Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Paratymie (50 odstínů smrti)

Dnes v 13:34 | AkasAkim
Tak už mě líně vlečou hřbitovem,
funebráci vyšnoření s kloboukem,
plamen žití nelze navěky chránit,
nyní už by mě nemělo nic trápit,
mě je přesto nevýslovně úzko,
stýská se mi po tobě holčičko,
po tvých svůdných nožičkách,
líčkách a vnadných prsíčkách,
po hubičce i sladké kundičce,
já vůl ležím v černé rakvičce.

Lucidní chvění

Neděle v 12:45 | AkasAkim
Krásná i zkažená
slova jsou,
která vyslovit se bojíme,
ač derou se nám z úst
neochvějnou silou všeničícího orkánu,
slova krásná
občas spálí trávu v troud,
či v ledovou tříšť ji promění,
mocně pak ublíží člověku nevinnému,
a naopak,
slova zkažená,
někdy do krásy vykuklí se,
po vzoru motýla se rozletí
na pomoc srdci zmámenému bolestmi,
nic není pouze bíle a
černá černou není jen.

Český lev

Pátek v 12:39 | AkasAkim
Před továrnou na plech
ležel tam
na plech
dělník
Slunce na něj pražilo.

Prokleté šlépěje

9. října 2018 v 11:23 | AkasAkim
Podívej, slzy,
to asi zase dítě pláče,
podívej, slzy,
to asi zase žena pláče,
podívej, slzy,
to asi zase muž pláče,
ale na Světě už je tolik hořkosti a zla,
že už nás pár slz neobměkčí,
možná dojmeme se,
ale stejně pak
jdeme dál,
ničí slzy nás už nezastaví.

Zasněný puntičkář

8. října 2018 v 14:34 | AkasAkim
Má hlava
toť bleší cirkus
prosakující plovoučkou
prapodivného, tykajícího strojku
horlivě cedícího
mou
po hříchu a
ledabyle provařenou kooexistenci.

Fiakr

5. října 2018 v 14:45 | AkasAkim
Něhou zvoní podkovy
ořů plamenných,
co fiakr života a smrti
vlečou ulicemi,
neboj se jich,
sic strach nahánějí
na první pohled,
na ten však neděj,
i ten drožkář robustní,
jehož chladný výraz
zprvu zlostně mrazí,
není tak nelidský,
jak zdá se být, on
co zrůda zrodil se
v časech pradávných,
přesto jeho srdce
rozvážnějším je,
než to lidské,
povrchností a zlobou
provždy zkažené,
podívej, holčičko,
vláčné kapičky rosy
stéblo trávy oddaně
polibky laskají,
další voňavé jitro
s požehnáním
dopřáno nám bylo,
tak přijmi mé objetí,
očka svá plaše přivři,
prvním ranním políbením
rtíky tvé láskyplně pohýčkám
a ze spánku tak probudím,
alespoň pro ten dnešní den.

Klíčník a Peithó

30. září 2018 v 14:25 | AkasAkim
Miluji tě,
z lásky,
nebo jednoduše proto,
že tě mám rád.

Otrávené jitro

28. září 2018 v 13:41 | AkasAkim
Sen o pyscích stydkých
smyl jsem s ranní polucí,
do Světa zmatečného
lopotit se pospíchám,
posvátné lůno přírody
technikou jsme znásilnili,
večer nedočkavě opiji se
libou vůní klínu zbroceného,
sladkost spánku doprovodí ji,
pak vše jednou provždy usmrtí
čerstvá dávka ranního kuropění.

Levandule…

27. září 2018 v 13:15 | AkasAkim
Skrz sklo
hladový průstřel
přímo do očí
sype zlo
tuze voňavé
nádech zevnitř
ven a zpět
zmrzlý stesk
vztekle promočený
slepcův hles
hluchotou roztrhán
půdorys duše
tišinou rozkolísán
lež pravdou
sotva osolíš
pěst zaťatá
z nebe slova
pokoutně zvrací
láska krkem
bezostyšně cloumá
hrdlem proplouvá
bolavou rozkoš
trpce rozsévá
… nikdy neuvadne.

Nepozemšťan Větrník

26. září 2018 v 11:42 | AkasAkim
Za břicho se popadal,
zubil se
úsměvem hrdopýška,
pak s rozechvělou grácií
do klícky
vložil ji šém.

