Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Květomluva

Dnes v 11:36 | AkasAkim
Svíce hoří
plamenem silným,
stín vesele komíhá se,
líčka v barvě červánků
lemují rety smějící se štěstím,
pak kdosi foukne,
plamen bázlivě zachvěje se
a v jednom mžiku
navždy uhasíná,
rakev zdobí věnce, pentle a stuhy,
lilie, gerbery, růže, karafiáty,
náruč chryzantém též nechybí,
zemřela mladá a náhle,
písmo zlatem zdobené
žene proudy slz
do očí zdrceného manžela
a k smrti vyděšeného dítka,
nebyla dokonalá,
snad měla i milence,
ale o mrtvých jen dobře.

Adam a Eva

Sobota v 11:36 | AkasAkim
Něco málo z mého archivu, listopad 2015



Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže ničit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

Kalíšek

Čtvrtek v 11:38 | AkasAkim
V srdci tvém
kapička touhy
zrodila se
s první hvězdou večerní,
dítko usměvavé
do snů vběhlo za soumraku
a já vášní vlákán,
vstoupil jsem v náruč
voňavě horkou a žhavou,
až dech se mi zatajil,
ovinula jsi mé tělo,
hřích sevřela jsi v klín
a příliv vláhy poskytla mi,
šepot slůvek švitořivých
přerostl v malebné tóny
milostných vzdechů a stenů,
kvítky čerstvých polibků
z pomyslného paloučku
po hrstech sbíráme
a jeden druhého
jimi láskyplně zahrnujeme,
mé já uzamklo se uvnitř
tvého vroucného jsoucna,
aroma zurčícího milování
pro tuto chvíli šatí nás,
vzájemně hýčkáme se nahotou,
fantazií něžně kolébáni jsme,
blaho čeří zabarvení not
polapených láskou tajnosnubnou,
žízeň po čiré rozkoši
roste každým momentem,
pohled do nedočkavých zrcadel,
sousoší do sebe zaklenutých těl,
velkolepostí chrámů proměněných
v jedno upřímné,
požehnané my
společný příval emocí,
mžitky oči škádlící,
hřejivé chvění,
pocit vzájemného odevzdání se,
Eden, nirvána, rajská zahrada,
cesta do nebe,
co v peklo snadno promění se.

Instantní ostří

Úterý v 12:27 | AkasAkim
Poezie není mrtvá a nikdy nebude. Je stále dost mladých, šikovných a talentovaných básníků a básnířek, kteří se nebojí psát otevřeně a zcela upřímně. Jednou z nich je B. R., což je shodou okolností velmi dobrá kamarádka Lucienne, jejíž dílo mě inspirovalo k napsání "Lístečku". Její spolužačka píše také skvěle, možná ještě o něco temněji, než Lucienne. První báseň, kterou jsem u B. R. četl, nese název "Krabice vzpomínek" a Světě div se, stalo se mi něco podobného, jako předtím u její kámošky. Po přečtení mi také rovnou začaly naskakovat v hlavě verše, psal jsem je do komentáře bez jakékoliv vědomé kontroly, zkrátka, to co mi v mysli vytanulo, to šlo rovnou do komentu. Později jsem verše ještě trochu doopravil, pár řádků přidal a výsledek vám s radostí předkládám. Snad se ji i vám básnička, kterou s úctou vřele věnuji talentované B. R., bude líbit, ačkoliv dílko veselé to tentokrát opravdu není. Ale což, v temnotě je přece také krása, ne?



Slzy krvavé nostalgie
v ohni planou,
stesk zjizvených rán
chřípí drásá,
vzpomínky na milování,
co v ledu tají,
ospalky v duši neuspíš
solí na rtech,
co z kapek zrodila se,
bolest dneška
zítřkem bodá hlouběji,
křičíš něhou!

Proč láskou jen vzlykáš?
Zavři oči a sni dál,
cáry slov
leží ti u nohou,
ostří je chlácholí.

Střep polkni a jdi,
vězíš na cestě,
neotáčej se,
břit ožívá.

