Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Ženská nevinnost

2. ledna 2016 v 19:17 | AkasAkim
Mučen vlastní představivostí,
trápím se a soužím,
když nemohu tě nahou zřít,
ty zlá, zapřela jsi mi své tělo Evino,
byť nejmenují tě snad Evou,
zrovna tak svůdná a krásná jsi,
lžu, ty krásnější jsi, než je žena prvá,
ta bledla by závistí ve srovnání s tebou,
hříchu můj smyšlený, anděli z nebes,
či snad samo peklo seslalo tě,
po chtíči i lásce opojně vonící,
proč trýzníš mě tak podle a krutě,
víš přece, že jen pouhým mužem jsem
a muž, ten žije pro nahotu ženskou,
bez ní je zbytečný a o samotě umírá,
co zvíře raněné střelou přímo na komoru,
přec nechtěla bys mě mít na svědomí,
spolčit se s kmotřičkou okosenou,
hle, už máchá mi nešetrně před hrdlem
nástrojem svým, pekelně ostrým
a ty s lhostejností na srdci i jazyku,
zdráháš se mě zachránit, však já
zlobit se nedokáži ani za mák,
ani co za nehet by se vešlo,
stále klaním se tvé spanilosti a kráse,
líbeznosti a roztomilosti nevymývaje,
pro tvé rozhodnutí já s klidem zhynu,
sám políbím ten nástroj patřící Zubaté,
bez výčitek zemřu, bude-li třeba, vždyť
smrt je jen jiný způsob žití,
nač se tedy bránit svému osudu,
jen sbalím si své saky a paky, pak
polibkem ti zamávám, na rozloučenou.

Vůně úkrytu

26. prosince 2015 v 12:15 | AkasAkim
V objetím tvém já chtěl bych se ukrýt,
před Světem zlým, páchnoucím nehostinností,
jehož trny bodají tak, že nelze to skrýt,
planeta naše hynoucí otrávena lidskou krutostí,
topí se v slzách, jež však nikdo neusuší,
žádný nezří tyto stigmatické rány,
člověčí srdéčko přece už dlouho nebuší,
pro tupost ega hrajeme si na pány,
pro krátkou paměť my s hrdostí pro jistotu,
překrucujeme poznatky z minulosti,
přítomnost přežvykujeme sousto po soustu,
pitomě smějeme se své budoucnosti,
prý páni tvorstva, rozhodli jsme se tak titulovat,
kašleme na všechno s úsměvem blbečků,
náboženským dogmatům nebojíme se salutovat,
jsme jen armádou samozvaných vojáčků,
pro zlaťáky lesklé svrbí nás dlaně,
přítele máme na bradě, když tučný je zisk,
výmluv je dost, nutno platit daně,
za obnos na kontu v bance zavřeme pysk,
za mamonem ženeme se, jak bludné ovce,
dřeme se od soumraku do úsvitu slunka,
na výchovu dětiček my čas ušetříme těžce,
konzumem páchne každičká naše buňka,
uznej, že Země jest místo podivné tuze,
nediv se potřebám mým hledající ukryt,
bedlivě pátrám, kde přivoním si k duze,
náruč ženská jeví se coby dokonalý kryt,
tam zajisté spočinout mohl bych bez strachu,
žena je však plémě hadí, to každý uzná,
myšlenku svou položím na váhu barvy nachu,
snad poví mi, zda cesta není to zrádná.

Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek

21. prosince 2015 v 16:13 | AkasAkim
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se v něm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
zprávu do prázdné láhve vloženou,
do řeky mužských slz vhodil jsem odhodlaně,
nedbaje toho že prý muži nepláčou,
na rychlou odpověď tedy čekám zkroušeně
pochybovačně hledím do řeky slzné,
konečně teď bude snad všeobecně uznáno,
to co už předtím, zdálo se být jasné,
nechť každému jest tedy důsledně řečeno,
že na špetku pláče mají muži rovněž právo,
když žití jeví se zničehonic coby smutnost,
to rázem točí se Svět rychleji, než je zdrávo,
též kleje se stále, ačkoliv to není nutnost,
hle, pak pěsti zbytečně se zatínají,
krev pění se, daleko pro rvačku se nejde,
zoufalství a vztek v bratry se spojí,
zabil jsem pánové? Na tom již nesejde,
to se pak náhle nedivte vážení,
rčením právo upřeli jste mi na brekot,
teď vadí vám mé tvrdší ražení.
Nač ta hrůza v očích, ten zoufalý jekot?
A tak tu sedím, kéž Luna to ví,
kdo mi na můj morytát odpoví.

Na nebe vzetí volnomyšlenkářské šlapky

4. prosince 2015 v 20:10 | AkasAkim
Voda teče vzhůru nohama,
ačkoliv žádné nohy vlastně nemá,
asi se jí lepí smůla na paty
na nohou, které ji uťal čas,
hodiny tikají na zdařbůh pozpátku,
až z toho mají tiky,
všichni to ví, to jen člověk,
to jen člověk to nevnímá,
je slepý vůči životu,
slepý víc, než slepíš,
který bere nohy na ramena,
krčí se pro záda shrbená,
trpí hadí skoliózou, sykot
se ozývá echem z dutin,
z dutin stromů, těch svědků
staletých, hle jak ustaranou
hlavu mají z toho všeho
koloběhu, co v pokoji jim nedá spát,
koloběh je asi
hyperaktivní ňouma lehce
oděn do šatů s lidskou tváří,
ale vlka neošálí, ten má
mysl pevnou, nezkalenou
láskou a citem, ten myslí jen,
jak urvat si trochu Světa pro sebe,
v očích se mu jiskří,
jak drobásky, co má Slunce po kapsách,
poslyš to chřestění, zní tak libě,
když se panna udělá
a pak modlí se každý den,
aby na to zapomněla, ale
to nelze, Boha neudoláš
jedním otčenášem,
strč prst skrz krk,
to na něj neplatí drahá,
klekni si a modli se,
však s plnou pusou se nemluví,
víš moc dobře, co mám
na jazyku a můj jazyk má
pěnu u huby, zvoní blahem,
přestože jektá zuby
basta fidli a basama fousama
práská kníry do kočárů,
už je na nás krátkej,
celej Torquemada, chudák
nepochopil základní teze,
pravidla hry nejsou přece
nikdy pevně dána, ani
sůl není dost slaná, to se ti jen
oči mží z únavy, vždyť musí
celý život sledovat ten tok dějin,
který má vlastně taky co dělat,
aby to všechno včas stihl,
má napilno, bere dráhu kvapíkem,
nemá čas pokecat o tom,
že minulost, přítomnost a budoucnost
je tatáž osobnost, jen
pokaždé má jiný havelok,
jednou šedý, jindy černý,
však nikdy ne podle módy, kdepak,
ta holka na módu nedbá,
má jiný starosti, ani na sex nemyslí,
ta už má dávno odskákáno,
raději se jen tulí, jako kočka co ví
o malichernosti zpráv o konci bytí,
všichni jsme otroci vlastní touhy,
ženoucí nás soukolím osudovým,
přehazujíc si nás, jak horký brambor,
femme fatale není nikdy kráskou,
naopak,
to není o kráse, ale o vůni,
na jejím těle najdeš pokaždé
nějaký ten zřetelný kaz,
to jen kunda jí voní tak pronikavě,
až to nejde vydržet a
rázem se jde do mdlob,
ze kterých není návratu,
jedná se o jistý druh nadlidského
eroticko sexuálního kómatu,
poté následuje ejakulovaná smrt,
to milosrdné a božské uvolnění,
kdy všichni ti kanou
a volají po tvém návratu, ale tobě,
tobě už je dobře,
červíčci se o tebe dobře postarají,
každý přece musí něco jíst.

