Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Melancholie lovce

27. srpna 2018 v 15:10 | AkasAkim
Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.

Všechny parfémy Světa

25. srpna 2018 v 12:32 | AkasAkim
I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
v tom mi soud bohužel nedal na výběr,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Srpek utopen v polibcích

24. srpna 2018 v 19:35 | AkasAkim
Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky
nedokázal opět rozžehnout,
doteky neomalené,
co život měly rozdmýchat,
závan smrti pitoreskní
přinesly jen.

Rákoska není zbytečnost

22. srpna 2018 v 14:30 | AkasAkim
Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

Fuck Off TV

19. srpna 2018 v 12:58 | AkasAkim
Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
plazí se a škemrá
o svůj mrzký podíl
bezpáteřní had
drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody
moloch neochotně vydá
co mu od huby upadne
pach zkaženého sousta
mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit
vzít si, co mu náleží
co mu patří
na co má právo
jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat
a nejen sedět doma na prdeli
před zapnutou televizí
stěžovat si a pouze se litovat
život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ
nepodléhej stádu, žij
vytvoř si vlastní Svět.

Bolestivý obzor

19. srpna 2018 v 12:07 | AkasAkim
Raději prodám duši mou bolavou,
než abych přišel o náklonnost tvou,
nikdy v životě nepolámu ti zcela,
lehce poraněná, serafínská křídla,
nalomil jsem je hrubou neopatrností,
kaji se, má mysl překypuje sklíčeností,
muži zkrátka občas dříve konají,
a nespokojí se s pouhou nadějí,
čas kupředu uhání stále jako o závod,
vrátit ho nelze, i když bylo by to vhod,
avšak jednu velikou výhodu to bezesporu má,
minulost nad budoucností žádnou moc nemá,
křídla pochroumaná láskou a něhou zocelím,
jen prosím tečkou nepiš konec vším nadějím.

Kyvadlo z brokátu

17. srpna 2018 v 10:43 | AkasAkim
Své malinkaté tajemství mám
hůlkovým písmem vepsané ve snáři
pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září
bez mučení k hříchu se doznám,
chuť těla tvého hebce opojného
s radostí na jazýčku si hýčkám
srdce žár ohnivý s láskou ti dám
i s nádechem polibku hřejivého,
oddanost, kterou touhou vulkánu znásobím
horkost lávy, peklo mrazivě spalující
nesežehne milence spolu se milující
tok rozvodněné řeky dravou vášní umocním,
poté z něhou na pomoc přispěchám
času přece není nikdy dost
třeba budu i nezvaný host
dávkou olejíčku chrám tvůj polaskám,
v náruči mé měla by ses cítit blaze
možná jsem bláhový panáček i naiva hloupý
na slovo upřímné však nikdy nebudu skoupý
bičem zradu potrestám včas a draze.

Pro usnutí

13. srpna 2018 v 17:10 | AkasAkim
Další tajuplná bavlnka rozkoše
padá ladností uvolněných listů
po větru hebce ze stromů snášejících se k zemi,
tvé rty opět beze slov mluví,
pootevřená jsou tak svůdně,
až dech se tají,
zřekl jsem se ho,
dýcháš přerývaně, přesto mocně a významně,
vzdycháš, sténáš,
milostně naříkáš,
tvé dlaně i prsty tělo mé objaly
a nehty nedlouhé pronikly pokožkou
do mých starých,
nemohoucích kostí,
bolí to, přesto jsem opojen
poctivou dávkou neuhasitelné vášně,
blaženost nás naplňuje a prostupuje,
všechny ohně Světa
chladivým obvazem jsou,
srovnám-li je s mým nitrem,
to přeplněné něhou rozkvetlo v tento vzácný okamžik,
žhne po tobě,
proměnilo se
v dar věnovaný tvé touze i chtíči,
zakláníš hlavu,
oči,
drahokamy zorniček
pod víčky nedobytně jsou schovány,
co tětivu luku napínáš svůj chrám,
tělo pudem po hříchu rozohněné,
prsty u nohou nevědomky v pěsti zatínáš,
brány Edenu kopnutím rozevírám
a ty, holčičko
medově voňavá,
neváháš,
bez meškání do nich vstupuješ.

