Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Březen 2016

SOS (Protivenství andělské lidskosti)

29. března 2016 v 11:59 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Když neměl co pít, lokal moč opilých žen v domnění, že se opije, což se mu nedařilo. "Ulam mi prosím má křídla a dovol mi zemřít, již nemohu dál," požádal tedy svého přítele. Ten mu však tuto službu neposkytl, nedokázal to, ač se snažil sebevíc. A tak chodil po Světe dál, až jednoho dne mu byl osud nakloněn. Pod tíhou všech okolností zkrátka zešílel. A teprve potom uzřel anděl anděla.

Velikonoční koleda

28. března 2016 v 11:29 | AkasAkim |  Poezie
Dívko, ženo, holčičko,
daruj mi svoje vajíčko,
za to své dám ti na žužlání,
k tomu klobáska je k mání,
potom za kratičkou chvilinku,
budeš mít na jazýčku nadílku.

Smějící seSmějící seSmějící se

Krásné a veselé Velikonoce




Esence tvé vlhkosti

24. března 2016 v 11:30 | AkasAkim |  Poezie
Svážu si tě já miláčku,
budeš viset na háčku,
provázky tě obejmou,
s pečlivostí dojemnou,
tvému hříšně voňavému tělíčku,
dopřeji jen tu nejlepší rákosku,
vím, zazpíváš, jak anděl,
až s chutí seřežu ti prdel,
vosk zkrášlí tvé krásné kozičky,
prst zkušeně vsunu ti do pičky,
a že jsem jak ten Všeználek,
užije si i tvůj božský análek,
usměješ se na mě už s prosíkem,
půjdu na tě s rektálním kolíkem,
bude to tak snadné přece,
pak nabobtná ve tvé řitce,
aby to nebylo líto bradavkám,
skřipce na ně hravě nandám,
tortura, důtky, bičík, rákoska,
jsi moje neukojitelná násoska,
jen místo flašky chlastu bolest máš,
temnotu světla rozkošnicky užíváš.

Šetrnost milování

21. března 2016 v 11:31 | AkasAkim |  Poezie
Pouze, když miluji se,
čas plyne volně a spravedlivě,
pouze, když miluji se,
získávají slova správný význam,
pouze, když miluji se,
svítí slunce jasně a bez zaurdění,
pouze, když miluji se,
tečou řeky vstříc svému osudu,
pouze, když miluji se,
tyčí se skaliska hrdě a rituálně,
pouze, když miluji se,
vesmír neprostupuje nicotou,
pouze, když miluji se,
má nádech a výdech svůj smysl,
pouze, když miluji se,
nebojím se života, ani své smrti
pouze, když miluji se,
netoužím povrchně se opájet,
pouze, když miluji se,
plá temnota svůdným světlem,
pouze, když miluji se,
vnímám sebe jako součást Světa.

Ahoj, chcípni!

18. března 2016 v 20:44 | AkasAkim |  Videoklipy
Je to slizký, je to slizký, je to slizký. Ale parádní. Nevinný



Zkus to novu Aničko!

15. března 2016 v 11:36 | AkasAkim |  Poezie
Usmyslí si Andulka,
že chce do nebíčka,
za pomocí vibrátoru,
sledujte tu potvoru,
baterky jsou vybité,
2 tužkovky proklaté,
spěchá do obchodu
a šatí se za pochodu,
na půl žerdi kalhotky,
vítězně svírá baterky,
Vietnamec se usmívá,
na Aničku se podívá,
ta si už uvědomuje,
že tu něco nehraje,
že při té vší panice,
dildo má furt v ruce.



