Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Říjen 2019

Gorgona

30. října 2019 v 12:10 | AkasAkim |  Poezie
V očích blyští se ji třpytky nevinnosti,
potutelně usmívá se medovými ústy,
andílek i ďáblík, svátost versus hřích
transformované v jedné osobě
líbezně spanilé tak uhrančivě,
že i stovky tváří falešných femme fatale
v její přítomnosti rázem zblednou
a promění se v malou myšku šedou,
v jejím přepůvabném tělíčku
nenajdeš touhy jako v potůčku,
moře, ba ani ten největší oceán
takové množství vášně by nepojal,
není však jediný důvod hochu klepat se strachy,
pod svatozáří pečlivě uschované má své růžky.

Nemrtvý zvrhlík

25. října 2019 v 13:21 | AkasAkim |  Poezie
Ve stínu tančí
bosé, ženské nožky,
ladně dotýkají se zeminy,
která místy hyzdí
dokonalost zeleného koberce,
kapičky rosy plačtivě stékají po stoncích trávy,
za chvíli urnu ponesou zdrcení pozůstalí,
do vitríny smrti ji umístí,
tam na hřbitově hned vedle kostela,
já už pár let hniju si pod drnem,
na paloučku kdesi za městem,
na náhrobek nebylo, tak jsem tu inkognito,
ale ty nádherné, tančící ženské nožky,
mě nádherně vzrušují, i když jsem po smrti,
zvuky ticha nesou se nedalekým lesem.

Flash back

21. října 2019 v 11:49 | AkasAkim |  Poezie
Každé nové ráno,
to je cesta ke splněnému snu,
procitnutí vábí vůní mámivou,
Svět otevírá ti náruč laskavou,
svádí tě a pobízí k nádechu,
další dějství tvého příběhu,
divadlo života rozevírá oponu,

však záleží jen na tobě milý človíčku,
zda splníš si své sny alespoň trošičku,
no tak vstávej kámo.

A(u)reola

17. října 2019 v 10:41 | AkasAkim |  Poezie
V temnotách
pouhých gest
hoří duše sklíčená,
plameny sílí,
mihotavě šílí,
v popel se mění
všechny ty plíživé dny,
týdny a roky
bolestného očekávání,
co zoufalstvím
peklu propadnou,
nevinné vzpomínky
v hrdle pálí
snad už napořád,
hluboko zakopali jsme
svatozář.

Úsměv v dlaních

14. října 2019 v 11:04 | AkasAkim |  Poezie
Jizvy na zápěstích
v mysli zrodí se
perličky slz
sotva viditelné
v pramen říčky krvavé
mrknutím oka promění se
laviny pocitů
semelou zlo k dobru
rány šepotem křičí
neznalost hloubky konejší
důvěřivost dravce
nikdy jistotu ti nedá
přesto život nesebere
dýcháš-li samovolně
bez výčitek provinilce
od svého já se separuješ
nadechneš se a řízneš.

Buď tam! / Konečně jistota

11. října 2019 v 16:10 | AkasAkim |  Poezie
Tahle báseň má hned dvě verze. Která se vám líbí více?


Buď tam!

Jestliže nezešílím dřív,
než tě potkám,
tak až se tak stane,
budu se šíleně smát.


Konečně jistota

Jestliže nezešílím dřív,
než tě potkám,
tak až se tak stane,
radostí zajisté zešílím.

Důkaz o nepřirozenosti a nesmyslnosti lidské existence

7. října 2019 v 14:44 | AkasAkim |  Poezie
Žijeme v době "buď a nebo,"
buď jsi někdo, nebo nikdo,
kdo ale posoudí,
kdo je někdo a kdo nikdo?
A dá se to vůbec posoudit?
Odpovím si sám, nedá.
Tak proč to tak žijeme?

Pláčeme jen pro pozlátko?

3. října 2019 v 13:25 | AkasAkim |  Úvahy a články
V České Republice je bezpochyby pouze hrstka lidí, kteří neznají osobu Karla Gotta. Všichni také vědí, že včera zahynul, po dlouhých a vleklých, zdravotních potíží ve věku 80 let. Čest jeho památce.

Musím se vám přiznat, že jeho hudba šla mimo mě, znám od něho asi jen ty největší hity a ano některé melodie mi nevadí, jsou mi docela milé, ačkoliv jsem si jeho skladbu vlastně nikdy sám nepustil. Upřímně, už od mládí jsem měl trošku pocit, že to je typ umělce, který zazpívá vždycky, všude a všechno a to myslím v dobrém, ale i maličko v tom špatném slova smyslu. Ano, bezpochyby to byl obrovský profesionál s hlasem přímo od Boha. Navíc pokaždé působil naprosto připraveně, mile a velmi sympaticky, ale když nad tím tak přemýšlím, tak možná ta jeho všude přítomnost mi na něm lehce vadila, i ten dojem takového hudebního "Mirka Dušína", takové to pozlátko dokonalosti, které kolem něho budovala armáda jeho spolupracovníků a kolegů z branže a vadilo mi to především proto, že osobnost jeho formátu tuhle "umělou glorifikaci" dle mého soudu vlastně ani nepotřebovala. Pro mě to byl zkrátka člověk, profesionál a hudební řemeslník s výborným hlasem. A to přiznávám i přesto, že jeho kumšt mě až tak neoslovoval, vlastně skoro vůbec.

