Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Hvězdná apokalypsa

5. dubna 2017 v 20:36 | AkasAkim
Pro příval slz hvězdy
neuvidí svou oslňující zář,
sledujíc trpce lidskou tvář,
na okamžik, či navždy
měnící se v tlamu hyení,
ve jménu chamtivosti podlé,
duše ubita, tělo vinou mdlé,
lidskost zaprodá, vymění,
to pro lesk pozlátka vábivého,
co hodnotu nemá pražádnou,
přec cokoliv za něj nabídnou,
v klidu okrade i druha chorého,
aby nasytil se opět k prasknutí,
ačkoliv bachor již má plný téměř,
váhou jeho hodnot život ty neměř,
nechceš-li zřít hvězdné neštěstí.

Slzy v barvách kanou

25. března 2017 v 14:28 | AkasAkim
Slova má rodí se z klína tvého,
hle, horkostí svou Slunce vábí,
když na nebeských lánech plá,
v žáru rudém topí ho plameně,
bez uzardění, přesto tak rudě,
že ruměnec studu závistí bledne,
neptaje se po významu vět i
veršů do básní ladně vetkaných
paprskem úsvitu, co uzme mi tě
hned, jak bez přivítání otevře
svá, spánkem unavená očka,
po hříchu roztoužená životem
bohémsky rozevlátém, ve větru
lapeném v pouta bezbolestná,
přesto tak svůdně pevná, až
láska v nich klíčí samovolně,
svobodně, dětinsky a bez okovů,
touha neptá se po hodinách,
ba ani o vteřinách nemá šajn,
já vězím v tobě bez ohledu na to,
zda smím tě mít dnes v červánkách
v rozpuku nahoty lačně vepsanou.

Neptej se osudu!

16. února 2017 v 12:36 | AkasAkim
Zastav se pane prosím,
nech v písmu vrásčitém,
jež v tváři tvé uvidím,
černým uhlem zapsaném,
přečíst si jen veršů pár,
přece nepřemůže tě lakota,
poskytni mi to, co dar,
dobře víš, že nejsem asketa,
srdce mám veskrze prázdné,
duše má zhýralostí vře,
o tom pochyby nejsou žádné,
v tom smyslu není pře,
vždyť paměť tvá bezednou jest,
kdo chlubit se tak může,
tak prozraď mi jen jedinou zvěst,
nikdo se toho nedomůže.

"Díky" ti pane za bolestnou zprávu,
co po tobě nevědomky vyprosil jsem,
tělo mé nyní vězí v černém hávu,
srdce mé ztrátou volá, žalostný vjem.

Ctnost hrubiána

15. února 2017 v 10:13 | AkasAkim
Tvoje potutelně smutné oči
do hávu rozkoše obléknu,
jen co den překulí se do noci,
s výsadou patřící jen pánu
svážu si tě chtivě, horlivě a hravě,
na oko brániti se budeš,
durdíš se, jako dělo by se tak právě
to ruce mé pevné přidusí tě,
srdce mé plesati bude vážně
ta významná slova miluji tě,
tvé tělíčko na pokraji vášně,
v plamenech rázem ocitne se,
krček tvůj i tvá rozžhavená šíje,
mysl tvá už touhou zaplaví se,
šťávičky, co nepozřela by Dyje
s klínu tvého povalí se zurčivě,
k orgasmu už nebude daleko,
práci odvedu s razancí, pečlivě
ty moje na věky milá subinko.

Nihilistický žabikuch

3. února 2017 v 13:21 | AkasAkim
Do noci teskně volá
po hvězdách blouzní
ostří zostra tupí se
v kaskádách plyne
odvahy drze nemaje
bojácně souží se
vlastní otupělostí
skrz mraky ceděnou
výsostně napěněnou
smetanově našlehanou
krvavě rudou ranou
brodí se s úlekem
soutokem své viny
pozřené s hltavou péčí
kapky krve elegantně
v ránách už netančí
bolest palčivou necítí
pro chlad ocelový, co
v pažích trne mu hojně
oddychuje pro kvalt
mašinu ženoucí kamsi
kdesi, kdosi a cosi
jitra zvětralá studem
a pokřivenou morálkou
v lidskosti zrozená
peřina červánčí jest
s kloubu vykloubena
výraz tváře ceny pozbyl
to tvé neukojitelně věčné
dnes, včera, zítra stejně
nemělo nikdy významu.

Zrnko v dlani neschováš (příliš dlouhý sen)

12. ledna 2017 v 11:09 | AkasAkim
V táhlém klání prosím vlastní stín
o malou špetku nevinného štěstí
zrozeného ústy, v bolesti zlíbané,
šepotem zkroucené, však nikdy
po hříchu a spěšně mlčící,
v ohnivé vodě dlouze máčené,
pot na kůži třpytící se,
v rytmu horkokrevně tančí,
pod visacím zámkem,
klíče do duše dávno ztracené,
po kapkách honosně valí se
vodou, ohněm, vzduchem,
v litém boji očima prohořím
chladem silvestrovského jitra,
den za dnem kutálí se v klubkách,
co osud vzteky na cáry rozcupoval,
o vítězství nestojím, v pokoře,
ohlušen klakou hrdých puritánů,
bez modliteb oči zavřu a spočinu.

Usměj se, lásečko

8. ledna 2017 v 10:39 | AkasAkim
Do kouta smutku a žalu
vlastním nitrem zahnán jsem,
ač líce má i ústa snad po životě lačná,
culí se, až dolíčky smíchu
tvoří se mi tak rudé, že
červánků zář by jim závidět mohla.

