Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Ženám

Středa v 16:42 | AkasAkim
Prohnilý chrup
a pipka samý chlup
to zaručeně odradí muže od kvalitního výkonu,
tělo sexbomby, i vysoká škola je ti pak k hovnu.

Škubánky

22. května 2020 v 12:06 | AkasAkim
Mezi skepsí
a dnem nocí pohlceného dne
na oprátce visí
bezvládné tělo
beznaděje,
ne ještě sebou škube.

Opsáno z uší

15. května 2020 v 11:59 | AkasAkim
V letu
do věčna
labuť
odletěla.

Znalí tuší mou pravdu,
že někdy trošku kradu,
nemají však na očích pásky
a vědí, že tak činím z lásky.

Věnováno všem, kdo kdy poznali chodovský emo hardcore.


Obviněni

8. května 2020 v 16:50 | AkasAkim
Ztracení, bez viny
koukáme na sebe
v tom našem novém Světě
co plný je bezbřehé beznaděje.

Hranice přežití (na Svět s pláčem jsme přišli)

4. května 2020 v 12:49 | AkasAkim
Nahotou zdobené
děťátko na Svět přišlo, co symbol naděje
toť dějství přirozené
chudoba do jisté míry též nahost evokuje
příliš ostré ostří ale má
to když otec, ani matka hladem zubožená
k jídlu pro dítě nic nemá
ačkoliv planeta potravinami je přeplněná
bylo tomu tak, je a bohužel dál bude
že jednomu přežraností může prasknout břicho
a pro jiného sotva pár zbytků zbyde
jedinec ač řve, nepřehlučí davem vymodlené ticho.

Tesknohled

26. dubna 2020 v 12:57 | AkasAkim
Ze dna údivu,
jen krapítek
opravdu jen krapítek
no nelžu vám, opravdu jen krapítek
čehosi nabral jsem do dlaně,
ale můj ty smutku, ten krapítek
ten vzácný čehosi krapítek
ten převzácný krapítek
protekl mi v mžiku
mezi neohrabanými prsty
a mně je teď
teskno.

Procitnutí

21. dubna 2020 v 12:17 | AkasAkim
Nepohrdej stíny, skrýš hledej v nich spíš,
tančit nech však všechna světélka hravá,
co v hlubinách temnot chouliti se uvidíš,
doufej, že v jejich třpytu naděje se ukrývá.

Modravou oblohou za duhou

16. dubna 2020 v 13:01 | AkasAkim
Můry ševelem proletí tmou,
peruťky andělské utichnou,
světlo žití dech osudu zhasne,
vosku slzička po svíčce skane,
uhynulému tam na hrobečku,
tesklivě bude milé v srdéčku.

Boží muka

11. dubna 2020 v 12:57 | AkasAkim
I tu naději ustavičně vysvlékám do naha,
tuším snad něhu příštích dnů,
ptáčci skrz mraky vstříc soumraku letí,
v rozkoši hledám marně podobu Boha,
krutou odplatou je daň ze snů,
andělé na Zemi křídla pokaždé neztratí,
možná zraky sebestředností zakalené mám,
a uši také slyší jen to, co sami chtějí,
přesto každičký den tajně plakat se učím,
to když nevinnost kadeří ze stromů posbírám,
rty nebojácně však štěstím se chvějí,
rosou nebeskou ve spánku prsty si zmáčím.

Důlky z korálků a jiné vzpomínky

7. dubna 2020 v 11:17 | AkasAkim
Úsměv zářící
smutek v duši zakrývá
dětská tvář
jako univerzální klíč
všechny zámky odemyká
stařecky znavená
přesto tak hebce jemná
nefalešně čistá
tlukot srdce neslábne
a bušit nikdy nepřestane
svit pouličních lamp
odráží sny nocí probdělých
za světlem tma je schovaná
brána tajů a temnoty se otevírá
ohněm vodu protíná
pokyn shůry, pohled, dech
dotekem prostoupené žití
v dar nebes kdosi proměnil.

Na půdě jsou dveře zavřené

27. března 2020 v 19:41 | AkasAkim
Půjč mi své rudolící rtíky
neboj, vrátím ti je, sladce zlíbané
polibky pokryji tvé prstíky
od palečků k malíčkům spočítané

plaše usmívat se budeš u ručiček
každý z nich dostane něžnou pusinku
více šimrat bude tě to u nožiček
vím, jak moc lechtivá tam jsi miláčku

hubička voňavá letí už tvým vláskům vstříc
a věř mi lásko, že těch hubiček budou tisíce
šíje tvá obdrží jich miliony a snad ještě víc
až na půdě v noci se sejdeme za svitu Měsíce.