Komedie života

10. března 2016 v 17:02 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Láska je ta nejtěžší a chronicky neléčitelná nemoc a to jednoduše proto, že po ní všichni touží. Proč mé srdce koupe se v pocitu přeplněnosti láskou, když mé zahořklé já to vnímá tak, že pokud nebudu milovat všechny ženy Světa, je to totožné, jako bych nemiloval žádnou? Nač jsou pak všechny ty snubní prstýnky a rozličné obojky, když to jednou zcela vyprchá? Proč Svět tak smrdí pomíjivostí? Já chci milovat každou ženu Světa, všechny, bez rozdílu, hubené i tlusté, vysoké i štíhlé, v rozkroku vyholené i ty s bobříkem, roztoužené paničky, co šukají jen s nudy, stejně tak jako ty zakomplexované rádoby ošklivky z páté cenové, co si potají a v šeru místních záchodků myjí frndy u špinavého umyvadla a přesto jim ty pičky mnohdy voní líp, než těm zaprodaným dámičkám a zlatokopkám, které mají pleťový krém na ráno, jiný na dopoledne, odlišný k obědu, další na odpoledne, o večeru a noci nemluvě. Na ženy myslím pořád, celý svůj bídný život na ně myslím, i na ty co jen potkám na ulici, v parku, v práci, nebo cestou vlakem. Představuji si, jaké s nimi musí být krásné milování, představuji si ten jejich slastně a rozkošně udivený výraz, který ženy mívají, když špička mužského falusu hrdě a ztopořené snaží se probojovat hrdlem jejich lasturky. Pak myslím na to, jaké jsou asi v životě, jak hluboce umí milovat a jestli vůbec, nebo to jsou kentauřice, které o lásce jen smýšlejí, ale které jsou stejně jako muži ovládány svými neukojitelnými pudy a vše ovládajícím chtíčem. Myslím na ženy, když jím, když pracuji, když pouze jdu, nebo někam cestuji autem, myslím na ně na toaletě a dokonce i ve spánku. A až jednou na ně přestanu myslet na tu jejich posvátnou vůni, která svádí tak, až i Slunce se z nebe sklání, aby si přivonělo, tak teprve potom zemřu, budu do hrobu dán, aby červi mohli hodovat, nebo nechám dát své tělo na vědecké účely, aby zvrhlé a v klínu zvlhlé studentky medicíny mohly lascivně slintat nad mou dětskou obrnou stiženou a po smrti vonící tělesnou schránkou a budu doufat, že se mezi nimi najde nějaká ta neodpaněná nekrofilka, která se pod rouškou noci vkrade za mnou, s boxu vytáhne mé mrtvolně fyzické já a dopřeje mi, ručkou svou hbitou ještě jedno poslední číslo, jde-li to vůbec, přičemž se i ona vrhne své všemi živly vesmíru ovládané tělíčko do náruče hříšné ipsace. Ale do té doby vás budu milovat, všechny, jednu vedle druhé, ani jednu víc na úkor ostatních, protože jinak by mě žití ani zbla nebavilo.

Prosím za odpuštění beránka božího za ty plky, ale on nejlíp dobře ví, že něha někdy tuze bolí.



Pro tu červeň beránčí

6. března 2016 v 16:59 | AkasAkim |  Poezie
V předvečer trpkých snů,
snažím se rozdmýchat naději,
foukáním do chladem ztuhlých dlaní
beránků s vlnou v barvě červánků,
tak jako kdysi a tak jako tenkrát
honí se po nebi zahalené v téru noci,
nevšímaje si tíhy denních zpráv,
hvězdám na truc a nepolapitelně
bloumají časovým horizontem, v dáli,
ačkoliv blíž, než by poutník doufal,
když hledí skrz jizvy do tváře osudu,
který kaboní svůj stařecký obličej,
přesto mu vlídnost šibalsky světélkuje
v očních terčíkách mířících a měřících
snad každému stejně, a když ne,
tak se pro to ten náš svět nezboří,
však nezoufej a do nebe nevolej
pro trochu té boží nespravedlnosti,
vždyť na Zem přišel jsi jen a jen
pro jedno políbení a jedno pohlazení
a to už bylo ti vyplaceno, tak
hni se mulo, lemro hříšně líná,
fronta je dlouhá, copak to nevidíš,
já špulím rty, ač do hvizdu mi není,
kapky buší na vrata slzných kanálků,
odvaha má bagáž pekelně těžkou,
vláčím se s ní štrekou kamennou
křížem krážem krajem nehostinným a
nabádám hvězdy, ať mi na tu cestu
posvítí alespoň ještě o krapítek víc.