Úsvit

9. srpna 2018 v 11:44 | AkasAkim
Hle,
podívej,
v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,
když těla jejich nahá, touhou promámená,
v sobě propletená transcendentální vášnivostí,
v řece lásky a vzájemné odevzdanosti,
voňavě se topí,
pohřbí je spolu,
snad.

Medusa

3. srpna 2018 v 19:24 | AkasAkim
Tvá mysl točí se na kolotoči
poháněném čirou rozkoší,
ve svůdných šatičkách s laclem,
pod nimi obnažená docela,
přede mnou ležíš a paže
po vzoru Ježíše rozpažené máš,
oči tvé mnohobarevné právě
obrací se k nebeským modráskům,
přestože to, co právě konali jsme
do osidel po hříchu pekelných
spíše se hodí, jak praví mravokárci,
tělíčko ladné, Pane odpust mi,
snad před pár měsíci ještě dívčí,
dávno však už není nevinné,
zkoušce s bolesti podrobil jsem,
to s náklonosti k tobě Meduso spanilá,
ty jsi však bolest ve slastný nektar
s vášní v jednom mžiku proměnila,
připomínáš mi modlitební oltář
a také jim jsi, to musíš mi věřit,
každičkou část tebe, již polibkem
ochutnal jsem bez váhání, vím
jak chutnáš od hlavy k nohám,
díky tobě poznal jsem moudrost,
že bolest a slast sestry, dvojčata jsou
a tak dobře jim je, když spolu jsou,
ztěžka se ti mluví, slov ale třeba není,
nádechy a výdechy znamenají více,
než jen pokřivené a neslyšené věty,
což ztratí se v rejdu událostí všedních,
já žiji pro přítomnost a pro nic jiného,
srdce buší mi touhou, chtíčem plápolá,
jeho hříšnou podstatu s láskou daruji ti,
hvězdy ještě nesvítí, i Luna kdesi toulá se,
žena plachá přec divá, bičováním znavena,
v náruči mé již stárnoucí, ukojena, usíná.

Kožený nápřah

30. července 2018 v 16:25 | AkasAkim
Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
přímo tě svírám ve své náruči
tak pevně, jak to jen jde,
ani nehledím, zda dýchat můžeš,
činím tak do foroty pro chvíle,
až budeš zase pryč a já znovu
budu se cítit sám a opuštěný,
snad působím co ješita, ale
roztoužený muž přece musí
jevit určité známky sobeckosti,
jak může být za beránka, když
on je tady a ty někde tam,
v dáli, za horizontem, v nedohlednu,
vždyť dál už jen Slunce musí být,
či Venuše, ze které prý pocházíš,
anděli a ďáble v jednom těle,
jak můžeš být tak daleko, když
slyším tlukot srdce, v němž alespoň
nepatrně titěrné místečko
pro mou maličkost snad nalezneš,
skoro cítím tvou vůni a na rukách
ještě rozeznávám přítomnost
pokožky tvé a ani se neodvažuj
pomyslet na to, čím ústa má oplývají,
rty mé zvlažují zbytky té lávy, již
studánka tvá darem poskytla mi
toho dne a noci, kdy úplněk
slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,
to zas jednou Bůh raději se nedíval.

Luně

27. července 2018 v 17:04 | AkasAkim
Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
slyš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

23. července 2018 v 11:05 | AkasAkim
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
vzduchem nese se modlitba,
kdo mi na můj morytát odpoví,
ví kdosi, kde stala se chyba?

Hořkosladký štípanec

11. července 2018 v 19:52 | AkasAkim
Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
to protože jsi odjela do dáli
a už teď mi sakra chybíš víc,
než má vlastní ruka, ta zdravá,
do pahýlu ladně nezakroucená,
tolik krás do pár hodin vtěsnaných,
jako v Pokoji Římě, boží to příběh,
spousta emocí, čarovně silných,
čas, padouch, utíkal tak zběsile a rychle,
přitom v práci a ve škole se tak vleče,
radovat bych se měl a také tak činím,
avšak stejně tak zalykám se strachem,
tou krutou a nestoudnou obavou,
že nespatřím tě více, pak žalem zemřu,
načež ty, dle slibu do písmen vepsaného,
na hrob můj přijdeš se mi vymočit,
bys vzdala holt životu i jeho sestře smrti,
jsou zkrátka dny, kdy je všechno Sluncem zalité,
ale už zítřek může být dnem, kdy se nedaří.
Štípni mě, nebo mě kousni do stehna,
ještě teď tam mám od tebe modřinu.

