Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Červen 2018

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

25. června 2018 v 12:18 | AkasAkim |  Poezie
Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
v očích tvých krásy Světa jas,
tvá rosička ze studánky voňavá
bude na den moje vodička živá,
tvůj dech stane se mým vzduchem,
úsměv propluje modravým nebem,
pospěš si, neotálej a neváhej,
než do hrobečku mě položej,
nemusím být tebou,
jen už chci být s tebou.


Můj ty oh
(Somnia)

Nemusím tě znát,
jen už chci s tebou být,
alespoň na krátký čas,
než budu v zemi hnít.
Zřím v očích tvých
krásy Světa jas,
už s tebou chci být zas a zas.
Tvá rosička
ze studánky voňavá
živá vodička,
cítím, jak mnou cloumá.
Tvůj dech
se stane mým,
tvůj úsměv
ve světle vidím.
Pospěš si,
neotálej a neváhej,
než do hrobu mě položej
a ty nevrzneš si.
Nemusím tě znát,
sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

Lolita

23. června 2018 v 12:28 | AkasAkim |  Poezie
Předtím, než usnu dnes večer
a oči své v temnotě utopím,
v záři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
tak magickým kouzlem, co zraky
mé ponoří do snů tajuplných,
magicky čarokrásných a vzácných,
v myšlenkách pohladím tu tvář,
i v červáncích plachostí obarvenou
ji bez meškání a vřele políbím,
ty v pelíšku svém, v ten samý čas,
snad zachvěješ se žárem blahodárným,
to když po paměti na svých bedrech
ucítíš hřejivou náruč paží mých,
pro tebe rozpažených má malá Lo,
hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

18. června 2018 v 12:03 | AkasAkim |  Poezie
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

15. června 2018 v 12:10 | AkasAkim |  Poezie
I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.