Člověk, který neustále žvaní o tom, jak hluboce miluje, upřímně milovat nedokáže.

Úvahy a články

4 a 20 000???

14. srpna 2018 v 16:47 | AkasAkim
Utíká to, za chvíli to budou již 4 roky, co jsem na blogu a zaznamenávám veskrze samé úspěchy. To zní hrozně nafoukaně, že? Několik desítek fanoušků a fanynek, kteří se ke mě vrací, za což jim, tedy vám vřele a srdečně děkuji. Také jsem nedávno překročil hranici 20 000 přístupů. Co blogem začalo, pokračuje tady na FB. Vím a chápu, že můj styl psaní nemusí být pro každého. Na někoho může působit příliš otevřeně, lascivně až vulgárně. Ale já píší podvědomě, tak, jak se mi slova rodí v hlavě, jdou i do wordu, případně kamsi, na útržky různých papírků a cárů pivních účtenek, letáků a novin, později přepsané a zpracované do čitelné formy k vám, ke čtenářům. Bez příkras, bez potřeby zaujmout každého. Jinak to zkrátka neumím. Občas se i já sám podivím, co jsem to vlastně zplodil, ale svou tvorbu vnímám jako takové zvláštní zpětné zrcadlo svých myšlenek a možná i své duše. Odvrácená strana Akimka, dalo by se s nadsázkou říct. Někdy nahlédnu, jindy ne. Pořád mě to baví, i když mě to sem tam dosti vyčerpává. Tu a tam lamentuji a láteřím, že to jsou všechno stejně sračky a kdo ví, možná to opravdu jsou jen takové nekvalitní citové splašky, Ale co už, nějak ten volný čas trávit musím, ne? A navíc, nebýt toho psaní, tak... zkrátka mi to mění život a rozhodně k lepšímu, takže dá-li Bůh a já budu zdravý, hodlám určitě pokračovat. Na delší články a povídky jsem zatím zanevřel a to hlavně z časových důvodů. Je mi to moc líto. Próza mi je bližší, než poezie a též se s nabubřelostí sobě vlastní, domnívám, že mi jde o něco lépe, než ty básničky, ale zkrátka a dobře nestíhám. To samé platí i pro porno povídky, dle ankety na mém blogu jsou stále a "překvapivě" mou nejčtenější tvorbou, ale bohužel, prozatím se k nim patrně nevrátím, přisprostlé básničky vám budou muset stačit.

Jediné, co mi na blogu opravdu chybí, je možnost vstoupit do "Autorského klubu", ano to mě opravdu štve. S vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykemSmějící se

PS: Psaní blogu je o mnoho lepší a zábavnější, než celé dny vysedávat u něčeho tak zbytečného, jako je televize. Smějící se

Ten děla to a ten zas tohle

21. července 2018 v 13:18 | AkasAkim
Již dlouho jsem nezplodil žádný názorový článek a tak se o to pokusím právě teď. Tak tedy, jedním ze základních motivů lidské existence by měla být osobní realizace. Já se nyní zaměřím na realizaci pracovní.

Každý z nás se musí nějak živit, pokud tedy nespoléhá jen na sociální dávky a státní příspěvky. Jsou povolání, ke kterým lze a dle mého názoru by se i mělo přistupovat jako k poslání. Ano, mám na mysli vědce, lékaře, záchranáře, hasiče, policisty a tak dále. Je už pak na každém jedinci, jestli své zaměstnání jako svá poslání skutečně vnímají. Následují povolání psychicky a fyzicky velmi náročná, zde bych zařadil horníky a zaměstnance v různých továrnách, elektrárnách a v provozech, kde při sebemenší neopatrnosti, či zanedbání pracovních úkonů, ale také třeba i vlivem špatných okolností a nešťastnou náhodou může dojít k újmě na zdraví, případně i k úmrtí. Pak jsou pracovní pozice, řekl bych běžná, kam lze zařadit většinu výdělečné činnosti, od řemeslníků, pracujících ve službách a například prodavačů v obchodech. Na některé druhy zaměstnání se veřejná společnost kouká trošku s despektem (např. popeláři, výkopové práce aj.), jiné jsou dokonce vnímány spíše s notnou dávkou pohrdání (prostituce, porno průmysl). Proč ale opovrhovat těmito lidmi? Někdo nám ty vrchovaté popelnice vyvést musí, že? A nebuďme pokrytci, jestli se občas jukneme na nějakou tu prasečinku, musíme počítat s tím, že tu sprosťárničku musel logičky někdo natočit a někdo v ní vystupovat. Někdo to zkrátka dělat musí, dalo by se říci.