Křídla, jež INRI nedostal

29. listopadu 2015 v 10:44 | AkasAkim
Křídly snových ruměnců,
tajně tkaných do zvonců,
v obrazcích hrdě majestátných,
v barvách vkusně vytříbených,
zrakem sotva viditelných,
po šumu listí vykřičených,
skrz úsměv shlédnu snad,
vábivě honosný, hrdý sad,
úsměv pro stesk neodlitý,
v žertu vzácně rozesmátý,
když rozsévá se po těle tvém,
oltáříčku, v touze probdělém,
v rudolících hnízdečkách pich,
obličej jiskřivě zdobí jako vích,
pompézně volají v dál,
polibek jim jiskru vzňal,
ohni se mnou v tanci hřej,
pláči ve smíchu požehnej,
nečekej na planá slova kazatele,
nebohého, církevního badatele,
mravokárce samozvaného,
bez lásky boží zrozeného,
naslouchej ryzím tónům,
s duše odlitým šepotům,
přírodou v noty vetkaným,
pavoučím sítím podobným,
hle, jak rozprostírají se po tvé tváři,
po čele, co hvězdnou planinou září,
očím, zurčícím plamínkům,
bolesti i radosti odleskům,
symbolům žití a smrti,
ta k životu patří přeci,
naslouchej, toť tvá jediná výsada,
nežli navždy zavřou se ti kukadla.


Adam a Eva

13. listopadu 2015 v 16:31 | AkasAkim
Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže zranit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

Desatero lásky pábitelky, mrdalíny

7. listopadu 2015 v 20:17 | AkasAkim
Miluji tě, ale jen z potřeby stínu tvých očních víček, o který se mohu opřít.
Miluji tě, ale jen proto, jak Slunce vadne, šeptáš-li, že se ti chce srát.
Miluji tě, ale jen díky vůni, kterou vydává tvá zohaveně tlející aura.
Miluji tě, ale jen kvůli zvuku letícímu mým žaludkem, zatímco ty se modlíš, ačkoli vlhneš.
Miluji tě, ale jen pro lenivost květeny, rostoucí ti v ušních boltcích.
Miluji tě, ale jen na vrub tvrzení, že ty pohrdáš mým plačtivým ejakulátem.
Miluji tě, ale jen ve jménu plachtícího soutoku tvých mrtvých očí.
Miluji tě, ale jen ku prospěchu nekoncentrované hladovosti tvého rozžvýkaného hymenu.
Miluji tě, ale jen jako důkaz pochybovačné autocenzury hořící na špičce tvého nosu.
Miluji tě, ale jen na revanš lhostejnosti zpívané echem napříč tvojí bránicí.

He, tik, mo, tak, roi, tik, dy, tak, mé, tik, mi, tak, lé

5. listopadu 2015 v 12:25 | AkasAkim
Extrakty mé bezvládné duše,
třpytí se v obrazcích
na pozadí tvých rozšířených zorniček,
které se s úsměvem v koutcích potulují,
krokem Páva Vymítače Zkurvysyna
po obzoru lidské humánnosti,
blaženě a bez příčin volající,
po zbytcích práva určené namátkou
jedovým samotářům z periferie našich snů,
co modlí se růženec po vzoru svých předků,
neboť co psáno, to dáno,
i kdyby to byl žvást krknutý s plezíru
panovačným samozvancem, alfa samcem Bobem,
na kvadrát uštvaným vlastní ich formou,
chudák Pegas, co vláčí ses ním
po štrekách vesmírných,
mrskán bičem,
až mu krev srčí z otevřených ran,
Bože vidíš to, nebo to zase dáme jen do zápisu,
jako tenkrát, když uštvali Ikara,
blázna, jenž hvězd chtěl se dotknout,
pro zahřátí, nebo ze zoufalství,
bláhový, možná se nebál smrti,
nebo pro ni prahnul,
může být smrt droga, drahá,
co ty o tom soudíš?
Vždyť přece být mrtvý je stejně přirozené,
tak jako nahota je vzorem a symbolem
každého zrozence bez ohledu na tok dějin,
uvědom si, že život a smrt jedno jest,
to jen smrt má neprávem špatnou pověst
a se zármutkem a vážně se o ní mluví,
však nabažit se jí nelze,
jinak bychom přece neumírali,
být stále živ, to peklu by se rovnalo
a hříchem by to smrdělo,
o dost víc, než tvoje tělo tlející,
plné hoven plnící tvá střeva a tvá řiť,
miláčku můj jediný,
pozlacená zduřelými hemoroidy,
až přejdeš po mostě, krví zdobená,
smutně, však ani slza nezraní se
o střep z oka tvého trčícího,
co roztaví jen polibek přeměněný
do jarního probouzení světelným hlasem
plivaný ve zlosti napříč duhou šálivou
bručounem mrzutým, neboj, on
živému, ni mrtvému by neublížil, ač
přísné vrásky lemují jeho tvář,
ty vrásky, to stigmata jsou přece,
krůpěje žalu, cáry krušných chvil
v samotě vetkaných trpkou jehlou
do lhostejností zhrublé košile,
obleč si ji Časodárče, chvástale, zmrde,
zpívej si pohrdavě to své mrzutostí okřídlené
tik tak, tik tak, tik tak, tik tak, tik tak.

CellarDoor

3. listopadu 2015 v 12:31 | AkasAkim
Ve sněhově nedbalém hábitu,
jenž ztěžka střeží tvou nahotu,
ve snech se bloudivě touláš,
v tiché jízlivosti se rouháš,
ležíš s klidem přede mnou,
tvářičku nehalíš bělostnou,
rtíky tvé mlčenlivě hovoří,
o životě, co žít se nedaří,
pro soužení lidského srdce,
kterému se tlouci už nechce,
zbytečným slovům dala si sbohem,
víš, že je marností plkati s Bohem,
uvědomuješ si přítomnost pána našeho,
v neutuchajícím dechu každého živého,
v tajemném pohledu tvé oči již tonou,
pokryté jsou mrazivě temnou clonou,
červánky s retů tvých kvapně se ztrácejí,
chvátají v poklusu časoprostorovou alejí,
nevinná jsi, snad křídla andělská měla bys mít,
hříšnice moje, na věky spolu my hodláme snít,
není síly, není okolností, co nás dva rozdělit mohou,
dokonce ani cesty na druhý břeh těžko nás zmohou,
bez uzardění klidně tu odpočívej,
přítomností svou něžně mě líbej,
jen přilehnu si k tobě, s plachostí rád se rozloučím,
skutkem prý trpkým rytmus svého srdce překřičím,
až ráno svědci udivení nás najdou, mě vedle tebe,
dojde jim, že živí i mrtví nedokážeme být bez sebe.

