Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Prosinec 2017

Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...

29. prosince 2017 v 11:48 | AkasAkim |  Poezie
Být obdarován hmotným dárkem je radost, ale je-li člověku (vlku) věnováno něco tak jedinečného a vřele výjimečného, jako jsou slova do veršů spletená, je to štěstí několikanásobné. Snad jsem si ani tento dárek nezasloužil, ale havrani-princezna byla patrně jiného názoru. Přiznám se vám, že mě její slova dohnala až k pláči, co dojetím zvonil, ano až tak moc mě její slova zasáhla. Ačkoliv jsem již tak učinil, přesto jí ještě jednou velmi děkuji. Tvá slova jsou pravým balzámem pro mou rozervanou duši. Jsi jednou z mých hvězd po nočním nebi tančící.


Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...


Probudil ses jednoho mlhavého rána,
divil ses, nebyla ti známa
skutečnost, žes´ ty byl jiným,
sám sebou, mezi svými.

Dostal jsi dar, co jiní nedostanou,
zrozen jsi byl hvězdou dokonalou,
ona ti vdechla život dravý,
chtěla, abys ji co noc zdravil.

Z magie, svitu a tmy spletla ti osud,
dala ti mrštnost do slov, rychlost do obratů,
do srdce žár, do tlapek něhu,
celý se ztrácíš na bílém sněhu.

Čarovná lucerna tvé kroky vede,
zachránit před nimi však tě nedovede.


Věnováno Akimovi

Louskáček

27. prosince 2017 v 16:12 | AkasAkim |  Poezie
Jsem obklopen vakuem,
je přeplněné slovy,
objímají mě, pevně,
v okamžicích,
jako když luskneš prsty,
lusk
lusk
lusk,
smíření?
Dokážu se smířit se smrtí,
když jsem nebyl připraven se narodit?
lusk
lusk
lusk
horkost srdce tepe a pluje
skrz krvácející prázdnotu,
myšlenky se hemží rozpolceností,
milion let na mrknutí oka,
zase máš děravé punčošky drahoušku,
lusk
lusk
lusk
vesmír je škraloup v mléce,
rozpíná se a je těžké ho vypít,
stejně jako vyznat lásku někomu, koho opravdu miluješ,
lusk
lusk
lusk
morální kredit kolem nás a v nás?
Výsměch,
bulvár si s tím poradí,
meleme maso do zbytků, duševní jatka,
utíkat nemá cenu,
ten příběh nikdy nekončí, protože nikdy ani nezačal,
světlo tmu nepohltí a tma světlu neublíží,
lusk
lusk
lusk
párátka došla, tak se s tím nepárej,
lusk
lusk
lusk.

PF 2018

20. prosince 2017 v 12:01 | AkasAkim |  Úvahy a články

Průzračnost brutality

16. prosince 2017 v 11:43 | AkasAkim |  Poezie
Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám s vámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
své city neovládám už drahně let,
toulám se, já bláhový, líně peklem,
přec pod klenbou nebeskou sním,
když na dotek mám kupu hvězd,
v ošatce je zdlouhavě přebírám,
častokrát si ruce těžce spálím, však
nezoufám si, o pomoc již nevolám,
chráním tak svou duši křehkou,
ve svěráku ji mačkáním hýčkám,
na konec duhy už nedohlédnu,
zrak sklopím, zřím skelný vodopád
ve víru paprsků světelných točící se,
světlo je lež a tma kurvou falešnou,
lákadlo, sladce svůdná bytost,
chladná, jejíž polibky chtivě pálí,
modlitby rozšafně rozsypávám,
zrnko po zrnku, čas už nevnímám,
tikání hodin stalo se nesnesitelným,
tiše jen zvedám ruce a dobrovolně
páchám svůj existenciální atentát.

Co kdybych nešel dnes do práce?)

14. prosince 2017 v 20:07 | AkasAkim |  Poezie
Ze studánky tvé, ách,
milostná rosička
ulpěla mi na rtíkách,
je to jen chvilička,
tuhle kapičku tvou,
chutnající po vínu,
směnil jsem za svou
bělostnou smetanu.

Mohl jsem jít dneska do práce,
ale proč bych to asi dělal?
Milování je přece větší legrace,
dovolenku jsem si napsal.

Ona

11. prosince 2017 v 10:29 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Na hraně

4. prosince 2017 v 17:03 | AkasAkim |  Poezie
Chtíč rozškrábal mé ego
do krve
vytéká z něj
a hraje všemi barvami
duha by mu mohla závidět
tomu mému egu, kurva
ale ne, počkej
všechno je přece krásné,
nebo to tak alespoň někdy vypadá.
Podívej, zas padá…
bílej sníh
vločka za vločkou snáší se
…nepadá…
v tanci kolébá se
a skoro i voní
ty voníš po medu
tvůj klín tak voní
mám tě na prstech
budu tě tam mít, i když se umeju
v tanci kolébá se
je to tak magické, až to bolí
u srdce, víš, andílku
ty tak podmanivě voníš, celá.
Lásko, lehni si ke mně ještě na chvíli
já už pak budu muset jít…
bože, je tak svůdná
nahá
krůpěje touhy zdobí její svatyň
coura, bohyně, andělská pokušitelka.

Hamižník

2. prosince 2017 v 12:59 | AkasAkim |  Poezie
Dneska lakotnou náladu mám,
tak sobě samému báseň smolím,
tu náhle v myslí své rozeznávám
kontury úsměvu tvého, milá, sním
o něm přece tak zatraceně dlouho,
vteřinu po vteřině, hodinu co hodinu,
vůni tvou s květů stírám má touho,
snad stydět bych měl se pro tu vinu,
chamtivost zatemnila na okamžiků pár
myšlenky mé divoké, tobě náležející,
v tichu slyším horkost tvého dechu, žár
z nitra ženského po hříchu rozpalující,
vřelost polibků tebou vzácně darovaných
i hřejivost pohledu, v němž tonul jsem rád
dopadnou mi brzy ve vločkách sněhových
na jazyk drze vypláznutý pro nebeský řád,
až venku budu stát zmrzlý až na samou kost,
či cestou s putyky, ve které neduhy si léčím,
dobře víš, já pro nespravedlnost mám zlost,
však přísahám, že časem se snad polepším,
i ta moje náladička už se mi trochu zlepšuje,
tak ve mně prosím nehledej jenom lakotu,
tyto verše nechť jsou jednou provždy tvoje
lásko má, já klaním se ti pro tvou dobrotu.