Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Filmové chuťovky

Malá smrt (The Little Death)

21. srpna 2016 v 18:58 | AkasAkim
Zmínku o tomto filmu jsem si přečetl u Kalypsó, za což ji velmi děkuji, protože mi tím zprostředkovala opravdu krásný filmový zážitek. Inu, v podstatě je to taková nevinná, trošku romantická a ještě více rozpustilá komedie vtipně zobrazující různé druhy lidských erotických deviací. Sexuálních aberací je spousta, kdybychom chtěli po celý rok zkoušet každý den jednu, myslím, že by to nebyl problém, možná bychom takhle zvládli i 2 deviace denně. Tvůrci tohoto filmu se zaměřili jen na pár z nich. Věděli jste třeba, že někoho může nesmírně vzrušovat to, že váš protějšek spí, nebo že váš miláček smutně pláče? Ne? A zajímá vás to? Tak to se tedy podívejte na tento film.


Malá smrt, což v australském slangu znamená orgasmus je snímek, který pobaví, ale člověk se může i zamyslet a to nejen ohledně sexuálních praktik a erotických parafilií. Vždyť vlastně, co se týká sexu, týká se i života jako takového. Ačkoliv je téma takové jaké je, rozhodně není "Malá smrt" filmem, který by chtěl šokovat, případně provokovat. Vše je vyobrazeno lehce, bez předsudku, přesto ale bez jakékoliv touhy zobrazovat pouhou vulgaritu. Klidně bych to nazval pohodovým filmem na nedělní odpoledne určený lehce zvrhlým rodinám. A na jaké další sexuální obsese se můžete těšit kromě již zmiňované Dakryfilie a Somnofílie? Inu, čeká na vás Role Playing, sex po telefonu, navíc zprostředkovaný třetí osobou (jak snadné je se zamilovat do hříšně půvabné Erin James Rozpačitý), na touhu po znásilnění, čili váš oblíbený masochismus (to byste nevěřili, jak komplikované může být znásilnění vlastní ženyKřičící). Snad jsem na něco nezapomněl. Jo vlastně…

… pro pobavení vám prozradím, že film začíná mnou milovaným foot fetišismem, tudíž docela povedenou a hezkou scénou lízání a laskání ženských nožiček. Vy, co mě už alespoň trošku znáte, si snadno můžete představit, že jsem měl tedy co dělat, abych si neustříkl hned po pár vteřinách sledování tohoto filmu, ha podařilo se, snímek jsem shlédl v suchu a v čistotě.Smějící se

Přenesme se tedy na předměstí australského Sydney, který jak se zdá, obývají velmi zajímaví lidé, včetně nového souseda, který se právě přistěhoval a má soudně nařízeno všem oznamovat, že je sexuálním delikventem, ta postava je fakt boží.Smějící se


SM-rechter

29. února 2016 v 16:18 | AkasAkim
Dneska začnu dobrou zprávou. Ta uměle nafouknutá bublina "Padesát odstínů šedi", dostala Zlatou malinu, čili "ocenění" za nejhorší filmový snímek roku, taktéž oba představitelé hlavních rolích tohoto snímku si odnesli tutéž cenu. Nu což, prachy jsou vydělané a to je hlavní, že?

Já vám ale doporučím filmeček jiný, i když na stejné téma. Jedná se o filmové zpracování skutečné události z počátku devadesátých lete, kdy byly ještě některé věci tabu, jako právě třeba BDSM praktiky. Film vypráví příběh Koena Aurousseaua a jeho ženy, jejichž vzájemná propojenost a oddanost je zlatou nitkou táhnoucí se celým snímkem. Příběh filmu se začíná odehrávat v době, když už jsou Koen a Magda letitými manželi a zatímco Koen je uznávaným soudcem, Magdě se její umělecká činnost příliš nedaří, za což do značné míry může její zdravotní stav, Magda má totiž psychické potíže, trpí depresemi, je apatická a nejvíc žije v noci, kdy si tajně maluje obrázky znázorňující různé BDSM praktiky, s čímž se nakonec svěří i svému manželovi. Ten je zprvu velmi udiven a vyčítá Magdě, že se mu nedokázala svěřit dříve, rychle ale pochopí, že nechce-li svou lásku ztratit, je tu jen jedna cesta a ta vede do BDSM klubu, kde se spolu mohou začít učit žít v tak specifickém vztahu. Vše totiž chtějí utajit nejen před svou dcerou, ale s ohledem na Koenovo povolání i před veškerým svým okolím. Už první návštěva klubu nese své ovoce, Magda dostane od svého muže pod vedením zkušeného instruktora řádný výprask a její život se tím rázem obrací k lepšímu, začíná malovat, múza jí líbá horlivými polibky a ona dostává stále větší chuť prohlubovat své BDSM zkušenosti a Koen ji oddaně následuje, čímž se ale bohužel zvyšuje riziko, že se o "nemravném" způsobu manželského soužití ctihodného soudce dozví veřejnost. V Belgii byly tehdy (jak je to teď, netuším), totiž BDSM praktiky chápany jako obyčejné ubližování a byly tedy považovány za trestní čin a to i v případě, že "trestaný" člověk podstupoval mučení zcela dobrovolně. A tak se muselo stát to, co se nakonec opravdu stalo, ta nádoba naplňovaná slastným likérem výprasků a bolesti jednou zkrátka přetekla a vše se dozvěděla nejen jejich dcera, která je rázem odsoudila, ale především celá široká veřejnost. Tím pádem začala hra na lov štvané zvěře. Nic nebylo platné Magdino opakované prohlašování, že vše, co jí její milovaný Koen způsoboval, bylo jen a jen na její žádost, Koen byl nemilostně odsouzen a to ve stejné soudní síni, kde předtím jako soudce působil on.

