé,
ale novému začátku paradoxně
sluší zvuk zvonivého umíráčku,
smiř se s tím človíčku nebohý,
tombola je vybraná, ač nezoufej,
kde nic není, ani smrt nebere,
rozhodni se už konečně, však
nesmlouvavý osud má již stejně jasno,
takže co, pro dnešek tedy nic,
ještě to tady s nimi zkusíš?
Tak dobrá, prozatím na shledanou.



Bič + Láska je kurva + Criminal + C'est la Mort

16. prosince 2015 v 14:10 | AkasAkim |  Music
Já jsem vám ještě nepředstavil kapelu Krucipüsk? Tak tuto chybu musím okamžitě napravit! Je sice pravda, že jejich diskografii nemám zrovna moc naposlouchanou, album Druide! je ve skutečnosti prozatím jediným počinem, které jsem od nich slyšel, nicméně ho mám moc rád. Tyto 4 skladby jsou právě z tohoto alba, určitě se vám budou líbit. Nemusím snad připomínat, že skladbu "Bič" věnuji jen vám, milé víly z blogu. Však vy moc dobře víte, koho tím myslím, potrefená husa… Usmívající seSmějící seSmějící se






Dokonalá svatba

12. prosince 2015 v 12:47 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Dnes bude má filmová chuťovka velmi netypická. Nedoporučím vám totiž žádný film, nýbrž záznam divadelní inscenace. A byl bych nezdvořák, kdybych se nezmínil o tom, že tento záznam z brněnského divadla mi byl též doporučen a to snivou a spanilou Veršotepou, které za to opětovně děkuji.

Příběh této milostné komedie je velmi prostý a jednoduchý. Hlavní hrdina Bill se má dnes ženit, chystá si vzít svou snoubenku Rachel. Háček je ale v tom, že Bill se ráno probouzí s pořádnou kocovinou, jakožto s následkem včerejší pijatiky převlečené za rozlučkový večírek se svobodou. Hlava ho třeští, což se ale ukáže jako problém nicotný a to v okamžiku, kdy si Bill uvědomí, že v posteli ve které se zrovna probudil, leží kousek vedle něho zcela nahá, cizí, jemu neznámá žena. Při bližším ohledání sezná, že i on sám je ve stavu dokonalého tělesného obnažení, následně se navíc dozví, že mezi nimi došlo k intimnímu sblížení, což ho řádně vykolejí a vyvede s míry. Uvědomuje si totiž, že už během několika minut totiž přímo do tohoto pokoje, který se pro dnešní den má proměnit ve svatební apartmá, dorazí jeho nastávající žena Rachel, aby se mohla začít chystat na obřad, který ji promění ve šťastně vdanou ženu. Začíná tedy zbrklé vysvětlování a hašení nastolené situace, ale to už se do pokoje dobývá Tom, Billův kamarád a zároveň i jeho svatební svědek. Bill tedy nařídí Judy, jak se mu žena spěšně představí, ať se před jeho přítelem vydává za hotelovou pokojskou, posléze se ale ve vedlejší místnosti sám přizná ke svému hříchu a kvapně vysvětluje Tomovi události, které si on sám pamatuje jen velmi útržkovitě a nejasně. Žádá Toma, aby se té neznámé ženy, jež se mezitím Bůh ví proč, ukryla v pokojové koupelně, co nejrychleji zbavil, zatímco on se ujme své Rachel a pokusí se svůj zevnějšek uvést do podoby hodné vzorného ženicha. Pro jistotu ještě přemluví svého svědka, aby přesvědčil, bude-li to třeba, Judy k spolupráci v rámci malé lsti, při níž se bude před jeho Rachel vydávat za Tomovu novou dívku. A Rachel už opravdu vchází do vedlejší místnosti, předpokoje svatebního apartmá. Tam ale mezitím již uklízí skutečná, nic netušící pokojská July, kterou Tom považuje za onu kamarádovu svůdníci a později dokonce i za prostitutku. Začne ji tedy dle instrukcí přemlouvat k malé léčce. Tato záměna osob je ale jen úplný začátek této zapeklité a vtipné eskapády. Celá divadelní hra je totiž na záměnách osob postavena. Jedna malá lež se kupí na druhou a jedno nedorozumění střídá jiné. Krkolomný kolotoč polopravd, lží a výmyslů se roztáčí v ďábelském tempu.

