Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Zotročen mrknutím oka

20. listopadu 2017 v 13:43 | AkasAkim
Tma pohltila nebesa i s červánky,
v kouzlu temnoty shořelo vše,
co dosud určovalo mé bytí,
s klínu jejího, chtíčem přeplněného,
před zraky Fénixe, zrodilo se náhle
mé nové já, k obrovské radosti
daleko zpupnější a svobodnější já,
než to předešlé, vzdorem překypující.

Žal z nonstopu

20. listopadu 2017 v 13:31 | AkasAkim
Z nálevny nocí vracím se po hříchu nadradej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
například tehdy, když maminku pohřbíváš,
v tu chvíli smích nezdobí tvou mužnou tvář,
to rázem lhostejná je ti dokonce polární zář,
s pokorou v srdci tiše pláčeš, bolest prožíváš,
jak hadrový panák tělo mám bezvládné,
krok nejistý, co děvčátko na jehlách cupitající,
krev svou rád prolil bych místo ženy umírající,
myšlenky steskem zmámené, bezradné,
pozdě však je, urnu ponesu již za malinkou chviličku
tak nevyčítejte mi prosím vás těch pár sklenic,
sousedi vědí, že v pití už dávno nejsem panic,
tváře si oholím smuteční žiletkou, pro mou maminku.

Padat vzhůru

20. listopadu 2017 v 12:57 | AkasAkim
Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
s ošatky plné večernic sype se s kůru,
náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,
kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,
plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,
blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,
temný opar zorniček tvých očních, vábivých
rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,
stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,
aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,
naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,
i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,
bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,
mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.

Věchet

10. listopadu 2017 v 12:07 | AkasAkim
Skrz objetí tvé, hýčkavě vřelé,
hloupými pravidly nespoutané,
snad bez pocitu viny a skepse,
propadnu se do hloubky ráje,
nehodlám už vůbec váhat,
v nejistotě a bludech tápat,
surový byl jsem již dlouho,
škrtilo mě to pevné pouto,
o kterém těžko se vypráví
a ještě hůře píše, On to ví,
na pokraji všech sil svých,
slabší, nežli zmoklý vích,
hledám a nalézám sám sebe,
polibky své daruji jenom tobě,
žití únavné někdy zdá se být,
muž pak na Měsíc touží výt,
jak vlk, či i ten šakal nebohý,
bolesti v srdci udolají i bohy,
hrubý jsem a chlastám jak duha,
ani teď čistým nebudu, co stuha
kterou do vlasů vpletl bych ti rád,
kurva neříkej, že jsem jen kamarád,
do vlásků vpletl bych ti ji ty má couro,
jenže ty místo copů máš barevné číro,
za co já si tě kurva při šukání zatahám?
Alespoň na prdel pořádně ti naplácám,
ty budeš ležet a já v tobě stát,
co jiného ti mám asi tak dát?
Jsem jen muž, co touhy své má,
ačkoliv se mi občas o něze zdá,
princem na bílém oři nejsem, to ani nápad,
jediné, co pravdou je, že mám tě moc rád,
NAVŽDY, to je má jediná cnost,
je ale kurva nějaká budoucnost?

VĚNOVÁNO VŠEM PUNKERKÁM, CO SI HONÍ PIPINY.

Hryz (boj beránka z vlkem)

1. listopadu 2017 v 12:52 | AkasAkim
Zříkám se veškerého rozumu
vida vás řítiti se bez váhání,
dobrovolně a z vlastní vůle
do tenat populistických slibodárců
a rádoby novodobých hrdinů,
samozvaných spasitelů, co jen
ve správnou chvíli stačili svůj kabátec
v mžiku převléknout a Světě div se,
to rázem s bolševika a estébáka
je úspěšný pan podnikatel, který
po vzoru milionáře, co ukradl Slunce
snaží se vás mé milované, nespokojené,
neustále litující se, vzájemně urážející se,
v myšlenkách chudé, přesto komercí
a všeobecným blahobytem přežrané,
bulvárek s radostí hltající stádečko,
manipulovat, ovlivňovat a zneužívat,
to z vlka fíglem a trikem stal se beránek,
tvářící se, líčka samou slzu, že
všichni mu neprávem ubližuji, když on
to s vámi mé zbožňované stádečko
myslí jen a jen dobře, ale pozor miláčkové,
vlk je stále vlkem, ač na beránka hraje si,
to on jen číhá na svou nepozornou kořist,
aby se do ní mohl hladově zakousnout.