Netvrdím, že je to výjimečný film, ale za podívání určitě stojí, herecké výkony jsou skvělé, a přesto že snímek má spíš takovou televizní formu, režisér se nebránil ani exploitačním záběrům, bez kterých by to snad ani nešlo, ale jsem si jist, že vše je natočeno tak, aby to běžného diváka příliš nešokovalo. Také si myslím, že tento snímek není určen jen lidem, kteří žijí v BDSM světě, protože tento snímek, jak už jsem předtím uvedl, je především o lásce, která hory přenáší, o lásce v dobrém i ve zlém, o lásce pevné a v oddanosti oděné.


Dokonalá svatba

12. prosince 2015 v 12:47 | AkasAkim
Dnes bude má filmová chuťovka velmi netypická. Nedoporučím vám totiž žádný film, nýbrž záznam divadelní inscenace. A byl bych nezdvořák, kdybych se nezmínil o tom, že tento záznam z brněnského divadla mi byl též doporučen a to snivou a spanilou Veršotepou, které za to opětovně děkuji.

Příběh této milostné komedie je velmi prostý a jednoduchý. Hlavní hrdina Bill se má dnes ženit, chystá si vzít svou snoubenku Rachel. Háček je ale v tom, že Bill se ráno probouzí s pořádnou kocovinou, jakožto s následkem včerejší pijatiky převlečené za rozlučkový večírek se svobodou. Hlava ho třeští, což se ale ukáže jako problém nicotný a to v okamžiku, kdy si Bill uvědomí, že v posteli ve které se zrovna probudil, leží kousek vedle něho zcela nahá, cizí, jemu neznámá žena. Při bližším ohledání sezná, že i on sám je ve stavu dokonalého tělesného obnažení, následně se navíc dozví, že mezi nimi došlo k intimnímu sblížení, což ho řádně vykolejí a vyvede s míry. Uvědomuje si totiž, že už během několika minut totiž přímo do tohoto pokoje, který se pro dnešní den má proměnit ve svatební apartmá, dorazí jeho nastávající žena Rachel, aby se mohla začít chystat na obřad, který ji promění ve šťastně vdanou ženu. Začíná tedy zbrklé vysvětlování a hašení nastolené situace, ale to už se do pokoje dobývá Tom, Billův kamarád a zároveň i jeho svatební svědek. Bill tedy nařídí Judy, jak se mu žena spěšně představí, ať se před jeho přítelem vydává za hotelovou pokojskou, posléze se ale ve vedlejší místnosti sám přizná ke svému hříchu a kvapně vysvětluje Tomovi události, které si on sám pamatuje jen velmi útržkovitě a nejasně. Žádá Toma, aby se té neznámé ženy, jež se mezitím Bůh ví proč, ukryla v pokojové koupelně, co nejrychleji zbavil, zatímco on se ujme své Rachel a pokusí se svůj zevnějšek uvést do podoby hodné vzorného ženicha. Pro jistotu ještě přemluví svého svědka, aby přesvědčil, bude-li to třeba, Judy k spolupráci v rámci malé lsti, při níž se bude před jeho Rachel vydávat za Tomovu novou dívku. A Rachel už opravdu vchází do vedlejší místnosti, předpokoje svatebního apartmá. Tam ale mezitím již uklízí skutečná, nic netušící pokojská July, kterou Tom považuje za onu kamarádovu svůdníci a později dokonce i za prostitutku. Začne ji tedy dle instrukcí přemlouvat k malé léčce. Tato záměna osob je ale jen úplný začátek této zapeklité a vtipné eskapády. Celá divadelní hra je totiž na záměnách osob postavena. Jedna malá lež se kupí na druhou a jedno nedorozumění střídá jiné. Krkolomný kolotoč polopravd, lží a výmyslů se roztáčí v ďábelském tempu.

Přesto, že se vám může zdát, že téma nevěry může být až příliš vážné, ujišťuji váš, že u této komedie se budete určitě náramně bavit, i když zaručit vám to pochopitelně nemohu. Nicméně, já jsem se bavil moc a to nejednou, jelikož jsem si tento záznam pustil již asi 3x. Herecké výkony jsou dle mého názoru také velmi dobré.

Ještě vás upozorním, že na youtube je hned několik verzí této divadelní hry, ale i z letmého přeskakování u ostatních verzí, vám s klidem mohu doporučit opravdu jen tu z Městského Divadla v Brně. Ostatní mi přišly jedním slovem hrozné, tak abyste se náhodou nesekli. Nebo víte co, já vám sem dám rovnou odkaz, ju.

Kdo to kurva je?! Smějící se


Poupata

1. listopadu 2015 v 20:32 | AkasAkim
Kromě nesporné kvality mám ještě jeden důvod doporučit vám toto české sociální drama. V říjnu tohoto roku jsem byl po dosti dlouhé době pracovní nečinnosti zaměstnán u jedné bezpečnostní agentury a působištěm mého povolání se stal průmyslový komplex vzdálený zhruba 5 kilometrů od mého bydliště v malé obci Vřesová.

A právě Vřesová byla tvůrci filmu Poupata vybraná jako jedna z lokací pro vznik tohoto díla. Kromě Vřesové se natáčelo i na vlakovém nádraží v Novém Sedle, které též leží, coby kamenem dohodil od mého milovaného i proklínaného Chodova a několik scén se taktéž točilo v nemocnici našeho okresního města, čili v Sokolově. Nejvíc scén ale vzniklo právě v maličké vesničce Vřesová, která je o dost menší, než průmyslový obr, který je jejím majestátem a který zaměstnává četné množství lidí z blízkého i širšího okolí, včetně spousty mých příbuzných, přátel i známých. A nyní jsem tedy členem této elektrárenské rodiny i já.