Karmín

2. prosince 2018 v 11:19 | AkasAkim
V esenci temnoty
máčím kapky strachu,
ze rtů zlíbal jsem ti je
pokoutně a potají
dříve, než mihotavě,
zvonivým cinknutím
na podlahu stačily dopadnout
a ve snové obláčky
za šepotu starých ran
v jizvy proměnit se,
ty spíš, či mrtvá jsi,
šílenství nedovolí mi
život od smrti rozeznat,
padáš a já stoupám s tebou,
v náruči mě něžně chováš,
lůno tvé tetelí se steskem,
ve jménu staletých stigmat,
polibky čerstvě zkrvavené
prýští z jeho bolavého ústí,
s nářky smířit nelze se,
nutno je podstoupit muka,
jež obklopují a pohltí
nakonec úplně vše,
co darováno byl nám,
oči ženy v naději přesto,
pro radost zrozeného nebe
vášnivě a rozechvěle září.

Lísteček

30. listopadu 2018 v 11:40 | AkasAkim
Původně to vlastně měl být "jen" krátký veršovaný komentář k básni "Našla jsem list" mladé studentky, přesto již velmi talentované básnířky "Lucienne". Její blog vám mohu vřele doporučit. Píše nádherným, přirozeným způsobem. Její verše jsou i přes mladost autorky vskutku hlubokomyslné, lehce potemnělé a především působí naprosto vtahujícím způsobem. Její básně úžasně voní i chutnají. Jsou to klenoty, které zdobí nevídaný tok myšlenek, unikátní ponor do podstaty věci a velmi bohatá slovní zásoba. Je nevýslovnou slastí číst její překrásná díla. Tato má báseň nechť je tedy věnována Lucienne, berte ji prosím jako poctu jejímu talentu, kterému se s úctou klaním a smekám před ním. Ano, původně to měl být jen komentář, 3-4 řádky ve verších, nakonec jsem ale jedním dechem napsal ucelené dílo, které se kvalitou své "inspiraci" absolutně nevyrovná, ale snad se bude alespoň trošku líbit.


Liste, lístku, lístečku,
co v tanci snesl ses mi
do chladem zkřehlé dlaně,
nemluvíš, přesto nemlčíš,
lehce schoulený a skrčený
všemi barvami vyprávíš
příběhy veselé i hravé,
ale i ty smutně tragické,
jsi tak křehký a jemný
jako vůně čerstvé kávy,
když rozvine se prostorem,
nalil jsem si horký šálek
a tebe lístečku líbezný,
položil jsem vedle hrnku,
hledím na tebe a čtu
tiše se zaujetím zprávy,
co na tvůj zbarvený hřbet
příroda, ta dáma hravá,
svým kouzelným perem
napsala snad za svítání
kapičkou rosičky ranní
nachem šafránu ovanuté,
povinnosti mě ženou pryč
na několik dní z domu,
vrátím se zpět a ty,
ach ty nebohé listoví,
již nehraješ všemi barvami,
jen nevlídnost hnědé
líčkům tvým vtiskla ráz
unaveného starce a kmeta,
smutno je mi a do pláče až,
ven však pohlédnu z okna,
tam dítko čiperné zřím se smát
a rázem smutek je ten tam,
i žal s bolem zmizely hned,
ta dětská očka třpytivě planoucí
poňoukají mě se zase smát
a lákají mě vyrazit ven,
do Světa, za lidmi, do života.

Tvářičky a jablíčka

27. listopadu 2018 v 16:44 | AkasAkim
Přikryji tě písmenky,
do ouška šeptat ti je budu,
v polibky je proměním,
doteky verše hodlám psát
na tělo tvé obnažené,
studu rumělkou barvené,
přírodou vzácně provoněné,
pokleknu k tvému lůžku,
pohledem tuze vláčným,
spanilosti ženské požehnám,
svůdnost magickou, co výzvu
uposlechnu bez meškání,
opít se nechám líbezností
tvé bezbranné nesmělosti,
kterou smáčím v mžiku
nektárkem hříchu nebeského,
v realitu sny přeměním,
křídla bělostná opatřím ti,
touha podepře ty perutě,
co odnesou tě v náruč mou,
v ní hýčkat tě hodlám,
do výšin rozkoší blažených,
odvedu si tě odhodlaně,
až s tebou a v tobě,
čas odnese mě ladně
do ráje pozemského,
těla naše v jedno spojí se,
pak andělé špitat si budou
potají slůvka rozpustilá
plná tajů lidského milování,
na vlně bezbřehé romantiky
v oltář nahotu tvou převleču,
ukonejším obavy veškeré,
spolu oddáme se chtíči,
něhou rozezvoníme zvony
ve všech zvonicích Světa,
až pak, budeme rozkoší znaveni,
v objetí pekelně vášnivém,
ve snu procitneme spolu zas.

Torza podvědomí

20. listopadu 2018 v 12:12 | AkasAkim
Mám své běsy v ulitě ukryté,
moje hlava je onou tajnou skořápkou,
co stráží ony strachy prožité,
obavy z umírání nepřekryji voňavkou,
byť stála by tisíce a hektolitry by jí bylo,
nejistota přežití jedinou je jistotou,
mračna se stáhnou, jakoby Slunce nežilo,
jeho paprsky prostoupí temnotou,
jenom na několik okamžiků blahoslavených,
stíny je pohltí rázem a bez skrupulí,
nestihnu si ani loknout červánků slazených,
hořkost plaším vizí cukrových homolí,
sen o snu nechám si zdát, žízní probuzen,
oči slepé procitají v mrtvolné podobě,
z okna vidím hrobníka, co prací popuzen,
kope hrob, co zajisté určen není tobě,
doba temná volá mě bolestně zpět,
do míst, kde v bolestech zrozen jsem byl a vlastní krví zatracen,
hlas ptáků opeřených uslyším pět,
já však vstávám, žiji, neumírám, dnešek není můj úmrtní den.

Apendix

18. listopadu 2018 v 12:12 | AkasAkim
Nejcennějším darem je upřímný úsměv,
vřelé objetí, co v okamžiku zažene hněv,
bezpočet podob má ta vrtkavá štěstěna,
to ve vráskách vepsané má sivá stařena,
jen je-li ti zle a trápí tě horečky i bolesti,
zubatá zájem má o tvoje stárnoucí kosti,
uvědomíš si ryzost každého pohlazení,
třeba i od človíčka, co tak blízký ti není,
vždyť sotva ho znáš, dnes viděls ho prvně,
přesto hýčká tě, jako vlastní novorozeně,
měl by sis prostě uvědomit, ty nezdárný synku,
že sfouknutí tvé svíce žití trvá pouhou vteřinku,
važ si jednoduše každičkého nádechu i výdechu,
kmotřička smrt z nenadálých konců má potěchu.

Křídla z druhé ruky

17. listopadu 2018 v 11:29 | AkasAkim
Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ze studny lží
nalijte dalšího vrchovatého panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

Trafika

14. listopadu 2018 v 12:48 | AkasAkim
Opřena o stařičký kiosek,
hlavu obtěžkanou má bolestivým splínem,
Luna, coby němý svědek,
tmou zahalena, žena klín vytlouká klínem,
je tak snadné rovnou ji odsoudit,
že nohy roztáhla komusi z hospody,
snad city chtěla v sobě probudit,
starostí se zbavit, hodit je do vody,
chtíč vystřídal touhu, pohyby spěšné,
alkohol s trávou v krvi, okolí nevnímají,
milování na veřejnosti je tuze opojné,
náhle hlídka fízlů, co pochopení nemají,
tak pocit slasti z vzájemného odevzdání se,
podpořený rumíčkem, pivíčkem a mařenkou,
vystřídala opět ta zkurveně zasraná deprese,
pánové s čepicí placatou s nikým se nemažou.

Klerikalismus v rozvalinách

5. listopadu 2018 v 16:48 | AkasAkim
Boží světlo nehledej v oblacích
a už vůbec ne v knihách posvátných,
o to více vnímej jeho jas,
co mysl blahodárně ti bystří,
nech naplnit své srdce láskou
a poděl se o ni s každým,
kdo si to alespoň trošku zaslouží,
neplýtvej však city vznešenými pro ty,
kteří mrzkostí dogmatismu opájí se.

Lýpé

3. listopadu 2018 v 13:38 | AkasAkim
Je bláto v ulicích,
i v našich duších,
bahno z ulic dešťové kapky v tanci spláchnou,
duše lidské dále však prohnilostí tuze páchnou.

Trnož místo čáry života

1. listopadu 2018 v 10:19 | AkasAkim
Torzo srdce svého,
sekundovým lepidlem
snažím se zcelit,
však marně,
stále nějaký kus chybí,
větší, či menší část
pořád postrádám,
až se začínám obávat,
že srdíčko mé
vcelku snad se ani
nezrodilo.

Carpe Diem

30. října 2018 v 18:29 | AkasAkim
Spletitost cest mezi
tělem,
duší,
srdcem
a myslí
lemována jest
nespočetným množstvím
jizev a ran
hvězdám
do paprsků včesaných
na první dojem
konstantním tokem
časoprostorového
horizontu dějů
předešlých,
současných
i budoucích,
život a smrt,
dvě tváře jednoho obličeje,
radost střídá smutek,
bolestí splácí se rozkoš
v žití vetkaná,
nádech, výdech,
víc není potřeba,
jen euforie z okamžiku
a úsměv na rtech.

Nedořečená

28. října 2018 v 10:51 | AkasAkim
Občas mohu rozkoší zešílet
jen z pouhé vzpomínky
na tvou přítomnost,
blahem se přímo tetelím
připomenu-li si,
jak hebká je pleť,
již líbat jsem směl,
celým tělem ve spánku
chvěji se, sním-li o
vláčnosti tvých rtů,
jejich chuť na jazyku
snad vytetovanou mám,
mrákoty na mě jdou
z opojného Déjà vu
prstů tvých nožiček
rejdících po mém
ztopořeném mužství...

DMO

25. října 2018 v 12:56 | AkasAkim
Slzičky slíbám z tvé tváře,
ukryji je do sluneční záře,
víčka znavená polibky ukonejším,
duši ztrápenou objetím obměkčím,
tělo chvěje se ti jako ve větru a dešti,
život občas krutý je a tropí hlouposti,
o bolesti není třeba ti vzkazky psát,
těžkost života kdosi zlý chtěl ti přát,
snad osud, či hloupý vrtoch všemohoucího,
že nejvíce zbožňuješ chlapečka nezdravého,
byl ti darem dán, avšak s podmínkou přece,
která nevýslovně a palčivě bodá tě do srdce,
lásky plamen a vitalita nezkrotná též byla ti věnována,
přemohla jsi svou smrt a staráš se od večera do rána,
bolů se nebojíš a s úsměvem žalům se hravě vyhneš,
byť další klacky pod nohy házejí ti, kudy jen projdeš,
tuhle báseň z lásky ti věnuji, sám znám to prokletí,
všechno to zvládneme, stačí mít jen kapičku štěstí.

Duchovní hy(gi)ena

24. října 2018 v 10:52 | AkasAkim
Všechny (b)rány Světa
otevřené jsou, běda,
až na kost,
aport.

Vyjmuto z Alenky

22. října 2018 v 19:11 | AkasAkim
Rumělkou zastřena,
knoflíček maličký,
rosičkou zdobený,
masáží rozmazluje,
do říše divů, holčička,
žárem touhy vábena,
při pozdním večeru,
pro sladké usnutí,
střemhlav klesá.

Tinktura

22. října 2018 v 11:52 | AkasAkim
Sladkost spánku
pro usnutí rtům tvým
vdechnu bez otálení
myšlenkou rozmarnou,
rozpustile máčenou
v zálivce toku světelného
a kořeněnou rozšafností
nezbedného podvědomí,
tak blízko, stejně opuštěni,
tak daleko a přesto spolu,
tělem i myslí propleteni,
svůdností noci pohlceni,
vroucnost citů vzájemných
není přec pouhou maličkostí,
vzpomínky vyvolávající.

Krůček

20. října 2018 v 19:09 | AkasAkim
Mám chuť si vyjít ven
a vzít za ruku, jen tak,
pro někoho je to možná
prachobyčejná rutina,
ale pro mě, víš,
je to stále vzácnost,
projev náklonnosti,
dar, cennost, něco,
co si nelze koupit,
pocit souznění a
čiré opojení,
blažené opojení,
opojení
prolnuté strachem.

Podešev

18. října 2018 v 11:08 | AkasAkim
Někdy,
místo srdce chtěl bych mít podešev,
to abych žádné strasti a útrapy necítil,
jenže, to by se s těmi bolestmi
vytratily i veškeré city k tobě
má lásko milovaná,
a to by potom,
život můj vůbec žádnou cenu neměl.

