Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Music

Paf - Fatalism - recenze

29. dubna 2020 v 18:12 | AkasAkim
Dalo by se klidně říci, že Pavla Konvalinková je muzikantkou mnoha tváří. Vyznavači alternativy ji zajisté znají z působení v kapele Jiříkovo vidění, undergroundové publikum zase z uskupení Memorial, zatímco fanoušci z temnějších vod ji slýchávají coby klávesistku v post stoner rockové smečce Edith. A to zdaleka není úplný výčet jejího hudebního působení. Je tedy znát, že PAFka je holka nebojácná a jen tak něčeho se nezalekne. A tak si začátkem minulého roku založila svůj vlastní, autorský projekt PAF. Jak sama říká, na počátku byla zkrátka a jednoduše potřeba zcela vlastního tvůrčího vyjádření. Dost pádný důvod natočit si své vlastní album, nemyslíte? Co pádný, vlastně ten nejlepší a nejryzejší ze všech důvodů vůbec.

Už při prvním, letmém, po pracovním poslechu mi bylo jasné, že Pavlína odvedla poctivou práci a že do projektu vložila téměř celé své srdce. Dnes jsem si její album "Fatalism" vychutnal poctivě a pěkně nahlas. A že je co poslouchat.

Již první skladba, potemněle melancholická "Tma" mě vtáhla do Světa mě tak milovaného. Devadesátková elektronika v novém kabátku, usmál jsem se. A nechal se unášet těmi libými a podmanivými tóny, které v tichu šeptají vzkazky z duše vypsané. Nádherné samply, progresivní zvuky, úderné tempo se sladkou melancholií na rtech, příjemný rytmus, co objímá a hladí, místy lehce upravený hlas počíná vyprávět příběh jedné ženy, navenek nebojácné, uvnitř přesto křehké a tak snadno zranitelné. Vítejte.

"Provázky dýmů" rozeznívá podmanivá pianko melodie prostoupená, nikoliv však přehlušená hutným beatem, mračna se rozplývají, nesmrtelná lehkost žití a najednou máte pocit, jako byste poslouchali moderní verzi staré lidové písničky, kterou vám maminka zpívala, když jste byli ještě malým capartem. Tady Pavlínce s textem pomohl kolega s kapely Memorial Milan Holeček. Lidovka v elektronické košilce protančí kolem vás jako plachá víla na paloučku a rázem kamsi zmizí. Ach přírodo.

"Proč tady jsem"? Základní otázka a opět hutně nekompromisní beat, kterým coby blesky prolétají různé efekty, tady si s chutí smlsne snad i technař. Vskutku, techno osmdesátých let v plné parádě. V jednoduchosti je síla a primární instinkty vládnou všemu, celému Světu. Myslím na Načevu, ale třeba i na Oceán s Petrem Mukem, nesrovnávám, nepřirovnávám, ale mám je na paměti. Ladnost chladného beatu dodává chuť žít. Minulost, přítomnost, budoucnost, vize věcí prožitých a sny o časech následujících. Není třeba přemýšlet, jen se ptát a vědět komu odpovídat.

Stojím na mostě, s "Pafkulinou", na mostě, co zdánlivě vede odnikud nikam, přesto není důvod k panice a strachu. Mám chuť tančit, i když se pravda cítím lehce nemotorně. Člověk nemotorný uzmul Světu ladnost a kouzlo bezelstnosti. Smutek radostí ovoněn, veselost zármutkem uchlácholená. Vendeta coby příslib příštích dnů?

Nejtěžší je "Smíření" se s vlastním já, sebe samého těžko se zbavíš, i modří nebeskou, mraky neposkvrněnou, prolétají blesky, až hromy se rozléhají do širokého okolí. Vůně fatality klíčem rezavým odemyká a zamyká vše živé i neživé. Příběh pokračuje, už není jen o tobě, ve tvých očích zrcadlí se tolik lidských osudů, že je téměř nemožná, aby je za život jedna osoba mohla potkat. Rytmus života s dechem nejsou nikdy u konce, když elektronika je doprovází, nádherné.

A kdo tvrdil, že Svět je pouze jeden? A "Kolik je Světů"? Beaty a příběhy na se navazují, kruh se uzavírá a to pěkně v tempu. Je realita opravdu skutečná, a která skutečnost s realitou tyká si? Kolik je Světů a bran mezi nimi? Smrtí vše nekončí, život rodí se stále dál. Prázdnota nás neobstoupí a nepohltí, bude-li se tvořit. Bude-li se tvořit hudba poctivá a dělaná ze srdce a ne z touhy někomu ji vnutit.