Ale k filmu Poupata. Jak už jsem se zmínil, jedná se o sociální drama, přičemž hlavními "hrdiny" jsou členové rodiny Hrdinů, žijící právě v této malé vesničce, která logicky může poskytnout jen omezené možnosti lukrativního zaměstnání, ale i životního vyžití, jak pro rodiče, tak pro jejich potomky. Zatímco otec Jarda pracuje jako strážný v nádražní budce, kde kontroluje průjezdy jednotlivých vlaků, jeho žena Kamila je uklízečkou. Jejich potomci, syn Honza a dcera Agáta se víceméně jen poflakují a s jointem v ruce, případně u sklenice s pivem, zabijí čas. Onen volný čas, jehož využitelnost je v takto skromném prostředí velmi ztížená, je primárním motivem filmu. Každý z rodiny se snaží zabavit jinak. Kamila nacvičuje se spolkem žen taneční vystoupení na skladbu Michala Davida. Jarda jednak lepí ze zápalek modely v láhvi, ale kromě toho se bohužel utápí v závislosti na hracích automatech, tím pádem má veliký dluh u výčepního z hospody, kam chodí hrát. Jeho žena s dětmi o této jeho zvláštní vášni ví, ale rozhodně nemají představu o výši sumy jeho dluhu, která je pochopitelně horentní. Honza se právě zamiloval do krásné striptérky, která vystupuje v místní restauraci, kam chodí jeho partička kamarádů, do které patří i Matěj, přítel jeho sestry. Matějovi se ale po bujaré oslavě udá nehoda, při které skončí na invalidním vozíku. On vůbec celý film je o nehodách, které mohou ale i nemusí souviset z prostředím, ve kterém se hlavní hrdinové nacházejí.

Je pravdou, že Poupatům by možná slušel o něco složitější a poutavější příběh, ale na druhou stranu by tím možná ztratil na autenticitě. Tím, že se děj odehrává v lokalitě "mého bydliště" to možná vnímám jinak, než nezainteresovaný divák, ale na mě ten příběh působí velmi reálně a silně. Možná je to tím, že za postavami vidím konkrétní osoby, které jsem ve svém životě potkal a poznal. Třeba v postavě Jardy mám skutečný předobraz mého známého a můžete mi věřit, že prohraných výplat jsem nejen v jeho podání viděl hned několik. Ujišťuji vás, že třeba o 20 000 korun se dá přijít během několika krátkých minut. Zajímavým zpestřením z pohledu postav, je vietnamský manželský pár, který bydlí v sousedství.

Závěrem chci dodat, že Poupata nejsou velkofilm, ani film filmů, někomu mohou připadat nudné, na jiného možná zapůsobí až moc trpce a hořce, ale podle mě je to film, který je v rámci české kinematografie posledních let něčím unikátním. Ale uznávám, že je to možná jen tím, že se to odehrává "u nás".







Tyto fota nejsou pochopitelně z filmu Poupata, nýbrž jsem na nich já, zachycen při včerejší noční šichtě.


Krása přírody v těsném sousedství s průmyslovým molochem.

Pouta

30. srpna 2015 v 18:59 | AkasAkim
Troufám si tvrdit, že film, který vám nyní doporučím je tak trochu fenomén, alespoň v rámci českých snímků posledních let. Ano, můžete namítnout, že filmů z doby československého socialismu bylo natočeno několik, dalo by se říci spousta. To je pravda, ale tento snímek je prostě jiný hned v několika ohledech. Prvním z nich je zajisté určitá nekompromisnost. Tvůrci Pout totiž a zaplať pánbůh, zapomněli na typické české švejkování a předložili divákovi příběh zcela realisticky, sem tam dokonce i dosti naturalisticky. Ne, že by v Poutech nebyla žádná nadsázka, ale s onou je zaházeno jinak, než v ostatních českých filmech. Zde totiž nadsázka působí spíše jako prostředek, jak lépe strávit pohledy na tuze trpké situace a životní osudy. Zatímco, například v Občanském průkazu, či v Pelíškách působí ona odlehčenost, coby prvek pro pobavení, zde funguje jako katarzní dno, na které je divák mrštěn hned na začátku příběhu. Další odlišností je, že tento film nemoralizuje a nerozděluje postavy černobíle na kladné disidenty a záporné příslušníky STB. Navíc jde, co se týče charakteristiky postav daleko víc do hloubky, než jsme u českých snímků zvyklí. S tím souvisí i další jinakost, Pouta jsou totiž nejen dramatem, ale spíše psychologickou studií lidí a jejich životů počátkem osmdesátých let a jak už jsem naznačil, jejich vlastnosti a morální předpoklady jsou zde vyobrazeny bez příkras a předsudků. Zorné pole pohledu na veškeré dění je tu o mnoho širší, než jinde. Tvůrci také záměrně vsadili, na do té doby neznáme herce, případně ty známější obsadili do rolí vedlejších. Píši-li o hercích do té doby neznámých, činím tak záměrně, jelikož právě pro herce Ondřeje Malého byl jeho estébák Antonín pomyslným odrazovým můstkem, protože právě jeho postava je dalo by se bez přehánění říci, postavou na kterou se nezapomíná. Představte si sadistického psychopata, který se vlivem okolního dění propadne za pomocí katarze na dno svých emočních sil a s nefalšovaným nihilismem na jazyku zatouží po milence disidenta, kterého máš tak říkajíc v prádle. Tím se stává nekontrolovanou a nekontrolovatelnou střelou, která vyrazila za svým cílem. Malého Antonín je s veškerou perverzností z jakou byl ztvárněn jednou z nejlepších a zároveň nejdrsnějších postav českého filmu posledních dekád. Však byl také a právem odměněn cenou Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

Pouta určitě nejsou filmem lehkým a pohodovým. Je třeba mít správnou náladu pro jeho zhlédnutí. Odměnou je nám bez drzosti na jazyku film světové úrovně. Na to, že se v Česku v posledních letech psychologické snímky téměř netočí, jsou Pouta ryzí, filmovou perlou.




Kvílení (Howl)

16. srpna 2015 v 10:57 | AkasAkim
Dneska budu velmi stručný. Nechám totiž jen plynout a téci slova, nechť svobodně a volně zaznívají z úst beatnického básníka Allena Ginsberga, který v tomto filmu pronáší své stěžejní dílo ústy Jamese Franca. V tomto filmu totiž právě hrají hlavní roli verše z této překrásné, vizionářské, svobodomyslné a čas otupující básně. Přednes Kvílení je doplněn ilustrovanou montáží překrásných a dech beroucích scén. Součásti filmu jsou též hrané scény zobrazující jak Ginsbergův bohatý život, tak scény zachycující soudní proces pro údajnou obscénnost a také pro to, že báseň byla označena, coby "neamerická", jelikož otevřeně zpodobňuje užívání drog a homosexualitu.