Paratymie (50 odstínů smrti)

16. října 2018 v 13:34 | AkasAkim
Tak už mě líně vlečou hřbitovem,
funebráci vyšnoření s kloboukem,
plamen žití nelze navěky chránit,
nyní už by mě nemělo nic trápit,
mě je přesto nevýslovně úzko,
stýská se mi po tobě holčičko,
po tvých svůdných nožičkách,
líčkách a vnadných prsíčkách,
po hubičce i sladké kundičce,
já vůl ležím v černé rakvičce.

Lucidní chvění

14. října 2018 v 12:45 | AkasAkim
Krásná i zkažená
slova jsou,
která vyslovit se bojíme,
ač derou se nám z úst
neochvějnou silou všeničícího orkánu,
slova krásná
občas spálí trávu v troud,
či v ledovou tříšť ji promění,
mocně pak ublíží člověku nevinnému,
a naopak,
slova zkažená,
někdy do krásy vykuklí se,
po vzoru motýla se rozletí
na pomoc srdci zmámenému bolestmi,
nic není pouze bíle a
černá černou není jen.

Český lev

12. října 2018 v 12:39 | AkasAkim
Před továrnou na plech
ležel tam
na plech
dělník
Slunce na něj pražilo.

Prokleté šlépěje

9. října 2018 v 11:23 | AkasAkim
Podívej, slzy,
to asi zase dítě pláče,
podívej, slzy,
to asi zase žena pláče,
podívej, slzy,
to asi zase muž pláče,
ale na Světě už je tolik hořkosti a zla,
že už nás pár slz neobměkčí,
možná dojmeme se,
ale stejně pak
jdeme dál,
ničí slzy nás už nezastaví.

Zasněný puntičkář

8. října 2018 v 14:34 | AkasAkim
Má hlava
toť bleší cirkus
prosakující plovoučkou
prapodivného, tykajícího strojku
horlivě cedícího
mou
po hříchu a
ledabyle provařenou kooexistenci.

Fiakr

5. října 2018 v 14:45 | AkasAkim
Něhou zvoní podkovy
ořů plamenných,
co fiakr života a smrti
vlečou ulicemi,
neboj se jich,
sic strach nahánějí
na první pohled,
na ten však neděj,
i ten drožkář robustní,
jehož chladný výraz
zprvu zlostně mrazí,
není tak nelidský,
jak zdá se být, on
co zrůda zrodil se
v časech pradávných,
přesto jeho srdce
rozvážnějším je,
než to lidské,
povrchností a zlobou
provždy zkažené,
podívej, holčičko,
vláčné kapičky rosy
stéblo trávy oddaně
polibky laskají,
další voňavé jitro
s požehnáním
dopřáno nám bylo,
tak přijmi mé objetí,
očka svá plaše přivři,
prvním ranním políbením
rtíky tvé láskyplně pohýčkám
a ze spánku tak probudím,
alespoň pro ten dnešní den.

Klíčník a Peithó

30. září 2018 v 14:25 | AkasAkim
Miluji tě,
z lásky,
nebo jednoduše proto,
že tě mám rád.

Otrávené jitro

28. září 2018 v 13:41 | AkasAkim
Sen o pyscích stydkých
smyl jsem s ranní polucí,
do Světa zmatečného
lopotit se pospíchám,
posvátné lůno přírody
technikou jsme znásilnili,
večer nedočkavě opiji se
libou vůní klínu zbroceného,
sladkost spánku doprovodí ji,
pak vše jednou provždy usmrtí
čerstvá dávka ranního kuropění.

Levandule…

27. září 2018 v 13:15 | AkasAkim
Skrz sklo
hladový průstřel
přímo do očí
sype zlo
tuze voňavé
nádech zevnitř
ven a zpět
zmrzlý stesk
vztekle promočený
slepcův hles
hluchotou roztrhán
půdorys duše
tišinou rozkolísán
lež pravdou
sotva osolíš
pěst zaťatá
z nebe slova
pokoutně zvrací
láska krkem
bezostyšně cloumá
hrdlem proplouvá
bolavou rozkoš
trpce rozsévá
… nikdy neuvadne.

Nepozemšťan Větrník

26. září 2018 v 11:42 | AkasAkim
Za břicho se popadal,
zubil se
úsměvem hrdopýška,
pak s rozechvělou grácií
do klícky
vložil ji šém.

