Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Červenec 2018

Kožený nápřah

30. července 2018 v 16:25 | AkasAkim |  Poezie
Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
přímo tě svírám ve své náruči
tak pevně, jak to jen jde,
ani nehledím, zda dýchat můžeš,
činím tak do foroty pro chvíle,
až budeš zase pryč a já znovu
budu se cítit sám a opuštěný,
snad působím co ješita, ale
roztoužený muž přece musí
jevit určité známky sobeckosti,
jak může být za beránka, když
on je tady a ty někde tam,
v dáli, za horizontem, v nedohlednu,
vždyť dál už jen Slunce musí být,
či Venuše, ze které prý pocházíš,
anděli a ďáble v jednom těle,
jak můžeš být tak daleko, když
slyším tlukot srdce, v němž alespoň
nepatrně titěrné místečko
pro mou maličkost snad nalezneš,
skoro cítím tvou vůni a na rukách
ještě rozeznávám přítomnost
pokožky tvé a ani se neodvažuj
pomyslet na to, čím ústa má oplývají,
rty mé zvlažují zbytky té lávy, již
studánka tvá darem poskytla mi
toho dne a noci, kdy úplněk
slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,
to zas jednou Bůh raději se nedíval.

Luně

27. července 2018 v 17:04 | AkasAkim |  Poezie
Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
slyš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

23. července 2018 v 11:05 | AkasAkim |  Poezie
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
vzduchem nese se modlitba,
kdo mi na můj morytát odpoví,
ví kdosi, kde stala se chyba?

Ten děla to a ten zas tohle

21. července 2018 v 13:18 | AkasAkim |  Úvahy a články
Již dlouho jsem nezplodil žádný názorový článek a tak se o to pokusím právě teď. Tak tedy, jedním ze základních motivů lidské existence by měla být osobní realizace. Já se nyní zaměřím na realizaci pracovní.

Každý z nás se musí nějak živit, pokud tedy nespoléhá jen na sociální dávky a státní příspěvky. Jsou povolání, ke kterým lze a dle mého názoru by se i mělo přistupovat jako k poslání. Ano, mám na mysli vědce, lékaře, záchranáře, hasiče, policisty a tak dále. Je už pak na každém jedinci, jestli své zaměstnání jako svá poslání skutečně vnímají. Následují povolání psychicky a fyzicky velmi náročná, zde bych zařadil horníky a zaměstnance v různých továrnách, elektrárnách a v provozech, kde při sebemenší neopatrnosti, či zanedbání pracovních úkonů, ale také třeba i vlivem špatných okolností a nešťastnou náhodou může dojít k újmě na zdraví, případně i k úmrtí. Pak jsou pracovní pozice, řekl bych běžná, kam lze zařadit většinu výdělečné činnosti, od řemeslníků, pracujících ve službách a například prodavačů v obchodech. Na některé druhy zaměstnání se veřejná společnost kouká trošku s despektem (např. popeláři, výkopové práce aj.), jiné jsou dokonce vnímány spíše s notnou dávkou pohrdání (prostituce, porno průmysl). Proč ale opovrhovat těmito lidmi? Někdo nám ty vrchovaté popelnice vyvést musí, že? A nebuďme pokrytci, jestli se občas jukneme na nějakou tu prasečinku, musíme počítat s tím, že tu sprosťárničku musel logičky někdo natočit a někdo v ní vystupovat. Někdo to zkrátka dělat musí, dalo by se říci.

