Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Sfoukni prach z perutí

Čtvrtek v 13:15 | AkasAkim
Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům z herbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
ty a já
ruce a prsty propleteny v jeden stvol
úsměvy zdobí nás, polibky sbližují
na Světě širém souzníme Slunci na dohled
ty a já
čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme
hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty
konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí
hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí
ty a já
slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik
vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily
jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční
majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné
si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme
ty a já
v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný
dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost
v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů
a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme
ty a já
ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,
s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli
naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si
ty a já
unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat
hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme
ty a já
stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme
ty a já.

Půlden

11. dubna 2018 v 11:37 | AkasAkim
Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
i vytí vlčí, věř tedy, slyš,
hlas můj právě mluví k tobě,
jitro, toť přece ozvěna noci
do dne pečlivě uschována,
echo temnoty ve světlo ukryté
Sluncem, pastýřem dneška
jen na čas uloupené, cink
kapka rosy padá z výšky,
stvol trávy polaská ji a pak
na zem spustí bez meškání
ten ryzí dar, dědictví Luny,
oltáře mého, k němuž rád
modlím se s úctou a pokorou,
nechť hlas můj v podobě vytí
pozlobí slechy tvé, světice
s rumělkou na tváři, vidíš, to
červánky ti je tam vytetovaly.

Mužský menzes

10. dubna 2018 v 10:51 | AkasAkim
Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
budu se trapně opakovat,
bych mohl naučit se opět
padat jen vzhůru a
s flaškou v ruce
v klidu se vysrat na
zběsilý tikot vlastních
biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné
z kostelní věže náhle
Anael seskočil,
vzdor tomu, k nebi
zrak svůj obrací.

Zastavárna sebelásky

9. dubna 2018 v 11:36 | AkasAkim
Z rána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
v zoufalé, tísňové volání,
přesný zásah na komoru,
ortel smrti kypří půdu,
ale píst tluče na prázdno,
Svět už je přesycen a
stejně, veškerý jeho obsah
se ocitl v časové smyčce,
kéž by mu zůstalo alespoň
v plechu zatavené prázdno,
prošlou záruční lhůtu pírkem
ze slepého oka neseškrábeš,
rozum a cit z pouhých pahýlů
lidských končetin neupleteš.

Perlorodka

5. dubna 2018 v 11:56 | AkasAkim
Optimista:

Občas mám pocit,
že mě miluješ jen proto,
abys mě mohla tajně nenávidět.

Pesimista:

Občas mám pocit,
že mě nenávidíš jen proto,
abys mě mohla tajně milovat.

A čas ubíhá nemilosrdně rychle.


Časokaz

2. dubna 2018 v 11:34 | AkasAkim
Ukryj prosím tělo své i duši
jen pro jednu probdělou noc
pod křídla hříšně magické temnoty
a coby dar poskytni mi obojí štědře,
rád přemluvím Časokazy, aby
naše kouzelná noc trvala věčně.

Pouze nahý oltář je ten pravý

30. března 2018 v 11:29 | AkasAkim
Tělo tvé vysvlečené,
oltář můj tak vzácný
zas je mi pro dnešek
i pro zítřky odepřen,
příliš dlouhé jsou dny,
když modlit se k tobě,
serafínko má nebeská,
modlit se k tobě nemohu,
zlobíš se na mě právem,
to pro dychtivost po tobě
ztratil jsem snad hlavu
a srdce mé, pohleď, vejpůl,
z nepravostí mě podezříváš
a pravdu máš bezpochyby,
to věru popřít nedokážu,
přesto, nezavrhuj mě zcela,
je mi nad Slunce jasno, že
nejsem ten pravý a dokonalý,
jen prosím zůstaň se mnou
v mé blízkosti i do budoucna,
naději, byť jen maličkou udržuj,
abych spatřit tě mohl opětovně
nahou, krásnou, svůdnou a
samou roztoužeností voňavou.

Drtírna

28. března 2018 v 19:13 | AkasAkim
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš a víš,
že vždy je v tom nějaké ale.

Vůně kávy

24. března 2018 v 13:40 | AkasAkim
Konečně ji položil hlavu do klína,
sedí na pohovce a je oblečená,
zatím,
on leží láskyplně vedle ní, zcela
nahý,
je mu krásně, je šťastný,
veškeré hrůzy tohoto Světa
jsou rázem nenávratně ztraceny,
nebo alespoň úplně zapomenuty,
najednou se cítí naprosto bezpečně,
výjimečně osvobozující dojem,
miluje ji, nebo je jen zamilován,
poblázněn?
Neřeší to, je mu přece tak nádherně,
začíná se hladit,
dole,
hledí ji zpříma do očí,
topí se v nich,
ona vnímá jen jeho obličej,
ví, že po ní touží, tak mocně,
však ona po něm též šíleně
prahne,
rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.
No teda?
Kávové aroma ze zapálené svíčky
čechrá atmosféru v místnosti,
plamínek svíčky se jen lehce naklání.

