Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Únor 2016

SM-rechter

29. února 2016 v 16:18 | AkasAkim |  Filmové chuťovky
Dneska začnu dobrou zprávou. Ta uměle nafouknutá bublina "Padesát odstínů šedi", dostala Zlatou malinu, čili "ocenění" za nejhorší filmový snímek roku, taktéž oba představitelé hlavních rolích tohoto snímku si odnesli tutéž cenu. Nu což, prachy jsou vydělané a to je hlavní, že?

Já vám ale doporučím filmeček jiný, i když na stejné téma. Jedná se o filmové zpracování skutečné události z počátku devadesátých lete, kdy byly ještě některé věci tabu, jako právě třeba BDSM praktiky. Film vypráví příběh Koena Aurousseaua a jeho ženy, jejichž vzájemná propojenost a oddanost je zlatou nitkou táhnoucí se celým snímkem. Příběh filmu se začíná odehrávat v době, když už jsou Koen a Magda letitými manželi a zatímco Koen je uznávaným soudcem, Magdě se její umělecká činnost příliš nedaří, za což do značné míry může její zdravotní stav, Magda má totiž psychické potíže, trpí depresemi, je apatická a nejvíc žije v noci, kdy si tajně maluje obrázky znázorňující různé BDSM praktiky, s čímž se nakonec svěří i svému manželovi. Ten je zprvu velmi udiven a vyčítá Magdě, že se mu nedokázala svěřit dříve, rychle ale pochopí, že nechce-li svou lásku ztratit, je tu jen jedna cesta a ta vede do BDSM klubu, kde se spolu mohou začít učit žít v tak specifickém vztahu. Vše totiž chtějí utajit nejen před svou dcerou, ale s ohledem na Koenovo povolání i před veškerým svým okolím. Už první návštěva klubu nese své ovoce, Magda dostane od svého muže pod vedením zkušeného instruktora řádný výprask a její život se tím rázem obrací k lepšímu, začíná malovat, múza jí líbá horlivými polibky a ona dostává stále větší chuť prohlubovat své BDSM zkušenosti a Koen ji oddaně následuje, čímž se ale bohužel zvyšuje riziko, že se o "nemravném" způsobu manželského soužití ctihodného soudce dozví veřejnost. V Belgii byly tehdy (jak je to teď, netuším), totiž BDSM praktiky chápany jako obyčejné ubližování a byly tedy považovány za trestní čin a to i v případě, že "trestaný" člověk podstupoval mučení zcela dobrovolně. A tak se muselo stát to, co se nakonec opravdu stalo, ta nádoba naplňovaná slastným likérem výprasků a bolesti jednou zkrátka přetekla a vše se dozvěděla nejen jejich dcera, která je rázem odsoudila, ale především celá široká veřejnost. Tím pádem začala hra na lov štvané zvěře. Nic nebylo platné Magdino opakované prohlašování, že vše, co jí její milovaný Koen způsoboval, bylo jen a jen na její žádost, Koen byl nemilostně odsouzen a to ve stejné soudní síni, kde předtím jako soudce působil on.

Netvrdím, že je to výjimečný film, ale za podívání určitě stojí, herecké výkony jsou skvělé, a přesto že snímek má spíš takovou televizní formu, režisér se nebránil ani exploitačním záběrům, bez kterých by to snad ani nešlo, ale jsem si jist, že vše je natočeno tak, aby to běžného diváka příliš nešokovalo. Také si myslím, že tento snímek není určen jen lidem, kteří žijí v BDSM světě, protože tento snímek, jak už jsem předtím uvedl, je především o lásce, která hory přenáší, o lásce v dobrém i ve zlém, o lásce pevné a v oddanosti oděné.



Rozloučení s Belinkou!

