Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Září 2019

Síla polibku

28. září 2019 v 11:18 | AkasAkim |  Poezie
Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí přišita,
podívej, na nebíčko,
tu duchnu nebeskou,
tak měkkou i po hříchu hebkou,
jak ruce maminky,
když koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás,
jak hodiny své kyvadlo,
šeptajíc své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného,
to hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe,
neb dolíčky z tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, ale chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
veškeré smutky i každodenní radosti,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom,
zda pusa tvá bude přátelská,
či milenecká.


Jedna archivní, lehce upravena.

Závan svobody

25. září 2019 v 12:11 | AkasAkim |  Poezie
Nemám na sobě nic,
no uznej, kdo je víc?

Dar nevinných návratů
lidstvo vplétá do drátů.

Ze rtů již nikdy nesetřeš hořkou pachuť pokroku,
bez vize, s chimérou v mysli líně šlapeš do kroku.

Sebekati

22. září 2019 v 18:36 | AkasAkim |  Poezie
Falešné profily,
falešné city,
upřímnost se trestá smrtí,
nebo alespoň neskrývaným pohrdáním.

Polopravdy

18. září 2019 v 14:08 | AkasAkim |  Poezie
Nevážíš-li si svobody
lusknutím prstů
v otroctví se promění,
z lidskosti
jen krvavé pahýly zůstanou.

Ozvěnu
v zrcadle neuchráníš,
po šalvěji blouzníš,
tuny papíru polopravdou špiníš.

Naděje mezi nebem a zemí

14. září 2019 v 10:49 | AkasAkim |  Poezie
Děkuji osude za jejich polibky,
děkuji osude za jejich doteky,
děkuji osude za jejich vláčné rtíky,
děkuji osude za jejich orosené lístky.

Leží obřadně bohyně na posteli,
téměř připomíná ženský protějšek Ježíše,
jen svůdné aroma halí její tělíčko,
půvabná, spanilá, líbezná, nahá,
květinku má ještě voňavě zbrocenou,
lehce pokrčené nožičky má přes sebe položené tak,
aby jedna mohla hladit druhou,
ručky rozpažené po vzoru Nazaretského,
přivřená ústa tiše šeptají mantru ukojených,
očka zavřená brány snům otevírají,
podobna oltáři dává smysl mému žití,
rázem nalézám v erotičnu jeho duchovní rozměr,
ona záhy usíná a já jsem nevýslovně šťastný.

Děkuji osude, již pochopil jsem
že ženská osobnost mění krásku v bohyni.

Kvítko

11. září 2019 v 18:24 | AkasAkim |  Poezie
Pod rouškou noci
vlahost i horkost rtů svých
odevzdávám ti naprosto dobrovolně,
voňavé doteky vlasů tvých
halit mou nahotu pokouší se marně,
snad chceš mi pomoci,
polibky darované po mém těle roztančí se,
má ústa nic dlužna ti nezůstanou,
Měsíc, věrný ochránce a rádce pokloní se
lásce a touze s pokorou obřadnou,
ty a já, vášniví lunatici,
opojení milostné rád malou smrtí nazývám,
ty klopíš zraky, vidím v nich i špetku strachu,
bojíš se neurvalosti, když tělo tvé dobývám,
Luna uhájí tě, rozverně oděla se do nachu,
jsme dva blázniví milenci,
já něhu v důkaz mé beztrestnosti proměním,
bolesti poznáš jen tolik, aby rozkoš tě objala,
zvířecí instinkty pohledem upřímným obhájím,
raději zemřu, než abys zle se mnou se cítila,
jsouc mým oltářem o půlnoci.

Demokratura

8. září 2019 v 14:24 | AkasAkim |  Poezie
"Čest práci soudruhu,
co to neseš v té aktovce"?

"Čest práci soudruhu,
já nic nenesu, já pouze donáším".

"To ti chválím soudruhu,
jednou to dotáhneš hodně vysoko,
třeba i na premiérské křeslo".

"A co v něm jako budu dělat, soudruhu"?

"Inu, soudruhu,
budeš přece krást ve velkým, lhát,
přivlastňovat si úspěchy jiných a
naopak z neúspěchů budeš vinit ostatní,
budeš manipulovat lidmi jako se stádem ovcí
a když se to někomu nebude líbit,
řekneš pouze, že neděláš nic horšího,
než to, co dělali ti před tebou,
musíš se zkrátka tvářit jako svatoušek,
jsi prostě chudáček, kterému všichni ubližují,
rozumíš tomu soudruhu"?

"Myslím, že to chápu dokonale milý soudruhu,
určitě to zkusím, to by bylo,
aby se to nepovedlo".

"To si piš, že se to podaří soudruhu,
stačí si nakrást dost financí,
které pak proměníš ještě něco daleko cennějšího".

"Co je cennější, než peníze soudruhu"?

"No přece moc soudruhu,
schopnost ovládat celé masy lidí,
kouzlo tkví v tom, aby se ta moc neustále rozrůstala,
nabalovala se na sebe do té míry,
že už nebude síly, která by tě té moci zbavila".

"To zní velmi lákavě soudruhu,
ale co pak řeknu svému svědomí"?

"Ale soudruhu,
tím se přece nemusíš vůbec trápit,
odpor svého svědomí sfoukneš snadno jako plamen svíčky,
stačí vyslovit pouhá dvě slova,
"Sorry jako".

Půlslabikář

4. září 2019 v 19:44 | AkasAkim |  Poezie
Křik v hluku roztavený,
na dně duše usadil se co kal,
netečnost duše totiž neslábne,
rozmáhá se šmahem dál,
prorůstá do všech zákoutí všehomíra,
rozpíná se v obludné rozměry,
až moc snadno řekne se,
"užívej si každičkého okamžiku,"
v mdloby rozplynul se ranní sen,
přesto pro noc dne neubylo,
soukolí prozatím točí se dál,
ale co když jen bloudíme v kruhu?