Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Moje literární pokusy

Ona

Úterý v 19:49 | AkasAkim
Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Čas snad vůbec neplyne, když zavřu oči, vidím ji stále, i po těch měsících a letech, má duše očividně pořád hoří plamenem, snažím se ji uhasit, ale alkohol, zdá se oheň spíš rozdmýchává. Podepisuji opět to, co už dvakrát bylo signováno.

Slzy a krev odsouzence

19. března 2018 v 19:42 | AkasAkim
Drahá Blaženko,

sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.

Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.

Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?

Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.

Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.

Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.

Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.

Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.

Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.
Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.

Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.

Blouzníš, šeptla mi do ouška…

20. února 2018 v 20:58 | AkasAkim
Když polykala mužské sémě, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. "Prší, podívej." Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být.

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád.

Inspirováno Stuprumem, věnováno tobě.

Ona

11. prosince 2017 v 10:29 | AkasAkim
Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Dědeček Smradoušek

17. července 2017 v 12:52 | AkasAkim
Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.
Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.
Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…

Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Galeje pastýřovi

27. března 2017 v 13:42 | AkasAkim

Hodil mincí

11. března 2017 v 19:52 | AkasAkim

Tobě

11. září 2016 v 9:26 | AkasAkim
Svíjím se v tobě, dravě a hltavě mě pohlcuješ, svíráš mě svým chtíčem, svou žádostí po orgasmu bijící na poplach alarmem vše přehlušujícím, objímáš mě, já ti hledím do očí a v nich vidím každičký koutek veškerého bytí, každičké smítko, které kdy vesmírem proletělo, opustím-li tvé tělo, zemřu ve vteřině, je mi určeno žít v tobě, ve tvém klíně, holdovat mu, opájet se jeho vlhkostí a zvrhlostí, ty nejsi žena, jsi zvíře ženského rodu a já jsem v tom případě zoofil, co obcuje s animálem, nemám ale na vybranou, tvá náruč je nadpozemsky svůdná, až vypočítavě chladná, přesto vře žárem sálavým a skrz propalujícím, utápím se v tobě jako kapka vody v oceánské velkoleposti, prostupuji tebou, tvým peklem i tvým nebem, nebe a peklo jedno jest, to je nutno si uvědomit, kdo tvrdí cokoliv jiného prachsprostě lže, nebe a peklo vždycky šly Světem ruku v ruce, to jen člověk, ten bídák všekazný rozdělil je při své myšlenkové omezenosti vedví. Tvá ženskost mě zdánlivě ničí, jelikož je mi drogou, životadárnou tinkturou, důvodem k existenci. Jsem-li v tobě, žiji, není-li tak jsem na věky mrtev. Žehnáš mi svou nadržeností, tvá nadrbanost je mi svatým požehnáním a cestu ukazující modlou, co dovede mě k cíli, ve tvé moci nikdy nezemřu, budu žít navěky, byť jen astrálně, nadpozemsky, nehmotně, již nedokážu to vydržet, vybuchuji v tobě orgasmem o síle tak obrovské, že do mrákot mě žene, mé bělostné semeno tě naplňuje a tryská z tebe ven, tak je ho moc, stěží se do tebe vejít může, obracím oči v sloup, ty jsi na tom stejně, rovněž hledíš vstříc svému podvědomému já, třeseš sebou v záškubech a nazvedáváš naše těla do výše, levitujeme spolu ve výšce sedmi metru nad zemí a s lehkostí jarního vánku neseme se širou krajinou. Mé sémě odkapávající z tvé blažené obnažené kundičky dopadá z těch sedmi metrů na jarním teplem ožívající zemičku a já, jsa pouhým mužem, děkuji matce přírodě, že dopřála mi tvou přítomnost má milá, milená a milovaná blogerko s vlhkou kundičkou.

Vtip

29. srpna 2016 v 12:47 | AkasAkim
Paní učitelka na druhém stupni Základní školy poutavě přednáší svým žákům probírané učivo. Najednou si všimne, že jeden z žáků, Pepíček usnul přímo na lavici. Přestane s výkladem a jde vzbudit provinilce. Když přijde blíž, vidí, že Pepíček má před sebou na lavici rozevřenou knihu, která není evidentně učebnicí. Rozzlobeně zavře knihu a na titulní stránce čte "E. L .James - Padesát odstínů šedi", uleví se ji, přesto se s nechápavým pohledem pootočí na Pepíčkova souseda Frantu. Ten jen pokrčí rameny a praví, "asi usnul nudou paní učitelko, víte, ona je to hrozná sračka, já to četl a můžu vám říct, že se mi za celou dobu čtení ani jednou nepostavil." Paní učitelka s pochopením přikývne, "já vím Františku, taky jsem to bohužel četla a též jsem za celou dobu čtení ani jednou nezvlhla, myslím, že to je ta nejnudnější kniha na Světe." Rozhlédne se po třídě a vidí, jak všichni žáci souhlasně přikyvují. Paní učitelka je na své žáky hrdá, vidí, že mají literární vkus a že hravě odhalili skutečnou nekvalitu tohoto nezaslouženě glorifikovaného díla. Po chvilce se paní učitelka vrátí zpět na své místo před tabulí. "Tak milé děti, budeme pokračovat v látce, ale prosím tišeji, abychom Pepíčka nevzbudili, ten spánek si bezpochyby zaslouží." Smějící seSmějící seSmějící se

Nebe, peklo a píča, co vykoukla z konzervy od šprotů

19. července 2016 v 16:28 | AkasAkim
Nebe (SMS)

On: Mas na sobe ty bily kalhotky, ty co byly v pradelniku na vrchu?
Ona: Mam, proc se ptas?
On: Ale, jen tak. Usmívající seUsmívající se
Ona: Priznej se ty hajzliku, co jsi s nimi udelal? Usmívající seSmějící se
On: Vcera jsem si to s nimi delal a 2x se do nich vystrikal.Smějící seSmějící se
Ona: No teda. A proc jsi to udelal ty cune? Usmívající seUsmívající se
On: Protoze se mi po tobe moc styska, posledni dobou se moc nevidime.
Ona: No to je pravda, oba moc pracujeme, taky mi chybis, ale zitra mame oba volno, tak si spolu uzijeme.
On: Asi si te znasilnim hned po ranu. Usmívající se
Ona: Ty blazinku, jak me chces znasilnovat, kdyz se nebudu branit? Usmívající se
On: Jsem tak nadrzeny.
Ona: Ja taky lasko, na tech kalhotkach uz neni jen tve seminko, ted je tam i ma stavicka.
On: Ja to do zitrka nevydrzim.
Ona: Taky s tim budu mit problemy, ale zvladneme to, neboj. Musim pracovat, ale ozvu se ti jeste potom, zatim pa.
On: Miluji te, moc, pa.
Ona: I ja tebe moc miluji, pa.

Peklo (SMS)

Ona: Kdy dorazis domu?
On: Pozdeji, jdu s chlapama na jedno.
Ona: Nevadi, budu koukat na Ordinaci, na ulici a na Pristav.
On: Jasne, koupilas ty utopence a gulas?
Ona: Jo.
On: A je doma dost piva?
Ona: Asi pulka basy.
On: Sakra, nevadi, zitra sjedu do Penace, cau.
Ona: Ahoj.

Píča, co vykoukla z konzervy od šprotů

Kuk.


Erekce na návštěvě

24. června 2016 v 15:05 | AkasAkim
"Ťuk, ťuk."
"Kdo tam?"
"Erekce tvého penisu."
"Dneska ne, je šílený horko."
"No a?"
"Dneska prostě honit nebudu."
"Tak na to zapomeň, dělej!"
"Ne, jsem unavený."
"To mě nezajímá, popadni ho a ať to sviští."
"Kašlu na to."
"Povídám ti, dělej."
"Ne."
"Zapomínáš na smlouvu, to se ti vymstí, pomažeš do pekla."
"Jakou smlouvu kurva? Co?"
"Jsi zapomněl?"
"Je horko sakra, nemyslí mi to."
"Když ses v jedenácti poprvé vystříkal, pamatuješ?
"Co?"
"Přece, zjevil se ti rohatej a ty si mu podepsal ten úpis."
"Jakej úpis, do píčy, jsem mimo?"
"Nepamatuješ?!
"Ne, bože."
"Hele, boha sem netahej, ten ti nepomůže."
"Hmm."
"Ztvrdil jsi svou krví, že budeš po celý život honit alespoň jednou denně jinak…"
"Jinak co, kurva?"
"Jinak ti zdřevění obě ruce a ty skončíš v pekle."
"Kecy v kleci."
"Tak se na to koukni, mám ten úpis s sebou," (vytáhne signované lejstro).
"A co jako? Honit nebudu, nechce se mi."
"No jak myslíš, ale povím ti, že žít s dřevěnýma rukama a ještě k tomu v pekle je pěkně na houby, až na hovno dalo by se říct."
"Nezájem, seru na to."
"No ať je po tvém, ale pamatuj na to, že občas něco napíšeš, to s dřevěnýma rukama nepůjde, jako spisovatel skončíš."
"Stejně to moje psaní nestojí za nic, grrrr."
"Fajn, tvoje volba, buď se ještě během dneska vyhoníš, nebo je po tvém psaní veta a po setmění očekávej dostavník, kterým pomašíruješ dolů, jasno?"
"Grrrrrrrrrrr."
"No nic, já padám Akime, tak zatím…"

Mince se kutálí

9. dubna 2016 v 15:08 | AkasAkim

SOS (Protivenství andělské lidskosti)

29. března 2016 v 11:59 | AkasAkim
Když neměl co pít, lokal moč opilých žen v domnění, že se opije, což se mu nedařilo. "Ulam mi prosím má křídla a dovol mi zemřít, již nemohu dál," požádal tedy svého přítele. Ten mu však tuto službu neposkytl, nedokázal to, ač se snažil sebevíc. A tak chodil po Světe dál, až jednoho dne mu byl osud nakloněn. Pod tíhou všech okolností zkrátka zešílel. A teprve potom uzřel anděl anděla.

Postmortální romance

27. března 2016 v 22:37 | AkasAkim

Komedie života

10. března 2016 v 17:02 | AkasAkim
Láska je ta nejtěžší a chronicky neléčitelná nemoc a to jednoduše proto, že po ní všichni touží. Proč mé srdce koupe se v pocitu přeplněnosti láskou, když mé zahořklé já to vnímá tak, že pokud nebudu milovat všechny ženy Světa, je to totožné, jako bych nemiloval žádnou? Nač jsou pak všechny ty snubní prstýnky a rozličné obojky, když to jednou zcela vyprchá? Proč Svět tak smrdí pomíjivostí? Já chci milovat každou ženu Světa, všechny, bez rozdílu, hubené i tlusté, vysoké i štíhlé, v rozkroku vyholené i ty s bobříkem, roztoužené paničky, co šukají jen s nudy, stejně tak jako ty zakomplexované rádoby ošklivky z páté cenové, co si potají a v šeru místních záchodků myjí frndy u špinavého umyvadla a přesto jim ty pičky mnohdy voní líp, než těm zaprodaným dámičkám a zlatokopkám, které mají pleťový krém na ráno, jiný na dopoledne, odlišný k obědu, další na odpoledne, o večeru a noci nemluvě. Na ženy myslím pořád, celý svůj bídný život na ně myslím, i na ty co jen potkám na ulici, v parku, v práci, nebo cestou vlakem. Představuji si, jaké s nimi musí být krásné milování, představuji si ten jejich slastně a rozkošně udivený výraz, který ženy mívají, když špička mužského falusu hrdě a ztopořené snaží se probojovat hrdlem jejich lasturky. Pak myslím na to, jaké jsou asi v životě, jak hluboce umí milovat a jestli vůbec, nebo to jsou kentauřice, které o lásce jen smýšlejí, ale které jsou stejně jako muži ovládány svými neukojitelnými pudy a vše ovládajícím chtíčem. Myslím na ženy, když jím, když pracuji, když pouze jdu, nebo někam cestuji autem, myslím na ně na toaletě a dokonce i ve spánku. A až jednou na ně přestanu myslet na tu jejich posvátnou vůni, která svádí tak, až i Slunce se z nebe sklání, aby si přivonělo, tak teprve potom zemřu, budu do hrobu dán, aby červi mohli hodovat, nebo nechám dát své tělo na vědecké účely, aby zvrhlé a v klínu zvlhlé studentky medicíny mohly lascivně slintat nad mou dětskou obrnou stiženou a po smrti vonící tělesnou schránkou a budu doufat, že se mezi nimi najde nějaká ta neodpaněná nekrofilka, která se pod rouškou noci vkrade za mnou, s boxu vytáhne mé mrtvolně fyzické já a dopřeje mi, ručkou svou hbitou ještě jedno poslední číslo, jde-li to vůbec, přičemž se i ona vrhne své všemi živly vesmíru ovládané tělíčko do náruče hříšné ipsace. Ale do té doby vás budu milovat, všechny, jednu vedle druhé, ani jednu víc na úkor ostatních, protože jinak by mě žití ani zbla nebavilo.

Prosím za odpuštění beránka božího za ty plky, ale on nejlíp dobře ví, že něha někdy tuze bolí.


Svět v korzetu mě svírá

13. ledna 2016 v 11:37 | AkasAkim
Během dosavadního vědomí jsem se domníval, že žiji, jak bláhový jsem byl, fatální omyl stal se mým stigmatem. Hle, jak krev mi vytéká z očí, z uší, z úst, z nosu, z rektumu i z ústí penisu, mazlavá krev v barvě lógru právě dopité kávy. Ačkoliv nejsem schopen svůj osud jakkoli změnit, nyní však vím, že nežiji, nýbrž padám, ano padám do tvého náručí má krásná neznámá, souzeno mi to jest, ne nelituji toho a ty taky nelituj, naopak oddávám se tomu pádu, přestože teď je mi už známo, že tvé náruče se nikdy nedočkám, tvé objetí je totiž příliš hluboko, je hlouběji, než dno bezedného pekla, co nakonec ochrání nás všechny před spasením, tak je hluboko a je nad míru zřejmé, že tvé náruče se nikdy, ani za živa, ni po smrti nedočkám, ale já se doznávám, přísahám a slibuji při plném vědomí, že každý ze svých životu věnuji jen a jen tobě, tvé zdánlivě ztracené duši, tvému po čertech hříšnému tělu a především nekonečně dlouhým jutovým provazům, které svírám ve svých dlaních, zatímco jejich druhý konec oddaně obepíná to tvé nadžensky svůdné a lákavě přitažlivé tělo.