Antikrist (Antichrist)

19. července 2015 v 10:49 | AkasAkim
Lars von Trier je Bůh, chce se mi zvolat a také tak činím. Tak dobrá, Bůh asi ne, ale filmový génius určitě. A v čem podle mě spočívá jeho genialita? Jednoduše v tom, že on nemá zapotřebí překračovat žádné hranice a bourat nějaká tabu. On zkrátka vnímá Svět jinak a za pomocí svých filmů své vidění života zobrazuje a divák je buď ochoten do tohoto Trierova Světa vstoupit, nebo ne. Jeho snímky jsou označovány jako provokativní, perverzní, šokující. Proč? Protože se často v jeho filmech soulož nepředstírá, ale herci skutečně souloží? Anebo proto, že se Trier nebojí ukázat život ze všech stran, nevidí ho černobíle, ale dává svým divákům možnost vnímat daný příběh nejen pohledem a sluchem, nýbrž i vůní a především otevřeným srdcem? Ano, jeho snímky zobrazují lidí často v krajních, v mnohdy nemilosrdných situacích a jeho postavy nejsou lidští hrdinové. O to víc jsou ale jeho filmy zajímavější.

Miluji jeho filmy, což mi dnes zkomplikovalo situaci, jelikož jsem se těžko rozhodoval, které konkrétní dílko vám doporučit. Nakonec vám paradoxně doporučím film, který má na ČSFD o něco slabší hodnocení, než jeho ostatní filmy. Ne, nemluvím o jeho dvoudílné Nymfomance, která pohoršila něco diváků a kritiků, přesto vám ji mohu též vřele doporučit, máte-li chuť na eroticky pikantní příběh (na rozdíl od té stupidity 50 Odstínů šedi).

Dnes vás ale pobídnu ke zhlédnutí Antikrista. Příběh je to prostý a tragický. Manželé přijdou o malého synka, který nedopatřením a nehlídán vypadne z otevřeného okna, zatímco jeho rodiče se ve vedlejší místností vášnivě milují. Následuje postupné a samozřejmě velmi táhlé vyrovnávání se nejen ze ztrátou zemřelého potomka, ale především jsou oba manželé nuceni pohlédnout pravdě do tváře a zápolit s myšlenkou, do jaké míry jsou vinni a zda nezpůsobili smrt svému synovi vlastní nepozorností. Rozehrává se tedy drama o vině, odpuštění si a o schopnosti žít s tímto cejchem dál. Manželé se pro tento účel uchýlí na svoji chatu, která se nachází kdesi, mimo běžnou civilizaci, kde se spolu, ale i každý sám snaží s krutostí osudu vyrovnat.

V jedné recenzi jsem četl, že to je nejkrásnější film o těch nejhnusnějších věcech. S tím mohu jen souhlasit. Ono je to vlastě pro Triera dosti typické, jelikož tento Dán se nebojí ukázat člověka skutečně takového, jaký je. Trier nehledá po filmové stránce nejlepší záběry, mnohdy kašle na kulisy (Dogville, Manderlay), nebo na dokonalost daného obrazu. Pro něj je důležitější herec, respektive postava, kterou herec ztvárňuje. Málokterý režisér nechává své postavy takhle žít a dýchat, jak to dělá právě Lars. Málokdo se dokáže ponořit do hloubky duše a lidské podstaty jako on. Samozřejmě, že tohle chápání filmu není pro každého, což dokazují protichůdné názory na jeho dílo. Jedni ho milují, druzí ho nenávidí. Ale nemá být umění právě takové?


Sladká Jane - Sweet Jane

2. července 2015 v 10:48 | AkasAkim
Chcete si poplakat? Dneska vám totiž nabídnu tuze dojemný snímek. Žádnou čistě romantickou selanku ale nečekejte, i když lásky je v tomto filmu také dostatek. Tento příběh se totiž odehrává v poměrně drsném prostředí narkomanů, feťáků chcete-li. Zárukou kvality je podle mě výborně napsaný scénář, který nabízí jak dojemné chvilky, tak realisticky naturalistický obraz běžného života závislých lidí. Také herecké výkony obou hlavních představitelů, Samanthy Mathis a především Josepha Gordona-Levitta, jehož mladická vizáž mu v sedmnácti letech dovolila ztvárnit patnáctiletého Tonyho, si zaslouží veliký obdiv.

Tak tedy, Jane je mladá, celkem inteligentní žena, která je však těžce závislá na heroinu a jiných drogách. Právě se předávkovala, takže skončila v nemocnici poté, co ji záchranáři jen tak tak zachránili holé žití. Jane však o lepším způsobu života zdaleka nepřemýšlí, neumí si představit život bez drog. Navíc, v rámci různých vyšetření bylo zjištěno, že je HIV pozitivní, ona však tuto zprávu přijme tak, jako by jí bylo oznámeno, že má rýmu, laxně a bez emocí prosí lékařku o dávku morfia. Když jí není vyhověno, rozhodně se, že nemocnice ji nemá co nabídnout a dá se na neohlášený odchod. Prochází chodbou, spíná ruce a cosi si drmolí. V tomto okamžiku ji zpoza skleněné dveře zahlídne právě patnáctiletý Tony, který v zoufalé feťačce spatří modlícího anděla. I Tony je navzdory své dětské nevinnosti rovněž HIV pozitivní a poté co spatří svou cherubínku, je okamžitě rozhodnut nemocnici opustit a sledovat svou vyvolenou.

