Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Červenec 2018

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

Včera v 18:39 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.

Hořkosladký štípanec

11. července 2018 v 19:52 | AkasAkim |  Poezie
Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.