25. února 2016 v 13:22 | AkasAkim |  Úvahy a články
Nikdo tu nemůže být věčně, ani člověk, ani pes. A mě teď nezbývá nic jiného, než se rozloučit s pejskem, o kterém jsem už vám tady jednou vyprávěl. Jmenovala se Belinka a její osud nebyl vždy lehký, spíše naopak. Snad o to víc mě bolí, že tento tvoreček opustil tento Svět. Také mě trápí, že jsem s ní v podstatě nemohl ani pořádně rozloučit, jelikož její páníček se více, jak před rokem odstěhoval. Možná i právě proto píši tento článek. Co mě může těšit, je fakt, že je její dospělý život prožila v pohodě a v "luxusu" snad tedy alespoň trošku zapomněla na útrapy, které ji nadělil osud v podobě zlého člověka, který se o ní nebyl schopen postarat v jejím mládí. Belinka skonala stářím, prý už nebyla schopna ani pořádně chodit a tak kamarád přemýšlel o jejím utracení, ale Belča ho svým skonem předběhla. Byl to úžasný pejsek, respektive fenka, tulivý medvídek a obrovský mazel. V pokročilém věku to už byla taková důstojná dámička, kterou nic nerozhodilo. A mě tedy teď nezbývá nic jiného, než ji poslat pomyslný polibek na rozloučenou. Dál už nic psát nebudu, protože pro slzy nevidím, jen ještě připojím ten článek minulý, který popisuje její nelehký osud a to, jak se k mému kamarádovi vlastně dostala.


Jak to bylo s Belinkou!

Tak tedy, jako každý člověk i já mám několik přátel, se kterými se scházím a mám je rád. Tato událost se odehrála před lety. Byla to krásná doba, někteří s nás ještě studovali, jiní už byli zapojeni do pracovní činnosti a nějaký ten nezaměstnaný by se taky našel. Spojovalo nás přátelství ať už ze základní, či střední školy a někoho jsme zkrátka jen tak potkali. Měli jsme oblíbené místo, hospůdku, kde jsme se scházeli a jak říkám, bylo to studijní, či po studijní období a tak jsme se náramně bavili. A tak jsme jednoho víkendového dne seděli opět na svých místech, ale několik členů naší ekipy nedorazilo v domluvenou dobu, tudíž jsme jim volali. "Jo, jo, jsme ve vedlejším městě a sedíme u piva, Míša potkal tátu, tak nás pozval na panáka, ale dorazíme nejbližším vlakem", zněla odpověď. Nezbývalo, než čekat. Doba ubíhala, minuty se změnily v hodiny a tak se volalo znovu. "Jo, škyt, už sedíme ve vlaku, škyt, za chvíli jsme tam", ozvalo se s aparátu. "Ty už nedorazí", mudroval kámoš, "jsou hotový a mají to přes celý město, budou rádi, když dojdou domů". Rozhodli jsme si tedy dát ještě jednu rundu na dobré spaní a jít domů. Když jsme dopili a chystali se zaplatit, otevřeli se hospodské dveře a do místnosti se "vplazilo" několik lidí. O tom, že je cesta velmi vyčerpala, nebylo pochyb. "No vy vypadáte, ani nevím, jestli vám naleju", komentoval číšník formu příchozích. Nakonec nalil. S napětím jsme čekali na vysvětlení. "Musel jsem odvést psa babičce", znělo vysvětlení. "Ty vole, ty přece nemáš psa", vehementně jsem oponoval. "Teď už jo, škyt a vůbec panáky všem", zněla odpověď. "Jasně, dáme panáky, oni ji chudinku hrozně týrali, my ti to vysvětlíme zítra, až přijdeš k nám", ozvala se kámoška a nedalo se přehlédnout, že se jí derou slzy do očí. Tak jsem radši souhlasil a šel na toho panáka.