Filmů o drogách a závislých lidech je poměrně dost, všichni asi znáte Trainspotting a Requiem za sen. Někteří z vás možná viděli Acid House, Human Traffic, případně třeba My, děti ze stanice ZOO, nebo Candy. Sweet Jane je spíše takový malý, nezávislý filmeček a mě se na něm právě moc líbí to, že jednak nabízí drsnou realitu, tak i spoustu emocí, i když to jsou většinou emoce smutné. To spojení dvou mladých lidí, kteří se blízké smrti nevyhnou, ale kteří v sobě objeví zalíbení jeden pro druhého, mě dojalo do té míry, že se bez studu přiznám, že tento film vždycky obrečím. Ne, já u něho nepláču, jednoduše u něho bulím s hlavou zabořenou v polštáři, jako malé děcko.


Donnie Darko

20. června 2015 v 12:41 | AkasAkim
Jednou z nejpalčivějších otázek, jaké moderní lidstvo trápí, je otázka, zda je všechno, co jako lidé prožíváme neměnné, osudem předurčené, něco s čím se musí každý jedinec smířit a vyrovnat se s tím, anebo je-li to zkrátka na nás, jak se k životu postavíme a zda jsme ochotni, či schopni jít svému štěstí naproti a má-li to nějaký význam. Další otázkou je, zda naše konání dokáže ovlivnit životy ostatních, ať už to jsou naši nejbližší, lidé z okolí, nebo jen cizí lidé, které buď potkáme, nebo ne. Jsme tedy schopni a máme nějakou, byť třeba jen minimální moc ovlivnit minulost, přítomnost a budoucnost? A jsou vlastně tyto tři časové veličiny, které jsme si určili platné? Dá se cestovat časoprostorem a existuje někdo, kdo může měnit osudy lidstva a třeba ho i zachránit, spasit?

Donnie Darko je obyčejný teenager, student, který má za sebou obrovské zázemí v podobě milující rodiny, která za ním stojí za všech okolností. Přesto, že má Donnie za sebou několik průšvihů a trablů, díky nimž musí navštěvovat psychoterapeutku, doktorku Thurman, která mu je též oporou, stojí za ním především liberálně, až volnomyšlenkářsky smýšlející otec a to po boku své ženy, Donnieho matky, která svého syna zbožňuje, ačkoliv on se k ní vždy nechová nejlépe. Také jeho dvě sestry, starší Elizabeth a mladší Samantha na něho přes veškeré sourozenecké neshody a hádky nedají dopustit. Všichni nějak podvědomě chápou, že Donnie je zkrátka jiný, určitě ne zlý a že to, co dělá, má určitý význam. Ve škole už to ale tak snadné nemá. Z profesorského sboru si nejlépe rozumí z profesorem Monnitoffem, který mu bude ve dnech budoucích největším rádcem právě v oblasti cestování časoprostorem a který ho nevědomky nasměruje správným směrem, stejně jako jeho kolegyně, profesorka angličtiny Karen Pomeroy. Další profesoři ho ale moc nechápou, stejně jako někteří jeho spolužáci a najdou se i tací, kteří se nebrání, dát mu to ostře najevo.

Příběh tedy může začít, Donnie se poprvé potkává se svým novým imaginárním přítelem, obrovským králíkem Frankem, který mu sdělí, že za 28 dní, 6 hodin, 42 minut a 12 sekund nastane konec Světa. Při příchodu domů zjistí, že přímo do jeho pokoje spadl motor z letadla, následkem toho je celá jeho rodina na několik dnů přestěhována do hotelu. A aby těch událostí nebylo málo, do jejich třídy přibude nová spolužačka Gretchen Ross, do které se Donnie zamiluje, stejně jako ona do něho.

Musím se přiznat, že původně se mi do tohoto filmu příliš nechtělo, odrazovaly mě žánry mystery a sci-fi, na které moc nejsem, ale příběh mě od začátku vtáhnul tak, že jsem sotva dýchal. Donnieho Svět mě zaujal natolik, že druhý den jsem si film musel pustit znovu a následující den opět. Donnieho chápání Světa mě zkrátka oslovilo. S klidným svědomím mohu napsat, že to jeden z těch filmů, který mohu vidět klidě i 20x a vždycky v něm najdu něco nového, původně přehlédnutého a nebojím se ho označit za film kultovní. Je to skvělý snímek, jak po stránce režisérské, tak po stránce herecké. Vyzdvihovat konkrétní herecké výkony se mi nechce, protože si myslím, že výborní jsou všichni, ale nezmínit Jakea Gyllenhaala by byl smrtelný hřích. Mimochodem, jeho starší sestru Elizabeth, hraje jeho skutečná sestra, herečka Maggie Gyllenhaal. Další devizou tohoto filmu je famózní soundtrack.


Eloïse

2. května 2015 v 10:35 | AkasAkim
Když vám budu chtít ohledně filmu nabídnout opravdu něco jemňounkého, měkoučkého, nadýchaného a smetanově našlehaného musím zvolit tento snímek. A nejen kvůli tomu tématu. Pravidelní čtenáři mého blogu již totiž vědí, že lesbická tématika mě zajímá velmi a jsem na ní tak trošku ujetej. Ale hlavně proto, že ten film je moc krásně zrežírován a především brilantně a přirozeně zahrán. Skutečně, obě hlavní představitelky jsou nejen nádherné, disponují navíc obrovským kouzlem, ke kterému jim dopomáhá Španělský jazyk i sexapeal. Především Asia je panenka, jak malovaná a Eloïse ji není v tomto směru nic dlužna. Zároveň ale nečekejte romantickou pohádku, kde je vše zalité sluncem a všude jsou jen krásní a milí lidé. Ano, když si přečtete filmovou konotaci, dýchne na váš klišé. Příběh dvou dívek, z nichž jedna pomáhá druhé za pomoci milostného vzplanutí, projít lesbickým coming outem, načež se příběh dále rozvijí. Že už jste takových filmů viděli mraky? Možná. Tak v čem je tedy Eloïse jiná, proč se na tento filmový kousek podívat? Tedy, kromě toho, co už jsem napsal si myslím, že film je krásně vyvážen. Myslím to tak, že si přijdou na své jak chorobní romantici, tak i lidé, kteří chtějí vidět přirozený příběh ze života. Dílo je totiž podle mě dokonale dochucené a lehce pikantní. Erotické scény jsou natočeny otevřeně, reálně, nejsou však naturalistické, jako třeba v "Život Adele". Inu, srovnání s "Adele" se asi vyhnout nejde. Komu tedy vadila přílišná délka u Adele, Eloïse mu nabízí klasickou hodinku a půl, ale nemyslím, že by byl divák o něco ochuzen. Eloïse je také o něco abstraktnější a je v ní více symboliky. Pokud tedy máte náladu na trochu lesbické romantiky ochucené dramatem všedního života, nezbývá mi nic jiného, než popřát krásný zážitek.


