Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Ona

17. dubna 2018 v 19:49 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Čas snad vůbec neplyne, když zavřu oči, vidím ji stále, i po těch měsících a letech, má duše očividně pořád hoří plamenem, snažím se ji uhasit, ale alkohol, zdá se oheň spíš rozdmýchává. Podepisuji opět to, co už dvakrát bylo signováno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama