Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Leden 2020

Arbitr

31. ledna 2020 v 12:34 | AkasAkim |  Poezie
Šeptané lži o skutečnosti,
náruč plná stesku,
to mysl mou tíží,
v srdci nádoba poloprázdných snů,
někdy je to málo,
jindy zase dost,
den nocí prochází,
noc dnem prostupuje,
vše vlastně točí se v kruhu,
"opakování matka moudrosti,"
tak pravil kdosi kdysi,
avšak kdo ví, není-li to pustá lež
a zda pravda darem je, či prokletím,
možná máme důvod k nepříčetnosti,
ale přirozenost šílenství také může být způsob,
jak se zcela nepominout, nezbláznit se,
existuje vlastně někdo, kdo by to posoudil?

Rodina je základ státu

28. ledna 2020 v 12:17 | AkasAkim |  Poezie
Bičíky, důtky a pevné vařečky
patří do každé správné rodinky.

Nepotrestáš-li svou milovanou,
potrestá milovaná tebe, tak alou.

MrkajícíSmějící seSmějící seSmějící se



Akimkovo hudební rok 2019

27. ledna 2020 v 15:29 | AkasAkim |  Úvahy a články
Je čas se ohlédnout za rokem 2019. Jaký tedy byl? Pro Akimka především hudebním. Pro ty, co mě znají, to není žádné překvapení. Dobrá muzika je pro mě základ, už od dětství, respektive od puberty. To mi zkrátka zůstalo. Kvalitní a dobrá hudba mi dodává pocit bezpečí a já se při poslechů svých oblíbenců cítím jako malý capart, který o životních neštěstích, strastech a útrapách nemá ani ponětí. Lonský rok byl, co se týče koncertů a festivalů opravdu bohatý, jak vidno se seznamu pod článkem. Lukášek si splnil hned několik snů, poslechl si kapelky, které miluje, ale už nějakou dobu je naživo neslyšel a neviděl a také poznal několik nových skvělých hudbobandů.


Na první snový koncert jsem si dojel do ne až tak daleké Plzně. Gotiku poslední dobou poslouchám docela hodně a XIII. Století je bezesporu ikonou v tomhle stylu a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Spřízněné a v plzeňské Šeříkovce též účinkující Bratrstvo Luny mám také moc rád, takže se v podstatě jednalo hned o dva splněné sny během jednoho večera. Koncert byl skvělý a já si ho náležitě užil, jak jsem ostatně popsal v jednom ze svých článku.

Druhým splněným snem bylo pražské vystoupení amerických Tool. Kapelky, která o sobě nedala vědět dlouhá léta, a rok 2019 byl tedy pro pány z Los Angeles comebackovým. Své novinkové a úžasné album Fear Inoculum sice vydali až po pražské show, to ale nic nezměnilo na tom, že jsem si mohl do svého hudebního kalendáře zapsat další nezapomenutelný zážitek. Počáteční nejistotu se zvukařům podařilo rozehnat během prvních tří skladeb a pak už to byla neskutečná jízda a balzám pro rockerské uši. 2000 korun za lístek je celkem palba, ale tohle vážně stálo za to. Inu, vše dobré a kvalitní přece něco stojí.


Třetí splněné přání jsem si nechal až na prosinec. Je přece důležité si všechno hezky rozvrhnout ne? A opět se jelo do Prahy, tentokrát ne do O2 Arény jako na Tool, nýbrž do Paláce Akropolis. Tam totiž v rámci svého turné zamířila švédská smečka Cult of Luna, aby zde zahrála a podpořila tak své nové album A Dawn to Fear. A byl to opět nářez a přímo hojivá mast pro mou hudební dušičku. Ouška si prostě užila, hmm tolik lahodných tónů a to nejen v podání "Měsíčního kultu." Před nimi totiž vystoupila písničkářka A.A. Williams a hned po ní ještě belgičtí Brutus, prosím neplést si je s českou, hospodskou odrhovačkou. Takže suma sumárum, tři zahraniční kapely a to všechno za necelých šest stovek. Oproti Tool téměř za hubičku. A bylo to jedním slovem famózní. Strhující podívaná. Od příjemného vánku slečny Williams, přes hřmotnou smršť v podání belgičanů, až po apokalyptické rozuzlení švédských hlukotvůrců. Ach, jak miluji, když se o hudbu můžu opřít a Cult of Luna mi tohle vždy dovolí. Jak na svých albech, tak i naživo, jak jsem si ověřil během jejich skvostné show. No byl to zkrátka neskutečný námrd, co vám budu povídat.



Existují skupiny, které znám třeba už drahno let, ale dlouho jsem je naživo neslyšel. Až v roce 2019 tedy. Jiné bandy zase slýchávám celkem často a pokaždé si na nich smlsnu. A o těch vám povím právě teď. Je jich docela dost, takže budu o něco stručnější. Jsou kapely, které považuji za své modly a rád je uvidím kdykoliv znovu. Sem určitě patří chebskochodovští Le Bain De Maid, punkový pionýři Visací Zámek, postmetalové smečky Tosiro a Five Seconds To Leave, chodovské basobicí duo Hadem Pro Mého Munga, karlovarská punková jistota Plesnivý Fazole, jejichž basačka se s tím nesrala a muzicírovala i ze svištěm v bříšku, králové temného hardcore Lvmen, kteří mají světový zvuk a před kterými si kecnu na prdel vždycky a ochotně, alternativní Negero, kteří nám v Lokti zahráli bohužel už naposled a ukončili prozatím tak svou kariéru, Please the Trees, kteří znějí pokaždé trošku jinak, ale vždy dokonale, draví Esqmeg, co se vrátili po letech a přesto z nich stále přímo prýští zpěv a krev, comeback si rovněž dopřáli tvůrci chodovského kinder punku Zakázanej Přechod, ty pravda vizuálně lehce zestárli, z hubených klučíků se lety stali pupkatí "fotříci," ale jejich skladby mají stále co říct. Po dlouhých deseti letech jsem se konečně dočkal i milovaných Edith, jejich vystoupení, ve mě vyvolalo, podobně jako tenkrát, spousta emocí. Navíc to jsou velmi milí a přátelští lidé, stejně jako členové Illegal Illusion, kvarteta z Bílovce, hrající tááák straaaašně nahláááás, ale naprosto skvěle. Bylo mi ctí opět vidět na živo undergroundovou legendu The Plastic People of the Universe, i když mě pravda hodně mrzí jejich členská rozštěpenost. Inu, co nedokázal bolševik, to bohužel spáchaly mezilidské vztahy. Ale i přesto bylo úžasné slyšet na živo "Muchomůrky bíle, Kanárka, nebo Mouchu v ranním pivě."




Nakonec několik vět k novinkám, tedy ke skupinám v roce 2019 objeveným. Je to zvláštní, extrémní odnože metalu mě nikdy neoslovovaly, přišlo mi to už jako moc divoké a hudebně nepřehledné, zvláště zpěv mi hodně vadil. Ale vloni se něco změnilo a myslím, že z veliké míry za to "můžou" kluci z We All Gonna Die, jejich vystoupení mě totiž přímo ohromilo a já si ho užil, jako málo co. Bylo to živelné, nekompromisní, přesto zvukově čisté a velmi vábivé. Od té doby se o extrémní druhy metalu zajímám víc a odnaučil jsem se jich bát. Odměnou mi bylo poznání, že když člověk proboří tu pomyslnou hlukovou stěnu a začne vnímat každý nástroj zvlášť, pochopí, že v téhle hudbě se pořád něco děje a že je v ní sakra hodně melodie, která je pravda rafinovaněji schovaná za prvotní marast. Další band, který mě koncertně hodně oslovil, byl pražský Hnus umírající. Nicméně objevy roku 2019 se rozhodně netýkaly jen extrémního metloše, nýbrž jsem naživo objevil třeba gotické Silent Stream Of Godless Elegy, pravda ty jsem znal z alb už předtím, dále musím rozhodné uvést rockové Nano a Dirty Blondes a v neposlední řadě určitě hardrockové The Wild Roots.