Sekretářka (Secretary) - 2002

24. února 2015 v 16:52 | AkasAkim
Jsou filmy vážné, u kterých sedíte strnule, a v mozku vám šrotuje, jak v největší strojovně Světa od toho, jak hloubáte nad tím, co se před vámi právě odehrává. Na druhé straně jsou filmy, které nic moc neřeší, filmy komediální, které slouží zkrátka k tomu, aby vás pobavily. Zvláštní sortou filmů jsou snímky, které dokáží splnit oba tyto požadavky. A takovým snímkem je zrovinka Sekretářka. Navíc, filmový koktejl, do kterého jsou ve správném poměru namíchány obě tyto hlavní přísady, je až neuvěřitelně chutný. Je to zkrátka a dobře komedie, ve které se především hlavní hrdinka dostává do, s jejího hlediska svízelných situací a konfliktů, které řeší svým, svérázným způsobem. Už dlouho jsem neměl u filmu tak rozdvojené pocity, kdy jsem se svíjel smíchy a plácal se do stehen nad tím, co to tam zas ta nebohá Lee předvádí, ale zároveň jsem si plně uvědomoval vážnost její situace a soucítil jsem s ní. Vždyť je to vlastně tak i v samotném životě, že některé situace, které nám v danou chvíli zatápí a znepříjemňují nám nesnesitelně život, nám jsou později k dobru coby veškeré historky.

A o čem ten film vlastně? Já bych jednoduše použil slovo štěstí, je to o tom, že každý člověk hledá kousek toho svého štěstí, jenže ono štěstí je potvůrka vrtkavá a proměnlivá a každý z nás ho zkrátka hledá někde a v něčem jiném. To co jednomu připadá jako normální, může mít druhý za zvláštnost a to co jednomu přijde jako naprostá zvrhlost, může druhého obyčejně učinit šťastným a je proto holý nesmysl odsuzovat člověka pro "podivné" chování, aniž bychom jsme věděli cosi, o důvodech jeho konání.

Hlavní role si ve filmu zahráli James Spader a Maggie Gyllenhaal, oba jsou výteční, i když já vyzdvihnu především Maggie, protože to na mě občas působilo, jako one woman movie. Myslím si totiž, že právě její herecký um zapříčinil to, že se mi tento film tak líbil. Oblíbil jsem si totiž už jako sestru Donnieho Darka (nebojte i tomhle filmovém skvostu se tady jednou zmíním), kde hrála pravda druhé housle, ale výtečně. No a právě to si vynahradila v Sekretářce a to vrchovatou měrou. Jednou se o ní jeden kritik zmínil v tom smyslu, že ona je schopna zahrát 40ti letou matku, stejně tak dobře jako užvatlanou adolescentku. A v této roli si mohla vyzkoušet obě tyto polohy. Její Lee je totiž zpočátku žena, která postrádá jakékoli sebevědomí, nicméně v průběhu filmu se rozhodně, že toto se musí právě změnit. Také James Spader se nenechal zahanbit a je pro Maggie rovnocenný partner, můžete se tedy těšit na herecký koncert (podle mého, je možné, že vy budete mít zcela odlišný názor). Takže se musím o kostýmech. Některé outfity, co má Lee na sobě jsou totiž naprosto "dokonalé" a nádherně dokreslují ztvárněnou postavu.

Možná vám v době, kdy se všude diskutuje o kontroverzní knížce a filmu 50 odstínů šedi (který jsem si po zhlédnutí přejmenoval na 50 odstínů nudy) udělá radost tato nenápadná komedie, která se s lehkostí a nadsázkou zabývá lidskou dominancí a submisivitou.


PS: Pokud si budete tento film stahovat, dbejte na to, abyste si stáhli ten správný film, protože pod pojmy Sekretářka a Secretary tam toho bude asi víc, ale snad mám zbytečné starosti, přece nejste trubky, ne?


Mulholland Drive

17. února 2015 v 13:30 | AkasAkim
Když se řekne A, musí se říct i B. A tak, pokud jsem vás navnadil klipem, respektive krátkým hudebním výňatkem v podobě skladby Llorando v podání neodolatelné plačky z Los Angeles Rebeky del Rio, musím vám o filmu Mulholland Drive napsat o něco více. A hned na úvod vás s klidem a s čistým svědomím upozorním, že toto je nefalšované a ryzí mistrovské dílo. Ano je to tak, Michelangelo má svého Davida, Leonardo má svoji Monu Lisu a David (Lynch) má svůj Mulholland Drive. No on Lynch má těch mistrovských děl povícero, stejně jako další dva jmenovaní.