Světlo, tma

27. října 2017 v 13:04 | AkasAkim
Žárem do mrtě vykořeněné duše
pálíš i to poslední stéblo,
kterého ses stejně vždy pohrdavě
odmítal chytit, nepři se,
kopeš, dávíš se něhou ze slevomatu,
pach hrůzy v nebesích zrozené,
láska na inzerát hoří líp, než kerosin,
ty však nikdy nevzlétneš,
přestože křídla pořídil sis v konzumu
s flaškou levné pálenky, s úšklebkem
lokáš vlastní beznaděj coby
vizi předem promarněné budoucnosti,
v kapkách v šitých do víček očních
vzteky vyrveš a roztříštíš skrz skleněný plást,
modlíš se ze zvyku, z principu, nebo jen
z trapného pocitu opodstatněného,
případně v opičce si pořízeného strachu,
smrdíš nejistotou a to se trestá životem,
jenž vyměnil jsi v zastavárně za smrt,
pohledem do očí, žensky rádoby nevinných
žehnáš, doufaje v alespoň v jediný
pravý důvod vlastního upotřebení,
každý lok vychutnáváš si jako poselství,
ty však pádem klesáš ještě dříve, než
rty stačíš omočit si ve vlastní šťávě,
propadáš se skrz pohrdavě a zpupně
tvářící se rozkoš, slízanou kdesi a komusi
z jeho tíhou života ustarané tváře,
roboticky usrkáváš sklenku za sklenkou,
pro kvalt kolotočem roztočený boj,
netroufáš si už ani na moment snít,
světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma.

Ve tvé náruči nestárnu, neumírám

17. října 2017 v 14:57 | AkasAkim
Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
v úsměvu tvém přímo před sebou,
zrcadla magická, do tvých očí,
co dary nebeské po Luně se svezou,
vnořena jsou a nikdy se nemračí,
přestože po odpočinku touží,
únavou zmožené čočky po hříchu
točící se jako kolotoč, krouží
měkce a hebkostí podobny mechu,
v tu chvíli já, zhýralec a nemrava
kvapně po objetí tvém hlasitě volám,
úkosem hledím doleva, doprava,
v náruči tvé voňavé útěchu hledám,
doufaje při své prostopášné drzosti,
že slova má, nezkušeně veršovaná
darují ti přehršle romantiky i radosti
přesto, že jsou občas tak neřestná.

Věnováno Elizabeth

Blonďatý andílek

9. října 2017 v 14:31 | AkasAkim
Slova hedvábná budu tiše vkládat
pečlivě do rytmu dechu tvého
milováním sladce ozvučeného
snad podaří se mi tě rázem vlákat
výčitky nemusíš trápit mysl svou
s úmysly čistými spěchám tě konejšit
rovnováhu duše a těla chci nastavit
věř mi, zabere to jen chvíli malou
v náruči své roztoužené schovám si tě
v písmenkách šesti skrýt se dá tvá radost
pro štědrost já však nikdy nešeptám dost
oči tvé ohnivé křičet budou slovo "ještě"
to slůvko, co vpité máš do zorniček očních
tak rád vidím tě tetelit se blahem a touhou
masáží tantrickou prožiješ rozkoš blaženou
jsi má večernice, co účastní se rejdů nočních.

A bude svatba (tedy byla svatba)

21. září 2017 v 11:26 | AkasAkim
Jednou, tenkrát, kdysi, dávno tomu je,
to vylezl jsem tehdy právě ze své sluje,
tu lísteček ze stromu padati jsem spatřil,
ač jsem pecivál, tenkrát jsem vám nelenil,
inu zvedl jsem ten spadnuvší vzkaz kouzelný,
po větru nesl se ten dopis snad shůry seslaný,
a na mou věru, že nelžu vám, bylo v něm čitelně napsáno,
že svatba bude, že už to tam mají zlatým písmem zapsáno,
no divte se mi, já vám zíral, zrovna jak ten výr,
že prý naší Lucinku bude si brát hejsek Bohumír,
aby to prý nebrali na lehkou váhu a pro velkou slávu,
rozhodnuto bylo, že darem dostanou prcka, no Olivu,
nečilte se na mě, to já jen, aby sranda byla velká,
všem vám je přece jasný, že myslím tím Oliverka,
co vám mám povídat, netrvalo to až tak dlouho,
událo se vše, co do toho lístečku bylo vepsáno,
osud karty míchá a taky díky Bohu, Oliver je zdravým čiperou,
ten rošťák mrňavej se rozhodl přijít na Svět ještě před svatbou,
všichni víme, že mělo to tak být, a je to tak správně,
popřejme těm třem, nechť mají se v životě jen krásně,
vyloučeno též není, znáte přírodu, tu nenechavou potvůrku,
však nemusí dlouho trvat a Olík může mít brášku, či sestřičku,
důležitým faktem, pravdou nehynoucí a věcí více, nežli jasnou
že tahle rodinka, prozatím tříčlenná, opájí se nesmírnou láskou,
a proto v ten velikánský a slavný den, kdy bere si jeden druhého,
popřejme jim lásku, zdraví, štěstí, pohodu a hlavně vůbec nic zlého.


Věnováno Lucii a Bohumírovi Holmanovým. Miluji vás, oba. Líbající



Opilecké blouznění

19. srpna 2017 v 13:20 | AkasAkim
Sháním ženu, či děvče na erotické hrátky.
Fofr, než má erekce uteče zadními vrátky.
……………………………………………………………………………….
Když člověk pracuje, čas kamarádí se s lenochodem,
když si člověk užívá, čas chová se spíše jako průjem.
……………………………………………………………………………….
Poslední zrnko svého života daruji ti vřele
a pak s tebou kvůli mrdu vlezu do postele.