Myšlenková půlpinda 2

31. prosince 2016 v 12:43 | AkasAkim
Ach,
pro něžnost
světlem propadám se
do kotle zpěněného strachu
fermentovaného s poctivou dávkou rozkoše
do zlatým písmem zdobených lahviček a butelek,
co v kapačkách budou mi zpětně dávkovány coby placebo
mé uboze smrtelné, myšlenkově neurčující a pohrdavě bezvýznamné existence
ni sebezapření neodůvodní palčivé nutkání v oparu touhy
žití, po kterém lapám, dlaně co v pěsti už mění se
ve stínu bolestné žádosti působit co tvrdák,
jenž v odlesku ženských očí,
až z hlubin pekelných
zhmotní se,
ach.


KRÁSNÉHO A VESELÉHO SILVESTRA PŘEJE AKIM. :-)



Světlo naše (klisničce)

11. prosince 2016 v 10:31 | AkasAkim
Na paprscích Luny
k tobě kvapně se snáším,
když spatřím tvůj úsměv
a očka omamně zúžená
tou mohutnou a kouzelnou
silou omračující rozkoše,
dnes, včera i v budoucnu,
na věky věků bude tomu tak,
snad dopřeje nám čas
hříchů víc, než unést můžeme,
perly okamžiků vplétáme
hravě co korálky dětské
pod kůži nahoty naší a vášně,
co hoří plamenem tančivým
v pevnosti našeho objetí,
již nikdo nikdy nesvrhne,
byť vzal by ji ztečí útočnou,
toužebné myšlenky jednoho
druhému v mžiku náleží,
ta shoda kouzelná a mocná
ve víru se hravě promění,
ni políbení na rozloučenou
nepřerve tu niťku, která
na pohled první zdá se být
tou nejtenčí na celém Světě.

Byť zaslepené tvé oči uzřely to, co zprvu netušené mělo zůstat. Ach, požehnaná O!

Vinna nevinnosti

23. listopadu 2016 v 13:04 | AkasAkim
Už pouhá myšlenka na něhu
dokáže konejšivě zahřát
mrazem nemilosrdně zkřehlé
prsty, v hrozící pěst zatavené,
co na způsob hrozivého mementa
zaslepeně poskládané, jak puzzle
varují svého domnělého protivníka,
jenž lásku bezmyšlenkovitě hlásá
nedbaje tržných ran, ni kopanců
uštědřených ve jménu naivity,
kterou jen do svého erbu
láska, ta marnivě hravá a snivá
pábitelka má bravurně zakreslenou,
nabízejíc s hříšnou marnotratností
oba dva své dvojlomné protipóly
planoucí v zářivě ohnivém chladu
pomíjivosti své přirozené koexistence.

Zkrkavčení

8. listopadu 2016 v 19:49 | AkasAkim
Omámen blahobytem
na dno duše své mělké stěží jen dohlédnu,
uchlácholen dogmatem
vlastní povýšenosti život svůj rád zavrhnu,
uloven normasystémem
mysl svou na jarmarku se slevou nabídnu,
pohlcen automatizmem
hýčkané sebedestrukce hrdost já zamítnu,
nadopován patosem
namyšlenost lidskou coby ctnost navrhnu,
neposkvrněn étosem
vesmírného dění dechem svým pohrdnu.

Třpytivost horizontu

27. října 2016 v 12:29 | AkasAkim
Mezi prsty třpytí se mi
voňavý, měsíční svit,
co orosil tvou lasturku,
můj nástroj probouzí se,
když sním o tvé kráse,
již třpytivé hvězdy
toužebně ti závidí,
on, tyčí se vzhůru,
hledí vstříc těm hvězdám
a jasně dává najevo,
že tvé nahé, božské tělo
jest tím jediným pravým
rajským, sytě voňavým,
jiskřivým horizontem.

Vyvrhel

14. října 2016 v 11:20 | AkasAkim
Nebudeš-li sekat latinu,
nasekám ti na holou a
všechny zbytky něhy
z mé duše pro dnešek
smyje vymodlený déšť.

V procitnutí neusneš

17. září 2016 v 10:18 | AkasAkim
Má mysl je lhářem
city jen žhnou
pálí zlým smutkem
víc nenabídnou
srdce truchlí
bolest ho svírá
jen pár grešlí
co stojí má víra
Boha se ptát
nemíním
budu se lkát
neučiním
otázky řežou
co ocelové lanko
již neunesou
ani spadlé jablko
hniloba v duši
rozpíná se
zlatohlavé myši
protkají se
snad jen ten sen
jenž tetelí se vzduchem
procitne v ten den
kdy jas červánků kruhem
proletí
do nich tě položím
v objetí
skrze slzy zakřičím
kapky krve v krajících
stékat líně uvidím
po vadnoucích kyticích
v kruhu ladně vonící
kvetou
v chladu mlhy zářící
zemřou.

Kukadla v ráji

12. září 2016 v 12:59 | AkasAkim
Kukadla nevinná,
jak pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v jejím pokojíčku,
každý se hned ptá,
co za aroma a vůni to asi být může,
vždyť voní to víc, než nejhezčí růže,
ona se jen chechtá,
jsou jí pro smích všichni ti zbloudilí hosté,
co k ní na návštěvu přišli dneska již po sté,
kukadla nevinná
a ještě nevinnější úsměv zdobí její líčka,
to co pokojem voní je její orosená pička.

Nevrlá

7. září 2016 v 10:59 | AkasAkim
Sedám si na vratké štokrle,
smutně a taky velmi nevrle,
sleduji to velikánské vimrle,
jak hyzdí moje nebohé varle,
říkám si, život není za cukrle,
to mám za to, že jsem gigrle,
hořce čumím na své pimprle,
pokouším se předvést pukrle,
hroutím se z té labilní šamrle,
seru na to, dávám si štamprle.