Přesto, že se vám může zdát, že téma nevěry může být až příliš vážné, ujišťuji váš, že u této komedie se budete určitě náramně bavit, i když zaručit vám to pochopitelně nemohu. Nicméně, já jsem se bavil moc a to nejednou, jelikož jsem si tento záznam pustil již asi 3x. Herecké výkony jsou dle mého názoru také velmi dobré.

Ještě vás upozorním, že na youtube je hned několik verzí této divadelní hry, ale i z letmého přeskakování u ostatních verzí, vám s klidem mohu doporučit opravdu jen tu z Městského Divadla v Brně. Ostatní mi přišly jedním slovem hrozné, tak abyste se náhodou nesekli. Nebo víte co, já vám sem dám rovnou odkaz, ju.

Kdo to kurva je?! Smějící se



Be slave for freedom not for bane

9. prosince 2015 v 11:38 | AkasAkim |  Úvahy a články
Ač se tváří opačně, člověk je nejslabším a nejdestruktivnějším článkem vývojového řetězce Země a patrně i nekonečného vesmíru a to jednoduše proto, že člověk je jediným druhem na celé planetě a v širém vesmíru, který zotročil nejen veškeré své okolí, ale především sám sebe. Naštěstí se občas zrodí anděl, který svým submisivním chováním vykupuje naše duše obtěžkané právě těmito samo zotročeným páchnoucími hříchy. Jsou to andělé, serafové, kteří nás snad jednou dokáží spasit. A já se klaním vůni těchto serafínů a žehnám jejich slávě.


BE SLAVE FOR FREEDOM NOT FOR BANE.


Tento článek nechť je věnován všem subinkám, a především těm andělkám, které mě navštěvují a komunikují se mnou buď tady, či jinde. Bez vás by byl Svět tak prázdný a lidstvo zatraceno. Děkuji vám.

Marilyn

7. prosince 2015 v 13:01 | AkasAkim |  XXX
UPOZORŇUJI, ŽE NÁSLEDUJÍCÍ POVÍDKA MÁ STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ OBSAH. URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI NEDOSÁHL(A) PLNOLETOSTI, ZANECH NÁSLEDNÉHO ČTENÍ A VĚNUUJ SE PRÁCI, STUDIU, PŘÍPADNĚ PŘÍPRAVÁM NA SVÁTKY VÁNOČNÍ.