Substance daru? Poslední zrnko!

18. srpna 2017 v 12:01 | AkasAkim
Daruj mi štědře esenci své ženskosti,
když toliko a bodře mi o ni vyprávíš,
dovol mi ochutnat lůna tvého plnosti
ručím ti vlastním krkem, že netratíš
hebkost svou rozprostři po polštáři
já v dlaně své ukryji ji hbitě a rád
prsty mé budou působit co otrokáři,
jenž klínu tvému nastolí pevný řád
na vytáčky vážně zřetel brát nebudu
s tím radím ti dobře, hnedle smiř se
nahotu tvou z lehkostí pírka dobudu
těla naše rázem v jedno propojí se.

Sen má život jepičí

7. srpna 2017 v 18:42 | AkasAkim
Pro něhu pilulky zloby polykáš,
k vlastnímu srdci klíč hledáš,
v temnotě tvář svou ukrýváš,
co masku pro okolí, procitáš,
však úsměvu půjčenému nevěříš,
pro doteky milostné tělo odložíš,
bohyni do náruče hlavu položíš,
myšlenky mravokárné zaplašíš,
rutinu života bohémsky zavrhneš,
volání zvonů vábivých podlehneš,
hlasy zvonů v mlze rázem ztratíš,
ze snu v realitu nerad se navrátíš.

Méné

7. srpna 2017 v 18:40 | AkasAkim
Jako bych hýčkal okvětní lístky,
tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,
fouknu na ně jen tak zlehýnka,
rosickou zavoní tvá studánka,
andělíčka jazýčkem ti poškádlím,
durdit se nebudeš, to se vsadím,
ňadérka, co v dekoltu skrýváš stěží,
dobývat směle budu, jak špičky věží,
hroty bradavek vztyčených tak hrdě,
polaskám zprvu jemně, poté i tvrdě,
mravokárci už se budou zlostí čertit,
až z očích našich rozkoš bude zářit,
milovat se budeme namísto modlení,
shůry sledovat budou to naše těšení,
ani náhodou nebudou se oni zlobiti,
vždyť láskou my budeme žití slaviti.

Antibible

21. července 2017 v 12:02 | AkasAkim
V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
jimiž božstva samozvaná
vládnou tak krutě despoticky,
že touha věřit je svázaná,
jako by to mělo být navždycky,
však není tomu tak milý človíčku,
to přec už dlouho moc dobře víš,
uchovej v sobě pohanství jiskřičku,
plameny poznání v lidech rozpálíš.

Kamenem na nebe nedohodíš

3. července 2017 v 10:50 | AkasAkim
Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus v duši tvé hřmí,
pro něhu bojíš se neznámého.

Táhni Amore

3. července 2017 v 10:44 | AkasAkim
Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
skrz clonu myšlenky,
touhou ostře zvonící,
chtíčem libě vonící.

Inkarnace zla

15. června 2017 v 12:50 | AkasAkim
Absence ticha
esence strachu
špetka pohrdání
pláče a chmur
dere se ze snů
křtánem mým
obohacuje zlo
nitrem zpupným
mazlivě hýčkané
vysílené řevem
a to mám za to
že našel jsem zlato
v útrobách něhy
tvé neurozeně
omračující krásy
kladívka tepu
dráždí mužství
touhou prosycené
srdce bije dechem
vášnivě zrychleném
spěchám vstříc
síle tužby nebázlivé
do Bible Svaté
omylem nezapsané
nahotou chráněn
v noci s tebou tančím.

Elvíra

14. června 2017 v 16:15 | AkasAkim
Oči tvé čarovné,
divoce hluboké
hříchem žhnou, sálají,
když do nich hledím,
tělo mé uvnitř tvého,
kůže kůži za svou pojala,
tanec vlka podmanivě
vábeného svou družkou,
bohyní, vlčicí, spasitelkou,
na znamení Luny, které
s obdivem a údivem
pokloní se tímto aktem,
hledajíc smysl života
v kráse třpytu jejího
pravdivě neklamného,
napiji se vláhy tvé,
přímo lokat hodlám ji,
to jen na okamžik
zraky naše odloučí se,
ty usedneš ladně,
přec dravě na obličej můj
a to Světe div se
bez jediné známky studu,
vždyť modlíme se tímto
k bohyni naší potemnělé,
úplňkem svůdně tančící.