Osvícenost nahoty

10. srpna 2016 v 14:00 | AkasAkim
Iluminován jasnozřivou halucinací
přikryji se hebce tvými vlasy
letem prudce k zemi padnu
omámen zhoubnou velkolepostí
tvého pro chtíč spoutaného a
nahotou zaranžovaného těla
prozřu, procitnu, excituji, když
s podstaty bestiálního osvícení
ve snu hrdě probdím svou smrt.

Nebreč pro to, že nebe pláče

4. srpna 2016 v 14:02 | AkasAkim
Když se kolem sebe rozhlédneš,
je stále proč snít, už jen
pro ten zlatý déšť, pohleď jak
v monolitech z nebes prší, když
žena v říze bělostně průsvitné
počastuje tě úsměvem vřelým,
až dech se ti zatají něhou a
ty tak hladově toužíš po objetí,
tak magická je ona chvilička,
věř, veškeré dění není nic delšího,
než jen jediný kraťoučký okamžik,
jedno nadechnutí, jedno objetí,
jedno políbení, jedno milování,
jedno hořce trpké rozloučení,
jedno nekonečné vydechnutí
následované dalším nádechem.

Královna noci

2. srpna 2016 v 11:36 | AkasAkim
V červených šatech
královna noci vrací se k ránu domů,
krev koluje ji v žilách,
touhou je zmítaná, po muži prahne,
kapičky vláhy orosily její nožky
v střevíce obuté, vysoké podpatky,
jen hory mohou působit tak majestátně,
když kráčí honosným krokem ulicí,
po schodech, odemyká byt, bude sama,
bude sama, neb na ní někdo čeká?
Byt je prázdný, zdá se, špatná zpráva,
je lehce unavena, však roztoužená,
vášeň spaluje její hebké tělo,
šaty už sotva svírají ten dar nebes,
to tělo, jenž zrodilo se k milování,
myšlenky hříšné derou se ven,
svlékat se počíná, chce se osvobodit,
ňadra obrovská z tenat se dostávají,
pohled pro bohy, honosné pahorky
dmou se do výšin, za obzory vidí,
jak očí její, když topí se v rozkoši,
bohyně se svléká, hladí se, dotýká se,
ve svých prstech svírá vřelost
svých bradavek, jsou ztopořené,
horkostí je omámena, usedá na židli,
šatičky sklouzávají k zemi, nakonec
se zadrhnou v oblasti svůdných kolen,
bohyně je téměř nahá, žhne touhou
ústa lačně lapají po mužském dotyku,
po polibku, po mužském ráji,
povzdechne si, nechce být sama,
náhle,
šramot, klíč v zámku, někdo přichází,
milenec její zjeví se ve dveřích, zří ji,
spěchá k ní, políbí ji, obejme, sevře jí,
milování je na spadnutí a nyní už
červené šaty padají v tanci k zemi.

Zrůda pozpátku jdoucí

27. července 2016 v 12:01 | AkasAkim
Květina zlá, rozmrzelá,
zahořklá, zatrpklá, páchnoucí
vyklíčí v těle s chutí zabíjet,
ničit, plenit, devastovat a huntovat,
zlé úmysly má tato rostlina,
jež plevelem jest zákeřným,
ne kytičkou ladnou a voňavou,
nýbrž pýrem, či bodláčím, co
trny má tak ostře pichlavé,
až strachy tuhne v žilách krev,
to potom zle je převelice,
když začneš se ji k smrti bát,
to ona má tuze ráda, onen strach,
ten je její potravou sílu ji dávající
a se smrtí, s tou ona si tyká,
ty dvě sestřičkami jsou ze kterými
radno není pouštět se do křížku,
čemuž sotva a těžko brániti se dá,
poté co k souboji tě samy vyzvou.

Proklatý ananas

19. července 2016 v 14:49 | AkasAkim
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
co kyne vstříc zvlhlému úsměvu
neutuchající touhy tvého láskou a
po milování prahnoucího klínu,
jehož aroma trumfne tak hravě
všechny květiny a rostliny Světa.
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
jenž blahosklonně hřát se může
pohledem na majestátnost a
půvab symbolizujících nožiček,
v širé dáli nemůže být pohledu
důstojnějšího i vznešenějšího,
prstíky rozkošně kroužkem zdobené,
nehtíky růžově lakované, jsi pink.
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
který pokradmu vzal si pohled
na tvá božsky pevná ňadra,
na ty kopečky hříšné i pevné,
po laskání a dráždění volající,
hle, jak dmou se líbezností a pýchou,
když zkrášlené jsou třešničkami,
po čertech zduřelými bradavkami.


Věnováno nymfě s vůní ananasu.

Po ránu

11. července 2016 v 11:55 | AkasAkim
Jsi kráska s vlasy barvy havraní,
co nedá mi spát, jen podívám se na tě
a rázem rázně zavrhuji svítání,
tvá tušená nahota svádí mě chtě nechtě,
dovol mi víc a bud mou múzou,
buď mou voňavou esencí a mým svůdným snem,
čas budoucí už nepáchne hrůzou,
myšlenka na tvé tělo provede mě celičkým dnem.