Stesk na averzu známky

22. března 2018 v 20:35 | AkasAkim
Na reverzu známky
tužkou obyčejnou
ukryl jsem ti vzkaz,
že miluji tě prostě,
přesto víc, než vřele,
sám nejsem si jist,
zda konám správně,
tu známku nalepil jsem
pečlivě a důkladně
na obálku dopisu,
který nemohu ti poslat,
přec mlčky jsem to slíbil
tobě má milovaná múzo,
jen malou chviličku poté,
což mě o to požádala,
též bezhlasně, my oba,
pamatuješ miláčku?
Slzu na krajíčku jsme měli,
ačkoliv ty jsi neochutnala mou
a já nepoznal jsem chuť té tvé,
pak řekla jsi potichoučku,
"uvidíme se brzy, brzičko",
ale já snad již tenkrát
tušil jsem "sbohem" ve tvém hlase.

Bezcitná

17. března 2018 v 12:00 | AkasAkim
V tom největším pajzlu
sex na špinavém hajzlu
není to kaviár, ba ani lanýže,
ale z polévky čínské
za bůra z chodníku zvednutého,
koupené v potemnělé večerce
smrduté víc, než ten
zasranej hajzl v tom pajzlu,
kde uženeš si chlamydie,
nebo i něco ostřejšího,
budeš-li mít "kliku",
též najíš se do sytosti,
když trápí tě hlad.

Ta tvoje buchta, to je tedy něco!

16. března 2018 v 13:35 | AkasAkim
Upečeme si spolu wi-fi koláč,
korpus bude kvalitní, plný zdvořilostních frází,
samotný koláč bude zdobený
našlehanými zprávičkami a sextingovými vzkazy,
sníme ho spolu virtuálně,
bez objetí, bez polibků, bez vůní, bez doteku,
nebude to ono, ale alespoň se nenadrobí.
Nebylo dřív líp ty moje provoněná kobylko?

Antikult (nářky satanistovy)

13. března 2018 v 10:35 | AkasAkim
Svévolně odevzdávám mysl svou
do vzpomínek pečlivě zabalenou
ve prospěch nadvesmírného chaosu,
doufaje, že jednou, v daleké budoucnosti
pochopím snad alespoň elementární vizibilitu
ukrývající se v neutuchající agonii lidského konání,
posléze s pokorou, byť s nevýslovnou radostí
proměním tělo tvé nahé v ireligiózní oltář,
se kterým před zraky štěstím plačící Luny,
apokalypticky oslněn a osvícen ohněm Eliášovým,
ve jménu všeprostupující krásy, přítomností násobené,
beata est vita conveniens naturae suae,
jen pár dní před úmrtím, obcovati budu.

Maska v moři hříchu

5. března 2018 v 14:40 | AkasAkim
Snad všechny dary širého Světa
vyměnil bych za nebeskou modř
zdobící tajnosnubně tvé zorničky,
pohled tvůj přímo zvoní magií,
tak kouzelný je a čarovný ještě víc,
jak příjemná a snová musí být možnost
projít se alespoň na chvíli ve tvých stopách,
či ve tvém pokoji nechat se zamknout
a vidět vše na hladině modravé
do tvých očí voňavě rozmíchané tak půvabně,
že z toho krásně hřeje u srdíčka, patrně
svatozář zdobí tvůj šibalský úsměv,
ten pojistkou pravdy musí být a zárukou snu,
v němž svlečenou chci tě vidět až na kost,
v tichu užívat si budeme tu podivnou lásku,
co obklopuje náš ve významu lásky ukrytý prostor,
toť otázkou času a touhy ponechat v tichu
tu bláznivou dobu, která více, než večírkem je,
ty přece dobře víš, že trpět se dá i krásně,
nejtemnější hvězda praví, že nic není nemožné,
mluvme o bolesti, na kterou jsi zvyklá, tak
lehni si ke mně a lži mi sladce o citech svých,
nebo hrát můžeme tu hru na pána a jeho poddanou,
jestli chceš, dobře víš, že rouhavé řeči to nebudou,
činy naše stanou se rázem nějakou velikou odměnou,
je tak snadné setřást tu nemoc a nazvat srdcem
čistou pravdu, oblékni si modré šaty a vyslov
klíčem houslovým chlácholivou modlitbu,
že nikdy nenecháš mě v nouzi, to jsou věci,
které slyšel jsem v posvátné aule našeho štěstí,
má milá, pro mě zrovna zrozená malá patnáctiletá.

Věnováno Kejm


Energie meditací osvícena

16. února 2018 v 17:29 | AkasAkim
Do sítí rozšafně éterických
vpletu souřadnice své existence
energicky tepající v mádře
pro člověčího chaosu
vábně pulsující rytmem hudby,
kterou vsadil Nov do mé
nektarem provoněné šedé kůry
tak neodmyslitelně hladovým stylem
a způsobem, jakým rodí se světy,
v tepnách všech dnešků, včerejšků,
jen na zítřky asi někdo nestačil pomyslit,
ale ony ty zítřky na just přijdou,
zítřky nejsou pevně utaženým kohoutkem,
volně plynou skrz dnešky a ztrácejí se
pozvolným tempem pod hladinou
lehce zapomenutých včerejších nadějí,
bohabojně proudících dějinami
lidských svátostí do duších vetkaných
napříč ostnatnými dráty do krve ovinutých
kolem egoisticky dutých hlav lidské moudrosti
hnijící a tlející v urnách státních mocností
a v jejich armádách politiky ovládaných,
v náboženských dogmatech,
do svatých písem je hektolitry krve
církevní hodnostáři nabubřele zapisují,
pak stačí se jen pomodlit a bude odpuštěno,
nebo v Jidáše proměnit se a hrát si na spasitele,
všechno smrdí ne čpavkem, ale prachama a mocí,
i andělům zmizela veškerá energie z těla,
stigmata krvavě trýznivá znamením jsou bolu,
kořeny nenávisti prorostly skrz jamky
našich povrchností zaslepených očí,
kdosi zapomněl nám je jehlicí vypíchnout,
abychom prozřeli a v úlevné meditaci
na rtech s modlitbou, již pro bělostnou čistotu
do Bible Svaté nikdo nikdy netroufne si zapsat.