Byl to jeden z prvních opravdu teplých dnů toho léta, nebylo tedy takové to úmorné dusno, kdy se jazyk lepí suchem na patro a kdy je každý pohyb zárukou dalších kapiček potu produkované vaším tělem. Bylo to příjemné teplo doprovázené občasnými poryvy větru, který svou svěžestí vléval energii a jitřil chuť do života. Zkrátka den, jak malovaný a navíc, jak se později ukázalo, se ten den stal něčím výjimečným. Zrovna jsem strávil oběd a tak mě napadlo, že navštívím starého a dobrého přítele bydlícího na druhé straně města. Dominance osudu ale tomu chtěla, že jsem k drahému příteli vůbec nedorazil, ačkoliv zdi panelového domu, ve kterém kamarád žije a bydlí, mé kroky a nejen kroky toho dne skutečně zaznamenaly. Jak už bylo řečeno, respektive písmem oznámeno, bylo hřejivé odpoledne, ošacení tudíž pozbylo funkci tepelnou, nutná zůstala jen funkce zakrývací, lidé už totiž dávno a dle mého názoru bohužel odvykli veřejné nahotě a dbají na to, aby především místa považovaná za intimní byla na veřejnosti zakryta. Mé tělo tedy nezbytně halily jen šortky a bílé triko. Kráčel jsem pomalu, nikoli však líně ulicí, k cíli už mi zbývalo sotva sto metrů, když jsem ji poprvé zřel. Měl jsem pocit, jakoby sám Poseidon vší silou praštil svou zatnutou pěstí o mořskou hladinu a mocná slaná vlna tímto vytvořená mě nekompromisně zahltila a zachvátila. Kráčela proti mně, bohyně, nymfa zrozena jen pro mé hledí. Vsadím se, že každý jiný muž by ji možná měl za ženu pohlednou, ale málokdo by hádal a odhalil to, co jsem v ten okamžik rozeznal já. Bezpochyby, ona byla ten druh, zrozena k oddanosti a poslušnosti, sám Bůh ji určil život s obojkem na jejím po hříchu ladném krku a s pouty na jejich chtíčem provoněných ručkách. Šla proti mně, vábivě nedokonalá, přesto nevyslovitelně svůdná, každý její krok stáčel myšlenky k nemravnostem tak oplzlým, že by se za ně i v pekle červenali. Její tělo žadonilo o ztrestání, stejnou měrou však křičelo po něžném pomilování. Přibližovala se ke mě, halena jen v bílých šatečkách, které jen násobili její krásu, snad jakoby věrně opisovaly a obdivně zdůrazňovaly její nahotu. Teď by se hodil nějaký ten větrný polibek, co by načechral ty tvoje krásné šaty krásko v bílém, řekl jsem si v duchu ve chvíli, kdy jsem tu po rozkoši prahnoucí bosorku měl sotva 5 metrů od sebe. A sama příroda mi dala za pravdu, pán větrů dopřál mi spatřiti místo pekelné, nazdvihl mé právě objevené krásce spodní část šatiček, po vzoru Marylin představil mi toho anděla, jejíž milostný vdoleček zakrývaly jen sněhem pokrytá tanga, jejichž krajkový vzor prozrazoval pečlivost ďáblice, převlečené do podoby bohyně, neb při instinktivně rychlém prozkoumání jsem seznal, že klín svůdnice je dokonale oholen. Aby také ne, těžko si představit Serafínu s chlupatou píčou. To už jsem ji ale měl na dosah, natáhl-li bych ruku, dotknu se ji. To jsem sice neudělal, naše pohledy se však setkaly v pevném objetí, její oči šeptali slova o studu a plachosti, její líčka zrudnutím snad proklínala klukovinu, kterou si pán větru prověřil její pozornost a mě tím zároveň dopřál pohled tak neskonale krásný a divotvorný, mé smysly mluvily v libých tónech nad právě odžitou události, zároveň se ale v našich očích počalo zrcadlit propojení, o jehož nekonečnosti jsme ale v ten okamžik neměli ani ponětí, to jen patrně čertovští nezbedové okupující naše podvědomí už kuli lotroviny a také už asi volali na pekelnou, horkou linku samotnému Satanovi s prosbou, zda by se naše osoby nemohli co nevidět opět setkat. A já, jako bych si to přečetl v ďábelským jízdním řádu jsem prozatím nechal tu po netradičním sexu vonící svůdnici v klidu odejít, jen jsem si ještě dopřál letmé ohlédnutí a pak už jsem pokračoval v cestě za svým přítelem.

