Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Prosinec 2018

Člověk vzpřímený?

Čtvrtek v 11:59 | AkasAkim |  Poezie
Mysl bez poskvrny,
přesto samý šrám,
stesk lemující dny
v duši usadil se nám,
ostřím jizví ji krustu,
bolest zoufalstvím projde,
broušení diamantu
bez stigmat se neobejde,
srdce trýzněno jest samotou,
beznaděj krvavý odstín dolije,
ikony válečných hrůz nahotou
falešnou něhou lid nepřebije,
skelná tříšť kalí slzy v očích,
odlesky snů mlhovinou zmámeny jsou,
místo jmen čísla na zápěstích,
výměnou za hrdost vzpomínky nesou
samozvaní zástupci pána tvorstva
prapory a erby, ubohé symboly nadutosti,
zabíjení pro moc a další zvěrstva,
na krásy života zapomnělo se, z hlouposti.

Květomluva

10. prosince 2018 v 11:36 | AkasAkim |  Poezie
Svíce hoří
plamenem silným,
stín vesele komíhá se,
líčka v barvě červánků
lemují rety smějící se štěstím,
pak kdosi foukne,
plamen bázlivě zachvěje se
a v jednom mžiku
navždy uhasíná,
rakev zdobí věnce, pentle a stuhy,
lilie, gerbery, růže, karafiáty,
náruč chryzantém též nechybí,
zemřela mladá a náhle,
písmo zlatem zdobené
žene proudy slz
do očí zdrceného manžela
a k smrti vyděšeného dítka,
nebyla dokonalá,
snad měla i milence,
ale o mrtvých jen dobře.

Adam a Eva

8. prosince 2018 v 11:36 | AkasAkim |  Poezie
Něco málo z mého archivu, listopad 2015



Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže ničit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

Kalíšek

6. prosince 2018 v 11:38 | AkasAkim |  Poezie
V srdci tvém
kapička touhy
zrodila se
s první hvězdou večerní,
dítko usměvavé
do snů vběhlo za soumraku
a já vášní vlákán,
vstoupil jsem v náruč
voňavě horkou a žhavou,
až dech se mi zatajil,
ovinula jsi mé tělo,
hřích sevřela jsi v klín
a příliv vláhy poskytla mi,
šepot slůvek švitořivých
přerostl v malebné tóny
milostných vzdechů a stenů,
kvítky čerstvých polibků
z pomyslného paloučku
po hrstech sbíráme
a jeden druhého
jimi láskyplně zahrnujeme,
mé já uzamklo se uvnitř
tvého vroucného jsoucna,
aroma zurčícího milování
pro tuto chvíli šatí nás,
vzájemně hýčkáme se nahotou,
fantazií něžně kolébáni jsme,
blaho čeří zabarvení not
polapených láskou tajnosnubnou,
žízeň po čiré rozkoši
roste každým momentem,
pohled do nedočkavých zrcadel,
sousoší do sebe zaklenutých těl,
velkolepostí chrámů proměněných
v jedno upřímné,
požehnané my
společný příval emocí,
mžitky oči škádlící,
hřejivé chvění,
pocit vzájemného odevzdání se,
Eden, nirvána, rajská zahrada,
cesta do nebe,
co v peklo snadno promění se.

Instantní ostří

4. prosince 2018 v 12:27 | AkasAkim |  Poezie
Poezie není mrtvá a nikdy nebude. Je stále dost mladých, šikovných a talentovaných básníků a básnířek, kteří se nebojí psát otevřeně a zcela upřímně. Jednou z nich je B. R., což je shodou okolností velmi dobrá kamarádka Lucienne, jejíž dílo mě inspirovalo k napsání "Lístečku". Její spolužačka píše také skvěle, možná ještě o něco temněji, než Lucienne. První báseň, kterou jsem u B. R. četl, nese název "Krabice vzpomínek" a Světě div se, stalo se mi něco podobného, jako předtím u její kámošky. Po přečtení mi také rovnou začaly naskakovat v hlavě verše, psal jsem je do komentáře bez jakékoliv vědomé kontroly, zkrátka, to co mi v mysli vytanulo, to šlo rovnou do komentu. Později jsem verše ještě trochu doopravil, pár řádků přidal a výsledek vám s radostí předkládám. Snad se ji i vám básnička, kterou s úctou vřele věnuji talentované B. R., bude líbit, ačkoliv dílko veselé to tentokrát opravdu není. Ale což, v temnotě je přece také krása, ne?



Slzy krvavé nostalgie
v ohni planou,
stesk zjizvených rán
chřípí drásá,
vzpomínky na milování,
co v ledu tají,
ospalky v duši neuspíš
solí na rtech,
co z kapek zrodila se,
bolest dneška
zítřkem bodá hlouběji,
křičíš něhou!

Proč láskou jen vzlykáš?
Zavři oči a sni dál,
cáry slov
leží ti u nohou,
ostří je chlácholí.

Střep polkni a jdi,
vězíš na cestě,
neotáčej se,
břit ožívá.

Karmín

2. prosince 2018 v 11:19 | AkasAkim |  Poezie
V esenci temnoty
máčím kapky strachu,
ze rtů zlíbal jsem ti je
pokoutně a potají
dříve, než mihotavě,
zvonivým cinknutím
na podlahu stačily dopadnout
a ve snové obláčky
za šepotu starých ran
v jizvy proměnit se,
ty spíš, či mrtvá jsi,
šílenství nedovolí mi
život od smrti rozeznat,
padáš a já stoupám s tebou,
v náruči mě něžně chováš,
lůno tvé tetelí se steskem,
ve jménu staletých stigmat,
polibky čerstvě zkrvavené
prýští z jeho bolavého ústí,
s nářky smířit nelze se,
nutno je podstoupit muka,
jež obklopují a pohltí
nakonec úplně vše,
co darováno byl nám,
oči ženy v naději přesto,
pro radost zrozeného nebe
vášnivě a rozechvěle září.