Ubal mi cígo

3. února 2018 v 20:37 | AkasAkim
Něha je poslední cigáro,
které jsi právě šluknul
v popel jsi ho proměnil,
snad ze zvyku, či jen tak,
pro ty dny včerejší,
o zítřku stydíš se snít,
nebo se ho prostě jen bojíš,
pláčeš skrz clonu úšklebků
v alkoholu utopených úsměvů
andělů na zem padlých,
do rána jen zahalených,
černá káva hostií ti je,
když vědom sis všeho,
co stalo se během pěti minut,
dál nevidíš, ač po tom toužíš,
poštou holubí, vzkazky posíláš
do nebe pekelného a v plamenech
pohlceného rozjímání,
šeptem proklínáš své vlastní ego,
které tak rád rácháš v klozetu
samozvané krátkozrakosti,
duše tvá proudem drolí se, jak
tvrdý rohlík semletej do strouhánky,
však nezoufej, naději neztrácej,
na hvězdném horizontu pokaždé
nalezneš pravdomluvnost záře syté,
co dál životem láskyplně tě povede,
pak, jednoho dne z rána, zemřeš.

Čeho se bojíš? Nikdo není dokonalý!

28. ledna 2018 v 14:50 | AkasAkim
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.


Vlčí vnitřní hlas

20. ledna 2018 v 13:01 | AkasAkim
Vzácný drahokame,
dovol mi prosím křídla tvá zlámat,
obnažím v mžiku sebe i tebe,
časem proletíme spolu,
na oltáři rozkoše budeme jásat,
o tvou touhu pečovat budu,
vezmu ji za svou, ty víš, že unesu ji,
vábit nekonečně dlouho tě budu,
na perutích Pegasů vyzvednu naději,
netvrď mi, že oči tvé vyhaslé jsou,
v tom pravdu nehovoříš,
já démonem jsem, vlkem,
slepcem nejsem, ne snadno mě ošálit,
v modlitbách posečkej chvilek pár,
jen pro teď na záda se ladně položíš,
já, vlčí veličenstvo ovinu se pak
kolem tvé oku ladící nahoty,
city mnou zmítají, stejně jak s tebou,
zkus popřít to dívko a se lží tikat zase si budeš,
ústa nabídni mi, já vezmu je s sebou
do krajin tajemných, v lákadlech sladce usneš,
že na výběr ti nedávám, vyčteš mi zajisté,
já na obranu svou uvedu jen slov pár,
jsem dravec, zvíře lesní, vlk, to je již jisté,
křídla ti zlámu, v útěku snadno zabrání ti žár,
jenž z očích mých plá od rána do noci,
pochop to konečně, již není ti pomoci.

Kouzelný vrch

19. ledna 2018 v 17:05 | AkasAkim
Jaro s létem snoubí se,
ruku v ruce s podzimem
kynou zimě na pozdrav,
čas plyne, ten vrtošivě
smí se smát na celé kolo,
neb čas ten přece času má,
kolik jen se mu zamane,
to stěžovat si klidně může
kdo chce, je-li mu libo
a třeba i u soudu nejvyššího,
ale platné bude mu to jistě,
jak mrtvému zimník hřejivý,
čas je totiž pánem svého času,
volna má, kolik si sám určí a
tak takhle lumpačí, společnost
mu právě dělají ti čtyři nezbedové,
jaro, léto, podzim, zima,
to on se protiva někdy vleče,
až z toho jednomu rostou vlasy
na jeho po čertech ustarané hlavě,
jindy zase neposedně kvapíkem
šine si to jako by si najednou
samotného Notuse osedlal, to se pak
našinec pro změnu nestíhá otáčet,
ohánět, a má pekelně na pilno,
aby stihl všechno, co vykonat chtěl,
to potom láteří, hořekuje, lamentuje,
nadává, jak vůbec nic nestíhá a že
mu život protýká mezi jeho prsty,
jenže stejně s tím hovno nadělá,
když jaro s létem snoubí se…

Záludnost pozůstalosti

15. ledna 2018 v 11:24 | AkasAkim
Štěstí běhny z oka mi kape,
přec mám v srdci trn
z hvězdy zatoulané,
mamonem poblázněné,
z popudu mrtvé něhy,
blázne, samotáři
osamělostí zpustl jsi
a tak klenba nebeská
padá k zemi, smůlovatě,
z temným žuchnutím,
neónem září ten věčný
dekadentní chrám,
nám lidem kdosi sebral korunu
poslání a sebezapření,
ne sami jsme si ji ukradli, ta
plamenem ohnivým teď hoří,
poslouchej stříbřenko má, vláčná,
vnitřní hlas po větru šeptá mi
zkazky prozřením zvonící,
já však stále nemám šajn,
kdo Ábel je a kdo Kain.