Další děj trošku přeskočím, jednak to pro náš příběh není vůbec důležité a hlavně jsem nedělal nic, za co bych se měl stydět. Druhý den po porci vývaru a silné kávy jsem se vydal ke kámošovi, aby mi konečně vysvětlil, co se včera vlastně stalo. "Podívej, jmenuje se Bela, před hodinou jsem ji přivedl od babičky". Před sebou jsem uviděl improvizovaný pelíšek a v něm na mě vykukuje Belinka. Lidi, tenhle pohled bych vám nepřál, to že to je pes, respektive fenka bylo poznat jen podle hlavy, zbytek těla byl jen kost a kůže, no prostě hrůza. Jen jsme se všichni na sebe podívali a už nám tekly slzy. "No on Míša potkal tátu a on mu řekl, že jeho kámoš má doma psa, kterého týral jeho majitel, chce ho odvést do útulku, ale jestli ho chcete, může být váš", vzlyká kámoška. "Tak jsme si ji vzali a postaráme se o ni, po víkendu s ní dojdu na veterinu". A jak se řeklo, tak se udělalo, šlo se k veterináři, ten řekl, že jí musí nejdřív trošku vykrmit, že je tak hubená, že jí nemůže dát ani injekci. A tak Belinka začala jíst, bylo to komplikované, protože ona pochopitelně všechno hltala a pak to zase vracela, takže se jí žrádlo dávalo opravdu po malých dávkách, aby si tělo pomalu zvykalo. Pochopitelně, že chudinka neměla ani žádné návyky, takže to bylo chvílemi hodně krušné. Ale netrvalo dlouho a situace se začala rapidně zlepšovat. Ukázalo se, že Belča je za normálních okolností naprostý mazel. Asi si chce vynahradit ten předchozí život, tak se mazlí na počkání. Je pořád u kámoše a všichni ji obskakují. Teď už je s ní taková dámička, nic ji nerozhází, no prostě zlatíčko. Akorát kámoš musel za prací do vzdálenějšího města za prací, takže už ji moc nevídám. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.

Závěrem chci říct, že je mi fakt líto, že mezi námi jsou takový chudáci, kteří tohle dovedou. Dnešní svět je fakt krutý, každý si chce urvat co nejvíc, čímž ale lidstvo ztrácí cit a ničí tím vše, co mu bylo dáno přírodou, tedy inteligenci a moudrost. Trošku se bojím, že za pár let se budeme chovat hůř, než zvířata. Už teď to tak někdy vypadá.






Nenávidím tě!

20. února 2016 v 13:21 | AkasAkim |  Poezie
Bláhový sám se svým strachem,
už nedivím se vlastnímu stínu,
že tak prchá před mým srdcem
krvavě zmáčeném krutostí viny
okořeněné tupostí nepoznaného,
poprosím o odpuštění ještě dřív,
než má pěst bez výčitek a krutě
ozdobí, Bůh ať se nedívá, tvou tvář
beránku boží ty vinou nepáchneš,
však čistý též nejsi, leč horko těžko
dá se ti to dokázat a prokázat tak
tvé na povrch neprosáknuté hříchy,
odlesk zrcadla již nezadržitelně
chrlí má slova o nenávisti, již stěží
dokážu to tajit, nenávidím tě,
jak prosté jeví se to vyslovit a
hláskovat to písmenko po písmenku,
ty jsi zabil nevinného, hluchého,
za omluvu neber, že byl to opilec,
smradlavý prostopášník bez domova,
však tvá těžce vydělaná vata
nedává ti právo se nad ním povyšovat,
cena lidského života je nevyčíslitelná,
před Bohem byli jste si rovni,
ač on stál na chodníku a ty pyšný páv
opilý, co Dán řítil ses v korábu silnicí,
pak už jen tupý náraz a muž skonal
tvou rukou, jen se nevymlouvej,
soudce ti napařil rok a půl v chládku,
výhodná koupě, dostal jsi to v akci
a za dobré chování do roka a do dne
už byl jsi opět volný, jak opeřenec,
čas zeptal se tě tváří v tvář,
"přemýšlel jsi o svém činu, chlape?"
ty jsi jen lehce podumal a přihnul sis,
smích ti barvil líce do růžova, jak
prasátku, co netuší, že ho popraví,
ty však bát ses nemusel, otrnulo ti,
jen pár let uběhlo, co usedl jsi za volant,
jen o něco méně opilý, než tenkrát a
při své drzosti, dítě, holčičku desetiletou,
usadil jsi vedle sebe na sedadlo smrti,
s úšklebkem, s květinou v ruce
přišel si přát k narozeninám, jářku,
bohaté dárky koupil jsi, to
nechat se ti musí, ale omlouvá tě to?
Bůh byl na straně dívenky, ne na tvé,
když nedovolil další neštěstí.
Já plno hříchu ve svém srdci mám,
přesto pocit mám, že právo mám
na výčitky a trochu té nenávisti,
tak tedy nenávidím tě, to si piš!!!