Poezie všedního i nevšedního dne

24. září 2018 v 11:51 | AkasAkim
Je tak snadné
zamilovat se každý den do jiné osoby,
bezhlavě,
dychtivě,
bláznivě,
vroucně,
hltavě,
šíleně,
hřát se půvabem jejího vonícího těla,
putovat její myslí,
žíznit po její přítomnosti,
hladovět její nepřítomností,
a pak,
na sklonku dne,
zavřením víček při usnutí,
ji bez milosti a bázně
zabít.

Šestinedělí

23. září 2018 v 19:05 | AkasAkim
S časem závod svádíš,
vítězstvím čestným je ti i
nepatrné množství štěstí,
úspěch dávkován pipetou,
duše splínem potažená
a před sebou život, co ti
bez milosti srdce vykostí.
Ale když už jsi tady, tak vítej.

Milencův Ragnarök

21. září 2018 v 18:41 | AkasAkim
Položím ti hlavu do klína,
a pak ať se hvězdy žhnoucí
klidně temnotou zalknou,
či hlubinou mořskou zadusí.

Louku stuhou nesvážeš

19. září 2018 v 20:21 | AkasAkim
Víru v Boha ve svém srdci ponechej,
nešiř ji více,
vůbec nikomu ji nenuť,
nech ji v sobě vyrůst jako strom,
či květinu,
ale nepokoušej se ji stejným způsobem přesadit,
pochop základní principy víry,
všemi smysly
vnímej a oslavuj její nezhmotnělou intimitu,
stejnou měrou však
ochraňuj její interpretační nesdělitelnost,
uvědom si,
že pravá víra skutečně připomíná luční kvítí,
narveš-li ji a daruješ komusi,
kdo do vázy jen ji vloží,
její krása brzy uvadne a ona zahyne.

Pramínek

18. září 2018 v 13:44 | AkasAkim
Kapička, docela maličká,
opuštěná, uplakaná,
v moři krve ztracená,
k srdci posmutnělému,
osudem zmítanému,
odjakživa a navždycky,
hledá si svoje cestičky,
na věky věků osamocená,
sama totiž nikdy nepozná,
odkud pramen lásky tryská.

Jeden z deseti nejhorších bolů Světa.

Letnička

17. září 2018 v 10:51 | AkasAkim
Včera jsem byl s kurvou
a že jdu s dobou, zaplatil jsem ji v Eurech,
včera jsem v byl s kurvou,
přetěžko šoustá se v tak úmorných vedrech,
včera jsem v byl s kurvou,
zády jsem si hnul, houser gagá mi na bedrech.

Pupkáč

16. září 2018 v 11:57 | AkasAkim
Nejlíp je mi,
když se přežeru,
k prasknutí,
a pak je mi blbě,
ale já si myslím,
že je mi dobře.

Z pohledu vážky

14. září 2018 v 11:15 | AkasAkim
Sen je zas pryč,
má vize lítá si,
kdesi kolem mě,
snad nevznese se
na truc příliš vysoko,
v očích naději mám,
střemhlav k zemi pádí,
její povrch protíná,
na samé dno se propadá.
Odrazí se?

Pohyb hrdla

13. září 2018 v 19:00 | AkasAkim
Lidská opodstatněnost
platí krutou daň ve jménu
prostoduchosti velhané pomíjivosti
utopené v slzách
krátkozraké předurčenosti
do chomoutu vehnané
stigmatizovanou definovatelností,
oči slepnou hlukem,
uši pro neuchopitelnost světla
vlastní zvukovody proráží,
ústa neustálým drmolením
prohnilých pravd rezaví,
provaz se nedočkavě zařezává.