Poezie všedního i nevšedního dne

24. září 2018 v 11:51 | AkasAkim
Je tak snadné
zamilovat se každý den do jiné osoby,
bezhlavě,
dychtivě,
bláznivě,
vroucně,
hltavě,
šíleně,
hřát se půvabem jejího vonícího těla,
putovat její myslí,
žíznit po její přítomnosti,
hladovět její nepřítomností,
a pak,
na sklonku dne,
zavřením víček při usnutí,
ji bez milosti a bázně
zabít.

Šestinedělí

23. září 2018 v 19:05 | AkasAkim
S časem závod svádíš,
vítězstvím čestným je ti i
nepatrné množství štěstí,
úspěch dávkován pipetou,
duše splínem potažená
a před sebou život, co ti
bez milosti srdce vykostí.
Ale když už jsi tady, tak vítej.

Milencův Ragnarök

21. září 2018 v 18:41 | AkasAkim
Položím ti hlavu do klína,
a pak ať se hvězdy žhnoucí
klidně temnotou zalknou,
či hlubinou mořskou zadusí.

Louku stuhou nesvážeš

19. září 2018 v 20:21 | AkasAkim
Víru v Boha ve svém srdci ponechej,
nešiř ji více,
vůbec nikomu ji nenuť,
nech ji v sobě vyrůst jako strom,
či květinu,
ale nepokoušej se ji stejným způsobem přesadit,
pochop základní principy víry,
všemi smysly
vnímej a oslavuj její nezhmotnělou intimitu,
stejnou měrou však
ochraňuj její interpretační nesdělitelnost,
uvědom si,
že pravá víra skutečně připomíná luční kvítí,
narveš-li ji a daruješ komusi,
kdo do vázy jen ji vloží,
její krása brzy uvadne a ona zahyne.

Pramínek

18. září 2018 v 13:44 | AkasAkim
Kapička, docela maličká,
opuštěná, uplakaná,
v moři krve ztracená,
k srdci posmutnělému,
osudem zmítanému,
odjakživa a navždycky,
hledá si svoje cestičky,
na věky věků osamocená,
sama totiž nikdy nepozná,
odkud pramen lásky tryská.

Jeden z deseti nejhorších bolů Světa.

Letnička

17. září 2018 v 10:51 | AkasAkim
Včera jsem byl s kurvou
a že jdu s dobou, zaplatil jsem ji v Eurech,
včera jsem v byl s kurvou,
přetěžko šoustá se v tak úmorných vedrech,
včera jsem v byl s kurvou,
zády jsem si hnul, houser gagá mi na bedrech.

Pupkáč

16. září 2018 v 11:57 | AkasAkim
Nejlíp je mi,
když se přežeru,
k prasknutí,
a pak je mi blbě,
ale já si myslím,
že je mi dobře.

Z pohledu vážky

14. září 2018 v 11:15 | AkasAkim
Sen je zas pryč,
má vize lítá si,
kdesi kolem mě,
snad nevznese se
na truc příliš vysoko,
v očích naději mám,
střemhlav k zemi pádí,
její povrch protíná,
na samé dno se propadá.
Odrazí se?

Pohyb hrdla

13. září 2018 v 19:00 | AkasAkim
Lidská opodstatněnost
platí krutou daň ve jménu
prostoduchosti velhané pomíjivosti
utopené v slzách
krátkozraké předurčenosti
do chomoutu vehnané
stigmatizovanou definovatelností,
oči slepnou hlukem,
uši pro neuchopitelnost světla
vlastní zvukovody proráží,
ústa neustálým drmolením
prohnilých pravd rezaví,
provaz se nedočkavě zařezává.

Kotec

11. září 2018 v 14:57 | AkasAkim
Tak, ani to netrvalo moc dlouho a vše je zas tak, jak má být, alespoň relativně a prozatím. Hysterické blogerky, které kvůli několikadennímu zdejšímu výpadku málem přišly o svůj cyklus, se mohou opět uklidnit a dále psát své články o tom, že je trápí a zajímá. Co blázníte holčiny? To se nejste schopny zabavit jinak? Na Světě je přece toliko krásných věcí. Co takhle například v parných dnech, které nás letos hýčkaly do sytosti, zajít kamsi na mez, jen tak v šatičkách, či v rozpustilé sukénce, tam si lehnout někam do stínu, to aby si pokožka odpočinula od veškerého toho přívalu slunečného žáru a s plachou rumělkou ve tváři zajet pod látku, na místo, kde chybí lem kalhotek, které jste, jakože zapomněly doma a s grácií i gustem si to udělat, kačenku si krásně pohonit. Hele netvrďte mi, že to jako neděláte, to vám rozhodně neuvěřím. Na to vás moc dobře znám. Červenání vám nepomůže, stydět se můžete, jak chcete, ale ty vaše oči, ty žíznivé studánky váš totiž vždy prozradí. Vlhko v klínu odráží se v obrazcích vašich očních panenek, co tančí pod víčky svůj tajný balet. I lékaři vám to potvrdí, na ženskou hysterii je nejlepší masturbace. Tady se totiž jedná o ZODPOVĚDNOST k vlastnímu tělu, to touží po ukojení. Tak směle do toho, ženy, dívky, děvčátka a holčičky. Na Světě je nádherně a s prstíky v pipince vám bude ještě lépe. Akimek na vás myslí, představuje si vás a píše pro vás své básně. Smutné, veselé i hravé. Takový je přece život, smutný, veselý i hravý. Někdy jsme nahoře, jindy dole. Proč si stýskat pro úplné maličkosti, jakože něco nejde, nebo nefunguje…

