Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Září 2017

A bude svatba (tedy byla svatba)

21. září 2017 v 11:26 | AkasAkim |  Poezie
Jednou, tenkrát, kdysi, dávno tomu je,
to vylezl jsem tehdy právě ze své sluje,
tu lísteček ze stromu padati jsem spatřil,
ač jsem pecivál, tenkrát jsem vám nelenil,
inu zvedl jsem ten spadnuvší vzkaz kouzelný,
po větru nesl se ten dopis snad shůry seslaný,
a na mou věru, že nelžu vám, bylo v něm čitelně napsáno,
že svatba bude, že už to tam mají zlatým písmem zapsáno,
no divte se mi, já vám zíral, zrovna jak ten výr,
že prý naší Lucinku bude si brát hejsek Bohumír,
aby to prý nebrali na lehkou váhu a pro velkou slávu,
rozhodnuto bylo, že darem dostanou prcka, no Olivu,
nečilte se na mě, to já jen, aby sranda byla velká,
všem vám je přece jasný, že myslím tím Oliverka,
co vám mám povídat, netrvalo to až tak dlouho,
událo se vše, co do toho lístečku bylo vepsáno,
osud karty míchá a taky díky Bohu, Oliver je zdravým čiperou,
ten rošťák mrňavej se rozhodl přijít na Svět ještě před svatbou,
všichni víme, že mělo to tak být, a je to tak správně,
popřejme těm třem, nechť mají se v životě jen krásně,
vyloučeno též není, znáte přírodu, tu nenechavou potvůrku,
však nemusí dlouho trvat a Olík může mít brášku, či sestřičku,
důležitým faktem, pravdou nehynoucí a věcí více, nežli jasnou
že tahle rodinka, prozatím tříčlenná, opájí se nesmírnou láskou,
a proto v ten velikánský a slavný den, kdy bere si jeden druhého,
popřejme jim lásku, zdraví, štěstí, pohodu a hlavně vůbec nic zlého.


Věnováno Lucii a Bohumírovi Holmanovým. Miluji vás, oba. Líbající




Pravda občas nevítězí!

15. září 2017 v 12:36 | AkasAkim |  Úvahy a články
Říká se, že když se člověk zamiluje, tak pro lásku nevidí a neslyší. Dá se s tím souhlasit, nebo ne. Sledujíc své okolí, shledal jsem v podstatě dva typy lidí. Jedni se opravdu zamilovávají bezhlavě, pokud do "toho" spadnou, jedou v tom na plno. Hledí na svůj protějšek, jak na svatý obrázek, vnímají jen to hezké, pěkné a nádherné. Negativní věci a náznaky jakéhokoliv nesouladu jejich právě prožívaného vztahu nevnímají. Ti druzí si svou zamilovanost také užívají, ale na rozdíl od té první skupiny, vidí věci střízlivěji, nezaslepeně, reálněji, chtělo by se říci. Z vlastní zkušeností vím, že do té první grupy patří spíše ti mladší ročníky, kteří si toho ještě moc neprožili a svět vnímají z pozice naivních adolescentů, jednoduše, růžově. Starší ročníky jsou přece jen opatrnější, což ale rozhodně není pravidlo. Znám spoustu "zkušených" osob, kteří se zkrátka vrhají do každého nového vztahu se stejnou naivitou, jako do toho prvého. Já se řadím spíše do té druhé skupiny, ačkoliv v rámci zachování duchu upřímnosti, musím přiznat, že je to občas příšerná fuška. Co naplat, láska je mrška tuze vábivá, svůdná a lákavá, často se jen stěží odolává. A co vy, do jaké skupiny patříte vy?