Na hodinách absolutní nula

11. ledna 2018 v 16:23 | AkasAkim
Lhostejná mi je hořkost lecjaká tíživá,
poduškou voňavou jsou mi slova tvá,
ve tvé přítomnosti blahosklonně hřejivé,
libozvučným tónem znějí mi věty vábivé,
z tvých úst vyřčených, tvé libé rtíky,
co chutnají mi jako nejsladší dortíky,
hřejí se o plamínky uličnicky vyskakujících,
z pod víček tvých kaštanů, snově hnědých,
bláznivinou omáčených v maně nebeské,
v každém zvířeti najdeš kus duše lidské,
bratři vlci vyjí k Měsíci veršíky teskně milostné,
na místečku tajném svůdným oparem zamžené,
běž ženo, dívko, anděli a hledej je, ty smíš,
ve svém objetí je při troše štěstí brzy ucítíš,
já mezi svými bratry, svorně hledíme Luně vstříc,
prahnu po tvé náruči, po ničem netoužil jsem víc,
oči touhou planou, tělo zjizvené mám pokryto srstí,
lidskost na první pohled ztratila se v přemíře neřestí,
tobě však dobře známo je mé tajemství staleté,
do dotyků rukou a tanců obnažených těl zakleté,
hřích s nevinností boj svádí, srdce se ale náhle protnula,
hodiny přestaly odbíjet, na ciferníku svítí absolutní nula.

Kukadla slibem žhnoucí

5. ledna 2018 v 11:19 | AkasAkim
Kukadla nevinná,
jako pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v dívčím pokojíčku,
každý se hned ptá,
co za aroma a vůni to asi být může,
vždyť voní to víc, než nejhezčí růže,
ona se jenom usmívá,
jsou jí pro smích všichni nic netušící hosté,
co k ní na návštěvu přišli dneska již po sté,
žhnou kukadla zářivá
a ještě nevinnější úsměv zdobí její líčka,
to co pokojem voní je její orosená pička.

Chladivé ostří do slibu ukryté

2. ledna 2018 v 12:09 | AkasAkim
Perly slz v kapičkách zakleté
lámou se v temných odrazech
obrazců skrz mračna viděné
havraní křídla v pahýlech
kvetou přes nedostatek čiré vody
jen z lávy lidské naděje
srdce a kříž zas řeší své neshody
černý kámen bortí ideje,
když usadil se kdysi v duši tvé
jen z půli lidské královno noci
rány sypané solí jsou již celistvé,
přesto od bolesti není ti pomoci
to zdá se na dotek první, ruce tvé
tikají pozpátku chaoticky ostří ledovou
svázané jsou, křič, zakletými říkadly
v uzlech lámou všechnu radost chladivou
Svět voní i páchne různými lákadly
snad pro sliby falešné topíš sebe sama
na proroky zítřků lepších nevěříš
k Luně kanou krůpěje dívčí, jsi dáma
v rozpuku, poupě, ať sníš či bdíš
poklonou zdravíš hvězdy mávnutím slzném
přes den ukrýváš bolest svou marnivou
v paprscích Slunce učíš se žít v rozpuku plném
pro hříšnost slibů v sobě dusíš lásku šálivou.


Dedikováno HP

Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...

29. prosince 2017 v 11:48 | AkasAkim
Být obdarován hmotným dárkem je radost, ale je-li člověku (vlku) věnováno něco tak jedinečného a vřele výjimečného, jako jsou slova do veršů spletená, je to štěstí několikanásobné. Snad jsem si ani tento dárek nezasloužil, ale havrani-princezna byla patrně jiného názoru. Přiznám se vám, že mě její slova dohnala až k pláči, co dojetím zvonil, ano až tak moc mě její slova zasáhla. Ačkoliv jsem již tak učinil, přesto jí ještě jednou velmi děkuji. Tvá slova jsou pravým balzámem pro mou rozervanou duši. Jsi jednou z mých hvězd po nočním nebi tančící.


Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...


Probudil ses jednoho mlhavého rána,
divil ses, nebyla ti známa
skutečnost, žes´ ty byl jiným,
sám sebou, mezi svými.

Dostal jsi dar, co jiní nedostanou,
zrozen jsi byl hvězdou dokonalou,
ona ti vdechla život dravý,
chtěla, abys ji co noc zdravil.

Z magie, svitu a tmy spletla ti osud,
dala ti mrštnost do slov, rychlost do obratů,
do srdce žár, do tlapek něhu,
celý se ztrácíš na bílém sněhu.

Čarovná lucerna tvé kroky vede,
zachránit před nimi však tě nedovede.


Věnováno Akimovi

Louskáček

27. prosince 2017 v 16:12 | AkasAkim
Jsem obklopen vakuem,
je přeplněné slovy,
objímají mě, pevně,
v okamžicích,
jako když luskneš prsty,
lusk
lusk
lusk,
smíření?
Dokážu se smířit se smrtí,
když jsem nebyl připraven se narodit?
lusk
lusk
lusk
horkost srdce tepe a pluje
skrz krvácející prázdnotu,
myšlenky se hemží rozpolceností,
milion let na mrknutí oka,
zase máš děravé punčošky drahoušku,
lusk
lusk
lusk
vesmír je škraloup v mléce,
rozpíná se a je těžké ho vypít,
stejně jako vyznat lásku někomu, koho opravdu miluješ,
lusk
lusk
lusk
morální kredit kolem nás a v nás?
Výsměch,
bulvár si s tím poradí,
meleme maso do zbytků, duševní jatka,
utíkat nemá cenu,
ten příběh nikdy nekončí, protože nikdy ani nezačal,
světlo tmu nepohltí a tma světlu neublíží,
lusk
lusk
lusk
párátka došla, tak se s tím nepárej,
lusk
lusk
lusk.