A teď trošku vážněji. Zvláštním druhem profesí jsou ta, která mi připadají naprosto zbytečná a mnohdy mě i obtěžují. Začnu odlehčeněji a úsměvně. Jsme národ úředníků, jak známo. Na konci loňského roku jsem díky Bohu byl již naposled u komise ČSSZ (Česká správa sociálního zabezpečení) ohledně nároku na důchod, který mi byl k mé radosti ponechán, a též mi bylo doporučeno, abych si opětovně požádal o průkaz výhod ZTP, který mi byl před lety odebrán. Na dotaz, zda budu muset znovu oběhávat všechny lékaře, jsem byl uklidněn, že stačí podat žádost na Úřadě práce. Na příslušné dveře pracovního úřadu jsem tedy klepal už zhruba za 15 minut, vyzvedl si formulář a hned po Novém Roce jsem na stejné dveře klepal znovu, to už ale s vyplněným glejtem a s fotkou, na které mi to až neuvěřitelně sluší. Bohužel mi ale bylo řečeno, že fotku zatím nepotřebují, že to musí poslat na ČSSZ a až potom se bude vidět. Inu čekal jsem, zhruba čtvrt roku, poté se písemně ozvali s tím, že na průkaz mám nárok a bude mi tedy vystaven. Znovu jsem tedy ťukal na stejná dvířka, kde mi ale po odevzdání mé úchvatné podobizny bylo řečeno, že ten plastový průkaz se přece musí nějak vyrobit ne? A že pak musím dorazit zase, tentokrát však do jiných dveří. Z práce vím, že výroba podobného průkazu zabere maximálně několik minut, ale budiž, čekal jsem tedy dalších 14 dní, ale stálo to za to, no, i když… Po čtyřech měsících jsem tedy vítězoslavně držel v ruce svůj ZTP průkaz. Pak mi ale spadla brada. "Máte ještě nárok na kartu do auta, kvůli parkování, když vás někdo poveze a tak, ale to musíte s fotkou na sociální odbor Městského úřadu, tam vám ji vystaví," usmívala se na mě úřednice. A já si uvědomil, že jedna malá průkazka a jedna o něco větší, papírová zaměstná v podstatě 5 lidí, v pěti kancelářích, na třech různých úřadech. No uznejte, není nám tady blaze?