Já se však chci věnovat dané věci spíše z té druhé strany, z pozice nezúčastněného sledovatele. Zajisté jste se v oné situaci ocitli již několikrát, mnohokrát. Vaši příbuzní, kamarádi, přátelé, známí se zabouchnou a vy jste blízkými svědky jejich zamilovanosti. Jen svědky! Tudíž vidíte věci s nadhledem a reálně. A tak se vám zákonitě stane, že pochopíte věci, které zúčastnění přehlédnou, případně si onen fakt nepřipouští. Určitě to znáte, najednou se jeden z párů začne chovat snad jen nepatrně jinak, což může znamenat v podstatě cokoliv, ale vy máte pocit, že ona změna chování musí být způsobena určitým poklesem vřelosti jednoho k druhému. Začnete v tichosti špekulovat. "Má jinou (jiného), miluje ho (ji) ještě, chce od něho (ní) odejít, přizná se mu (ji), bude to vůbec řešit? Ve vás to začne hlodat, máte tendenci danému páru pomoc, řešit situaci, kterou oni si jako pár zatím vůbec nepřipouští. Může být ale ještě hůř. Co když se ti dva k sobě vůbec nechodí, spíše spolu bojují a jsou spolu jen silou vůle? Nebo už spolu být nechtějí? Ještě horší, než váš vnitřní pocit, jsou skutečné a nepřehlédnutelné (z pozice svědka) náznaky, vysílané vědomě, či nevědomky. Zajisté víte, o čem hovořím, z ničeho nic je jeden z páru o mnoho častěji přilepen na display svého mobilního telefonu, na který mu chodí x zpráv, po jejichž přečtení se jen ztěžka brání rádoby nevinnému culení a svému protějšku však "chladně" vysvětluje, že to je přece kolega(gyně) z práce a že řeší věci výhradně pracovní. Vy však již víte, že tomu tak není. Ovšem, může být ještě o mnoho hůře. Jeden z páru si vás totiž může vzít jako své "rukojmí." Chce se s tím druhým rozejít, neví, jak to udělat, případně k tomu nemá dostatek sil, je to jednoduše zbabělec a tak dává svému okolí jasně najevo, že je vše jinak. V nepřítomnosti svého "protějšku" flirtuje s opačným pohlavím, případně rovnou a na férovku přijde na sraz s vámi třeba do hospůdky s někým, koho oficiálně představí jako kamaráda(ku), kolegu(gyni), vám je již ale jasno, že tomu bude jinak, neb se k sobě chovají o mnoho důvěrněji. Účelem tohoto trapného chování je naděj, že vám to docvakne, druhé polovičce to nabonzujete a on(a), už jen při vzájemné konfrontaci onen zálet, či paralelní vztah jen přikývne a docílí tak vytouženého rozchodu. Připadá vám to jako podraz, jako slabost a nízkost lidského charakteru. Souhlasím, jak jinak to nazvat? Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je tato situace krajně nepříjemná, být stavěn do pozice bonzáka, který hlásí své(mu) kamardce(dovi), že ten druhý už s ním být asi nechce a že již má dokonce patrně někoho jiného. Do pozice donuceného práskače jsem byl naštěstí zatím v životě postaven jen jednou a mohu vám říct, že jsem si nevěděl rady, nakonec jsme to jako parta přátel zvládli a byť neradi, "dopomohli" jsme danému páru k "vytouženému" rozchodu, v současné době jsou oba znovu zadaní a velmi spokojení. Já osobně jsem si s této situace odnesl zkušenost, že i v člověku, který je léta šťastný a zamilování, se může leccos zlomit a on počne hledat cestu životem po boku někoho jiného. Vždycky by ale měl mít v sobě tolik síly, aby se dokázal podívat tomu druhému do očí a říct mu, jak se ve vztahu cítí. Je tomu už několik let, co se tento konkrétní příběh odehrál, hořkost jeho konce však v sobě máme všichni dodnes.

V tomto případě nakonec pravda skutečně zvítězila, jindy bývá ale krutě poražena. Z počátku jsem vlastně ani nechtěl zmiňovat žádný konkrétní případ ze svého okolí, ten článek měl být zkrátka o tom, že je mnohdy celkem obtížné sledovat zamilovaný pár a vidět, jak se jejich vztah mění, nebo již od začátku skřípe. Člověk má vlastně jen dvě možnosti, buď zůstane němým svědkem tekoucích událostí, nebo se tu a tam, snaží tyto události usměrnit tím, podle jeho mínění správným směrem. Upřímně vám povím, že dříve jsem se považoval za usměrňovače, v současně době jsem ale raději němým svědkem. Ono se totiž občas i stává, že pletete-li se do cizího vztahu, vina neúspěchu padne nakonec na vaší hlavu. Je dobré říci svůj názor, ale ještě lepší, je v pravý moment ustoupit a dovolit dvojici, aby si danou situaci vyřešili jen skutečně mezi sebou. Láska je sice hluchá a slepá, to však může být přihlížející svědek též. Nikdy totiž zcela neodhadne situaci, ačkoliv máte dojem, že je vám vše jasné.

A co vy, jste raději usměrňovači, nebo němí svědci? A proč? A proč ne?

...Světlo vaše...

14. září 2017 v 20:39 | AkasAkim |  Music


K sobě se obraťte a na sobě pracujte jako na odkazu universální moudrosti. Jedině v sobě samotném může člověk nalézt neklamnou útěchu, kterou nic jiného na světě nedá a dát nemůže. A dojdete-li svého cíle, v lampě vaší moudrosti se rozžehne světlo, které neplane, světlo, které nehoří a před nímž žádné temnoty neobstojí. A vaší ruku vyzbrojí nezbadatelná prozřetelnost podivuhodným žezlem, jež je realizací moci a současně i opory. A tehdy nebude vaše oči děsit blýskání efemérních světlušek v temnotách soudobého kalu. A tento svět stane se vám personifikací věčně proměnné a přitom věčně stejné báje. Čisté a syté zázračnými barvami jako pohádky, jež jste slyšeli za svého dětství, když se tichým večerem nesly zvuky klekání. Od jednotlivců musí vzejít světlo celému světu. Světlo vaše.

Lvmen poslouchám bezmála 20 let, velkolepost, rozmanitost a obsáhlost jejich hudby mě vždy udivovala. Pokaždé, když je poslouchám, mám pocit, že zraji coby člověk, mám totiž pocit, že o jejich muziku se mohu opřít a tóny jejich skladeb mě ochrání před vším zlým, ačkoliv to nejsou písně na první poslech přívětivé, mě jejich mohutnost a majestátnost doslova léčí. Jsou zkrátka boží, letos vydali po letech novou desku, fyzicky jen na vinylu. Radost s nového počinu ale kalí fakt, že v kapele došlo k dalšímu úmrtí jednoho z členů. Že by název nového alba "Mitgefangen Mitgehangen", což v překladu znamená "S kým tě chytnou, s tím tě pověsí," měl mít fatální následky?