Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Leden 2018

Čeho se bojíš? Nikdo není dokonalý!

28. ledna 2018 v 14:50 | AkasAkim |  Poezie
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.



Vlčí vnitřní hlas

20. ledna 2018 v 13:01 | AkasAkim |  Poezie
Vzácný drahokame,
dovol mi prosím křídla tvá zlámat,
obnažím v mžiku sebe i tebe,
časem proletíme spolu,
na oltáři rozkoše budeme jásat,
o tvou touhu pečovat budu,
vezmu ji za svou, ty víš, že unesu ji,
vábit nekonečně dlouho tě budu,
na perutích Pegasů vyzvednu naději,
netvrď mi, že oči tvé vyhaslé jsou,
v tom pravdu nehovoříš,
já démonem jsem, vlkem,
slepcem nejsem, ne snadno mě ošálit,
v modlitbách posečkej chvilek pár,
jen pro teď na záda se ladně položíš,
já, vlčí veličenstvo ovinu se pak
kolem tvé oku ladící nahoty,
city mnou zmítají, stejně jak s tebou,
zkus popřít to dívko a se lží tikat zase si budeš,
ústa nabídni mi, já vezmu je s sebou
do krajin tajemných, v lákadlech sladce usneš,
že na výběr ti nedávám, vyčteš mi zajisté,
já na obranu svou uvedu jen slov pár,
jsem dravec, zvíře lesní, vlk, to je již jisté,
křídla ti zlámu, v útěku snadno zabrání ti žár,
jenž z očích mých plá od rána do noci,
pochop to konečně, již není ti pomoci.

Kouzelný vrch

19. ledna 2018 v 17:05 | AkasAkim |  Poezie
Jaro s létem snoubí se,
ruku v ruce s podzimem
kynou zimě na pozdrav,
čas plyne, ten vrtošivě
smí se smát na celé kolo,
neb čas ten přece času má,
kolik jen se mu zamane,
to stěžovat si klidně může
kdo chce, je-li mu libo
a třeba i u soudu nejvyššího,
ale platné bude mu to jistě,
jak mrtvému zimník hřejivý,
čas je totiž pánem svého času,
volna má, kolik si sám určí a
tak takhle lumpačí, společnost
mu právě dělají ti čtyři nezbedové,
jaro, léto, podzim, zima,
to on se protiva někdy vleče,
až z toho jednomu rostou vlasy
na jeho po čertech ustarané hlavě,
jindy zase neposedně kvapíkem
šine si to jako by si najednou
samotného Notuse osedlal, to se pak
našinec pro změnu nestíhá otáčet,
ohánět, a má pekelně na pilno,
aby stihl všechno, co vykonat chtěl,
to potom láteří, hořekuje, lamentuje,
nadává, jak vůbec nic nestíhá a že
mu život protýká mezi jeho prsty,
jenže stejně s tím hovno nadělá,
když jaro s létem snoubí se…

Záludnost pozůstalosti

15. ledna 2018 v 11:24 | AkasAkim |  Poezie
Štěstí běhny z oka mi kape,
přec mám v srdci trn
z hvězdy zatoulané,
mamonem poblázněné,
z popudu mrtvé něhy,
blázne, samotáři
osamělostí zpustl jsi
a tak klenba nebeská
padá k zemi, smůlovatě,
z temným žuchnutím,
neónem září ten věčný
dekadentní chrám,
nám lidem kdosi sebral korunu
poslání a sebezapření,
ne sami jsme si ji ukradli, ta
plamenem ohnivým teď hoří,
poslouchej stříbřenko má, vláčná,
vnitřní hlas po větru šeptá mi
zkazky prozřením zvonící,
já však stále nemám šajn,
kdo Ábel je a kdo Kain.

Na hodinách absolutní nula

11. ledna 2018 v 16:23 | AkasAkim |  Poezie
Lhostejná mi je hořkost lecjaká tíživá,
poduškou voňavou jsou mi slova tvá,
ve tvé přítomnosti blahosklonně hřejivé,
libozvučným tónem znějí mi věty vábivé,
z tvých úst vyřčených, tvé libé rtíky,
co chutnají mi jako nejsladší dortíky,
hřejí se o plamínky uličnicky vyskakujících,
z pod víček tvých kaštanů, snově hnědých,
bláznivinou omáčených v maně nebeské,
v každém zvířeti najdeš kus duše lidské,
bratři vlci vyjí k Měsíci veršíky teskně milostné,
na místečku tajném svůdným oparem zamžené,
běž ženo, dívko, anděli a hledej je, ty smíš,
ve svém objetí je při troše štěstí brzy ucítíš,
já mezi svými bratry, svorně hledíme Luně vstříc,
prahnu po tvé náruči, po ničem netoužil jsem víc,
oči touhou planou, tělo zjizvené mám pokryto srstí,
lidskost na první pohled ztratila se v přemíře neřestí,
tobě však dobře známo je mé tajemství staleté,
do dotyků rukou a tanců obnažených těl zakleté,
hřích s nevinností boj svádí, srdce se ale náhle protnula,
hodiny přestaly odbíjet, na ciferníku svítí absolutní nula.

Kukadla slibem žhnoucí

5. ledna 2018 v 11:19 | AkasAkim |  Poezie
Kukadla nevinná,
jako pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v dívčím pokojíčku,
každý se hned ptá,
co za aroma a vůni to asi být může,
vždyť voní to víc, než nejhezčí růže,
ona se jenom usmívá,
jsou jí pro smích všichni nic netušící hosté,
co k ní na návštěvu přišli dneska již po sté,
žhnou kukadla zářivá
a ještě nevinnější úsměv zdobí její líčka,
to co pokojem voní je její orosená pička.

Chladivé ostří do slibu ukryté

2. ledna 2018 v 12:09 | AkasAkim |  Poezie
Perly slz v kapičkách zakleté
lámou se v temných odrazech
obrazců skrz mračna viděné
havraní křídla v pahýlech
kvetou přes nedostatek čiré vody
jen z lávy lidské naděje
srdce a kříž zas řeší své neshody
černý kámen bortí ideje,
když usadil se kdysi v duši tvé
jen z půli lidské královno noci
rány sypané solí jsou již celistvé,
přesto od bolesti není ti pomoci
to zdá se na dotek první, ruce tvé
tikají pozpátku chaoticky ostří ledovou
svázané jsou, křič, zakletými říkadly
v uzlech lámou všechnu radost chladivou
Svět voní i páchne různými lákadly
snad pro sliby falešné topíš sebe sama
na proroky zítřků lepších nevěříš
k Luně kanou krůpěje dívčí, jsi dáma
v rozpuku, poupě, ať sníš či bdíš
poklonou zdravíš hvězdy mávnutím slzném
přes den ukrýváš bolest svou marnivou
v paprscích Slunce učíš se žít v rozpuku plném
pro hříšnost slibů v sobě dusíš lásku šálivou.


Dedikováno HP