Kamínka v pulince

5. ledna 2016 v 11:33 | AkasAkim
Však to nemůže být tak dávno, co se to odehrálo, tenkrát jsem byl sotva desetiletý klouček, holobrádek, co měl pindíka zatím jen na čůrání. Hrál jsem si venku, spadl a odřel jsem si ruku, když v tom sousedovic Baruška za mnou přiběhla, a že prý jestli mi teče krev. "No trošku," odvětil jsem a statečně jsem zadržoval pláč, jelikož jsem se před ní nechtěl ztrapnit. "Kámoška mi říkala, že když ti teče krev, tak si to máš počůrat, že prý ty čůránky tu krev zastaví," rozumbradovala ta copatá Barča. "Jak počůrat?" zeptal jsem se nechápavě. "No normálně si to bebíčko počůrej, no prý to fakt pomáhá," trvala na svém. "Ale mě se zrovna fakt jako nechce," snažil jsem se z té situace nějak vyvlíct, přišlo mi to divný a trochu i odporný. Ta drnda stála přede mnou, drbala se na hlavě, jako že přemejšlí a pak vyhrkla. "Víš co, polož tu ruku na zem, já ti ji počůrám, mě se docela chce." Normálně jsem se vylekal a hlavně mi to opravdu připadalo trhlý. Záporně jsem zakroutil hlavou. "No jak myslíš, ale takhle ty ta krev tíct nepřestane ty trdlo," tím trdlem mě skutečně naštvala a taky jsem nechtěl být za srabíka a tak jsem ještě po chvilce váhání položil svou krvácející ruku na zem. "No sláva, teď už se mi chce fakt moc hodně, vydrž a necukej s ní," komandovala mě ta sousedovic drzá Bára. Hned na to si sundala bílé gaťky, vyhrnula si světle modrou sukýnku a přidřepla si nad tu moji raněnou ruku. Asi ji bylo jedno, že koukám, nebo spíš přímo zírám na její pulinku, zvedla trošku hlavu a zakroutila očima, jako že se soustředí, pak pronesla už jen, "už" a v tu chvíli se ta její pulinka jakoby našklebila, trošku se roztáhla a začaly z ní tíct ty její čůránky a to rovnou na tu moji raněnou ruku. "Jaký to je?" zeptala se po chvilce a usměvavě se ušklíbla. "No teplý to je," odpověděl jsem a v tu chvíli mě napadlo, že ta Barča musí mít v tý svý pipince nějaký kamínka, který ohřívají to její čůrání, jinak to přece není možný, aby to bylo tak teplý, ne? Už jsem špulil rty, abych se na to Barči zeptal, ale pak mi to přišlo takový blbý, tak jsem radši mlčel. "Vypila jsem hodně limošky, víš," upozornila mě, protože i jí asi připadalo to její čůrání nějak moc dlouhý. A opravdu, bylo to jak věčnost, nebo nám to tak přišlo, pořád to z ní teklo, ten proud ne a ne slábnout, už jsem měl úplně mokrou ruku od té její limonády, kterou na mě čůrala, aby mi zastavila tu krev. Pak najednou a konečně ten proud hodně zeslábl, ta její pulinka se zas přestala šklebit, ještě pár krátkých čůrků vyteklo a to tak blbě, že pár kapek měla Barča i na stehnech. "Sakra, nemáš kapesník, nebo něco?" povzdechla si. "Na co?" zeptal jsem se asi pitomě. "Abych si ji utřela, ty motovidlo, holky si pipky utírají, víš, když se vyčůrají, tos nevěděl?" uchechtla se, až mě to zase naštvalo. "Ale jo věděl, jen jsem to asi zapomněl," bránil jsem se, i když to nepomohlo a Bára si zaklepala nechápavě na čelo. "Ale kapesník, ani nic jinýho teda nemám," pokrčil jsem rameny. "Neva, oklepu se," řekla a udělala pár trhavých pohybů nahoru a dolů, pak si rychle nasadila kalhotky a stáhla si sukýnku dolů. "Pořád jsem zíral na tu svou počůranou ruku a na místo na její sukni, kde už byla schovaná ta její pulinka. "Nezírej tak na mě a radši vybal, jestli ty furt teče ta krev," okřikla mě naštvaně, pak se ale hned usmála, jako, že si dělá prču. Podíval jsem se na to zraněné místo na ruce. Krev nikde, asi to fakt zafungovalo. "No, už mi neteče," řekl jsem a taky se na ní usmál. "Tak vidíš, co jsem ti říkala, kámoška má fištróna, už je v osmý, víš," chlubila se, že má o tolik starší kamarádku. "Hmm, dobrý no, tak teda dík, no," soukal jsem ze sebe, ale pořád jako bych nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ale pak jsem si řekl, že jsem se za tu chvíli hodně moc naučil. Věděl jsem už, jak se šklebí pipka, když holky čůrají a hlavně už jsem věděl, jak vypadá, protože předtím jsem ji viděl jen namalovanou tak, jak ji namaloval nějakej osmák a ten obrázek pověsil na nástěnku na chodbě naší školy a já ho tam viděl, a chvíli na to jsem viděl úču, co máme na zemák, jak ten obrázek sundává, nebo spíš strhává a nadává přitom, že "tohle už přece není ani možný, jaký jsem chodí parchanti," ale ta malovaná pipka byla úplně jiná, než ta opravdická, živá, co čůrá. A taky jsem se naučil, že holky se po vyčůrání utírají, anebo se oklepávají, to když se nemají do čeho utřít. A hlavně jsem zjistil, že holky mají v pipkách ty kamínka, který ohřívají to jejich čůrání, ale to mi bylo pořád nějaký divný, tomu jsem ještě vůbec nerozuměl a neměl v tom jasno. Taky mi bylo pěkně trapně, když mi pak po nějaký době starší kluci vysvětlovali, jak je to ve skutečnosti, že je to úplně jinak. Ale zážitek to byl stejně velikánský.

Asi rok po tom jsem přišel jednou zadním vchodem ze školy domů a mamince tekly slzy a já se hned ptal, co se jako stalo, viděl jsem, že pláče i přesto, že se to snažila přede mnou skrýt. A pak jsem vykouk z okna u předního vchodu, opačného, než kterým jsem přišel domů, neb jsem viděl, jak se tam maminka po očku dívá, ona mě chytla, nechtěla, abych se podíval, ale já se jí vytrhl a vyklonil jsem z okna a tam stálo černý auto, u kterého stáli Barčiny rodiče, byli hodně smutní, oba brečeli, co brečeli, přímo jim tekly slzy po tvářích ve stejných čůrcích, jako tenkrát ty Barčiny čůránky po mé ruce, když mi zastavovala tu moji krev. Oba kouřili a jeden podpíral druhého. A pak vynášeli nějakou bílou truhlu a mamča mi řekla, že je to rakev, dětská rakev a že v ní je chudák Barča, že přišla ze školy o hodinu dřív, než já, podle rozvrhu hodin a že se šla projet na kole a že spadla na hlavičku tak špatně, až z toho umřela a oni ji teď odnášejí a že jí asi položí do hrobečku. A já jsem pak už nic neviděl, protože se mi spustili slzy, plakal jsem víc, než kdy předtím i než kdy potom, tekly mi slzy proudem, ještě větším, než Barčiným rodičům a snad i větším, než to její čůrání po mé ruce. Ale na to jsem tenkrát nemyslil, jen jsem plakal, moc jsem plakal, celý den a druhý den taky, až třetí den jsem plakal jen občas a rodiče mi řekli, že je to normální a vlastně i dobře, že pláču, protože člověk prostě musí plakat, aby oplakal toho, koho měl rád a já měl Barušku rád a to moc, tenkrát jsem si to uvědomil a bylo mi tak smutno a ještě víc ouzko, že už ji nikdy neuvidím. Ten den jsem se toho také moc naučil, ale bohužel to tenkrát byly samé smutné věci.

Ležím v prostorné vaně pro dva, Nikola stojí nahá v podřepu nade mnou, je připravená. Udělali jsme si volný víkend jen pro sebe, šukací víkend plný experimentů a tak zkoušíme jednu úchylku po druhé a tak na mé přání došlo i na piss. Viděl jsem to v pornu, a ačkoliv mě samotného to zaskočilo, zjistil jsem, že pohledem mě to vzrušuje, není tedy důvod, nevyzkoušet to i v praxi. Zvláštní je, že jsem s i vzpomněl i na chudáčka Barču, mojí dětskou lásku, která mi kdysi pomočila ruku, aby mi zastavila krvácení zapříčené lehkým zraněním. Je možné, aby mi tento dětsky nevinný zážitek navodil, či vnuknul touhu zkusit zrovna tuhle erotickou praktiku? Může se stát, že smutná vzpomínka na dětskou lásku vyvolá sklon k perverznímu chování? Může se z platonicky nevinného citu zrodit sexuální deviace, přičemž mi sexuální uspokojení bude kompenzovat ztrátu prožitou v útlém věku? Patrně ano. Všechno přece souvisí se vším, dětské zážitky prý mají vliv na náš sexuální život, tato situace tedy může být příkladná. Brána mezi vzájemnou rozdílností a propojeností dětského a dospělého způsobu vnímání Světa zdá se být provždy dokořán otevřena. "Tak co lásko, fakt to chceš?" ptá se mě Niky. "Jasně, jdu do toho, jak jsem řekl," ujišťuji ji. "Chceš to i do pusinky, broučku?" vyzvídá ještě. "Ne to zatím ne, když tak až příště," otevírám si zadní vrátka pro případ, že by se mi to v praxi nelíbilo. "Ok," přikyvuje Nikola a její prošukaná kundička se již šklebí podobně, jako tenkrát ta Barčina nevinná.

Marioneta (jednou větou)

20. listopadu 2015 v 11:21 | AkasAkim
Žila sama, osamocena, opuštěna, trpce a hořce to nesla, v nemoci chřadla, ve tváři sivá, zkroušená, smutná, slzy hyzdily její bělostná líčka, jako by její tělo ani nežilo, celé město o ní říkalo, že v jejich žilách krev téci sotva může, její srdéčko je prý příliš ztrápené a tlukotem se pro ukrutnou samotu neozývá, báli se i strachovali, o jejím možném skonu šeptali si, vždyť smrt má na jazyku, nesla se zpráva rušnými ulicemi, tlupa doktorů, vědců, docentů, ale i šarlatánů a rozlišných léčitelů nezmohla zhola nic, nikdo rady nevěděl si, byť drbali si všichni své přemoudřelé hlavy, z lékařského hlediska je děvče přece zdrávo, to stálo v lejstrech medicinských, pak ale bylo ještě o mnoho hůř, Marioneta, jak dívce počali říkat, přestala vycházet z domu, sama seděla jen ve svém křesle, smutek byl jejím jediným společníkem, už bránila se i mluvě, místo slov ze rtů, jen krůpěje slaných kapek draly se ji z očí, chtěla-li promluvit, tak zoufalá byla ubohá Marioneta, všichni už ji málem oplakávali, tu náhle osobitý muž zjevil se v onom městě, kráčel ulicemi hrdě, avšak s pokorou, nedalo se říci, že je to fešák, spíš charizma mluvilo z jeho pohledu, netrvalo dlouho, než dozvěděl se o nevyléčitelné a netušené krutovládě, jež tížilo tělo místní trpitelky, on ale usmál se hned, on totiž znal lék na její neduh, věděl, co jí hnedle pomůže, nechal se tedy dovést k utrápené Marionetě, vzápětí lidé z okolí divili se tuze, když jutové provazy vyňal ze své mošny, on rázným povelem ale vyhnal všechny čumily, zamkl se s dívkou v pokoji, ta seděla zas ve svém křesle, nehnutě, vzal tedy jutovou smyčku a obtočil ji obratně kolem jejího zemdleného zápěstí, nebyl čas meškat, děvče umíralo, v mdlobách loučila se se životem, náhle však nadechla se silně a s chutí, to jutové lano stalo se zázračně čarovným lékem, medicínou pro chudinku, co strádala, vlákna provazu jakoby se během okamžiku zakořenila uvnitř těla mladičké ženy, to už ale dívka klečela u nohou toho muže, jenž stal se milosrdným zachráncem, nahé tělo měla již obtočené těmi jutovými plazy, za které tajemný muž jal se hned tahat, cizinec se nemýlil, jeho konání stalo se požehnáním pro tu týranou ženu, v pevnosti jutového motouzu našla svojí spásu, měla pocit, jakoby se tajemný cizák za pomocí těch provazů dotýkal její obnažené kůže, jakoby ji hladil a přitom hrubě svíral, laskal a přesto ji bolestně dráždil, ta dvojlomnost každého z jeho pohybu přenesená z jeho paží a rukou do chování juty byla ohromující a omračující, samotnou ji až překvapila míra vzrušení, kterého se jí náhle dostávalo, objevila do té doby nepoznanou vůli k uvolnění svého vlastního já, zatoužila zbourat všechny ty zdi a zábrany, které ji tak dlouho a možná odjakživa stáli v cestě za poznáním erotické nirvány, steny a vzdechy zpívala náhle ústa, která předtím strádáním mlčela, snad naráz ze sebe chtěla vykřičet ty steny, které měly kompenzovat všechny ty v chorobě promlčené dny, týdny a měsíce, bledá barva obličeje ztratila se nenávratně, růžová přetřela mrtvolnou bělobu, po slzách též ani památka, mohla se zas smát, víčka i řasy usušit od stop slzavých, jutovými chapadly svázaná, přesto znovuzrozená, svobodná, šťastná, volná, uvědomila si vzácnost tohoto magického propojení, vůně vzrušení linula se místností, její klín chlubil se vábivým a svůdným odérem, to vlhkem prosycené aroma ozdobilo ten dům, ve kterém pak spolu žili, oni, znovuzrozená subka se svým nalezeným a objeveným pánem, který když se ho později optala, jak ho má oslovovat, odvětil jednoduše jen za pomocí jednoho slova, Bakushi.

Slzy a krev odsouzence

8. září 2015 v 17:45 | AkasAkim
Drahá Blaženko,

sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.

Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.

Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?

Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.

Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.

Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.

Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.

Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.

Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.

Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.


Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.

Láska v kapkách alkoholu

26. srpna 2015 v 14:41 | AkasAkim
Jonáš se právě probouzí, ne zrovna s lehkou hlavou, následky včerejší pijatiky se hlásí o slovo ze všemi aspekty, které k oné srandě patří. Díky Bohu, že Jonáš na kocoviny až tak moc netrpí, ví, že větší množství tekutiny a silnější káva ho postaví na nohy. Protírá si oči, již první mrknutí ho ubezpečuje o tom, co mu signalizují prvotní vzpomínky na včerejší noc. Jasně, tohle není jeho ložnice, jeho byt, to ani náhodou. Netrvá mu příliš dlouho, aby ve své mysli přiřadil obrázek tohoto pokoje k pomyslnému obrázku majitele bytu. Je jí Michaela, Jonášova kamarádka z dětství a bývalá partnerka jeho nejlepšího kamaráda Patrika. Rozešla se s ním zhruba před půl rokem, rozchod neproběhl zrovna ideálně a bývalí partneři si nebrali vůči sobě žádné servítky, o jednání jako v rukavičkách nemohla být ani řeč, zkrátka se poštěkali hůř jak psi. Patrik jejich "rozloučení" nevydýchal do té míry, že si sbalil své saky paky a už ho bral do Norska, zprvu jen tak na blind, naštěstí netrvalo dlouho a on v Norsku sehnal jak práci, tak ubytování. Upřímně řečeno, Jonáš je v dané situaci rád, že to tak dopadlo. Svého dlouholetého kumpána Patrika má tuze rád a ctí ho veskrze jako svého bratra, nicméně stejně vřelou náklonost, byť lehce odlišného charakteru cítí i k Michaele. Má ji moc rád a chce-li být k sobě upřímný, musí si přiznat, že je do ní už několik týdnů zamilovaný. Léčení následků trpkého rozchodu, který Patrik pro sebe vyřešil svým odjezdem, řešila Míša právě v kamarádské náruči lehce vyplašeného Jonáše. Ten rázem přišel o nejlepšího přítele, zároveň ale nalezl pocit lásky ve své kamarádce Míše. Celou dobu si to nechtěl přiznat, zavrhoval tuto myšlenku a snažil se být Míše za všech okolností věrným druhem a přítelem, pomyslným ramenem, na kterém se alespoň část bolesti rozplyne a kuličky slz tekoucích z jejích očí se usuší. Těžko by tomu tak bylo, kdyby Patrik řešil svou situaci jinak a Jonáš by tak musel pendlovat mezi dvěma přáteli, kteří se vzájemně nemohou ani vystát. Takhle se mohl bez obav a bez skrupulí zcela odevzdat Míše, což ale nezůstalo, jak už víme bez následků.