Nepůjdu tam ale přece s prázdnou, uvědomil jsem si situaci, netuše toho, že to už čertíci uvedli věci do pohybu a vnuknuli mi tak nápad o koupi láhve dobrého vína, které bylo koupeno milému kamarádovi, ač bylo do knihy osudu už předtím zapsáno, že jemu nebude dopřáno z této láhve ani jediného loku. Odbočil jsem tudíž směr vinotéka, jsa laikem, nechal jsem si poradit a už jsem se vracel k místu bydliště mého skoro bratra. Zazvonil jsem, počkal na tón bzučáku, vstoupil do věžáku a vkráčel jsem do chodby, abych si přivolal výtah. A kdo jiný tam nestál, hledíc vstříc přijíždějícímu elevátoru, než moje víla v bílém. Jakmile mě spatřila, její tvářičky opět zahalila jablíčka studu, zajisté si v ten moment vzpomněla na čertovinu, kterou před pár minutami podstoupila za přispění větrného panáčka, který mi bratrsky dopřál tak líbezný pohled. "Přece by ses nestyděla, vždyť nemáš za co," chtěl jsem utěšit její plachost, má slova však měla opačný účinek, ještě víc se odvrátila a síla červené barvy halící v ten okamžik její obličej nabyla maximální sytosti. Nezbylo mi nic jiného, než započít s onou odvěkou hrou, o které mají potuchy jen subdominantní lidé. "Přestaň se už stydět a usměj se na mě, vím, že to umíš," poprosil jsem ji, přičemž jsem zvolil tón hlasu, jenž se blíže než prosbě podobal rozkazu. Zůstala odvrácena, řeč jejího těla ale nedokázala zakrýt jistou dávku zájmu a vlnu kladných reakcí. "Říkám ti, aby ses na mě podívala," ubral jsem na laškovnosti a přidal na apelaci. Její tvář mi byla i nadále odepřena, nicméně reakce jejího těla hlásila jasně, že cesta, kterou jsem se vydal je správná. "Otoč se na mě, nebo se vážně naštvu," přidal jsem na nekompromisnosti i na hlase. Výsledek se dostavil, pomalu se ke mě otočila a zpříma se mi zadívala do očí, ačkoli červená jablíčka s jejich lící zdaleka nezmizela. "No vidíš, takhle se mi to líbí, jsi šikulka, nechápu, proč se tak stydíš, když jsi tak nádherná," snažil jsem se mezi námi provždy prolomit ledy. Neodpověděla, avšak její mimika se postupně přestala hlásit plachým alarmem a v jejich očích se objevil odstín očekávání. Uvědomil jsem si, že přivolaný výtah už na nás notnou chvíli čeká, otevřel jsem tedy dveře a nechal jsem svou dámu vstoupit, následujíc ji. "V jakém bydlíš patře?" optal jsem se. "Až nahoře," odvětila mi kuňknutím a já zmáčkl třináctku, nedbaje toho, že můj skoro bratr okupuje byt v patře druhém. Navštívím ho jindy, nyní mám jiné poslání, ujišťoval jsem se. "V životě jsem neviděl tak překrásnou ženu," pravil jsem s důrazem na něžný tón v hlase, nelhal jsem, byla skutečně moc krásná. Všiml jsem si, že skrz její světlé vlásky ladně rozpuštěné na ramena lehce prosvítají malinko odstáté uši. Zase ta nedokonalost femme fatale, kaz na jejich kráse tak typický, který je vždy usvědčí. Žádná žena osudová totiž není zdaleka dokonalá, to ví každý, kdo byl kdy lapen do jejich sítí. Každá z nich je totiž stižena nějakými neduhy, vadami na kráse, které ale jako vady