Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

Pondělí v 12:03 | AkasAkim
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

Pátek v 12:10 | AkasAkim
I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

Kalvárie včera, dnes i zítra

22. května 2018 v 17:49 | AkasAkim
Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.

Lakmusové zorničky

21. května 2018 v 18:18 | AkasAkim
Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Rosénka

18. května 2018 v 11:34 | AkasAkim
Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.

Za zvuků přírody

16. května 2018 v 11:26 | AkasAkim
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Na Světě je přece tak krásně

14. května 2018 v 18:49 | AkasAkim
Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

Křídla z druhé ruky

12. května 2018 v 12:22 | AkasAkim
Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

Pomodli se a všechno bude fajn

11. května 2018 v 17:32 | AkasAkim
Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
neštěstím je, že
lidé si to neuvědomují a
pod tíhou primitivních dogmat
mění Svět v černobílou, zlou vizi,
smrdutě a vroucně žhnoucí kotel
plný svárů, podlosti a nenávisti.

Luční kvítí

9. května 2018 v 11:29 | AkasAkim
Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,
jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

Sperma na koktejlových šatech

8. května 2018 v 12:33 | AkasAkim
Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
svlečenou si tě na něj položím,
snad durdit nebudeš se tak moc,
až pak budu v tobě a s tebou,
vlastně oba dva nás pohostíš,
doktora Jekylla i pana Hydea,
kdo potěší tě dřív, netuším,
možná bude ti to putna,
máš přece ráda překvápka,
jen se usměješ, dáš oči v sloup,
pevně doufám, že blahem,
asi si maluji život na růžovo,
když do tvých očí kreslím si
bláhově svou vysněnou budoucnost.
Mohu tě pozvat do honosné restaurace
na buřta s cibulí v octovém nálevu?

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

7. května 2018 v 16:55 | AkasAkim
Z květin věnec se vije,
na Měsíc vlk hlasitě vyje,
do dna pivo s chutí se pije,
převesele s chlastem se žije,
největší slastí Světa je onanie.

Král černé hvězdy

2. května 2018 v 17:41 | AkasAkim
Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
blaženost duchaplné revolty,
skládačka dějů a slov barevných,
do zvuků a tónů máš je vepsané,
tajným písmem zručně protkané,
v písních procitáš z časů minulých,
nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu

Mízu v duši nenačechráš

28. dubna 2018 v 12:28 | AkasAkim
Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se v tanci komíhá,
v náruči hlídá si ostrost jehliček,
co nebodají nikoho u srdce,
zloba z ní nesrší, je totiž dámou,
co v kořenech nese tíhu Světa
a její šarm uzdraví všechnu bolest
mnohdy až zbytečně trpkého bytí,
človíček radostný v nohách jejích
kochá se malebnou krásou přírody,
pocit má, jako by veškerý ten půvab
ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,
pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,
úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,
pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,
líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,
jediného kazu, ni chybičky viditelné
není si vědom, jedinec v lůně přírody,
na protilehlé straně, jen kousíček od něho,
na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,
na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,
poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

Diskuse pod článkem

24. dubna 2018 v 12:02 | AkasAkim
Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
už ti znovu něco nevoní,
můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,
že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,
už ti zas není něco recht,
chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě
k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,
už ti opětovně berou iluze,
tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě
blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,
už se ti opět tají dech z toho,
jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,
politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,
už je ti konečně zcela jasné,
že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže
Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,
už ti snad došlo, že to není tak,
jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,
ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.
Uděláš s tím něco?

Propletenec

23. dubna 2018 v 17:25 | AkasAkim
Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
je svitu měsíčnímu,
to pro jeho neutuchající,
chlácholivě omračující
glanc, jas a třpyt
zračící se v osudovém
tanci očních panenek tvých
plameně rudých,
ohnivě stáčejících se hrdě
k temné a uhrančivé
vznešenosti superúplňku.
Sním, či bdím?

Sfoukni prach z perutí

19. dubna 2018 v 13:15 | AkasAkim
Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům z herbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
ty a já
ruce a prsty propleteny v jeden stvol
úsměvy zdobí nás, polibky sbližují
na Světě širém souzníme Slunci na dohled
ty a já
čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme
hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty
konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí
hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí
ty a já
slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik
vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily
jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční
majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné
si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme
ty a já
v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný
dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost
v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů
a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme
ty a já
ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,
s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli
naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si
ty a já
unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat
hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme
ty a já
stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme
ty a já.

Půlden

11. dubna 2018 v 11:37 | AkasAkim
Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
i vytí vlčí, věř tedy, slyš,
hlas můj právě mluví k tobě,
jitro, toť přece ozvěna noci
do dne pečlivě uschována,
echo temnoty ve světlo ukryté
Sluncem, pastýřem dneška
jen na čas uloupené, cink
kapka rosy padá z výšky,
stvol trávy polaská ji a pak
na zem spustí bez meškání
ten ryzí dar, dědictví Luny,
oltáře mého, k němuž rád
modlím se s úctou a pokorou,
nechť hlas můj v podobě vytí
pozlobí slechy tvé, světice
s rumělkou na tváři, vidíš, to
červánky ti je tam vytetovaly.

Mužský menzes

10. dubna 2018 v 10:51 | AkasAkim
Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
budu se trapně opakovat,
bych mohl naučit se opět
padat jen vzhůru a
s flaškou v ruce
v klidu se vysrat na
zběsilý tikot vlastních
biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné
z kostelní věže náhle
Anael seskočil,
vzdor tomu, k nebi
zrak svůj obrací.

Zastavárna sebelásky

9. dubna 2018 v 11:36 | AkasAkim
Z rána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
v zoufalé, tísňové volání,
přesný zásah na komoru,
ortel smrti kypří půdu,
ale píst tluče na prázdno,
Svět už je přesycen a
stejně, veškerý jeho obsah
se ocitl v časové smyčce,
kéž by mu zůstalo alespoň
v plechu zatavené prázdno,
prošlou záruční lhůtu pírkem
ze slepého oka neseškrábeš,
rozum a cit z pouhých pahýlů
lidských končetin neupleteš.

Perlorodka

5. dubna 2018 v 11:56 | AkasAkim
Optimista:

Občas mám pocit,
že mě miluješ jen proto,
abys mě mohla tajně nenávidět.

Pesimista:

Občas mám pocit,
že mě nenávidíš jen proto,
abys mě mohla tajně milovat.

A čas ubíhá nemilosrdně rychle.


Časokaz

2. dubna 2018 v 11:34 | AkasAkim
Ukryj prosím tělo své i duši
jen pro jednu probdělou noc
pod křídla hříšně magické temnoty
a coby dar poskytni mi obojí štědře,
rád přemluvím Časokazy, aby
naše kouzelná noc trvala věčně.

Pouze nahý oltář je ten pravý

30. března 2018 v 11:29 | AkasAkim
Tělo tvé vysvlečené,
oltář můj tak vzácný
zas je mi pro dnešek
i pro zítřky odepřen,
příliš dlouhé jsou dny,
když modlit se k tobě,
serafínko má nebeská,
modlit se k tobě nemohu,
zlobíš se na mě právem,
to pro dychtivost po tobě
ztratil jsem snad hlavu
a srdce mé, pohleď, vejpůl,
z nepravostí mě podezříváš
a pravdu máš bezpochyby,
to věru popřít nedokážu,
přesto, nezavrhuj mě zcela,
je mi nad Slunce jasno, že
nejsem ten pravý a dokonalý,
jen prosím zůstaň se mnou
v mé blízkosti i do budoucna,
naději, byť jen maličkou udržuj,
abych spatřit tě mohl opětovně
nahou, krásnou, svůdnou a
samou roztoužeností voňavou.

Drtírna

28. března 2018 v 19:13 | AkasAkim
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš a víš,
že vždy je v tom nějaké ale.

Vůně kávy

24. března 2018 v 13:40 | AkasAkim
Konečně ji položil hlavu do klína,
sedí na pohovce a je oblečená,
zatím,
on leží láskyplně vedle ní, zcela
nahý,
je mu krásně, je šťastný,
veškeré hrůzy tohoto Světa
jsou rázem nenávratně ztraceny,
nebo alespoň úplně zapomenuty,
najednou se cítí naprosto bezpečně,
výjimečně osvobozující dojem,
miluje ji, nebo je jen zamilován,
poblázněn?
Neřeší to, je mu přece tak nádherně,
začíná se hladit,
dole,
hledí ji zpříma do očí,
topí se v nich,
ona vnímá jen jeho obličej,
ví, že po ní touží, tak mocně,
však ona po něm též šíleně
prahne,
rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.
No teda?
Kávové aroma ze zapálené svíčky
čechrá atmosféru v místnosti,
plamínek svíčky se jen lehce naklání.

Stesk na averzu známky

22. března 2018 v 20:35 | AkasAkim
Na reverzu známky
tužkou obyčejnou
ukryl jsem ti vzkaz,
že miluji tě prostě,
přesto víc, než vřele,
sám nejsem si jist,
zda konám správně,
tu známku nalepil jsem
pečlivě a důkladně
na obálku dopisu,
který nemohu ti poslat,
přec mlčky jsem to slíbil
tobě má milovaná múzo,
jen malou chviličku poté,
což mě o to požádala,
též bezhlasně, my oba,
pamatuješ miláčku?
Slzu na krajíčku jsme měli,
ačkoliv ty jsi neochutnala mou
a já nepoznal jsem chuť té tvé,
pak řekla jsi potichoučku,
"uvidíme se brzy, brzičko",
ale já snad již tenkrát
tušil jsem "sbohem" ve tvém hlase.

Bezcitná

17. března 2018 v 12:00 | AkasAkim
V tom největším pajzlu
sex na špinavém hajzlu
není to kaviár, ba ani lanýže,
ale z polévky čínské
za bůra z chodníku zvednutého,
koupené v potemnělé večerce
smrduté víc, než ten
zasranej hajzl v tom pajzlu,
kde uženeš si chlamydie,
nebo i něco ostřejšího,
budeš-li mít "kliku",
též najíš se do sytosti,
když trápí tě hlad.

Ta tvoje buchta, to je tedy něco!

16. března 2018 v 13:35 | AkasAkim
Upečeme si spolu wi-fi koláč,
korpus bude kvalitní, plný zdvořilostních frází,
samotný koláč bude zdobený
našlehanými zprávičkami a sextingovými vzkazy,
sníme ho spolu virtuálně,
bez objetí, bez polibků, bez vůní, bez doteku,
nebude to ono, ale alespoň se nenadrobí.
Nebylo dřív líp ty moje provoněná kobylko?

Antikult (nářky satanistovy)

13. března 2018 v 10:35 | AkasAkim
Svévolně odevzdávám mysl svou
do vzpomínek pečlivě zabalenou
ve prospěch nadvesmírného chaosu,
doufaje, že jednou, v daleké budoucnosti
pochopím snad alespoň elementární vizibilitu
ukrývající se v neutuchající agonii lidského konání,
posléze s pokorou, byť s nevýslovnou radostí
proměním tělo tvé nahé v ireligiózní oltář,
se kterým před zraky štěstím plačící Luny,
apokalypticky oslněn a osvícen ohněm Eliášovým,
ve jménu všeprostupující krásy, přítomností násobené,
beata est vita conveniens naturae suae,
jen pár dní před úmrtím, obcovati budu.