I Jonáš si to už konečně přiznává a v hlavě mu šrotují veškeré jeho závity a už spřádá plány, jak se zachovat, až se Míša vzbudí. Otočí se k ní, spí jako zabitá. Aby také ne, včera slavila své pětadvacáté narozeniny a tak se konzumaci alkoholu rozhodně nevyhýbala, spíše naopak. Lila to do sebe pod parou, míchala pátý přes devátý, je více, než jasné, že až se vzbudí, do skoku ji rozhodně nebude. Jonáš opatrně kontroluje situaci pod peřinou, jak jinak oba jsou zcela nazí. Což o to, Jonáš si včerejší dění celkem pamatuje, včetně konce oslavy, kdy se k němu Míša láskyplně naklonila a horlivě mu děkovala za vše, co pro ni v poslední době vykonal. Poděkování se neobešlo bez kamarádské pusy, která se, čert tomu tak chtěl, zvrhla ve vášnivé líbání, které se cestou domů proměnilo v neckingové, posléze ve výtahu i v pettingové hrátky, v úkrytu Míšina bytu protažené do opilecky rozjařeného milování. Jonášovu mysl začínají stíhat a trápit lehké výčitky. Bojí se, že až se Michaela probudí, bude mu celou situaci vyčítat. Ona přece slavila narozeniny, od ní se snad svědomité a střídmé chování čekat nedalo, ale on měl chytit celou situaci do svých otěží a postarat se o svou pitím zmoženou kamarádku a ne ještě využít její momentální slabosti a rozcitlivělosti. Ale jak, vždyť mě sama začala líbat a byla to zrovna ona, kdo cestou domů sáhl svému doprovodu na místo všeobecně považováno za intimní. To se snad ani po mužovi chtít nedá, aby takovým svodům odolal a odpustil si je. To by popřel sám sebe i přírodu, zvlášť cítí-li to, co v pravdě skutečně cítí. Tady už nejde jen o pudy a chtíč, vážení porotci a soudci, zde už jde i o úděl lásky, o milování toho druhého. Zde se musí jít životu naproti, ať je situace jakákoli. Co naplať, porotci a soudci to možná uznají, ale co na to samotná Michaela, až otevře a promne si očka, ze kterých bude jistě ještě zářit větší, než malé množství včera vyžahlého alkoholu. Jak se Míša zachová? V kocovinovém stavu s ním může klidně i dveře vyrazit a zavrhnout ho, stejně jako zavrhla Patrika. Co když se včerejší akt na lásku nepromění a zároveň zničí i jejich leta trvající přátelství?

Jonáš vstává co nejopatrněji s postele a špekuluje, jak připravit situaci tak, aby bylo napácháno co nejméně škody. Co kdyby se oblékl a normálně odešel? Míša zajisté bude mít okno a nebude si nic pamatovat. Ale jisté to není, jestli si to bude pamatovat, Jonáš bude vypadat, jako zbabělec, který zbaběle prchl z boje a zradil svoji kamarádku. Jasně, také by mohl říct, že celou noc spal v obýváku na gauči, ale jestli si Michaela něco pamatuje, bude vypadat jako lhář a gauner. Po delší době přemýšlení tedy zavrhne veškeré ústupné manévry, pololéčky a lži. Nezbývá mu, než se postavit okolnostem čelem a doufat, že i pro Míšu, přes její silnou opilost, nebyl včerejší příchod domů, jen rozmarným nedopatřením a následkem působení alkoholu. Jonáš už se prostě nechce dále trápit, rozhodne se, že vyčká, až se Míša probudí a pak jednoduše bude reagovat na její chování. Odchází tedy do kuchyně, obléká si trenky a chystá si postavit vodu na kávu.

V tom uslyší, jak se Michaela v posteli převaluje a tak nechává kafe kafem a stoupne si mezi dveře do ložnice. Míša se ještě chvíli převaluje, přičemž nevědomky poskytne Jonášovi několikavteřinový pohled na svá ňadra a zadeček a pak otevřením rozlepí svá očka. Na první pohled je zřejmé, že jí není dvakrát nejlíp, spíše naopak, v puse má naprosto vyschlo a vyprahlo, navíc má pocit, jakoby jí někdo do úst nasypal obsah plného popelníku. Hlavu, která momentálně váží snad celou tunu, má jako střep, bez přehánění. Notnou chvíli se musí soustředit na jeden bod, aby se jí hlava přestala točit, jak na kolotoči a aby se jí alespoň trochu uklidnily mžitky před očima. A žaludek se chová jako bárka, která se zmítá uprostřed větrných poryvů na rozbouřeném moři. Když se jí konečně podaří přemluvit svou dušičku, aby toto zubožené tělo zatím neopouštělo, uvědomí se, že je zcela nahá, což jí lehce zneklidní, neb si přes obrovskou výkladní skříň, která opanovala její paměť, pamatuje střípky z cesty domů, líbání a muchlování z Jonášem a také útržky z jejich milování, dalo by se to tak nazvat. Uvědomuje si vážnost situace, ale vůbec není schopna se s tou situací jakkoli emočně ztotožnit. Bude to řešit, až se dá pořádně do kupy, snad Jonáš pochopí danou situaci, jen doufá, že nevyvedla něco ošklivého, snad mu nijak neublížila. Ale to by s ní přece nešel až domů a nemiloval se s ní? To se ale bude všechno řešit až později, teď by potřebovala nutně napít, ale kuchyň je na sáhy daleko, raději se ještě před tou štrapácí ještě prospí. Už nemá více sil a nechá samovolně padnout svou hlavu s pohledem směrem ke dveřím na polštář. A v tu chvíli zahlédne Jonáše, stojícího ve dveřích, jen v trenkách a potutelně se usmívajícího.

"No super," vyčítavě prohodí Michaela. Sama ale netuší, jestli ten vyčítavý tón směřuje k sobě, nebo k Jonášovi. Připadá jí, že tato událost je jen další pitoreskním dílkem do puzzlů jejího, poslední dobou ne moc veselého života. "Co tady sakra ještě chceš, svoje jsi dostal, tak vypadni, ne?" Sama sebe překvapuje svou nevybíravostí a krutostí. "Copak, snad nemáš kocovinku?" šklebí se Jonáš. "No hádej," odvětí mu suše a vyprahle, hodně vyprahle. "Tak já ti donesu něco k pití a pak uklohním nějakou tu snídani, co ty na to, uděláme si pěkný den?" Jonáš se snaží být co nejvíce milý, což ale zrovna Michaelu v její emocionální rozervanosti neskonale vytáčí. "A co kdybychom se hned zítra vzali, co?" spíše křičí, i když na to nemá dost sil plná ironie a cynismu, vstává, snaží se omotat peřinou, ale když se jí to nedaří, zcela obnažená se vydá svižně do kuchyně pro něco k pití. Ujde ale jen pár kroků a uvědomí, že dříve, než kuchyň, bude muset navštívit toaletu a to ani kvůli malé, či velké straně. Ještě zrychlí tempo svých kroků. Jonáš okamžitě pochopí, o co jde a tak následuje její kroky. Michaela začne zvracet, sotva se skloní nad mísu. "Pozor na vlásky, miláčku!" ujede to Jonášovi. Michaela neodpovídá, jen naštvaně zasoptí a pokračuje v načatém dílu. Jonáš pochopí, že teď ji nemá jak pomoc. Odchází tedy do kuchyně, načepuje velikou sklenici vody a připraví dva hrnky z kávou.

"Tak už je alespoň o trošku líp?" zeptá se jí, když se vrátí ze záchodu. "O fous," špitne Míša s náznakem úsměvu na bledé tváři. "Ale žádná hitparáda to tedy není," dodává vzápětí. Když ale vidí, jak zoufale se Jonáš tváří, nedá jí to a lehce provinile prohlásí. "Víš co, já se dám nějak do kupy a pak si o všem promluvíme, jo?" "No mě se líbíš přesně, tak jak jsi teď," zažertuje si Jonáš a Michaela si uvědomí, že je stále úplně nahá. Jde se tedy obléci a umýt, předtím ale ještě na ex vylohní Jonášem připravenou sklenici vody.

Jonáš sedí v obýváku na gauči a Míša za ním přichází poté, co se vysprchovala, vyčistila si zuby a oblékla se. Stoupne si před Jonáše z miliony otázek v očích. "Posaď se vedle mě, potřebuju s tebou vážně mluvit," poprosí ji, sám si ale musí v hlavě sesumírovat své myšlenky, aby mohl přesně vyslovit to, co ke své kamarádce skutečně cítí. "Když já na tebe musím pořád myslet, kudy chodím, tudy myslím jen a jen na tebe, už to trvá docela dlouho, hrozně po tobě toužím a docela mě mrzí, že se to v noci seběhlo v tomhle stylu," Michaela se provinile zašklebí. "Každopádně tě moc miluji Míšo, vždycky jsi byla, jsi a budeš součástí mého života, jen už je mi to naše přátelství docela těsné, rád bych s tebou žil, ale jestli chceš zůstat jen u přátelství, překonám to a budu navždy oporou jako kamarád a přítel, to ti přísahám," vyzpovídává se ze svých citů. "To nebude třeba, Jonášku, musím se přiznat, že i mě je už naše kamarádství celkem malé," potutelně se ušklíbne, sama totiž už nějakou dobu vnímala Jonáše víc, než jen pouhého kamaráda. Cítila se s ním dobře a srdéčko se jí vždy rozbušilo, když byla v jeho blízkosti. A těch hříšných myšlenek v jeho přítomnosti rovněž nebylo málo.

Michaela leží na zádech a jde na ní spánek, Jonáš leží vedle ní a táhlými tahy svých prstů jí hladí obočí, uteče jen pár minut a ona znavena usíná. On si dá hlavu na její nahý hrudník a naslouchá tlukotu jejího srdce. Po chvíli usíná též.

A tak listí na stromech může dál v ševelu šeptat svou nekonečnou a neúnavnou ódu na lásku, na to lidské bláznovství, kdy v andělském objetí, klaní se jeden k druhému, neb všude je někdo, kdo někoho miluje a nezáleží na tom, jestli je to pán, nebo kmán.

Pozn. autora: Tentokrát se mi to snad podařilo ukočírovat, co říkáte?


Nepravý spánek střídá nepravá insomnie

9. června 2015 v 16:22 | AkasAkim
Někdy silně pochybuji o nevyhnutelnosti rčení, že peklo se nachází hluboko v podzemí, zatímco klenba nebeská musí být zákonitě pomyslným vchodem do ráje. Zrovna tuhle totiž z nebe sálal takový žár, že není bláznovstvím vyřknouti, že tak kurevský horko nemůže mít na svědomí jakákoli postava ráj obývající. Nebo že by andělé, cherubíni a serafíni mohli být takoví hajzlíci, že by nám, lidu, tomu "nejmoudřejšímu" stádu Světa, snad jen ze srandy, či ze škodolibosti chtěli dát ochutnat a okusit sílu výhně, která se dá směle označit za pekelnou? Není to náhodou tak, že i v nebi se může nacházet nějaká ta svině a naopak v pekle nějaký ten dobrák? Anebo, není to nakonec tak, že nebe a peklo jedno jest? Vždyť podíváme-li se na věc globálně, tak ta naše Zemička je vlastně ve své podstatě tuze maličká a naopak vesmír je ve své rozmanitosti, rozsáhlosti a velikosti tak nepřehledný, že tam lze schovat i několik rájů a ještě více pekel. Člověk je přece tak malá figurka a hraje tak bezvýznamnou roli v tomto vesmírném dramatu, že mu snad ani nepřísluší o tomto přemýšlet.

Tu noc jsem oka nezamhouřil, byl jsem jak insomniak, co touží slastně spočinout, ale nebylo mi přáno tohoto daru, co s nocí nabízen jest. Snad za to mohlo právě jen to tropické horko, ta nefalšovaná výheň, která v noci jen nepatrnou měrou ochladla oproti slunnému dni, a sluneční žár byl snad jen o to menší, že na tu nebohou a vyprahlou Zemičku nebylo vidět. A to je s pohledem do kalendáře teprve předehra, jen první tóny té ódy na léto a na ten žlutý dar, co nám život dává, ale který nás dokáže svou nesoudností také pěkně štvát. Nespal jsem tedy celou noc, až nad ránem jsem zlehka zaklimbal a má mysl se, byť jen na malý okamžik mohla ocitnout na břehu druhém, když tu náhle zvonek mrštil mnou zpět přímo do neútulných a špičatých pařátů nehostinné reality. Otevřel jsem sotva zavřené oči a celý zpitomělý přemýšlel, zda se mi to zvonění jen nezdá, jestli jsem přece jen na moment neusnul, ale zvonek se hlásil znovu a vehementně o své právo, rušit člověka, když mu není zrovna nejlíp. Kouknul jsem na hodinky, které ukazovaly 6 hodin. Jo, to je ideální čas na vstávání v sobotu ráno po probdělé noci. Sedl jsem si na postel a pomalinku vstal, doufaje, že nezvaný návštěvník přece jen usoudí, že na návštěvu je přece jen trochu brzy a přestane mučit tlačítko zvonku svým prstem. Ale ne, mé naděje byly liché, zvonivý trýznitel řinčel dál, jak smyslu zbavený. Došel jsem ke dveřím, sluchátko jsem ani nezdvihl a rovnou jsem zmáčkl tlačítko, které vpustí nezvaného, ranního hosta do vchodu. Vyřídím si to s ním osobně, pěkně z očí do očí, sjedu ho na tři doby, že si to za rámeček nedá. Odemkl jsem a zprudka otevřel dveře. V mezaninu byl slyšet jen zvláštní šramot, kroky žádné. "Kdo je to, sakra?" nezakrýval jsem svou roztrpčenost a přitom nedočkavě vyhlížel, kdo že se to objeví před mými zraky. Odezva žádná, šouravé zvuky se však přibližovali, někdo tam bezesporu je. Ještě chvíli jsem čekal a tu se mi před očima jakoby ze snu objevila postava krásné, mladé a nahé ženy. Nakonec jsem však zřel, že to není obyčejná žena, ta postava měla totiž křídla, respektive jejich zakrvácené zbytky se snažila udržet ve svých rukou. Krev z nich kapala, nebo spíše stékala na podlahu. "Potřebuješ nějak pomoc, mohu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se hloupě, místo toho, abych hned šáhl po telefonu a vytočil číslo záchranné služby. Byl jsem logicky v obrovském šoku. Nahý, raněný anděl se přece jen nepotkává každý den. "Už je pozdě, mě už není pomoci, za chvíli zemřu, to je nevyhnutelné, jen jsem se ti přišla omluvit," její hlas zněl velmi zvláštně, byl velmi tichý, přesto absolutně zřetelný a zněl elektrizujícím dojmem. "Za co omluvit, to je nesmysl, počkej, já zavolám záchranku, potřebuješ doktora," začal jsem uvažovat alespoň trošku prakticky a uvědoměle, navzdory této šílené situaci, která se vymykala veškeré možné realitě. "Na naše trable jsou lékaři krátcí, my máme život jepičí. V noci jsem měla být tvojí společnicí, měla jsem spočinout ve tvém objetí a následně z tebou prožít chvilky plné něhy a vzájemného porozumění. Patrně i na projevy lásky by došlo, milování též nebylo vyloučeno, ale na vše už je pozdě, mé žití je u konce. Správně by si mě neměl ani spatřit, ale pokládala jsem za nutné, se ti za zmeškání omluvit, ale jak sám vidíš, není to moje chyba, přepadli mě, zbili mě a křídla mi uřezali. Též tě chci o něco poprosit" Hleděl jsem té bytosti do tváře a kromě slz, které se ji v kapkách linuly po líčkách a tvářích, jsem viděl, že její obličej skutečně vykazuje známky bití. Také ruce měla samou modřinu a otok a její ňadra i břicho byly plné škrábanců a oděrek. "A kdo ti to všechno udělal?" zeptal jsem se a vykročil jsem směrem k ní, abych ji pohladil, případně i obejmul. Prudce sebou trhla a rychle uskočila o tři kroky zpět. "Nedotýkej se mě prosím, jakýkoli tvůj dotek mě okamžitě usmrtí," varovala mě dosti vystrašením hlasem, který stále působil elektrizovaně. "Mají všichni andělé takto znějící hlas?" pomyslel jsem si, když jsem si ji prohlížel od hlavy až k nohám. Tělo měla skutečně samý bolák a podlitinu, přesto se nedalo polemizovat o její kráse. Dlouhé tmavé vlasy, pronikavě hledící, kaštanové oči, krásná, dívčí postava, větší, přesto pevná prsa a patrné i krásné nohy, což bylo těžké posuzovat, neb její prsty a chodidla hyzdila špína a vytékající krev. "Pozbyla jsem křídel, musela jsem tedy za tebou pěšky, šla jsem za tebou celou noc" pronesla, když si všimla, že si prohlížím právě její poraněné nohy. "A proč se tě nesmím ani dotknout?" pokusil jsem se ještě zeptat, ačkoliv jsem tušil, že mi dostane stejné odpovědi, jako poprvé. Nemýlil jsem se. "Každý tvůj, byť jen minimální dotek mě naráz usmrtí, prosím dovol mi dokončit svoji omluvu. Také tě chci pokorně požádat o tvoje odpuštění, že jsem se k tobě nedostavila včas. Odpuštění je pochopitelně na tobě, ale pokud mi nepromineš, na věky budu zatracena bloudit v temnotách ze žhavými uhlíky na zádech místo nových křídel. Proto tě moc a moc žádám, projev schovívavost a podaruj mě slovy, která sejmou z mých beder to žhnoucí prokletí, buď prosím tak velkorysý, smiluj se nade mnou a dovol mi po mé smrti znovu procitnout s novými křídly. "Odpouštím ti, jen mi prosím řekni, kdo jsi, máš nějaké jméno?" naše pohledy se střetly ve smírném a láskyplném objetí. "Nemohu ti prozradit své jméno, rovněž bych byla zatracena, jen ti prozradím, že mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí. Děkuji ti za odpuštění, teď už je ale čas na mé klidné spočinutí, díky tobě zemřu v klidu, nebudu prokleta a po nějakém čase se znovu zrodím." Naposled se mi zahleděla do očí, načež se otočila, ukázala mi svá záda, ze kterých ještě trčely pahýly utnutých křídel, a tiše se odšourala do mezaninu. Byl jsem jako opařen, jsa v mrákotách, ze kterých jsem se probral asi až po minutě. Ještě jsem za ní vyběhl, jestli ji snad ještě nezahlédnu, ale ta osoba zlomeného anděla byla ta tam. Jako by se po ni zem slehla. Veškeré rudé stopy, které způsobila krev kapající ze všech těch ran na jejím těle včetně křídel, byly náhle pryč.