vnímají jen obyčejní lidé, šílenci v nich ale právě vidí ctnosti, ta znamení, že se skutečně jedná o ženu, která má to svůdné kouzlo. Rovněž je nesmyslné pravidlo, že femme fatale je ženou manipulativní, mrchou, která záměrně zničí muže stůj co stůj. Mrcha je mrcha, ale žena osudová je zcela něco jiného, tato žena může být jak dominantní, tak i submisivní. Je to žena, která dosahuje svých potřeb nikoli kalkulem, tím se právě liší od obyčejné, sprosté a podřadné mrchy, ale tím, že je k těmto cílům lákána podvědomě, potřebou vyvěrající ze samé podstaty žití a v její prozřetelnosti. Hleděl jsem na ní, na tu svůdnou vílu, v ten samý moment jsem ale zíral do edenu, do ráje. Musel jsem se dosti vzchopit, abych byl schopen hrát věrohodně roli, kterou mi Bůh s ďáblem v těle svěřil. "Jedu ke kamarádovi, ale pochybuji, že je doma," nadechl jsem se a začal jsem vysvětlovat, proč jsem ocitl ve stejném výtahu, jako ona. "Také si myslím, že vás přítel nebude doma," souhlasila tiše se mnou a pozvala mě tak v podstatě na chlípností okořeněnou návštěvu. Naše pohledy se propojily a naše myšlenkové pohody se ujistily, že jedou po stejné, perverznosti pádící koleji. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do nebe nacházejícím se ve třináctém patře. Otevřel jsem výtah, počkal, až vystoupí a následoval jí, ohlédla se za mnou, v jejím pohledu už ale nebyla ani zmínka o studu a plachosti, spíš se chtěla ubezpečit, že ji nehodlám teď opustit. Pokynul jsem na znamení, aby odemkla dveře, a poprvé jsem se jí dotkl tím, že jsem přejel hřbetem své ruky po jejich zádech. Látka, ze které měla šatičky vyrobené, byla tak jemná, že jsem měl pocit, jako bych se dotýkal přímo její kůže, hřála tak, jakoby skoro hořela. Nadechl jsem se a ucítil její vůni tak zřetelně, že se mi málem podlomily nohy, tak pronikavý a libý byl její odér. V ten samý moment poprvé promluvil můj penis, který se rázem postavil a vzal si tak slovo. Abych zachoval dekorum a abych nevypadl z role dominanta, což bylo v daný moment poměrně oříšek, postavil jsem se k ní blíž a přidržel ji malou kabelku, aby se mohla lépe soustředit na otevírání dveří. Netrvalo dlouho a byli jsme uvnitř. "Kde najdu vývrtku?" otázal jsem se a zamířil jsem do místnosti, ve které jsem odtušil kuchyň "otevřu to víno a ty zatím připrav sklenky, připijeme si na naše setkání," pronesl jsem v mírně ráznějším duchu. "Ano pane," zaznělo v odpovědi. Rázem se vše změnilo, Svět se počal jinak točit, chléb dostal odlišnou chuť, vůně trávy nebyla dřív tak osvěžující, má mysl se v mžiku přenesla do odlišných sfér, tak sytá byla ta dvě slova. To už nebylo jen o vzrušení, o erekci, která mě prozatím opustila, ale o pocitu souznění a nadpozemské nadlásky. Většina lidí hledá v subdominantních vztazích něco úchylného, zvráceného a perverzního, neuvědomují si však jednoduchý a pouhý fakt, že tento způsob koexistence tisíckrát násobí pocity, které prožívají i oni, "normální" lidé, když milují jeden druhého.