Průzračnost brutality

16. prosince 2017 v 11:43 | AkasAkim
Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám s vámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
své city neovládám už drahně let,
toulám se, já bláhový, líně peklem,
přec pod klenbou nebeskou sním,
když na dotek mám kupu hvězd,
v ošatce je zdlouhavě přebírám,
častokrát si ruce těžce spálím, však
nezoufám si, o pomoc již nevolám,
chráním tak svou duši křehkou,
ve svěráku ji mačkáním hýčkám,
na konec duhy už nedohlédnu,
zrak sklopím, zřím skelný vodopád
ve víru paprsků světelných točící se,
světlo je lež a tma kurvou falešnou,
lákadlo, sladce svůdná bytost,
chladná, jejíž polibky chtivě pálí,
modlitby rozšafně rozsypávám,
zrnko po zrnku, čas už nevnímám,
tikání hodin stalo se nesnesitelným,
tiše jen zvedám ruce a dobrovolně
páchám svůj existenciální atentát.

Co kdybych nešel dnes do práce?)

14. prosince 2017 v 20:07 | AkasAkim
Ze studánky tvé, ách,
milostná rosička
ulpěla mi na rtíkách,
je to jen chvilička,
tuhle kapičku tvou,
chutnající po vínu,
směnil jsem za svou
bělostnou smetanu.

Mohl jsem jít dneska do práce,
ale proč bych to asi dělal?
Milování je přece větší legrace,
dovolenku jsem si napsal.

Na hraně

4. prosince 2017 v 17:03 | AkasAkim
Chtíč rozškrábal mé ego
do krve
vytéká z něj
a hraje všemi barvami
duha by mu mohla závidět
tomu mému egu, kurva
ale ne, počkej
všechno je přece krásné,
nebo to tak alespoň někdy vypadá.
Podívej, zas padá…
bílej sníh
vločka za vločkou snáší se
…nepadá…
v tanci kolébá se
a skoro i voní
ty voníš po medu
tvůj klín tak voní
mám tě na prstech
budu tě tam mít, i když se umeju
v tanci kolébá se
je to tak magické, až to bolí
u srdce, víš, andílku
ty tak podmanivě voníš, celá.
Lásko, lehni si ke mně ještě na chvíli
já už pak budu muset jít…
bože, je tak svůdná
nahá
krůpěje touhy zdobí její svatyň
coura, bohyně, andělská pokušitelka.

Hamižník

2. prosince 2017 v 12:59 | AkasAkim
Dneska lakotnou náladu mám,
tak sobě samému báseň smolím,
tu náhle v myslí své rozeznávám
kontury úsměvu tvého, milá, sním
o něm přece tak zatraceně dlouho,
vteřinu po vteřině, hodinu co hodinu,
vůni tvou s květů stírám má touho,
snad stydět bych měl se pro tu vinu,
chamtivost zatemnila na okamžiků pár
myšlenky mé divoké, tobě náležející,
v tichu slyším horkost tvého dechu, žár
z nitra ženského po hříchu rozpalující,
vřelost polibků tebou vzácně darovaných
i hřejivost pohledu, v němž tonul jsem rád
dopadnou mi brzy ve vločkách sněhových
na jazyk drze vypláznutý pro nebeský řád,
až venku budu stát zmrzlý až na samou kost,
či cestou s putyky, ve které neduhy si léčím,
dobře víš, já pro nespravedlnost mám zlost,
však přísahám, že časem se snad polepším,
i ta moje náladička už se mi trochu zlepšuje,
tak ve mně prosím nehledej jenom lakotu,
tyto verše nechť jsou jednou provždy tvoje
lásko má, já klaním se ti pro tvou dobrotu.

Duhovka

26. listopadu 2017 v 11:57 | AkasAkim
Absencí něhy poleptán,
slepostí víry zmrzačen,
křivdou zcela neskolen,
v paprscích všedních rán,
hýčkám si v duši vzácnou larvu,
co v motýla neproklube se,
vzduchem sotva ponese se,
pro sladkost lásky už se nervu,
bolest srdce na paměti mám,
za krásu kuličky duhové,
směním ji v Chýši Jedové,
kupčíků pár já tam přec znám,
domů vracet se budu až k ránu,
krok sun krok a hlavička bolavá,
hlavně, že dnes muzika vyhrává,
hledím kmotře smrti do křtánu?

Toulavec

23. listopadu 2017 v 13:21 | AkasAkim
Jednou snad bude se mi zdát
sen o naducaných tvářích božích
po kterých slzy budou stékat
pekelně vřelé, v krůpějích pálivých
z výšin nebeských padati budou
skrz mračna šílenstvím prostoupená
až na zem, skrz hlínu prosáknou
do nitra tvého, lásko moje milovaná
přírodo, všeho moudra matičko
dceruško myšlenky prvotního hříchu
po mléčné dráze pošleš psaníčko
písmena do slov vložíš plná strachu
však v obavě každé klíčí naděje špetka
nikdy nebude tak zle, že hůř to nejde
tvář snadno zkoprní v nejistotě zítřka
budoucnost skrz minulost z ohně vzejde
spánkem chlácholen sladce hodlám bdít
hle, já, můj stín oživlý, oči zarudlé únavou
nezapamatovatelný sen do snáře si rýt
víčka zavřu ztěžklá, už mám zase toulavou.