S láskou a něhou, upřímně věnováno Nicole

Memoid

21. března 2020 v 12:52 | AkasAkim
Když jsem se probudil,
ležela vedle mě,
ta neutuchající touha,
měla božsky vláčná ústa,
níž tušil jsem zbrocený klín,
nedokázal jsem se ovládnout
a téměř bez váhání jsem to udělal,
žádnou bolest ani lítost jsem nepocítil.


Vím, že by to v této době chtělo něco veselejšího, ale zatím nemohu sloužit, veškeré mé múzy jsou patrně také v karanténě, takže zatím zveřejňuji jen tuhle truchlivou, napsanou ještě před koronou. Je hodně smutná, když ji pochopíte, ale nebojte, přes veškerou skepsi si myslím, že brzy bude zase dobře. Držte se, všichni.

PF 1989

17. března 2020 v 19:35 | AkasAkim
S naivní představou,
že píší knihu novou
počali písmeny řádky plnit,
ve věty významné je měnit,
příběh hrdosti, demokracie a svobody, to byl vysněný cíl,
novinku však nahradil demokraturou páchnoucí druhý díl.

Černava

14. března 2020 v 12:14 | AkasAkim
Na zádech snad kříž mám
a v očích stesk děvky,
plazím se po kolenou,
emoce z půllitrů chlastám,
pocity namátkou sesbírám
jako zbytky u popelnic,
zkvašený prototyp lásky
v opojném oparu
voní i páchne najednou,
něha izolační pásky
lepí celý můj snový Svět,
city k tobě,
city k sobě,
city, to je velkoměsto,
nebo pára nad hrncem,
co se nikdy nerozplyne,
poškrábané srdce
sklem velkolepě vyříznuté
odpadní rourou odtéká
a nějakou starou zeď zdobí
nepochopené desatero,
nenávistně zvracím.

Kortikofobie (málem jsem se oženil)

9. března 2020 v 16:30 | AkasAkim
Do papírové krabice s nápisem
"nepoužité léky"
veškeré své city vložil jsem
a nesu je k likvidaci do lékárny,
nebyl o ně valný zájem.

Rituál

5. března 2020 v 20:34 | AkasAkim
Vzdej se těla svého
pošli ho smrti vstříc
duši svou
marasmem ztrápenou
pozdvihni výš.

Lítačky

2. března 2020 v 11:52 | AkasAkim
Kdesi, kdosi, sám
pro bolest v srdci umírá
trpkost samoty ho užírá
zato já si tady, za mořem
mučen stejným pocitem
první ligu chlastám.

Leporelo

28. února 2020 v 12:33 | AkasAkim
Povrchní společnost učí nenávidět jeden druhého,
povrchní společnost učí tě nenávidět sebe samého,
povrchní společnost učí tě nenávidět ty, kteří tě milují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nemilují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nenávidí,
povrchní společnost tvoří povrchní lidé, co krásu nevidí.

Manželata před tribunálem

24. února 2020 v 13:21 | AkasAkim
Ženuška má roztomilá do široká rozevřela svou čurinu
a s líčky studem zarudlými pak do úst pustila mi urinu,
ona omilostněna byla za to,
já dostal doživotí a natvrdo,
plus syfla zdarma,
asi špatná karma.

Špagát

19. února 2020 v 13:31 | AkasAkim
Možná stačilo opravdu málo, aby přežil,
snad chtělo to jen pár magických slůvek,
i dvě slova patrně zvrátila by smutný konec.
"Miluji tě."