Maska v moři hříchu

5. března 2018 v 14:40 | AkasAkim
Snad všechny dary širého Světa
vyměnil bych za nebeskou modř
zdobící tajnosnubně tvé zorničky,
pohled tvůj přímo zvoní magií,
tak kouzelný je a čarovný ještě víc,
jak příjemná a snová musí být možnost
projít se alespoň na chvíli ve tvých stopách,
či ve tvém pokoji nechat se zamknout
a vidět vše na hladině modravé
do tvých očí voňavě rozmíchané tak půvabně,
že z toho krásně hřeje u srdíčka, patrně
svatozář zdobí tvůj šibalský úsměv,
ten pojistkou pravdy musí být a zárukou snu,
v němž svlečenou chci tě vidět až na kost,
v tichu užívat si budeme tu podivnou lásku,
co obklopuje náš ve významu lásky ukrytý prostor,
toť otázkou času a touhy ponechat v tichu
tu bláznivou dobu, která více, než večírkem je,
ty přece dobře víš, že trpět se dá i krásně,
nejtemnější hvězda praví, že nic není nemožné,
mluvme o bolesti, na kterou jsi zvyklá, tak
lehni si ke mně a lži mi sladce o citech svých,
nebo hrát můžeme tu hru na pána a jeho poddanou,
jestli chceš, dobře víš, že rouhavé řeči to nebudou,
činy naše stanou se rázem nějakou velikou odměnou,
je tak snadné setřást tu nemoc a nazvat srdcem
čistou pravdu, oblékni si modré šaty a vyslov
klíčem houslovým chlácholivou modlitbu,
že nikdy nenecháš mě v nouzi, to jsou věci,
které slyšel jsem v posvátné aule našeho štěstí,
má milá, pro mě zrovna zrozená malá patnáctiletá.

Věnováno Kejm


Energie meditací osvícena

16. února 2018 v 17:29 | AkasAkim
Do sítí rozšafně éterických
vpletu souřadnice své existence
energicky tepající v mádře
pro člověčího chaosu
vábně pulsující rytmem hudby,
kterou vsadil Nov do mé
nektarem provoněné šedé kůry
tak neodmyslitelně hladovým stylem
a způsobem, jakým rodí se světy,
v tepnách všech dnešků, včerejšků,
jen na zítřky asi někdo nestačil pomyslit,
ale ony ty zítřky na just přijdou,
zítřky nejsou pevně utaženým kohoutkem,
volně plynou skrz dnešky a ztrácejí se
pozvolným tempem pod hladinou
lehce zapomenutých včerejších nadějí,
bohabojně proudících dějinami
lidských svátostí do duších vetkaných
napříč ostnatnými dráty do krve ovinutých
kolem egoisticky dutých hlav lidské moudrosti
hnijící a tlející v urnách státních mocností
a v jejich armádách politiky ovládaných,
v náboženských dogmatech,
do svatých písem je hektolitry krve
církevní hodnostáři nabubřele zapisují,
pak stačí se jen pomodlit a bude odpuštěno,
nebo v Jidáše proměnit se a hrát si na spasitele,
všechno smrdí ne čpavkem, ale prachama a mocí,
i andělům zmizela veškerá energie z těla,
stigmata krvavě trýznivá znamením jsou bolu,
kořeny nenávisti prorostly skrz jamky
našich povrchností zaslepených očí,
kdosi zapomněl nám je jehlicí vypíchnout,
abychom prozřeli a v úlevné meditaci
na rtech s modlitbou, již pro bělostnou čistotu
do Bible Svaté nikdo nikdy netroufne si zapsat.

Ubal mi cígo

3. února 2018 v 20:37 | AkasAkim
Něha je poslední cigáro,
které jsi právě šluknul
v popel jsi ho proměnil,
snad ze zvyku, či jen tak,
pro ty dny včerejší,
o zítřku stydíš se snít,
nebo se ho prostě jen bojíš,
pláčeš skrz clonu úšklebků
v alkoholu utopených úsměvů
andělů na zem padlých,
do rána jen zahalených,
černá káva hostií ti je,
když vědom sis všeho,
co stalo se během pěti minut,
dál nevidíš, ač po tom toužíš,
poštou holubí, vzkazky posíláš
do nebe pekelného a v plamenech
pohlceného rozjímání,
šeptem proklínáš své vlastní ego,
které tak rád rácháš v klozetu
samozvané krátkozrakosti,
duše tvá proudem drolí se, jak
tvrdý rohlík semletej do strouhánky,
však nezoufej, naději neztrácej,
na hvězdném horizontu pokaždé
nalezneš pravdomluvnost záře syté,
co dál životem láskyplně tě povede,
pak, jednoho dne z rána, zemřeš.

Čeho se bojíš? Nikdo není dokonalý!