Pod černými perutěmi

23. října 2015 v 17:25 | AkasAkim
V tmavém hávu perutěmi objímá,
šeptem mlčíc, oči kalně vidoucí vše
v průzračné barvitosti ošuntělé temnoty,
pozlátka mámivé třpytivých mračen
vlastního smogem prosyceného dechu,
chrchlem cedí věty beze slov skrz
krvavé plíce kvapem máčí listoví
v tekuté pohlcenosti zoufalého já,
mžourá okřídleně, přesto stydně,
boje se nevyhnutelného rozbřesku,
i pro tentokrát osudově signovaném
byrokraticky úřednickým beranem
vesmírné sebestřednosti konce všeho,
hvízdá si hlasem bez jazyka,
dotykem oděna do věčné nahoty,
líbá betónové, térem páchnoucí plazy,
pod dohledem světelného toku
smutně usmívajících se svědků
jen občas mrkajících na to dění,
tak pohrdavě slabě, až z toho slzí
a pálí oči, ty zvlhle neukojitelné zrcadla
lomem zobrazující torza životních dějin,
hříček komicky a trapně bezobsáhlých,
se stíny mazlí se vteřinu po vteřině
v barvách měnivě rozmanitých,
perutě má neviditelně roztáhlá,
v náruč vzácně bohatou přilne si tě,
splíny tvé ukryje pod svá magická křídla,
která stářím nešednou, ne po vzoru
lidské pomíjivosti tak plačtivě zoufalé,
jen na několik hodin, pospěš Luno,
než Slunce svým východem vše zhatí.





Oko a ruka

21. října 2015 v 11:29 | AkasAkim
Něha v nachu hoví si,
když poslouchám, jak kručí ti krásně v bříšku,
jak smyslně sténáš můj rozlousknutý hrášku,
nahota ve snu lebedí si,
při poslechu vzdechů z tvých per deroucích se,
znám omamnou vůni, kterou krásko zdobíš se,
chtíč z ulity vyloupne se,
zřím-li vlasy tvé havraní hráti si s větrem o závod,
v nich smyslný a volně nepoddajný je ukryt plod,
touha těžko schová se,
zvoní-li tvé tělo voláním po mezihvězdném milování,
co těžko shání se, i ve hříšných snech je jen k půjčení,
láska ukrýt stěží dá se,
máš-li ruce, jež s Božím požehnáním chtějí si slastně hrát,
mou tělesnou schránku s úsměvem na rudých rtech hřát,
souznící srdce chvěje se,
piješ-li, já žízní neuschnu, jíš-li, já hlady nikdy neskonám,
s posledním tvým výdechem já Světu provždy vale dám,
vzrušená dvojice nerdí se,
něco tvého moku dej mi, toho co v klínu máš, chci ho mít,
až bude mi ouzko a ty budeš v širé dáli, dám sám sobě pít,
živočišnost naše raduje se,
za jedno objetí tvé prodal bych duši bezvládností drze ztracenou,
pohled tvůj, v jehož obraze, slova jsou věcí bezbranně zbytečnou,
pro splín panáka rumu dám si,
Svět jen hned jinačí, jiné barvy má, houpe se a divokostí se točí,
paměť se ztrácí, proč v krvi ležíš přede mnou, máš zhasnuté oči?
A co ten krvavý kámen v mé dlani?

Oreáda v bílém

14. října 2015 v 20:44 | AkasAkim
Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.


Všechny parfémy Světa

29. září 2015 v 17:43 | AkasAkim
I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíc hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

Óda na Kiku

25. září 2015 v 14:59 | AkasAkim
Z ranní rosou anděl rozhodl se povstat,
s láskou v srdci články jal se nám psát,
blog plný citu, něhy, nadhledu a emocí,
slova, co hravě vyzrají nad každou nemocí,
není to vlastně anděl, spíše andělka,
jakou má přezdívku? No přece Kika,
to její článek o pornu tuze mě zaujal,
neváhal jsem a rád se k vám přidal,
přidal jsem se, napsal první komentář,
od té chvíle už rok plní blog můj diář,
je zkrátka součástí mého holého žití,
toto je tedy pro Kiku pomyslné kvítí,
květena za to, že takhle mě zlákala
a svými články život můj mrzký zhojila,
jak mávnutím čarovného proutku,
smál jsem se a to nejen v koutku,
bavím se jejími články od rána no noci
Kiku mám prostě rád, není mi pomoci,
když je mi zle, když je mi na draka,
její blog pročítám namísto panáka,
Kika je hrdinka, o tom se nehádej
a na její super blog z radostí zavítej,
uvidíš, že potom ti bude provždy hej,
nepochybuj o tom a za pravdu mi dej.
Milá Kiko, co slova děkovná, přijmi tuto ódu,
cítím se jak v bavlnce, když jsem na tvém blogu!

Trpké ráno

21. září 2015 v 16:10 | AkasAkim
Prorostlý kořeny,
sám v sobě vykořeněn,
obklopen davem,
v lidskosti osamocen,
oděn do obleku,
přesto vždy odhalen,
zdoben úsměvy,
s radosti nenarozen,
přes něhu v srdci,
pro objetí nezplozen,
boláky na rukou,
na zteč už připraven,
neduhy po těle,
však nikdy nemocen,
v Krista nevěří,
leč Bohu nakloněn,
lásky se obává,
ke skonu již ochoten.

Pošťačka Madla

17. září 2015 v 17:46 | AkasAkim
Z pravou rukou na poštěváčku,
zahlídl jsem vám naši pošťačku,
o polední pauze drandí se moc ráda,
v pindě má už svého vibro kamaráda,
z brašny vytáhla ho její ruka hbitá,
na nic nečeká a už toužebně kmitá,
mnoho šťávy zdobí její bělostná stehna,
gaťky zahodila, pošťácká nymfo běhna,
jednou dovnitř, hnedle ven,
tak to u ní chodí každý den,
všichni už na ní volají Madlo,
kde zas máš to své madlo?
Proč způsobuješ si ty trampoty,
opět si to děláš místo rachoty?
Nejdřív rozdej poštu ty naše trdlo,
pak si doma sedni na to své madlo,
budeš to mít v klidu a pěkně v teple,
copak ti nevadí, jak fičí ti u prdele?
Jsem na poštu, strašně vítr duje,
tak ať ti nenastydne ta tvá sluje,
v pohodlí domova se schovej,
a trošku důstojně se chovej,
polední pauze už je dávno konec,
a ty tu kmitáš, jak kdejaký honec.
Taková už je ta naše Madla dravá,
za poštovní přepážkou si hrává.