A teď trošku vážněji. Zvláštním druhem profesí jsou ta, která mi připadají naprosto zbytečná a mnohdy mě i obtěžují. Začnu odlehčeněji a úsměvně. Jsme národ úředníků, jak známo. Na konci loňského roku jsem díky Bohu byl již naposled u komise ČSSZ (Česká správa sociálního zabezpečení) ohledně nároku na důchod, který mi byl k mé radosti ponechán, a též mi bylo doporučeno, abych si opětovně požádal o průkaz výhod ZTP, který mi byl před lety odebrán. Na dotaz, zda budu muset znovu oběhávat všechny lékaře, jsem byl uklidněn, že stačí podat žádost na Úřadě práce. Na příslušné dveře pracovního úřadu jsem tedy klepal už zhruba za 15 minut, vyzvedl si formulář a hned po Novém Roce jsem na stejné dveře klepal znovu, to už ale s vyplněným glejtem a s fotkou, na které mi to až neuvěřitelně sluší. Bohužel mi ale bylo řečeno, že fotku zatím nepotřebují, že to musí poslat na ČSSZ a až potom se bude vidět. Inu čekal jsem, zhruba čtvrt roku, poté se písemně ozvali s tím, že na průkaz mám nárok a bude mi tedy vystaven. Znovu jsem tedy ťukal na stejná dvířka, kde mi ale po odevzdání mé úchvatné podobizny bylo řečeno, že ten plastový průkaz se přece musí nějak vyrobit ne? A že pak musím dorazit zase, tentokrát však do jiných dveří. Z práce vím, že výroba podobného průkazu zabere maximálně několik minut, ale budiž, čekal jsem tedy dalších 14 dní, ale stálo to za to, no, i když… Po čtyřech měsících jsem tedy vítězoslavně držel v ruce svůj ZTP průkaz. Pak mi ale spadla brada. "Máte ještě nárok na kartu do auta, kvůli parkování, když vás někdo poveze a tak, ale to musíte s fotkou na sociální odbor Městského úřadu, tam vám ji vystaví," usmívala se na mě úřednice. A já si uvědomil, že jedna malá průkazka a jedna o něco větší, papírová zaměstná v podstatě 5 lidí, v pěti kancelářích, na třech různých úřadech. No uznejte, není nám tady blaze?

Nyní už ale zcela vážně chci zmínit povolání, která se jen nejeví jako zbytečná a nepotřebná, ale ony taková zkrátka jsou a je velmi smutné, že jejich provozování postiženým lidem vážně ubližují, nebo jim alespoň otravují život. Nejprve k tomu otravování. Znáte to, jste v práci anebo doma něco kutíte a najednou vám zvoní telefon, neznámé číslo a vy už víte, že tento telefonát bude zcela zbytečný a jeho realizace bude ztrátou vašeho času. Můžete zvonění ignorovat, ale vám to nedá, co když je někdo z blízkých v nouzi a volá z půjčeného telefonu? Mačkáte zvedací tlačítko a už slyšíte, "Dobrý den, já jsem ten a ten, zástupce firmy blablabla a budu vám mlejt hovna do hlavy, abyste si pořídil něco, co fakt nepotřebujete." Jasně, stačí zavěsit, poslat milého zástupce firmy (či operátora) do řiti, ale proč tohle sakra vůbec existuje? Hele popeláře se většina z váš štítí, ale co si mám myslet o člověku, který vystudoval střední, nebo i vysokou školu, aby se živil tím, že cpe lidem věci, které nepotřebují a nechtějí? Dobrá, telefonáty jsou otravné, ale stiskem jednoho tlačítka se dá situace vyřešit. Mám tu zkušenost, že věta "jsem v práci a už mi nevolejte," celkem zabírá. Může ale být hůř, s lidí se dost často stávají skutečné hyeny. Ano hyenismus, jak jinak nazvat to, když se studovaný člověk nechá zaměstnat u firmy dodávající domácnostem například elektrickou energii a plyn, vytipovávají si staré zákazníky konkurenční firmy a s falešným průkazem za ně se vydávajíce, nutí podepsat ty nebohé a sotva mžourající stařečky přecházející smlouvy se záminkou, že se jedná o nový ceník společnosti stávající plný zajímavých slev. Nepřijde vám to až zvrácené, že tyto mnohdy vysokoškolsky vzdělání zaměstnanci podstupují firemní školení, jak z těmito chudáky hovořit, jak vystupovat a jak se k nim chovat? Dovolím si být vůlgární, raději dám polibek opilému a umouněnému kopáči, než bych podal ruku téhle vysokoškolsky vzdělané svini. Takovému hajzlovi bych narval jeho maturitní vysvědčení, či vysokoškolský diplom do zadnice tak hluboko, že by mu předem vložený konec lezl krkem.

Chápu, že každý se musí nějak živit, ale proč se snižovat k takovým podlostem a kruťárnám? Každý se z náš se přece může živit poctivě, že?

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

18. července 2018 v 18:39 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.

Hořkosladký štípanec

11. července 2018 v 19:52 | AkasAkim |  Poezie
Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.