Máry, nebo pelech neřesti? + Můj ty oh

25. června 2018 v 12:18 | AkasAkim
Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
v očích tvých krásy Světa jas,
tvá rosička ze studánky voňavá
bude na den moje vodička živá,
tvůj dech stane se mým vzduchem,
úsměv propluje modravým nebem,
pospěš si, neotálej a neváhej,
než do hrobečku mě položej,
nemusím být tebou,
jen už chci být s tebou.


Můj ty oh
(Somnia)

Nemusím tě znát,
jen už chci s tebou být,
alespoň na krátký čas,
než budu v zemi hnít.
Zřím v očích tvých
krásy Světa jas,
už s tebou chci být zas a zas.
Tvá rosička
ze studánky voňavá
živá vodička,
cítím, jak mnou cloumá.
Tvůj dech
se stane mým,
tvůj úsměv
ve světle vidím.
Pospěš si,
neotálej a neváhej,
než do hrobu mě položej
a ty nevrzneš si.
Nemusím tě znát,
sakra já šukám tak rád!

Dílo vzniklo z bujaré komunikace Akima a Somnii. Jak to vidí Akim a jak si Somnia myslí, že to Akim vidí.

Lolita

23. června 2018 v 12:28 | AkasAkim
Předtím, než usnu dnes večer
a oči své v temnotě utopím,
v záři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
tak magickým kouzlem, co zraky
mé ponoří do snů tajuplných,
magicky čarokrásných a vzácných,
v myšlenkách pohladím tu tvář,
i v červáncích plachostí obarvenou
ji bez meškání a vřele políbím,
ty v pelíšku svém, v ten samý čas,
snad zachvěješ se žárem blahodárným,
to když po paměti na svých bedrech
ucítíš hřejivou náruč paží mých,
pro tebe rozpažených má malá Lo,
hříchu můj tak vroucně milovaný.

Věnováno Vladimíru Nabokovovi a Lolitě

Nanebevzetí volnomyšlenkářské šlapky

18. června 2018 v 12:03 | AkasAkim
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají nazdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Studánka, ze které chci v budoucnu pít

15. června 2018 v 12:10 | AkasAkim
I v korunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já v tobě anděla přesto mám, víš,
tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,
přesto kus srdce svého chci ti darovat,
občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,
před hnusem žití zapomněli tě varovat,
ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,
mě však s tebou neskonale blaze je,
tu černobílý obraz vybarví se krásou,
když tělo tvé nahé změní se v peřeje,
co balvany těžkostí v oblázky promění,
i já celoživotní nemotora mohu se smát,
chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,
ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

Kalvárie včera, dnes i zítra

22. května 2018 v 17:49 | AkasAkim
Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.

Lakmusové zorničky

21. května 2018 v 18:18 | AkasAkim
Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Rosénka

18. května 2018 v 11:34 | AkasAkim
Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.

Za zvuků přírody

16. května 2018 v 11:26 | AkasAkim
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Na Světě je přece tak krásně

14. května 2018 v 18:49 | AkasAkim
Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

Křídla z druhé ruky

12. května 2018 v 12:22 | AkasAkim
Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

Pomodli se a všechno bude fajn

11. května 2018 v 17:32 | AkasAkim
Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
neštěstím je, že
lidé si to neuvědomují a
pod tíhou primitivních dogmat
mění Svět v černobílou, zlou vizi,
smrdutě a vroucně žhnoucí kotel
plný svárů, podlosti a nenávisti.

Luční kvítí

9. května 2018 v 11:29 | AkasAkim
Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,
jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

Sperma na koktejlových šatech

8. května 2018 v 12:33 | AkasAkim
Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
svlečenou si tě na něj položím,
snad durdit nebudeš se tak moc,
až pak budu v tobě a s tebou,
vlastně oba dva nás pohostíš,
doktora Jekylla i pana Hydea,
kdo potěší tě dřív, netuším,
možná bude ti to putna,
máš přece ráda překvápka,
jen se usměješ, dáš oči v sloup,
pevně doufám, že blahem,
asi si maluji život na růžovo,
když do tvých očí kreslím si
bláhově svou vysněnou budoucnost.
Mohu tě pozvat do honosné restaurace
na buřta s cibulí v octovém nálevu?