Pořád jsem, jako v mrákotách, nemohu a nedokáži myslet na něco jiného. Však se také není čemu divit. Komu se někdy stalo, že v 6 ráno ho přišel navštívit anděl, aby se mu omluvil. Netuším, jen přemítám hnán neklidem a naprostým rozčarováním. Cosi mi našeptává, že to nutně nemusel být anděl. Kdo ale hergot byla ta nahá dívka s useknutými křídly. V hlavě mi to šrotují její slova, "…mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí." A už je mi to jasně, vždyť to přece nebyl žádný anděl, ta dívka byla můj sen, kterému někdo násilím zabránil se mi ve zjevit ve spánku. To proto jsem absolutně nemohl zabrat, ačkoliv jsem utahaný, jako kůň po doběhu Velké Pardubické. Co to ale musí být za gaunera a za grázla, který je schopen přepadnout a zbít dívku ze snu? Musím se někomu svěřit, zavolám Tomášovi, to je ranní ptáče, určitě už nespí. "Ahoj Tome, nespíš? Ne? To je fajn. Poslyš, stalo se mi něco fakt naprosto šíleného, můžu k tobě zaskočit na ranní kávu, všechno ti u ní vysvětlím, ještě teď mi to moc nedochází, budeš valit oči. Tak fajn, za čtvrt hodiny jsem u tebe, čau."

Jdu po prázdné ulici, přesto, že je sedm hodin ráno, sluníčko už zase řádně roztopilo ve svém hvězdném kotli a vypadá to, že nebude dlouho trvat a silnice se opět změní v asfaltové potůčky, říčky a řeky, po kterých budou automobily spíše plout, než jezdit. Ještě přejít přes jednu takovou asfaltovou řeku a už budu u Tomášova věžáku. Dívám se do tváře té žluté bestii, co si hraje na topiče s takovou vervou, že z toho budou za chvíli zase všichni šílet. Najednou se mi zdá, jako bych na tom modravém, širém poli zahlédl tu otlučenou, ale přesto velmi laskavou tvář ženy, která byla vesmírným orlojem vybrána, coby můj sen. Vidím ji docela zřetelně, najednou šílený zvuk, brzdy auta, tupý náraz!


Vytrhnuto ze života

5. dubna 2015 v 14:25 | AkasAkim
Tereza má všechno připravené, je zaregistrovaná, fotky, které včera sama nafotila, jsou vložené, stačí jedno kliknutí a právě utvořená galerie bude odeslána ke schválení. Naposled se zarazí. Má tohle za potřebí? Seznamovat se touhle cestou, vstoupit do světa internetové erotiky, byť bez tváře. Na fotkách jsou přece jen její intimní detaily, prsa a kundička, žádný obličej a ani to místo, které se pro ní stalo jakýmsi stigmatem. Takhle jí nikdo nepozná, snad jenom Marek by mohl, ale to jí je jedno. Ten už ji do programu života vstupovat nesmí, zakázala mu to, ačkoliv v srdci ji ještě trošku plápolají plamínky rozdmýchané jeho charismatem a jeho mužnou aurou. Vzpomene si, jak ji bylo blaze, když ji laskal, kde se dalo, v tom byl výjimečný a nenapodobitelný, dokázal odhalit její tajná místečka, ta místečka, která když polaskal a podráždil potřebnou intenzitou a správným způsobem na ně zabrnkal, dokázal ji tím uvést do stavu milostného a erotického transu, kdy se byla schopna maximálně uvolnit a odevzdat se mu s naprostou samozřejmostí a bez jakýkoliv výčitek, protože jí to přinášelo pocity astrální blaženosti. Její tělo mu šlo naproti s takovou vyhládlostí a s neskrývaným chtíčem, že pro něj bylo možná až příliš snadné, ji dovést do zvlhlého ráje. Vždy, když do ní vstoupil, její hlava se zaklonila a oči se ji otočili v sloup, to blahem, kterým s ním prožívala. Jeho mužství jí dokázalo zcela vyplnit, špičku jeho žaludu cítila až na dně své zbrocené studánky, kterou ho osvěžovala, zároveň ho svírala tak pevně, jak jen to šlo. A když se předem domluvili a on si jí na konci jejich milostného tance, vzal pěkně zezadu, jako hřebec dostal se své kobylce na kobylku, jednou rukou ji dráždil zbytnělý poštěváček a druhou rukou si ji vytahal hezky za její dlouhou hřívu kaštanové barvy, nebyla daleko mdlobám. "Mrdej mě, Marku, mrdej svoji klisničku," neslo se hlasitě místností. Ne nestyděla se za to. A proč by měla? Za touhu a lásku se přece člověk hanbit nemusí.

S tím je ale provždy konec, zradil ji tak moc. Opustil ji a ještě si to hajzl uměl zdůvodnit. Jako kdyby ona mohla za tu nehodu, která se ji přihodila. Prý, že budou přátelé, kámoši. "Zmrd jeden, jak to vůbec mohl pronést, po tolika letech splašené a odevzdané lásky. Na kamarádství mu kašle, ať si najde jinou kamarádku. Určitě už teď prcá nějakou čubku, zatímco ona se trápí, ale s tím je konec, chlapů je přece mraky, je čas si užít i s někým jiným, než s tím zrádcem. Klik a fotečky jsou odeslány ke schválení. Snad se bude její kundička pánům líbit, určitě nad nimi bude i spousta mužů onanovat, i když určitě někteří z nich budou oplzlí dědci a chudáci, co se nezmůžou na nic jiného. Ještě, že si nastavila, že vzkazy a komentáře ji můžou posílat jen pánové s galeriemi. Takhle může provádět selekci a počítá s tím, že selekce bude veliká a rozsáhlá. Snad se mezi nimi najde alespoň jeden muž, který bude hravý, pohledný, solidní a zároveň nebude hledět na každou jizvu. Podívala se pod stůl a po tváři se jí začaly kutálet kapičky slz. "A dost, tohle sis přece zakázala, život jde dál a ty ho musíš brát, takový, jaký opravdu je," sama se napomíná, přičemž si dolije sklenici tramínku a notně si přihne. "Tak a teď se naložím do vany a pak se vrátím k notebooku a podívám se, jestli mi ty fotky schválili a třeba, jestli už někdo nenapsal." Nechá si tedy napouštět vanu teplou vodou, do které si přidá trošku olejíčku a pomalinku se začne svlékat. Pak ještě zkontroluje správnost teploty vodní lázně a pak do ní s tichým zavzdychnutím usedne. To je lahoda. "Třeba už si mě nějaký fešák prohlíží a vidí, jak jsem byla včera krásně vzrušená," předříkává si svoje vlastní představy a aniž by si to uvědomovala, začne si hladit prsa a dráždit bradavky. Když si to uvědomí, ví, že už je pozdě. "No co, očista ještě chvíli počká," špitne si sama pro sebe a to už zajíždí její pravá ruka pod hladinu. Jen ještě zapřemýšlí, jestli má použít proud vody z puštěné sprchy, nebo dát přednost svým prstíkům. Chce cítit lidské doteky, otázka je vyřešena.

Adam přišel právě ze zaměstnání, respektive z restaurace, ve které se byl po práci najíst. Je tomu rok a půl, co se rozvedl s Marií, se kterou žil sedm let, z toho pět let byli manželé. Důvod rozvodu? Marie se zamilovala do svého kolegy a Adamovi dala vale. Však ani Adam nebyl úplné neviňátko. Milenek měl za dobu manželství hned několik a jednou si dokonce pomohl placenou službou. Chtěli-li by si oba přiznat barvu a být upřímní, museli by si doznat, že nejlépe by udělali, kdyby zůstali přáteli. Jejich milenecká vášeň vyprchala pár měsíců po svatbě a oni žili spíše vedle sebe, než spolu. Nebyla žádná vůle ani síla, která by udržela tento vztah a toto "přátelské" manželství. Říká se, že muži jsou v lásce nestabilní, že je pro ně nepředstavitelné, žít s jednou ženou celý život, že přirozený pud je nutí hnát se pořád za jinou a jinou samicí, kterou by mohli oplodnit. Adam si ale v duchu představoval ženu, kterou by miloval celý život, souzněli by spolu, sportovali by spolu a podnikali různé cesty a to i poté, co by se narodil nějaký ten prcek. S Marií dítě nemají, oba od začátku instinktivně tušili, že to není dobrý nápad, že oni nejsou uvoleni k tomu, aby spolu vychovávali potomstvo. Dávali si tedy oba veliký pozor a možná i toto byla příčina toho, že jejich touha a vášeň vyprchala tak brzy. Adam se jen trochu opláchl, vysprchovat se chce až večer, předtím si chce jít ještě lehce zaběhat, aby uvolnil napětí po pracovním dni. Posadí se před televizi. Na stole před ním ale leží notebook a tak ho zapíná, přičemž zároveň vypíná právě zapnutou bednu. "Tak se ukažte, krasavice," mrmlá si pod vousy, zatímco naťukává internetovou adresu erotické seznamky. "No, tohle je docela pěkná mušlička, a jak je zvlhlá," hodnotí zobrazené fotky u ženského profilu. "27 let a prý je pořád sama, no zkusím ji pochválit fotečky, připojím nějaký ten žertík a třeba alespoň pokecáme, nebo mi třeba pošle nějaké další fotky," mudruje Adam. V duchu mu ale stále pulsuje představa o vážném, romantickém vztahu, o souznění dvou zamilovaných osob, které bez sebe zkrátka nedokáží žít. "Hele a není z daleka, necelých 80 kilásků, to se dá autem hravě zvládnout, když zvolím vhodnou rétoriku, tak večer můžu být v ní," přeruší mu tok myšlenek o romantice vlastní libido. "Tak, co děvence tedy napíšeme?"

Je teplé letní odpoledne a Terezka nasedá do autobusu, aby se dnes, po dvou měsících osobně seznámila s mužem, se kterým udržuje nejprve internetovou, později i telefonní známost. Už jen matně si vybavuje Adamův první internetový vzkaz s erotické seznamky, který byl sice dost lascivní a odvážný, ale bylo v něm cítit i spousta něhy a romantiky. Alespoň Terezka to tak vnímala. To pozdější vzkazy, které už si psali pomocí SMS si pamatuje přesněji, tam už Adam ubral na slovní rozšafnosti a psal více srdcem. Nejde o zásnuby, ale Terezka je přece jen dost nervózní. Pořád se musí přemlouvat, aby si cestu nerozmyslila. "Měla jsem ho raději pozvat já k sobě," přemýšlí si v duchu, zatímco sleduje další cestující, jak nasedají do autobusu. "Jenže, to by si mohl myslet, že už to nemůžu vydržet a že ho chci hned do postele, takhle od něho můžu kdykoliv odejít a přespat někde v hotelu," cestující už jsou na svých místech a autobus se rozjíždí. Terezka má na milování chuť, chlapa neměla už hodně dlouho a její tělo si to žádá, ale rozhodně nechce si připadat, jako kurvička, která přijede, podrží a odjede. Jsou domluveni, že u něho zůstane celý víkend, tak snad se sexem počká třeba do zítra, i když v to doufá asi marně a sama si to v praxi neumí moc představit. Hlavně, aby to nebyl nějaký hrubián, či násilník. Slova používat umí, mluví, jako když másla ukrajuje, ale to jsou zkrátka muži, dokud se mluví, to jste u nich jako v bavlnce, ale jakmile vás mají v pazourech, tak tam veškerá něha končí. "Kéž by byl jiný."

Adam je také dost nejistý a nervózní, přece jen chce na Terezku zapůsobit. Uvědomuje si, že to není přiopitá blbka, kterou sbalil v baru a kterou si vede domů s tím, že ji po použití vykýbluje ven. Pociťuje, že by se mohl do Terezky zamilovat, je skvostně nádherná a tělíčko má, že by jí ho i Afrodita mohla závidět. "Asi by nebylo záhodné oprcat ji hned, počkám s tím do zítřka, i když sex máme v podstatě domluvený, aby si zase nemyslela, že jsem nějaký nekňuba," přemýšlí si Adam nahlas. "Musím působit klidně, vtipně, žoviálně a lehce dominantně," úkoluje v duchu sám sebe, stojíce už na autobusovém nádraží, zatímco co vhlíží do autobusu, který právě přijel. Právě ji vidí, jak vystupuje, nežene se k ní, jak k tetičce, která přijela s vesnice s vajíčky a domácím sýrem. Jen na ní kývne a lehce zamává. Terka mu úsměv opětuje a blíží se k němu. "Tak se konečně poznáváme osobně," pronese Adam a po přátelském polibku nabízí Tereze rámě a bere ji tašku.

"Co kdybychom jsme si šli před večerem trochu zaběhat, nebo zajezdit na kole, určitě budeš sportovní typ, postavičku máš dokonalou. Vzala sis s sebou i nějaký sportovní oděv? Ukázal bych ti při tom trochu i okolí," předhazuje Adam nabídku budoucího programu, zatímco míří k němu domů. Terezka suše polkne. "Radši bych si s tebou povídala a lépe tě poznala," vykrucuje se, protože si uvědomuje situaci. Je sportovně založená a před nehodou běhala i jezdila na kole a na kole jezdí do dnes, ale nechce se jí hned s pravdou ven. Bojí se jeho negativní reakce. Chce Adama na danou situaci alespoň lehce připravit, i když ve skutečnosti vůbec netuší jak. "Tak dobře, budeme doma, připravil jsem nějaké dobrůtky a laskominy všeho druhu, nějaké vínko, máš pravdu, měli bychom se dobře poznat." Trapas zažehnán, prozatím.

