Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Říjen 2017

Světlo, tma

27. října 2017 v 13:04 | AkasAkim |  Poezie
Žárem do mrtě vykořeněné duše
pálíš i to poslední stéblo,
kterého ses stejně vždy pohrdavě
odmítal chytit, nepři se,
kopeš, dávíš se něhou ze slevomatu,
pach hrůzy v nebesích zrozené,
láska na inzerát hoří líp, než kerosin,
ty však nikdy nevzlétneš,
přestože křídla pořídil sis v konzumu
s flaškou levné pálenky, s úšklebkem
lokáš vlastní beznaděj coby
vizi předem promarněné budoucnosti,
v kapkách v šitých do víček očních
vzteky vyrveš a roztříštíš skrz skleněný plást,
modlíš se ze zvyku, z principu, nebo jen
z trapného pocitu opodstatněného,
případně v opičce si pořízeného strachu,
smrdíš nejistotou a to se trestá životem,
jenž vyměnil jsi v zastavárně za smrt,
pohledem do očí, žensky rádoby nevinných
žehnáš, doufaje v alespoň v jediný
pravý důvod vlastního upotřebení,
každý lok vychutnáváš si jako poselství,
ty však pádem klesáš ještě dříve, než
rty stačíš omočit si ve vlastní šťávě,
propadáš se skrz pohrdavě a zpupně
tvářící se rozkoš, slízanou kdesi a komusi
z jeho tíhou života ustarané tváře,
roboticky usrkáváš sklenku za sklenkou,
pro kvalt kolotočem roztočený boj,
netroufáš si už ani na moment snít,
světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma.

Ve tvé náruči nestárnu, neumírám

17. října 2017 v 14:57 | AkasAkim |  Poezie
Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
v úsměvu tvém přímo před sebou,
zrcadla magická, do tvých očí,
co dary nebeské po Luně se svezou,
vnořena jsou a nikdy se nemračí,
přestože po odpočinku touží,
únavou zmožené čočky po hříchu
točící se jako kolotoč, krouží
měkce a hebkostí podobny mechu,
v tu chvíli já, zhýralec a nemrava
kvapně po objetí tvém hlasitě volám,
úkosem hledím doleva, doprava,
v náruči tvé voňavé útěchu hledám,
doufaje při své prostopášné drzosti,
že slova má, nezkušeně veršovaná
darují ti přehršle romantiky i radosti
přesto, že jsou občas tak neřestná.

Věnováno Elizabeth

Blonďatý andílek

9. října 2017 v 14:31 | AkasAkim |  Poezie
Slova hedvábná budu tiše vkládat
pečlivě do rytmu dechu tvého
milováním sladce ozvučeného
snad podaří se mi tě rázem vlákat
výčitky nemusíš trápit mysl svou
s úmysly čistými spěchám tě konejšit
rovnováhu duše a těla chci nastavit
věř mi, zabere to jen chvíli malou
v náruči své roztoužené schovám si tě
v písmenkách šesti skrýt se dá tvá radost
pro štědrost já však nikdy nešeptám dost
oči tvé ohnivé křičet budou slovo "ještě"
to slůvko, co vpité máš do zorniček očních
tak rád vidím tě tetelit se blahem a touhou
masáží tantrickou prožiješ rozkoš blaženou
jsi má večernice, co účastní se rejdů nočních.