Nyní už ale zcela vážně chci zmínit povolání, která se jen nejeví jako zbytečná a nepotřebná, ale ony taková zkrátka jsou a je velmi smutné, že jejich provozování postiženým lidem vážně ubližují, nebo jim alespoň otravují život. Nejprve k tomu otravování. Znáte to, jste v práci anebo doma něco kutíte a najednou vám zvoní telefon, neznámé číslo a vy už víte, že tento telefonát bude zcela zbytečný a jeho realizace bude ztrátou vašeho času. Můžete zvonění ignorovat, ale vám to nedá, co když je někdo z blízkých v nouzi a volá z půjčeného telefonu? Mačkáte zvedací tlačítko a už slyšíte, "Dobrý den, já jsem ten a ten, zástupce firmy blablabla a budu vám mlejt hovna do hlavy, abyste si pořídil něco, co fakt nepotřebujete." Jasně, stačí zavěsit, poslat milého zástupce firmy (či operátora) do řiti, ale proč tohle sakra vůbec existuje? Hele popeláře se většina z váš štítí, ale co si mám myslet o člověku, který vystudoval střední, nebo i vysokou školu, aby se živil tím, že cpe lidem věci, které nepotřebují a nechtějí? Dobrá, telefonáty jsou otravné, ale stiskem jednoho tlačítka se dá situace vyřešit. Mám tu zkušenost, že věta "jsem v práci a už mi nevolejte," celkem zabírá. Může ale být hůř, s lidí se dost často stávají skutečné hyeny. Ano hyenismus, jak jinak nazvat to, když se studovaný člověk nechá zaměstnat u firmy dodávající domácnostem například elektrickou energii a plyn, vytipovávají si staré zákazníky konkurenční firmy a s falešným průkazem za ně se vydávajíce, nutí podepsat ty nebohé a sotva mžourající stařečky přecházející smlouvy se záminkou, že se jedná o nový ceník společnosti stávající plný zajímavých slev. Nepřijde vám to až zvrácené, že tyto mnohdy vysokoškolsky vzdělání zaměstnanci podstupují firemní školení, jak z těmito chudáky hovořit, jak vystupovat a jak se k nim chovat? Dovolím si být vůlgární, raději dám polibek opilému a umouněnému kopáči, než bych podal ruku téhle vysokoškolsky vzdělané svini. Takovému hajzlovi bych narval jeho maturitní vysvědčení, či vysokoškolský diplom do zadnice tak hluboko, že by mu předem vložený konec lezl krkem.

Chápu, že každý se musí nějak živit, ale proč se snižovat k takovým podlostem a kruťárnám? Každý se z náš se přece může živit poctivě, že?

Lidé vymřeli

10. dubna 2018 v 10:48 | AkasAkim
Ano skutečně, lidé patrně už dávno vymřeli, místo nich jsou tady přívrženci a odpůrci. Alespoň se to na první pohled zdá. Otevře-li, či pustíte-li si libovolné médium, jakýkoliv sdělovací prostředek, můžete si být jisti, že tato dvě kouzelná slova během několika málo minut určitě uslyšíte. Poslední dobou mám totiž takový dojem, že je snad až společensky neúnosné nebýt buď přívržencem, případně právě naopak odpůrcem, toho, onoho či tamtoho.

Dříve tady snad žili lidé, kteří měli určité názory. Co člověk, to názor, říkalo se bez nadsázky. A každý člověk má pochopitelně právo svůj názor hájit a je-li jeho v moci i prosazovat, což je samozřejmě v pořádku. Mě se ale poslední dobou zdá, že lidé (zkusme jim tak ještě říkat, snad ze zvyku) ztratili jednu důležitou a podstatnou schopnost. Kterou, ptáte se? Tou podstatnou a důležitou věcí je schopnost, případně jakýsi um respektovat názory ostatních. Všimli jste si toho také, že každé, byť jen zdánlivě malicherné vyjádření jakési názoru se rázem a nemilosrdně střetává s ostrým až vražedným odporem "lidí" majících odlišný názor? Výměna názorů, běžná a správná věc, tak to přece v demokraticky smýšlejícím společenství chodí, a je to tak dobře, určitě namítnete a já budu souhlasit. Jenže, problém nastává ve chvíli, kdy "lidé" o svých názorech přestávají přemýšlet, nehodnotí je, nejsou schopni ani té nejmenší sebereflexe a jen slepě prosazují myšlenku, která jim momentálně zatemnila mozek, bez okolků, natvrdo, všemi možnými prostředky. "Lidé" již nediskutují, nedomlouvají se, nehledají východiska a kompromisy, spíše se hádají, urážejí se, vyhrožují si, proklínají se.

