Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Poezie

Tekoucí ekvivalent něhy

23. června 2015 v 11:50 | AkasAkim
Den po dni, dusím se sametem
hltajíc poloprázdné bubliny
svých vlastních hříchů
vztekle tryskajících z tvých
zjizvených očí, co jako
zrcadla tříští se, když kámen
políbí jejich hladové mordy
tušených lží vytesaných do
dětských fontanel zbrklostí
církevních papalášů, jejichž
kleriky symbolizují ostnatý drát
tak prohnilý a prorostlý
dušemi zbědovaných zpustlíků
bušících do hladových kurtizán, až
zvracejí jejich semeno, to
páchnoucí, zkyslé mléko, přesto tak
sněhobílé, jak ledové království,
co Káje uhranulo a ty,
moje Gerda, trháš moji kůži
činěnou velhaným neklidem, což bolí,
hle za okny praští, až zalézá za nehty,
pupečníkový pahýl skřípe němotou,
mlčky a zrádně, jak sliby o
věčné lásce, jež plamenem udí se a
přísahou, co dala si mi s
rukou v klíně předtím, než
kousla ses do rtu, té brány do
kuřárny mužské ješitnosti, co
vyprchá, sotva se řekne čau, tak
hořce bezejmenným milencům
v naivitě plovoucích hrdými tempy
naze, blaze, leč s kondolencí
pod jazykem a s upachtěnou erekcí
nejbohatších mocnářů žíznících po
touze, té holce pro všechno a pro
všechny bohy, kterým spílám, neb
nemohu být v tobě, alespoň pro
jedno lusknutí a pohled do očí, těch
zrádných tůních, po kterých prahnu
bez ochutnání, naslepo, sladce se
motám s tvým jménem vytetováním
na odvrácené straně padajících víček
spontánně a hříchem slepnoucích očí.

Osamocený paňáca

3. června 2015 v 19:43 | AkasAkim
Tam někde v dálce zjevil se šašek,
co vize měl a oči nekalila mu krátkozrakost,
on neviděl jen černou a bílou, též
lid nevnímal jen jako kostry obalené masem, on totiž
auru zřel u každé lidské bytosti, neb
chápal události minulé, přítomné a nastalé.
Kašpar bylo jeho jméno a on neznal pravdu o tom,
kým byl seslán, ale rozuměl dobře důležitosti jeho poslání.
Měl totiž pomoci lidstvu, zbavit ho tíže,
co samo si na svá bedra dobrovolně kladlo, když jak
pejsek za svou huňkou hnalo se za mamonem
vlastní nadřazenosti a nabubřelé povýšenosti.
Tak mluvil k prvnímu králi, co šel mu vstříc.
"Králi, ve své počestnosti a uvědomělosti
nabízím vám své oddané a bezelstné služby,
budu vizionářským vůdcem a prvním rytířem,
co beze zbraně povede lid k lepším zítřkům,
nepotřebuji vojsko, ani služebnictvo, jen
nech mě mluvit můj spravedlivý a moudrý pane."
Král sice spravedlivý byl, avšak moudrý jen zpola a tak
šaškovi mluvit nedovolil, jen zbrkle pronesl.
"Jsi klaun, tak skákej, kozelce metej a lid rozvesel,
na mluvení tu jsou jiní, rádců mám dost, copak nevidíš?"
A vskutku, rádců měl král požehnaně a ti
hubou a pantem mleli hodiny, dny, měsíce a roky,
slov z jejich mord padalo přehršle, ale kloudná rada žádná.
Šašek prochodil něco škrpálů a navštívil desítky států,
všude mu však hráli tu samou písničku o rádcích, a tak
čas plynul a lid dál pod vedením svých neuvážených králů
plundroval Svět a ubohému Kašparovi z toho bylo ouvej,
ale mluvit nemohl, jelikož král dal mu jazyk utnout a tak
nebožák mohl jen dál skákat a kozelce metat,
slzy valily se z jeho vizionářských očích, však marně, když
každý se jen smál jeho přemetům, fíglům a trikům.
A tak stále dál lid pustošil ten dar, co mu byl dán a
příroda chřadla, až byla dočista zdevastována,
zvadla a nemaje odporu proti lidské bezohlednosti,
pozbyla svou neutuchající krásu a zcela zahynula a tak
Země pozbyla přírodu, faunu, floru a též pozbyla viníka,
tu holotu, sebranku, chátru a lůzu lidskou,
marnotratnou, sobeckou, bezohlednou a necitelnou, a tak jen
znavený paňáca jsa nesmrtelný kráčí sám zpustlou Zemí.

