Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Lvice

12. června 2016 v 17:48 | AkasAkim
Podívala se jí do oči
a v nich viděla sama sebe,
své nové já,
stejné hříšné, ne
hříšnější, než předtím,
přivoněla si k ní a
ukotvila se v ní,
láva, magma, žhavá bouře,
miláčku,
objala ji, dlouze, toužila,
toužila po ní,
cítila, věděla, že
city jsou vzájemné,
potřebují se,
chtějí se,
jedna přimkne ke druhé,
drž mě, prosím,
ruce se proplétají,
jsou vzrušené,
obě,
jedna pro druhou,
milují se,
vlhnou,
exploze,
začátek i konec Světa,
v jednom okamžiku,
líbají se,
lokají se,
pijí se,
pro lásku, pro chtíč,
něco je spojuje,
všechno,
všechno je spojuje,
lvice našla lvici,
Svět se hroutí, ale ony,
ony dvě přežijí.

(Ne)rozbitná Porcelánka

11. června 2016 v 15:42 | AkasAkim
Byla spratkem, co kolem sebe kope,
snad chránila se před něhou
po níž v koutku svého srdce toužila,
možná chtěla být za drsňačku,
tak zadupala neviňátko v sobě,
s chlípností v myšlenkách a
s ostrým slovem na rtech
brouzdala Světem,
ač sloužila pánovi, působila přísně,
štěknou sama sebe nazývala,
přesto,
dobré rady rozdávala,
zdála se být volná, svobodná
v rozkoši a touze topila se přímo,
když důtky trestaly jí za neposlušnost,
kundička její tetelila se blahem,
přesto byla ničím svázaná,
nesvobodná, zamknuta na 7 západu,
v temné komoře, do které nevědomky
sama se zamkla, tak neuváženě,
pak jednou řekla si dost, chci být jiná,
to když srdce z lásky ji krvácelo,
a jak si usmyslela, tak udělala,
ačkoliv před tím hltala Svět doušky plnými,
dnes loká všechnu tu krásu
viděnou, slyšenou, cítěnou,
o mnoho více a ještě s větší otevřeností,
je volná, svobodná a tuze krásná,
přátelé má kolem sebe a dokonce
anděla nalezla v klínu své Evičky,
prý kámošky jsou, kdo jim to věří,
když lížou si jeskyňky, až
šťávička tryská na všechny strany,
já fandím jim moc a plné dávky rozkoše
okořeněné chlípnou perverzí jim přeji.

Tato báseň, nechť je dedikována dámě, která uzřela anděla, anděla s vlhkým klínem a která, ač stále voní neukojitelným a po perverzi lepkavým chtíčem, našla ve svém srdci tolik nových citů a nové lásky. Všichni víte, o koho jde.

Fortuna má zvlhlý klín

7. června 2016 v 14:56 | AkasAkim
V šálivých ozvěnách
jeho rty mlčky slzí krev
na nebesích ji můžeš zřít
protéká skrz síto dějin
v nepravidelných stínech
s jahodovou příchutí a bez
bublinek vonících po pylu
v bezinkovém oparu
temně zurčí vodopádem
střechou děravého varieté
smutných snů, fortuna
ta kurva líná, dál točí osudím
s úšklebkem zkušené rajdy
její ruce zraňují, ačkoliv hladí
ho po skráních konejšivě
přesto pálí, více než jazyky
v plamenech ukované
nikdo už totiž nikdy neobejme
to pláčem ustarané dítě noci.

Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit

27. května 2016 v 19:42 | AkasAkim

Dělání, dělání, všechny smutky zahání

24. května 2016 v 19:49 | AkasAkim
Dělám si to zrovna krásně
a myslím jen na tebe
tvou líbeznost vidím jasně
chci s tebou do nebe
bude to trvat jen velmi krátce
než k orgasmu dospěji
tvůj úsměv je nejlepší rádce
z něho rád se raduji.

Dolíčkový triumf

23. května 2016 v 10:58 | AkasAkim
Ve stínu irizovaného úsvitu
hvězda na věky věků jasná
zrodila se pro klid duše mé,
v dolíčkách úsměvu tvého,
jemuž i strážce žluto nosný
klaní se v uctivém obdivu,
když ťapajíc po špičkách,
rozsévá v polibcích, bože,
tak jemných, že by se ani
chmýří o ně zranit nemohlo,
z ošatky své žluto magické
všechny ty kouzelně vábivé a
třpytivě uhrančivé barvy duhy
zdobené marnivými průlety
hříšně časoprostorových létavic,
co švitoří v šeptu své vzkazky
o letech dávno zašlých i o dobách,
nad kterými si zatím, jen osud
láme svou zbědovanou hlavičku,
však i on, osud, pán všehomíra,
culí se vstříc úsměvu tvému,
i já nemohu konati v duchu jiném,
opojen tím importentním darem.

Bude se culit, až si to přečte?

Pohrdání

15. května 2016 v 15:29 | AkasAkim
Proč tvářím se tak pohrdavě,
když oddávám se ipsaci?
Sám nevím, snad,
snad za to může láska,
co brání se tikati chtíči
v sourozeneckém objetí,
když Světem jdou, ruku v ruce,
ve své nahotě a se sklopenou hlavou
pro ta slova překroucená,
jenž na jazyku čertovsky pálí a
v duši se svíjí, jak klubko zmijí,
tehdy já mám oči v sloup,
šklebíc se na své okolí, přesto, že
mám plamínky lásky v očích,
vidíš je drahá, či jen o tom sním,
ačkoliv bdím v mdlobách, nebo jsem
skonal dřív, než počal jsem žít?

Procitnutí hetéry

9. května 2016 v 14:55 | AkasAkim
Jsa v barchetu ukrytý, kroky své
hýčkavě střádám vstříc vůni tvé
hetéro, měsíčním zlacením spjatá
v pohybu ještěřím po hříchu svatá
stýskáš si v záplavách trpce slzných
smutností kořeníš rozpaky zvaných
hostí, co pohledem do očí, s výčitky
snaží se zapomenout na svoje zítřky
v tónech svého srdce hřeji si myšlenku
o snu bez krutě vyčerpávajícího spánku
co krví svou Umabel signuje blanketem
na chloubu nebeskou hrdým blankytem
podám ti rámě, či ruku tvou pohladím
o políbení rtů tvých já troufale si sním
ty však nic netušíš o citech smělých
jenž buráš vmetl do zorniček mých
kloníš hlavu svou pro tyto těžkosti cizí
nikdo, ani ty se nedozvíš, jak jsi mi ryzí.