Co, ty ještě nemáš orosené prstíky, no tak šup… tak dobře, tady je pro tebe něco z mých veršů. Přečti si je a máš-li chuť, napiš mi, potom.


Stesky z lásky
jitro neukonejší,
i když rosa kapičkami nešetří,
v srdcích zlomených,
poslouchej,
divně to praská,
jako když mokré dřevo
z rozpáleného krbu
domnělé kamínky potutelně hází
pánubohu ledabyle do oken,
rány Světa jizvami nespočítáš,
třeba že ti hvězdy usměvavé
rozpačitě radit budou,
smutek však může stínům uniknout
a za duhou mazácky se ukrýt,
veleben buď ten,
kdo paprsky naděje
do šíře lidského ducha nastřádal.

Klára líbá Muchu

6. září 2018 v 21:25 | AkasAkim
V útulném příšeří hospodského altánu,
dívka, co patrně pozbyla svou vagínu,
říhla mi do ucha a řekla mi věci vzácné,
prý už ji opravdu serou otázky nejapné,
proč se jí kurva všichni ptají každé jitro,
no tak, jak to s tebou teď vypadá Kláro,
copak je tak těžké pochopit holčicí nebe,
do prdele, té ženštině z té otázky již jebe,
popíjí pivínko, a přesto jí z toho mrdá,
když druhý den v práci písmena hledá,
miliony otázek lze vymysleti za vteřinu,
vy se jí pořád ptáte na stejnou píčovinu,
nedivte se proto opilci a vyhulenci vážení,
až plivne vám do ksichtu v pivním opojení,
serte na Babiše, Okamuru též na Zemana,
Klára z Oázy rozhodně není pitomá nána.

Věnováno Klárce a Lukášovi

Psyché

5. září 2018 v 13:43 | AkasAkim
Jednou z rána
nalezla dáma
ve svém mezinoží
smutné srdce
mužské srdce
hrálo si tam na akordeón
z hloubi duše zněl ten tón
vládlo čiré bezčasí.

Dolores

4. září 2018 v 19:38 | AkasAkim
Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Pokleslá (to bude dobrý)

4. září 2018 v 19:30 | AkasAkim
Rozespale piji kafíčko své ranní,
co báječně podporuje mé sraní,
pak prost veškerých ovací,
netečně seru si to za prací,
slepě věřím, já bláhový,
že dnešek bude růžový.

Esence letu

1. září 2018 v 13:27 | AkasAkim
Křehkost lásky i ananké smrti,
vše se tě dotýká tak blízce,
nauč se milovat dříve,
než krůčky tvé červánky ukonejší.

Zvonkohra

31. srpna 2018 v 16:54 | AkasAkim
Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

Rozmařilost lovce

28. srpna 2018 v 15:04 | AkasAkim
Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
není snadné ten správný korálek nalézti,
všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,
hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,
o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

Melancholie lovce

27. srpna 2018 v 15:10 | AkasAkim
Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.

Všechny parfémy Světa

25. srpna 2018 v 12:32 | AkasAkim
I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
v tom mi soud bohužel nedal na výběr,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Srpek utopen v polibcích

24. srpna 2018 v 19:35 | AkasAkim
Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky
nedokázal opět rozžehnout,
doteky neomalené,
co život měly rozdmýchat,
závan smrti pitoreskní
přinesly jen.

Rákoska není zbytečnost

22. srpna 2018 v 14:30 | AkasAkim
Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

Fuck Off TV

19. srpna 2018 v 12:58 | AkasAkim
Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
plazí se a škemrá
o svůj mrzký podíl
bezpáteřní had
drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody
moloch neochotně vydá
co mu od huby upadne
pach zkaženého sousta
mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit
vzít si, co mu náleží
co mu patří
na co má právo
jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat
a nejen sedět doma na prdeli
před zapnutou televizí
stěžovat si a pouze se litovat
život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ
nepodléhej stádu, žij
vytvoř si vlastní Svět.

