Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Listopad 2019

Žerty z obezity

29. listopadu 2019 v 11:10 | AkasAkim |  Poezie
"Miláčku, mám na tebe obrovskou chuť, věru,"
on se úkosem ohlédne a houkne "neruš, žeru."

Kudy?

27. listopadu 2019 v 11:50 | AkasAkim |  Poezie
Pro rány boží, je to tak snadné přeci,
většina cest vede přímo k tvému srdci,
já ovšem pro obrovský splín,
mám jen chuť vylízat ti klín.

Smajlík

24. listopadu 2019 v 12:17 | AkasAkim |  Poezie
Po léta pláčem se zajíkáš,
v prázdnotě snů se topíš,
bludný kořen v duší máš,
ulity přání v dlani udusíš,
ozvěny dechu o mysl se ti tříští,
květy trpkosti v srdci sis zasadil,
s pocitem viny počítáš dny příští,
slzy vlastní jako vláhu jsi použil,
listnáče na podzim mlčky vždy opadají,
roky rychle ubíhají jako prsty lusknutím,
úsměvy milovaných kamsi se ztrácejí,
víš, že svíčku zhasneš pouhým fouknutím.

Ospalky

21. listopadu 2019 v 13:28 | AkasAkim |  Poezie
Rána bolestná
špagátem surovým ne snadno svážeš
když ani oprátku uplést si nedokážeš
slovíčka strastná
čmáráš si pod víčka
duši i srdce za sebou v igelitu vlečeš
lidství v tobě skomírá, i lásku zapřeš
dřív, než dohoří svíčka.

Jak jsme se nevyrovnali z minulostí, aneb 17.11.1989!

18. listopadu 2019 v 22:58 | AkasAkim |  Úvahy a články


Kdyby paní Irena Vlachová držela "hubu a krok" zajisté by žila o trochu klidnějším životem. Ale ona si sama vybrala strastiplnější způsob žití, cestu pravdy a lidské důstojnosti. I já dnes můžu držet "hubu a krok." Podobné hrůzy mi snad již nehrozí. Jenže mě zkrátka hrozně vadí to, že nám stále vládnou stejní, případně podobní lidské zrůdy, vadí mi, že zatímco nacismus je pořád symbolem lidského utrpení a hrůzy (což je v pořádku), tak o komunismu se čím dál tím víc začíná mluvit ve stylu "holt byla taková doba, dneska to také není žádná sláva." Inu není to žádná sláva, protože se to s námi vleče už od revoluce, takový ten do demokracie převlečený bolševismus. Ideologii nahradily prachy, touha po moci je stejná. Svině, co byli tenkrát ve straně, nebo dokonce u STB jsou dnes ve vládě. A my si je volíme ve svobodných volbách. Volíme a stěžujeme si, jenže nemáme komu, protože jeden druhému už opět nevěří, zas bratr bratru škodí a syn otce nenávidí jen pro trochu jiné názory. Vzájemně se neposloucháme, a když ano, tak se přeme a hádáme. Máme pocit, že není nic, co by nás spojovalo a když se občas objeví nějaká ta naděje v podobě různých aktivistů, hned se najde vlna aktivistů právě proti těmto aktivistům. Nehledáme společnou cestu, nenalézáme to, co nás pojí, ba naopak, až s bulvární podlostí vidíme jen ty rozdíly. Nenaučili jsme se vzájemně milovat, vzájemná nenávist nám stále kalí zraky. Vracíme se do zlé minulosti jen proto, že nás občas "bolí hlava" a neuvědomujeme si, že zlá minulost nám po léta lámala hřbet. Vize, že jednou se všichni budou mít dobře a budou mít stejně je možná krásná, ale je to ryzí utopie. Demokracie často smrdí nespravedlností, zvláštně honosí-li se kabátem demokratury. To ale nemění nic na tom, že komunismus byl stejně smradlavá žumpa jako nacismus, snad s tím rozdílem, že ten bolševický septik se sem tam někdo pokusil ideologicky "vynést." Jenže, jak zpívá (ano pro mě stále zpívá) Karel Kryl - "...brloh pak vzali, přejmenovali, smrad ale zůstal i v noře..." Nezapomínejme prosím na to, co se dříve dělo, ono to nebylo jen o těch frontách na banány a levném nájmu. Život má přece hlubší podstatu a smysl. Nezvykejme si na pach zvrácenosti jen proto, že se nás pořád drží. Jasně, dnes je moderní najít obětního beránka, jako třeba v případě Václava Havla. Připouštím, že vše mohlo být dopředu připravené, s ním i bez něho. Ale kydat veškerou špínu na člověka, který se stal osobností po celém Světě jen proto, že byl asi i naivní a nečekal, že české lidství zůstane stát na jednom místě a bude se s nadějí ohlížet zpět? Sametová revoluce byla patrně moc sametová, také tvorba potřebných zákonů měla proběhnout zcela jinak. Já bych se i přesto před revoluci vrátit nechtěl ani na chvíli. Pořád si myslím, že člověk, který něco umí, se o sebe dokáže i postarat a nemá se v dnešní době špatně. Tíží mě, že je ve společnosti tak smutná a rozpačitá nálada. Ale přiznejme si, že v tom nemá prsty jenom ta politika, ale spíše naše neschopnost radovat se s obyčejných věcí. Pořád nám totiž chybějí ta pověstná křídla svobody, po kterých tak moc toužíme. Ony nám občas narostou, ale my si je tvrdošíjně pokaždé samovolně zlomíme. Bojíme se snad létat, či to alespoň zkusit?