Našeptávač anonymní

17. září 2015 v 15:53 | AkasAkim
V koutku nebe sedí si,
zádumčivě dumá si,
coby komu napískal,
ve vlasech ho povískal,
je to totiž jeho cílem,
býti krutým Rarachem,
vnímá to jak poslání,
někdy je to k posrání,
co těm lidem našeptat,
i pořádně je vydeptat,
když už má tu šanci,
a žádnou toleranci,
on je hříčka nebíčka,
utečenec z peklíčka,
tenhle zvláštní pán,
co přichází nezván,
on tahá sirky osudové,
z té krabičky ebenové,
cesta od něj, ta je dána,
jak pro pána i pro kmána,
z té už zkrátka nesejdeš,
ať už běžíš, nebo jdeš.

Hříčky osudu

2. září 2015 v 15:18 | AkasAkim
Z rudých červánků,
přečtu si rozprávku,
o tom, jak ty jsi se mnou a já zase s tebou,
semknuti spolu pod klenbou nebeskou,
pod snovým baldachýnem blaze,
vdechujeme stejný vzduch draze
i stejné pocity z rána,
láska byla nám dopřána,
s čistého přátelství zrozena,
do chlípných sítí vpletena,
po dlouhá leta známe se,
ve jménu lásky událo se,
chtíčem a touhou zavoněla naše těla,
nahá, přirozeně krásná a nad míru vřelá,
jak příroda si přála při své malebnosti,
darovala nám život, mě i tobě do sytosti,
lásko má, svůdností zlacená,
hledíš mi do očí slastí zmítaná,
já slyším, jak srdce tvé toužebně buší,
žiji v tobě, tvá zvlhlá slastnost mě tuší,
vtahuje mě do své mokré moci,
jednou ve dne, jednou v noci,
jak hltavě mě polykáš a zlobíš,
na entou mou rozkoš násobíš,
ležíš na zádech, já jsem v tobě i nad tebou,
hříchu můj, po chtíči mušličku zbrocenou,
byla jsi mi oddanou partačkou,
budeš mi teď i vřelou milenkou,
hříšnicí, nymfou,
i hravou múzou.

Bezpohlavní pažba má uzel na kapesníku (milostná báseň)

31. srpna 2015 v 14:53 | AkasAkim
Má vana pláče,
mám vztek na kůži hroší,
ve džbánku nesu si pýchu z otrušíku
v poryvech větru se mi za zády
smějí chechtem vlastní záda.
Proč neřeknou mi to do očí,
nač zbaběle berou nohy na ramena
z přírodního asfaltu tak podle a
podle kalendářního bezčasí?
Vždyť bezpráví tu kvete skrz plevel,
rázně trčí ti z oka i s polibkem,
po kterém toužíš, drze, leč doufaje,
sníš bledě vlastní život a
zvracíš ho do pisoáru svého souseda
nedbaje ženy jeho, co
bafá svojí touhu, kvapně
rachtá klíči po cizích kapsách
své zklíčené "já vám to říkala", co
vyklíčilo mechu na vrub jeho
pichlavému chování a trucem
ku zdraví, zpátky ni krok zouvej
boty do roboty po katarzi
lepkavému děcku v náručí stvolů
naze omamných a po smrti
hluchých křídel ze vší vážností
vyrvaných a trpce odkojených
zmámenou prvorodičkou, hle, jak
cupitá na jehlách z paprsků Slunce,
zbaběle nedá Luně kousek stínu, vše
pro hřmotně mrkající závist
vztekle kouše hvězdy do slabin, až z nich
proudem teče krev šustěním ze
zavřeného kohoutku osídleného
hnidomlžnou potápkou dělající mlčky,
hned vztekle bolavé kruhy pod očima,
jářku nevylej ten žufánek, v němž
skepse se střádá na časy horší,
lepších není vhodno, ledva
jednou za uherák a ten je drahý
jak bláto vezdejší,
ustálené v našich myslích stejně, jak
holobrádkovi, co mu stesk teče po bradě,
podívej, jak mu smutně visí ten raglán,
což je lepší nevědět ty trdlo,
trdlo moje milované,
chceš olíbat pipinku?


Abych předešel nabízející se otázce, připojuji seznam užitých nápojů a drog. Tak tedy, pivo značky Pilsner Urquell 9 kusů pito po půl litrech, rum Captain Morgan 7 kusů pito po panácích o objemu 0,04l, Šalvěj divotvorná 2 kusy kouřena v jointech v počtu tří lidí, včetně mé osoby.

Síla polibku

27. srpna 2015 v 14:02 | AkasAkim
Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí
přišita, podívej na nebíčko,
duchnu tu nebeskou, tak měkkou i
po hříchu hebkou,
jak ruce maminky, když
koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás, jak
hodiny své kyvadlo, šeptajíc
své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného, to
hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe, neb
dolíčky s tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom, zda
pusa tvá bude přátelská, či milenecká.

Nikdo není dokonalý!

12. srpna 2015 v 22:05 | AkasAkim
Ty, všemocný pane,
proč chtěl si být tak krutý?
Co ponouklo tě k tak surovému trestu?
Uvědomil sis ty, vládce přísný,
v jaké peklo přetavíš můj život
tou hloupou a svízelnou záměnou,
kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?
Copak ti nedošlo
ty nekompromisní kate, že
ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,
posmívat se mi a pohrdat mnou?
Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,
když slíbena jim byla dcera?
Proč nesplnils svůj slib a
porušils tak signovanou smlouvu?
Ty vše dávající pane,
proč nejsi též neomylným, by
vyvaroval ses podobným hrubkám,
co sužují lidské žití a
mění ho v hon na čarodějnice?
Proč vybral sis zrovna mě ty nelido
pro tu nemilosrdnou zkoušku,
pro ten test, v němž úspěch je
vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?
Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,
že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,
s nadutostí stvořitele a nutíš mě,
lidského pěšáka rouhati se k tobě, když
kalich, co dal jsi mi vypít je
ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?
Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,
aby mě můj druh soudil jménem tvým a
plival na mě jed slinou Jidášovo?
Proč měl bych já ctít tebe, když
ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a
dovolíš své notabilitě,
všem těm patolízalům, aby lynčovali mě
k obrazu připsanému tobě?
Zanech prosím zloby vůči mně podobným a
já uspím svou rouhavou mluvu,
pokleknu a bez meškání
pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.