Zotročen mrknutím oka

20. listopadu 2017 v 13:43 | AkasAkim
Tma pohltila nebesa i s červánky,
v kouzlu temnoty shořelo vše,
co dosud určovalo mé bytí,
s klínu jejího, chtíčem přeplněného,
před zraky Fénixe, zrodilo se náhle
mé nové já, k obrovské radosti
daleko zpupnější a svobodnější já,
než to předešlé, vzdorem překypující.

Žal z nonstopu

20. listopadu 2017 v 13:31 | AkasAkim
Z nálevny nocí vracím se po hříchu nadradej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
například tehdy, když maminku pohřbíváš,
v tu chvíli smích nezdobí tvou mužnou tvář,
to rázem lhostejná je ti dokonce polární zář,
s pokorou v srdci tiše pláčeš, bolest prožíváš,
jak hadrový panák tělo mám bezvládné,
krok nejistý, co děvčátko na jehlách cupitající,
krev svou rád prolil bych místo ženy umírající,
myšlenky steskem zmámené, bezradné,
pozdě však je, urnu ponesu již za malinkou chviličku
tak nevyčítejte mi prosím vás těch pár sklenic,
sousedi vědí, že v pití už dávno nejsem panic,
tváře si oholím smuteční žiletkou, pro mou maminku.

Padat vzhůru

20. listopadu 2017 v 12:57 | AkasAkim
Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
s ošatky plné večernic sype se s kůru,
náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,
kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,
plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,
blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,
temný opar zorniček tvých očních, vábivých
rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,
stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,
aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,
naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,
i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,
bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,
mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.

Věchet

10. listopadu 2017 v 12:07 | AkasAkim
Skrz objetí tvé, hýčkavě vřelé,
hloupými pravidly nespoutané,
snad bez pocitu viny a skepse,
propadnu se do hloubky ráje,
nehodlám už vůbec váhat,
v nejistotě a bludech tápat,
surový byl jsem již dlouho,
škrtilo mě to pevné pouto,
o kterém těžko se vypráví
a ještě hůře píše, On to ví,
na pokraji všech sil svých,
slabší, nežli zmoklý vích,
hledám a nalézám sám sebe,
polibky své daruji jenom tobě,
žití únavné někdy zdá se být,
muž pak na Měsíc touží výt,
jak vlk, či i ten šakal nebohý,
bolesti v srdci udolají i bohy,
hrubý jsem a chlastám jak duha,
ani teď čistým nebudu, co stuha
kterou do vlasů vpletl bych ti rád,
kurva neříkej, že jsem jen kamarád,
do vlásků vpletl bych ti ji ty má couro,
jenže ty místo copů máš barevné číro,
za co já si tě kurva při šukání zatahám?
Alespoň na prdel pořádně ti naplácám,
ty budeš ležet a já v tobě stát,
co jiného ti mám asi tak dát?
Jsem jen muž, co touhy své má,
ačkoliv se mi občas o něze zdá,
princem na bílém oři nejsem, to ani nápad,
jediné, co pravdou je, že mám tě moc rád,
NAVŽDY, to je má jediná cnost,
je ale kurva nějaká budoucnost?

VĚNOVÁNO VŠEM PUNKERKÁM, CO SI HONÍ PIPINY.

Hryz (boj beránka z vlkem)

1. listopadu 2017 v 12:52 | AkasAkim
Zříkám se veškerého rozumu
vida vás řítiti se bez váhání,
dobrovolně a z vlastní vůle
do tenat populistických slibodárců
a rádoby novodobých hrdinů,
samozvaných spasitelů, co jen
ve správnou chvíli stačili svůj kabátec
v mžiku převléknout a Světě div se,
to rázem s bolševika a estébáka
je úspěšný pan podnikatel, který
po vzoru milionáře, co ukradl Slunce
snaží se vás mé milované, nespokojené,
neustále litující se, vzájemně urážející se,
v myšlenkách chudé, přesto komercí
a všeobecným blahobytem přežrané,
bulvárek s radostí hltající stádečko,
manipulovat, ovlivňovat a zneužívat,
to z vlka fíglem a trikem stal se beránek,
tvářící se, líčka samou slzu, že
všichni mu neprávem ubližuji, když on
to s vámi mé zbožňované stádečko
myslí jen a jen dobře, ale pozor miláčkové,
vlk je stále vlkem, ač na beránka hraje si,
to on jen číhá na svou nepozornou kořist,
aby se do ní mohl hladově zakousnout.

Světlo, tma

27. října 2017 v 13:04 | AkasAkim
Žárem do mrtě vykořeněné duše
pálíš i to poslední stéblo,
kterého ses stejně vždy pohrdavě
odmítal chytit, nepři se,
kopeš, dávíš se něhou ze slevomatu,
pach hrůzy v nebesích zrozené,
láska na inzerát hoří líp, než kerosin,
ty však nikdy nevzlétneš,
přestože křídla pořídil sis v konzumu
s flaškou levné pálenky, s úšklebkem
lokáš vlastní beznaděj coby
vizi předem promarněné budoucnosti,
v kapkách v šitých do víček očních
vzteky vyrveš a roztříštíš skrz skleněný plást,
modlíš se ze zvyku, z principu, nebo jen
z trapného pocitu opodstatněného,
případně v opičce si pořízeného strachu,
smrdíš nejistotou a to se trestá životem,
jenž vyměnil jsi v zastavárně za smrt,
pohledem do očí, žensky rádoby nevinných
žehnáš, doufaje v alespoň v jediný
pravý důvod vlastního upotřebení,
každý lok vychutnáváš si jako poselství,
ty však pádem klesáš ještě dříve, než
rty stačíš omočit si ve vlastní šťávě,
propadáš se skrz pohrdavě a zpupně
tvářící se rozkoš, slízanou kdesi a komusi
z jeho tíhou života ustarané tváře,
roboticky usrkáváš sklenku za sklenkou,
pro kvalt kolotočem roztočený boj,
netroufáš si už ani na moment snít,
světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma.