Odešel jsem do kuchyně, dle uvedených instrukcí jsem nalezl vývrtku a otevřel láhev vína a zamířil jsem do pokoje, ze kterého se ozývaly zvuky nejen cinkajících sklenic. Pohled, který se mi při vstupu naskytl, byl jedním slovem famózní. Nacházel jsem se v obývacím pokoji, na stolku ležely připravené sklenice na víno, těch jsem si ale zprvu nevšiml, neb přede mnou rázem klečela ona, bohyně, anděl i ďábel v jednom těle, připravená se mi odevzdat tak, jak to jen subinky umějí. Na kolenou přede mnou spočinula zcela nahá, bílých šatiček se zbavila a oděla se v háv Evin, kuličku na řemínku tiskla ve svých zubech a v dlaních svírala připravená pouta. V jejím zraku se mísilo odevzdání okořeněné poctivou dávkou vzrušení. Po chvíli jsem si všiml, že kromě pout drží v rukou i svorky propojené řetízkem. "Nejdřív si ale dáme trochu toho vína," vrátil jsem se myšlenkami zpět do chápání obyčejného smrtelníka a vyňal jsem ji kuličku z úst. Nebránila se, ale v jejím pohledu jsem si přečetl, že její touha po ponížení a bolesti se vystupňovala do neudržitelné výše. "Nejprve ti ale nasadíme svorky na bradavky, čubičko," napravil jsem své chvilkové zaváhání. Zajiskřilo se jí libostí v očkách a neubránila se těšitelskému úsměvu. Podobný úsměv mají narkomani, kteří už mají u sebe potřebnou dávku drogy, přestože si ji ještě neaplikovali. Přistoupil jsem těsně ke své submisivní Marilyn, převzal jsem od ní svorky na řemínku a jal jsem se připravit ty dary nebeské, prsíčka překrásná na první bolestné signály. Po počátečním pohlazení následovaly stupňované stisky bradavek mezi prsty, které se setkaly s ultra maximálním kladným přijetím, čili nebyl důvod nepřitvrdit. Rázem už měla čubička třešinky zdobené svorkami a řetízek, jenž je spojoval, jsem vložil dívce do úst. "Škubni s ním," zavelel jsem. Rozkaz byl uposlechnut téměř okamžitě a subka trhla hlavou, ani ne tak proto, aby se zbavila svorek, ale především pro rozkoš z bolesti zažité během aktu strhávání. Bylo evidentní, že s tím má bohaté zkušenosti, také délka řetízku byla upravena přímo na míru. Není tolik hvězdiček na nebi, co jich měla ta nadržená kurvička rázem v očičkách. V tom okamžiku byla ve svém živlu, osvobozená, volná. Nasadil jsem ji znovu svorky a dal řetěz do úst, abych ji více potěšil, byla šťastná, opět si je servala pro ten dar bolesti, který ji naprosto uvolňoval, po nějaké době to byla znovu ona, úplná, svobodná, měla přece svého pána, který je ochoten ji mučit a trestat. "Ruce za záda," poručil jsem a ozdobil jsem ji zápěstí připravenými pouty. Přitiskla se ke mně a hlavou se otřela o můj klín, který se opětovně chlubil mohutnou erekcí. Nevydržel jsem to a přimáčkl její hlavu v oblasti spánku směrem ke svému poklopci. Hlasitě zasténala. Pustil jsem ji, nalil dvě sklenice vína a dopřál ji osvěžující doušek. Následovalo další nasazení svorek na bradavky, tentokrát jsem ale nechal spojovací řetízek volně viset, do úst jsem ji ho nedal. Ta mrška se ale začala ošívat a naskakovat tak, aby se mohla pokusit řetěz do svých úst lapit sama. "Co, ty budeš takhle zlobit, okamžitě toho nech, nebo dostaneš výprask," nepochyboval jsem o tom, že některý šuplík, či některá ze skřínek obsahuje i bičík, důtky, případně jiné trestu schopné nástroje. Při nejhorším bych si vystačil i s páskem, nebo bych ji nasekal jen rukou. Řekni ale dítěti, ať někam neleze a budeš mít jistotu, že už tam vlezlo dřív, než dořekneš svá slova. Nejen, že nepřestala, do své činnosti se naopak pustila ještě z větší vervou. Hra nabrala plných obrátek. "Tak ty jsi takto neposlušná jo, okamžitě mi řekni, kde máš bič, dostaneš na holou," tvářil jsem se přísně, i přesto, že jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy, byla jak nezbedné štěňátko, které má jediný zájem, si hrát. Její hra ale měla i další level, další důvod, proč v ní pokračovat, šlo ji právě o ten výprask, věděla, že jsem schopen ji bez milosti seřezat a ona po tom nevýslovně toužila. Nezbývalo mi nic jiného, než začít hledat, otevíral jsem jednu zásuvku po druhé, šuplík po šuplíku, skřínku po