Ty a já

4. května 2016 v 12:44 | AkasAkim
V tvou náruč pádem poklekám,
ve jménu hříchu se ti vzdám,
nemusíme jen snít v představách,
milování přece nesídlí v dálkách,
počnu tě líbat, hladit, laskat, sát,
v rozkoši odevzdám ti svůj majestát,
ty vracíš mi údery milostné ráda,
vím, že v lásce neukážeš mi záda,
svírám tě v objetí, ty zas svým klínem,
v záplavách dotyků nešetříme vínem,
stvořeni v lůnu a v erotickém zajetí,
dýcháme spolu jeden vzduch já a ty.

Tato báseň nechť je dedikována Sugr, dámě, jejíž milostně romantické verše jsou opilovány s ohromující pečlivostí a ze kterých srší láska, cit a něha na všechny světové strany.

Rozlitá duha nad propastí osudu

26. dubna 2016 v 16:43 | AkasAkim
Hlupáčku, proč zlobit se mám jen proto,
že díru na kalhotách já vlastním,
tím méně, nachází-li se prakticky vzato,
pro můj klid, v sektoru prdelním,
až příroda nebojácně zavelí příkazem,
má střeva dokončí svou těžkou práci,
mé nepotřebné já, stane se úkazem,
v podobě hovna vydá se na štrapáci,
hned na to kvapem bude se drát ven,
v tu chvíli vděčný budu svému osudu,
že trhanem jsem již nějaký ten týden,
přisednu vedle zrovna vypitého sudu,
kalhoty si přece stahovat nemusím,
to raději krásou přírody se pokochám,
hovno projde dírou kalhot, jak tuším,
rychlostí švenku a já už jen přemítám,
maje všechny barvy Světa před sebou,
to duha rozlila se vám, vy andělé nezbední,
do čeho já vytřu svou prdel špinavou,
když na zmoženého alkoholem, přišlo sraní.

Věnováno tobě snový Rimbaude

Člověčina s prošlým datem spotřeby, aneb dost bylo snů

20. dubna 2016 v 19:49 | AkasAkim
Život jest v krutosti tekutý,
když s nádechem pro osudového rozmaru,
sype se volně v rosičkách skrz
tak provokativně, přesto nevinně nevidomou
a bezvládnou bezmocnost prstů,
jenž v pahýlech zdědil jsi, co důkaz zručnosti,
po komsi z let minule přítomných, či
přítomně budoucích, v plamenech mumifikovaných,
balzámem, voňavě páchnoucím odérem,
vetknutým v palčivě dávivou svízel,
všitou vší silou nekonečně prchavého okamžiku
do vláken tvídového úsměvu nebes,
nonšalantně, ač bezmyšlenkovitě
rozprsknutého do skleněného obrazce,
pokřiveného předurčeným zoufalstvím duše,
duše lidské, člověčinou hnilobně smrduté.

Hlavu vzhůru a hlavně s humorem, Stando!

17. dubna 2016 v 12:04 | AkasAkim
Můžeš psát o tom, jak šťouráš se v nose,
Standa tě dá na titulku,
klidně piš o tom, proč škrábeš se na zadku,
Standa tě dá na titulku,
svěř se nám s tím, že pekelně svědí tě vyrážka,
Standa tě dá na titulku,
prozraď nám, kde byla jsi včera nakupovat,
Standa tě dá na titulku,
popiš nám, kde a kdy tě políbila tvá první láska,
Standa tě dá na titulku,
pošeptej nám, jak moc trápí tě hemeroidy,
Standa tě dá na titulku,
v klidu nám popiš vybavení svého pokojíčku,
Standa tě dá na titulku,
s láskou piš o svých trápeních a intimitách,
Standa tě dá na titulku,
hlavně prosím nepiš to proklatě hnusné porno,
nebo tě Standa pokárá
a především nevkládej to odporné gay porno,
jinak tě Standa zastřelí.

Věnováno Standovi, který asi nemá porno rád, na rozdíl ode mne. Smějící seSmějící seSmějící se

Průzračnost brutality

5. dubna 2016 v 19:55 | AkasAkim

Velikonoční koleda

28. března 2016 v 11:29 | AkasAkim
Dívko, ženo, holčičko,
daruj mi svoje vajíčko,
za to své dám ti na žužlání,
k tomu klobáska je k mání,
potom za kratičkou chvilinku,
budeš mít na jazýčku nadílku.

Smějící seSmějící seSmějící se

Krásné a veselé Velikonoce


Esence tvé vlhkosti

24. března 2016 v 11:30 | AkasAkim
Svážu si tě já miláčku,
budeš viset na háčku,
provázky tě obejmou,
s pečlivostí dojemnou,
tvému hříšně voňavému tělíčku,
dopřeji jen tu nejlepší rákosku,
vím, zazpíváš, jak anděl,
až s chutí seřežu ti prdel,
vosk zkrášlí tvé krásné kozičky,
prst zkušeně vsunu ti do pičky,
a že jsem jak ten Všeználek,
užije si i tvůj božský análek,
usměješ se na mě už s prosíkem,
půjdu na tě s rektálním kolíkem,
bude to tak snadné přece,
pak nabobtná ve tvé řitce,
aby to nebylo líto bradavkám,
skřipce na ně hravě nandám,
tortura, důtky, bičík, rákoska,
jsi moje neukojitelná násoska,
jen místo flašky chlastu bolest máš,
temnotu světla rozkošnicky užíváš.

Šetrnost milování

21. března 2016 v 11:31 | AkasAkim
Pouze, když miluji se,
čas plyne volně a spravedlivě,
pouze, když miluji se,
získávají slova správný význam,
pouze, když miluji se,
svítí slunce jasně a bez zaurdění,
pouze, když miluji se,
tečou řeky vstříc svému osudu,
pouze, když miluji se,
tyčí se skaliska hrdě a rituálně,
pouze, když miluji se,
vesmír neprostupuje nicotou,
pouze, když miluji se,
má nádech a výdech svůj smysl,
pouze, když miluji se,
nebojím se života, ani své smrti
pouze, když miluji se,
netoužím povrchně se opájet,
pouze, když miluji se,
plá temnota svůdným světlem,
pouze, když miluji se,
vnímám sebe jako součást Světa.

Zkus to novu Aničko!

15. března 2016 v 11:36 | AkasAkim
Usmyslí si Andulka,
že chce do nebíčka,
za pomocí vibrátoru,
sledujte tu potvoru,
baterky jsou vybité,
2 tužkovky proklaté,
spěchá do obchodu
a šatí se za pochodu,
na půl žerdi kalhotky,
vítězně svírá baterky,
Vietnamec se usmívá,
na Aničku se podívá,
ta si už uvědomuje,
že tu něco nehraje,
že při té vší panice,
dildo má furt v ruce.