Bolestivý obzor

19. srpna 2018 v 12:07 | AkasAkim
Raději prodám duši mou bolavou,
než abych přišel o náklonnost tvou,
nikdy v životě nepolámu ti zcela,
lehce poraněná, serafínská křídla,
nalomil jsem je hrubou neopatrností,
kaji se, má mysl překypuje sklíčeností,
muži zkrátka občas dříve konají,
a nespokojí se s pouhou nadějí,
čas kupředu uhání stále jako o závod,
vrátit ho nelze, i když bylo by to vhod,
avšak jednu velikou výhodu to bezesporu má,
minulost nad budoucností žádnou moc nemá,
křídla pochroumaná láskou a něhou zocelím,
jen prosím tečkou nepiš konec vším nadějím.

Kyvadlo z brokátu

17. srpna 2018 v 10:43 | AkasAkim
Své malinkaté tajemství mám
hůlkovým písmem vepsané ve snáři
pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září
bez mučení k hříchu se doznám,
chuť těla tvého hebce opojného
s radostí na jazýčku si hýčkám
srdce žár ohnivý s láskou ti dám
i s nádechem polibku hřejivého,
oddanost, kterou touhou vulkánu znásobím
horkost lávy, peklo mrazivě spalující
nesežehne milence spolu se milující
tok rozvodněné řeky dravou vášní umocním,
poté z něhou na pomoc přispěchám
času přece není nikdy dost
třeba budu i nezvaný host
dávkou olejíčku chrám tvůj polaskám,
v náruči mé měla by ses cítit blaze
možná jsem bláhový panáček i naiva hloupý
na slovo upřímné však nikdy nebudu skoupý
bičem zradu potrestám včas a draze.

Pro usnutí

13. srpna 2018 v 17:10 | AkasAkim
Další tajuplná bavlnka rozkoše
padá ladností uvolněných listů
po větru hebce ze stromů snášejících se k zemi,
tvé rty opět beze slov mluví,
pootevřená jsou tak svůdně,
až dech se tají,
zřekl jsem se ho,
dýcháš přerývaně, přesto mocně a významně,
vzdycháš, sténáš,
milostně naříkáš,
tvé dlaně i prsty tělo mé objaly
a nehty nedlouhé pronikly pokožkou
do mých starých,
nemohoucích kostí,
bolí to, přesto jsem opojen
poctivou dávkou neuhasitelné vášně,
blaženost nás naplňuje a prostupuje,
všechny ohně Světa
chladivým obvazem jsou,
srovnám-li je s mým nitrem,
to přeplněné něhou rozkvetlo v tento vzácný okamžik,
žhne po tobě,
proměnilo se
v dar věnovaný tvé touze i chtíči,
zakláníš hlavu,
oči,
drahokamy zorniček
pod víčky nedobytně jsou schovány,
co tětivu luku napínáš svůj chrám,
tělo pudem po hříchu rozohněné,
prsty u nohou nevědomky v pěsti zatínáš,
brány Edenu kopnutím rozevírám
a ty, holčičko
medově voňavá,
neváháš,
bez meškání do nich vstupuješ.

Úsvit

9. srpna 2018 v 11:44 | AkasAkim
Hle,
podívej,
v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,
když těla jejich nahá, touhou promámená,
v sobě propletená transcendentální vášnivostí,
v řece lásky a vzájemné odevzdanosti,
voňavě se topí,
pohřbí je spolu,
snad.

Medusa

3. srpna 2018 v 19:24 | AkasAkim
Tvá mysl točí se na kolotoči
poháněném čirou rozkoší,
ve svůdných šatičkách s laclem,
pod nimi obnažená docela,
přede mnou ležíš a paže
po vzoru Ježíše rozpažené máš,
oči tvé mnohobarevné právě
obrací se k nebeským modráskům,
přestože to, co právě konali jsme
do osidel po hříchu pekelných
spíše se hodí, jak praví mravokárci,
tělíčko ladné, Pane odpust mi,
snad před pár měsíci ještě dívčí,
dávno však už není nevinné,
zkoušce s bolesti podrobil jsem,
to s náklonosti k tobě Meduso spanilá,
ty jsi však bolest ve slastný nektar
s vášní v jednom mžiku proměnila,
připomínáš mi modlitební oltář
a také jim jsi, to musíš mi věřit,
každičkou část tebe, již polibkem
ochutnal jsem bez váhání, vím
jak chutnáš od hlavy k nohám,
díky tobě poznal jsem moudrost,
že bolest a slast sestry, dvojčata jsou
a tak dobře jim je, když spolu jsou,
ztěžka se ti mluví, slov ale třeba není,
nádechy a výdechy znamenají více,
než jen pokřivené a neslyšené věty,
což ztratí se v rejdu událostí všedních,
já žiji pro přítomnost a pro nic jiného,
srdce buší mi touhou, chtíčem plápolá,
jeho hříšnou podstatu s láskou daruji ti,
hvězdy ještě nesvítí, i Luna kdesi toulá se,
žena plachá přec divá, bičováním znavena,
v náruči mé již stárnoucí, ukojena, usíná.