Dočasně splašený oř a lokající vepř

10. srpna 2015 v 12:42 | AkasAkim
Když člověk, muž, začne chlastat,
dělá to proto, aby pochopil Svět,
aby ho mohl uchopit,
stisknout a svírat ve svých dlaních,
mazlit se a milovat se s ním tak,
jak to nedokázal
ani s jednou z těch žen,
které mu byly po vůli,
dělá to proto, aby mohl našlapovat
po myšlenkách, po těch chodnících slávy
tak jemně a s pečlivostí,
jakou se stará matka o své batole,
on má hlavu v oblacích, ach nebohý
budoucí klaun, šašek, tulák, povaleč a darmožrout,
co s hubou rozmazlenou
nikdy nesečte si, že Svět nelze,
hrdlo se svírá, že
Svět nelze pochopit,
Svět nelze uchopit,
Svět nelze stisknout,
Svět nelze sevřít do dlaní,
mazlit se s ním a
milovat se s ním, od toho jsou přec ženy,
ta stvoření danajská
a jemu nezbyde, než jít zas o dům dál,
kde mu snad nalejou, aby
zapomněl na to že,
Svět nelze pochopit,
Svět nelze uchopit,
Svět nelze stisknout,
Svět nelze sevřít do dlaní,
mazlit se s ním a
milovat se s ním a tak
loká dál a dál dokud…
Existuje snad nějaké dokud?



Flíček na kalhotkách

30. července 2015 v 15:12 | AkasAkim
Jsa jedenáctiletý,
běhal jsem tehdy po venku a
Světe zboř se,
Mařenka Havelků, sousedka od vedle,
se do mně zakoukala
přesně ta Mařenka Havelků, které již bylo šestnáct, tudíž
o honění i šoustání věděla již své,
zato já měl pindíka jen na čůrání,
to až za rok jsem počal s tou bohulibou činností,
co samohana zove se a při níž prý mícha vysychá,
taková zhovadilost pošetilá,
ty mravokárci se museli pomátnout,
tvrdíc tuto zrůdnost nejapnou.
Ale zpět k Mařence, která mi pravila, že
kouřit by mě chtěla, ale já, nevěda,
o čem že to ta kráska camrá,
jsem tvrdil, že cigaret ni ohně nemám, že to půjde stěží.
Jak ona se vám smála lidé dobří, ale
nevysmívala se mi,
jen se tak veselila mou nezkušeností a
pravila, že těch věcí netřeba, jen nutno si odložit, jenže
jak já jsem se vám ostýchal, tak jsem se pitoma i bránil a
že ani náhodou a tázal se,
proč to po mě vlastně chce?
Tak se vám jen usmála ta víla vášnivá, a jestli
chci zřít, jak moc se jí líbím?
Tak jsem odvětil lakonickým, "jo."
I vykasala ta nezbednice sukénku a pod ní ach běda,
měla růžové gaťky na hoře
lemované krajkou bělostnou, na pravém třísle se
smála číča s mašlí, aby jí našli a
jak tak koukám po těch gaťkách,
jsem se vám podivil,
proč ta Mařenka má na těch spodkách ten mokrý flíček?
A ona na to, že to je právě ono,
no to líbení se, ta láska k druhému, to milování.
Ty bláho a já truhlík jeden si myslil, no že
lásku má každý člověk v srdci a ne v gatích,
jak já z toho byl vyjukaný, vyplašený a udivený,
tááááááááááááákhle jsem vám valil oči,
to jsou taje na tom širém Světě.
Ale dneska už vím, jak se to všechno má a
proč mají dívky a ženy ty skvrnky na kalhotkách, ale
stejně si vzpomínám na ten flíček Maruščin,
byl totiž první a basta fidli a už ho mydlí.


Věnováno Charlesi Bukowskému.

Postkomunistická

22. července 2015 v 17:18 | AkasAkim
(doporučuji zpívat v opilosti, nahlas a rázovitě s jistou dávkou agresivitySmějící se)


3, 4
A Čech táhne s davem
stejně jako kdysi
Čech táhne s davem
a nezná kompromisy
Čech táhne s davem
nadává jak za totáče
Čech táhne s davem
plive vzteky do půllitru
Čech táhne s davem
jen Blesk má místo Pravdy
Čech táhne s davem
u bedny dřepí jak za komanče
Čech táhne s davem
pořád čumí na Zemana *
Čech táhne s davem
Superstar je mu modlou
Čech táhne s davem
nervózní je u Slavíka
Čech táhne s davem
jestli Kája vyhraje
Čech táhne s davem
obdivuje celebrity
Čech táhne s davem
bez bulváru ani ránu
Čech táhne s davem
vychcanej je jako tenkrát
Čech táhne s davem
okrade i vlastní matku
Čech táhne s davem
všechno svádí na cikány
Čech táhne s davem
hnije doma jako tehdy
Čech táhne s davem
závistí by mohl puknout
Čech táhne s davem
vztek vyleje si anonymně
Čech táhne s davem
díky bože za internet
Čech táhne s davem
pořád volí bolševiky
Čech táhne s davem
populista je mu Bohem
Čech táhne s davem
jeden fandí Rusákovi
Čech táhne s davem
druhý zase Amíkovi
Čech táhne s davem
nakupuje u Vietnamců
Čech táhne s davem
zboží znalé z reklam
Čech táhne s davem
každý má svého úředníka
Čech táhne s davem
proklíná své politiky
Čech táhne s davem
vzpomíná si na Gustava
Čech táhne s davem
že prý s ním bylo lépe
Čech táhne s davem
nepřemýšlí, i když může
Čech táhne s davem
jde se stádem jako vždycky
Čech táhne s davem
on je na tom přece bídně
Čech táhne s davem
Stěžuje si pořád a rád


* myšlen "Major Zeman", nikoli náš současný prezident


18. 7. 2015, 17:16:32

21. července 2015 v 16:24 | AkasAkim
Nenadále uslyšel jsem její hlas,
laskavě vlídný, sametové hebký a
všemi barvami nebeské duhy vonící,
mluvila ke mně slova neužívajíc,
ta byla nepotřebná, zbytečná a
do puntíku bezvýznamná, vždyť i
sebekrásnější slovo, co kdy bylo vyřčeno,
stěží by uneslo význam toho,
co chtěla mi říct,
věda o čem hovoří, já
hladově hltal ten její hlas,
tu sladkost mámivou,
lapal jsem po ní, jak
tonoucí, jenž počítá andělíčky,
tak vábivý byl ten hlas, když
magicky mnou prostupoval,
hladil mě, laskal a sváděl,
Bože, jak něžně a přitom hříšně
zněl ten vzkaz, co
darován mi byl, snad po
chmýří, do kterého byl zabalen, by
doručen mi byl bez újmy,
ten vzkaz o počátku i konci
všehomíra,
vtěsnaný do několik slastných vteřin,
pošeptaný v tichu samoty,
jehož síla však hravě nesla jej
stovky kilometrů, jen pro
zahřátí mé zbloudilé a zvlčilé duše.