Polední menu

7. června 2017 v 10:43 | AkasAkim
Zoufale hledáš způsob,
jak zatřít zápach smrti,
co kosou mává tak hlasitě,
až slzy, jenž derou se proudem
z očích tvých pomněnkových,
ukonejšit nelze,
tolik zla a bolesti,
tolik strádání a utrpení
a to vše jen jako předkrm,
hlavní chod bude následovat
hned po polévce s mastným okem,
naservírované na talíři
hlubokém tak, že dna nedohlédneš,
přesto o něj drhneš lžící,
hltavě, hladově, surově lapáš
po dechu, kterého se ti nedostává,
neblázni, vzduchu je přece dost,
byť páchne hnilobou a po pukavcích
rozklepnutých o tvou přemoudřelou hlavu,
současnost protýká ti mezi prsty,
ač je nemáš děravé, spíš nejistě bojácné,
prahnoucí po jistotě zítřka,
jitra se nedožiješ, proto bojíš se noci,
křivdíš ji tímto, Luna je nevinná,
ta ochrání tě, spolehlivě a navždy,
ale ty o tom nemáš ani ponětí,
při své hlouposti a naivitě hlásáš, že
věčnost je největší lží, samá faleš,
lituješ dní, co prohýřil si v marnosti,
SRABE,
jistotu zítřka ti na zlatém podnosu
nepřinese ani tvůj nejlepší přítel,
ačkoliv by pro tebe snad i dýchal,
sousto po soustu spaseš své dny,
jednou ti budou sečteny, dobrá,
holobrádku dnes tedy ještě ne,
ale neboj, i ty se co nevidět dočkáš.

Drtírna

22. května 2017 v 13:39 | AkasAkim
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš.

52 kapiček touhy

24. dubna 2017 v 14:48 | AkasAkim
Pro lásku boží
s osudem v ranečku
a čajem v soudečku
srdce mé hoří
i plane, co fakule
s červánků kovaná
polibkem slazená
všechny ty chvíle
kdy líbat tě smím
hryzancem probuzen
chlípností jen ošacen
snad sním, či bdím
já pletu si dny odžité
s těmi, co čekat mohu
stále přemítaje o Bohu
a o své cestě spletité
zdáš se mi, či jsi skutečná
smích dopřál mi hurónský
čaj se jménem "Tatranský"
má touha po tobě je věčná.

Průčelí drahokamu

23. dubna 2017 v 13:38 | AkasAkim
Hnán silou chtíče,
živen vášní společnou,
lokám kvapně nektar
z tvého klína rodící se,
hltám, saji toužebně
ten dar z nebes tekoucí,
tvé tělo, nahý démon,
co jak vábnička chová se,
v mžiku, bez mrknutí,
v záplavě slasti zrodí se
nové, hříšné sousoší
v kopulaci ukotvené,
to ty a já, modlitbou
milostnou zhášíme
plamen v nás rodící se,
na obdiv hvězdám, co
neplanou zajisté tak,
jako mi v souhvězdí, když
ve jménu neuhasitelné
slasti náhle rodíme se,
příroda požehná nám,
bez výčitek a ne na dluh,
podívej, den už spí,
noc převzala polibkem moc,
žehná našemu milování,
nevěsto, královno, múzo,
roztrhejme horoskopy, ty
nevěstí nikdy nic dobrého,
snad závistivě čertí se
nad naším počínáním,
naše království však
patří jen nám, milencům,
seraf křídlem láká,
my blížíme se rázem
k vrcholu jednolitému,
siamsky prožitému,
tehdy já jsem tebou
a ty jsi provždy mnou.

Hvězdná apokalypsa

5. dubna 2017 v 20:36 | AkasAkim
Pro příval slz hvězdy
neuvidí svou oslňující zář,
sledujíc trpce lidskou tvář,
na okamžik, či navždy
měnící se v tlamu hyení,
ve jménu chamtivosti podlé,
duše ubita, tělo vinou mdlé,
lidskost zaprodá, vymění,
to pro lesk pozlátka vábivého,
co hodnotu nemá pražádnou,
přec cokoliv za něj nabídnou,
v klidu okrade i druha chorého,
aby nasytil se opět k prasknutí,
ačkoliv bachor již má plný téměř,
váhou jeho hodnot život ty neměř,
nechceš-li zřít hvězdné neštěstí.

Slzy v barvách kanou

25. března 2017 v 14:28 | AkasAkim
Slova má rodí se z klína tvého,
hle, horkostí svou Slunce vábí,
když na nebeských lánech plá,
v žáru rudém topí ho plameně,
bez uzardění, přesto tak rudě,
že ruměnec studu závistí bledne,
neptaje se po významu vět i
veršů do básní ladně vetkaných
paprskem úsvitu, co uzme mi tě
hned, jak bez přivítání otevře
svá, spánkem unavená očka,
po hříchu roztoužená životem
bohémsky rozevlátém, ve větru
lapeném v pouta bezbolestná,
přesto tak svůdně pevná, až
láska v nich klíčí samovolně,
svobodně, dětinsky a bez okovů,
touha neptá se po hodinách,
ba ani o vteřinách nemá šajn,
já vězím v tobě bez ohledu na to,
zda smím tě mít dnes v červánkách
v rozpuku nahoty lačně vepsanou.

Neptej se osudu!

16. února 2017 v 12:36 | AkasAkim
Zastav se pane prosím,
nech v písmu vrásčitém,
jež v tváři tvé uvidím,
černým uhlem zapsaném,
přečíst si jen veršů pár,
přece nepřemůže tě lakota,
poskytni mi to, co dar,
dobře víš, že nejsem asketa,
srdce mám veskrze prázdné,
duše má zhýralostí vře,
o tom pochyby nejsou žádné,
v tom smyslu není pře,
vždyť paměť tvá bezednou jest,
kdo chlubit se tak může,
tak prozraď mi jen jedinou zvěst,
nikdo se toho nedomůže.