Došli k Adamově domu, nic velikého, ale domeček je to pěkný i s malou zahrádkou a jak o něco později zjišťuje, i zevnitř tuze útulný. Adam se zdá býti dobrým společníkem. Je hovorný, ale ne sebestředně, snaží se Terezku pobavit a daří se mu to. Jeho rétorické schopnosti jsou stejně obdivuhodné, jako styl jeho psaní. Preferuje otevřenost, ale vtipnou formou, občas něco přežene, ale vzápětí si to hned uvědomí a vystřelenou kulku stáhne zpět a zabalí ji do nejjemnější krajky. Působí tak mužně, přitom se nebojí projevit city. Terezka se najednou přistihne, jak na Adamových slovech visí. Je to pro ní zvláštní pocit, na fotkách viděla Adama zcela nahého, dokonce i při onanii, on jí zná stejným způsobem, přitom se teprve teď poznávají. Adam neskáče Terezce do řeči, jak to dělal třeba Marek, ten jí málokdy nechal domluvit a Terezce to vlastně ani moc nevadilo, není zrovna hovorná a tak se nechala od Marka bavit, ale Adam je jiný. Vždycky, když domluví, chce znát Terezčin názor a její pohled na věc. Bedlivě ji naslouchá, stejně jako ona jemu. Zdá se, že vzájemně doplňují, což je dobré znamení.

Tereza se cítí po večeři fajn, i když jídla bylo na ní až moc, naštěstí nedojedla všechno, to by asi praskla. Také vínka bylo asi víc, než bylo záhodno, trošku se jí točí hlava, ale špatně jí není, nicméně si pro jistotu žádá už jen o sklenici vody. Adam jí rád vyhoví, cítí, že je Terezce sympatický a tak nechává plavat původně striktně erotický motiv dnešního setkání. Rád by na Terezku zapůsobil do té míry, že by získal nejen její vnadné tělo, ale i alespoň malinkatý kousek jejího srdce, byť jen v podobě bonusového kamarádství. Zdá se, že hvězdy mu jsou nakloněny. "Uf, jsem úplně nacpaná," funí Terezka. "Víš co, tak si chvilku odpočineme a pak si půjdeme zaběhat, třeba jen na dvacet minut, jo?" nabízí znovu Adam. "Co máš sakra furt s tím běháním, musím na záchod, kde to je?" změní Terezka prudce intonaci. Adam se zarazí a beze slov Terezku dovede ke dveřím od toalety. Ta bez meškání zabouchne dveře a zamkne se. "Není ti špatně?" ptá se jí Adam. Bez odezvy. Odchází tedy do kuchyně, aby se trošku napil vína, ale vzápětí se vrací k zamčeným dveřím. Tereza si zatím sedá na zavřenou mísu a začíná natahovat moldánky. "Co mu mám jako říct," honí se jí hlavou. "Nebo si mám rovnou sundat kalhoty a ukázat mu to," opravdu si neví rady. Adam začíná být trošku nervózní, protože vlastně netuší, co se vlastně stalo. "Terko, jestli ti je špatně, tak mě musíš pustit dovnitř, pokusím se ti nějak pomoct, hlavně se mnou komunikuj, netuším, co se s tebou děje." Terezka si uvědomuje, že když si s Adamem dávala toto rande, tak přemýšlela nad vším, kromě jedné věci, a to, jak mu sdělí, že není zcela zdravá. No nic, nyní už není kam couvat, vstává tedy a otevírá dveře a sedá si opět na toaletu. Její líčka zkrápějí kapičky slz. "Copak se děje Terezko," pokleká k ní Adam. Ona se na něho odevzdaně podívá a začne si vytahovat levou nohavici u kalhot. "Při autonehodě jsem přišla o část své nohy, pod kolenem," Adam zří nožní protézu, zatímco Terezka začne hlasitě vzlykat. "Mám odejít hned?" hláskuje skrz vzlyky. Adam se nenuceně usměje. "Blázínku, vždyť jsme se sotva poznali," vřele ji obejme, což Terku absolutně omráčí a ona se mu bezděčně oddá. "Drž mě prosím Adámku, já se tak bála, co na to řekneš, vůbec jsem nepřišla na to, jak ti to mám naznačit." Tady pomůže jen jedna věc - horlivě ji začne líbat, což mu ona opětuje. Objímají se a laskají.

Když se Tereza trošku uklidní, Adam ji úsměvem navrhne, že by mohli změnit lokál, načež se ona rozesměje. Pak pomalinku vstává, míří ke dveřím a Adam ji následuje. Nečekaně ji však obejme zezadu kolem pasu a Terezka ucítí jeho dlaně na svých ňadrech. Není ji to nepříjemně a Adam navíc přidává na otáčkách, protože začíná líbat a laskat její šíji, krk a levý ušní lalůček, což Terezku okamžitě přenáší do stavu erotické excitace. Zavrní jako kočka, nebo spíše lvice, což je pro Adama adrenalinovou vzpruhou pro další konání. Zajede ji pod oděv a žmoulá a dráždí Terezčiny bradavky, které jsou vzrušením zduřelé, následně jí svléká tričko a podprsenku, která už stejně neplní svoji funkci. "Terezko, já tě hrozně chci," nezakrývá své přání Adam. Terezka ale přece není proti, její prohnuté tělíčko to dává jasně najevo. Adam ji rozepíná zdrhovadlo u kalhot a sundavá jí je, společně s kalhotkami. Terezka je tak vzrušená, že její ruka samovolně míří k mokrému klínu, nad pahorkem ale pohyb ruky zastaví. Chce, aby to byl Adam, kdo odpálí tu nálož a už vnímá jeho ruku, jak po vzoru jedovatého hada se plazí po jejích stehnech vnitřní stranou a ona ví, že hadí uštknutí se nenávratně blíží každou setinou sekundy a už se tak také stalo. Terezčin chtíčem obnažený klitoris spouští salvu rozkoše, která zaplavuje její po lásce voňavé tělo. Její broskvička uctivě přijímá návštěvníky převlečené za Adamovi prsty a hřejivým nektarem oslavuje spojení dvou lidských bytostí. Adamův bojovník se ovšem už také hlásí k boji, má nabito ostrými a palivem šetřit nehodlá. Vstupuje do Terezky s vítězným odhodláním a bez bázně a hany. Ta ho s neskrýváním potěšením vítá a její ústa zas po dlouhé době mohou pronést ta slova, která mohou slyšet jen dva, sexu oddaní lidé. "Omrdej mě, jako klisničku, zezadu a na stojáka, chci to." A Adam milerád poslechne. Přestože je s Terezkou poprvé, jako by mu někdo radil, co má dělat. Jeho penis pulsuje v její mušličce tak hbitě a nebojácně. Adam mění tempo a svírá Terezčiny boky. Najednou ucítí, jak se jeho ruka vine po její páteři až k hlavě a uchopí ji za vlasy těsně za gumičkou, která drží její culík. Podebere vlasy zespoda a jemně sjíždí po celé jejich délce až ke konečkům. Jeho dlaň se však natotata vrací k místu za gumičkou, opět podebírá její vlasy zespoda, tentokrát však za ně škubne a zatahá. Jeho pyj v tu samou chvíli pevněji zaútočí na její jeskyňku. První společné vyvrcholení je na světe.


Je druhý den ráno, Terka se probouzí jako první, opatrně a potichu si nasazuje svoji protézu a zcela nahá odchází do kuchyně udělat kávu. Po chvíli se vrací a stojíc mezi futry sleduje spícího Adama. Je do něho zamilovaná? Ani nedoufala, že to bude trvat jen tak krátce, co s hlavy a především ze svého srdce absolutně a pro vždycky vyžene toho zrádného Marka. Teď žije jen pro Adama, ačkoliv zatím vůbec netuší, kam jejich vztah časem postoupí, fyzicky se přece znají jen od včerejška. Terezce je to vlastně docela jedno. Ví, že i po nehodě se může cítit jako žena a být šťastná…

Strach???

30. března 2015 v 11:30 | AkasAkim
Bojím se tě osude, má lásko, mé všechno, bojím se tě, protože tě tak miluju. Tvé veškeré činy jsou vytetovány do mé mysli, tak jasně, jak jen vesmír může působit. Jsme si tak blízko, jak jen milenci mohou být. Přitom tak vzdáleny, jak život dospělého na úkor dítěte. Jsme jenom ty a já, siamská dvojčata, paprsek světla vetkaný do tváře budoucnosti. Budeme spolu navěky, ani čas nás nepohltí, ani válka, ba ani smrt nás nerozdělí. Přitom jediné slovo vlídného člověka nás může změnit, tak nezvratně, ano tebe i mne můj milý osude, můj příteli. Tak jednoznačně, jak ani ti sám to nedokážeš. Snad i jediný tón tohoto světa a jeho pradávné minulosti to může dokázat. Je to tak snadné...

A proto tě tak miluju a bojím se tě zároveň. Buď se mnou...

Střep

17. března 2015 v 12:09 | AkasAkim
Už při prvním nádechu po probuzení pocítila zničující bolest. Bolest s koncetrací tak vysokou, jakou může poskytnout pouze dávka tvrdé drogy nastřelena jehlou přímo do tepny. Agonie naprosto devastující a ovládající její vědomí trvající několik vteřin. Jí to však připadalo jako věčnost. Vyčerpáním omdlela.

Když nabrala vědomí, bolest byla pryč. Ulevilo se jí a tak se chystala přivítat nový den rituálem, na který byla zvyklá. Pravou rukou si začala hladit břicho a pomalinku mířila na prsa. Každé ráno si takhle uvědomovala sama sebe. Náhle ale ucítila na hrudi obrovský tlak, který se začal měnit v jednou už prožitou bolest. Levou rukou tedy trhla, aby zjistila, co jí tíží. S prstu jí začala kapat krev. Řízla se o střep, který jí trčel s hrudníku. Lekla se, zároveň ale pevně chytla zbytek skla a s bolestivou grimasou jej vyrvala a mrskla s ním o zeď. Neslyšela žádný zvuk. Instinktivně začala hrnout peřinu k ráně, aby zastavila krvácení. Jenže, ani kapka tekutiny dávající život, povlečení zůstalo čisté, sněhově bílé. Podivila se. Cítila se velmi zmatená a tak jen ležela a snažila se pochopit údálosti, osudem přichystané právě pro ni na tento den. Vzpamatovala se a začala hledat ránu po střepu, ale její kůže nejevila žádné stopy porušení. Ani nepatrná jizvička. V místě odkud vyrvala sklo, vnímala jako zvláštní, prázdný prostor.

Po chvilce se odhodlala pokračovat ve svém pravidelném, ranním rituálu. Teď už používala obě ruce. Hladila si obě prsa a dráždila si bradavky, jak byla zvyklá. Stimulace prsou jí dělala dobře, ale sama doufala, že pro dnešek to není vše, jako obvykle, že pro dnešek je to pouhý začátek. Toužila překonat strach, který jí dusil od chvíle, co si poprvé uvědomila svojí ženskost. Něžnými pochyby se tedy pomalinku, ale s jistotou laskala prsa a břicho a pak se přestala bránit a zamířila rovnou na střed svého terčíku stěští. Vzápětí ji zaplavila nadpozemská vlna opojení. Přesto, že to dělala poprvé, věděla přesně, co dělat. Obnažila svůj klitoris a s jistotou stvořitele vesmíru si jej začala dráždit. "Tak malý kousek lidského těla a přitom dokáže ohromit ženu takovou silou," uchechtla se. Úsměv se ale hned změnil opět na výraz neukojené touhy. Její studánka se během několika vteřin zaplnila vlahou tekutinou, jejíž vůně prostupovala místností. Ucítila sama sebe a její fantazie už nebrala konce. Prstem si masírovalá naběhlého andělíčka a druhou rukou poodhrnula oba závojíčky nacež vstoupila do své hřejivé lasturky. Před očima se jí počal zobrazovat výjev, kterého se tak bála. Zároveň vnímala, jak se pomyslná, ale pro ni tak skličující rána po střepu začíná zaplňovat. Teď už věděla, že není cesty zpátky. S přirozeností s jakou ptáci umějí létat, přiváděla své tělo do stavu naprosté blaženosti. Dříve tak obávaný výjev se jí nyní stal symbolem jistoty jejího žití. Spatřila lidskou tvář, nádhernou lidskou tvář. Spatřila lidské a nahé tělo, nádherné lidské, nahé tělo. Ženskou tvář, ženské a nahé tělo.

Alkoholikovo dilema, aneb úvaha o existenci boží

10. března 2015 v 16:54 | AkasAkim
Na straně jedné notně špinavé ulice stojí prodejná žena, děvka, chcete-li. Věkově kousek pod 40, ale postavou i v obličeji velmi pohledná, oblečena dosti vyzývavě, spoře, nikoliv však lacině. Stát ale dlouho nevydrží a po chvíli pokleká a snaží se spíš symbolicky zakrýt svojí nahotu. Ruce spojené k modlení, v očích rozpaky a hledí k nebi. Najednou si uvědomuje, že její rty začínají podvědomě mumlat prosebná slova. "Bože můj, v životě jsem poznala spousta mužů, dávala jim bez kousku studu vše, oč si řekli. A dělala jsem to pro vyvolání vlastní rozkoše, pro ukojení své nezvladatelné touhy, která mi dala přírodou dána v tak nešťastném množství. V blaženosti hledala jsem lásku. Ano, rozkoš jsem poznala, však lásku a cit žádný. Dnes nejsem schopna milovat muže. S kým se mám milovat, když s muži nemůžu? Prosím, sejmi ze mě tíhu, která mi byla vsunuta do mého těla. Ukaž mi, co je láska. Nauč mě milovat lidi."

Na druhé straně ulice nervózně postává farář, Kristovy roky. Vzápětí začíná ze sebe strhávat šaty, které jsou symbolem jeho cesty životem. Obnažuje se a zbavuje se tak roucha, které bylo tak dlouho součástí jeho bytí. Je vidět i jeho ztopořený úd, dost trpký pohled na muže jeho postavení právě v takové situaci. I on hledí k nebesům a skrze zatnuté zuby zlostně cedí. "Ó můj Bože, až doposud jsem spojil svůj život s vírou v tebe. Šel jsem cestou, kterou jsi mi určoval ty. Sexuálním potřebám svého těla jsem se bránil. Ano, naučil jsi mě bezmezně milovat lidi, otevírat svojí náruč každému, kdo to potřebuje. Lidé mi ale tuto laskavost neoplácí, posmívají se nejen mě, ale především tobě. Můj pane, lidé ztrácejí cit a lásku, honí se za mamonem a pozbývají tak všeho, co s nich činí stvoření tak výjimečné. Všichni žádají odpuštění, pokat se však nechtějí. Už nedokážu milovat každého, nauč mě prosím pohrdat lidmi."

Přesně uprostřed této ulice utrpení a nářků sedí na lavičce trhan. Opilec, který spočinul na svém trůnu, protože nadlidské množství alkoholu kolující v jeho krvi mu prostě nedovoluje vstát. V puse bohémským způsobem vložen nedopalek ubalené cigaretky, v ruce flaška nejlevnější vodky, obsahem prázdná, právě spořádaná, přehlédneme-li pár kapek, sotva na jeden doušek. Stařík je tedy v pohybu dosti omezen, jeho smysly jsou však schopny vnímat tu velkolepou show, kterou mu pro tuto noc nabízejí farář s kurvou, herci života, oba přemýšlející o derniéře. Pijan je velmi zaujat představením, chvíli pozoruje ji, pak zas jeho a začíná přemýšlet o tom, jaká je jeho rolička v této hře života. "Asi bych měl zasáhnout, pomoci jim. Je to moje povinnost?! Ale komu dřív, kdo je z nich na tom hůř? A jsem vůbec hoden vykonat takovou pomoc? Bylo by to správné? Snad to zvládnou." Není si jist.
Ještě nějakou chvíli je oba pozoruje a pak se konečně rozhodne. Pokouší se vstát a s velikým nadšením zjišťuje, že je schopen dokonce i chůze. O dalším jeho konání již není třeba pochybovat. Pro dodání odvahy tedy dopíjí poslední krůpěje vodky a odchází shánět další chlast, neboť mu právě došel.