2.2.2019 - KD Šeříkova, Plzeň - XII. Století, Bratrstvo Luny
1.3.2019 - Hospoda u Radnice, Loket - Le Bain De Maid, Laundered Syrup
16.3.2019 - Benefice Pro Mateřídoušku vol.9 - Skleník, Chodov - Hadem pro mého Munga, DPK, Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay, New Hate Form, Purnama
29.3.2019 - Lidový dům Karlovy Vary - Visací Zámek, SPS
30.3.2019 - Březnová OÁZA, Chodov - Bikkinishop, We All Gonna Die, When She Finally Dies
12.4.2019 - Hrad, Loket - Depeche Mode Revival
13.4.2019 - Chaos Night vol.3! - Oáza, Chodov - Hnus Umírající, Slavery, Diavoir Vivre, Lost
18.5.2019 - Oáza, Chodov - Tosiro, Five Seconds To Leave
4.6.2019 - O2 Arena, Praha - Tool, Fiend
8.6.2019 - Hot Rock Fest Březová - Silent Stream Of Godless Elegy, The Switch, Postcards from Arkham, Object, Pamflet, Liberate
21.6.2019 - Naser si - Letiště, Krásno - Techamin
11.7.2019 - Oáza, Chodov - Lethal Creation, Selfexile
27.7.2019 - RockInRoll, koupaliště, Nová Role - Jablkoň, Už Jsme Doma, The Wild Roots, UDG, Imodium, PPU, Thom Artway, Tata Bojs, Krucipusk
17.8.2019 - Rockfest, Vintířov - Hudba Praha, Totální Nasazení, Brunnfield, Zputnik, Public Reletions, End of Scream, Meat Mincer, Liberate, Eternal Fire,
20.8.2019 - Hrad, Loket - The Offspring, Burning Steps, WSTR, Ignite
7.9.2019 - Rock Chodov, Oáza, Chodov - End of Scream, Horrible Creatues, Anime Torment, Hadem Pro Mého Munga, Plesnivý Fazole, Dva Hadi, Lusky, Drom
13.9.2019 - Hrad, Loket - Lvmen, Negero
28.9.2019 - 125 let - výročí města Chodov - Meditime, Suchiro Commander, Wild Roots, Please the Trees, Kabát Revival, Olympic
26.10.209 - Skleník slaví 15 let - Skleník, Chodov - Esqmeg, Plesnívý Fazole, Selfexile
2.11.2019 - Bigbítový dunění Chodov, Restaurace U Nádraží, Chodov - Zakázanej Přechod, Složitá Situace
9.11.209 - První vítání zimy- Hrad, Loket - Nano, Dirty Blondes
30.11.209 - Oáza, Chodov - Edith, Illegal Illusion, Le Bain de Maid
7.12.2019 - Palác Akropolic, Praha - Cult of Luna, Brutus, A.A. Williams
25.12.2019 - Vánoční Oáza - Oáza, Chodov - Shalelee O.D., The Smokers, Zakázanej Přechod

Cirkulace citů

22. ledna 2020 v 11:51 | AkasAkim |  Poezie
Když máš někoho opravdu tuze rád,
ale on tě v lásce zrovna nemá, inu,
tak je ti to, že ho máš tak hodně rád,
věř tomu, nebo ne, úplně k hovnu.

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 4

19. ledna 2020 v 20:44 | AkasAkim |  Úvahy a články
Ve čtvrté otázce Velkého rozhovoru s blogery se nás userka na rovinu optala, z čeho máme strach. V původní verzi jsem svou odpověď rozdělil do dvou částí, ale pro písmenkový limit jsem musel zvolit jen jednu část a i tu jsem si pro přílišnou délku musel před userkou obhájit, zkrátka jsem ji ukecal, no. Původní, kompletní verzi mé odpovědi tedy doplňuji alespoň tady, na svém blogu.


4) Z čeho máš strach?