28. ledna 2018 v 14:50 | AkasAkim
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.


Vlčí vnitřní hlas

20. ledna 2018 v 13:01 | AkasAkim
Vzácný drahokame,
dovol mi prosím křídla tvá zlámat,
obnažím v mžiku sebe i tebe,
časem proletíme spolu,
na oltáři rozkoše budeme jásat,
o tvou touhu pečovat budu,
vezmu ji za svou, ty víš, že unesu ji,
vábit nekonečně dlouho tě budu,
na perutích Pegasů vyzvednu naději,
netvrď mi, že oči tvé vyhaslé jsou,
v tom pravdu nehovoříš,
já démonem jsem, vlkem,
slepcem nejsem, ne snadno mě ošálit,
v modlitbách posečkej chvilek pár,
jen pro teď na záda se ladně položíš,
já, vlčí veličenstvo ovinu se pak
kolem tvé oku ladící nahoty,
city mnou zmítají, stejně jak s tebou,
zkus popřít to dívko a se lží tikat zase si budeš,
ústa nabídni mi, já vezmu je s sebou
do krajin tajemných, v lákadlech sladce usneš,
že na výběr ti nedávám, vyčteš mi zajisté,
já na obranu svou uvedu jen slov pár,
jsem dravec, zvíře lesní, vlk, to je již jisté,
křídla ti zlámu, v útěku snadno zabrání ti žár,
jenž z očích mých plá od rána do noci,
pochop to konečně, již není ti pomoci.

Kouzelný vrch

19. ledna 2018 v 17:05 | AkasAkim
Jaro s létem snoubí se,
ruku v ruce s podzimem
kynou zimě na pozdrav,
čas plyne, ten vrtošivě
smí se smát na celé kolo,
neb čas ten přece času má,
kolik jen se mu zamane,
to stěžovat si klidně může
kdo chce, je-li mu libo
a třeba i u soudu nejvyššího,
ale platné bude mu to jistě,
jak mrtvému zimník hřejivý,
čas je totiž pánem svého času,
volna má, kolik si sám určí a
tak takhle lumpačí, společnost
mu právě dělají ti čtyři nezbedové,
jaro, léto, podzim, zima,
to on se protiva někdy vleče,
až z toho jednomu rostou vlasy
na jeho po čertech ustarané hlavě,
jindy zase neposedně kvapíkem
šine si to jako by si najednou
samotného Notuse osedlal, to se pak
našinec pro změnu nestíhá otáčet,
ohánět, a má pekelně na pilno,
aby stihl všechno, co vykonat chtěl,
to potom láteří, hořekuje, lamentuje,
nadává, jak vůbec nic nestíhá a že
mu život protýká mezi jeho prsty,
jenže stejně s tím hovno nadělá,
když jaro s létem snoubí se…

Záludnost pozůstalosti

15. ledna 2018 v 11:24 | AkasAkim
Štěstí běhny z oka mi kape,
přec mám v srdci trn
z hvězdy zatoulané,
mamonem poblázněné,
z popudu mrtvé něhy,
blázne, samotáři
osamělostí zpustl jsi
a tak klenba nebeská
padá k zemi, smůlovatě,
z temným žuchnutím,
neónem září ten věčný
dekadentní chrám,
nám lidem kdosi sebral korunu
poslání a sebezapření,
ne sami jsme si ji ukradli, ta
plamenem ohnivým teď hoří,
poslouchej stříbřenko má, vláčná,
vnitřní hlas po větru šeptá mi
zkazky prozřením zvonící,
já však stále nemám šajn,
kdo Ábel je a kdo Kain.