Lví sny (Luciášova smutnost)

15. července 2015 v 13:49 | AkasAkim
Nač je mi sen, když je noc?
Já ve dne toužím blouznit,
mít nebesa na své straně a
snít tak, jak jen lvi to svedou
hladově, instinktivně, bez pardonů a
s Bohem kdesi v útrobách hříšného těla,
které blaženě lapá po chtíči, když
ty vedle mě ležíš,
schoulená,
rozverná,
bezejmenná,
po rozkoši vonící, jak kořist
na kterou mám zálusk,
chvěješ se, ne strachem,
snad mnohem víc, nežli já, když
sahám po tvé svatozáři, co
odebrali ti kdysi dávno,
tobě slastí zaslepené nymfě,
mající v duši světobolný jed.
Směješ se na mě, Bože tak sladce,
až srdce se mi svírá,
něhy náruč plnou máš a těch
doteků významných na rozdávání, sic
bojíš se vlastní samoty,
kdo by se také nestrachoval, neb
samota je peklem tuze žhavým,
nikdo nesnese ve výhni žít, přec
život máme jen jeden,
srdce nám tluče jen pro jedinkrát,
však duše má hnije neláskou a tak
sním tak, jak džungle král snívá a
prosím bohy o smilování,
o slitování ve formě daru co vánek
seslal by do středu těla mého, vždyť
muselo kdesi trochu té lásky zbýt!


Skladba, která mě inspirovala k sepsání této básně. Nerozhodný

Klec bez mříží

29. června 2015 v 19:21 | AkasAkim
Objal ho, horlivě ho svíral,
pokoušel se pozřít jeho duševní já,
tiskl se k němu, sic věděl, že
není cesta zpět, jelikož
lidské hlouposti se meze nekladou a
čas, ten odvěký nepřítel,
plive jim s chutí do tváří,
dnes je zle a zítra líp nebude,
pro rány boží neproste pána o
slitování, pánů je spousta, co
osedlali si úředního šimla a
stranický aparátčík již zlověstně
třímá v prstech spoušť,
bubínek se točí, věc byla rozhodnuta,
teď jen zvolit kulku, která tu
chamraď naučí poslouchat, tančit a
pískat, tak jak velectěný funkcionář
klikou točí u skeletonického flašinetu,
co rozladěný je tak, až je z toho
v srdci teskno, ouzko a bolavo, ale
na lásku se dnes ohledy neberou,
není-li to ta láska pravá, vyvolená,
ouřadou posvěcená a štemplem stvrzena.
Tiskne se k němu, cítí, jak jeho líc
taje pod Petrovým dechem,
hledí si do očí, zajisté naposled,
ne však poprvé a to je přednější,
vzpomínky nejdou smazat,
miluješ-li tak pevně a souznivě,
před Bohem jsme všichni nazí a
Bůh to ví, ačkoliv nehodlá zasáhnout.
Všechny vzpomínky,
ty lístečky z kalendáře vytrhané,
ty poupata květin,
co nestihnou zvadnout ve jménu zásad,
hloupostí křtěných a zákonem páchnoucí.
Vzpomínky na první setkání,
na první polibek,
na pocit odevzdání, když
Petr bral Pavla do úst,
jeho vznešeně ztopořenou hostii,
na první milování, co něhou zvonilo tak, že
celá místnost tetelila se blahem.
Vzpomínky na každé vyznání lásky
vyřčené vždy s horlivou touhou,
po žhavém chtíči sladce volající,
běhají myslí dvou prokletých milenců,
zrovinka k smrti odsouzených,
jen několik momentů před popravou,
nikdy více jeden nepolíbí druhého,
však v těsné blízkosti pro vždy
vydechnou spolu. Provinění?
LÁSKA.

Nožky

28. června 2015 v 18:43 | AkasAkim
Sundej fusky má milá
hned zulíbám ti nožičky
a s nálepkou úchyla
budu s tebou na vždycky.

Tekoucí ekvivalent něhy

23. června 2015 v 11:50 | AkasAkim
Den po dni, dusím se sametem
hltajíc poloprázdné bubliny
svých vlastních hříchů
vztekle tryskajících z tvých
zjizvených očí, co jako
zrcadla tříští se, když kámen
políbí jejich hladové mordy
tušených lží vytesaných do
dětských fontanel zbrklostí
církevních papalášů, jejichž
kleriky symbolizují ostnatý drát
tak prohnilý a prorostlý
dušemi zbědovaných zpustlíků
bušících do hladových kurtizán, až
zvracejí jejich semeno, to
páchnoucí, zkyslé mléko, přesto tak
sněhobílé, jak ledové království,
co Káje uhranulo a ty,
moje Gerda, trháš moji kůži
činěnou velhaným neklidem, což bolí,
hle za okny praští, až zalézá za nehty,
pupečníkový pahýl skřípe němotou,
mlčky a zrádně, jak sliby o
věčné lásce, jež plamenem udí se a
přísahou, co dala si mi s
rukou v klíně předtím, než
kousla ses do rtu, té brány do
kuřárny mužské ješitnosti, co
vyprchá, sotva se řekne čau, tak
hořce bezejmenným milencům
v naivitě plovoucích hrdými tempy
naze, blaze, leč s kondolencí
pod jazykem a s upachtěnou erekcí
nejbohatších mocnářů žíznících po
touze, té holce pro všechno a pro
všechny bohy, kterým spílám, neb
nemohu být v tobě, alespoň pro
jedno lusknutí a pohled do očí, těch
zrádných tůních, po kterých prahnu
bez ochutnání, naslepo, sladce se
motám s tvým jménem vytetováním
na odvrácené straně padajících víček
spontánně a hříchem slepnoucích očí.

Osamocený paňáca

3. června 2015 v 19:43 | AkasAkim
Tam někde v dálce zjevil se šašek,
co vize měl a oči nekalila mu krátkozrakost,
on neviděl jen černou a bílou, též
lid nevnímal jen jako kostry obalené masem, on totiž
auru zřel u každé lidské bytosti, neb
chápal události minulé, přítomné a nastalé.
Kašpar bylo jeho jméno a on neznal pravdu o tom,
kým byl seslán, ale rozuměl dobře důležitosti jeho poslání.
Měl totiž pomoci lidstvu, zbavit ho tíže,
co samo si na svá bedra dobrovolně kladlo, když jak
pejsek za svou huňkou hnalo se za mamonem
vlastní nadřazenosti a nabubřelé povýšenosti.
Tak mluvil k prvnímu králi, co šel mu vstříc.
"Králi, ve své počestnosti a uvědomělosti
nabízím vám své oddané a bezelstné služby,
budu vizionářským vůdcem a prvním rytířem,
co beze zbraně povede lid k lepším zítřkům,
nepotřebuji vojsko, ani služebnictvo, jen
nech mě mluvit můj spravedlivý a moudrý pane."
Král sice spravedlivý byl, avšak moudrý jen zpola a tak
šaškovi mluvit nedovolil, jen zbrkle pronesl.
"Jsi klaun, tak skákej, kozelce metej a lid rozvesel,
na mluvení tu jsou jiní, rádců mám dost, copak nevidíš?"
A vskutku, rádců měl král požehnaně a ti
hubou a pantem mleli hodiny, dny, měsíce a roky,
slov z jejich mord padalo přehršle, ale kloudná rada žádná.
Šašek prochodil něco škrpálů a navštívil desítky států,
všude mu však hráli tu samou písničku o rádcích, a tak
čas plynul a lid dál pod vedením svých neuvážených králů
plundroval Svět a ubohému Kašparovi z toho bylo ouvej,
ale mluvit nemohl, jelikož král dal mu jazyk utnout a tak
nebožák mohl jen dál skákat a kozelce metat,
slzy valily se z jeho vizionářských očích, však marně, když
každý se jen smál jeho přemetům, fíglům a trikům.
A tak stále dál lid pustošil ten dar, co mu byl dán a
příroda chřadla, až byla dočista zdevastována,
zvadla a nemaje odporu proti lidské bezohlednosti,
pozbyla svou neutuchající krásu a zcela zahynula a tak
Země pozbyla přírodu, faunu, floru a též pozbyla viníka,
tu holotu, sebranku, chátru a lůzu lidskou,
marnotratnou, sobeckou, bezohlednou a necitelnou, a tak jen
znavený paňáca jsa nesmrtelný kráčí sám zpustlou Zemí.