Pro tu červeň beránčí

6. března 2016 v 16:59 | AkasAkim
V předvečer trpkých snů,
snažím se rozdmýchat naději,
foukáním do chladem ztuhlých dlaní
beránků s vlnou v barvě červánků,
tak jako kdysi a tak jako tenkrát
honí se po nebi zahalené v téru noci,
nevšímaje si tíhy denních zpráv,
hvězdám na truc a nepolapitelně
bloumají časovým horizontem, v dáli,
ačkoliv blíž, než by poutník doufal,
když hledí skrz jizvy do tváře osudu,
který kaboní svůj stařecký obličej,
přesto mu vlídnost šibalsky světélkuje
v očních terčíkách mířících a měřících
snad každému stejně, a když ne,
tak se pro to ten náš svět nezboří,
však nezoufej a do nebe nevolej
pro trochu té boží nespravedlnosti,
vždyť na Zem přišel jsi jen a jen
pro jedno políbení a jedno pohlazení
a to už bylo ti vyplaceno, tak
hni se mulo, lemro hříšně líná,
fronta je dlouhá, copak to nevidíš,
já špulím rty, ač do hvizdu mi není,
kapky buší na vrata slzných kanálků,
odvaha má bagáž pekelně těžkou,
vláčím se s ní štrekou kamennou
křížem krážem krajem nehostinným a
nabádám hvězdy, ať mi na tu cestu
posvítí alespoň ještě o krapítek víc.

Nenávidím tě!

20. února 2016 v 13:21 | AkasAkim
Bláhový sám se svým strachem,
už nedivím se vlastnímu stínu,
že tak prchá před mým srdcem
krvavě zmáčeném krutostí viny
okořeněné tupostí nepoznaného,
poprosím o odpuštění ještě dřív,
než má pěst bez výčitek a krutě
ozdobí, Bůh ať se nedívá, tvou tvář
beránku boží ty vinou nepáchneš,
však čistý též nejsi, leč horko těžko
dá se ti to dokázat a prokázat tak
tvé na povrch neprosáknuté hříchy,
odlesk zrcadla již nezadržitelně
chrlí má slova o nenávisti, již stěží
dokážu to tajit, nenávidím tě,
jak prosté jeví se to vyslovit a
hláskovat to písmenko po písmenku,
ty jsi zabil nevinného, hluchého,
za omluvu neber, že byl to opilec,
smradlavý prostopášník bez domova,
však tvá těžce vydělaná vata
nedává ti právo se nad ním povyšovat,
cena lidského života je nevyčíslitelná,
před Bohem byli jste si rovni,
ač on stál na chodníku a ty pyšný páv
opilý, co Dán řítil ses v korábu silnicí,
pak už jen tupý náraz a muž skonal
tvou rukou, jen se nevymlouvej,
soudce ti napařil rok a půl v chládku,
výhodná koupě, dostal jsi to v akci
a za dobré chování do roka a do dne
už byl jsi opět volný, jak opeřenec,
čas zeptal se tě tváří v tvář,
"přemýšlel jsi o svém činu, chlape?"
ty jsi jen lehce podumal a přihnul sis,
smích ti barvil líce do růžova, jak
prasátku, co netuší, že ho popraví,
ty však bát ses nemusel, otrnulo ti,
jen pár let uběhlo, co usedl jsi za volant,
jen o něco méně opilý, než tenkrát a
při své drzosti, dítě, holčičku desetiletou,
usadil jsi vedle sebe na sedadlo smrti,
s úšklebkem, s květinou v ruce
přišel si přát k narozeninám, jářku,
bohaté dárky koupil jsi, to
nechat se ti musí, ale omlouvá tě to?
Bůh byl na straně dívenky, ne na tvé,
když nedovolil další neštěstí.
Já plno hříchu ve svém srdci mám,
přesto pocit mám, že právo mám
na výčitky a trochu té nenávisti,
tak tedy nenávidím tě, to si piš!!!

Věnováno M. K.


Omlouvám se všem blogerům a blogerkám, za tak nenávistný počin, ale tohle stigma mám v sobě několik let, je to o člověku, kterého jsem opravdu neměl rád a to do té míry, že mi dělalo neskutečné problémy už jen pouhé sdílení stejné místnosti. Jeho arogance, povýšenost a lpění na jediné hodnotě v podobě peněz mi neskutečně drásaly nervy. Dnes se s ním již na štěstí stýkat nemusím, ale do dnes je to má noční můra. Tahle báseň je také o snaze o odpuštění, respektive o pokusu mu odpustit, ale přiznám se, že se mi to, jak vidno, moc nedaří. Omlouvám se tedy za tolik hořkosti, ale berte to tak, že jsem si potřeboval trošku ulevit. Křičící

Čaj o páté a flaška rumu k tomu

15. února 2016 v 17:03 | AkasAkim
Zpoza hvězdných stínů,
co ciráty dělají s každým paprskem,
toulám se vesmírem, sám,
znaven a vykořeněn, však,
doufaje drze v další laskavý úsvit,
stáčejíc chmurné myšlenky
k otázkám sporu
mezi ohněm a vodou,
nemyslím na dny včerejší, ni dnešní
a budoucnost raději uvězním,
ano tak zpupně do zalepené obálky,
kterou nehodlám nikdy odeslat,
k smíchu je mi mé vlastní ego,
jenž modliti se touží při každém usrknutí,
hodit keksík do kafíčka a
jede se dál, nehledě na krev,
co rázem barví se emocemi,
použít lakmusový papírek coby důkaz žití,
po otázkách se nepídit, stejně
není dost otazníků, když slyšíš ticho
naložené do vlastní šťávy,
pak vtěsná se "vítej" a "sbohem"
do jedné krátké, bezvýznamné věty,
existuje vůbec nějaká věta,
která má nějaký význam, nebo jsou
slova jen projevem lidské bezcennosti?

La Loba Ante Portas

28. ledna 2016 v 15:19 | AkasAkim
Visím na hraně tvé pokožky
a čekám, až se propadnu
do hlubin tvé schovívavosti,
kyneš mi na pozdrav svými
bezohledně vábivými řasami,
které žádné oční víčko není
schopno a ochotno zakrýt,
rochním se skrz tvé aroma,
šňupu jej labužnicky z dózy,
tvá vášeň lávovitě vře v mé
transcendentálně žhavé krvi,
dar ochutnat každičkou
tekutinu, která opanuje a
animálně posvěcuje tvé
skálopevně božské tělo,
byl mi shůry štědře dán,
tonu v chlípnosti tebou
symbolizované existence,
má bestiální touha po tobě,
vpaluje se hvězdám do očí,
to proto je jejich zář tak ostrá,
mít ruce, obejmu tě dravě,
prsty mé vpily by se hravě
do tvé růžolící pokožky,
já však ruce nemám a tak
bohy proklínám, ptám se jich,
proč vzali mi pro teď tu šanci,
držeti tě pevně v náruči, však
podoba má, vysvobodí mě
ze spárů mučivých výčitek,
toulky přírodou uzdraví mou,
jen z poloviny lidskou duši,
své objetí přichystám si
na dobu, až disponovat
zas budu pažemi pevnými,
jen vyčítám si snad, proč
proč milovat tě nedokážu,
když mám v srdci tolik lásky.
Nač mám v srdci tolik citu,
když milovat tě nedokážu?

