Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Červenec 2017

Antibible

21. července 2017 v 12:02 | AkasAkim |  Poezie
V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
jimiž božstva samozvaná
vládnou tak krutě despoticky,
že touha věřit je svázaná,
jako by to mělo být navždycky,
však není tomu tak milý človíčku,
to přec už dlouho moc dobře víš,
uchovej v sobě pohanství jiskřičku,
plameny poznání v lidech rozpálíš.

Za 5 minut u Tesca!

18. července 2017 v 19:19 | AkasAkim |  Úvahy a články
Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.

Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.

Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.
Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.

Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.

Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.

Dědeček Smradoušek

17. července 2017 v 12:52 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.
Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.
Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Kamenem na nebe nedohodíš

3. července 2017 v 10:50 | AkasAkim |  Poezie
Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,
pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

3. července 2017 v 10:44 | AkasAkim |  Poezie
Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
skrz clonu myšlenky,
touhou ostře zvonící,
chtíčem libě vonící.