Troufám si tvrdit, že "Fatalism" Pafky Konvalinkové je ryzí, osobnostní výpovědí, snad i pohledem do zrcadla. Je z něj cítit temná melancholie s úsměvem na líčkách. Pozvánka na cestu, kterou si Pavlína prošla, není třeba jít v jejích šlépějích, je ale krásné a příjemné se rozhlédnout, poslechnout její názory, vyslechnout její pocity, snažit se ji pochopit, respektovat ji, pokynout na důkaz uznání. Uznání, který si za tenhle počin plně zaslouží. Nabídla nám totiž možnost nahlédnout do jejího niterného já, do jejího srdce a její duše. A toho je třeba si vážit, protože úcta jeden k druhému se s lidské podstaty dost rychle vytrácí, bohužel.

Nutno ještě zmínit, že o pořízení nahrávky s drobnou asistencí se postaral Hrom z kapely "Five Seconds to Leave" a obal má na svědomí Pavlínčin kolega z "Edith" Mig.


Kalle - Saffron Hills - recenze

2. listopadu 2017 v 12:57 | AkasAkim
Podmanivá propojenost s potemnělou grácií prostupující vámi, vším a každým kolem vás. Nepodbízivá ladnost, spanilost a líbeznost pečlivě vetkané oslnivě pevnou nití do nejzazšího koutku vaší po intimitě voňavé duše. Až vás ohromí, jak niterné a sotva viditelné nitky dokáží ovinout každičkou vaši emoci, která se kolem vás kdy obtočila, s naprostou uhrančivostí je vám nabízena bezedná truhla pocitů a dojmů. To je pro mě nová deska skupiny "Kalle".

Při poslechu "Saffron Hills" jsem si uvědomil, že slzy nejsou známkou pouze smutku a že úsměv nemusí striktně evokovat radost. Rázem se mi jeví vše jasněji, čitelněji, zřetelněji a srozumitelněji, ačkoliv prostupuji stále hlouběji a dál. Na první poslech na mě skladby působí až ikonicky dokonale, přesto nepochybuji o tom, že nic není vykalkulované, tudíž není třeba se bát, strach je tu jen pro potěchu a radost pro čistotu poznání objevena v nahotě, která není obscénní, přesto že je vyobrazena s plnou parádou. Při poslechu mám nefalšovanou radost ze života, ačkoliv třeba nemám chuť se usmívat, pouze vnímám tu nepřebernou škálu barev, co je s oddanou upřímnosti nabízena, nehltám, jak je někdy mým zvykem, nelokám, nýbrž vychutnávám každičké sousto, každičký lok, každičký nádech i výdech, vím, že energie právě mnou pronikající je nesmrtelná, i když se jeví až hmatatelně, jak je sytá. Jsem okouzlen, očarován a omámen, nikoliv však překvapen, jako bych snad čekal, jakým požehnáním bude pro mě tento dar v podobě tohoto hudebního zážitku. Přijímám zkrátka toto požehnání s veškerou úctou a pokorou, pochopil jsem totiž, že i temnota umí konejšit s podobnou něhou, kterou bych hledal snad jen v matčině náruči.

Je spousta dobré muziky, ale opravdu jen málokterá vám dovolí státi se její součástí. Hudba Kalle vám tuto možnost nabízí s nepředstíranou pohostinností a to tak láskyplně, že se trošku bojíte, jestli jste nevstoupili do místnosti, která by pro vás měla být uzavřena, nemějte však žádné obavy, tato třináctá komnata je vám plně k dispozici, pokud se v ní však budete chovat vždy jen a jen slušně.

Mají-li lidská srdce schopnost putovat časoprostorem, hledat a nalézat jedno druhé, Saffron Hills je albem, které umí a dokáže pomoci objevit při hledání a nalézání tu správnou cestu.

...Světlo vaše...

14. září 2017 v 20:39 | AkasAkim


K sobě se obraťte a na sobě pracujte jako na odkazu universální moudrosti. Jedině v sobě samotném může člověk nalézt neklamnou útěchu, kterou nic jiného na světě nedá a dát nemůže. A dojdete-li svého cíle, v lampě vaší moudrosti se rozžehne světlo, které neplane, světlo, které nehoří a před nímž žádné temnoty neobstojí. A vaší ruku vyzbrojí nezbadatelná prozřetelnost podivuhodným žezlem, jež je realizací moci a současně i opory. A tehdy nebude vaše oči děsit blýskání efemérních světlušek v temnotách soudobého kalu. A tento svět stane se vám personifikací věčně proměnné a přitom věčně stejné báje. Čisté a syté zázračnými barvami jako pohádky, jež jste slyšeli za svého dětství, když se tichým večerem nesly zvuky klekání. Od jednotlivců musí vzejít světlo celému světu. Světlo vaše.

Lvmen poslouchám bezmála 20 let, velkolepost, rozmanitost a obsáhlost jejich hudby mě vždy udivovala. Pokaždé, když je poslouchám, mám pocit, že zraji coby člověk, mám totiž pocit, že o jejich muziku se mohu opřít a tóny jejich skladeb mě ochrání před vším zlým, ačkoliv to nejsou písně na první poslech přívětivé, mě jejich mohutnost a majestátnost doslova léčí. Jsou zkrátka boží, letos vydali po letech novou desku, fyzicky jen na vinylu. Radost s nového počinu ale kalí fakt, že v kapele došlo k dalšímu úmrtí jednoho z členů. Že by název nového alba "Mitgefangen Mitgehangen", což v překladu znamená "S kým tě chytnou, s tím tě pověsí," měl mít fatální následky?