Rouhavě opilá v romantice máčená

24. ledna 2016 v 14:28 | AkasAkim
Pro něhu
za vlasy
na kříži
visíš a
s píči
ti teče
šlem
zatímco
srdce mé
láskou
krvácí.

Slza z volského oka planoucí

22. ledna 2016 v 13:33 | AkasAkim
Můj hořkosladce zpupný stín
zevnitř žertem trýzní tělo mé,
plačtivý k smrti po břiše plazím se
vstříc požehnání zbloudilých buněk,
co s ledovým klidem taví v toku,
zbytky tekutiny hrdě pyšnící se
krevním barvivem, zhurta
rozstříknuté na sítnici, kdysi,
Bůh to ví, nevinných sklíček
s bělmem tak sněhovým, že
volské oko by jim závidělo
tu hříšně profláknutou melodii,
tu vozataj hvízdá si koutkem úst,
zdobeným retkem tak světácky,
až se kurvám z harému tají dech,
když skleničku likéru dopřejí si,
než další zákazník vytasí své mergle,
prý, že na Světě je lásky málo,
vždyť i bordely zejí prázdnotou,
doba je zlá a lepší nikdy nebyla,
strouhej nehty do omáčky,
či snad čára dovolí ti nádech,
modli se, aby ses nestal tím,
jenž po lásce toulavě se pídí
strkajíc holátko gilotině na špalek,
s duší prázdnou slzy jsou falešné,
ačkoliv po tváři kanou s odleskem
svatozáře beránčí, kanovník lakomý
už si své shnilé zuby také brousí
v heřmánku, za úplňku máčené,
svíjí se v mamonářských křečích,
zvracejíce svou žluč, šarmantně
obarvenou zelenkavým tónem,
v notách zpívám, den po dni tak
žalostně uondaný životní stesk.

Pavouček šel do Světa

18. ledna 2016 v 19:50 | AkasAkim
Bez většího váhání,
sevřu tě v kolíbání,
v síti pečlivě utkané,
pavoukem opuštěné,
co do Světa se vydal,
roníc slzy trpce bolestné,
snad nepohrdneš tou loží,
chimérou provoněnou,
co nabídnout víc ti mám,
když mám duši zlobnou,
plus tělo, jeden velký šrám,
zuby nehty, drží mě živého,
jen ta prokletá vlčí krev,
proudící v žilách mých,
žene mě instinktivně vpřed,
zbrkle a bezmyšlenkovitě,
sápu se za tvým dechem,
víc bestií, než člověkem,
rdousit, či milovat tě mám,
těžko a marně radit někomu,
v otázkách lásky, či něhy,
když je hustou srstí pokryt,
zeptají se pak v kostele,
jakou smrtí zhaslo to děvče,
pak spílati budou Ďáblovi,
však on v tom bude nevinně,
to pro žíznivou touhu vlčí,
usne ta dívenka provždycky,
a pan doktor štemplem ztvrdí,
že to zamordované kvítko boží,
chvíle milostné prožilo před smrtí.

Košatý hrdina

10. ledna 2016 v 17:39 | AkasAkim
V kapičkách strom,
ten majestátný hrdina,
roní své slzy v podobě mízy,
hle to někdo do něj řízl,
nešetrně, hrubě, neomaleně,
on, pamětník letitý teď pláče,
přesto nesténá, ni nevzdychá,
stále a dál pokyvuje svou košatostí,
listy pohazuje po větru, co vzkazy,
zprávy o životě, veselé i smutné,
sladké i slané, podobenství Bohu.
A Bůh, toť přece ta míza,
co v těle ztepilém skrývá se,
stejně tak, jako v srdci lidském,
alespoň by tomu tak mělo být,
bez víry v Boha přec těžko žije se,
když člověku je hořce a dech se úží,
náboženství radí mnoho, asi tak,
jako když v televizi hubami melou,
co dělat by se mělo, aby bylo líp,
ale víra, miláčku, pravá víra,
tu máš přece v sobě, tomu věř,
přec v tobě proudí krev,
ta míza lidská v barvě vinné révy,
opatruj ji v sobě, važ si ji,
měj úctu k její moci i síle,
nehledej víru v písmech svatých,
kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,
na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,
moje drahá, kdejaká lež,
to jen ta míza důkazem je lásky,
lásky k životu, tudíž i k Bohu,
ten totiž přítomen je v každém z nás,
je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,
míza i krev důkazem jsou toho faktu.

Až nastane hodokvas

7. ledna 2016 v 15:26 | AkasAkim
Opile nahý, erekcí stižen
já roztáhnu svá křídla,
nevzlétnu však víc, neb
padnu v náruč tvou a
zemřu,
touhou, ne bolestí.
A ty ukojíš mě post mortem?
Pak duše má žlutokvasá
poteče ti po ruce,
lízej ji maličká,
červi už se hladově smějí,
a v radosti se shlukují,
v hříchu miluji tě,
ipsací modli se nad mým rovem.



Ženská nevinnost

2. ledna 2016 v 19:17 | AkasAkim
Mučen vlastní představivostí,
trápím se a soužím,
když nemohu tě nahou zřít,
ty zlá, zapřela jsi mi své tělo Evino,
byť nejmenují tě snad Evou,
zrovna tak svůdná a krásná jsi,
lžu, ty krásnější jsi, než je žena prvá,
ta bledla by závistí ve srovnání s tebou,
hříchu můj smyšlený, anděli z nebes,
či snad samo peklo seslalo tě,
po chtíči i lásce opojně vonící,
proč trýzníš mě tak podle a krutě,
víš přece, že jen pouhým mužem jsem
a muž, ten žije pro nahotu ženskou,
bez ní je zbytečný a o samotě umírá,
co zvíře raněné střelou přímo na komoru,
přec nechtěla bys mě mít na svědomí,
spolčit se s kmotřičkou okosenou,
hle, už máchá mi nešetrně před hrdlem
nástrojem svým, pekelně ostrým
a ty s lhostejností na srdci i jazyku,
zdráháš se mě zachránit, však já
zlobit se nedokáži ani za mák,
ani co za nehet by se vešlo,
stále klaním se tvé spanilosti a kráse,
líbeznosti a roztomilosti nevymývaje,
pro tvé rozhodnutí já s klidem zhynu,
sám políbím ten nástroj patřící Zubaté,
bez výčitek zemřu, bude-li třeba, vždyť
smrt je jen jiný způsob žití,
nač se tedy bránit svému osudu,
jen sbalím si své saky a paky, pak
polibkem ti zamávám, na rozloučenou.

