Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Únor 2017

Neptej se osudu!

16. února 2017 v 12:36 | AkasAkim |  Poezie
Zastav se pane prosím,
nech v písmu vrásčitém,
jež v tváři tvé uvidím,
černým uhlem zapsaném,
přečíst si jen veršů pár,
přece nepřemůže tě lakota,
poskytni mi to, co dar,
dobře víš, že nejsem asketa,
srdce mám veskrze prázdné,
duše má zhýralostí vře,
o tom pochyby nejsou žádné,
v tom smyslu není pře,
vždyť paměť tvá bezednou jest,
kdo chlubit se tak může,
tak prozraď mi jen jedinou zvěst,
nikdo se toho nedomůže.

"Díky" ti pane za bolestnou zprávu,
co po tobě nevědomky vyprosil jsem,
tělo mé nyní vězí v černém hávu,
srdce mé ztrátou volá, žalostný vjem.

Ctnost hrubiána

15. února 2017 v 10:13 | AkasAkim |  Poezie
Tvoje potutelně smutné oči
do hávu rozkoše obléknu,
jen co den překulí se do noci,
s výsadou patřící jen pánu
svážu si tě chtivě, horlivě a hravě,
na oko brániti se budeš,
durdíš se, jako dělo by se tak právě
to ruce mé pevné přidusí tě,
srdce mé plesati bude vážně
ta významná slova miluji tě,
tvé tělíčko na pokraji vášně,
v plamenech rázem ocitne se,
krček tvůj i tvá rozžhavená šíje,
mysl tvá už touhou zaplaví se,
šťávičky, co nepozřela by Dyje
s klínu tvého povalí se zurčivě,
k orgasmu už nebude daleko,
práci odvedu s razancí, pečlivě
ty moje na věky milá subinko.

Hle

14. února 2017 v 9:36 | AkasAkim
Hle, podívej, v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí, když těla jejich nahá, v sobě propletená vášnivě, v řece lásky a vzájemné odevzdanosti voňavě se topí.


Chladnokrevnost osudu

12. února 2017 v 20:23 | AkasAkim
Titěrnou klíčovou dírkou
plačky zkoumám duši tvou,
přetéká bolem, hněv boží,
jelikož touhou jasně hoří
plamenem modravým,
jen sotva uhasitelným,
snad i ty prahneš snově,
zoufale, hltavě a dravě
po moji úzké blízkosti stejnou,
měrou bohémsky nepřebernou,
jakou trýzněna je pro všechny dny,
duše má sklíčená, jen tiše vzhlédni,
s bezbřehou naivitou kráčím,
v heřmánku denně si ji máčím,
bych utišil tu žalost pálící,
obtočenou vatou žhnoucí
a v piruetách dupající
po plátně symbolizující
naše po siamsku propojená,
přesto na míle odloučená,
v poutech kovaných trpící,
těla naše nahatá, souznící.

Nihilistický žabikuch

3. února 2017 v 13:21 | AkasAkim |  Poezie
Do noci teskně volá
po hvězdách blouzní
ostří zostra tupí se
v kaskádách plyne
odvahy drze nemaje
bojácně souží se
vlastní otupělostí
skrz mraky ceděnou
výsostně napěněnou
smetanově našlehanou
krvavě rudou ranou
brodí se s úlekem
soutokem své viny
pozřené s hltavou péčí
kapky krve elegantně
v ránách už netančí
bolest palčivou necítí
pro chlad ocelový, co
v pažích trne mu hojně
oddychuje pro kvalt
mašinu ženoucí kamsi
kdesi, kdosi a cosi
jitra zvětralá studem
a pokřivenou morálkou
v lidskosti zrozená
peřina červánčí jest
s kloubu vykloubena
výraz tváře ceny pozbyl
to tvé neukojitelně věčné
dnes, včera, zítra stejně
nemělo nikdy významu.