Hříšníkovo Adieu!

23. května 2015 v 11:01 | AkasAkim
S falešně blaženým úšklebkem stýskám si v ghettu,
přátelíc se na tykačku s vlastním strachem,
podávám si vroucně ruce s jeho pokrevní sestrou zbabělostí.
V šepotu své vlastní neopodstatněné hrůzy,
honím své bezvládné ego, seč mi síly dovolí,
však bezúčelně a bez výsledku,
plazím se po břiše ze zduněnou hlavou,
chtěl bych být zas v oblacích, nikoli pět metrů pod zemí
s miliardou prašivých pocitů, s nichž si jen stěží vybrat, neb
jeden je větším stihomamem oproti druhému.
Království se zavírá, vyprodáno jest,
na kopečku ještě možno viděti zlotřilé lokaje,
co sudy vypili až na samé dno a teď se potácí
vstříc vlastní drzosti, soucitu nemaje.
Daruji vám všechny své city, chci jich být prost,
svážu vám je do úhledného ranečku, aby nesly se vám lépe.
Proč ze srdce bolavého vyvěrá veškerá špína tohoto Grimoáru?
Špína, co čpí a v nose pálí, až z očí derou se slzy a
spát se dá pouze ze setrvačnosti, k tomu jen na kavalci,
o posteli s baldachýnem nechte si zdát, vážený a sváteční hoste.
Rezignovaně a netečně šňupu apatii ze zlaté dózičky,
unaven vyumělkovanými emocemi,
které mi byly naordinovány už z rána,
to ještě Slunce šplhalo se na svůj nebeský podstavec,
doprovázené švitořivým popěvkem nedočkavých opeřenců,
co o volnosti nemusí jen snít, kdežto mají křídla, stejně tak jako
Cherubové, vesmírní futuristé, co zvou mě na věčnou pijatiku
za účasti řinčivých a muzicírujících lunatiků a
s houfem protřelých, lačných a zkušených kurviček,
co s hrdostí se postarají o muže a jejich žaludské spodky.
Nežádám Boha o milost, ježto nerad stojím v davu,
pyšné kostely a katedrály jsou na mě příliš nobl,
raději v ústrety vydám se vlaku, co šine se kamsi,
již ho slyším zpívat jeho drncavý protest song,
ten bez okolků pomůže mi od bolestí s žití,
prosím ponechte zbytky skeletonu mého ležeti u trati,
nechť mají mrchožrouti pro jednou vydatnou stravu.
KRMENÍ POVOLENO!

Za zvuků přírody

16. května 2015 v 11:43 | AkasAkim
Za svitu luny v lůnu tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá kunda polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy.
Ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené pysky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka.
Tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se
Satirikonu a voní směsicí spermatu a poševního sekretu,
směsicí, jež symbolizuje lidskost, jako věc
primární, ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu, jenž zove se
propaganda slušnosti, či náboženské rádoby střídmosti, všemi těmi
aspekty, které se Světem šíří rychleji, než mor
sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já
a církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet.
Nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče.
Krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře, jenž
JÁ neunesu,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného.
Hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy.
Ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti
mé zpustlé a neukojitelné duše.
Tak sbohem má drahá, tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná.
Má milovaná a jediná.
Už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají
ani šajn.
Souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

Pro S.