Hříšníkovo Adieu!

23. května 2015 v 11:01 | AkasAkim
S falešně blaženým úšklebkem stýskám si v ghettu,
přátelíc se na tykačku s vlastním strachem,
podávám si vroucně ruce s jeho pokrevní sestrou zbabělostí.
V šepotu své vlastní neopodstatněné hrůzy,
honím své bezvládné ego, seč mi síly dovolí,
však bezúčelně a bez výsledku,
plazím se po břiše ze zduněnou hlavou,
chtěl bych být zas v oblacích, nikoli pět metrů pod zemí
s miliardou prašivých pocitů, s nichž si jen stěží vybrat, neb
jeden je větším stihomamem oproti druhému.
Království se zavírá, vyprodáno jest,
na kopečku ještě možno viděti zlotřilé lokaje,
co sudy vypili až na samé dno a teď se potácí
vstříc vlastní drzosti, soucitu nemaje.
Daruji vám všechny své city, chci jich být prost,
svážu vám je do úhledného ranečku, aby nesly se vám lépe.
Proč ze srdce bolavého vyvěrá veškerá špína tohoto Grimoáru?
Špína, co čpí a v nose pálí, až z očí derou se slzy a
spát se dá pouze ze setrvačnosti, k tomu jen na kavalci,
o posteli s baldachýnem nechte si zdát, vážený a sváteční hoste.
Rezignovaně a netečně šňupu apatii ze zlaté dózičky,
unaven vyumělkovanými emocemi,
které mi byly naordinovány už z rána,
to ještě Slunce šplhalo se na svůj nebeský podstavec,
doprovázené švitořivým popěvkem nedočkavých opeřenců,
co o volnosti nemusí jen snít, kdežto mají křídla, stejně tak jako
Cherubové, vesmírní futuristé, co zvou mě na věčnou pijatiku
za účasti řinčivých a muzicírujících lunatiků a
s houfem protřelých, lačných a zkušených kurviček,
co s hrdostí se postarají o muže a jejich žaludské spodky.
Nežádám Boha o milost, ježto nerad stojím v davu,
pyšné kostely a katedrály jsou na mě příliš nobl,
raději v ústrety vydám se vlaku, co šine se kamsi,
již ho slyším zpívat jeho drncavý protest song,
ten bez okolků pomůže mi od bolestí s žití,
prosím ponechte zbytky skeletonu mého ležeti u trati,
nechť mají mrchožrouti pro jednou vydatnou stravu.
KRMENÍ POVOLENO!

Za zvuků přírody

16. května 2015 v 11:43 | AkasAkim
Za svitu luny v lůnu tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá kunda polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy.
Ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené pysky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka.
Tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se
Satirikonu a voní směsicí spermatu a poševního sekretu,
směsicí, jež symbolizuje lidskost, jako věc
primární, ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu, jenž zove se
propaganda slušnosti, či náboženské rádoby střídmosti, všemi těmi
aspekty, které se Světem šíří rychleji, než mor
sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já
a církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet.
Nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče.
Krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře, jenž
JÁ neunesu,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného.
Hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy.
Ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti
mé zpustlé a neukojitelné duše.
Tak sbohem má drahá, tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná.
Má milovaná a jediná.
Už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají
ani šajn.
Souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Pro S.


LDN

11. května 2015 v 21:37 | AkasAkim
Skelné pohledy, ve kterých se pod
mlhovitou vrstvou trpkých slz na první pohled
nevinně mihotají snad už jen
tušené střípky dnů
dávno prožitých, časem zakonzervovaných jako
v plechovkách od plesnivých kompotů,
na které si stařík už jen letmo vzpomene
a hloubá nad tím,
zda právě vytrysknutý pramínek myšlenek
je reálnou vzpomínkou,
či pouhou přetrženou šňůrkou
obalenou do snů namočených korálků,
memorálků, které se mu v mysli kutálejí sem a tam
takovou rychlostí, že se tu jeden korálek zakutálí,
tu po druhém je veta,
to když, hlava už holt neslouží,
tak jak by měla.
To jen ten šibalský rarach ví,
kam se ty zatracené a ztracené memorálky poděly,
jaký čert je postupně, či najednou
rozhodil, když přetrhl režnou nit,
která je držela pospolu,
pěkně jednoho vedle druhého.
Ležíc na sterilním, nemocničním lůžku,
které ho dokonale a jednou pro vždy
odsterilizovalo od života, který žil snad naplno,
byť spoustu šancí promarnil.
Tolik krásných žen,
co nestihl políbit, či je pomilovat tak,
aby na něj vzpomínaly jen s úctou a
horoucí rozkoší protkanou láskou,
ale těch dam, co je směl takto obdarovat,
rovněž málo nebylo,
dnes mu zvony zapisují osmý křížek,
ale ještě před pár lety
to byl elegán, co s grácií a uhrančivým šarmem
dvořil se dámičkám první jakosti,
jejichž krása byla pověstná v širokém okolí.
Však také nemeškal a zplodil tři syny a dcery hned dvě,
teď ale nehnutě leží v pokoji?
Co v pokoji?
V čekárně na smrt, kde vrhcáby o život se hrají,
to když ta coura s kosou přijde si pro někoho
a že mrcha chodí kakraholte hodně často,
servítek si nebere a hned ode dveří
hlásí s pitoreskním úšklebkem na rtech,
pro koho, že si přikvačila tentokrát
a jít se s ní musí, to bez vytáček,
hele ze zubatou se fixumvérum nesmlouvá,
na to zapomeň kdys lázeňský šviháku.
Ta čekárna na smrt je neútulná,
smrdí železem, ze které jsou lůžka ukována,
to jediné, co eldéenku zdobí.
Na co komfort páprdové?
Stejně to máte za pár,
jo vážený kmete, život je pes,
co umí rafnout tak, že už pak nepustí a nezbývá,
než se loučit a pak už jen
pozdravy po větru poslati, radši dnes
ještě plácnete sestřičku po prdelce,
ona bude jistě svolná, ježto má v srdéčku spousta lásky
a doma přítele, který jí pravidelně šuká tak festovně,
že ona u toho slastí přede, jak klubíčko koťátek.
Tak ji plácnete,
ať si ještě naposledy užijete,
zítra si pro vás přijdu a
šup s vámi do truhly,
případně pod plamenem do urny,
to záleží na tom, co si milostivý vašnosta bude přát,
jo s tím se nedá nic dělat, o tom žádná,
mám to tu zapsané v lejstrech a na smrt já mám glejt,
neb nebožtíci jsou moje ryta.
Přece tu nebudete ležet věčně,
v té kobce, co jí LDN říkají,
pche horší, jak šatlava
kde zombie se scházejí a ze staženou prdelí
vartují na můj pokyn,
bez úsměvu, oči v sloup, za kterými se
všechny ty memorálky už poztrácely a zakutálely.
Tak pane, nebudeme to protahovat
A JDE SE.