Prozření Anubisovo

29. června 2016 v 12:14 | AkasAkim
Lásky jsou impéria,
hroutící se a rozpadající se v prach,
navzdory pevnosti a mohutnosti
sloupů, které je vší silou
podepírají tak dlouho, dokud
nejsou pohlceny vlastní pomíjivostí,
není pochyb v tom směru,
že každý sloup vydrží pohromadě
odlišný časový úsek,
hodinu, den, měsíc, rok, desetiletí,
můj ty smutku bláhově nešťastný,
človíčku životem se prodírající,
radím ti správně a v dobré víře,
doufej, aby sloupy podpírající
impéria tobě vyhražená a určená,
vydržely co možná nejdéle,
možná déle, než ty sám, človíčku
v prach se ve stáří obrátíš, neb
víkem dřevěným tě přikryjí.

Magický hlas

20. června 2016 v 10:00 | AkasAkim
V šepotu konsonantní harfy
dolétl k mým sluchům libý hlas,
snad zpráva z kruhů nejvyšších
padlo mi na mysli, jen co
zvukomalebnost těch tónů
prohnala se mými sluchovody
a mě už pomalu docházelo, že
neklamou mě mé receptory,
nejedná se o akoasmu, ni
jinou auditivní halucinaci,
přiznat musel jsem si, hle
toť hlas boží, ač lahodně
z rozkošných ženských rtíků
promlouvá, doprovázen stoickým
dechem, jež líbezná, spanilá a
překrásná žena využívá ke svému
žití, žena, pro jejíž krásu nemůže
být žádné, ani to nejkvalitnější
zrcadlo dost dobré, není pochyb
o její sličnosti, vznešenosti a
bezbřehé eleganci, která z jistou
a přirozenou samozřejmostí
vyluzuje její medově, sametově a
po sladkostech lákající hrdélko,
mě hned chtělo se do breku,
to dojetím, aby bylo jasno,
to odpřisáhnu bez váhání,
ten hlas vnikal a lebedil si
v každém koutku mého těla,
prostupoval mnou, hladil mě,
laskal a v podstatě mě i sváděl,
odolat se mu nedalo,
bránit se mu ani nechtělo,
byl tak opojný, co droga působil,
mě zdálo se, že umřít snad už mohu,
nic lepšího již neuslyším, co budu žít,
však umřít se mi nikterak nechce,
teď, když ke mně mluví anděl.

Nechť je tato báseň věnována Lence, která mi udělala obrovskou radost v tom, že naprosto famózním způsobem namluvila některá má díla a já doufám, že v tom bude pokračovat. Je naprostá úchvatná, její hlas povyšuje mé bezcenné pisálkovství na skvělou úroveň, patří ji veliké díky.

Lvice

12. června 2016 v 17:48 | AkasAkim
Podívala se jí do oči
a v nich viděla sama sebe,
své nové já,
stejné hříšné, ne
hříšnější, než předtím,
přivoněla si k ní a
ukotvila se v ní,
láva, magma, žhavá bouře,
miláčku,
objala ji, dlouze, toužila,
toužila po ní,
cítila, věděla, že
city jsou vzájemné,
potřebují se,
chtějí se,
jedna přimkne ke druhé,
drž mě, prosím,
ruce se proplétají,
jsou vzrušené,
obě,
jedna pro druhou,
milují se,
vlhnou,
exploze,
začátek i konec Světa,
v jednom okamžiku,
líbají se,
lokají se,
pijí se,
pro lásku, pro chtíč,
něco je spojuje,
všechno,
všechno je spojuje,
lvice našla lvici,
Svět se hroutí, ale ony,
ony dvě přežijí.

(Ne)rozbitná Porcelánka

11. června 2016 v 15:42 | AkasAkim
Byla spratkem, co kolem sebe kope,
snad chránila se před něhou
po níž v koutku svého srdce toužila,
možná chtěla být za drsňačku,
tak zadupala neviňátko v sobě,
s chlípností v myšlenkách a
s ostrým slovem na rtech
brouzdala Světem,
ač sloužila pánovi, působila přísně,
štěknou sama sebe nazývala,
přesto,
dobré rady rozdávala,
zdála se být volná, svobodná
v rozkoši a touze topila se přímo,
když důtky trestaly jí za neposlušnost,
kundička její tetelila se blahem,
přesto byla ničím svázaná,
nesvobodná, zamknuta na 7 západu,
v temné komoře, do které nevědomky
sama se zamkla, tak neuváženě,
pak jednou řekla si dost, chci být jiná,
to když srdce z lásky ji krvácelo,
a jak si usmyslela, tak udělala,
ačkoliv před tím hltala Svět doušky plnými,
dnes loká všechnu tu krásu
viděnou, slyšenou, cítěnou,
o mnoho více a ještě s větší otevřeností,
je volná, svobodná a tuze krásná,
přátelé má kolem sebe a dokonce
anděla nalezla v klínu své Evičky,
prý kámošky jsou, kdo jim to věří,
když lížou si jeskyňky, až
šťávička tryská na všechny strany,
já fandím jim moc a plné dávky rozkoše
okořeněné chlípnou perverzí jim přeji.

Tato báseň, nechť je dedikována dámě, která uzřela anděla, anděla s vlhkým klínem a která, ač stále voní neukojitelným a po perverzi lepkavým chtíčem, našla ve svém srdci tolik nových citů a nové lásky. Všichni víte, o koho jde.

Fortuna má zvlhlý klín

7. června 2016 v 14:56 | AkasAkim
V šálivých ozvěnách
jeho rty mlčky slzí krev
na nebesích ji můžeš zřít
protéká skrz síto dějin
v nepravidelných stínech
s jahodovou příchutí a bez
bublinek vonících po pylu
v bezinkovém oparu
temně zurčí vodopádem
střechou děravého varieté
smutných snů, fortuna
ta kurva líná, dál točí osudím
s úšklebkem zkušené rajdy
její ruce zraňují, ačkoliv hladí
ho po skráních konejšivě
přesto pálí, více než jazyky
v plamenech ukované
nikdo už totiž nikdy neobejme
to pláčem ustarané dítě noci.

Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit

27. května 2016 v 19:42 | AkasAkim

Dělání, dělání, všechny smutky zahání

24. května 2016 v 19:49 | AkasAkim
Dělám si to zrovna krásně
a myslím jen na tebe
tvou líbeznost vidím jasně
chci s tebou do nebe
bude to trvat jen velmi krátce
než k orgasmu dospěji
tvůj úsměv je nejlepší rádce
z něho rád se raduji.

Dolíčkový triumf

23. května 2016 v 10:58 | AkasAkim
Ve stínu irizovaného úsvitu
hvězda na věky věků jasná
zrodila se pro klid duše mé,
v dolíčkách úsměvu tvého,
jemuž i strážce žluto nosný
klaní se v uctivém obdivu,
když ťapajíc po špičkách,
rozsévá v polibcích, bože,
tak jemných, že by se ani
chmýří o ně zranit nemohlo,
z ošatky své žluto magické
všechny ty kouzelně vábivé a
třpytivě uhrančivé barvy duhy
zdobené marnivými průlety
hříšně časoprostorových létavic,
co švitoří v šeptu své vzkazky
o letech dávno zašlých i o dobách,
nad kterými si zatím, jen osud
láme svou zbědovanou hlavičku,
však i on, osud, pán všehomíra,
culí se vstříc úsměvu tvému,
i já nemohu konati v duchu jiném,
opojen tím importentním darem.

Bude se culit, až si to přečte?

Pohrdání

15. května 2016 v 15:29 | AkasAkim
Proč tvářím se tak pohrdavě,
když oddávám se ipsaci?
Sám nevím, snad,
snad za to může láska,
co brání se tikati chtíči
v sourozeneckém objetí,
když Světem jdou, ruku v ruce,
ve své nahotě a se sklopenou hlavou
pro ta slova překroucená,
jenž na jazyku čertovsky pálí a
v duši se svíjí, jak klubko zmijí,
tehdy já mám oči v sloup,
šklebíc se na své okolí, přesto, že
mám plamínky lásky v očích,
vidíš je drahá, či jen o tom sním,
ačkoliv bdím v mdlobách, nebo jsem
skonal dřív, než počal jsem žít?

Procitnutí hetéry

9. května 2016 v 14:55 | AkasAkim
Jsa v barchetu ukrytý, kroky své
hýčkavě střádám vstříc vůni tvé
hetéro, měsíčním zlacením spjatá
v pohybu ještěřím po hříchu svatá
stýskáš si v záplavách trpce slzných
smutností kořeníš rozpaky zvaných
hostí, co pohledem do očí, s výčitky
snaží se zapomenout na svoje zítřky
v tónech svého srdce hřeji si myšlenku
o snu bez krutě vyčerpávajícího spánku
co krví svou Umabel signuje blanketem
na chloubu nebeskou hrdým blankytem
podám ti rámě, či ruku tvou pohladím
o políbení rtů tvých já troufale si sním
ty však nic netušíš o citech smělých
jenž buráš vmetl do zorniček mých
kloníš hlavu svou pro tyto těžkosti cizí
nikdo, ani ty se nedozvíš, jak jsi mi ryzí.

Ty a já

4. května 2016 v 12:44 | AkasAkim
V tvou náruč pádem poklekám,
ve jménu hříchu se ti vzdám,
nemusíme jen snít v představách,
milování přece nesídlí v dálkách,
počnu tě líbat, hladit, laskat, sát,
v rozkoši odevzdám ti svůj majestát,
ty vracíš mi údery milostné ráda,
vím, že v lásce neukážeš mi záda,
svírám tě v objetí, ty zas svým klínem,
v záplavách dotyků nešetříme vínem,
stvořeni v lůnu a v erotickém zajetí,
dýcháme spolu jeden vzduch já a ty.

Tato báseň nechť je dedikována Sugr, dámě, jejíž milostně romantické verše jsou opilovány s ohromující pečlivostí a ze kterých srší láska, cit a něha na všechny světové strany.

Rozlitá duha nad propastí osudu

26. dubna 2016 v 16:43 | AkasAkim
Hlupáčku, proč zlobit se mám jen proto,
že díru na kalhotách já vlastním,
tím méně, nachází-li se prakticky vzato,
pro můj klid, v sektoru prdelním,
až příroda nebojácně zavelí příkazem,
má střeva dokončí svou těžkou práci,
mé nepotřebné já, stane se úkazem,
v podobě hovna vydá se na štrapáci,
hned na to kvapem bude se drát ven,
v tu chvíli vděčný budu svému osudu,
že trhanem jsem již nějaký ten týden,
přisednu vedle zrovna vypitého sudu,
kalhoty si přece stahovat nemusím,
to raději krásou přírody se pokochám,
hovno projde dírou kalhot, jak tuším,
rychlostí švenku a já už jen přemítám,
maje všechny barvy Světa před sebou,
to duha rozlila se vám, vy andělé nezbední,
do čeho já vytřu svou prdel špinavou,
když na zmoženého alkoholem, přišlo sraní.