"Díky" ti pane za bolestnou zprávu,
co po tobě nevědomky vyprosil jsem,
tělo mé nyní vězí v černém hávu,
srdce mé ztrátou volá, žalostný vjem.

Ctnost hrubiána

15. února 2017 v 10:13 | AkasAkim
Tvoje potutelně smutné oči
do hávu rozkoše obléknu,
jen co den překulí se do noci,
s výsadou patřící jen pánu
svážu si tě chtivě, horlivě a hravě,
na oko brániti se budeš,
durdíš se, jako dělo by se tak právě
to ruce mé pevné přidusí tě,
srdce mé plesati bude vážně
ta významná slova miluji tě,
tvé tělíčko na pokraji vášně,
v plamenech rázem ocitne se,
krček tvůj i tvá rozžhavená šíje,
mysl tvá už touhou zaplaví se,
šťávičky, co nepozřela by Dyje
s klínu tvého povalí se zurčivě,
k orgasmu už nebude daleko,
práci odvedu s razancí, pečlivě
ty moje na věky milá subinko.

Nihilistický žabikuch

3. února 2017 v 13:21 | AkasAkim
Do noci teskně volá
po hvězdách blouzní
ostří zostra tupí se
v kaskádách plyne
odvahy drze nemaje
bojácně souží se
vlastní otupělostí
skrz mraky ceděnou
výsostně napěněnou
smetanově našlehanou
krvavě rudou ranou
brodí se s úlekem
soutokem své viny
pozřené s hltavou péčí
kapky krve elegantně
v ránách už netančí
bolest palčivou necítí
pro chlad ocelový, co
v pažích trne mu hojně
oddychuje pro kvalt
mašinu ženoucí kamsi
kdesi, kdosi a cosi
jitra zvětralá studem
a pokřivenou morálkou
v lidskosti zrozená
peřina červánčí jest
s kloubu vykloubena
výraz tváře ceny pozbyl
to tvé neukojitelně věčné
dnes, včera, zítra stejně
nemělo nikdy významu.

Zrnko v dlani neschováš (příliš dlouhý sen)

12. ledna 2017 v 11:09 | AkasAkim
V táhlém klání prosím vlastní stín
o malou špetku nevinného štěstí
zrozeného ústy, v bolesti zlíbané,
šepotem zkroucené, však nikdy
po hříchu a spěšně mlčící,
v ohnivé vodě dlouze máčené,
pot na kůži třpytící se,
v rytmu horkokrevně tančí,
pod visacím zámkem,
klíče do duše dávno ztracené,
po kapkách honosně valí se
vodou, ohněm, vzduchem,
v litém boji očima prohořím
chladem silvestrovského jitra,
den za dnem kutálí se v klubkách,
co osud vzteky na cáry rozcupoval,
o vítězství nestojím, v pokoře,
ohlušen klakou hrdých puritánů,
bez modliteb oči zavřu a spočinu.

Usměj se, lásečko

8. ledna 2017 v 10:39 | AkasAkim
Do kouta smutku a žalu
vlastním nitrem zahnán jsem,
ač líce má i ústa snad po životě lačná,
culí se, až dolíčky smíchu
tvoří se mi tak rudé, že
červánků zář by jim závidět mohla.

Myšlenková půlpinda 2

31. prosince 2016 v 12:43 | AkasAkim
Ach,
pro něžnost
světlem propadám se
do kotle zpěněného strachu
fermentovaného s poctivou dávkou rozkoše
do zlatým písmem zdobených lahviček a butelek,
co v kapačkách budou mi zpětně dávkovány coby placebo
mé uboze smrtelné, myšlenkově neurčující a pohrdavě bezvýznamné existence
ni sebezapření neodůvodní palčivé nutkání v oparu touhy
žití, po kterém lapám, dlaně co v pěsti už mění se
ve stínu bolestné žádosti působit co tvrdák,
jenž v odlesku ženských očí,
až z hlubin pekelných
zhmotní se,
ach.


KRÁSNÉHO A VESELÉHO SILVESTRA PŘEJE AKIM. :-)



Světlo naše (klisničce)

11. prosince 2016 v 10:31 | AkasAkim
Na paprscích Luny
k tobě kvapně se snáším,
když spatřím tvůj úsměv
a očka omamně zúžená
tou mohutnou a kouzelnou
silou omračující rozkoše,
dnes, včera i v budoucnu,
na věky věků bude tomu tak,
snad dopřeje nám čas
hříchů víc, než unést můžeme,
perly okamžiků vplétáme
hravě co korálky dětské
pod kůži nahoty naší a vášně,
co hoří plamenem tančivým
v pevnosti našeho objetí,
již nikdo nikdy nesvrhne,
byť vzal by ji ztečí útočnou,
toužebné myšlenky jednoho
druhému v mžiku náleží,
ta shoda kouzelná a mocná
ve víru se hravě promění,
ni políbení na rozloučenou
nepřerve tu niťku, která
na pohled první zdá se být
tou nejtenčí na celém Světě.

Byť zaslepené tvé oči uzřely to, co zprvu netušené mělo zůstat. Ach, požehnaná O!