Věnováno M. K.


Omlouvám se všem blogerům a blogerkám, za tak nenávistný počin, ale tohle stigma mám v sobě několik let, je to o člověku, kterého jsem opravdu neměl rád a to do té míry, že mi dělalo neskutečné problémy už jen pouhé sdílení stejné místnosti. Jeho arogance, povýšenost a lpění na jediné hodnotě v podobě peněz mi neskutečně drásaly nervy. Dnes se s ním již na štěstí stýkat nemusím, ale do dnes je to má noční můra. Tahle báseň je také o snaze o odpuštění, respektive o pokusu mu odpustit, ale přiznám se, že se mi to, jak vidno, moc nedaří. Omlouvám se tedy za tolik hořkosti, ale berte to tak, že jsem si potřeboval trošku ulevit. Křičící

Čaj o páté a flaška rumu k tomu

15. února 2016 v 17:03 | AkasAkim |  Poezie
Zpoza hvězdných stínů,
co ciráty dělají s každým paprskem,
toulám se vesmírem, sám,
znaven a vykořeněn, však,
doufaje drze v další laskavý úsvit,
stáčejíc chmurné myšlenky
k otázkám sporu
mezi ohněm a vodou,
nemyslím na dny včerejší, ni dnešní
a budoucnost raději uvězním,
ano tak zpupně do zalepené obálky,
kterou nehodlám nikdy odeslat,
k smíchu je mi mé vlastní ego,
jenž modliti se touží při každém usrknutí,
hodit keksík do kafíčka a
jede se dál, nehledě na krev,
co rázem barví se emocemi,
použít lakmusový papírek coby důkaz žití,
po otázkách se nepídit, stejně
není dost otazníků, když slyšíš ticho
naložené do vlastní šťávy,
pak vtěsná se "vítej" a "sbohem"
do jedné krátké, bezvýznamné věty,
existuje vůbec nějaká věta,
která má nějaký význam, nebo jsou
slova jen projevem lidské bezcennosti?

Platonická láska jako pocit domova

11. února 2016 v 14:56 | AkasAkim |  Úvahy a články
Pamatujete si, když jste se poprvé zamilovali, třeba jen platonicky? Já ano, bylo to hned v první třídě, ta holčina se jmenovala, no ona se vlastně dodnes jmenuje Denisa, ach moje Deniska. Tenkrát byla malinkatá, droboulinká, trošku pobledlá, takový pískle, ptáče to bylo, jakoby právě vypadla z hnízdečka. Ale byla neuvěřitelně krásná, s jejími blonďatými vlásky si vítr hrál tak snadno, jak to jen šlo, byly lehčí, než to nejlehčí pírko na Světě a krásně voněly zvlášť, když si Deniska umyla vlasy, což bylo skoro každý den. A mě se tuze líbila, od začátku, od první třídy a čím jsme byli starší, tím se mi líbila stále víc a víc. Celé roky jsem se těšil do školy a to hlavně proto, že jsem věděl, že ji zase uvidím a bude mi dobře, co dobře, že mi bude krásně, nádherně a úžasně. A pak jednoho dne, to bylo myslím ve třetí třídě, nebo že by ve čtvrtý, ale to je jedno, to není důležitý, zkrátka jsem jí napsal dopis, znáte to, takový ten zamilovaný dopis o tom, že se mi moc líbí, že jí mám rád a že bychom se mohli odpoledne sejít někde venku a jít bobovat a sáňkovat, jo stalo se v zimě, ale tenkrát bývávalo v zimě hodně sněhu, i ve městech, ne jako dneska, kdy jsou rádi na horách i za pár centimetrů, tehdy bylo sněhu opravdu mnoho a všude. Tak jsem jí napsal tenhle milostný dopis a čekal, co se bude dít, připojil jsem k němu tehdy obligátní malůvku propíchnutého srdce, aby Déňa skutečně pochopila, co pro mě znamená, že na ní myslím, kudy chodím. A představte si, že ona mi odepsala, že mě má taky moc ráda, že na mě taky myslí a že tedy jo, že půjdeme sáňkovat. A tak jsme se pak ještě domluvili, že si vezmeme jen jedny sáňky a že na nich budeme jezdit spolu, hezky v tandemu a že si to moc užijeme. A taky jsme si to užili.