Ve tvé náruči nestárnu, neumírám

17. října 2017 v 14:57 | AkasAkim
Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
v úsměvu tvém přímo před sebou,
zrcadla magická, do tvých očí,
co dary nebeské po Luně se svezou,
vnořena jsou a nikdy se nemračí,
přestože po odpočinku touží,
únavou zmožené čočky po hříchu
točící se jako kolotoč, krouží
měkce a hebkostí podobny mechu,
v tu chvíli já, zhýralec a nemrava
kvapně po objetí tvém hlasitě volám,
úkosem hledím doleva, doprava,
v náruči tvé voňavé útěchu hledám,
doufaje při své prostopášné drzosti,
že slova má, nezkušeně veršovaná
darují ti přehršle romantiky i radosti
přesto, že jsou občas tak neřestná.

Věnováno Elizabeth

Blonďatý andílek

9. října 2017 v 14:31 | AkasAkim
Slova hedvábná budu tiše vkládat
pečlivě do rytmu dechu tvého
milováním sladce ozvučeného
snad podaří se mi tě rázem vlákat
výčitky nemusíš trápit mysl svou
s úmysly čistými spěchám tě konejšit
rovnováhu duše a těla chci nastavit
věř mi, zabere to jen chvíli malou
v náruči své roztoužené schovám si tě
v písmenkách šesti skrýt se dá tvá radost
pro štědrost já však nikdy nešeptám dost
oči tvé ohnivé křičet budou slovo "ještě"
to slůvko, co vpité máš do zorniček očních
tak rád vidím tě tetelit se blahem a touhou
masáží tantrickou prožiješ rozkoš blaženou
jsi má večernice, co účastní se rejdů nočních.

A bude svatba (tedy byla svatba)

21. září 2017 v 11:26 | AkasAkim
Jednou, tenkrát, kdysi, dávno tomu je,
to vylezl jsem tehdy právě ze své sluje,
tu lísteček ze stromu padati jsem spatřil,
ač jsem pecivál, tenkrát jsem vám nelenil,
inu zvedl jsem ten spadnuvší vzkaz kouzelný,
po větru nesl se ten dopis snad shůry seslaný,
a na mou věru, že nelžu vám, bylo v něm čitelně napsáno,
že svatba bude, že už to tam mají zlatým písmem zapsáno,
no divte se mi, já vám zíral, zrovna jak ten výr,
že prý naší Lucinku bude si brát hejsek Bohumír,
aby to prý nebrali na lehkou váhu a pro velkou slávu,
rozhodnuto bylo, že darem dostanou prcka, no Olivu,
nečilte se na mě, to já jen, aby sranda byla velká,
všem vám je přece jasný, že myslím tím Oliverka,
co vám mám povídat, netrvalo to až tak dlouho,
událo se vše, co do toho lístečku bylo vepsáno,
osud karty míchá a taky díky Bohu, Oliver je zdravým čiperou,
ten rošťák mrňavej se rozhodl přijít na Svět ještě před svatbou,
všichni víme, že mělo to tak být, a je to tak správně,
popřejme těm třem, nechť mají se v životě jen krásně,
vyloučeno též není, znáte přírodu, tu nenechavou potvůrku,
však nemusí dlouho trvat a Olík může mít brášku, či sestřičku,
důležitým faktem, pravdou nehynoucí a věcí více, nežli jasnou
že tahle rodinka, prozatím tříčlenná, opájí se nesmírnou láskou,
a proto v ten velikánský a slavný den, kdy bere si jeden druhého,
popřejme jim lásku, zdraví, štěstí, pohodu a hlavně vůbec nic zlého.


Věnováno Lucii a Bohumírovi Holmanovým. Miluji vás, oba. Líbající



Opilecké blouznění

19. srpna 2017 v 13:20 | AkasAkim
Sháním ženu, či děvče na erotické hrátky.
Fofr, než má erekce uteče zadními vrátky.
……………………………………………………………………………….
Když člověk pracuje, čas kamarádí se s lenochodem,
když si člověk užívá, čas chová se spíše jako průjem.
……………………………………………………………………………….
Poslední zrnko svého života daruji ti vřele
a pak s tebou kvůli mrdu vlezu do postele.

Substance daru? Poslední zrnko!

18. srpna 2017 v 12:01 | AkasAkim
Daruj mi štědře esenci své ženskosti,
když toliko a bodře mi o ni vyprávíš,
dovol mi ochutnat lůna tvého plnosti
ručím ti vlastním krkem, že netratíš
hebkost svou rozprostři po polštáři
já v dlaně své ukryji ji hbitě a rád
prsty mé budou působit co otrokáři,
jenž klínu tvému nastolí pevný řád
na vytáčky vážně zřetel brát nebudu
s tím radím ti dobře, hnedle smiř se
nahotu tvou z lehkostí pírka dobudu
těla naše rázem v jedno propojí se.