Věnováno tobě snový Rimbaude

Člověčina s prošlým datem spotřeby, aneb dost bylo snů

20. dubna 2016 v 19:49 | AkasAkim
Život jest v krutosti tekutý,
když s nádechem pro osudového rozmaru,
sype se volně v rosičkách skrz
tak provokativně, přesto nevinně nevidomou
a bezvládnou bezmocnost prstů,
jenž v pahýlech zdědil jsi, co důkaz zručnosti,
po komsi z let minule přítomných, či
přítomně budoucích, v plamenech mumifikovaných,
balzámem, voňavě páchnoucím odérem,
vetknutým v palčivě dávivou svízel,
všitou vší silou nekonečně prchavého okamžiku
do vláken tvídového úsměvu nebes,
nonšalantně, ač bezmyšlenkovitě
rozprsknutého do skleněného obrazce,
pokřiveného předurčeným zoufalstvím duše,
duše lidské, člověčinou hnilobně smrduté.

Hlavu vzhůru a hlavně s humorem, Stando!

17. dubna 2016 v 12:04 | AkasAkim
Můžeš psát o tom, jak šťouráš se v nose,
Standa tě dá na titulku,
klidně piš o tom, proč škrábeš se na zadku,
Standa tě dá na titulku,
svěř se nám s tím, že pekelně svědí tě vyrážka,
Standa tě dá na titulku,
prozraď nám, kde byla jsi včera nakupovat,
Standa tě dá na titulku,
popiš nám, kde a kdy tě políbila tvá první láska,
Standa tě dá na titulku,
pošeptej nám, jak moc trápí tě hemeroidy,
Standa tě dá na titulku,
v klidu nám popiš vybavení svého pokojíčku,
Standa tě dá na titulku,
s láskou piš o svých trápeních a intimitách,
Standa tě dá na titulku,
hlavně prosím nepiš to proklatě hnusné porno,
nebo tě Standa pokárá
a především nevkládej to odporné gay porno,
jinak tě Standa zastřelí.

Věnováno Standovi, který asi nemá porno rád, na rozdíl ode mne. Smějící seSmějící seSmějící se

Průzračnost brutality

5. dubna 2016 v 19:55 | AkasAkim

Velikonoční koleda

28. března 2016 v 11:29 | AkasAkim
Dívko, ženo, holčičko,
daruj mi svoje vajíčko,
za to své dám ti na žužlání,
k tomu klobáska je k mání,
potom za kratičkou chvilinku,
budeš mít na jazýčku nadílku.

Smějící seSmějící seSmějící se

Krásné a veselé Velikonoce


Esence tvé vlhkosti

24. března 2016 v 11:30 | AkasAkim
Svážu si tě já miláčku,
budeš viset na háčku,
provázky tě obejmou,
s pečlivostí dojemnou,
tvému hříšně voňavému tělíčku,
dopřeji jen tu nejlepší rákosku,
vím, zazpíváš, jak anděl,
až s chutí seřežu ti prdel,
vosk zkrášlí tvé krásné kozičky,
prst zkušeně vsunu ti do pičky,
a že jsem jak ten Všeználek,
užije si i tvůj božský análek,
usměješ se na mě už s prosíkem,
půjdu na tě s rektálním kolíkem,
bude to tak snadné přece,
pak nabobtná ve tvé řitce,
aby to nebylo líto bradavkám,
skřipce na ně hravě nandám,
tortura, důtky, bičík, rákoska,
jsi moje neukojitelná násoska,
jen místo flašky chlastu bolest máš,
temnotu světla rozkošnicky užíváš.

Šetrnost milování

21. března 2016 v 11:31 | AkasAkim
Pouze, když miluji se,
čas plyne volně a spravedlivě,
pouze, když miluji se,
získávají slova správný význam,
pouze, když miluji se,
svítí slunce jasně a bez zaurdění,
pouze, když miluji se,
tečou řeky vstříc svému osudu,
pouze, když miluji se,
tyčí se skaliska hrdě a rituálně,
pouze, když miluji se,
vesmír neprostupuje nicotou,
pouze, když miluji se,
má nádech a výdech svůj smysl,
pouze, když miluji se,
nebojím se života, ani své smrti
pouze, když miluji se,
netoužím povrchně se opájet,
pouze, když miluji se,
plá temnota svůdným světlem,
pouze, když miluji se,
vnímám sebe jako součást Světa.

Zkus to novu Aničko!

15. března 2016 v 11:36 | AkasAkim
Usmyslí si Andulka,
že chce do nebíčka,
za pomocí vibrátoru,
sledujte tu potvoru,
baterky jsou vybité,
2 tužkovky proklaté,
spěchá do obchodu
a šatí se za pochodu,
na půl žerdi kalhotky,
vítězně svírá baterky,
Vietnamec se usmívá,
na Aničku se podívá,
ta si už uvědomuje,
že tu něco nehraje,
že při té vší panice,
dildo má furt v ruce.


Pro tu červeň beránčí

6. března 2016 v 16:59 | AkasAkim
V předvečer trpkých snů,
snažím se rozdmýchat naději,
foukáním do chladem ztuhlých dlaní
beránků s vlnou v barvě červánků,
tak jako kdysi a tak jako tenkrát
honí se po nebi zahalené v téru noci,
nevšímaje si tíhy denních zpráv,
hvězdám na truc a nepolapitelně
bloumají časovým horizontem, v dáli,
ačkoliv blíž, než by poutník doufal,
když hledí skrz jizvy do tváře osudu,
který kaboní svůj stařecký obličej,
přesto mu vlídnost šibalsky světélkuje
v očních terčíkách mířících a měřících
snad každému stejně, a když ne,
tak se pro to ten náš svět nezboří,
však nezoufej a do nebe nevolej
pro trochu té boží nespravedlnosti,
vždyť na Zem přišel jsi jen a jen
pro jedno políbení a jedno pohlazení
a to už bylo ti vyplaceno, tak
hni se mulo, lemro hříšně líná,
fronta je dlouhá, copak to nevidíš,
já špulím rty, ač do hvizdu mi není,
kapky buší na vrata slzných kanálků,
odvaha má bagáž pekelně těžkou,
vláčím se s ní štrekou kamennou
křížem krážem krajem nehostinným a
nabádám hvězdy, ať mi na tu cestu
posvítí alespoň ještě o krapítek víc.