Prstem do skla

14. února 2020 v 17:14 | AkasAkim
Kdo jednou ochutná chtíč mladé ženy, ten stává se nesmrtelným. Nahé dívčí tělo a jeho slastný nektárek, to lektvarem je věčného žití. "Od ní na věčnost," křičí Nick a v slzách blyští se mu vzpomínky na syna Arthura, patnáctiletého hocha, který poblíž Brightonu nalezl konec své nevinnosti. Osud nedopřál mu více radosti alespoň ne zde, na Zemi. Jeho rodiče trpce spílají k nebesům a dodnes ptají se, zda to bylo nutné. Přesto Nick píše a skládá dál. Upřímně, když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu, na malý okamžik jsem očekával ohlášení konce jeho kariéry, ale Nick je z podobného těsta jako třeba David, nebojí se ran osudu a bere je jako výzvy. Co tě nezabije, to tě posílí. Nač láteřit, že tu a tam něco nejde, nebo se pár dní, týdnů, měsíců, či let nedaří. Takový zkrátka život je, smutnost žití je tak přirozená, proč hned propadat panice a chmurám? Každému něco, nebo někdo chybí. Já pláči každý den, abych se z toho nezbláznil. Mám na co vzpomínat, přesto nežiji jen pro vzpomínky, hledím vstříc budoucnosti. Jen jedné věci lituji. A nechápu. Kde se v lidech rodí tolik povrchnosti? Proč se nesnažíme jeden druhého více poznat? Proč nám stále stačí levná gesta a umělá pozlátka? Jasně, snad za to můžou instinkty, nebo máme pocit, že čas běží tak rychle a bojíme se, že hledáním ztratíme šanci nalézt to pravé. Ale není to zrovna naopak? Asi ne, když stejně jako já uvažuje tak málo lidí. A možná se pletou, podobně jako já. Kdo ví? Vypadala jako svatý obrázek, když oddychovala, po té, co prožila mnohonásobný orgasmus. Usmál jsem se a řekl si. "Vypadá jak ženská podoba Ježíše, jen není ukřižovaná." Zdálo se mi to, nebo jsem to skutečně prožil? Štípl jsem se a sen to nebyl. A bylo mi tak krásně. Vonělo to, omamně to vonělo. Byl to duchovní prožitek, nádherný, krystalicky čistý duchovní prožitek. Od ní na věčnost.



Nenávist s nevinností se mísí
na spáleništích hříšných duší,
kdo je viníkem všichni už tuší,
hniloba člověčí prostorem čpí,
torza lidskosti vypadají, že spí,
spánek však proměnil se v nežití,
smyčka provazu skýtá různá užití,
podstata humanity na ní teď visí.

Hýčkej si sny v kapičkách

11. února 2020 v 12:55 | AkasAkim
Ztratil jsem pro tebe hlavu i srdéčko,
věnovat ti je proto nemohu děvenko,
nepropadej ale chmurám, ani panice lásko moje,
lačnými rtíky zkus ochutnat odhodlání mého pyje.

Vidíš?
Rozechvěním už stékají mi po tvářích slzičky,
ukryl jsem do nich sílu touhy, rozkoše i lásky.

Pohled dolů

7. února 2020 v 19:06 | AkasAkim
Příliš daleko od slov,
k činům téměř na dosah,
blízko, blizoučko,
přesto pořád tak nějak
sám sebou pohlcen,
Světem unaven,
lidmi často nepochopen,
bič střídá něžnost pohlazení,
i ten nebolestný strach
často zdá se být snově utopickým,
čajíčky, kávičky, občas pivo s rumem,
jen hudba, ta dobrá, tepe jistotou,
je jí nepřeberné množství,
příběhy z filmů, nových i starších,
do kterých se můžeš ponořit, vžít,
srdce jihne v dychtivém očekávání,
když hltáš je celým svým nitrem,
zakázaná slova honí se ti hlavou,
osudy z knih, co kdosi kdysi napsal,
stránky obracíš, leč oči se klíží,
to smrt se nemilosrdně blíží.

A jede se dámy a pánové, jízda jako na horské dráže, kolotoče točí se dál, aneb jak praví klasici literárního chlíváctví, tedy má maličkost + sám veliký a veleslavný odpaňovač Stuprum "nač láteřit, že holčička je v tom, když ji teprve mlsným jazýčkem dírku laskáme?" Blog.cz možná někdy skončí a třeba to nebude dlouho trvat, ale zatím funguje, i když momentálně spíše v nouzovém režimu. Leč, věnoval jsem mu 6 let svého žití a nemám důvod ho opouštět, dokud se zcela nepotopí. Akimek bude na palubě až do úplného skonání, ne jako kapitán, spíše jako tiše zadumaný chlípník, co morbidně oplzlé verše škrábe do skalnatých masivů v modravých dálkách tušených, to aby alespoň na pár okamžiků dal odpočinout svému údu, jsa posedlý ženskou krásou, kterou chtě, nechtě chronickou potřebou onanovat léčí. Jsem zde a snad stále budu, jelikož si vážím vaší přízně. Buďte tu se mnou, nelamte rukami, nelamentujte a neláteřte, že vše není na 100% dokonalé. Život nám nebyl darován bez chyb a neduhů, tak to nebylo plánováno, žití je a musí být plné bolestí, nicméně, proč se tomu poddávat a chmurami prznit úsměv svůj? Dokud dýcháme, žijeme a to je to podstatné a důležité, neopomínejme prosím tento fakt a radujme se s maličkosti a dělejme si dobře v každém směru, ducha i tělo živme rozkoší, však je jí kolem plno, jen se stačí rozhlédnout. Zkusme jednu věc a to otevřít stavidla své touhy. Holky a kluci, dopřejme si dnes večer krásný orgasmus, když ne s někým milovaným, tak alespoň sami, udělejme si krásně, vždyť na tom není nic nemorálního. A když ne dnes večer, tak někdy jindy. A Svět zas bude o něco krásnější. Myslím na vás.