Vinna nevinnosti

23. listopadu 2016 v 13:04 | AkasAkim
Už pouhá myšlenka na něhu
dokáže konejšivě zahřát
mrazem nemilosrdně zkřehlé
prsty, v hrozící pěst zatavené,
co na způsob hrozivého mementa
zaslepeně poskládané, jak puzzle
varují svého domnělého protivníka,
jenž lásku bezmyšlenkovitě hlásá
nedbaje tržných ran, ni kopanců
uštědřených ve jménu naivity,
kterou jen do svého erbu
láska, ta marnivě hravá a snivá
pábitelka má bravurně zakreslenou,
nabízejíc s hříšnou marnotratností
oba dva své dvojlomné protipóly
planoucí v zářivě ohnivém chladu
pomíjivosti své přirozené koexistence.

Zkrkavčení

8. listopadu 2016 v 19:49 | AkasAkim
Omámen blahobytem
na dno duše své mělké stěží jen dohlédnu,
uchlácholen dogmatem
vlastní povýšenosti život svůj rád zavrhnu,
uloven normasystémem
mysl svou na jarmarku se slevou nabídnu,
pohlcen automatizmem
hýčkané sebedestrukce hrdost já zamítnu,
nadopován patosem
namyšlenost lidskou coby ctnost navrhnu,
neposkvrněn étosem
vesmírného dění dechem svým pohrdnu.

Třpytivost horizontu

27. října 2016 v 12:29 | AkasAkim
Mezi prsty třpytí se mi
voňavý, měsíční svit,
co orosil tvou lasturku,
můj nástroj probouzí se,
když sním o tvé kráse,
již třpytivé hvězdy
toužebně ti závidí,
on, tyčí se vzhůru,
hledí vstříc těm hvězdám
a jasně dává najevo,
že tvé nahé, božské tělo
jest tím jediným pravým
rajským, sytě voňavým,
jiskřivým horizontem.

Vyvrhel

14. října 2016 v 11:20 | AkasAkim
Nebudeš-li sekat latinu,
nasekám ti na holou a
všechny zbytky něhy
z mé duše pro dnešek
smyje vymodlený déšť.

V procitnutí neusneš

17. září 2016 v 10:18 | AkasAkim
Má mysl je lhářem
city jen žhnou
pálí zlým smutkem
víc nenabídnou
srdce truchlí
bolest ho svírá
jen pár grešlí
co stojí má víra
Boha se ptát
nemíním
budu se lkát
neučiním
otázky řežou
co ocelové lanko
již neunesou
ani spadlé jablko
hniloba v duši
rozpíná se
zlatohlavé myši
protkají se
snad jen ten sen
jenž tetelí se vzduchem
procitne v ten den
kdy jas červánků kruhem
proletí
do nich tě položím
v objetí
skrze slzy zakřičím
kapky krve v krajících
stékat líně uvidím
po vadnoucích kyticích
v kruhu ladně vonící
kvetou
v chladu mlhy zářící
zemřou.

Kukadla v ráji

12. září 2016 v 12:59 | AkasAkim
Kukadla nevinná,
jak pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v jejím pokojíčku,
každý se hned ptá,
co za aroma a vůni to asi být může,
vždyť voní to víc, než nejhezčí růže,
ona se jen chechtá,
jsou jí pro smích všichni ti zbloudilí hosté,
co k ní na návštěvu přišli dneska již po sté,
kukadla nevinná
a ještě nevinnější úsměv zdobí její líčka,
to co pokojem voní je její orosená pička.

Nevrlá

7. září 2016 v 10:59 | AkasAkim
Sedám si na vratké štokrle,
smutně a taky velmi nevrle,
sleduji to velikánské vimrle,
jak hyzdí moje nebohé varle,
říkám si, život není za cukrle,
to mám za to, že jsem gigrle,
hořce čumím na své pimprle,
pokouším se předvést pukrle,
hroutím se z té labilní šamrle,
seru na to, dávám si štamprle.

Osvícenost nahoty

10. srpna 2016 v 14:00 | AkasAkim
Iluminován jasnozřivou halucinací
přikryji se hebce tvými vlasy
letem prudce k zemi padnu
omámen zhoubnou velkolepostí
tvého pro chtíč spoutaného a
nahotou zaranžovaného těla
prozřu, procitnu, excituji, když
s podstaty bestiálního osvícení
ve snu hrdě probdím svou smrt.

Nebreč pro to, že nebe pláče

4. srpna 2016 v 14:02 | AkasAkim
Když se kolem sebe rozhlédneš,
je stále proč snít, už jen
pro ten zlatý déšť, pohleď jak
v monolitech z nebes prší, když
žena v říze bělostně průsvitné
počastuje tě úsměvem vřelým,
až dech se ti zatají něhou a
ty tak hladově toužíš po objetí,
tak magická je ona chvilička,
věř, veškeré dění není nic delšího,
než jen jediný kraťoučký okamžik,
jedno nadechnutí, jedno objetí,
jedno políbení, jedno milování,
jedno hořce trpké rozloučení,
jedno nekonečné vydechnutí
následované dalším nádechem.