Vůně úkrytu

26. prosince 2015 v 12:15 | AkasAkim
V objetím tvém já chtěl bych se ukrýt,
před Světem zlým, páchnoucím nehostinností,
jehož trny bodají tak, že nelze to skrýt,
planeta naše hynoucí otrávena lidskou krutostí,
topí se v slzách, jež však nikdo neusuší,
žádný nezří tyto stigmatické rány,
člověčí srdéčko přece už dlouho nebuší,
pro tupost ega hrajeme si na pány,
pro krátkou paměť my s hrdostí pro jistotu,
překrucujeme poznatky z minulosti,
přítomnost přežvykujeme sousto po soustu,
pitomě smějeme se své budoucnosti,
prý páni tvorstva, rozhodli jsme se tak titulovat,
kašleme na všechno s úsměvem blbečků,
náboženským dogmatům nebojíme se salutovat,
jsme jen armádou samozvaných vojáčků,
pro zlaťáky lesklé svrbí nás dlaně,
přítele máme na bradě, když tučný je zisk,
výmluv je dost, nutno platit daně,
za obnos na kontu v bance zavřeme pysk,
za mamonem ženeme se, jak bludné ovce,
dřeme se od soumraku do úsvitu slunka,
na výchovu dětiček my čas ušetříme těžce,
konzumem páchne každičká naše buňka,
uznej, že Země jest místo podivné tuze,
nediv se potřebám mým hledající ukryt,
bedlivě pátrám, kde přivoním si k duze,
náruč ženská jeví se coby dokonalý kryt,
tam zajisté spočinout mohl bych bez strachu,
žena je však plémě hadí, to každý uzná,
myšlenku svou položím na váhu barvy nachu,
snad poví mi, zda cesta není to zrádná.

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

21. prosince 2015 v 16:13 | AkasAkim
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
kdo mi na můj morytát odpoví.

Na nebe vzetí volnomyšlenkářské šlapky

4. prosince 2015 v 20:10 | AkasAkim
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají na zdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Křídla, jež INRI nedostal

29. listopadu 2015 v 10:44 | AkasAkim
Křídly snových ruměnců,
tajně tkaných do zvonců,
v obrazcích hrdě majestátných,
v barvách vkusně vytříbených,
zrakem sotva viditelných,
po šumu listí vykřičených,
skrz úsměv shlédnu snad,
vábivě honosný, hrdý sad,
úsměv pro stesk neodlitý,
v žertu vzácně rozesmátý,
když rozsévá se po těle tvém,
oltáříčku, v touze probdělém,
v rudolících hnízdečkách pich,
obličej jiskřivě zdobí jako vích,
pompézně volají v dál,
polibek jim jiskru vzňal,
ohni se mnou v tanci hřej,
pláči ve smíchu požehnej,
nečekej na planá slova kazatele,
nebohého, církevního badatele,
mravokárce samozvaného,
bez lásky boží zrozeného,
naslouchej ryzím tónům,
s duše odlitým šepotům,
přírodou v noty vetkaným,
pavoučím sítím podobným,
hle, jak rozprostírají se po tvé tváři,
po čele, co hvězdnou planinou září,
očím, zurčícím plamínkům,
bolesti i radosti odleskům,
symbolům žití a smrti,
ta k životu patří přeci,
naslouchej, toť tvá jediná výsada,
nežli navždy zavřou se ti kukadla.


Adam a Eva

13. listopadu 2015 v 16:31 | AkasAkim
Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže zranit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

Desatero lásky pábitelky, mrdalíny

7. listopadu 2015 v 20:17 | AkasAkim
Miluji tě, ale jen z potřeby stínu tvých očních víček, o který se mohu opřít.
Miluji tě, ale jen proto, jak Slunce vadne, šeptáš-li, že se ti chce srát.
Miluji tě, ale jen díky vůni, kterou vydává tvá zohaveně tlející aura.
Miluji tě, ale jen kvůli zvuku letícímu mým žaludkem, zatímco ty se modlíš, ačkoli vlhneš.
Miluji tě, ale jen pro lenivost květeny, rostoucí ti v ušních boltcích.
Miluji tě, ale jen na vrub tvrzení, že ty pohrdáš mým plačtivým ejakulátem.
Miluji tě, ale jen ve jménu plachtícího soutoku tvých mrtvých očí.
Miluji tě, ale jen ku prospěchu nekoncentrované hladovosti tvého rozžvýkaného hymenu.
Miluji tě, ale jen jako důkaz pochybovačné autocenzury hořící na špičce tvého nosu.
Miluji tě, ale jen na revanš lhostejnosti zpívané echem napříč tvojí bránicí.

He, tik, mo, tak, roi, tik, dy, tak, mé, tik, mi, tak, lé

5. listopadu 2015 v 12:25 | AkasAkim
Extrakty mé bezvládné duše,
třpytí se v obrazcích
na pozadí tvých rozšířených zorniček,
které se s úsměvem v koutcích potulují,
krokem Páva Vymítače Zkurvysyna
po obzoru lidské humánnosti,
blaženě a bez příčin volající,
po zbytcích práva určené namátkou
jedovým samotářům z periferie našich snů,
co modlí se růženec po vzoru svých předků,
neboť co psáno, to dáno,
i kdyby to byl žvást krknutý s plezíru
panovačným samozvancem, alfa samcem Bobem,
na kvadrát uštvaným vlastní ich formou,
chudák Pegas, co vláčí ses ním
po štrekách vesmírných,
mrskán bičem,
až mu krev srčí z otevřených ran,
Bože vidíš to, nebo to zase dáme jen do zápisu,
jako tenkrát, když uštvali Ikara,
blázna, jenž hvězd chtěl se dotknout,
pro zahřátí, nebo ze zoufalství,
bláhový, možná se nebál smrti,
nebo pro ni prahnul,
může být smrt droga, drahá,
co ty o tom soudíš?
Vždyť přece být mrtvý je stejně přirozené,
tak jako nahota je vzorem a symbolem
každého zrozence bez ohledu na tok dějin,
uvědom si, že život a smrt jedno jest,
to jen smrt má neprávem špatnou pověst
a se zármutkem a vážně se o ní mluví,
však nabažit se jí nelze,
jinak bychom přece neumírali,
být stále živ, to peklu by se rovnalo
a hříchem by to smrdělo,
o dost víc, než tvoje tělo tlející,
plné hoven plnící tvá střeva a tvá řiť,
miláčku můj jediný,
pozlacená zduřelými hemoroidy,
až přejdeš po mostě, krví zdobená,
smutně, však ani slza nezraní se
o střep z oka tvého trčícího,
co roztaví jen polibek přeměněný
do jarního probouzení světelným hlasem
plivaný ve zlosti napříč duhou šálivou
bručounem mrzutým, neboj, on
živému, ni mrtvému by neublížil, ač
přísné vrásky lemují jeho tvář,
ty vrásky, to stigmata jsou přece,
krůpěje žalu, cáry krušných chvil
v samotě vetkaných trpkou jehlou
do lhostejností zhrublé košile,
obleč si ji Časodárče, chvástale, zmrde,
zpívej si pohrdavě to své mrzutostí okřídlené
tik tak, tik tak, tik tak, tik tak, tik tak.