Na hodinách absolutní nula

11. ledna 2018 v 16:23 | AkasAkim
Lhostejná mi je hořkost lecjaká tíživá,
poduškou voňavou jsou mi slova tvá,
ve tvé přítomnosti blahosklonně hřejivé,
libozvučným tónem znějí mi věty vábivé,
z tvých úst vyřčených, tvé libé rtíky,
co chutnají mi jako nejsladší dortíky,
hřejí se o plamínky uličnicky vyskakujících,
z pod víček tvých kaštanů, snově hnědých,
bláznivinou omáčených v maně nebeské,
v každém zvířeti najdeš kus duše lidské,
bratři vlci vyjí k Měsíci veršíky teskně milostné,
na místečku tajném svůdným oparem zamžené,
běž ženo, dívko, anděli a hledej je, ty smíš,
ve svém objetí je při troše štěstí brzy ucítíš,
já mezi svými bratry, svorně hledíme Luně vstříc,
prahnu po tvé náruči, po ničem netoužil jsem víc,
oči touhou planou, tělo zjizvené mám pokryto srstí,
lidskost na první pohled ztratila se v přemíře neřestí,
tobě však dobře známo je mé tajemství staleté,
do dotyků rukou a tanců obnažených těl zakleté,
hřích s nevinností boj svádí, srdce se ale náhle protnula,
hodiny přestaly odbíjet, na ciferníku svítí absolutní nula.

Kukadla slibem žhnoucí

5. ledna 2018 v 11:19 | AkasAkim
Kukadla nevinná,
jako pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v dívčím pokojíčku,
každý se hned ptá,
co za aroma a vůni to asi být může,
vždyť voní to víc, než nejhezčí růže,
ona se jenom usmívá,
jsou jí pro smích všichni nic netušící hosté,
co k ní na návštěvu přišli dneska již po sté,
žhnou kukadla zářivá
a ještě nevinnější úsměv zdobí její líčka,
to co pokojem voní je její orosená pička.

Chladivé ostří do slibu ukryté

2. ledna 2018 v 12:09 | AkasAkim
Perly slz v kapičkách zakleté
lámou se v temných odrazech
obrazců skrz mračna viděné
havraní křídla v pahýlech
kvetou přes nedostatek čiré vody
jen z lávy lidské naděje
srdce a kříž zas řeší své neshody
černý kámen bortí ideje,
když usadil se kdysi v duši tvé
jen z půli lidské královno noci
rány sypané solí jsou již celistvé,
přesto od bolesti není ti pomoci
to zdá se na dotek první, ruce tvé
tikají pozpátku chaoticky ostří ledovou
svázané jsou, křič, zakletými říkadly
v uzlech lámou všechnu radost chladivou
Svět voní i páchne různými lákadly
snad pro sliby falešné topíš sebe sama
na proroky zítřků lepších nevěříš
k Luně kanou krůpěje dívčí, jsi dáma
v rozpuku, poupě, ať sníš či bdíš
poklonou zdravíš hvězdy mávnutím slzném
přes den ukrýváš bolest svou marnivou
v paprscích Slunce učíš se žít v rozpuku plném
pro hříšnost slibů v sobě dusíš lásku šálivou.


Dedikováno HP

Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...

29. prosince 2017 v 11:48 | AkasAkim
Být obdarován hmotným dárkem je radost, ale je-li člověku (vlku) věnováno něco tak jedinečného a vřele výjimečného, jako jsou slova do veršů spletená, je to štěstí několikanásobné. Snad jsem si ani tento dárek nezasloužil, ale havrani-princezna byla patrně jiného názoru. Přiznám se vám, že mě její slova dohnala až k pláči, co dojetím zvonil, ano až tak moc mě její slova zasáhla. Ačkoliv jsem již tak učinil, přesto jí ještě jednou velmi děkuji. Tvá slova jsou pravým balzámem pro mou rozervanou duši. Jsi jednou z mých hvězd po nočním nebi tančící.


Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...


Probudil ses jednoho mlhavého rána,
divil ses, nebyla ti známa
skutečnost, žes´ ty byl jiným,
sám sebou, mezi svými.

Dostal jsi dar, co jiní nedostanou,
zrozen jsi byl hvězdou dokonalou,
ona ti vdechla život dravý,
chtěla, abys ji co noc zdravil.

Z magie, svitu a tmy spletla ti osud,
dala ti mrštnost do slov, rychlost do obratů,
do srdce žár, do tlapek něhu,
celý se ztrácíš na bílém sněhu.

Čarovná lucerna tvé kroky vede,
zachránit před nimi však tě nedovede.