Královna noci

2. srpna 2016 v 11:36 | AkasAkim
V červených šatech
královna noci vrací se k ránu domů,
krev koluje ji v žilách,
touhou je zmítaná, po muži prahne,
kapičky vláhy orosily její nožky
v střevíce obuté, vysoké podpatky,
jen hory mohou působit tak majestátně,
když kráčí honosným krokem ulicí,
po schodech, odemyká byt, bude sama,
bude sama, neb na ní někdo čeká?
Byt je prázdný, zdá se, špatná zpráva,
je lehce unavena, však roztoužená,
vášeň spaluje její hebké tělo,
šaty už sotva svírají ten dar nebes,
to tělo, jenž zrodilo se k milování,
myšlenky hříšné derou se ven,
svlékat se počíná, chce se osvobodit,
ňadra obrovská z tenat se dostávají,
pohled pro bohy, honosné pahorky
dmou se do výšin, za obzory vidí,
jak očí její, když topí se v rozkoši,
bohyně se svléká, hladí se, dotýká se,
ve svých prstech svírá vřelost
svých bradavek, jsou ztopořené,
horkostí je omámena, usedá na židli,
šatičky sklouzávají k zemi, nakonec
se zadrhnou v oblasti svůdných kolen,
bohyně je téměř nahá, žhne touhou
ústa lačně lapají po mužském dotyku,
po polibku, po mužském ráji,
povzdechne si, nechce být sama,
náhle,
šramot, klíč v zámku, někdo přichází,
milenec její zjeví se ve dveřích, zří ji,
spěchá k ní, políbí ji, obejme, sevře jí,
milování je na spadnutí a nyní už
červené šaty padají v tanci k zemi.

Zrůda pozpátku jdoucí

27. července 2016 v 12:01 | AkasAkim
Květina zlá, rozmrzelá,
zahořklá, zatrpklá, páchnoucí
vyklíčí v těle s chutí zabíjet,
ničit, plenit, devastovat a huntovat,
zlé úmysly má tato rostlina,
jež plevelem jest zákeřným,
ne kytičkou ladnou a voňavou,
nýbrž pýrem, či bodláčím, co
trny má tak ostře pichlavé,
až strachy tuhne v žilách krev,
to potom zle je převelice,
když začneš se ji k smrti bát,
to ona má tuze ráda, onen strach,
ten je její potravou sílu ji dávající
a se smrtí, s tou ona si tyká,
ty dvě sestřičkami jsou ze kterými
radno není pouštět se do křížku,
čemuž sotva a těžko brániti se dá,
poté co k souboji tě samy vyzvou.

Proklatý ananas

19. července 2016 v 14:49 | AkasAkim
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
co kyne vstříc zvlhlému úsměvu
neutuchající touhy tvého láskou a
po milování prahnoucího klínu,
jehož aroma trumfne tak hravě
všechny květiny a rostliny Světa.
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
jenž blahosklonně hřát se může
pohledem na majestátnost a
půvab symbolizujících nožiček,
v širé dáli nemůže být pohledu
důstojnějšího i vznešenějšího,
prstíky rozkošně kroužkem zdobené,
nehtíky růžově lakované, jsi pink.
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
který pokradmu vzal si pohled
na tvá božsky pevná ňadra,
na ty kopečky hříšné i pevné,
po laskání a dráždění volající,
hle, jak dmou se líbezností a pýchou,
když zkrášlené jsou třešničkami,
po čertech zduřelými bradavkami.


Věnováno nymfě s vůní ananasu.

Po ránu

11. července 2016 v 11:55 | AkasAkim
Jsi kráska s vlasy barvy havraní,
co nedá mi spát, jen podívám se na tě
a rázem rázně zavrhuji svítání,
tvá tušená nahota svádí mě chtě nechtě,
dovol mi víc a bud mou múzou,
buď mou voňavou esencí a mým svůdným snem,
čas budoucí už nepáchne hrůzou,
myšlenka na tvé tělo provede mě celičkým dnem.

Prozření Anubisovo

29. června 2016 v 12:14 | AkasAkim
Lásky jsou impéria,
hroutící se a rozpadající se v prach,
navzdory pevnosti a mohutnosti
sloupů, které je vší silou
podepírají tak dlouho, dokud
nejsou pohlceny vlastní pomíjivostí,
není pochyb v tom směru,
že každý sloup vydrží pohromadě
odlišný časový úsek,
hodinu, den, měsíc, rok, desetiletí,
můj ty smutku bláhově nešťastný,
človíčku životem se prodírající,
radím ti správně a v dobré víře,
doufej, aby sloupy podpírající
impéria tobě vyhražená a určená,
vydržely co možná nejdéle,
možná déle, než ty sám, človíčku
v prach se ve stáří obrátíš, neb
víkem dřevěným tě přikryjí.