LDN

11. května 2015 v 21:37 | AkasAkim
Skelné pohledy, ve kterých se pod
mlhovitou vrstvou trpkých slz na první pohled
nevinně mihotají snad už jen
tušené střípky dnů
dávno prožitých, časem zakonzervovaných jako
v plechovkách od plesnivých kompotů,
na které si stařík už jen letmo vzpomene
a hloubá nad tím,
zda právě vytrysknutý pramínek myšlenek
je reálnou vzpomínkou,
či pouhou přetrženou šňůrkou
obalenou do snů namočených korálků,
memorálků, které se mu v mysli kutálejí sem a tam
takovou rychlostí, že se tu jeden korálek zakutálí,
tu po druhém je veta,
to když, hlava už holt neslouží,
tak jak by měla.
To jen ten šibalský rarach ví,
kam se ty zatracené a ztracené memorálky poděly,
jaký čert je postupně, či najednou
rozhodil, když přetrhl režnou nit,
která je držela pospolu,
pěkně jednoho vedle druhého.
Ležíc na sterilním, nemocničním lůžku,
které ho dokonale a jednou pro vždy
odsterilizovalo od života, který žil snad naplno,
byť spoustu šancí promarnil.
Tolik krásných žen,
co nestihl políbit, či je pomilovat tak,
aby na něj vzpomínaly jen s úctou a
horoucí rozkoší protkanou láskou,
ale těch dam, co je směl takto obdarovat,
rovněž málo nebylo,
dnes mu zvony zapisují osmý křížek,
ale ještě před pár lety
to byl elegán, co s grácií a uhrančivým šarmem
dvořil se dámičkám první jakosti,
jejichž krása byla pověstná v širokém okolí.
Však také nemeškal a zplodil tři syny a dcery hned dvě,
teď ale nehnutě leží v pokoji?
Co v pokoji?
V čekárně na smrt, kde vrhcáby o život se hrají,
to když ta coura s kosou přijde si pro někoho
a že mrcha chodí kakraholte hodně často,
servítek si nebere a hned ode dveří
hlásí s pitoreskním úšklebkem na rtech,
pro koho, že si přikvačila tentokrát
a jít se s ní musí, to bez vytáček,
hele ze zubatou se fixumvérum nesmlouvá,
na to zapomeň kdys lázeňský šviháku.
Ta čekárna na smrt je neútulná,
smrdí železem, ze které jsou lůžka ukována,
to jediné, co eldéenku zdobí.
Na co komfort páprdové?
Stejně to máte za pár,
jo vážený kmete, život je pes,
co umí rafnout tak, že už pak nepustí a nezbývá,
než se loučit a pak už jen
pozdravy po větru poslati, radši dnes
ještě plácnete sestřičku po prdelce,
ona bude jistě svolná, ježto má v srdéčku spousta lásky
a doma přítele, který jí pravidelně šuká tak festovně,
že ona u toho slastí přede, jak klubíčko koťátek.
Tak ji plácnete,
ať si ještě naposledy užijete,
zítra si pro vás přijdu a
šup s vámi do truhly,
případně pod plamenem do urny,
to záleží na tom, co si milostivý vašnosta bude přát,
jo s tím se nedá nic dělat, o tom žádná,
mám to tu zapsané v lejstrech a na smrt já mám glejt,
neb nebožtíci jsou moje ryta.
Přece tu nebudete ležet věčně,
v té kobce, co jí LDN říkají,
pche horší, jak šatlava
kde zombie se scházejí a ze staženou prdelí
vartují na můj pokyn,
bez úsměvu, oči v sloup, za kterými se
všechny ty memorálky už poztrácely a zakutálely.
Tak pane, nebudeme to protahovat
A JDE SE.


Slovní ipsace, aneb nedokonalá půlpinda, co měla být původně půlkruhem

8. května 2015 v 11:12 | AkasAkim
Ach,
těžko já
vám povím,
jak strašlivě moc
je mi teskno a duše
má se souží, viděti vás vy
věčné služebnice, otrokyně vždy
poddajně a věrně, ač bezmyšlenkovitě
sloužící své paní, či pánovi za každé okolnosti
v naprostém parnu i v zimě, ze které se tají dech a
zebe, až mráz zalézá za nehty a kouše, jak klubko zmijí
jedovatých a hejno vzteklých štíru smrtonošů, co hrozivě a
hrdě mávají svým telsonem, aby zastrašili toho, kdo je ohrozí.
Ach, jak je mi vás líto, holky milované a nenáviděné, vy které ve
dvou, jen s deseti podruhy musíte a jste nuceni konat zlo, ba někdy
i dobro, však nikdy dle svého uvážení, nýbrž jen na rozšafná přání svých
ustaraných majitelů, kteří vás dostali do vínku, jen malou chvilku po jejich
početí a hned po narození vámi počali ovládat a zotročili vás jen ke svému blahu
a vám nezbývá, než jen slepě poslouchat na slovo a je jedno, jestli je to slovo dobré,
či zlé, rozkaz je rozkaz a ten se musí poslouchat, i kdyby to mělo stát lidský život, to třeba
v zápalu vášně, případně pro peníze, ty špinavé papírky, co nás naučily nevážit si přirozených
hodnot, které vystřídaly hodnoty jiné, striktně materiální a kdo má víc a je v balíků, tak je zkrátka
pán. Naopak, ten kdo píská kudlu, tak je ničema, dareba a darmožrout, i kdyby to byl genius, co se ve
své skromnosti a nemaje loktů ostrých neprosadil ani za mák a tak je za chudáka a pro smích všem
zbohatlíkům, co jsou na koni a mají se za smetánku v té penězi umaštěné a upatlané společnosti,
kde si neváží jeden druhého, ani co by se za špinavý nehet vešlo a o slušnosti se raději už mlčí,
jelikož po té už je veta, jak ve vysokých kruzích, i spodina jí má u prdele. Lepší je jen lkát do
zakaleného půllitru, kupovat si bulvár a mrskat si nad Agátou Hanychovou a snít o tom,
jakou má asi frndu a jestli si ji pravidelně hol(n)í a jaké tampóny asi Agátka používá,
když sedí na jahodách a parkuje. Tak žalostně mi je, když to všechno zřím každé
ráno a celý den se na to dívám, jak lidstvo páchá zvěrstvo proti lidstvu, jako
by se nechumelilo, ale ono chumelí, jako tenkrát, co jsem byl ještě hoch
a zima byla zkrátka zimou, sněhovou a nefalšovanou ze závějemi tak
velikými, že se v nich schovala celá ekipa usoplených děcek, jako
mi tenkrát, když mi bylo sedm a sousedovic Maruška mi dala
první pusu a já byl, jak v nebíčku schoulenej, tak ta pusa
hřála a byla sladká, jak med a ten mi tenkrát chutnal
a dneska mám radši rum a pivo, protože nejsem
už dítětem, ale dospělákem, který má ruce,
co kromě něžného hlazení a mazlení umí
také a bez skrupulí i soucitu ublížit,
to pro ten vztek a tu beznaděj.
Proč se vše v kruzích točí?
A proč ten text kurva
vypadá jako půl
drdolíny?
Proč?