A pak se jelo na školu v přírodě. To už všichni spolužáci věděli, že spolu s Deniskou chodíme a tak, když jsme tam dorazili, začali se ubytovávat a rozhodovalo se o tom, kdo bude v jakém pokoji a s kým bude na těch 14 dní bydlet, tak se to zkrátka domluvilo tak, že já a moji kámoši jsme měli pokoj hned vedle holčičího pokoje, kde měla svou postýlku i Deniska. Učitelkám se to pravda ze začátku moc nezdálo, dívčí a chlapecký pokoj hned vedle sebe, ale však jsme byli teprve ve čtvrté třídě, tak co se mohlo asi tak stát? Tak s tím nakonec souhlasili a já měl svou lásku hned za zdí. A pak, když jsme chodili na vycházky, tak jsme se vždycky s Deniskou drželi za ruce, to učitelkám nevadilo, nebo si toho nevšímali, no ono těch "páru" ve třídě už bylo víc, ale všechno to bylo takové nevinné, dětské a platonické. Jednou, když jsme šli odpoledne na jednu z vycházek, nebylo moc hezky, bylo zataženo a sem tam i sprchlo, tudíž jsme všichni byli navlečení do pláštěnek a úči měli deštníky, na nohou jsme všichni měli gumáky, holínky chcete-li. Dodnes si pamatuji, že Deniska měla červené holínky, na kterých se smálo slunce, bylo mi to divný, proč na holínky malují rozesmáté sluníčko, proto si to pamatuji tak přesně. A jak jsme šli, ruku v ruce, tak do jedné té sluníčkovsky rozesmáté holínky se Denisce zatoulal jakýsi kamínek a vadil ji při chůzi. Nejdřív řekla jen "sakra, asi mám něco v botě," ale zkusila jít dál, po dvou krocích ale zjistila, že to nepůjde, že to něco musí pryč a tak mě poprosila, "hele, podrž mě, já si tu holínku musím vyklepat a musím se o tebe opřít, abych s sebou nešvihla." A tak se o mě opřela, já ji držel a přitom jsem myslel, že umřu štěstím, protože Denisa nádherně voněla a taky hřála jak kamínka, to jsem cítil i přes tu lehce zmoklou pláštěnku a taky jsem jakoby cítil, jak jí buší srdéčko, najednou té lásky prostě bylo víc, než může malý kluk zvládnout a mě se spustila slza štěstí a radosti, čehož si má láska díky bohu nevšimla, jen si vyklepala tu holínku, pak trošku zavrávorala, když si ji nasazovala, ale od toho jsem tam byl já, abych ji zadržel a zabránil tak jejímu pádu, pak se na mě usmála, zašvitořila "dík" a vlepila mi sladkou pusu. Lidi, mě se tou pusou úplně zatočil celý ten náš Svět, jak byla sladká a voňavá, normálně na mě přišli mrákoty a já měl co dělat, abych tam neomdlel. Musel jsem se hodně rychle sebrat, jelikož mě Deniska pobídla "pojď, nebo nám všichni utečou," a s tím mě zase chytla za ruku a vedla si mě cestou, necestou, zatímco já byl v nebíčku, v ráji a to jen proto, že jsem měl vedle sebe svou milovanou Denisku, ona v tu chvíli byla pro mě vším, mým životem a mým domovem. Ano, ona pro mě v ten okamžik byla mým domovem, ačkoliv jsme byli všichni na 14 dní poměrně daleko od rodičů a od našich domovů.