A co na to všechno říká Bůh? Vidí to, či nevidí? Je tu, či není? BŮH VÍ?

Hektor a Dominika

5. března 2015 v 11:52 | AkasAkim
Přestože kalendář signalizuje první týden měsíce dubna, jarní serenáda hřeje tak, až je z toho člověku pojednou sakra horko a musí odložit hodně ze svých svršků, aby se na slunku hnedle neupekl. Inu, jaro se vrhlo do úklidu z gruntu, má toho přece tolik na práci. Příroda už se zcela probudila ze zimního spánku a všechno už je na nohou, zvířata pobíhají a poletují jako splašená a flóra už se také vzájemně předhání v parádění a fintění se. Každá květina chce být ta nejkrásnější a nejpůvabnější, aby nad ní mohl celý Svět žasnout a ze zatajením dechem ji obdivovat. A jak to všechno, všecičko voní životem, láskou a touhou. Každý, kdo má v sobě alespoň malinkatý ždibec citu a něhy se nad tou, všude se rozlévající parádou musí radovat. I Hektor by se radoval, jásal a srdce by se mu tetelilo omámením, jen kdyby neměl do srdce vražený ten milostný trn. Hektor je totiž čerstvě zamilován a zaláskován, jsou tomu sotva 3 týdny, co objevil svou souzněnou duši, svoji vílu, nymfu a najádu, které se ve spanilosti a líbeznosti nevyrovná žádná jiná, ba i ta nejkrásnější královna krásy je proti ní ohyzdná, jak hejno krákavých vran. Hektor už teď ví, že právě jeho Dominika je ten pravý důvod, proč se kdy Hektor odvážil spatřit světlo Světa a být tak součástí životního klokotu a koloběhu, který ho v nedávné době obdařil štěstím v tak nepřeberném množství. Navíc, Dominika Hektorovu lásku opětovala bez skrupulí a v míře tak bláznivé a šílené, že byste sotva kdy v historii lidských lásek hledali zamilovanější pár. Vždyť i Veronská dvojice se nedokázala ani přiblížit k pocitům sounáležitosti a odevzdanosti, které prožívá Hektor s Dominikou. Ale co naplat, Dominice je pouhých 14 let, nic na tom ani nemění fakt, že je na svůj věk více než vyspělá, o touze a chtíči svého mladého tělíčka už leccos ví a také se už naučila zahánět dráždivé cukání v podbřišku za pomocí svých prstů na hbitých rukách. A pannou už také není, o to už se Hektor postaral, jejich láska byla příliš horlivá na to, aby posečkali do navršení dívčiny plnoletosti. To se ale samozřejmě nesmí a nemůže nikdo dovědět, před rodiči je nutno hrát komedii o nevinných dětech, kteří spolu jen tak kamarádí a mají se rádi. Vždyť Hektor je jen o dva roky starší a tak pouze tehdy, jsou-li milenci bezpečně sami, mohou se oddávat tajům milování a rozkoše, hltat vzájemně svá mládím a vzájemnou odevzdaností rozdrážděná těla, která k sobě pasují s takovou přesností, že sám Bůh by takové mistrovské dílo nevymyslel, natož vytvořil. Těch momentů, kdy jím bylo dovoleno takhle spolu souznět nebylo mnoho, přesněji za sebou mají tři dny požehnané darem vzájemného milostného prolnutí. Oba dva to ale vnímají stejně, mají totiž pocit, že jsou spolu odjakživa a to navěky. Představa, že by od sebe mohli být déle jak několik hodin je pro ně nepředstavitelná, ba co víc, mučivě trýznivá a palčivě bolestná. A v tom je právě kámen úrazu. Dominika totiž odjíždí s rodiči na měsíc do USA navštívit milovaného strýčka Patrika, který se do Ameriky před lety přestěhoval. Dominika se na strýčka pochopitelně velmi těšila, počítala týdny a dny do chvíle, kdy se výlet uskuteční, i ve škole už je vše domluveno. Dominičin otec je vlivný muž a nebyl pro něj problém domluvit pro svoji dcerušku na měsíc individuální plán studia. Nyní je ale přece vše úplně jinak. Je tu Hektor, kterému se celá Amerika a strýček Patrik těžko vyrovná. Dominika si těžko umí představit, že svého milovaného a drahého nespatří celý měsíc, její srdce snad musí puknout žalem už jen při té hrozné představě. A Hektorova mysl, ta je plná vzteku při pomyšlení na to, že svou milovanou Dominiku neuvidí celých třicet dnů. 4 týdny bez jejího úsměvu, který ho zaručeně dostává do stavu neukojitelné blaženosti, a to její hebké tělo, které mu bylo darem dáno k potěšení v tak nemilosrdný okamžik, kdy jej musí vzápětí hned opustit. "Proč si mi ji dával, když mi ji teď zase bereš, ty zrůdo bezcitná," štká Hektor s tváří namířenou pohrdavě k vládci, jenž sídlí na nebesích, načež poklekne a počne pěstí bušit do země, snad aby ze sebe alespoň s části vybil ten zoufalý vztek, jenž mu vrazil trn do jeho láskou obdařeného a zalitého srdce. "Pojď můj miláčku, utečeme spolu, dnes v noci za úplňku, sotva noc přikryje město a poskytne nám tmavý háv pro tento drzý čin, pak už budeme jen spolu, navždy, do konce našich dnů. Vykašli se na své rodiče, já se o tebe postarám, budeš jen se mnou, kolotoč Světa se bude točit jen pro nás dva," líčí Hektor svůj plán dívce, kterou před pár dny připravil o počestnost a zažehl plamen v její nevinné duši. "Ach můj pane, nechtěj prosím po mě, abych takhle ublížila svým rodičům, jsou to skvělí lidé, milují mě tak moc, že by pro mě umřeli, nemohu je takhle zradit, do Ameriky se moc těší, říkala jsem ti přece, že to plánujeme již dlouho," vysvětluje Dominika svoji situaci. "Tak jim zkrátka řekneme, jak se věci mají, že se neskonale milujeme a že spolu prostě musíme být, ať vaši jedou sami, ty budeš zatím u nás, jako u kamaráda a budeš normálně chodit do školy a budeme jen spolu. Vaši jsou v pohodě a naši to taky nějak přežijí, až se vrátí od babičky, neboj, to hravě zvládneme," spřádá Hektor skvělý a bezchybný plán. "Nechtěj to po mě miláčku, já to našim prostě udělat nemohu, příliš by je to zklamalo, měsíc je sice dlouhá doba, ale oba to přežijeme a pak už budeme jen a jen spolu, nic už nás pak nerozdělí, to ti přísahám," oponuje mu Dominika. "Tak si tedy jdi, ale uvědom si, že mi to láme a drtí srdce, já už tedy půjdu, ani loučit se s tebou nebudu, nepřežil bych to a snad bych ti řekl i něco ošklivého, což nechci," vyřkne kvapně Hektor a svižně odchází. "Hrozně moc tě miluji, vím, že mi to odpustíš má lásko," loučí se Dominika a její pohled na Hektorova záda kalí krůpěje slz. Ten se jen na chvíli otočí a pošle své drahé polibek. Jeho oči ale šeptají slova o zklamání a pak je nucen dokonce přivřít víčka, aby zakryl vzteklé myšlenky, které mu zaplavily mozek. Otočí se a ještě víc přidá do kroku. Dominika se musí opřít o plot jejich domku, aby žal nepodlomil její překrásné nohy. Cítí se být jako opilá, není to však slastné opojení, tento mok je tuze hořký. Drahnou chvíli trvá, než je schopna udělat alespoň pár kroků a donutit své láskou zmučené tělo k jakékoli činnosti. Nakonec však vchází do domu a dokončuje poslední přípravy před zítřejším odletem do USA.

Hektor přidává stále víc do kroku, chce být co nejdál od místa, které je symbolem jeho bolestné ztráty. Chůze je mu pojednou málo a tak se dává do běhu, bleskem proběhl dlouhou alejí a nyní běží po městě, aniž by věděl kam, jeho mysl ovládá střídavě obrovské zklamání, z toho, že Dominika nepřistoupila na jeho smělý plán, zklamání střídá svíravý žal a omamující strach z toho, že měsíc neucítí tu sladkou vůni, která symbolizuje Dominičinu nahotu a touhu jejího před pár dny ještě nevinného těla. Teď je ale opět vládcem vztek. Vztek nad zahozenou šancí, jak zapeklitou situaci snadno vyřešit. Hektorovi blikne hlavou i idea o tom, že mu Dominika může lhát, že se naopak do USA těší, třeba se tam s někým seznámí a na něho lehce zapomene. Je to přece jen naivní dívka, do ženy má ještě kus cesty, snadno se pomate a nějaký americký floutek jí snadno zlomí srdce a přemluví ji k obcování. Co když jí bude ipsace slabou a neúčinnou náhražkou. Jeho tělo je v jednom varu a ohni, přesto běží stále rychleji. Najednou mu do očí blikne neonový poutač, který hlásá "Restaurace Satanovi Katakomby." Bez toho, aby se vydýchal, bere kvapně za kliku. Je mu pouhých 16 let, ale jeho ústa lemuje pěstovaná bradka a kolem uší se mu plazí pejzy stejné barvy. Snad po něm nebudou chtít občanku, ví, že musí působit sebevědomě a tak si sedá přímo na bar. "Veliký pivo a absint," nehodlá troškařit. "Jistě, hned to bude," usměje se na něho servírka, asi se jí líbí.

Je druhý ráno, respektive dopoledne a Hektor se probouzí ve svém pokoji zcela nahý, vstává a rozhlíží se kolem sebe. Hledá a šmátrá všude po pokoji, protože nemůže najít ani jednu část oděvu, který měl včera na sobě. Všechno je pryč, tričko, mikina, kalhoty, ponožky i spodní prádlo. Jako kdyby už přišel domů nahý. Fajn, teď nemá jen trn v srdci, navíc má mohutný střep v hlavě, který mu zatemňuje mozek a on si není schopen vzpomenout na nic kloudného. Jeho poslední vzpomínkou, jenž mu jeho paměť nabízí, je vstup do Satanovi Katakomby. Musel vypít veliké množství absintu, možná si vzal i nějakou drogu, je ve stavu, kdy nemůže vyloučit vůbec nic. Ještě, že jeho rodiče jsou na návštěvě u Hektorovi babičky a budou tam až do konce týdne. Ještě, že babča bydlí až druhém konci Republiky. On takhle může zazdít školu, nějaká ta omluvenka se potom určitě splaší. Teď musí rychle za Dominikou, omluvit se za své hrubé chování a rozloučit se s ní jak se patří. Letadlo odlétá už odpoledne. Rychlejším krokem se odebere směr periferie města, kde Dominika ze svými rodiči bydlí. Je mu stále dosti zle, přesto, když míjí restauraci, kde včera strávil notný kus večera, rozhodně se vzít za kliku. Ne, že by si chtěl něco dát, pití bylo dost včera, jen ho napadlo se optat servírky, kolik toho včera vlastně vypil a zda nezpůsobil jakousi neplechu. "Kdepak, vypil si jenom dvě pivka a dva absinty," tyká mu servírka, pravděpodobně se jí Hektor moc líbí a snaží se být milá. Určitě si myslí, že mu je minimálně 20 let. Kdyby tak věděla, že je to teprve 16ti letý cucák. "Koukala jsem na tebe z okna, vyšel si ven, jen ses podíval na Měsíc a rozeběhl ses směrem k okraji města. Že ty tam máš nějakou kočičku?" vyzvídá. "Ale, to ne, já si občas takhle večer zaběhám," snaží se instinktivně zalaškovat Hektor, v hlavě už mu ale všechny závity jedou naplno, aby si sakra vzpomněl alespoň na něco. Snad se nevrátil k Dominice a neudělal tam nějakou ostudu. Na malou chvíli zapochybuje, jestli se má skutečně vydat na cestu, pak si ale uvědomí, že by ten měsíc bez Dominiky byl ještě několikanásobně krutější, kdyby si nebyl jist tím, že ho jeho milá oddaně miluje. Vydává se tedy rázně do kroku, ačkoliv mu je všelijak. Párkrát už se opil a bylo mu zle, ale jeho nynější pocity mu jsou úplně neznámé. Je to odlišné, než kocovina.

"Co se to tam proboha děje," Hektor prochází alejí, na jejímž konci je dům Dominičiných rodičů. Hektor už z dálky vidí veliké množství aut a rozeznává, že většina z nich jsou automobily policejní. Když přijde blíž, vidí i masu lidí, z nichž někteří jen tak postávají, jiní zase mají hodně na pilno. Hektor tuší, že je zle a dá se do běhu. Chce co nejdřív zjistit, co se stalo. Snad není něco s Dominikou, to by nepřežil. "Co se tady stalo," ptá se první ženy, na kterou narazí. "Slečnu Dominiku roztrhalo jakési monstrum, snad nějaké zvíře," zní nemilosrdný ortel. "Pane Bože, vezmi si mě k sobě a to hned," bleskne mu hlavou první myšlenka. Běží dál, co ta ženská ví, třeba mele nesmysly. "Co se tady sakra stalo?" směřuje Hektor svoji otázku, přičemž dosti hrubě vrazí do policisty, který mu šel vstříc. "Hele mladej, vychladni trochu, jo, ty seš horká hlava, viď? Mimochodem, jaký je tvůj vztah k slečně Dominice?" začíná policista s neplánovaným výslechem. "Jsem její přítel, je to moje láska, okamžitě mě k ní pusťte," je nekompromisní. "Tak prrr mladej, slečna Dominika je po smrti. Tohle je vážná situace, tak si tady někde sedni, dej si cígo, jestli kouříš a za chvíli si pro tebe přijde vyšetřující kolega. A vy se už konečně rozejdete, tady není žádné divadlo," rozhání postávající hlouček lidí.

"Tak ty si prý Dominičin přítel?" zní první otázka vyšetřujícího detektiva. Hektor jen přikyvuje a přitom cedí skrz zuby otázku, na kterou se bojí znát odpověď. "Domča je fakt mrtvá?" "Bohužel, zřejmě ji smrtelně pokousala jakási šelma." Hektorovi se zvedá žaludek, ví, že během několika vteřin vyzvrátí obsah svého žaludku, zvedne se a běží na záchod, stihne to jen tak tak. Detektiv ho chápe a tak to neřeší, uklidňuje ho a snaží se mu vyjít vstříc. "Prý si tady včera byl, musím se tě zeptat, v kolik si odcházel a jestli v tu dobu byla slečna Dominika v pořádku? Pak už ti dám pokoj, tamhle jsou lékaři, dají ti něco na uklidnění, je tam i psycholog, bude-li potřeba. Hektor s odpovědí čeká, sleduje totiž oknem, jak lékaři doprovází do sanitky Dominičinu matku, která je evidentně na konci svých sil. Přišla o jedinou dceru a to za tak zvláštních a brutálních okolností. "Asi v půl šesté a Domča byla OK," Hektor je stručný, každé další slovo je pro něho mučením. Přesto se i on ještě na jednu věc zeptá. "Co to bylo za šelmu?" "No to zatím nevíme, teď už můžeš jít, jestli chceš." Hektor se zvedá k odchodu, najednou ale cítí, jak se mu nohy podlamují jak sirky a on upadá do mdlob, policista volá lékaře.

Mohou se omdlenému zdát sny?