Sen má život jepičí

7. srpna 2017 v 18:42 | AkasAkim
Pro něhu pilulky zloby polykáš,
k vlastnímu srdci klíč hledáš,
v temnotě tvář svou ukrýváš,
co masku pro okolí, procitáš,
však úsměvu půjčenému nevěříš,
pro doteky milostné tělo odložíš,
bohyni do náruče hlavu položíš,
myšlenky mravokárné zaplašíš,
rutinu života bohémsky zavrhneš,
volání zvonů vábivých podlehneš,
hlasy zvonů v mlze rázem ztratíš,
ze snu v realitu nerad se navrátíš.

Méné

7. srpna 2017 v 18:40 | AkasAkim
Jako bych hýčkal okvětní lístky,
tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,
fouknu na ně jen tak zlehýnka,
rosickou zavoní tvá studánka,
andělíčka jazýčkem ti poškádlím,
durdit se nebudeš, to se vsadím,
ňadérka, co v dekoltu skrýváš stěží,
dobývat směle budu, jak špičky věží,
hroty bradavek vztyčených tak hrdě,
polaskám zprvu jemně, poté i tvrdě,
mravokárci už se budou zlostí čertit,
až z očích našich rozkoš bude zářit,
milovat se budeme namísto modlení,
shůry sledovat budou to naše těšení,
ani náhodou nebudou se oni zlobiti,
vždyť láskou my budeme žití slaviti.

Antibible

21. července 2017 v 12:02 | AkasAkim
V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
jimiž božstva samozvaná
vládnou tak krutě despoticky,
že touha věřit je svázaná,
jako by to mělo být navždycky,
však není tomu tak milý človíčku,
to přec už dlouho moc dobře víš,
uchovej v sobě pohanství jiskřičku,
plameny poznání v lidech rozpálíš.

Kamenem na nebe nedohodíš

3. července 2017 v 10:50 | AkasAkim
Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,
pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

3. července 2017 v 10:44 | AkasAkim
Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
skrz clonu myšlenky,
touhou ostře zvonící,
chtíčem libě vonící.

Inkarnace zla

15. června 2017 v 12:50 | AkasAkim
Absence ticha
esence strachu
špetka pohrdání
pláče a chmur
dere se ze snů
křtánem mým
obohacuje zlo
nitrem zpupným
mazlivě hýčkané
vysílené řevem
a to mám za to
že našel jsem zlato
v útrobách něhy
tvé neurozeně
omračující krásy
kladívka tepu
dráždí mužství
touhou prosycené
srdce bije dechem
vášnivě zrychleném
spěchám vstříc
síle tužby nebázlivé
do Bible Svaté
omylem nezapsané
nahotou chráněn
v noci s tebou tančím.

Elvíra

14. června 2017 v 16:15 | AkasAkim
Oči tvé čarovné,
divoce hluboké
hříchem žhnou, sálají,
když do nich hledím,
tělo mé uvnitř tvého,
kůže kůži za svou pojala,
tanec vlka podmanivě
vábeného svou družkou,
bohyní, vlčicí, spasitelkou,
na znamení Luny, které
s obdivem a údivem
pokloní se tímto aktem,
hledajíc smysl života
v kráse třpytu jejího
pravdivě neklamného,
napiji se vláhy tvé,
přímo lokat hodlám ji,
to jen na okamžik
zraky naše odloučí se,
ty usedneš ladně,
přec dravě na obličej můj
a to Světe div se
bez jediné známky studu,
vždyť modlíme se tímto
k bohyni naší potemnělé,
úplňkem svůdně tančící.

Polední menu

7. června 2017 v 10:43 | AkasAkim
Zoufale hledáš způsob,
jak zatřít zápach smrti,
co kosou mává tak hlasitě,
až slzy, jenž derou se proudem
z očích tvých pomněnkových,
ukonejšit nelze,
tolik zla a bolesti,
tolik strádání a utrpení
a to vše jen jako předkrm,
hlavní chod bude následovat
hned po polévce s mastným okem,
naservírované na talíři
hlubokém tak, že dna nedohlédneš,
přesto o něj drhneš lžící,
hltavě, hladově, surově lapáš
po dechu, kterého se ti nedostává,
neblázni, vzduchu je přece dost,
byť páchne hnilobou a po pukavcích
rozklepnutých o tvou přemoudřelou hlavu,
současnost protýká ti mezi prsty,
ač je nemáš děravé, spíš nejistě bojácné,
prahnoucí po jistotě zítřka,
jitra se nedožiješ, proto bojíš se noci,
křivdíš ji tímto, Luna je nevinná,
ta ochrání tě, spolehlivě a navždy,
ale ty o tom nemáš ani ponětí,
při své hlouposti a naivitě hlásáš, že
věčnost je největší lží, samá faleš,
lituješ dní, co prohýřil si v marnosti,
SRABE,
jistotu zítřka ti na zlatém podnosu
nepřinese ani tvůj nejlepší přítel,
ačkoliv by pro tebe snad i dýchal,
sousto po soustu spaseš své dny,
jednou ti budou sečteny, dobrá,
holobrádku dnes tedy ještě ne,
ale neboj, i ty se co nevidět dočkáš.
 
 

Reklama