A v tom edenu, daleko od domova jsem byl celou školandu, měl jsem přece na blízku svou milovanou Denisku, se kterou jsme se při vycházkách drželi za ruce a sem tam si dali nevinně dětskou, přesto sladce chutnající pusu. To pokračovalo ještě nějakou dobu po škole v přírodě, ale jednoho dne za mnou Deniska přišla, ale to už nebyla sama, přišel s ní i Jirka a Deniska mi řekla, že mě má pořád moc ráda, ale že Jirku má teď o něco radši, že tedy bude chodit s ním. Jirka byl kluk, který se k nám, tedy do našeho města přistěhoval asi, když jsme byli ve třetí třídě a já ho do té doby moc neznal. Mě se v ten moment zhroutil skoro celý Svět, alespoň jsem měl takový pocit, ztratil jsem svůj domov bez domova a bylo mi moc smutno. Ale ven jsem s nimi chodil pořád, doufal jsem totiž, že se ke mně Deniska vrátí a hlavně jsem opravdu nechtěl přijít o její přítomnost. Navíc, uběhlo pár dní a já zjistil, že ten Jirka je super kámoš a že je s ním legrace. Na další škole v přírodě už Deniska chodila zas s někým jiným, ona byla skutečně neskutečně krásná, takže po ní šílel každý hoch ať už z naší třídy, jakožto i ze tříd vedlejších. Já už jsem na té další škole v přírodě též chodil s někým jiným, akorát už si nevybavuji, jestli to byla Jíťa, Blanka, či Jaruška, ale to už je vlastně jedno, vždyť to bylo všechno tak krásně dětsky nevinné. Jirka už také určitě někoho měl, s kým se mohl držet za ruce.

A jak to nakonec celé dopadlo, ptáte se? Inu s Jirkou jsme se skamarádili hodně, začali jsme spolu chodit ven i bez Denisky, když jsme pak dospěli, začali jsme spolu chodit na pivčo a on se stal jedním z mých nejlepších přátel i v dospělosti a to platí dodnes, i když bohužel nedostatkem času a vlivem okolností se nyní stýkáme už jen sporadicky, ale stále o sobě víme, navíc teď dokonce pracujeme ve stejné fabrice, takže se opět vídáme častěji, i když jen "pracovně." Ale to společné pivčo si alespoň jednou do roka vždycky dopřejeme. U pivka jsem se také jednou Jirkovi přiznal, proč jsem s ním začal kamarádit, že to bylo právě kvůli Denise, abych jí měl stále na blízku. A Deniska? No z té se stala magistra a tak se rozběhla za prací do většího města, ještě předtím, respektive v pubertě si také stačila uvědomit, že opravdovou lásku, tu partnerskou, erotickou dokáže dát jen jiné ženě, ano z mé první platonické lásky se tedy vyklubala lesbička. Vídáme se s ní na školních srazech a je nutno říci, že je to stále velmi pohledná, ba co víc, překrásná a navíc tuze moudrá žena. I jí jsme jednou u piva prozradili důvod, proč jsem se já s Jiřím vlastně začal přátelit, no nasmáli jsme se tomu tenkrát všichni tři.

A co vy, jaká byla vaše platonická láska, váš první domov bez domova?