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

7. května 2018 v 16:55 | AkasAkim
Z květin věnec se vije,
na Měsíc vlk hlasitě vyje,
do dna pivo s chutí se pije,
převesele s chlastem se žije,
největší slastí Světa je onanie.

Král černé hvězdy

2. května 2018 v 17:41 | AkasAkim
Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
blaženost duchaplné revolty,
skládačka dějů a slov barevných,
do zvuků a tónů máš je vepsané,
tajným písmem zručně protkané,
v písních procitáš z časů minulých,
nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu

Mízu v duši nenačechráš

28. dubna 2018 v 12:28 | AkasAkim
Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se v tanci komíhá,
v náruči hlídá si ostrost jehliček,
co nebodají nikoho u srdce,
zloba z ní nesrší, je totiž dámou,
co v kořenech nese tíhu Světa
a její šarm uzdraví všechnu bolest
mnohdy až zbytečně trpkého bytí,
človíček radostný v nohách jejích
kochá se malebnou krásou přírody,
pocit má, jako by veškerý ten půvab
ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,
pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,
úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,
pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,
líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,
jediného kazu, ni chybičky viditelné
není si vědom, jedinec v lůně přírody,
na protilehlé straně, jen kousíček od něho,
na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,
na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,
poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

Diskuse pod článkem

24. dubna 2018 v 12:02 | AkasAkim
Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
už ti znovu něco nevoní,
můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,
že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,
už ti zas není něco recht,
chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě
k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,
už ti opětovně berou iluze,
tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě
blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,
už se ti opět tají dech z toho,
jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,
politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,
už je ti konečně zcela jasné,
že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže
Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,
už ti snad došlo, že to není tak,
jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,
ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.
Uděláš s tím něco?

Propletenec

23. dubna 2018 v 17:25 | AkasAkim
Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
je svitu měsíčnímu,
to pro jeho neutuchající,
chlácholivě omračující
glanc, jas a třpyt
zračící se v osudovém
tanci očních panenek tvých
plameně rudých,
ohnivě stáčejících se hrdě
k temné a uhrančivé
vznešenosti superúplňku.
Sním, či bdím?

Sfoukni prach z perutí

19. dubna 2018 v 13:15 | AkasAkim
Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům z herbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
ty a já
ruce a prsty propleteny v jeden stvol
úsměvy zdobí nás, polibky sbližují
na Světě širém souzníme Slunci na dohled
ty a já
čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme
hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty
konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí
hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí
ty a já
slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik
vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily
jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční
majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné
si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme
ty a já
v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný
dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost
v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů
a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme
ty a já
ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,
s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli
naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si
ty a já
unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat
hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme
ty a já
stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme
ty a já.

Půlden

11. dubna 2018 v 11:37 | AkasAkim
Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
i vytí vlčí, věř tedy, slyš,
hlas můj právě mluví k tobě,
jitro, toť přece ozvěna noci
do dne pečlivě uschována,
echo temnoty ve světlo ukryté
Sluncem, pastýřem dneška
jen na čas uloupené, cink
kapka rosy padá z výšky,
stvol trávy polaská ji a pak
na zem spustí bez meškání
ten ryzí dar, dědictví Luny,
oltáře mého, k němuž rád
modlím se s úctou a pokorou,
nechť hlas můj v podobě vytí
pozlobí slechy tvé, světice
s rumělkou na tváři, vidíš, to
červánky ti je tam vytetovaly.

Mužský menzes

10. dubna 2018 v 10:51 | AkasAkim
Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
budu se trapně opakovat,
bych mohl naučit se opět
padat jen vzhůru a
s flaškou v ruce
v klidu se vysrat na
zběsilý tikot vlastních
biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné
z kostelní věže náhle
Anael seskočil,
vzdor tomu, k nebi
zrak svůj obrací.