Bič + Láska je kurva + Criminal + C'est la Mort

16. prosince 2015 v 14:10 | AkasAkim
Já jsem vám ještě nepředstavil kapelu Krucipüsk? Tak tuto chybu musím okamžitě napravit! Je sice pravda, že jejich diskografii nemám zrovna moc naposlouchanou, album Druide! je ve skutečnosti prozatím jediným počinem, které jsem od nich slyšel, nicméně ho mám moc rád. Tyto 4 skladby jsou právě z tohoto alba, určitě se vám budou líbit. Nemusím snad připomínat, že skladbu "Bič" věnuji jen vám, milé víly z blogu. Však vy moc dobře víte, koho tím myslím, potrefená husa… Usmívající seSmějící seSmějící se





I Want To Take You Away From Here + In a Bar Named „There...“

23. srpna 2015 v 18:38 | AkasAkim
Dnes vám nabídnu dvě skladby od kapely Našrot. Obě písničky jsou pro skupinu spíše netypické a obě jsou z alba "Rag(e)time".



I Want To Take You Away From Here

That´s a lapse of reason
That´s an evil and pain
And we can´t close our eyes, be quiet and just stay

She sits down in the corner
And shakes with fear
Little girl with a black hair and eyes and light brown skin

They shout and march again
Again beat the drums
In their minds the world is devided into black and white

And she dreads their hate
Their sick souls and brains
They are full of anger, don´t wait for an act of grace

I want to take you away from here...

I´ll take you away
Before they break your legs
Before they break your face with a baseball bat

Without hesitation
Over the ocean
I wanna take you away from this beastly racist hell

I want to take you away from here...



In a Bar Named "There..."

I was alone
On that November´s day
I thought about Her
With a glass of wine and a cigarette
In a bar named "There…"

She was a dream
Passionate and sweet
Wild white rose
Of the streets
But for me
Everything was just a game
At lease this once…
Again…

It´s a long long time
I lost my faith in love
Now I´m a hard
Cold stone
And she believed
I´m a mysterious man
(but) In the meantime
I was just a coward

Love, you danced in a fire
But I feared the flames
Love, you know, I was liar
But now I´m confused and scared

I was alone
In a bar named "There…"
With my remorse
With my blame
She melts away
In neverending time
Flowers on the grave
Are slowly drying…

Love, you danced in a fire
But I feared the flames
Love, you know, I was liar
But now I´m confused and scared

Love, you went higher and higher
But I was giddy all the time
Love, I ´m a man

Without blood, soul and heart…

Elizabeth + Justina + Mistr a Markétka + Antikrist

16. června 2015 v 11:22 | AkasAkim
Kapela XIII. Století je patrně nejznámější česká gothic rocková kapela a pro spoustu fanoušků je žijící legendou, či kultem. Lví podíl na tom má zajisté charismatický zpěvák Petr Štěpán, který tuto skupinu založil spolu se svým bratrem Pavlem na konci osmdesátých let po rozpadu jejich punkové skupiny HNF - Hrdinové nové fronty (1985 - 1988).


Lítám + Málo mám + Dotknou se nás + Mrtvej + Barevné město

30. května 2015 v 16:48 | AkasAkim
Tahle pražská kapela se jmenuje Five O´clock Tea a mě se líbí především jejich druhé album "Třeba se najdou" z roku 2009, doporučuji poslechnout celé. Ostré, podladěné kytary, které smrdí nu-metalem, skvělé melodie, impozantní souhra ženského a mužského vokálu. A především, texty o něčem. Užijte si je…

Obzory

20. března 2015 v 19:45 | AkasAkim
Potkal jsem tě na cestě domů,
v očích slzy a sucho v ústech,
ptal jsi se mě, co je štěstí.
Štěstí je nic nehledat
a přesto něco najít.
Chtěl jsi mít křídla?
Časem se to v tobě rozplyne.
Kapku po kapce.
Stromy, slova, lásky,
to vše časem se rozplyne.
Jediné, co zbude,
budou smutní ptáci vstříc obzoru letící.
Protože není kde se toulat…

(text: Václav Šlauf)


Služka se koupe

28. února 2015 v 10:41 | AkasAkim
Ztratili jsme ty, které jsme milovali. Ztratili jsme ty, kterých jsme si nevážili. Protože jsme se uprostřed Veronské noci dopustili činu, po němž zůstalo v našem životě prázdno. Nejsme si blíž, vzdálili jsme se. Nechali jsme zemřít sami sebe v nás.
Uzavřel se kruh. Ale za jakou cenu? Za cenu zapomnění.
Uzavřel se kruh. Ale za jakou cenu? Za cenu zatracení.


Hmm, už se těším, až to uslyším večer naživo…


 
 

Reklama