skřínce. "Samá voda, samá voda, samá voda," křenila se a dál se na oko snažila lapit řetízek, ve skutečnosti ale o jeho lapení zájem neměla, kdyby ano, dávno by se jí to podařilo. Ona ale stála o potrestání. Najednou se přestala smát a též umlkly její naváděcí hlášky. Bylo zřejmé, že se blížím k cíli, kterého jsem posléze i dosáhl. V jednom šuplíku, dle Murphyho zákona v tom posledním se schovával úhledný, přesto evidentně už použitý bičík. Děvenka nebude bezesporu bičována poprvé. Zmiňovaný šuplík se ukázal být zlatou truhlou plnou vzácných pokladu, jelikož kromě bičíku ukrýval i překrásně provedený a bohatě zdobený červený obojek s též pěkně provedeným vodítkem. Zajisté odtud předtím vyndala i svorky s pouty. Chopil jsem se biče a otočil se k ní. Rozvernost se vypařila jako pára nad hrncem, chtěla si akt tortury vychutnat s náležitou a patřičnou vážností. Vědom si toho, že má ruce spoutané za zády jsem připravil polštář na opěradlo gauče tak, aby se o něj mohla opřít hrudníkem, nasadil jsem jí obojek a za pomocí vodítka jsem se snažil ji usměrnit k připravenému pelíšku. Aby si akt vychutnala do detailu, škubala sebou, vzpínala se i vzpouzela a dokonce hlasitě vykřikovala, že nechce. O opaku nebylo třeba pochybovat. Byla tak věrohodná, že mi trvalo skoro minutu, než se mi podařilo přinutit ji si kleknout a dalších několik vteřin ji uvelebit tak, aby nadcházející rány dopadaly tam, kam mají. Pak už ale dopadl první úder, doprovázený vroucným zasténáním, Marilyn si to chtěla užít do puntíku. S každou ránou zavzdychala hlasitěji a já si ujasnil, že nejde o herecký výkon, medovina vytékající s její po sexu škemrající skulinky dokazovala lačnost, kterou se subka už nesnažila skrývat. Postupně jsem zvyšoval intenzitu a sílu úderů, pochopitelně jsem se rovněž stále ujišťoval o tom, že je děvče v rámci možností v pořádku a že jí mnou konaná činnost způsobuje rozkoš a stav blaženosti. Kolik padlo ve výsledku úderů, si sám nepamatuji, nicméně zadeček, kterému byla dopřána tato odměna, jevil známky notného zrichtování. Bylo jasné, že jelítka ho budou zdobit drahně dní. Přiklekl jsem si k ní, abych se pokochal detailní pohledem na její zrovinka zbičovanou prdelku a tu jsem zblízka ucítil tu lahodnou, omamnou a omračující vůni produkovanou její zbroceným požehnanou mušličkou. Už jsem měl nutkání jí dotekem obšťastnit její zvlhlé veličenstvo, ale pak jsem si uvědomil, kdo je tady pánem a že pán jen ten, kdo má mít přednost. Svlékl jsem se tedy a přistoupil jsem k té potrestané čubičce tak, aby mě mohla oblažit svými ústy a mrštným jazýčkem, čemuž se nebránila, neváhala a pojala mě za svou součást. Olizovala mě, sála a kouřila mě jako smyslu zbavená, nebylo třeba jí ani příliš nutit, jen na chvíli jsem její činnosti zamezil, ale to jen proto, abych si sám mohl užít přirážení vstříc jejímu hlubokému hrdlu, přičemž jsem ji chvílemi ucpával i nosní dírky, chtěl jsem ji totiž poskytnout i zkušenost s přidušeností. Když jsem se nabažil i této slasti, rozhodl jsem se svou novou otrokyňku řádně omrdat. Přinutil jsem ji se ještě jednou uvelebit na polštáři na gauči a vzal jsem si ji zezadu, abych se přitom mohl těšit pohledem na to mistrovské dílo v podobě obrazu, který jsem za pomocí bičíku nakreslil na její zadní bochánky několik minut předtím. Vstoupil jsem do ní bez sebemenších problému, ona byla zvlhlá tak, že rozvodněná řeka byla proti tomu vesnická říčka a má erekce nabyla taktéž solidní pevnosti. Nebylo třeba zdržovat se pomalým rozjezdem, pustil jsem se do ní zhurta, bez bázně a hany jsem do ní bušil, což se neobešlo bez jejího brzkého vyvrcholení, následovaném hnedle orgasmem dalším. Najednou jsem však já měl problémy ukočírovat své roztoužené oře na uzdách a po nějaké době jsem se zkrátka neudržel, hranice mé fantazie padly, jako krabička zápalek, ale to už její prdelku kromě už řádně zbarvených stop po šlehancích zkrášlovala i láva mé spermatické omáčky. To skvostně odevzdané "děkuji pane", pronesené z její pusinky, které následně chlácholilo mé slechy, znělo zvukem slastným a lahodným.