Hektor vychází s Restaurace, lomcuje jím vztek a alkohol mu dodal řádnou dávku žárlivosti. Představuje si Dominiku, jak si to kráčí po ulici zavěšená do jakéhosi amerického hejska, skřípe zlostí zuby, jen se trochu rozhlédne a už se rozebíhá směr alej, za kterou se k spánku chystá ta budoucí nevěrnice. Už běží alejí rychleji a rychleji, srdce mu tluče, je však silné jako dobře namazaný stroj, Hektor v běhu zvedne hlavu a podívá se zpříma Luně do tváře, ta se na něj usměje a bez výčitek mu dává podobu, která bude za pár okamžiku nástrojem oné tragédie. Běží tedy po čtyřech, srstí je pokryt, v podobě tvora, jenž úplněk mu dal. Ach, stůj ty hříšný lycantrope! Už není návratu, proměna dokonána jest. Jeho mysl pozbyla veškerých citů, teď ho ženou jen instinkty a pudy. Zastav osude tu chtíčem omámenou bestii, jejíž zrození mu dává několikanásobnou sílu a odhodlání. Nemusí se pídit po důvodech a už vůbec ne po následcích. Jeho zvířecí svaly ho ženou k cíli tak nemilosrdně rychle, je to už úplně někdo jiný, jediné co mu zůstalo z lidského Hektora je nahromaděná agresivita zrcadlící se v jeho temných očích. Žene alejí a už vidí známý dům, on však nechápe své skutky, ví jen, že musí konat. Jeho čenich snad už cítí vůni Dominičinu, už je skoro tam, avšak jeho dnešní návštěva bude mít nedozírné následky, jeho objetí nebude láskyplné a něžné. Dominika již má sbaleno a tak vyšla ještě na chvíli na zahradu, kde to má tak ráda, netuší, že záhony, které v létě tak něžně opečovává, stanou se tento večer jejím rovem. Jdi domů ty poupě lidské, blázínku zamilovaný, nepřízeň osudu už ti dýchá na krk. Ještě máš pár okamžiků. Ba ne, už jí vidí za nízkým plotem, který bez meškání přeskočí a pak už jen pár kroků, Dominika se stačí jen ohlédnout za pohybem, který periferně zahlédne a už má čelist na hrdle a tesáky se zabořují do jejího krku tak lehce, že nemá cenu smlouvat o jejím životě, sestřička smrt jde lycantropovi ochotně na pomoc, dívčina krev tryská z krkavice, která už vzala za své a ta zrůda ji už lačně chlemtá. Dominičiny oči rázem vyhasnou. Co smrt vezme, člověk nevrátí. Quae facta sunt, non possunt mutari.

Hektor se probouzí ze mdlob, jeho mysl už je ale někde jinde, ví, že on už nemá právo na život, jeho svědomí ho mučí a trýzní víc, než jakákoliv nesnesitelná bolest, jakou kdy člověk cítil. On už přece zná pachatele toho bestiálního mordu. Ví, že ho spáchala šelma, která je šelmou jen napůl, že má i lidskou podobu. "Pojďte, odvezeme vás do špitálu," to na něj hovoří jeden z doktorů, který se o něho teď stará. Hektor ví, že se musí vzchopit, aby mohl jít vstříc svému osudu. "Ne, ne, děkuji, už je mi o hodně líp, jen se napiji trochu vody a půjdu domů, jestli vám to nevadí, rodiče na mě čekají," zalže. "Tak dobrá, ale kdyby se vám přitížilo, tak hned volejte záchranku." "Nebojte, to už bude dobrý a děkuji," odchází do kuchyně, opravdu se potřebuje napít, zároveň ale má pro to i jiný důvod. Když vypije sklenici vody, začne se po kuchyni rozhlížet. Všichni mají co dělat, tak si ho nikdo nevšímá. Otevírá první šuplík a hned bingo, sada různých nožů od malých až po veliké. Bere ten největší, zkusí ho a řízne se. Ostrý jako Trinidad Moruga Scorpion, jako by tu na něj čekal. Opatrně ho zasune do rukávu od mikiny a z tupým výrazem v obličeji vychází z domu najít nejbližší odlehlé místo, kde prolije svou vlastní krev. Ví, že je jeho povinností zemřít stejnou smrtí, jakou skonala jeho milovaná. "Tak, kdepak jsi kmotřičko, co ji Smrt říkají?"

Uběhlo pár dní a pohřební zřízenci spouštějí do hrobů dvě bíle rakve. Šelmu, která vzala život slečně Dominice, v okolí nikdy nikdo nespatřil.


.mádnusen ijědar ykrepš énrbířts évS


Polední modlitbička

21. ledna 2015 v 23:00 | AkasAkim
Úryvek z telefonátu:

"…a co jinak Akime, ještě píšeš?"
"Jo, občas něco zplodím, ale když už o tom mluvíš, pamatuješ, jak si mi před lety vyprávěla tu svojí historku z vlaku?"
"Jakou historku?"
"No, jak si ve vlaku potkala toho chlapa, co se ti tak líbil a byla si z něho zmatená a pak si šla domů a…"
"Jo, já už vím a co jako?"
"No, napsal jsem to jako povídku a chtěl bych ji zveřejnit, kdyby ti to nevadilo…"
"Počkej, počkej, ty chceš zveřejnit můj sexuální zážitek? No to asi ne…"
"Však já jsem úplně změnil veškeré reálie, v tom by tě nikdo nepoznal. Víš co, já ti to pošlu emailem a ty mi pak zavoláš, co a jak…"
"Hmm, tak jo…"

Po pár minutách:

"…četla jsem tu povídku…"
"No a líbí se ti to?"
"A víš, že docela jo, napsal si to hezky…"
"A po pocitový stránce, myslíš, že je to věrohodný?"
"Tak to každopádně, už je to nějaká doba, ale pamatuji si, že jsem se tenkrát cítila hodně zmatená, milovala jsem přece…"
"Jasný, vím, ale ty reálie jsem změnil úplně…"
"No, to jo, provdal si mě a udělal ze mě úču v mateřský…"
"Takže ti nebude vadit, když to zveřejním, tam není šance, že tě v tom někdo pozná…"
"Tak to ani náhodou, to je fakt. Jo klidně to zveřejni. Hele a zajdeme na to pivko, ne? Pokecáme, dlouho jsme se neviděli…"


Hanka je mladé, krásné a spanilé děvče a tak je ráda na Světě. Má se zkrátka dobře a nic ji nechybí. Odjakživa miluje děti a tak není divu, že se s ní stala učitelka v mateřské školce, což vnímá jako své poslání a požehnání z hůry. Před měsícem právě dosáhla čtvrtstoletí svého věku a je 2 roky šťastně vdaná za Honzu, kterého neskonale miluje. Jejich blízké okolí je také označuje coby pár dokonalý, vzorný a oddaný. Co na tom, že Jan je o pět let mladší, je velmi inteligentní, za pár let dostuduje, najde si práci a oni budou moci založit svoji rodinu, plánují dvě děti, nejlépe chlapce a děvce. Do té doby je budou podporovat rodiče. Obě jejich rodiny si vzájemně padly do oka, tak v tom nebude žádný problém. Hanka a Honza, možná to zní tak obyčejně, ale proč je nevnímat jako dvě nesmrtelná H, dva Hrdiny všedního dne, kteří oddáni sami sobě, těší se dnů, jež jim byly dopřány v pevném objetí a v souznění lidských povah? Hanka je veliký romantik a Honzík je také spíše hoch jemnějších rysů a především povahově je to spíš beránek. Hančin otec si také na začátku jejich vztahu neodpustil poznámku, "Hančo, nechtěla by sis najít nějakého tvrďáka, však je to skoro ještě dítě?" Když však viděl, jak se ty dva milenci k sobě mají, přestal rýpat a šťourat a přijal Jana s otevřenou náručí.


Hanka má dneska dovolenou, musela si ji vzít, neb se musela utkat s úředním šimlem a vyřídit několik potřebných administrativních formalit v sousedním městě. Naštěstí to šlo celkem dobře a tak Hanka jede vlakem domů a to hodiny právě odbíjejí poslední hodinu před pravým polednem. Přesto, že je podzim, ve vlaku jsou otevřená okna, jelikož je venku opravdu teplo, to léto s příjmením babím čaruje svojí kouzelnou hůlkou a dovoluje lidem sporý oděv. Hanka je oděna v azurově modré šatičky a přes ramena má přehozen svetřík zvláštní barvy, která osciluje mezi hnědou a šedou. Uši ji zdobí dva velké kruhy v podobě výrazných, přesto velmi slušivých náušnic. Coby obuv posloužily prosté, bílé tenisky a dokonalý outfit dokreslují Hančiny dlouhé, přirozeně blonďaté vlasy, které má volně rozpuštěné a které ještě nyní voní po heřmánkovém šampónu, který Hanče, jak na ní občas škádlivě volá její milovaný otec, použila. Cesta vlakem je příjemná, jelikož vlak je kupodivu skoro prázdný, na studenty a pracující lid je zkrátka ještě brzo, je zkrátka ještě čas šrotování a rachoty. Jen dvě starší ženy, které snad už plní funkci čiperných babiček sedí dvě sedačky před Hankou. A ba ne, ještě přibude další cestující v podobě vysokého muže, který nastoupil na poslední chvíli a usedá na sedačku přes uličku hned vedle Hanky. "Dobrý den," pozdraví Hanku a usměje se na ní tak, až se Hance zatají dech. "Dddobrý den," vysouká ze sebe Hanka a sama cítí, že její tvář zajisté mění tvář barvu do podoby rudého poupěte. Sama sebe nepoznává, miluje a je zcela oddána Honzíkovi, se kterým plánuje rodinu. Nač si ničit život nevěrou a milostnými avantýrami nejistého konce. Jan je muž mladý, mladší než ona, ale nějaké zkušenosti už přece jen má a Hance se v oblasti sexu a milování věnuje více, než dost. Jen párkrát do měsíce je nucen se věnovat více studiu, než Hance a za těmito účely koupil své milé umělého pomocníka, jehož funkčnost jeho láska tu a tam prověří. Žijeme v jednadvacátém století, není nutno se jakkoliv žinýrovat, Jana těší partnerčina náruživost, slouží mu jako motivace pro chvíle společné, když umělý přítel v klidu odpočívá ukryt v jedné s komod. Hanka a Honza si zkrátka slíbili věrnost a tak Hanka téměř okamžitě zaplašila a zahnala představu o možném úletu. Co však, ale potlačit nedokáže, je jistá zalíbenost v onoho náhodného spolucestujícího, který se jí pozdává více než krásný a šarmantní. Je tedy vytáhlý a zároveň ne hubený, není to taková ta tyčka s nohama a rukama, zároveň ale není ani robustný, spíš sportovní typ, každopádně oproti Honzovi chlap, jak hora, Jan je spíše střízlík. A ty jeho černé, na krátko střižené, přesto husté vlasy, které doplňuje snad dvoudenní strniště. Hanka z hrůzou zjišťuje, že vedle tohoto muže se cítí být jako v sedmém nebi. Přesto, že nepochybuje o své lásce a oddanosti ke svému milému, tento muž jí hatí plán pouze na počestné myšlenky. "Snad si nevšiml mé nejistoty," říká si v duchu Hanka a pokouší si vymyslet nějakou činnost, kterou by se "zabavila" po dobu cesty ve společnosti tohoto elegána, věděla totiž, že dojde-li na jejich oční kontakt a nedej Bože, že by se i zapovídali, může být zle. Musím najít v kabelce nějakou záchranu, cokoliv, časopis, křížovku, sudoku, sakra proč si s sebou nic nevzala, copak ale mohla tušit, že se dostane do takové šlamastiky. "Budu tedy koukat celou dobu s okna, stejně je tam hezky a cestou domů je celkem krásná krajinka a už jsem tudy dlouho nejela, tak se alespoň pokochám." Nakloní se tedy více směrem k vlakovému oknu a odkloní si tím s pohledu svůj objekt neřesti a začíná si vychutnávat bohatost krásy okolní přírody. Jenže, ono se lehce řekne a těžko udělá a periferní vidění je pěkná mrcha a tak se stejně neubrání občasnému juknutí na obelisk v podobě osoby neznámého spolucestujícího. Povolí si vždy jen malinkatý zlomek sekundy na ukojení své stále rostoucí zvědavosti. "Ty jeho mohutné paže a dlaně s prsty, to by byly nástroje lásky," neuškrtila hříšnou myšlenku v zárodku a zároveň si uvědomila, že její květinka lásky ukryta pod modravým blankytem a černou krajkou v podobě gaťek se orosila v toužebném očekávání. "No tedy, paní učitelko," pokárala se v duchu sama. "A dost, už se tam zkrátka ani nepovídáš, Káčo pitomá, chceš si zničit vztah s Honzou, on nejeví žádný zájem, kromě pozdravu na tebe nepromluvil, tak holka hodně rychle vychladni," spílá si v myšlenkách. "No jo, ale co když vystoupí u nás ve městě, neznám ho, ale může jet k někomu na návštěvu, nebo něco vyřizovat a vlakáč je na periferii města, ať jde kamkoli, tak prvních 300 metrů by šel s určitostí stejným směrem. Co když mě osloví tam, to bych byla úplně v koncích. Jestli vystoupí se mnou, zalezu radši hned na vlakáči do hospody a sednu si mezi ty největší opilce, co tam budou," spřádá Hanka zoufale své záchranné plány. Snad vystoupí tady," z okna vlaku totiž vidí, že dorazili do jedné ze stanic. Pak už zbývá jen jedna stanice a touhou zasažené a skličované děvče bude ve své obci. Elegán se ani nehne, jede dál. Hanka si nervózně mne ruce, přičemž ji napadne spásná myšlenka, uvědomí si totiž, že má na prstě prstýnek, který ji dal Honzík o svatebním dnu, jako stvrzenku jejich láskyplného a čistého vztahu a na oplátku si vzal od ní prstýnek jiný, jen o něco větší. Možná, kdyby ho jakoby náhodou naservírovala před zraky muže, který ji snad i netuše trápí a mučí, odradilo by ho to i od planých pokusů se seznamovat. Pak si ale uvědomí, že některé pány to naopak ještě více dráždí a chuděra Hanka už je popletena a zmatena, není si jistá ničím, a už vůbec ne sama sebou. Náhlá vášeň ji zatemnila mozek a ona vidí ohrožení tam, kde snad ani není. Sedí zoufale natočená k oknu a čertí se na sebe a vyčítá si svojí splašenost, se kterou si náhle neví rady. Její myšlenky došly katarzí k bodu, kdy si Hanka přiznává, že má obrovskou chuť se s tajemným cizincem pomilovat. Při ipsaci si občas představuje i jiné muže, než Honzu, ale to jsou muži imaginární vytvoření jen její erotickou fantazií. V reálném světě ještě takhle zasažena nebyla. Vlak se blíží k poslední stanicí, která je dělí od cílového bodu. Švihák pomalinku stává, je jasné, že vystupuje, Hanka si už bude moci oddechnout a zahnat své chtíčem provoněné myšlenky. "Mějte se krásně vílo s vůní heřmánku," pozlobí ji nevědomky nezvaný trapitel. Hanka neodpoví, jen se instinktivně pousměje, má pocit, že i to bylo víc, než si chtěla dovolit. Pak už jen zahlédne trapičovi záda s rozjíždějícího se vlaku a vnímá obrovskou úlevu. Děvčata občas sní o románku s neznámým mužem, jenže Hanka je ráda, že tomuto svodu pro tentokrát o vlásek unikla. Zároveň si ale uvědomuje, že její tělo stále prahne po milování. Vlak mezitím dorazil do města Hančina bydliště, ona zkroušeně vystupuje a zkouší volat Janovi, který je ve škole.