Nenávidím tě!

20. února 2016 v 13:21 | AkasAkim
Bláhový sám se svým strachem,
už nedivím se vlastnímu stínu,
že tak prchá před mým srdcem
krvavě zmáčeném krutostí viny
okořeněné tupostí nepoznaného,
poprosím o odpuštění ještě dřív,
než má pěst bez výčitek a krutě
ozdobí, Bůh ať se nedívá, tvou tvář
beránku boží ty vinou nepáchneš,
však čistý též nejsi, leč horko těžko
dá se ti to dokázat a prokázat tak
tvé na povrch neprosáknuté hříchy,
odlesk zrcadla již nezadržitelně
chrlí má slova o nenávisti, již stěží
dokážu to tajit, nenávidím tě,
jak prosté jeví se to vyslovit a
hláskovat to písmenko po písmenku,
ty jsi zabil nevinného, hluchého,
za omluvu neber, že byl to opilec,
smradlavý prostopášník bez domova,
však tvá těžce vydělaná vata
nedává ti právo se nad ním povyšovat,
cena lidského života je nevyčíslitelná,
před Bohem byli jste si rovni,
ač on stál na chodníku a ty pyšný páv
opilý, co Dán řítil ses v korábu silnicí,
pak už jen tupý náraz a muž skonal
tvou rukou, jen se nevymlouvej,
soudce ti napařil rok a půl v chládku,
výhodná koupě, dostal jsi to v akci
a za dobré chování do roka a do dne
už byl jsi opět volný, jak opeřenec,
čas zeptal se tě tváří v tvář,
"přemýšlel jsi o svém činu, chlape?"
ty jsi jen lehce podumal a přihnul sis,
smích ti barvil líce do růžova, jak
prasátku, co netuší, že ho popraví,
ty však bát ses nemusel, otrnulo ti,
jen pár let uběhlo, co usedl jsi za volant,
jen o něco méně opilý, než tenkrát a
při své drzosti, dítě, holčičku desetiletou,
usadil jsi vedle sebe na sedadlo smrti,
s úšklebkem, s květinou v ruce
přišel si přát k narozeninám, jářku,
bohaté dárky koupil jsi, to
nechat se ti musí, ale omlouvá tě to?
Bůh byl na straně dívenky, ne na tvé,
když nedovolil další neštěstí.
Já plno hříchu ve svém srdci mám,
přesto pocit mám, že právo mám
na výčitky a trochu té nenávisti,
tak tedy nenávidím tě, to si piš!!!

Věnováno M. K.


Omlouvám se všem blogerům a blogerkám, za tak nenávistný počin, ale tohle stigma mám v sobě několik let, je to o člověku, kterého jsem opravdu neměl rád a to do té míry, že mi dělalo neskutečné problémy už jen pouhé sdílení stejné místnosti. Jeho arogance, povýšenost a lpění na jediné hodnotě v podobě peněz mi neskutečně drásaly nervy. Dnes se s ním již na štěstí stýkat nemusím, ale do dnes je to má noční můra. Tahle báseň je také o snaze o odpuštění, respektive o pokusu mu odpustit, ale přiznám se, že se mi to, jak vidno, moc nedaří. Omlouvám se tedy za tolik hořkosti, ale berte to tak, že jsem si potřeboval trošku ulevit. Křičící

Čaj o páté a flaška rumu k tomu

15. února 2016 v 17:03 | AkasAkim
Zpoza hvězdných stínů,
co ciráty dělají s každým paprskem,
toulám se vesmírem, sám,
znaven a vykořeněn, však,
doufaje drze v další laskavý úsvit,
stáčejíc chmurné myšlenky
k otázkám sporu
mezi ohněm a vodou,
nemyslím na dny včerejší, ni dnešní
a budoucnost raději uvězním,
ano tak zpupně do zalepené obálky,
kterou nehodlám nikdy odeslat,
k smíchu je mi mé vlastní ego,
jenž modliti se touží při každém usrknutí,
hodit keksík do kafíčka a
jede se dál, nehledě na krev,
co rázem barví se emocemi,
použít lakmusový papírek coby důkaz žití,
po otázkách se nepídit, stejně
není dost otazníků, když slyšíš ticho
naložené do vlastní šťávy,
pak vtěsná se "vítej" a "sbohem"
do jedné krátké, bezvýznamné věty,
existuje vůbec nějaká věta,
která má nějaký význam, nebo jsou
slova jen projevem lidské bezcennosti?

La Loba Ante Portas

28. ledna 2016 v 15:19 | AkasAkim
Visím na hraně tvé pokožky
a čekám, až se propadnu
do hlubin tvé schovívavosti,
kyneš mi na pozdrav svými
bezohledně vábivými řasami,
které žádné oční víčko není
schopno a ochotno zakrýt,
rochním se skrz tvé aroma,
šňupu jej labužnicky z dózy,
tvá vášeň lávovitě vře v mé
transcendentálně žhavé krvi,
dar ochutnat každičkou
tekutinu, která opanuje a
animálně posvěcuje tvé
skálopevně božské tělo,
byl mi shůry štědře dán,
tonu v chlípnosti tebou
symbolizované existence,
má bestiální touha po tobě,
vpaluje se hvězdám do očí,
to proto je jejich zář tak ostrá,
mít ruce, obejmu tě dravě,
prsty mé vpily by se hravě
do tvé růžolící pokožky,
já však ruce nemám a tak
bohy proklínám, ptám se jich,
proč vzali mi pro teď tu šanci,
držeti tě pevně v náruči, však
podoba má, vysvobodí mě
ze spárů mučivých výčitek,
toulky přírodou uzdraví mou,
jen z poloviny lidskou duši,
své objetí přichystám si
na dobu, až disponovat
zas budu pažemi pevnými,
jen vyčítám si snad, proč
proč milovat tě nedokážu,
když mám v srdci tolik lásky.
Nač mám v srdci tolik citu,
když milovat tě nedokážu?