V ten moment mi bylo líto, že jsem ejakuloval tak brzy, má subka si přece zasluhuje bohatší porci milování, ale posléze jsem si uvědomil, že je teprve odpoledne a že máme ještě spoustu a spoustu času na to, abychom si užili toho vzájemného subdominantního spolu odevzdání a souběžně i propleteného nalezení sebe samých a to v náruči toho druhého.

Na nebe vzetí volnomyšlenkářské šlapky

4. prosince 2015 v 20:10 | AkasAkim |  Poezie
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají na zdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Síla do kouzelného obojku vložená

1. prosince 2015 v 15:06 | AkasAkim
Ve stínu neutuchajícího úsměvu, co jen
Luna ve své temnosnubnosti svede,
po vzoru kočiček milených,
prochází se v utajení městem
dáma významně ozdobená obojkem,
jenž krk její objímá a pevně svírá,
mýlil by se bláhově však ten,
kdo by útlak zřel pod tímto symbolem,
obojek je naopak znakem hrdosti
spojené s oddaností a láskou vroucnou
a to vše k osobě nejvzácnější, nejdražší,
k muži, jehož jméno vrylo se do mysli její
sílou nadpozemskou, nadvesmírnou,
ten muž stal se jejím pánem se vším všudy,
jeho mysl však nehyzdí ani jediná,
byť jen titěrně nepatrná myšlenka,
jak této ženě jakkoli ublížit,
Bůh určil mu roli dominanta, pána,
dar osvoboditele byl mu dán životem,
muž chopil se ho rázně, přesto s pokorou,
stará se o svou subinku kočkomilnou
s péčí, jenž královnám jen náleží a
s láskou pečuje o duši její bolavou,
obrovskou tíhou života zkroušenou,
stejně tak i o tělo její pečuje, když
důtkami, či bičem trestá její hříchy,
hle ona páchá je stejně jen proto, aby
trestnou odměnu mohla ochutnati,
to už klín její orosením třpytí se,
až vůně toužebná line se po celičkém domě,
postel, ke které kurtována jest,
platí za svědka této D/s medicíny,
bičování stalo se kůrou léčivou,
o tom není třeba pochybovati vážení,
nač se smát a diviti se, funguje-li to.
Že někdo horkým voskem léčí se?
Nic o tom nevíte moralisté, tak
prrr s těmi žvásty o zvrácenosti,
vždyť nebýt toho, těžko tak ladný by byl
krok dekorující tuto kočičí dámu,
shořelo by tak ocelové pevné pouto,
vsazené magicky do obojku kouzelného,
do obojku, co darovat se odhodlal
jen tento pán své subince kočičí.


Tato báseň nechť je věnována a s přáním krásných dnů příštích poslána kočkomilce Janě a jejímu pánovi.