A proč se mi ten film tak líbí? Protože je o lásce, zradě, touhách, tužbách, smutku, radosti, přáních, strachu, naději, snech, čistotě lidského srdce a lidské duše, zklamání, nenávisti a především o nejškaredější hnusotě a nejlíbeznější kráse tohoto zasraného Světa. Mistr Lynch totiž jako málo kdo umí ukázat skutečnou podobu Světa a dociluje toho tím, že paradoxně neukazuje Svět tak, jak jsme zvyklí ho vídat, nýbrž on umí nastavit zrcadlo tak, aby se divák dokázal na život podívat z jiné perspektivy a z jiného úhlu, než je zvyklý. Lynchovo filmy mají totiž jednu unikátní zvláštnost, na jeho filmy se totiž nemusíte jen dívat, případně je slyšet, nýbrž je můžete cítit, chutnat, laskat se s nimi, obcovat s nimi, prožívat je naplno, plnými doušky a loky je hltat. Pan Lynch je totiž Mistrem magie a čarodějem, který dokáže vykouzlit strhující atmosféru během jednoho záběru. Navíc se obklopuje herci, kteří se nebojí herecky se odhalit se až do morku kostí a ukazují herectví v jeho pravé nahotě. V Mulholland Drive vládnou hned dvě královny, moje milovaná Naomi Watts (při její masturbační scéně jsem na poprvé marně lapal po dechu) a Laura Harring. Bez nich by byl film poloviční. Omračující a návykově vtahující atmosféru dokresluje také skvělá muzika v podání dalšího mistra tentokrát v oboru filmové hudby Angela Badalamentiho, jehož náladová muzika pomáhá dokreslovat tu strhující atmosféru, která by se dala snadno krájet.


Mulholland Drive je podle mě zkrátka skvost, čímž netvrdím, že se musí líbit všem. Někteří lidé se totiž mohou v Lynchově Světe ztratit a to tím, že se budou mermomocí pochopit veškeré jeho narážky, klíče a odkazy nikam jinam. Těch je v Lynchových filmech opravdu mnoho a podle mě je nesmysl chtít pochopit všechno a ještě k tomu hned na první zhlédnutí. Tento film má dle mého jeden obrovský klíč, který lze pochopit velmi snadno, stačí obrátit jednu kartu. Pak už stačí nechat se vtáhnout do Světa, kde Bohem je Pan Lynch a užít si ten neskutečný a famózní filmový zážitek…

Btw: This is the girl.


Mučedníci (Martyrs)

31. ledna 2015 v 18:40 | AkasAkim
Přesto, že nejsem typickým milovníkem horrorů, na tento film vás přece jen upozorním, i když stále přemítám, jestli činím dobře. Tento snímek mě ale šokoval do té míry, že vám o něm napíšu pár vět. Nejprve vás ale musím ujistit, že skutečně nejsem milovníkem násilí a to především k ženám, což je paradoxem, protože tento film ryzím násilím překypuje a to v dost naturalistické formě. On to totiž není typický horror, ve kterém se partička přiopilých, či zhulených teenagerů ocitne shodou náhod a nehod na nějakém opuštěném místě, kde na ně vybafne jakýsi bubák, který je celý příběh ohrožuje a postupně zabíjí, abyste těsně před titulky mohli vidět zamilovaný pár, který to veškeré utrpení přežil, zatímco mrtvá těla jejich kamarádů jsou zohavena a rozřezána na kousky.

V tomto příběhu nejde o to, kdo násilí páchá a na kom, nýbrž o to, proč to dělá. Příběh je, jak to u horrorů bývá velmi jednoduchý, důležitější je jeho atmosféra. Věřím tomu, že spousta z vás sledování ukončí po několika minutách. I já jsem měl nutkání film vypnout, jenže atmosféra Mučedníků je tak zvláštně omamná a já jsem se po několika dalších minutách přistihl, jak se chvěji nedočkavostí, proč se přede mnou odehrává to, co vidím a to přesto, že mnou celou dobu cloumal vztek propojen s marnou touhou mýt schopnost hlavním hrdinkám pomoc. Násilí je zde totiž zobrazováno bez příkras a v koncentraci takové, že vám to připadá až neskutečné. Velikým rozdílem od ostatních horrorů je také myšlenková linie, kterou většina horrorů postrádá. V konotacích je také kromě hororů též uváděno drama a thriller. A jaká je ta myšlenková linie, ptáte se? Snad neprozradím moc, když napíši, že se jedná o stavy těsně před smrtí, při umírání. Tato myšlenková linie se začne odvíjet až ke konci filmu, což je záměrem tvůrců, divák si prostě musí spolu s hlavními postavami projít proces mučení… Ale to už prozrazuji možná moc…


Závěrem vám ještě doporučím, abyste se, pokud chcete film dokoukat, smířili s tím, že násilí zkrátka existuje a je nedílnou součástí našich životu. Otevřete bránu, o které jste si mysleli, že pro vás zůstane uzamčena. Já jen už zopakuji, že nejsem milovníkem horrorů, takže moje doporučení možná nebude sofistikované…


Control

25. ledna 2015 v 18:01 | AkasAkim
Další filmový snímek, který vám chci doporučit je filmem napůl hudebním a napůl životopisným. Jeho název je Control a zobrazuje skutečný příběh jedné kapely, která má dodnes punc skupiny kultovní, přestože se ve své době nestihla až tak moc proslavit a snad to ani nebylo jejím cílem. To kapelou jsou Joy Division a tou životopisnou složkou tohoto snímku je bohužel velmi krátký a tragický ukončený život jejich zpěváka Iana Curtise. Joy Division byla anglická kapela s Manchesteru z konce 70tých let. Snad by to byla jen jedna z mnoha hudebních formací nebýt právě Curtise. Byl to právě on, kdo svým přístupem k hudbě jako takové a především k vlastní tvorbě ve formě textů a způsobu projevu způsobil, že Joy Division ovlivnili spoustu dalších hudebníků a to s řad muzikantů a zpěváků ze kterých se později stali skutečné hvězdy. Jeho texty, které jsou naprosto uchvacující, vtahující a výjimečné a které zcela otevřeně zobrazují jeho epilepsií a depresemi protkaný život jsou jedním, nikoli však jediným důvodem originality Joy Division. Jeho texty totiž dokonale doplňovala temně punková hudba ostatních členů kapely, kteří posléze založili komerčně známější New Order. Joy Division nikdy nebyly celebritami, přesto, když půjdete na libovolný rockový koncert, jsem si jistý, že tam bude nějaký fanoušek, který bude mýt na sobě tričko s nápisem Joy Division. A jsem si jist, že důvodem toho je právě projev Iana Curtise. Jeho charisma mu totiž dovolovalo a pomáhalo přednášet a zpívat své písně takovým způsobem, že dokonce i jeho přátelé a lidé, kteří Iana znali osobně, stáli při vystoupení Joy Division jako opařeni a s naprostým ohromením sledovali jeho projev. Jeho tanec, který symbolizoval epileptické záchvaty, kterými Ian trpěl díky své nemoci a které se párkrát ozvaly i během vystoupení a Ian musel být odnesen, byl nedílnou součástí každého vystoupení. Curtis nebyl celebrita, zato svým přístupem a způsobem projevu ovlivnil zpěváky, jako byl například Kurt Cobain, nebo David Gahan. Bohužel, nedílnou součástí Ianova života byla jeho až přílišná citlivost a sensitivita. Obyčejné věci a problémy, které většina lidí považují za běžný problém, Iana naprosto drtila. Trable s láskou a život v kapele Curtise ovlivňovali tak moc, že svůj frustrovaný život ukončil ve věku nedožitých 24 let.