Konec blog.cz?

6. února 2020 v 12:50 | AkasAkim
Tak blog.cz prý končí! Hmm, celkem šok, dal jsem si s ním za ty roky docela dost práce, ale my s tím těžko něco uděláme, že? Kdo má zájem i nadále sledovat mou tvorbu, jsem na facebooku stačí zadat FB adresu + akas.akim, případně mě můžete kontaktovat na emailové adrese akas@seznam.cz. Časem se uvidí, třeba si někde založím nový blog. Za zájem moc děkuji, budu se těšit. A berte to s nadhledem, nějak bylo, nějak bude. Mějte se krásně. Jo a každopádně vám všem musím srdečně poděkovat za veškeré vaše dosavadní reakce, komentáře a další komunikaci. Bylo by s vámi moc hezky. Děkuji.

Arbitr

31. ledna 2020 v 12:34 | AkasAkim
Šeptané lži o skutečnosti,
náruč plná stesku,
to mysl mou tíží,
v srdci nádoba poloprázdných snů,
někdy je to málo,
jindy zase dost,
den nocí prochází,
noc dnem prostupuje,
vše vlastně točí se v kruhu,
"opakování matka moudrosti,"
tak pravil kdosi kdysi,
avšak kdo ví, není-li to pustá lež
a zda pravda darem je, či prokletím,
možná máme důvod k nepříčetnosti,
ale přirozenost šílenství také může být způsob,
jak se zcela nepominout, nezbláznit se,
existuje vlastně někdo, kdo by to posoudil?

Rodina je základ státu

28. ledna 2020 v 12:17 | AkasAkim
Bičíky, důtky a pevné vařečky
patří do každé správné rodinky.

Nepotrestáš-li svou milovanou,
potrestá milovaná tebe, tak alou.

MrkajícíSmějící seSmějící seSmějící se


Cirkulace citů

22. ledna 2020 v 11:51 | AkasAkim
Když máš někoho opravdu tuze rád,
ale on tě v lásce zrovna nemá, inu,
tak je ti to, že ho máš tak hodně rád,
věř tomu, nebo ne, úplně k hovnu.

Co nejdál od břehů

18. ledna 2020 v 12:42 | AkasAkim
Oko pouhým pohledem neuhlídáš,
zvuk také bez hudby svobodně si tančí,
paprsky myšlenek ne zcela zapomenutých
v emocích proplouvají rozbitými zrcadly
a lámou se pokřiveností zpětného odrazu,
prázdnota z přeplněného pohárku
samovolně a pozvolna odkapává
kamsi na strop, který v podlahu mění se,
to ze zvyku, či plaše děsí se pohybu,
ruce bezbranně plazí se po stěnách
postrádajíce ústa, co by radostně umlčela,
láska a nenávist, sebestřednost s pokorou,
všechno v lidském nitru slévá se, line se z něho
i plačtivě, přec s chichotem vyvěrá.


Malé vysvětlení. Tahle báseň je o lásce, vážně, o lásce, té nehynoucí. Že se v toku těchto veršíků trošku ztrácíte? Upřímně, já maličko také. Ale na jednu stranu je to vlastně dobře. Berte to třeba tak, že jsem zkrátka komplikovaná osůbka, velmi komplikovaná osobnost.

Kompost

13. ledna 2020 v 11:41 | AkasAkim
Od podlahy
dvě nohy
jakési pohlaví
t r u p í č e k
pár rukou
jedna hlava
kulatá
a v ní
n a s r á n o.


