Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Březen 2018

Pouze nahý oltář je ten pravý

30. března 2018 v 11:29 | AkasAkim |  Poezie
Tělo tvé vysvlečené,
oltář můj tak vzácný
zas je mi pro dnešek
i pro zítřky odepřen,
příliš dlouhé jsou dny,
když modlit se k tobě,
serafínko má nebeská,
modlit se k tobě nemohu,
zlobíš se na mě právem,
to pro dychtivost po tobě
ztratil jsem snad hlavu
a srdce mé, pohleď, vejpůl,
z nepravostí mě podezříváš
a pravdu máš bezpochyby,
to věru popřít nedokážu,
přesto, nezavrhuj mě zcela,
je mi nad Slunce jasno, že
nejsem ten pravý a dokonalý,
jen prosím zůstaň se mnou
v mé blízkosti i do budoucna,
naději, byť jen maličkou udržuj,
abych spatřit tě mohl opětovně
nahou, krásnou, svůdnou a
samou roztoužeností voňavou.

Drtírna

28. března 2018 v 19:13 | AkasAkim |  Poezie
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš a víš,
že vždy je v tom nějaké ale.

Ahoj vykroucenej!

27. března 2018 v 11:53 | AkasAkim |  Úvahy a články
Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.

Tak tedy, začnu jedním zážitkem, tedy příhodou, která se mi kdysi stala. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální hlouček adolscentů. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, jsi na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít," říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to co se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? Možná, bylo toho fakt hodně. Za zmínku stojí, že nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly vždy plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat kriplíku? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že v klubech a na koncertech se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které má chuť se se mnou pomilovat. Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? Navíc jsem objevil svou tajnou zbraň a tou je psané písmo, to ovládám, řekl bych na výbornou. Možná vás to překvapí, ale na Světě je tolik krásných žen, které si rádi píší při zlobení. S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?

Vůně kávy

24. března 2018 v 13:40 | AkasAkim |  Poezie
Konečně ji položil hlavu do klína,
sedí na pohovce a je oblečená,
zatím,
on leží láskyplně vedle ní, zcela
nahý,
je mu krásně, je šťastný,
veškeré hrůzy tohoto Světa
jsou rázem nenávratně ztraceny,
nebo alespoň úplně zapomenuty,
najednou se cítí naprosto bezpečně,
výjimečně osvobozující dojem,
miluje ji, nebo je jen zamilován,
poblázněn?
Neřeší to, je mu přece tak nádherně,
začíná se hladit,
dole,
hledí ji zpříma do očí,
topí se v nich,
ona vnímá jen jeho obličej,
ví, že po ní touží, tak mocně,
však ona po něm též šíleně
prahne,
rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.
No teda?
Kávové aroma ze zapálené svíčky
čechrá atmosféru v místnosti,
plamínek svíčky se jen lehce naklání.

Stesk na averzu známky

22. března 2018 v 20:35 | AkasAkim |  Poezie
Na reverzu známky
tužkou obyčejnou
ukryl jsem ti vzkaz,
že miluji tě prostě,
přesto víc, než vřele,
sám nejsem si jist,
zda konám správně,
tu známku nalepil jsem
pečlivě a důkladně
na obálku dopisu,
který nemohu ti poslat,
přec mlčky jsem to slíbil
tobě má milovaná múzo,
jen malou chviličku poté,
což mě o to požádala,
též bezhlasně, my oba,
pamatuješ miláčku?
Slzu na krajíčku jsme měli,
ačkoliv ty jsi neochutnala mou
a já nepoznal jsem chuť té tvé,
pak řekla jsi potichoučku,
"uvidíme se brzy, brzičko",
ale já snad již tenkrát
tušil jsem "sbohem" ve tvém hlase.

Slzy a krev odsouzence

19. března 2018 v 19:42 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Drahá Blaženko,

sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.

Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.

Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?

Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.

Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.

Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.

Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.

Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.

Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.
Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.

Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.

Bezcitná

17. března 2018 v 12:00 | AkasAkim |  Poezie
V tom největším pajzlu
sex na špinavém hajzlu
není to kaviár, ba ani lanýže,
ale z polévky čínské
za bůra z chodníku zvednutého,
koupené v potemnělé večerce
smrduté víc, než ten
zasranej hajzl v tom pajzlu,
kde uženeš si chlamydie,
nebo i něco ostřejšího,
budeš-li mít "kliku",
též najíš se do sytosti,
když trápí tě hlad.

Ta tvoje buchta, to je tedy něco!

16. března 2018 v 13:35 | AkasAkim |  Poezie
Upečeme si spolu wi-fi koláč,
korpus bude kvalitní, plný zdvořilostních frází,
samotný koláč bude zdobený
našlehanými zprávičkami a sextingovými vzkazy,
sníme ho spolu virtuálně,
bez objetí, bez polibků, bez vůní, bez doteku,
nebude to ono, ale alespoň se nenadrobí.
Nebylo dřív líp ty moje provoněná kobylko?

Antikult (nářky satanistovy)

13. března 2018 v 10:35 | AkasAkim |  Poezie
Svévolně odevzdávám mysl svou
do vzpomínek pečlivě zabalenou
ve prospěch nadvesmírného chaosu,
doufaje, že jednou, v daleké budoucnosti
pochopím snad alespoň elementární vizibilitu
ukrývající se v neutuchající agonii lidského konání,
posléze s pokorou, byť s nevýslovnou radostí
proměním tělo tvé nahé v ireligiózní oltář,
se kterým před zraky štěstím plačící Luny,
apokalypticky oslněn a osvícen ohněm Eliášovým,
ve jménu všeprostupující krásy, přítomností násobené,
beata est vita conveniens naturae suae,
jen pár dní před úmrtím, obcovati budu.

Maska v moři hříchu

5. března 2018 v 14:40 | AkasAkim |  Poezie
Snad všechny dary širého Světa
vyměnil bych za nebeskou modř
zdobící tajnosnubně tvé zorničky,
pohled tvůj přímo zvoní magií,
tak kouzelný je a čarovný ještě víc,
jak příjemná a snová musí být možnost
projít se alespoň na chvíli ve tvých stopách,
či ve tvém pokoji nechat se zamknout
a vidět vše na hladině modravé
do tvých očí voňavě rozmíchané tak půvabně,
že z toho krásně hřeje u srdíčka, patrně
svatozář zdobí tvůj šibalský úsměv,
ten pojistkou pravdy musí být a zárukou snu,
v němž svlečenou chci tě vidět až na kost,
v tichu užívat si budeme tu podivnou lásku,
co obklopuje náš ve významu lásky ukrytý prostor,
toť otázkou času a touhy ponechat v tichu
tu bláznivou dobu, která více, než večírkem je,
ty přece dobře víš, že trpět se dá i krásně,
nejtemnější hvězda praví, že nic není nemožné,
mluvme o bolesti, na kterou jsi zvyklá, tak
lehni si ke mně a lži mi sladce o citech svých,
nebo hrát můžeme tu hru na pána a jeho poddanou,
jestli chceš, dobře víš, že rouhavé řeči to nebudou,
činy naše stanou se rázem nějakou velikou odměnou,
je tak snadné setřást tu nemoc a nazvat srdcem
čistou pravdu, oblékni si modré šaty a vyslov
klíčem houslovým chlácholivou modlitbu,
že nikdy nenecháš mě v nouzi, to jsou věci,
které slyšel jsem v posvátné aule našeho štěstí,
má milá, pro mě zrovna zrozená malá patnáctiletá.

Věnováno Kejm