"Honzí, v kolik dorazíš domů, hrozně mi chybíš, těším se na tebe, lásko moje," drmolí nevědomky Hanka. "Lásko, vždyť víš, že přijedu až večer, dneska toho mám fakt hodně, můžeme zajít někam na večeři," odpovídá jí student. "Radši bych byla doma, chci být jenom s tebou zlato moje," zkouší se trochu uklidnit, ale nedaří se jí to. "Miláčku, jsi v pořádku, hrozně drmolíš, stalo se ti něco?" vyzvídá Jenda, který zná Hanku jako osobu klidnou a vyrovnanou. "Ale ne, jsem v naprostém pořádku, jen jak jdu s kopce, tak jsem udýchaná, víš," ujišťuje svého partnera, "tak večer, pa, lásko moje, miluju tě." "Já tebe přece taky a moc, měj se a večer, ju."


Nebezpečí bylo zažehnáno, ale Hanka je stejně celá nesvá, je kousek od domu a ona celou cestu myslí na to, co se stalo, nebo mohlo stát. O své lásce a oddanosti k Honzovi nepochybuje, zároveň má ale stále a snad ještě větší chuť se milovat a do Honzova návratu zbývá 5 hodin, je pravé poledne. Inu nezbývá, než udělat si "dívčí chvilku". Sotva zabouchne dveře od bytu, klíče pověsí na háček a vyzuje si kecky, zamíří k ložnici. Mezi futrama se ale zarazí, spatří totiž pečlivě ustlané lůžko, na kterém se miluje a spí se svým Jendou, svojí láskou, svým manželem. Dále si uvědomuje, že živé sny, kterými se chystá doprovodit svoji modlitbičku, se Honzy týkat nebudou. Na Honzíka si počíhá večer, až se vrátí ze školy, ale následující chvilky touhy a rozkoše stráví v myšlenkách s někým jiným, a to právě s mužem, který tak usurpátorsky ovládl její hormony poblázněnou mysl. Rozhodne se tedy, že celý akt odbyde v předsíni a to před velikým zrcadlem, které se tam nachází a slouží k poslední úpravě zevnějšku před odchodem. Poté, co odhodí svetřík z ramen si zlehka a pomalinku sundává své blankytně modré šaty, které pověsí na věšák a co nevidět tam přibude i podprsenka s kalhotkami. Hanka je zcela nahá a přesto, že její uvažování je plné hořkých výčitek, ví, že její tělo si žádá tuto oběť v podobě ipsačních hrátek. Stoupne si před zrcadlo a dovolí si na chvíli na veškerá tabu a zákony morálky zapomenout. Chce si představovat, jaké by to bylo, kdyby se jí podařilo svést svého "Pana zakázaného." Laškovně se začne kroutit a vrtět, zatímco se sama sleduje v zrcadle. Významně pohazuje hlavou a nechává své rozpuštěné vlasy poletovat vzduchem, ve kterém je cítit erotické dusno. "Tak líbila bych se ti takhle cizáku," švitoří do ouška svému vysněnému milenci, kterého si představuje stojícího před sebou a vzápětí se začne hladit, představujíc si jeho silné a mohutné ruce místo svých. Začíná na bříšku, ale netrvá dlouho a jeho dlouhé prsty už laskají a masírují její ztopořené bradavky. Jeho rty a jazyk zatím dychtivě, ale přesto s něžností vánku škádlí její krk a šíji, nezapomínaje ani ušní boltce a lalůčky. Hanka se už zcela poddává svým úvahám a snům, nechává plout tu kolébající loď do stanice rozkoše. Přidřepne si, přičemž pootevře svůj zvlhlý oltářík na obdiv cizákovi a jeho chtíčem ovládaný zrak spočine na její nektarem zbrocené lasturce. To už se ale jeho dlouhé prsty starají o blaho Hančino za pomocí jejího zduřelého andělíčka. Jeho protáhlá kladívečka jsou tak zručná, jak krouživými a ladnými pohyby obhospodařují to místo, které je pro ženy tak rozkošnicky hřejivé. S Hančina úst se derou toužebné steny, zatímco ona propůjčuje své paže, dlaně a prsty svému imaginárnímu milenci, jehož živá podoba možná ještě sedí ve vlaku, nebo už také vystoupila, Bůh ví kde. Se sladkou chutí na rtech přijímá Hanka vlny rozbouřené rozkoše, jež si dopřála právě v dnešní poledne. Už jen několik krátkých okamžiků zbývá a Hančino tělo a mysl zaplaví ta největší peřej v podobě vybuchujícího a vše smetávajícího orgasmu. Hance se chvějí nohy, nevydrží v podřepu, sedá si, načež ji orgasmické křeče donutí si na chvíli na zemi i lehnout a to za nepřetržitého sténání, které se promění v jemný vzlykot. Hanka leží na zemi a po tváři ji tečou slzy, podívá se na sebe do zrcadla. Sama nechápe, čím jí ten cizinec z vlaku tak uhranul. Snad svou vizáží filmového krasavce a hrdiny, o kterém sní tajně každá dívka, možná to byla jen náhoda, či prostě chemie osoby, kterou těžko ovlivníš. Každopádně, v jednom má jasno. Neskutečně se těší na večer, až přijde její miláček a ona bude zas a znova jen jeho. Teď však leží na zemi, omámená rozkoší, pokusí se dát trochu do kupy, nebo si dopřeje ještě jedno pokušení, musí se přece s cizákem rozloučit provždycky…

Žalm o krystalicky bílém žalu

4. ledna 2015 v 16:55 | AkasAkim
Vyměním svou zbídačenou duši za tvou ranní dávku štěstí. Stejně si mě vždy vnímala jako bezduchého.

Vyměním své naivní, bláhovou láskou a znásobeným citem bolavé srdce za tvou odpolední dávku naděje. Stejně si mou láskou vždy jen pohrdala a smála se jí. Snad nechtěla si mě ještě více trápit.

Vyměním své nemocí zkroucené tělo za tvou večerní dávku zoufalství. Stejně ses mého těla spíše bála, možná ses ho i štítila a necítila si z něho žádnou sílu a energii.


Chci a sepíši s vesmírným bohémem kontrakt o téhle záměně. Pak už nebudu si více představovat, jaký Svět měl by být. A ty nato snad prorazíš tu nejpevnější zeď, proti které se s tvrdohlavostí sobě vlastní rozebíháš s takovou urputností, kterou sis sama rozšafně nadělila. Vylijeme tak konečně ten přeplněný pohár s koktejlem obsahující lásku a nenávist v tekutém stavu smíchané osudem tak krutě a nelítostně v poměru jedna ku jedné. Vyrveme ty bodající střepy roztříštěné a zapadané do našich očí, zrcadel životních tužeb a přání, nimiž jsme zřeli tenkrát oné Silvestrovské noci cestu společného přátelství, po které však byli jsme schopni jít společně jen tak titěrně krátkou dobu, neb ty ses rozhodla danou štreku proběhnout sprintem, zatímco já se rozhodl jít procházkou, při které je možno popíjet.


Díky tobě nadpozemský paisane za ta slova, která si mi dnes nadělil a svěřil si mi jejich sepsání, neb jen tobě já se zpovídám. Jsou to slova, která jsem nechtěl, nebo se bál je vyslovit, poněvadž jsou tak bodavá, až mě z nich v srdci píchá a trpká tak, že mění víno v blín, jsou to ale slova, která bylo nevyhnutelně nutné vyřknout, jelikož Země se točí a Vesmír se rozpíná dál a dál, což nikdy neustane…

Dědeček Smradoušek

15. prosince 2014 v 22:50 | AkasAkim
Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.

Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.

Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…


Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

Mrdka

28. října 2014 v 20:41 | AkasAkim
To bylo tak. V loni na podzim jsme slavili kamarádovi narozeniny a přiznám se, že jsem opil tedy hodně. V průběhu oslavy jsme s oslavenci vášnivě debatovali o neblahém vlivu médií na lidstvo. Mluvili jsme o zkreslování údajů, o nevyváženosti informací, o přílišné komerčnosti médií a samozřejmě i o bulváru a o tom, jak ho někteří lidé přímo hltají. No což, ráno jsem se vzbudil s obrovskou kocovinou, což se během dne nezlepšovalo. Rozhodl jsem se, že si odpoledne zpestřím nějakým pěkným filmečkem. "Těžké" filmy jsem zavrhl hned, vzápětí jsem ale doznal, že jsem ve stavu, kdy nemám ani na komedii. Zkusil jsem tedy ten nejlehčí žánr, čili porno. Po první mužské ejakulaci jsem ale pochopil, že ani to mi nepomůže a tak jsem to vypnul. Vzpomněl jsem si na naše oslavenecké téma a najednou jsem měl sžíravou potřebu o tom něco napsat. Jak to dopadlo, si můžete přečíst. Upozorňuji, že následující slova jsou psány velmi explicitně a obsah je maximálně vulgární. Dodávám ještě, že následující text jsem napsal během zhruba tří minut ve stavu opilosti. To není omluva, ale pouze strohé konstatování. Tak tedy…

Média nám cákaj mrdku do pusy,
Média nám cákaj mrdku na obličej,
Média nám cákaj mrdku na prsa,
Média nám cákaj mrdku na břicho,
Média nám cákaj mrdku na záda,
Média nám cákaj mrdku na ruce a nohy,
Média nám cákaj mrdku na ptáky a kundy,
Média nám cákaj mrdku do očí a to holky a buzny říkaj, že to prej hrozně pálí.

A médiím je úplně jedno, jestli jsme muž, nebo žena, dokonce už s tím začaly otravovat i děti a snad i zvířata, média jsou bisexuální, pedofilní a zoofilní a touží se pouze pořádně vykropit, vyždímat ze sebe veškerou tu mrdku, která se jím pořád vytváří v těch jejich mediálních koulích a tlačí je na mozku a tak se z novinářů stali hledači senzací a mediální fízlové a bonzáci co se krčí kdesi v křoví a čekaj na své mediální oblíbence, říkejme jim třeba celebrity, aby je načapali, jak se snaží prodat zase tu svou mediální mrdku, nahromaděnou v jejich celebritních koulích. Takový oblíbenec, místo toho, aby se nás snažil nějak oslovit a nějak nás inspirovat, tak se nám prostě snaží zas a znova prodat tu svou mediálně známou mrdku.
A my nebožáci tu jejich mrdku sledujeme v televizích, přitom ta mrdka je už 5 let stará a má už 2x obnovenou premiéru, sledujeme ji v realitních show, kde veřejně vykládáme to, co bysme jinak neřekli ani nejlepšímu přiteli a kde vekslujeme a šmelíme s vlastními dětmi a to za 50 táců, nebo kolik a to je jedno, hlavně, že to pomůže domácímu rozpočtu. A je nutno vložit mezi tu mrdku spoustu i reklamní mrdky, aby se tý mrdky prodalo opravdu co nejvíc. A posloucháme tu mrdku v rádiích, pořád a dokola tu samou mrdku, aby z tý mrdky byl pořádnej hit, aby za tu mrdku byl alespoň ten Slavík, když už nic jinýho. Vlastně Slavík ne, ten je jen pro Gotta, Bílou a Kabáty. A pak si koupíme programy, abysme věděli, kdy a v kolik se jaká mrdka vysílá a k tomu se ještě dovíme a to jen za 13 očí a možná i za míň, jaký oblíbenec cáká mrdku na jinou oblíbenkyní a zahejbaj tak někomu jinému, protože ten oblíbenec je ženatej, nebo ta oblíbenkyně je vdaná.
A jak tak furt špehujem ty svý oblíbence, nevidíme lidi kolem sebe, co umí, co dělaj, o co se snaží a chtěj nás inspirovat, abysme se taky trochu snažili a chtěli někoho inspirovat, ale to my prostě nevídíme, protože máme tu mrdku v očích...

A TO KURVA HROZNĚ PÁLÍ, jak říkaj buzny a holky a my už to teď víme taky.

Kocovina po placebu

24. září 2014 v 10:30 | AkasAkim
Místo lásky dostal jsem placebo,
Místo nenávisti dostal jsem placebo,
Místo něhy dostal jsem placebo,
Místo chtíče dostal jsem placebo,
Místo porozumění dostal jsem placebo,
Místo touhy dostal jsem placebo,
Místo radosti dostal jsem placebo,
Místo smutku dostal jsem placebo.

Tak proč ty neviditelné slzy?
Tak proč ten smrtící hlad po životě?
Tak proč ta nutkavá potřeba nových emocí?
Tak proč ta utopická představa o otevřené náruči?
Tak proč ta primální inklinace k bohu?
Tak proč ty víkendové boje s alkoholickými mlýny?
Tak proč to neustálé bourání vlastních zdí?
Tak proč ta nesmyslná lesbická fascinace?
Tak proč ta animální nutnost dýchat?

Časorouhání

24. září 2014 v 10:29 | AkasAkim
Nemusím znát minulost, jelikož je jisté, že mě dostihne.
Nepotřebuji vnímat přítomnost, neb ta brzy pomine.
Nechci vidět budoucnost, ačkoliv ji budu následovat.

Rvačka o něhu (já vs. já)

24. září 2014 v 10:28 | AkasAkim
Když je něha pod zámkem a duše má sevřenou pěst, leží v koutě vržené za mříže ukovaných z vláken lidské odloučenosti. Láska je na přídel a touha velí armádě zoufalých a hladových buněk ženoucích nás do zákopů svých skutků a vzpomínek. Život je plný vymlácených oken. Kopu do skla jen proto, že se tak snadno rozbije? Ty ležíš přede mnou, tvé ruce jsou samý šrám od odklízení mnou vytvořených střepů. Byl to dlouhý večer a ještě delší noc, však ne delší, než ostatní dny a noci. Své bolavé ruce nezakrýváš, dáváš mi najevo, že se mi snažíš pomoc. Roky jsem na to čekal a teď odmítám tvou pomoc přijmout. Tento okamžik by měl být přeplněn pocity, já však nemám důvod cokoliv vnímat. Vše se mi jeví tak prázdné, nicotné, ale přitom naprosto předvídatelné. Já nelituju a ty už také nelituješ. Zdá se že mě chápeš. Alespoň pro dnešek. Víš, že nejsme schopni si vzájemně poskytnout to, co jeden od druhého očekáváme. Vše páchne chladem a zlobou. Agresivita je symbolem hrdosti. Nikdy jsem se necítil hůř, přitom mám dojem, že mi nikdo a nic nemůže ublížit. Prázdnota mě naplňuje ale prázdnota mě i ochrání. Ano, uvědomuji si tu nespravedlnost vůčí tobě, ale dovol mi prosím být pro tento okamžik nástrojem krutosti. Každá nádoba se zkrátka musí občas vyprázdnit, aby se zase dala naplnit.

Hádej, kdo je kdo?, aneb hra se závorkami

23. září 2014 v 19:36 | AkasAkim
( hmmm, to bylo úžasný...
) líbilo se ti to?
( blázníš, ještě teď se třesu
) jo taky se pořád chvěju
( a nebylo to na tebe m...?
- ) Skočí ( do řeči
) vždyť víš, že mě to bere
( bere?!
) no rajcuje mě to
- Smějí se
( jo v tomhle si rozumíme
) co kdyby jsme si rozuměli napořád
) jak to myslíš?
( noooo
) počkej, počkej na něčem jsme se dohodli ne?
( vím, ale...
- ) Vstane
) tak já půjdu
( ne, ne počkej, už dám pokoj, buď ještě chvilku se mnou, prosím
) tak dobře
( promiň, jen mě napadlo, že bysme mohli zkusit něco víc
) víš dobře, že to nejde, víš to?
( jo vím, ale je to prostě těžký chápeš
) jo pro mě taky, ale jiná možnost prostě není, rozumíš
- ( Špitne
( jo
) já už fakt musím
- ) Se začíná oblékat
( zavoláš mi?
) jo
( netrap se tím, tak čau
) neboj, ahoj
- ) Se otočí k (
) počkej stůj, teče ti krev
( to spraví náplast
) vem si zatím kapesník, na...
( dík, tak čau
) pa
 
 

Reklama