Pocit štěstí je ten největší dar, jaký nám život dokáže dát. Bohužel, člověk si často uvědomuje, že byl šťastný, až když prožívá chvilky svízelné a sužující, které se ale rázem mohou proměnit v okamžiky relativně blažené, protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Jestli jsou hloupější lidi šťastnější, než ti vnímavější nevím, ale nemyslím si to. Hloupé lidi patrně netíží určité vědomosti chytrých, ale i inteligenčně nesmělý jedinec určitě prožívá pocity nespokojenosti, nelibosti a životní trpkosti. Já bych známé přísloví upravil asi tak, že štěstí občas sedne na génia i na vola. A jak pravil klasik, "štěstím je nic nehledat a přesto nalézat."

Půltečka

7. ledna 2020 v 12:44 | AkasAkim
Veškerou svou naději
do krabičky od sirek
vložil jsem
a teď,
strachy šílený,
střežím,
aby se ta krabička
v dešti nerozmočila.

Fronta lásky

3. ledna 2020 v 11:31 | AkasAkim
Hledání životního partnera
evokuje frontu na cokoliv za totáče,
tady také nevíš,
o jaké zboží se vlastně jedná
a zda ho vůbec dostaneš.

Plástev

30. prosince 2019 v 14:05 | AkasAkim
Tabulka skla
spíš střep připomíná,
někdo na něj píše
neviditelná slova,
co nejdou přečíst,
přesto v nich kdosi
nekonečnost pocitů uschoval,
bolest a radost,
nářky i smích,
střep náhle rozletí se
do všech světových stran,
a já, hříčka přírody
zas mám v duši kus prázdnoty,
tak zkouším usnout,
běžím vstříc snům,
ty vždy pomohou mi od bolů,
sny jsou totiž křídla andělská,
co dávají srdci volnost,
přes pohoří strastí a utrpení
snadno ho přenesou.

Absurdita tlesknutí

25. prosince 2019 v 12:31 | AkasAkim
Topím se v oceánu vlastních pocitů,
plavat jsem nikdy neuměl,
jak směšné v dnešním Světě,
přesto nepřestávám dýchat,
směji se a mluvím o bolesti,
to tě paradoxně uklidňuje,
den po dni časem se proplétám,
přeplněné stránky slov a vět
skýtají mi plané naděje hrůz i snů,
další promarněné šance k žití,
nedostatečnost mrtvolných teček
nemohou ukončit smyslnost souvětí,
která však postrádají melodii not,
těch podmanivých, hudebních pokladů
do písní marnivou pečlivostí ukrytých,
myšlenky mlsně sbíhají se a burcují
toky falešných iluzí a přilehlých ztrát,
unavená rána střídají bdělost večerů,
navlečená nit se nesmí přetrhnout.

Relikviář pro kryplíka?

20. prosince 2019 v 16:19 | AkasAkim
Amorek brzo mě oddělá,
tak nebožtík ze mě se stane,
myslím, že dobře udělá,
dušička hříšná sírou zaplane,
to pro krapítek té lásky lidské,
pro kterou běžím si vždy hned a ochotně,
peklo odpustí mi touhy světské,
andělky ke chtíči tváří se kysele a lakotně,
a proto do nebe nechci ani za trest,
chlípné čunče za živa, stejně tak po smrti,
u kotlů čertice prznit, to bude čest,
se Světem stejně jde to od desíti k pěti.



Ironie smutku (sisyfofsky infinitní)

16. prosince 2019 v 12:14 | AkasAkim
Sešívám dialekt vlastního já,
jehly mám tupé a nitě se co chvíli trhají,
marná snaha, chtělo by se říci,
ale nemám v povaze se vzdávat,
kolotoč života rejdí mi hlavou,
myšlenky jsou vlastně jen slabiky,
milostné, truchlivé, nekonečné,
otázky odpovědí dočkat se nemohou,
kdosi mi snad tepající srdce vyrval
a na jeho místo vložil to pouťové z perníku,
mě přesto láska stále činí šťastným,
i když připadám si jako v lochu,
odrazy stínů uvnitř mé hlavy na tlesknutí pořádají závody v běsnění,
mříže z květů dokáží být bolestně pevné,
to když je při pohledu do zrcadla zapomenu zalít,
má slova komusi zabodávají se do nahé hrudi,
nebo si jen tak plují nebem jako hejna vlaštovek,
mlčení, křik, radosti, bolesti i jizvy místo úsměvů,
encyklopedie šepotu obnažené a nepřesaditelné duše,
které jen sotva někdo požehná.