Další devizou tohoto filmu je bezesporu režie. Té se ujal Anton Corbijn, nizozemský fotograf, který se posléze proslavil i jako režisér hudebních klipů (namátkou Depeche Mode, Nirvana, Bjork, Metallica, Coldplay, Nick Cave) a posléze i filmů celovečerních. Zajímavostí určitě je, že právě hudba kapely Joy Division byla hlavním impulsem pro tohoto Holanďana, aby se přestěhoval do Velké Británie, kde se z něho stala fotografická ikona. Ano, Corbijnovým velikým přáním totiž bylo vyfotit si právě Joy Division během vystoupení a proto se přestěhoval do Anglie. K autenticitě filmů přispívá i fakt, že Corbijn svůj celovečerní debut natočil podle předlohy, kterou napsala Deborah Curtis, vdova po zemřelém zpěvákovi.

Herecké výkony jsou excelentní, především Sam Riley, coby Curtis je okouzlující a naprosto autentický. Ostatní herci, kteří hráli členy kapely, se museli naučit hrát na konkrétní nástroje, čili při scénách, kdy jsou jako Joy Division na scéně, nehraje hudební záznam, ale o hudební složku se starají samotní herci. Další zajímavostí je, že režisér filmu si vzal na natočení filmu půjčku a zaručil se svým domem.


Život Adele (La Vida de Adèle, Blue Is the Warmest Color)

22. ledna 2015 v 17:26 | AkasAkim
Když jsem uvažoval nad tím, který film vám představím jako první, tak mi na mysli naskočil právě tento snímek a to proto, že mě naprosto sundal. Pak jsem nad tím víc uvažoval a říkal si, jestli bych na poprvé neměl zvolit něco, víc kultovnějšího a asi míň šokujícího. A tak jsem vybíral a přebíral, ale nakonec jsem se vrátil k tomuto filmu.

Na tento příběh jsem se těšil už od první chvíle, tedy od chvíle, kdy jsem si přečetl první konotaci. Ani nevím proč, ale už tenkrát jsem měl pocit, že to pro mě bude film filmů. Miluji totiž zfilmované lidské příběhy a je mi jedno, jestli to je podle skutečné události, nebo prostá fabulace. Nemusí to být ani příběh někoho známého, mám radši příběh obyčejného človíčka. A tento filmek toto sliboval, a když k tomu byl dovětek, že zpracování je maximálně otevřené, bylo mi jasné, že to bude pro mě laskomina, až jsem se bál, že budu přetěšen a následně zklamán. Naštěstí už po deseti minutách jsem věděl, že tomu tak nebude. Samotný příběh je v podstatě hrozně jednoduchý, dal by se odvyprávět možná v pěti větách, přesto jsem se za ty 3 hodinky, co film běžel, nenudil ani minutu. Film do písmene, vlastně do filmového obrázku plnil veškerá má očekávání.

1. Téma - Kdo mě znáte, víte, že lesbická láska mě fascinuje a tenhle příběh ji vykresluje v plné kráse a nahotě.
2. Otevřenost - Způsob, jakým je příběh odvyprávěn, je naprosto přirozený, chvilkami jsem ani neměl pocit, že sleduji film, spíš jsem si připadal, jako kdyby mi kamarádka vyprávěla svoji historku a měla přitom možnost mě do ní vtáhnout pomocí vizuální simulace. Přesto, že je story vyprávěna s naprostou otevřeností až surovostí, vůbec jsem necítil snahu jakkoli diváka šokovat a to i přesto, že vím, že pro spoustu lidí to šokující film určitě bude. Vše je totiž točeno velmi přirozeně a řekl bych tak zvláštně nefilmově. V tomto filmu se totiž nedbá, aby byli herci, respektive herečky krásné pro kameru, ale vše vypadá maximálně naturálně. Film tak donutí diváka vnímat příhody hlavní dvojice s naprostým pochopením a já si celou dobu říkal - takový zkrátka život je.
3. Obsazení a herecké výkony - Veliký potlesk si určitě zaslouží všichni herci a herečky, ale hlavní dvojice je pochopitelně v popředí. Nechci upozaďovat Léu Seydoux v roli Emmy, poněvadž její výkon je dokonalý, ale to co předvádí Adèle Exarchopoulos, coby Adéle je pro mě něco zcela kouzelného, impozantního a neskutečného. Její vžití se do postavy, především při vypjatých scénách je fascinující. Jedná se tedy o film spíše konverzační, obě herečky mají spoustu příležitostí ukázat své herectví, což také udělali a jejich výkony jsou epochální.

Pokud máte tedy rádi příběhy, jakoby ze života a nebojíte se vžít do vyprávění obyčejného člověka a to stylem novátorským, neotřelým a pro spoustu lidí i provokujícím, je to film vhodný právě pro vás…



PS: Do filmových chuťovek budu vkládat filmy, které miluji a které jsem viděl minimálně 2x. Neberte to tedy jako filmové konotace a už vůbec ne jako recenze, spíš se budu snažit v několika větách vysvětlit, čím film zaujal mě a proč.


 
 

Reklama