Věnováno Akimovi

Louskáček

27. prosince 2017 v 16:12 | AkasAkim
Jsem obklopen vakuem,
je přeplněné slovy,
objímají mě, pevně,
v okamžicích,
jako když luskneš prsty,
lusk
lusk
lusk,
smíření?
Dokážu se smířit se smrtí,
když jsem nebyl připraven se narodit?
lusk
lusk
lusk
horkost srdce tepe a pluje
skrz krvácející prázdnotu,
myšlenky se hemží rozpolceností,
milion let na mrknutí oka,
zase máš děravé punčošky drahoušku,
lusk
lusk
lusk
vesmír je škraloup v mléce,
rozpíná se a je těžké ho vypít,
stejně jako vyznat lásku někomu, koho opravdu miluješ,
lusk
lusk
lusk
morální kredit kolem nás a v nás?
Výsměch,
bulvár si s tím poradí,
meleme maso do zbytků, duševní jatka,
utíkat nemá cenu,
ten příběh nikdy nekončí, protože nikdy ani nezačal,
světlo tmu nepohltí a tma světlu neublíží,
lusk
lusk
lusk
párátka došla, tak se s tím nepárej,
lusk
lusk
lusk.

Průzračnost brutality

16. prosince 2017 v 11:43 | AkasAkim
Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám s vámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
své city neovládám už drahně let,
toulám se, já bláhový, líně peklem,
přec pod klenbou nebeskou sním,
když na dotek mám kupu hvězd,
v ošatce je zdlouhavě přebírám,
častokrát si ruce těžce spálím, však
nezoufám si, o pomoc již nevolám,
chráním tak svou duši křehkou,
ve svěráku ji mačkáním hýčkám,
na konec duhy už nedohlédnu,
zrak sklopím, zřím skelný vodopád
ve víru paprsků světelných točící se,
světlo je lež a tma kurvou falešnou,
lákadlo, sladce svůdná bytost,
chladná, jejíž polibky chtivě pálí,
modlitby rozšafně rozsypávám,
zrnko po zrnku, čas už nevnímám,
tikání hodin stalo se nesnesitelným,
tiše jen zvedám ruce a dobrovolně
páchám svůj existenciální atentát.

Co kdybych nešel dnes do práce?)

14. prosince 2017 v 20:07 | AkasAkim
Ze studánky tvé, ách,
milostná rosička
ulpěla mi na rtíkách,
je to jen chvilička,
tuhle kapičku tvou,
chutnající po vínu,
směnil jsem za svou
bělostnou smetanu.

Mohl jsem jít dneska do práce,
ale proč bych to asi dělal?
Milování je přece větší legrace,
dovolenku jsem si napsal.

Na hraně

4. prosince 2017 v 17:03 | AkasAkim
Chtíč rozškrábal mé ego
do krve
vytéká z něj
a hraje všemi barvami
duha by mu mohla závidět
tomu mému egu, kurva
ale ne, počkej
všechno je přece krásné,
nebo to tak alespoň někdy vypadá.
Podívej, zas padá…
bílej sníh
vločka za vločkou snáší se
…nepadá…
v tanci kolébá se
a skoro i voní
ty voníš po medu
tvůj klín tak voní
mám tě na prstech
budu tě tam mít, i když se umeju
v tanci kolébá se
je to tak magické, až to bolí
u srdce, víš, andílku
ty tak podmanivě voníš, celá.
Lásko, lehni si ke mně ještě na chvíli
já už pak budu muset jít…
bože, je tak svůdná
nahá
krůpěje touhy zdobí její svatyň
coura, bohyně, andělská pokušitelka.