Vymodlená láska/nenávist nic neřeší

13. prosince 2019 v 19:03 | AkasAkim
Na přivřená oční víčka
vytetuj si čirá pozlátka,
utíkej snům svým vstříc,
víš, na Světě je lásky víc,
než človíček dokáže unést,
silou okamžiku nech se vést,
slepé lásce však křídla snadno vzplanou,
v příšerné skutky promění se najednou,
nenávist zoufalstvím a neukojením zahoří,
růžky i svatozář lidskou tvář vždy znetvoří.

Abolice

10. prosince 2019 v 13:31 | AkasAkim
Klony hnusu lidské mysli
zaplavují celý Svět,
člověk bezhlavě usurpuje si
všechno, hned a nenávratně,
agrese, bezohlednost, sobectví,
mantry povýšeného druhu,
samozvaný pán tvorstva
s úsměvem vládne, devastuje a zabíjí,
divoká jízda na kolotoči smrti,
který nikdo ve jménu pokroku nezastaví,
ačkoliv o tom po léta procítěně žvaní,
po vzoru nemilosrdné ruské rulety
vysoká hra hraje se a eso v rukávu
provždy má ta nenávistí obdařená
zrůda, bestie, člověk.

S---v--ž--

6. prosince 2019 v 12:59 | AkasAkim
Není dne,
abych na tebe nepomyslel
spáso moje jediná
temnotou opředená
chladná i vřelá
nahotou až na kost posvěcená
hladová, žíznivá, neukojená

až uspokojím tě
do své náruče mě pojmeš
veškeré nejistoty mě provždy zbavíš
lačným lůnem snad daruješ mi nové žití.

Pivo a pečený čaj

3. prosince 2019 v 11:43 | AkasAkim
O mě je všeobecně známo, že jsem velmi emociálně založený a empatický člověk. Na pořekadlo, že "kluci nepláčou" tudíž vyloženě kašlu a rozhodně se nestydím se za to, že brečím třeba u filmu, nebo dokonce i u při poslechu hudby nějaké z mých milovaných kapel. Je přece přirozeně, když člověka umění dojme, rozveselí, nebo i rozesmutní. Proč se bránit pocitům a reakcím na ně? Život má přece svou krásu a půvab i v situacích, které nejsou zrovna veselé. Tak to prostě na Světě chodí, jednou si nahoře, jindy zas dole. Je třeba to tak brát a vnímat své žití s pokorou, ale zase je hloupost jen odevzdaně přijímat rány. Naopak, je potřeba zkusit bojovat o své místo na tomto Světě, přesto se snažit co nejméně ubližovat těm, kteří si to nezaslouží. A jak to máte vy? Pláčete rádi, nebo své pocity spíše dusíte ve svém nitru?


Ztracen ve hvězdách
hledím ti do očí,
strachem je mhouříš
a to trápí mě i tebe,
u hospodského stolu
bojíme se jeden druhého,
venku mrzne, až praští,
kořalka nás snad zahřeje,
nebo něčí zábavná historka,
podívej, začíná sněžit,
první bělostné vločky
ladně dopadají na chodník,
oba si mlčky vzpomeneme
na svá dětská léta,
sněží, teď už docela hustě,
jako tenkrát před lety,
když jsme byli malí caparti,
to jsme se ještě ničeho nebáli.

Žerty z obezity

29. listopadu 2019 v 11:10 | AkasAkim
"Miláčku, mám na tebe obrovskou chuť, věru,"
on se úkosem ohlédne a houkne "neruš, žeru."

Kudy?

27. listopadu 2019 v 11:50 | AkasAkim
Pro rány boží, je to tak snadné přeci,
většina cest vede přímo k tvému srdci,
já ovšem pro obrovský splín,
mám jen chuť vylízat ti klín.

Smajlík

24. listopadu 2019 v 12:17 | AkasAkim
Po léta pláčem se zajíkáš,
v prázdnotě snů se topíš,
bludný kořen v duší máš,
ulity přání v dlani udusíš,
ozvěny dechu o mysl se ti tříští,
květy trpkosti v srdci sis zasadil,
s pocitem viny počítáš dny příští,
slzy vlastní jako vláhu jsi použil,
listnáče na podzim mlčky vždy opadají,
roky rychle ubíhají jako prsty lusknutím,
úsměvy milovaných kamsi se ztrácejí,
víš, že svíčku zhasneš pouhým fouknutím.