Zastavárna sebelásky

9. dubna 2018 v 11:36 | AkasAkim
Z rána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
v zoufalé, tísňové volání,
přesný zásah na komoru,
ortel smrti kypří půdu,
ale píst tluče na prázdno,
Svět už je přesycen a
stejně, veškerý jeho obsah
se ocitl v časové smyčce,
kéž by mu zůstalo alespoň
v plechu zatavené prázdno,
prošlou záruční lhůtu pírkem
ze slepého oka neseškrábeš,
rozum a cit z pouhých pahýlů
lidských končetin neupleteš.

Perlorodka

5. dubna 2018 v 11:56 | AkasAkim
Optimista:

Občas mám pocit,
že mě miluješ jen proto,
abys mě mohla tajně nenávidět.

Pesimista:

Občas mám pocit,
že mě nenávidíš jen proto,
abys mě mohla tajně milovat.

A čas ubíhá nemilosrdně rychle.


Časokaz

2. dubna 2018 v 11:34 | AkasAkim
Ukryj prosím tělo své i duši
jen pro jednu probdělou noc
pod křídla hříšně magické temnoty
a coby dar poskytni mi obojí štědře,
rád přemluvím Časokazy, aby
naše kouzelná noc trvala věčně.

Pouze nahý oltář je ten pravý

30. března 2018 v 11:29 | AkasAkim
Tělo tvé vysvlečené,
oltář můj tak vzácný
zas je mi pro dnešek
i pro zítřky odepřen,
příliš dlouhé jsou dny,
když modlit se k tobě,
serafínko má nebeská,
modlit se k tobě nemohu,
zlobíš se na mě právem,
to pro dychtivost po tobě
ztratil jsem snad hlavu
a srdce mé, pohleď, vejpůl,
z nepravostí mě podezříváš
a pravdu máš bezpochyby,
to věru popřít nedokážu,
přesto, nezavrhuj mě zcela,
je mi nad Slunce jasno, že
nejsem ten pravý a dokonalý,
jen prosím zůstaň se mnou
v mé blízkosti i do budoucna,
naději, byť jen maličkou udržuj,
abych spatřit tě mohl opětovně
nahou, krásnou, svůdnou a
samou roztoužeností voňavou.

Drtírna

28. března 2018 v 19:13 | AkasAkim
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
topíš je v plamenech
obsedantně kompulsivních,
hořících skelnou tříští,
máš pocit, že se rozpadneš
a vlastně po tom i toužíš,
tak jako nikdy dřív, žhneš
chladem a mrazem,
co pálí tě v zátylku,
procitáš,
chlad a žár, jedna inkarnace,
svíjíš se v nahotě,
žiješ,
proč jen po doušcích?
Tápeš, váben vlastní malostí,
poklonit se zdráháš,
studem, nebo povýšeností?
Nevíš, jsi jen člověk,
ten nikdy neprozře,
smysl života nevnímáš,
drtíš ho svými pěstmi,
ztrácíš a víš,
že vždy je v tom nějaké ale.

Vůně kávy

24. března 2018 v 13:40 | AkasAkim
Konečně ji položil hlavu do klína,
sedí na pohovce a je oblečená,
zatím,
on leží láskyplně vedle ní, zcela
nahý,
je mu krásně, je šťastný,
veškeré hrůzy tohoto Světa
jsou rázem nenávratně ztraceny,
nebo alespoň úplně zapomenuty,
najednou se cítí naprosto bezpečně,
výjimečně osvobozující dojem,
miluje ji, nebo je jen zamilován,
poblázněn?
Neřeší to, je mu přece tak nádherně,
začíná se hladit,
dole,
hledí ji zpříma do očí,
topí se v nich,
ona vnímá jen jeho obličej,
ví, že po ní touží, tak mocně,
však ona po něm též šíleně
prahne,
rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.
No teda?
Kávové aroma ze zapálené svíčky
čechrá atmosféru v místnosti,
plamínek svíčky se jen lehce naklání.

Stesk na averzu známky

22. března 2018 v 20:35 | AkasAkim
Na reverzu známky
tužkou obyčejnou
ukryl jsem ti vzkaz,
že miluji tě prostě,
přesto víc, než vřele,
sám nejsem si jist,
zda konám správně,
tu známku nalepil jsem
pečlivě a důkladně
na obálku dopisu,
který nemohu ti poslat,
přec mlčky jsem to slíbil
tobě má milovaná múzo,
jen malou chviličku poté,
což mě o to požádala,
též bezhlasně, my oba,
pamatuješ miláčku?
Slzu na krajíčku jsme měli,
ačkoliv ty jsi neochutnala mou
a já nepoznal jsem chuť té tvé,
pak řekla jsi potichoučku,
"uvidíme se brzy, brzičko",
ale já snad již tenkrát
tušil jsem "sbohem" ve tvém hlase.