Krystalicky bílé baby

25. dubna 2015 v 18:21 | AkasAkim
Vrženo do lidských spárů
setrvačností hodujících
šelem.
Zrozeno z lůna zpupné
matky, již tělo páchne
pikem.
Pros mixéra o desátky,
když pláč dětský zvoní
krystalem.
Chtíč zlomených hyen,
co nevstávají s každým
ránem.
Drogový barone hraj svou
stínohru, podobenství se
životem.
Nechť taťka zvládne var a
mamka hned naloží si před
dítkem.
Pak ho krapet pochová a
v pergo rauši poctí ho svým
prsem.
Sbohem.

Luně

22. dubna 2015 v 16:43 | AkasAkim
Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
zříš lycantropův bol.

Lidská duše, tělo vlčí,
kdo tomu tak hořce chtěl,
nazí svědci plaše mlčí,
sousoší dvou nahých těl.

Po nocích se hrdě toulám
a pro objetí úplňku,
do tváře ti teskně volám,
skrze stigma úponku.

Kačence

12. dubna 2015 v 18:14 | AkasAkim
Sedíc v šenku, spatřím Kačku
a že má život na draka.
Ptám se hloupě
proč tak skoupě?
Ať přidá slov, přece.
Že ve jménu raka,
prsou nemá více.
Rozepíná košilku
a já vidím za chvilku
jizvy místo ženy.
Za ten pohled cenný,
vděčím se jí polibkem
a pelyňkovým přípitkem.
Pak za svitu Měsíce,
požehnám té děvence.
Slzy zdobí naše líce,
co když nespatřím jí více?
A tak, že jsem kmán,
opiju se bolem, jak Dán.

Požehnej ji…

9. dubna 2015 v 11:02 | AkasAkim
Z kokonu zrozena
realitou znavena
do pavoučích vláken polapena
do světa shibari ukotvena,
jak vlajková loď
a s bavlny plod,
co oceánem pluje nikdy sama
otrokyně, přesto dáma
pro ta věčná blažená rána
jenž pod víčka byla vytetována,
nevinná, přesto už dospělá
hříšná myšlenka vzkypělá
studu a ostychu zbavená
voňavým lákadlem zmámená,
rozkoší, jenž z kalichu vypila
jutovým orgasmem se opila,
teď už tělo její do slasti je lapeno
pod zrakem Nawashi je chráněno,
proč by ses tomu divit měl
vyslov jen, to Bůh tomu tak chtěl.

Ema mele maso, aneb na co myslím při sprchování

21. prosince 2014 v 21:12 | AkasAkim
Koukni na tu Lindu
jak si mrská pindu
od pondělí do neděle
mládence má u prdele

Heleďme ho čtveráka
jak si honí čůráka
před bordelem zima je
smolař, peněz nemaje

Nalákal jsem Maričku
na holandskou travičku
po zkouření té kytky
v bříšku měla čertíky
ganja je teď zhulená
a Marička je těhotná
jak já bych si vlasy rval
hned jsem ejakuloval

Miluji já tuze Lenku
jednou uvnitř jindy venku
potkal jsem ji dneska v šenku
lízala tam barmanku
nedrbu si vůbec lebku
teď šukáme po Švédsku
 
 

Reklama