CellarDoor

3. listopadu 2015 v 12:31 | AkasAkim
Ve sněhově nedbalém hábitu,
jenž ztěžka střeží tvou nahotu,
ve snech se bloudivě touláš,
v tiché jízlivosti se rouháš,
ležíš s klidem přede mnou,
tvářičku nehalíš bělostnou,
rtíky tvé mlčenlivě hovoří,
o životě, co žít se nedaří,
pro soužení lidského srdce,
kterému se tlouci už nechce,
zbytečným slovům dala si sbohem,
víš, že je marností plkati s Bohem,
uvědomuješ si přítomnost pána našeho,
v neutuchajícím dechu každého živého,
v tajemném pohledu tvé oči již tonou,
pokryté jsou mrazivě temnou clonou,
červánky s retů tvých kvapně se ztrácejí,
chvátají v poklusu časoprostorovou alejí,
nevinná jsi, snad křídla andělská měla bys mít,
hříšnice moje, na věky spolu my hodláme snít,
není síly, není okolností, co nás dva rozdělit mohou,
dokonce ani cesty na druhý břeh těžko nás zmohou,
bez uzardění klidně tu odpočívej,
přítomností svou něžně mě líbej,
jen přilehnu si k tobě, s plachostí rád se rozloučím,
skutkem prý trpkým rytmus svého srdce překřičím,
až ráno svědci udivení nás najdou, mě vedle tebe,
dojde jim, že živí i mrtví nedokážeme být bez sebe.

Pod černými perutěmi

23. října 2015 v 17:25 | AkasAkim
V tmavém hávu perutěmi objímá,
šeptem mlčíc, oči kalně vidoucí vše
v průzračné barvitosti ošuntělé temnoty,
pozlátka mámivé třpytivých mračen
vlastního smogem prosyceného dechu,
chrchlem cedí věty beze slov skrz
krvavé plíce kvapem máčí listoví
v tekuté pohlcenosti zoufalého já,
mžourá okřídleně, přesto stydně,
boje se nevyhnutelného rozbřesku,
i pro tentokrát osudově signovaném
byrokraticky úřednickým beranem
vesmírné sebestřednosti konce všeho,
hvízdá si hlasem bez jazyka,
dotykem oděna do věčné nahoty,
líbá betónové, térem páchnoucí plazy,
pod dohledem světelného toku
smutně usmívajících se svědků
jen občas mrkajících na to dění,
tak pohrdavě slabě, až z toho slzí
a pálí oči, ty zvlhle neukojitelné zrcadla
lomem zobrazující torza životních dějin,
hříček komicky a trapně bezobsáhlých,
se stíny mazlí se vteřinu po vteřině
v barvách měnivě rozmanitých,
perutě má neviditelně roztáhlá,
v náruč vzácně bohatou přilne si tě,
splíny tvé ukryje pod svá magická křídla,
která stářím nešednou, ne po vzoru
lidské pomíjivosti tak plačtivě zoufalé,
jen na několik hodin, pospěš Luno,
než Slunce svým východem vše zhatí.





Oko a ruka

21. října 2015 v 11:29 | AkasAkim
Něha v nachu hoví si,
když poslouchám, jak kručí ti krásně v bříšku,
jak smyslně sténáš můj rozlousknutý hrášku,
nahota ve snu lebedí si,
při poslechu vzdechů z tvých per deroucích se,
znám omamnou vůni, kterou krásko zdobíš se,
chtíč z ulity vyloupne se,
zřím-li vlasy tvé havraní hráti si s větrem o závod,
v nich smyslný a volně nepoddajný je ukryt plod,
touha těžko schová se,
zvoní-li tvé tělo voláním po mezihvězdném milování,
co těžko shání se, i ve hříšných snech je jen k půjčení,
láska ukrýt stěží dá se,
máš-li ruce, jež s Božím požehnáním chtějí si slastně hrát,
mou tělesnou schránku s úsměvem na rudých rtech hřát,
souznící srdce chvěje se,
piješ-li, já žízní neuschnu, jíš-li, já hlady nikdy neskonám,
s posledním tvým výdechem já Světu provždy vale dám,
vzrušená dvojice nerdí se,
něco tvého moku dej mi, toho co v klínu máš, chci ho mít,
až bude mi ouzko a ty budeš v širé dáli, dám sám sobě pít,
živočišnost naše raduje se,
za jedno objetí tvé prodal bych duši bezvládností drze ztracenou,
pohled tvůj, v jehož obraze, slova jsou věcí bezbranně zbytečnou,
pro splín panáka rumu dám si,
Svět jen hned jinačí, jiné barvy má, houpe se a divokostí se točí,
paměť se ztrácí, proč v krvi ležíš přede mnou, máš zhasnuté oči?
A co ten krvavý kámen v mé dlani?

Oreáda v bílém

14. října 2015 v 20:44 | AkasAkim
Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.