Hlavní důvod, proč píši tento článek, je ale zcela jiný. Víte, bylo jasné, že úmrtí Elvise východu zasáhne většinu české populace a je fajn vidět a slyšet, že český národ zas jednou něco spojuje, mě je ale zkrátka hrozně moc líto, že k tomu potřebujeme právě tu auru někoho nedosažitelného, to mediální pozlátko, případně nějaký sportovní úspěch. Jak jsem již psal, pan Gott byl pánem svého řemesla, jenže takových lidí je na Světě i u nás v Čechách spousty. Rozdíl je v tom, že je široká veřejnost nezná. Jsou to vědci a lidé s velikým posláním, lékaři, záchranáři, hasiči i profesionálové dalších profesí, kteří věnují celý život a mnohdy i své žití riskují, aby nám se žilo dobře, byli jsme zdrávi a pro záchranu našeho bytí. A je zřejmé, že každý den navždy odejde právě někdo z nich. Dále jsou tu lidé, kteří nemají zrovna lehký život, jsou to nemocné a umírající děti, novorozeňata, které si tohoto Světa vůbec neužijí, případně je jim dopřáno jen pár minut. A co jejich matky a otcové, jejich rodiče, kteří se s obrovským zármutkem v srdcích musejí smířit se svou ztrátou? Co lidé, kterým je ubližováno, jsou mučeni, mláceni, zabiti, co děti a ženy, které jsou znásilněny často někým blízkým, z jejich okolí? Nezaslouží si oni tu zapálenou svíčkou stejnou měrou jako pan Gott? Já jsem si naprosto jist, že ano. Proč zapalovat svíčku jen pro někoho kdo je mediálně známý?

Povím vám příběh, v roce 2015 jsem si oblíbil blog jedné slečny, psala velmi mile a poutavě. 10. června toho roku však napsala svůj článek poslední. Popsala v něm vše, co jí tíží. Byla totiž roky sexuálně obtěžována svým rodinným příslušníkem, osobou nejbližší. Veškerá ta trýzeň a černé myšlenky ji dohnaly ke skutku, který toto běsnění zastavil. Ano, jak asi tušíte, tahle nevinná duše se o své žití připravila sama. Jen pár hodin po uveřejnění onoho smutného článku jsem si ve zprávách na netu přečetl, že se to opravdu stalo. Tenkrát jsem se rozplakal jako malé děcko. A víte co, pláči i teď při psaní těchto slov. Krutost lidského bytí nemá někdy hranic. Nebylo dne, abych se na její blog nevrátil. Vím, že na něm již nikdy nic nepřibyde, ale je to pro mě rituál, vzpomínka na někoho koho, jsem osobně ani neznal, já dokonce ani nevím, jak ta holčina vypadala, přesto na ní myslím denně a budu tak činit i nadále. Nebyla známá, ani slavná, pro mě přesto byla hrdinkou, hrdinou obyčejného života. Člověk, co se dokonce uměl občas i radovat, ačkoliv žil v pravém pekle. No posuďte sami…


Pan Karel Gott si své pocty bezesporu zaslouží, jenže dle mého mínění tu jsou, nebo tu byli lidičky, které si tuto čest zaslouží ještě o něco víc. Je ale bohužel nikdo nezná. Neberte prosím tedy tento článek jako útok na Zlatého slavíka, mě je jednoduše jen líto, že je potřeba určitého pozlátka, aby pro někoho truchlil celý národ. Co takhle zapálit svíčku každý večer, třeba jen tak, pro někoho, koho jsme neznali a kdo právě trpí, umírá, nebo je zrovna na cestě vzhůru? A věřte tomu, že každý den se někdo takový najde a určitě nebude sám, těch nevinných andělů bude každý den celý zástup, bohužel.

Obyčejnosti všedního dne

2. října 2019 v 11:35 | AkasAkim |  Poezie
Lžeme si, abychom se přes vzájemné odcizení přenesli,
lžeme si, abychom vtíravost nedůvěry zaplašili,
lžeme si, abychom se již osamoceni necítili,
lžeme si, abychom navěky spolu vydrželi,
lžeme si, abychom si ukojení poskytli,
lžeme si, abychom si nikdy nelhali.

Lžeme si, dokud nás smrt nerozdělí.

Věřím?