Kožený nápřah

30. července 2018 v 16:25 | AkasAkim
Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
přímo tě svírám ve své náruči
tak pevně, jak to jen jde,
ani nehledím, zda dýchat můžeš,
činím tak do foroty pro chvíle,
až budeš zase pryč a já znovu
budu se cítit sám a opuštěný,
snad působím co ješita, ale
roztoužený muž přece musí
jevit určité známky sobeckosti,
jak může být za beránka, když
on je tady a ty někde tam,
v dáli, za horizontem, v nedohlednu,
vždyť dál už jen Slunce musí být,
či Venuše, ze které prý pocházíš,
anděli a ďáble v jednom těle,
jak můžeš být tak daleko, když
slyším tlukot srdce, v němž alespoň
nepatrně titěrné místečko
pro mou maličkost snad nalezneš,
skoro cítím tvou vůni a na rukách
ještě rozeznávám přítomnost
pokožky tvé a ani se neodvažuj
pomyslet na to, čím ústa má oplývají,
rty mé zvlažují zbytky té lávy, již
studánka tvá darem poskytla mi
toho dne a noci, kdy úplněk
slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,
to zas jednou Bůh raději se nedíval.

Luně

27. července 2018 v 17:04 | AkasAkim
Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
slyš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

23. července 2018 v 11:05 | AkasAkim
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
vzduchem nese se modlitba,
kdo mi na můj morytát odpoví,
ví kdosi, kde stala se chyba?

Hořkosladký štípanec

11. července 2018 v 19:52 | AkasAkim
Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

25. června 2018 v 12:18 | AkasAkim
Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
v očích tvých krásy Světa jas,
tvá rosička ze studánky voňavá
bude na den moje vodička živá,
tvůj dech stane se mým vzduchem,
úsměv propluje modravým nebem,
pospěš si, neotálej a neváhej,
než do hrobečku mě položej,
nemusím být tebou,
jen už chci být s tebou.


Můj ty oh
(Somnia)

Nemusím tě znát,
jen už chci s tebou být,
alespoň na krátký čas,
než budu v zemi hnít.
Zřím v očích tvých
krásy Světa jas,
už s tebou chci být zas a zas.
Tvá rosička
ze studánky voňavá
živá vodička,
cítím, jak mnou cloumá.
Tvůj dech
se stane mým,
tvůj úsměv
ve světle vidím.
Pospěš si,
neotálej a neváhej,
než do hrobu mě položej
a ty nevrzneš si.
Nemusím tě znát,
sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

Lolita

23. června 2018 v 12:28 | AkasAkim
Předtím, než usnu dnes večer
a oči své v temnotě utopím,
v záři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
tak magickým kouzlem, co zraky
mé ponoří do snů tajuplných,
magicky čarokrásných a vzácných,
v myšlenkách pohladím tu tvář,
i v červáncích plachostí obarvenou
ji bez meškání a vřele políbím,
ty v pelíšku svém, v ten samý čas,
snad zachvěješ se žárem blahodárným,
to když po paměti na svých bedrech
ucítíš hřejivou náruč paží mých,
pro tebe rozpažených má malá Lo,
hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

18. června 2018 v 12:03 | AkasAkim
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

15. června 2018 v 12:10 | AkasAkim
I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

Kalvárie včera, dnes i zítra

22. května 2018 v 17:49 | AkasAkim
Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.

Lakmusové zorničky

21. května 2018 v 18:18 | AkasAkim
Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Rosénka

18. května 2018 v 11:34 | AkasAkim
Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.

Za zvuků přírody

16. května 2018 v 11:26 | AkasAkim
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Na Světě je přece tak krásně

14. května 2018 v 18:49 | AkasAkim
Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.
 
 

Reklama
Reklama