Všechny parfémy Světa

29. září 2015 v 17:43 | AkasAkim
I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíc hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Óda na Kiku

25. září 2015 v 14:59 | AkasAkim
Z ranní rosou anděl rozhodl se povstat,
s láskou v srdci články jal se nám psát,
blog plný citu, něhy, nadhledu a emocí,
slova, co hravě vyzrají nad každou nemocí,
není to vlastně anděl, spíše andělka,
jakou má přezdívku? No přece Kika,
to její článek o pornu tuze mě zaujal,
neváhal jsem a rád se k vám přidal,
přidal jsem se, napsal první komentář,
od té chvíle už rok plní blog můj diář,
je zkrátka součástí mého holého žití,
toto je tedy pro Kiku pomyslné kvítí,
květena za to, že takhle mě zlákala
a svými články život můj mrzký zhojila,
jak mávnutím čarovného proutku,
smál jsem se a to nejen v koutku,
bavím se jejími články od rána no noci
Kiku mám prostě rád, není mi pomoci,
když je mi zle, když je mi na draka,
její blog pročítám namísto panáka,
Kika je hrdinka, o tom se nehádej
a na její super blog z radostí zavítej,
uvidíš, že potom ti bude provždy hej,
nepochybuj o tom a za pravdu mi dej.
Milá Kiko, co slova děkovná, přijmi tuto ódu,
cítím se jak v bavlnce, když jsem na tvém blogu!

Trpké ráno

21. září 2015 v 16:10 | AkasAkim
Prorostlý kořeny,
sám v sobě vykořeněn,
obklopen davem,
v lidskosti osamocen,
oděn do obleku,
přesto vždy odhalen,
zdoben úsměvy,
s radosti nenarozen,
přes něhu v srdci,
pro objetí nezplozen,
boláky na rukou,
na zteč už připraven,
neduhy po těle,
však nikdy nemocen,
v Krista nevěří,
leč Bohu nakloněn,
lásky se obává,
ke skonu již ochoten.

Pošťačka Madla

17. září 2015 v 17:46 | AkasAkim
Z pravou rukou na poštěváčku,
zahlídl jsem vám naši pošťačku,
o polední pauze drandí se moc ráda,
v pindě má už svého vibro kamaráda,
z brašny vytáhla ho její ruka hbitá,
na nic nečeká a už toužebně kmitá,
mnoho šťávy zdobí její bělostná stehna,
gaťky zahodila, pošťácká nymfo běhna,
jednou dovnitř, hnedle ven,
tak to u ní chodí každý den,
všichni už na ní volají Madlo,
kde zas máš to své madlo?
Proč způsobuješ si ty trampoty,
opět si to děláš místo rachoty?
Nejdřív rozdej poštu ty naše trdlo,
pak si doma sedni na to své madlo,
budeš to mít v klidu a pěkně v teple,
copak ti nevadí, jak fičí ti u prdele?
Jsem na poštu, strašně vítr duje,
tak ať ti nenastydne ta tvá sluje,
v pohodlí domova se schovej,
a trošku důstojně se chovej,
polední pauze už je dávno konec,
a ty tu kmitáš, jak kdejaký honec.
Taková už je ta naše Madla dravá,
za poštovní přepážkou si hrává.

Našeptávač anonymní

17. září 2015 v 15:53 | AkasAkim
V koutku nebe sedí si,
zádumčivě dumá si,
coby komu napískal,
ve vlasech ho povískal,
je to totiž jeho cílem,
býti krutým Rarachem,
vnímá to jak poslání,
někdy je to k posrání,
co těm lidem našeptat,
i pořádně je vydeptat,
když už má tu šanci,
a žádnou toleranci,
on je hříčka nebíčka,
utečenec z peklíčka,
tenhle zvláštní pán,
co přichází nezván,
on tahá sirky osudové,
z té krabičky ebenové,
cesta od něj, ta je dána,
jak pro pána i pro kmána,
z té už zkrátka nesejdeš,
ať už běžíš, nebo jdeš.

Hříčky osudu

2. září 2015 v 15:18 | AkasAkim
Z rudých červánků,
přečtu si rozprávku,
o tom, jak ty jsi se mnou a já zase s tebou,
semknuti spolu pod klenbou nebeskou,
pod snovým baldachýnem blaze,
vdechujeme stejný vzduch draze
i stejné pocity z rána,
láska byla nám dopřána,
s čistého přátelství zrozena,
do chlípných sítí vpletena,
po dlouhá leta známe se,
ve jménu lásky událo se,
chtíčem a touhou zavoněla naše těla,
nahá, přirozeně krásná a nad míru vřelá,
jak příroda si přála při své malebnosti,
darovala nám život, mě i tobě do sytosti,
lásko má, svůdností zlacená,
hledíš mi do očí slastí zmítaná,
já slyším, jak srdce tvé toužebně buší,
žiji v tobě, tvá zvlhlá slastnost mě tuší,
vtahuje mě do své mokré moci,
jednou ve dne, jednou v noci,
jak hltavě mě polykáš a zlobíš,
na entou mou rozkoš násobíš,
ležíš na zádech, já jsem v tobě i nad tebou,
hříchu můj, po chtíči mušličku zbrocenou,
byla jsi mi oddanou partačkou,
budeš mi teď i vřelou milenkou,
hříšnicí, nymfou,
i hravou múzou.

Bezpohlavní pažba má uzel na kapesníku (milostná báseň)

31. srpna 2015 v 14:53 | AkasAkim
Má vana pláče,
mám vztek na kůži hroší,
ve džbánku nesu si pýchu z otrušíku
v poryvech větru se mi za zády
smějí chechtem vlastní záda.
Proč neřeknou mi to do očí,
nač zbaběle berou nohy na ramena
z přírodního asfaltu tak podle a
podle kalendářního bezčasí?
Vždyť bezpráví tu kvete skrz plevel,
rázně trčí ti z oka i s polibkem,
po kterém toužíš, drze, leč doufaje,
sníš bledě vlastní život a
zvracíš ho do pisoáru svého souseda
nedbaje ženy jeho, co
bafá svojí touhu, kvapně
rachtá klíči po cizích kapsách
své zklíčené "já vám to říkala", co
vyklíčilo mechu na vrub jeho
pichlavému chování a trucem
ku zdraví, zpátky ni krok zouvej
boty do roboty po katarzi
lepkavému děcku v náručí stvolů
naze omamných a po smrti
hluchých křídel ze vší vážností
vyrvaných a trpce odkojených
zmámenou prvorodičkou, hle, jak
cupitá na jehlách z paprsků Slunce,
zbaběle nedá Luně kousek stínu, vše
pro hřmotně mrkající závist
vztekle kouše hvězdy do slabin, až z nich
proudem teče krev šustěním ze
zavřeného kohoutku osídleného
hnidomlžnou potápkou dělající mlčky,
hned vztekle bolavé kruhy pod očima,
jářku nevylej ten žufánek, v němž
skepse se střádá na časy horší,
lepších není vhodno, ledva
jednou za uherák a ten je drahý
jak bláto vezdejší,
ustálené v našich myslích stejně, jak
holobrádkovi, co mu stesk teče po bradě,
podívej, jak mu smutně visí ten raglán,
což je lepší nevědět ty trdlo,
trdlo moje milované,
chceš olíbat pipinku?