S tebou

6. února 2016 v 15:41 | AkasAkim |  Úvahy a články
Člověk je pouhou figurkou fatálně trpící ztrátou vlastní, přirozené a pro přežití nezbytné identity. Ne, nechci a nebudu na to myslet, ani se tím jakkoli trápit. Budu raději snít, mé představy stočí se vilně k lásce a já budu si zvrhle představovat, jak miluji se s tebou, poté s tebou, pak s tebou, hned na to s tebou, posléze s tebou, po chvíli s tebou, další den pro změnu s tebou, za týden už s tebou, po měsíci s tebou, a až uplyne rok tak s tebou…

Věnováno vám mé milé, milené a milované blogerky!!!!! MrkajícíSmějící se



Subka sem, subka tam

3. února 2016 v 10:48 | AkasAkim |  Úvahy a články
Přátelé, všimli jste, co se poslední dobou zrodilo subinek? Je jich, jako much, rostou, jak houby po dešti, za chvíli jich bude víc, než migrantů, budeme o ně zakopávat. Zvláštní, nemyslíte? Ale je to fajn, lepší 100 subek, než jeden přistěhovalec (ano, jsem rasista a xenofob). Ještě k tomu jsou naprosto šílené, jedna si chce hrát na pejska, druhá zase na kočičku, spí pánovi u nohou. Dneska, aby se domácí mazlíčci báli o své misky, neb na ně mají zálusk právě tyhle praštěné subinky, za chvíli se o ty misky budou rvát, budeme pořádat zápasy, zvířátka versus subky. Bude to probíhat tak, že se někam v domě umístí miska s papáním a vítězem bude ten, kdo tu misku dříve najde. Zatím bych favorizoval animály, ale kdo ví, třeba se subkám časem vyvine čuch do té míry, že začnou své zvířecí soupeře porážet. A to pak bude průser, protože, jestli to takhle půjde dál, tak se subinky přemnoží a chudáci pejsci a kočičky budou o hladu, protože ty nenažrané a zdivočelé subky jim veškerou stravu vyžerou, jelikož při své hladovosti nezůstanou jen u misek, ale na důkaz oddanosti ke svým páníčkům, začnou lovit myši, krtky a jinou havěť. Už teď mi je té nebohé zvěřeny líto. Usmívající seUsmívající seUsmívající se

A proč všechno tohle vyprávím. No to přece proto, že mě poslední dobou nic kloudného nenapadá. Má poezie, zdá se, vám moc nevoní, ale to máte smůlu, jsem bez inspirace, potřebuji řádně zlíbat múzou, dokud se tak nestane, budu psát jen špatnou poezii, případně podobné ujetosti, jako je tahle. S vyplazeným jazykem

Závěrem si ještě dovolím upozornit, že toto je láskyplný článek, nechť je tedy chápán jako projev lásky a vřelých citů ke všem subinkám, které mě navštěvují. Jste všechny nádherné a já vás mám moc rád, všechny, no fakt. Vaši páníčkové se díky vám musí právem dmout hrdostí a pýchou. Mrkající

I Started A Joke + Easy + Evidence + Stripsearch + Ashes to Ashes

2. února 2016 v 14:07 | AkasAkim |  Videoklipy
Faith No More jsou taková klasika, záruka dobré hudební kvality. Jsem si jist, že kdyby chtěli, mohli by sekat jeden hit za druhým, cpát je do hitparád a televizních show a vydělávat na tom balíky. Ale oni to nedělají, jsou poctiví, skromní, i když tak talentování. Jedou si to svoje, mají své fanoušky a vědí, že jsou uznávaní.

Malé přiznání - jsem čistě heterosexuálně zaměřen, nicméně na Světě je pár mužů, kteří mě svým způsobem přitahují, působí na mě charismaticky a svůdně. A právě Mike Patton, zpěvák Faith No more je jeden z nich. Snad je to právě jeho charisma, které mě nutí na něho zírat s neskrývaným údivem, on má v sobě zkrátka něco navíc a je jedno, jestli je za uhrančivého elegána v košili a saku, nebo za rockového bohéma ve vytahané mikině. Je to všechno napsané do jeho očí, smutně agresivních, uhrančivých očí a pochopitelně též je to slyšitelné v jeho nezaměnitelném hlase. Ach já mu závidím, také bych chtěl takhle působit… Aby bylo jasno, v tom prvním klipu (cover Bee Gees) ho neuvidíte, jen uslyšíte jeho hlas, v dalších klipech už si ho můžete vychutnat i obrazově. Smějící se