Slovní ipsace, aneb nedokonalá půlpinda, co měla být původně půlkruhem

8. května 2015 v 11:12 | AkasAkim
Ach,
těžko já
vám povím,
jak strašlivě moc
je mi teskno a duše
má se souží, viděti vás vy
věčné služebnice, otrokyně vždy
poddajně a věrně, ač bezmyšlenkovitě
sloužící své paní, či pánovi za každé okolnosti
v naprostém parnu i v zimě, ze které se tají dech a
zebe, až mráz zalézá za nehty a kouše, jak klubko zmijí
jedovatých a hejno vzteklých štíru smrtonošů, co hrozivě a
hrdě mávají svým telsonem, aby zastrašili toho, kdo je ohrozí.
Ach, jak je mi vás líto, holky milované a nenáviděné, vy které ve
dvou, jen s deseti podruhy musíte a jste nuceni konat zlo, ba někdy
i dobro, však nikdy dle svého uvážení, nýbrž jen na rozšafná přání svých
ustaraných majitelů, kteří vás dostali do vínku, jen malou chvilku po jejich
početí a hned po narození vámi počali ovládat a zotročili vás jen ke svému blahu
a vám nezbývá, než jen slepě poslouchat na slovo a je jedno, jestli je to slovo dobré,
či zlé, rozkaz je rozkaz a ten se musí poslouchat, i kdyby to mělo stát lidský život, to třeba
v zápalu vášně, případně pro peníze, ty špinavé papírky, co nás naučily nevážit si přirozených
hodnot, které vystřídaly hodnoty jiné, striktně materiální a kdo má víc a je v balíků, tak je zkrátka
pán. Naopak, ten kdo píská kudlu, tak je ničema, dareba a darmožrout, i kdyby to byl genius, co se ve
své skromnosti a nemaje loktů ostrých neprosadil ani za mák a tak je za chudáka a pro smích všem
zbohatlíkům, co jsou na koni a mají se za smetánku v té penězi umaštěné a upatlané společnosti,
kde si neváží jeden druhého, ani co by se za špinavý nehet vešlo a o slušnosti se raději už mlčí,
jelikož po té už je veta, jak ve vysokých kruzích, i spodina jí má u prdele. Lepší je jen lkát do
zakaleného půllitru, kupovat si bulvár a mrskat si nad Agátou Hanychovou a snít o tom,
jakou má asi frndu a jestli si ji pravidelně hol(n)í a jaké tampóny asi Agátka používá,
když sedí na jahodách a parkuje. Tak žalostně mi je, když to všechno zřím každé
ráno a celý den se na to dívám, jak lidstvo páchá zvěrstvo proti lidstvu, jako
by se nechumelilo, ale ono chumelí, jako tenkrát, co jsem byl ještě hoch
a zima byla zkrátka zimou, sněhovou a nefalšovanou ze závějemi tak
velikými, že se v nich schovala celá ekipa usoplených děcek, jako
mi tenkrát, když mi bylo sedm a sousedovic Maruška mi dala
první pusu a já byl, jak v nebíčku schoulenej, tak ta pusa
hřála a byla sladká, jak med a ten mi tenkrát chutnal
a dneska mám radši rum a pivo, protože nejsem
už dítětem, ale dospělákem, který má ruce,
co kromě něžného hlazení a mazlení umí
také a bez skrupulí i soucitu ublížit,
to pro ten vztek a tu beznaděj.
Proč se vše v kruzích točí?
A proč ten text kurva
vypadá jako půl
drdolíny?
Proč?

Krystalicky bílé baby

25. dubna 2015 v 18:21 | AkasAkim
Vrženo do lidských spárů
setrvačností hodujících
šelem.
Zrozeno z lůna zpupné
matky, již tělo páchne
pikem.
Pros mixéra o desátky,
když pláč dětský zvoní
krystalem.
Chtíč zlomených hyen,
co nevstávají s každým
ránem.
Drogový barone hraj svou
stínohru, podobenství se
životem.
Nechť taťka zvládne var a
mamka hned naloží si před
dítkem.
Pak ho krapet pochová a
v pergo rauši poctí ho svým
prsem.
Sbohem.

Luně

22. dubna 2015 v 16:43 | AkasAkim
Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
zříš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

Kačence

12. dubna 2015 v 18:14 | AkasAkim
Sedíc v šenku, spatřím Kačku
a že má život na draka.
Ptám se hloupě
proč tak skoupě?
Ať přidá slov, přece.
Že ve jménu raka,
prsou nemá více.
Rozepíná košilku
a já vidím za chvilku
jizvy místo ženy.
Za ten pohled cenný,
vděčím se jí polibkem
a pelyňkovým přípitkem.
Pak za svitu Měsíce,
požehnám té děvence.
Slzy zdobí naše líce,
co když nespatřím jí více?
A tak, že jsem kmán,
opiju se bolem, jak Dán.

Požehnej ji…

9. dubna 2015 v 11:02 | AkasAkim
Z kokonu zrozena
realitou znavena
do pavoučích vláken polapena
do světa shibari ukotvena,
jak vlajková loď
a s bavlny plod,
co oceánem pluje nikdy sama
otrokyně, přesto dáma
pro ta věčná blažená rána
jenž pod víčka byla vytetována,
nevinná, přesto už dospělá
hříšná myšlenka vzkypělá
studu a ostychu zbavená
voňavým lákadlem zmámená,
rozkoší, jenž z kalichu vypila
jutovým orgasmem se opila,
teď už tělo její do slasti je lapeno
pod zrakem Nawashi je chráněno,
proč by ses tomu divit měl
vyslov jen, to Bůh tomu tak chtěl.

Ema mele maso, aneb na co myslím při sprchování

21. prosince 2014 v 21:12 | AkasAkim
Koukni na tu Lindu
jak si mrská pindu
od pondělí do neděle
mládence má u prdele

Heleďme ho čtveráka
jak si honí čůráka
před bordelem zima je
smolař, peněz nemaje

Nalákal jsem Maričku
na holandskou travičku
po zkouření té kytky
v bříšku měla čertíky
ganja je teď zhulená
a Marička je těhotná
jak já bych si vlasy rval
hned jsem ejakuloval

Miluji já tuze Lenku
jednou uvnitř jindy venku
potkal jsem ji dneska v šenku
lízala tam barmanku
nedrbu si vůbec lebku
teď šukáme po Švédsku
 
 

Reklama