Tak nejprve uvedu takové to klišé. No z dlouhého a bolestného umírání. Rok a čtvrt jsem se staral o umírající maminku, téměř do konce jsem ji měl doma a přesto, že to bylo nevýslovné peklo, hodně mi to i dalo a naučilo mě to přemýšlet dost jinak. Stal jsem se zodpovědnějším, předtím jsem byl rebel a bohém pohrdající veškerými autoritami. Od té doby se snažím na veškeré dění kolem sebe hledět a vnímat je z různých pohledů a perspektiv. Dříve jsem například z určité naivity moc nechápal lidi, kteří se pokusili, nebo dokonce spáchali sebevraždu, dnes je do veliké míry chápu. Rovněž se jinak dívám i na eutanázii. Vždycky jsem o těchto věcech přemýšlel, v pubertě jsem měl i takový jeden moment, který více rozebírat nechci, ale zastával jsem názor, že všechno má nějaké řešení. Dnes vím, že něco zkrátka vyřešit nelze. Nejedná se o rozčarování, spíše o hlubší ponor do myšlenkových pochodů a vůbec lidské podstaty. Vím, ono to k životu patří, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že člověk by měl z tohoto Světa odcházet s určitou grácií a šarmem, nikoliv vyhublý na kost, v bolestech a prost vlasového porostu, tudíž zcela dehonestován. Naposled jsem viděl maminku den před úmrtím a ten pohled, ani pocity sklíčenosti a zoufalství bych nikomu nepřál. Proto doufám, že já tento Svět opustím náhle a ne po měsících prožitých v pekle. Jenže, tohle si člověk sám neurčí, pokud tedy nespáchá sebevraždu.
Poslední dobou mám docela i strach z lidské zloby. Společnost se čím dál, tím víc drolí a štěpí. Soudržnost a vzájemná solidarita je ta tam. Lidé jsou vyděšení, mají pocit, že žijí v nouzi, přesto, že ve srovnání s minulostí, žijí vlastně v blahobytu. Dost veliká část populace se o sebe není schopna postarat, jelikož k tomu není vychována, spousta lidí žije takzvaně ze dne na den, za což si do jisté míry mohou i sami. Chybu totiž nehledají u sebe, ale všude možně jinde, čím si uzavírají cesty k účinné nápravě. Značné procento populace se totiž stále uchyluje ke vzpomínkám na pořádky, které tu vládly za komunistické totality, občan dostal byt a práci, to byly jistoty, které těmto lidem dnes chybí a oni mají pocit, že je to špatně, že by se o ně měl někdo postarat. Takhle to ale přece v demokracii nefunguje, člověk se zkrátka musí snažit a především vychovávat své potomstvo ve stejném duchu, dbát na jejich vzdělání a osobnostní růst, čehož bohužel není určité procento obyvatelstva vůbec schopno a tak se propadá do letargie a všeobecné rozladěnosti. Porevoluční euforie je dávno pryč a takzvaná blbá nálada se stále prohlubuje. Média nás navíc stále bombardují ekonomickou a migrační krizí, takže spousta lidí má možná oprávněný pocit, že se řítíme kamsi do propasti a tudíž jsou nervózní, rozzlobení a zoufalí, což mnohdy řeší nesmyslnou agresivitou a hledáním jakéhosi spasitele. Toho zdatně využívají politici a krmí lid populismem a falešnými sliby a ten to bohužel slepě a hluše kvituje. Taky mě přímo vytáčí kulturní a společenská nevzdělanost většiny národa, komerční sračky a bulvár, to je přece je správný duch zábavy, ne? Takhle se ovšem nikdy nic nezmění.

Co nejdál od břehů

18. ledna 2020 v 12:42 | AkasAkim |  Poezie
Oko pouhým pohledem neuhlídáš,
zvuk také bez hudby svobodně si tančí,
paprsky myšlenek ne zcela zapomenutých
v emocích proplouvají rozbitými zrcadly
a lámou se pokřiveností zpětného odrazu,
prázdnota z přeplněného pohárku
samovolně a pozvolna odkapává
kamsi na strop, který v podlahu mění se,
to ze zvyku, či plaše děsí se pohybu,
ruce bezbranně plazí se po stěnách
postrádajíce ústa, co by radostně umlčela,
láska a nenávist, sebestřednost s pokorou,
všechno v lidském nitru slévá se, line se z něho
i plačtivě, přec s chichotem vyvěrá.


Malé vysvětlení. Tahle báseň je o lásce, vážně, o lásce, té nehynoucí. Že se v toku těchto veršíků trošku ztrácíte? Upřímně, já maličko také. Ale na jednu stranu je to vlastně dobře. Berte to třeba tak, že jsem zkrátka komplikovaná osůbka, velmi komplikovaná osobnost.

Kompost

13. ledna 2020 v 11:41 | AkasAkim |  Poezie
Od podlahy
dvě nohy
jakési pohlaví
t r u p í č e k
pár rukou
jedna hlava
kulatá
a v ní
n a s r á n o.


Pocit štěstí je ten největší dar, jaký nám život dokáže dát. Bohužel, člověk si často uvědomuje, že byl šťastný, až když prožívá chvilky svízelné a sužující, které se ale rázem mohou proměnit v okamžiky relativně blažené, protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Jestli jsou hloupější lidi šťastnější, než ti vnímavější nevím, ale nemyslím si to. Hloupé lidi patrně netíží určité vědomosti chytrých, ale i inteligenčně nesmělý jedinec určitě prožívá pocity nespokojenosti, nelibosti a životní trpkosti. Já bych známé přísloví upravil asi tak, že štěstí občas sedne na génia i na vola. A jak pravil klasik, "štěstím je nic nehledat a přesto nalézat."