Bezcitná

17. března 2018 v 12:00 | AkasAkim
V tom největším pajzlu
sex na špinavém hajzlu
není to kaviár, ba ani lanýže,
ale z polévky čínské
za bůra z chodníku zvednutého,
koupené v potemnělé večerce
smrduté víc, než ten
zasranej hajzl v tom pajzlu,
kde uženeš si chlamydie,
nebo i něco ostřejšího,
budeš-li mít "kliku",
též najíš se do sytosti,
když trápí tě hlad.

Ta tvoje buchta, to je tedy něco!

16. března 2018 v 13:35 | AkasAkim
Upečeme si spolu wi-fi koláč,
korpus bude kvalitní, plný zdvořilostních frází,
samotný koláč bude zdobený
našlehanými zprávičkami a sextingovými vzkazy,
sníme ho spolu virtuálně,
bez objetí, bez polibků, bez vůní, bez doteku,
nebude to ono, ale alespoň se nenadrobí.
Nebylo dřív líp ty moje provoněná kobylko?

Antikult (nářky satanistovy)

13. března 2018 v 10:35 | AkasAkim
Svévolně odevzdávám mysl svou
do vzpomínek pečlivě zabalenou
ve prospěch nadvesmírného chaosu,
doufaje, že jednou, v daleké budoucnosti
pochopím snad alespoň elementární vizibilitu
ukrývající se v neutuchající agonii lidského konání,
posléze s pokorou, byť s nevýslovnou radostí
proměním tělo tvé nahé v ireligiózní oltář,
se kterým před zraky štěstím plačící Luny,
apokalypticky oslněn a osvícen ohněm Eliášovým,
ve jménu všeprostupující krásy, přítomností násobené,
beata est vita conveniens naturae suae,
jen pár dní před úmrtím, obcovati budu.

Maska v moři hříchu

5. března 2018 v 14:40 | AkasAkim
Snad všechny dary širého Světa
vyměnil bych za nebeskou modř
zdobící tajnosnubně tvé zorničky,
pohled tvůj přímo zvoní magií,
tak kouzelný je a čarovný ještě víc,
jak příjemná a snová musí být možnost
projít se alespoň na chvíli ve tvých stopách,
či ve tvém pokoji nechat se zamknout
a vidět vše na hladině modravé
do tvých očí voňavě rozmíchané tak půvabně,
že z toho krásně hřeje u srdíčka, patrně
svatozář zdobí tvůj šibalský úsměv,
ten pojistkou pravdy musí být a zárukou snu,
v němž svlečenou chci tě vidět až na kost,
v tichu užívat si budeme tu podivnou lásku,
co obklopuje náš ve významu lásky ukrytý prostor,
toť otázkou času a touhy ponechat v tichu
tu bláznivou dobu, která více, než večírkem je,
ty přece dobře víš, že trpět se dá i krásně,
nejtemnější hvězda praví, že nic není nemožné,
mluvme o bolesti, na kterou jsi zvyklá, tak
lehni si ke mně a lži mi sladce o citech svých,
nebo hrát můžeme tu hru na pána a jeho poddanou,
jestli chceš, dobře víš, že rouhavé řeči to nebudou,
činy naše stanou se rázem nějakou velikou odměnou,
je tak snadné setřást tu nemoc a nazvat srdcem
čistou pravdu, oblékni si modré šaty a vyslov
klíčem houslovým chlácholivou modlitbu,
že nikdy nenecháš mě v nouzi, to jsou věci,
které slyšel jsem v posvátné aule našeho štěstí,
má milá, pro mě zrovna zrozená malá patnáctiletá.