Kotec

11. září 2018 v 14:57 | AkasAkim
Tak, ani to netrvalo moc dlouho a vše je zas tak, jak má být, alespoň relativně a prozatím. Hysterické blogerky, které kvůli několikadennímu zdejšímu výpadku málem přišly o svůj cyklus, se mohou opět uklidnit a dále psát své články o tom, že je trápí a zajímá. Co blázníte holčiny? To se nejste schopny zabavit jinak? Na Světě je přece toliko krásných věcí. Co takhle například v parných dnech, které nás letos hýčkaly do sytosti, zajít kamsi na mez, jen tak v šatičkách, či v rozpustilé sukénce, tam si lehnout někam do stínu, to aby si pokožka odpočinula od veškerého toho přívalu slunečného žáru a s plachou rumělkou ve tváři zajet pod látku, na místo, kde chybí lem kalhotek, které jste, jakože zapomněly doma a s grácií i gustem si to udělat, kačenku si krásně pohonit. Hele netvrďte mi, že to jako neděláte, to vám rozhodně neuvěřím. Na to vás moc dobře znám. Červenání vám nepomůže, stydět se můžete, jak chcete, ale ty vaše oči, ty žíznivé studánky váš totiž vždy prozradí. Vlhko v klínu odráží se v obrazcích vašich očních panenek, co tančí pod víčky svůj tajný balet. I lékaři vám to potvrdí, na ženskou hysterii je nejlepší masturbace. Tady se totiž jedná o ZODPOVĚDNOST k vlastnímu tělu, to touží po ukojení. Tak směle do toho, ženy, dívky, děvčátka a holčičky. Na Světě je nádherně a s prstíky v pipince vám bude ještě lépe. Akimek na vás myslí, představuje si vás a píše pro vás své básně. Smutné, veselé i hravé. Takový je přece život, smutný, veselý i hravý. Někdy jsme nahoře, jindy dole. Proč si stýskat pro úplné maličkosti, jakože něco nejde, nebo nefunguje…

Co, ty ještě nemáš orosené prstíky, no tak šup… tak dobře, tady je pro tebe něco z mých veršů. Přečti si je a máš-li chuť, napiš mi, potom.


Stesky z lásky
jitro neukonejší,
i když rosa kapičkami nešetří,
v srdcích zlomených,
poslouchej,
divně to praská,
jako když mokré dřevo
z rozpáleného krbu
domnělé kamínky potutelně hází
pánubohu ledabyle do oken,
rány Světa jizvami nespočítáš,
třeba že ti hvězdy usměvavé
rozpačitě radit budou,
smutek však může stínům uniknout
a za duhou mazácky se ukrýt,
veleben buď ten,
kdo paprsky naděje
do šíře lidského ducha nastřádal.

Klára líbá Muchu

6. září 2018 v 21:25 | AkasAkim
V útulném příšeří hospodského altánu,
dívka, co patrně pozbyla svou vagínu,
říhla mi do ucha a řekla mi věci vzácné,
prý už ji opravdu serou otázky nejapné,
proč se jí kurva všichni ptají každé jitro,
no tak, jak to s tebou teď vypadá Kláro,
copak je tak těžké pochopit holčicí nebe,
do prdele, té ženštině z té otázky již jebe,
popíjí pivínko, a přesto jí z toho mrdá,
když druhý den v práci písmena hledá,
miliony otázek lze vymysleti za vteřinu,
vy se jí pořád ptáte na stejnou píčovinu,
nedivte se proto opilci a vyhulenci vážení,
až plivne vám do ksichtu v pivním opojení,
serte na Babiše, Okamuru též na Zemana,
Klára z Oázy rozhodně není pitomá nána.

Věnováno Klárce a Lukášovi

Psyché

5. září 2018 v 13:43 | AkasAkim
Jednou z rána
nalezla dáma
ve svém mezinoží
smutné srdce
mužské srdce
hrálo si tam na akordeón
z hloubi duše zněl ten tón
vládlo čiré bezčasí.

Dolores

4. září 2018 v 19:38 | AkasAkim
Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Pokleslá (to bude dobrý)

4. září 2018 v 19:30 | AkasAkim
Rozespale piji kafíčko své ranní,
co báječně podporuje mé sraní,
pak prost veškerých ovací,
netečně seru si to za prací,
slepě věřím, já bláhový,
že dnešek bude růžový.

Esence letu

1. září 2018 v 13:27 | AkasAkim
Křehkost lásky i ananké smrti,
vše se tě dotýká tak blízce,
nauč se milovat dříve,
než krůčky tvé červánky ukonejší.

Zvonkohra

31. srpna 2018 v 16:54 | AkasAkim
Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

Rozmařilost lovce

28. srpna 2018 v 15:04 | AkasAkim
Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
není snadné ten správný korálek nalézti,
všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,
hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,
o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

Melancholie lovce

27. srpna 2018 v 15:10 | AkasAkim
Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.
 
 

Reklama