Abych předešel nabízející se otázce, připojuji seznam užitých nápojů a drog. Tak tedy, pivo značky Pilsner Urquell 9 kusů pito po půl litrech, rum Captain Morgan 7 kusů pito po panácích o objemu 0,04l, Šalvěj divotvorná 2 kusy kouřena v jointech v počtu tří lidí, včetně mé osoby.

Síla polibku

27. srpna 2015 v 14:02 | AkasAkim
Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí
přišita, podívej na nebíčko,
duchnu tu nebeskou, tak měkkou i
po hříchu hebkou,
jak ruce maminky, když
koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás, jak
hodiny své kyvadlo, šeptajíc
své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného, to
hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe, neb
dolíčky s tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom, zda
pusa tvá bude přátelská, či milenecká.

Nikdo není dokonalý!

12. srpna 2015 v 22:05 | AkasAkim
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.


Dočasně splašený oř a lokající vepř

10. srpna 2015 v 12:42 | AkasAkim
Když člověk, muž, začne chlastat,
dělá to proto, aby pochopil Svět,
aby ho mohl uchopit,
stisknout a svírat ve svých dlaních,
mazlit se a milovat se s ním tak,
jak to nedokázal
ani s jednou z těch žen,
které mu byly po vůli,
dělá to proto, aby mohl našlapovat
po myšlenkách, po těch chodnících slávy
tak jemně a s pečlivostí,
jakou se stará matka o své batole,
on má hlavu v oblacích, ach nebohý
budoucí klaun, šašek, tulák, povaleč a darmožrout,
co s hubou rozmazlenou
nikdy nesečte si, že Svět nelze,
hrdlo se svírá, že
Svět nelze pochopit,
Svět nelze uchopit,
Svět nelze stisknout,
Svět nelze sevřít do dlaní,
mazlit se s ním a
milovat se s ním, od toho jsou přec ženy,
ta stvoření danajská
a jemu nezbyde, než jít zas o dům dál,
kde mu snad nalejou, aby
zapomněl na to že,
Svět nelze pochopit,
Svět nelze uchopit,
Svět nelze stisknout,
Svět nelze sevřít do dlaní,
mazlit se s ním a
milovat se s ním a tak
loká dál a dál dokud…
Existuje snad nějaké dokud?



Flíček na kalhotkách

30. července 2015 v 15:12 | AkasAkim
Jsa jedenáctiletý,
běhal jsem tehdy po venku a
Světe zboř se,
Mařenka Havelků, sousedka od vedle,
se do mně zakoukala
přesně ta Mařenka Havelků, které již bylo šestnáct, tudíž
o honění i šoustání věděla již své,
zato já měl pindíka jen na čůrání,
to až za rok jsem počal s tou bohulibou činností,
co samohana zove se a při níž prý mícha vysychá,
taková zhovadilost pošetilá,
ty mravokárci se museli pomátnout,
tvrdíc tuto zrůdnost nejapnou.
Ale zpět k Mařence, která mi pravila, že
kouřit by mě chtěla, ale já, nevěda,
o čem že to ta kráska camrá,
jsem tvrdil, že cigaret ni ohně nemám, že to půjde stěží.
Jak ona se vám smála lidé dobří, ale
nevysmívala se mi,
jen se tak veselila mou nezkušeností a
pravila, že těch věcí netřeba, jen nutno si odložit, jenže
jak já jsem se vám ostýchal, tak jsem se pitoma i bránil a
že ani náhodou a tázal se,
proč to po mě vlastně chce?
Tak se vám jen usmála ta víla vášnivá, a jestli
chci zřít, jak moc se jí líbím?
Tak jsem odvětil lakonickým, "jo."
I vykasala ta nezbednice sukénku a pod ní ach běda,
měla růžové gaťky na hoře
lemované krajkou bělostnou, na pravém třísle se
smála číča s mašlí, aby jí našli a
jak tak koukám po těch gaťkách,
jsem se vám podivil,
proč ta Mařenka má na těch spodkách ten mokrý flíček?
A ona na to, že to je právě ono,
no to líbení se, ta láska k druhému, to milování.
Ty bláho a já truhlík jeden si myslil, no že
lásku má každý člověk v srdci a ne v gatích,
jak já z toho byl vyjukaný, vyplašený a udivený,
tááááááááááááákhle jsem vám valil oči,
to jsou taje na tom širém Světě.
Ale dneska už vím, jak se to všechno má a
proč mají dívky a ženy ty skvrnky na kalhotkách, ale
stejně si vzpomínám na ten flíček Maruščin,
byl totiž první a basta fidli a už ho mydlí.


Věnováno Charlesi Bukowskému.

Postkomunistická

22. července 2015 v 17:18 | AkasAkim
(doporučuji zpívat v opilosti, nahlas a rázovitě s jistou dávkou agresivitySmějící se)


3, 4
A Čech táhne s davem
stejně jako kdysi
Čech táhne s davem
a nezná kompromisy
Čech táhne s davem
nadává jak za totáče
Čech táhne s davem
plive vzteky do půllitru
Čech táhne s davem
jen Blesk má místo Pravdy
Čech táhne s davem
u bedny dřepí jak za komanče
Čech táhne s davem
pořád čumí na Zemana *
Čech táhne s davem
Superstar je mu modlou
Čech táhne s davem
nervózní je u Slavíka
Čech táhne s davem
jestli Kája vyhraje
Čech táhne s davem
obdivuje celebrity
Čech táhne s davem
bez bulváru ani ránu
Čech táhne s davem
vychcanej je jako tenkrát
Čech táhne s davem
okrade i vlastní matku
Čech táhne s davem
všechno svádí na cikány
Čech táhne s davem
hnije doma jako tehdy
Čech táhne s davem
závistí by mohl puknout
Čech táhne s davem
vztek vyleje si anonymně
Čech táhne s davem
díky bože za internet
Čech táhne s davem
pořád volí bolševiky
Čech táhne s davem
populista je mu Bohem
Čech táhne s davem
jeden fandí Rusákovi
Čech táhne s davem
druhý zase Amíkovi
Čech táhne s davem
nakupuje u Vietnamců
Čech táhne s davem
zboží znalé z reklam
Čech táhne s davem
každý má svého úředníka
Čech táhne s davem
proklíná své politiky
Čech táhne s davem
vzpomíná si na Gustava
Čech táhne s davem
že prý s ním bylo lépe
Čech táhne s davem
nepřemýšlí, i když může
Čech táhne s davem
jde se stádem jako vždycky
Čech táhne s davem
on je na tom přece bídně
Čech táhne s davem
Stěžuje si pořád a rád


* myšlen "Major Zeman", nikoli náš současný prezident


 
 

Reklama