Věnováno Kejm


Energie meditací osvícena

16. února 2018 v 17:29 | AkasAkim
Do sítí rozšafně éterických
vpletu souřadnice své existence
energicky tepající v mádře
pro člověčího chaosu
vábně pulsující rytmem hudby,
kterou vsadil Nov do mé
nektarem provoněné šedé kůry
tak neodmyslitelně hladovým stylem
a způsobem, jakým rodí se světy,
v tepnách všech dnešků, včerejšků,
jen na zítřky asi někdo nestačil pomyslit,
ale ony ty zítřky na just přijdou,
zítřky nejsou pevně utaženým kohoutkem,
volně plynou skrz dnešky a ztrácejí se
pozvolným tempem pod hladinou
lehce zapomenutých včerejších nadějí,
bohabojně proudících dějinami
lidských svátostí do duších vetkaných
napříč ostnatnými dráty do krve ovinutých
kolem egoisticky dutých hlav lidské moudrosti
hnijící a tlející v urnách státních mocností
a v jejich armádách politiky ovládaných,
v náboženských dogmatech,
do svatých písem je hektolitry krve
církevní hodnostáři nabubřele zapisují,
pak stačí se jen pomodlit a bude odpuštěno,
nebo v Jidáše proměnit se a hrát si na spasitele,
všechno smrdí ne čpavkem, ale prachama a mocí,
i andělům zmizela veškerá energie z těla,
stigmata krvavě trýznivá znamením jsou bolu,
kořeny nenávisti prorostly skrz jamky
našich povrchností zaslepených očí,
kdosi zapomněl nám je jehlicí vypíchnout,
abychom prozřeli a v úlevné meditaci
na rtech s modlitbou, již pro bělostnou čistotu
do Bible Svaté nikdo nikdy netroufne si zapsat.

Ubal mi cígo

3. února 2018 v 20:37 | AkasAkim
Něha je poslední cigáro,
které jsi právě šluknul
v popel jsi ho proměnil,
snad ze zvyku, či jen tak,
pro ty dny včerejší,
o zítřku stydíš se snít,
nebo se ho prostě jen bojíš,
pláčeš skrz clonu úšklebků
v alkoholu utopených úsměvů
andělů na zem padlých,
do rána jen zahalených,
černá káva hostií ti je,
když vědom sis všeho,
co stalo se během pěti minut,
dál nevidíš, ač po tom toužíš,
poštou holubí, vzkazky posíláš
do nebe pekelného a v plamenech
pohlceného rozjímání,
šeptem proklínáš své vlastní ego,
které tak rád rácháš v klozetu
samozvané krátkozrakosti,
duše tvá proudem drolí se, jak
tvrdý rohlík semletej do strouhánky,
však nezoufej, naději neztrácej,
na hvězdném horizontu pokaždé
nalezneš pravdomluvnost záře syté,
co dál životem láskyplně tě povede,
pak, jednoho dne z rána, zemřeš.

Čeho se bojíš? Nikdo není dokonalý!

28. ledna 2018 v 14:50 | AkasAkim
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.


Vlčí vnitřní hlas

20. ledna 2018 v 13:01 | AkasAkim
Vzácný drahokame,
dovol mi prosím křídla tvá zlámat,
obnažím v mžiku sebe i tebe,
časem proletíme spolu,
na oltáři rozkoše budeme jásat,
o tvou touhu pečovat budu,
vezmu ji za svou, ty víš, že unesu ji,
vábit nekonečně dlouho tě budu,
na perutích Pegasů vyzvednu naději,
netvrď mi, že oči tvé vyhaslé jsou,
v tom pravdu nehovoříš,
já démonem jsem, vlkem,
slepcem nejsem, ne snadno mě ošálit,
v modlitbách posečkej chvilek pár,
jen pro teď na záda se ladně položíš,
já, vlčí veličenstvo ovinu se pak
kolem tvé oku ladící nahoty,
city mnou zmítají, stejně jak s tebou,
zkus popřít to dívko a se lží tikat zase si budeš,
ústa nabídni mi, já vezmu je s sebou
do krajin tajemných, v lákadlech sladce usneš,
že na výběr ti nedávám, vyčteš mi zajisté,
já na obranu svou uvedu jen slov pár,
jsem dravec, zvíře lesní, vlk, to je již jisté,
křídla ti zlámu, v útěku snadno zabrání ti žár,
jenž z očích mých plá od rána do noci,
pochop to konečně, již není ti pomoci.
 
 

Reklama