Větrolam nezná cestu zpět

14. listopadu 2019 v 18:14 | AkasAkim |  Moje literární pokusy
Valnou většinu populace absolutně nezajímá hloubka a niternost tvé skutečné osobnosti. Raději si o tobě vytvoří jakousi chiméricky milnou představu, kterou ve svém nitru láskyplně živí, jsou-li tebou i nadále opojeni a to bez ohledu na pravdivou kvintesenci (podstatu) tvého lidství a opravdovost tvého jimi přehlíženého chování. Případně svou vylhanou vizi nemilosrdně rozmetou na kousky a tebe bez milosti zavrhnou, to v případě, že jejich chybně vysněná očekávání během krátkého časového úseku neopětuješ, nepodřídíš se jim a nepřevedeš je v reálné skutky.

Miluji tě (jako světici i jako kurvu)

11. listopadu 2019 v 11:16 | AkasAkim |  Poezie
Noc vládne magií planoucí,
bolestnou silou uzdravující,
čest kurvy i světice tma uhlídá,
pevné sevření odvahu ti dodá,
náručí temnou nech se obejmout,
korunu trnitou pokus se sejmout,
sama dobře víš, že utopie hyzdí,
jizvy Světa uplakané oči nevidí,
sny též odvrácenou stranu mají,
slzičky jedna za druhou stékají
tam do hlubin tajuplných propastí
zatracených duší a drcených kostí,
v záři Slunce naději nikdy nehledej,
do noci hluboké své přání pošeptej.

Panika

8. listopadu 2019 v 11:35 | AkasAkim |  Poezie
Nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
ano, někdy je to těžké hodně,
z člověka se často stane svině,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
vím, láska k druhému se někdy špatně hledá,
ale jen z pouhé nenávisti opravdu žít se nedá,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
možná dlouho, či navždy zlé osoby budou vítězství slavit,
pohodář by se ale před takovým grázlem neměl jen plazit,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
uvědom si, že láska rozhodně není projevem méněcennosti,
je to přesně naopak, to nenávist topí se v bažině podřadnosti.

Šrámy v kost neproniknou

5. listopadu 2019 v 10:57 | AkasAkim |  Poezie
Její jméno
k srdci klíč,
nekonečnost depresí
v šálku kávy rozpustíš,
když si ji osladíš
jediným plachým úsměvem,
hlas, co tě volá
dnem i nocí,
omámen vstáváš i se probouzíš,
stačí nepatrné gesto
a je ti líp,
souřadnice ráje
ukryty jsou v jejím hlase,
může mlčet,
přesto křičí
a ty s ní.

Čas je nevratný,
nádech život, výdech smrt.

Zatoulaná duhobarva

2. listopadu 2019 v 11:37 | AkasAkim |  Poezie
Purpurový klíč
k ledovému květu
jako na potvoru
nepasuje, je to kýč.