Hamižník

2. prosince 2017 v 12:59 | AkasAkim
Dneska lakotnou náladu mám,
tak sobě samému báseň smolím,
tu náhle v myslí své rozeznávám
kontury úsměvu tvého, milá, sním
o něm přece tak zatraceně dlouho,
vteřinu po vteřině, hodinu co hodinu,
vůni tvou s květů stírám má touho,
snad stydět bych měl se pro tu vinu,
chamtivost zatemnila na okamžiků pár
myšlenky mé divoké, tobě náležející,
v tichu slyším horkost tvého dechu, žár
z nitra ženského po hříchu rozpalující,
vřelost polibků tebou vzácně darovaných
i hřejivost pohledu, v němž tonul jsem rád
dopadnou mi brzy ve vločkách sněhových
na jazyk drze vypláznutý pro nebeský řád,
až venku budu stát zmrzlý až na samou kost,
či cestou s putyky, ve které neduhy si léčím,
dobře víš, já pro nespravedlnost mám zlost,
však přísahám, že časem se snad polepším,
i ta moje náladička už se mi trochu zlepšuje,
tak ve mně prosím nehledej jenom lakotu,
tyto verše nechť jsou jednou provždy tvoje
lásko má, já klaním se ti pro tvou dobrotu.

Duhovka

26. listopadu 2017 v 11:57 | AkasAkim
Absencí něhy poleptán,
slepostí víry zmrzačen,
křivdou zcela neskolen,
v paprscích všedních rán,
hýčkám si v duši vzácnou larvu,
co v motýla neproklube se,
vzduchem sotva ponese se,
pro sladkost lásky už se nervu,
bolest srdce na paměti mám,
za krásu kuličky duhové,
směním ji v Chýši Jedové,
kupčíků pár já tam přec znám,
domů vracet se budu až k ránu,
krok sun krok a hlavička bolavá,
hlavně, že dnes muzika vyhrává,
hledím kmotře smrti do křtánu?

Toulavec

23. listopadu 2017 v 13:21 | AkasAkim
Jednou snad bude se mi zdát
sen o naducaných tvářích božích
po kterých slzy budou stékat
pekelně vřelé, v krůpějích pálivých
z výšin nebeských padati budou
skrz mračna šílenstvím prostoupená
až na zem, skrz hlínu prosáknou
do nitra tvého, lásko moje milovaná
přírodo, všeho moudra matičko
dceruško myšlenky prvotního hříchu
po mléčné dráze pošleš psaníčko
písmena do slov vložíš plná strachu
však v obavě každé klíčí naděje špetka
nikdy nebude tak zle, že hůř to nejde
tvář snadno zkoprní v nejistotě zítřka
budoucnost skrz minulost z ohně vzejde
spánkem chlácholen sladce hodlám bdít
hle, já, můj stín oživlý, oči zarudlé únavou
nezapamatovatelný sen do snáře si rýt
víčka zavřu ztěžklá, už mám zase toulavou.

Zotročen mrknutím oka

20. listopadu 2017 v 13:43 | AkasAkim
Tma pohltila nebesa i s červánky,
v kouzlu temnoty shořelo vše,
co dosud určovalo mé bytí,
s klínu jejího, chtíčem přeplněného,
před zraky Fénixe, zrodilo se náhle
mé nové já, k obrovské radosti
daleko zpupnější a svobodnější já,
než to předešlé, vzdorem překypující.

Žal z nonstopu

20. listopadu 2017 v 13:31 | AkasAkim
Z nálevny nocí vracím se po hříchu nadradej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
například tehdy, když maminku pohřbíváš,
v tu chvíli smích nezdobí tvou mužnou tvář,
to rázem lhostejná je ti dokonce polární zář,
s pokorou v srdci tiše pláčeš, bolest prožíváš,
jak hadrový panák tělo mám bezvládné,
krok nejistý, co děvčátko na jehlách cupitající,
krev svou rád prolil bych místo ženy umírající,
myšlenky steskem zmámené, bezradné,
pozdě však je, urnu ponesu již za malinkou chviličku
tak nevyčítejte mi prosím vás těch pár sklenic,
sousedi vědí, že v pití už dávno nejsem panic,
tváře si oholím smuteční žiletkou, pro mou maminku.

Padat vzhůru

20. listopadu 2017 v 12:57 | AkasAkim
Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
s ošatky plné večernic sype se s kůru,
náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,
kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,
plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,
blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,
temný opar zorniček tvých očních, vábivých
rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,
stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,
aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,
naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,
i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,
bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,
mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.
 
 

Reklama