Rouhavě opilá v romantice máčená

24. ledna 2016 v 14:28 | AkasAkim
Pro něhu
za vlasy
na kříži
visíš a
s píči
ti teče
šlem
zatímco
srdce mé
láskou
krvácí.

Slza z volského oka planoucí

22. ledna 2016 v 13:33 | AkasAkim
Můj hořkosladce zpupný stín
zevnitř žertem trýzní tělo mé,
plačtivý k smrti po břiše plazím se
vstříc požehnání zbloudilých buněk,
co s ledovým klidem taví v toku,
zbytky tekutiny hrdě pyšnící se
krevním barvivem, zhurta
rozstříknuté na sítnici, kdysi,
Bůh to ví, nevinných sklíček
s bělmem tak sněhovým, že
volské oko by jim závidělo
tu hříšně profláknutou melodii,
tu vozataj hvízdá si koutkem úst,
zdobeným retkem tak světácky,
až se kurvám z harému tají dech,
když skleničku likéru dopřejí si,
než další zákazník vytasí své mergle,
prý, že na Světě je lásky málo,
vždyť i bordely zejí prázdnotou,
doba je zlá a lepší nikdy nebyla,
strouhej nehty do omáčky,
či snad čára dovolí ti nádech,
modli se, aby ses nestal tím,
jenž po lásce toulavě se pídí
strkajíc holátko gilotině na špalek,
s duší prázdnou slzy jsou falešné,
ačkoliv po tváři kanou s odleskem
svatozáře beránčí, kanovník lakomý
už si své shnilé zuby také brousí
v heřmánku, za úplňku máčené,
svíjí se v mamonářských křečích,
zvracejíce svou žluč, šarmantně
obarvenou zelenkavým tónem,
v notách zpívám, den po dni tak
žalostně uondaný životní stesk.

Pavouček šel do Světa

18. ledna 2016 v 19:50 | AkasAkim
Bez většího váhání,
sevřu tě v kolíbání,
v síti pečlivě utkané,
pavoukem opuštěné,
co do Světa se vydal,
roníc slzy trpce bolestné,
snad nepohrdneš tou loží,
chimérou provoněnou,
co nabídnout víc ti mám,
když mám duši zlobnou,
plus tělo, jeden velký šrám,
zuby nehty, drží mě živého,
jen ta prokletá vlčí krev,
proudící v žilách mých,
žene mě instinktivně vpřed,
zbrkle a bezmyšlenkovitě,
sápu se za tvým dechem,
víc bestií, než člověkem,
rdousit, či milovat tě mám,
těžko a marně radit někomu,
v otázkách lásky, či něhy,
když je hustou srstí pokryt,
zeptají se pak v kostele,
jakou smrtí zhaslo to děvče,
pak spílati budou Ďáblovi,
však on v tom bude nevinně,
to pro žíznivou touhu vlčí,
usne ta dívenka provždycky,
a pan doktor štemplem ztvrdí,
že to zamordované kvítko boží,
chvíle milostné prožilo před smrtí.

Košatý hrdina

10. ledna 2016 v 17:39 | AkasAkim
V kapičkách strom,
ten majestátný hrdina,
roní své slzy v podobě mízy,
hle to někdo do něj řízl,
nešetrně, hrubě, neomaleně,
on, pamětník letitý teď pláče,
přesto nesténá, ni nevzdychá,
stále a dál pokyvuje svou košatostí,
listy pohazuje po větru, co vzkazy,
zprávy o životě, veselé i smutné,
sladké i slané, podobenství Bohu.
A Bůh, toť přece ta míza,
co v těle ztepilém skrývá se,
stejně tak, jako v srdci lidském,
alespoň by tomu tak mělo být,
bez víry v Boha přec těžko žije se,
když člověku je hořce a dech se úží,
náboženství radí mnoho, asi tak,
jako když v televizi hubami melou,
co dělat by se mělo, aby bylo líp,
ale víra, miláčku, pravá víra,
tu máš přece v sobě, tomu věř,
přec v tobě proudí krev,
ta míza lidská v barvě vinné révy,
opatruj ji v sobě, važ si ji,
měj úctu k její moci i síle,
nehledej víru v písmech svatých,
kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,
na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,
moje drahá, kdejaká lež,
to jen ta míza důkazem je lásky,
lásky k životu, tudíž i k Bohu,
ten totiž přítomen je v každém z nás,
je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,
míza i krev důkazem jsou toho faktu.

Až nastane hodokvas

7. ledna 2016 v 15:26 | AkasAkim
Opile nahý, erekcí stižen
já roztáhnu svá křídla,
nevzlétnu však víc, neb
padnu v náruč tvou a
zemřu,
touhou, ne bolestí.
A ty ukojíš mě post mortem?
Pak duše má žlutokvasá
poteče ti po ruce,
lízej ji maličká,
červi už se hladově smějí,
a v radosti se shlukují,
v hříchu miluji tě,
ipsací modli se nad mým rovem.



 
 

Reklama