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 3

11. ledna 2020 v 18:52 | AkasAkim |  Úvahy a články
Třetí otázka userčina Velkého rozhovoru s blogery se týkala ručně psaných dopisů a bohužel to tak vypadá, že spousta z náš se bohužel uchyluje už jen k digitální podobě psaní, což je myslím škoda, jelikož ručně psaný dopis má určité a nenapodobitelné kouzlo. Jenže když všichni tak drápeme. Je moc dobře, že jsou i světlé výjimky. Ani v tomto případě se má původní odpověď neliší od té publikované, i ve trojce jsem se tedy vešel do písmenkového limitu. Je vidět, že to se mnou není tak hrozné. Smějící se

Půltečka

7. ledna 2020 v 12:44 | AkasAkim |  Poezie
Veškerou svou naději
do krabičky od sirek
vložil jsem
a teď,
strachy šílený,
střežím,
aby se ta krabička
v dešti nerozmočila.

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 2

6. ledna 2020 v 14:38 | AkasAkim |  Úvahy a články
Máme tu další část Velkého rozhovoru userky s blogery, tedy část druhou. Odpověď na taneční otázku jsem zkracovat nemusel, i v původní verzi byla přiměřeně dlouhá, tudíž není třeba ji doplňovat. Snad vás otázky a odovědi zaujou.

Velký rozhovor s blogery II

5. ledna 2020 v 12:05 | AkasAkim |  Úvahy a články
Blogerka userka přijala nabídku a udělala již druhý Velký rozhovor s blogery. Na její otázky odpovídalo celkem 17 dotazovaných a userka nakonec na své dotazy odpověděla též, ve výsledku tu tedy máme 18 odpovídajících, přičemž otázek bylo rovných 10. Mezi respondenty je i má maličkost. Celá akce je okořeněna takovou zvláštnůstkou. Od přijetí nabídky ke konečnému výsledku, tedy ke zveřejnění rozhovoru uběhlo hned několik let, userka na to evidentně nepospíchala a jak vidno, oslovila nakonec ty správné lidi. Pravda, na můj vkus to byla opravdu dlouhá doba. Já jsem na otázky odpovídal někdy na konci roku 2018 a rovnou jsem tázající blogerku dost vyděsil, jelikož mé odpovědi byly příliš dlouhé. Inu, nějak jsem dostatečně nevěnoval pozornost jejímu zadání. Trošku jsme tedy debatili o limitu a já si nakonec vymínil možnost o něco delších odpovědí alespoň u některých otázek. Interview je rozděleno na konkrétní dotazy, aby v tom množství dotazů a odpovědí nebyl úplný zmatek. První část už je tedy venku, další budou následovat v příštích dnech a týdnech. Přeji příjemné počteníčko.

PS: Abyste o nic nepřišli, zveřejním u sebe u každé části plnou a původní verzi mé odpovědi, když už jsem s tím sepisoval, že jo? První dotaz směřoval k lidským aberacím, úchylkám, chcete-li. Vy, co mě znáte trošku víc, víte, že odpovídat zrovna na tento dotaz a to v určitém písmenkvém limitu bylo pro mě velmi těžké, jelikož má tělesná schránka je různými deviacemi přímo prolezlá. Ještě jednou příjemnou zábavu.


Plná verze:

1) Máš nějaké (ne)roztomilé úchylky? Jaké? Třeba počítání kroků, kousání tužek, dívání se pod postel, než usneš, hraní si s vlasy nebo vousy, když jsi nervózní, apod.

Jééé toho je. Asi vynecháme ty erotické a sexuální, jelikož o těch bych mohl psát v podstatě romány. No, možná zmíním jen ty moje milované ženské nožičky, ale to většina mých čtenářů asi ví. Ale z těch nesexuálních? Tak tedy, když odcházím z domova tak všechno kontroluji, většinou několikrát, zavřená okna, sporák, tekoucí vodu, rychlovarnou konvici, jestli není v zásuvce, správnost zavřených a zamknutých dveří. Na to si potrpím no. Vím, lehce to smrdí obsedantně-kompulzivní poruchou, ale tak vážné to snad nebude, prostě to 2x, nebo 3x vše zkontroluji a jde se. Také mám rád všechny důležité věci vždy na dohled, peněženku, telefony, klíče atd. Kdo to má pak hledat, že? Pak takové ty běžné rituály, jakožto chlapík s bradkou, no jasně, že si s ní občas hraji, kdysi dávno jsem si nechával růst vousy na bradě hodně dlouhé, plánoval jsem z toho udělat cop, ale jak jsem se za to neustále tahal, tak to vypadalo hrozně a šlo to dolů, takže nosím jen klasickou bradku, kterou si občas ze zvyku pohladím.

Fronta lásky

3. ledna 2020 v 11:31 | AkasAkim |  Poezie
Hledání životního partnera
evokuje frontu na cokoliv za totáče,
tady také nevíš,
o jaké zboží se vlastně jedná
a zda ho vůbec dostaneš.