Magický hlas

20. června 2016 v 10:00 | AkasAkim
V šepotu konsonantní harfy
dolétl k mým sluchům libý hlas,
snad zpráva z kruhů nejvyšších
padlo mi na mysli, jen co
zvukomalebnost těch tónů
prohnala se mými sluchovody
a mě už pomalu docházelo, že
neklamou mě mé receptory,
nejedná se o akoasmu, ni
jinou auditivní halucinaci,
přiznat musel jsem si, hle
toť hlas boží, ač lahodně
z rozkošných ženských rtíků
promlouvá, doprovázen stoickým
dechem, jež líbezná, spanilá a
překrásná žena využívá ke svému
žití, žena, pro jejíž krásu nemůže
být žádné, ani to nejkvalitnější
zrcadlo dost dobré, není pochyb
o její sličnosti, vznešenosti a
bezbřehé eleganci, která z jistou
a přirozenou samozřejmostí
vyluzuje její medově, sametově a
po sladkostech lákající hrdélko,
mě hned chtělo se do breku,
to dojetím, aby bylo jasno,
to odpřisáhnu bez váhání,
ten hlas vnikal a lebedil si
v každém koutku mého těla,
prostupoval mnou, hladil mě,
laskal a v podstatě mě i sváděl,
odolat se mu nedalo,
bránit se mu ani nechtělo,
byl tak opojný, co droga působil,
mě zdálo se, že umřít snad už mohu,
nic lepšího již neuslyším, co budu žít,
však umřít se mi nikterak nechce,
teď, když ke mně mluví anděl.

Nechť je tato báseň věnována Lence, která mi udělala obrovskou radost v tom, že naprosto famózním způsobem namluvila některá má díla a já doufám, že v tom bude pokračovat. Je naprostá úchvatná, její hlas povyšuje mé bezcenné pisálkovství na skvělou úroveň, patří ji veliké díky.

Lvice

12. června 2016 v 17:48 | AkasAkim
Podívala se jí do oči
a v nich viděla sama sebe,
své nové já,
stejné hříšné, ne
hříšnější, než předtím,
přivoněla si k ní a
ukotvila se v ní,
láva, magma, žhavá bouře,
miláčku,
objala ji, dlouze, toužila,
toužila po ní,
cítila, věděla, že
city jsou vzájemné,
potřebují se,
chtějí se,
jedna přimkne ke druhé,
drž mě, prosím,
ruce se proplétají,
jsou vzrušené,
obě,
jedna pro druhou,
milují se,
vlhnou,
exploze,
začátek i konec Světa,
v jednom okamžiku,
líbají se,
lokají se,
pijí se,
pro lásku, pro chtíč,
něco je spojuje,
všechno,
všechno je spojuje,
lvice našla lvici,
Svět se hroutí, ale ony,
ony dvě přežijí.

(Ne)rozbitná Porcelánka

11. června 2016 v 15:42 | AkasAkim
Byla spratkem, co kolem sebe kope,
snad chránila se před něhou
po níž v koutku svého srdce toužila,
možná chtěla být za drsňačku,
tak zadupala neviňátko v sobě,
s chlípností v myšlenkách a
s ostrým slovem na rtech
brouzdala Světem,
ač sloužila pánovi, působila přísně,
štěknou sama sebe nazývala,
přesto,
dobré rady rozdávala,
zdála se být volná, svobodná
v rozkoši a touze topila se přímo,
když důtky trestaly jí za neposlušnost,
kundička její tetelila se blahem,
přesto byla ničím svázaná,
nesvobodná, zamknuta na 7 západu,
v temné komoře, do které nevědomky
sama se zamkla, tak neuváženě,
pak jednou řekla si dost, chci být jiná,
to když srdce z lásky ji krvácelo,
a jak si usmyslela, tak udělala,
ačkoliv před tím hltala Svět doušky plnými,
dnes loká všechnu tu krásu
viděnou, slyšenou, cítěnou,
o mnoho více a ještě s větší otevřeností,
je volná, svobodná a tuze krásná,
přátelé má kolem sebe a dokonce
anděla nalezla v klínu své Evičky,
prý kámošky jsou, kdo jim to věří,
když lížou si jeskyňky, až
šťávička tryská na všechny strany,
já fandím jim moc a plné dávky rozkoše
okořeněné chlípnou perverzí jim přeji.

Tato báseň, nechť je dedikována dámě, která uzřela anděla, anděla s vlhkým klínem a která, ač stále voní neukojitelným a po perverzi lepkavým chtíčem, našla ve svém srdci tolik nových citů a nové lásky. Všichni víte, o koho jde.

Fortuna má zvlhlý klín

7. června 2016 v 14:56 | AkasAkim
V šálivých ozvěnách
jeho rty mlčky slzí krev
na nebesích ji můžeš zřít
protéká skrz síto dějin
v nepravidelných stínech
s jahodovou příchutí a bez
bublinek vonících po pylu
v bezinkovém oparu
temně zurčí vodopádem
střechou děravého varieté
smutných snů, fortuna
ta kurva líná, dál točí osudím
s úšklebkem zkušené rajdy
její ruce zraňují, ačkoliv hladí
ho po skráních konejšivě
přesto pálí, více než jazyky
v plamenech ukované
nikdo už totiž nikdy neobejme
to pláčem ustarané dítě noci.

Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit

27. května 2016 v 19:42 | AkasAkim
 
 

Reklama