Ospalky

21. listopadu 2019 v 13:28 | AkasAkim
Rána bolestná
špagátem surovým ne snadno svážeš
když ani oprátku uplést si nedokážeš
slovíčka strastná
čmáráš si pod víčka
duši i srdce za sebou v igelitu vlečeš
lidství v tobě skomírá, i lásku zapřeš
dřív, než dohoří svíčka.

Miluji tě (jako světici i jako kurvu)

11. listopadu 2019 v 11:16 | AkasAkim
Noc vládne magií planoucí,
bolestnou silou uzdravující,
čest kurvy i světice tma uhlídá,
pevné sevření odvahu ti dodá,
náručí temnou nech se obejmout,
korunu trnitou pokus se sejmout,
sama dobře víš, že utopie hyzdí,
jizvy Světa uplakané oči nevidí,
sny též odvrácenou stranu mají,
slzičky jedna za druhou stékají
tam do hlubin tajuplných propastí
zatracených duší a drcených kostí,
v záři Slunce naději nikdy nehledej,
do noci hluboké své přání pošeptej.

Panika

8. listopadu 2019 v 11:35 | AkasAkim
Nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
ano, někdy je to těžké hodně,
z člověka se často stane svině,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
vím, láska k druhému se někdy špatně hledá,
ale jen z pouhé nenávisti opravdu žít se nedá,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
možná dlouho, či navždy zlé osoby budou vítězství slavit,
pohodář by se ale před takovým grázlem neměl jen plazit,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
uvědom si, že láska rozhodně není projevem méněcennosti,
je to přesně naopak, to nenávist topí se v bažině podřadnosti.

Šrámy v kost neproniknou

5. listopadu 2019 v 10:57 | AkasAkim
Její jméno
k srdci klíč,
nekonečnost depresí
v šálku kávy rozpustíš,
když si ji osladíš
jediným plachým úsměvem,
hlas, co tě volá
dnem i nocí,
omámen vstáváš i se probouzíš,
stačí nepatrné gesto
a je ti líp,
souřadnice ráje
ukryty jsou v jejím hlase,
může mlčet,
přesto křičí
a ty s ní.

Čas je nevratný,
nádech život, výdech smrt.

Zatoulaná duhobarva

2. listopadu 2019 v 11:37 | AkasAkim
Purpurový klíč
k ledovému květu
jako na potvoru
nepasuje, je to kýč.

Gorgona

30. října 2019 v 12:10 | AkasAkim
V očích blyští se ji třpytky nevinnosti,
potutelně usmívá se medovými ústy,
andílek i ďáblík, svátost versus hřích
transformované v jedné osobě
líbezně spanilé tak uhrančivě,
že i stovky tváří falešných femme fatale
v její přítomnosti rázem zblednou
a promění se v malou myšku šedou,
v jejím přepůvabném tělíčku
nenajdeš touhy jako v potůčku,
moře, ba ani ten největší oceán
takové množství vášně by nepojal,
není však jediný důvod hochu klepat se strachy,
pod svatozáří pečlivě uschované má své růžky.

Nemrtvý zvrhlík

25. října 2019 v 13:21 | AkasAkim
Ve stínu tančí
bosé, ženské nožky,
ladně dotýkají se zeminy,
která místy hyzdí
dokonalost zeleného koberce,
kapičky rosy plačtivě stékají po stoncích trávy,
za chvíli urnu ponesou zdrcení pozůstalí,
do vitríny smrti ji umístí,
tam na hřbitově hned vedle kostela,
já už pár let hniju si pod drnem,
na paloučku kdesi za městem,
na náhrobek nebylo, tak jsem tu inkognito,
ale ty nádherné, tančící ženské nožky,
mě nádherně vzrušují, i když jsem po smrti,
zvuky ticha nesou se nedalekým lesem.

Flash back

21. října 2019 v 11:49 | AkasAkim
Každé nové ráno,
to je cesta ke splněnému snu,
procitnutí vábí vůní mámivou,
Svět otevírá ti náruč laskavou,
svádí tě a pobízí k nádechu,
další dějství tvého příběhu,
divadlo života rozevírá oponu,

však záleží jen na tobě milý človíčku,
zda splníš si své sny alespoň trošičku,
no tak vstávej kámo.
 
 

Reklama