Zkrátka a dobře, zdá se mi, že "lidé" mají stejně černobílé vidění Světa stejně, jako ho měli dříve, možná je to v tomto směru ještě horší. Vůbec jsme se nenaučili se tolerovat, vnímat jeden druhého, pomáhat si, učit se jeden od druhého. Občas jsme schopni se do jisté míry tolerovat, ale to je spíš jen na oko, nebo v případě, kdy se nám to hodí a hraje nám to do karet. Každý od každého čeká podraz a to je na tom to nejhorší. Bez vysokých loktů se patrně v dnešní společnosti nedá žít. Všichni házíme vinu na ostatní, na politiky, na společnost, na dobu. Ba ne přátelé, chyba není v těchto aspektech, chyba je v nás, ve způsobu našeho smyšlení a uvažování, které bohužel vůbec nedozrálo, nedospělo a je stejně nízké, jako kdysi. Naučme se vnímat, poslouchat a především respektovat i názory ostatních, ačkoliv jsou diametrálně odlišné od těch našich. Nehledejme v každé neshodě odpor, a braňme se tomu, viděti v každém, kdo s námi ne zcela souhlasí okamžitě odpůrce, kterého stůj co stůj musíme přesvědčit o opaku a převrátit jeho uvažování na "naši" stranu. Přemýšlejme o svých činech, o svých názorech, podělme se o ně s grácií a ne s umanutostí na rtech i v očích, uleví se nám, uvidíte!

Naše demokracie už nejen smrdí, ale vyloženě páchne hnilobou a mrtvolným odérem zvětralé mršiny. Ne, není to chyba politiků, ani společnosti, je to chyba každého z nás. Lidský život je ve své podstatě velmi krátké období, je obrovská škoda prožít ho s hořkostí na jazyku a s pachutí sváru v srdci. Nemyslíte?

NEVNÍMEJME ODLIŠNOST NÁZORŮ JAKO SVÁ TABU!!!!!! DISPONUJEME PŘECE ROZUMEM A CITEM!!!


Mnohočetný myelom

2. dubna 2018 v 10:53 | AkasAkim
Znáte to, jak to chodí, život přináší spoustu radostí, přehršle krásných chvil, ale také i dostatek strastí a utrpení. Člověk si říká, že žít s hendikepem, být adoptován, neznat své biologické rodiče, cítit se vykořeněn a nepochopen je už dost kruté pro jednu osobu. Ale nééé, osud si musí ještě víc a pořádně rýpnout.

Tenhle okamžik bych nepřál ani největšímu nepřítelovi. Od lékaře asi málokdo očekává dobré zprávy, ale když vám doktorka na chodbě jen tak za běhu oznámí, že vaše maminka, která vás sice neporodila, ale přesto vás vychovala a věnovala vám veškerou svou péči lásku, tahle úžasná osoba je vážně nemocná a to dokonce tak moc, že nejsou v podstatě žádné šance na to, aby tu krutou nemoc překonala a že se chtíc, nechtíc musíte připravit na to, že nejpozději do roka odejde z tohoto Světa, zamává to s vámi dost silně. Je to krok do neznáma a vy víte, že to neznámo bude mít hodně krutý a nemilosrdný průběh. Stojíte v čekárně jako opařený, čekáte, kdy se veškerý pohyb kolem vás zastaví a něčí hlas vám oznámí, že tohle je pouze hodně špatný sen, noční můra a vy jen spíte. Jenže probuzení nepřichází, Svět se točí dál, o vaše pocity se nikdo nestará, a vy pochopíte, že to, co jste dřív považovali za nástrahy a hříčky osudu, všechny ty posměšky, trapné situace, desítky odmítnutí od děvčat, které se vám líbily, že tohle všechno je vlastně naprostá sranda proti tomu, co vás čeká. Víte, že není čas na nářky a situace vám nedovoluje se zhroutit a schoulit se někde v koutě, musíte jít dál, sebrat se, zkoncentrovat veškeré své síly k tomu, abyste se dokázal postarat o ženu, která vám věnovala svůj život. Nikoho nezajímá, že máte nabídku na celkem dobrou práci, kterou jste tak dlouho hledali, v hlavě máte pořádný zmatek a rozhodujete se, zda do zaměstnání nastoupit, či ne. Nemáte ani ponětí, jak bude vše probíhat, do jaké míry se vaše milovaná maminka bude schopna o sebe postarat a na jak dlouho. Nakonec do práce nastoupíte, protože víte, že tahle šance se vám již nemusí naskytnout, přesto máte obavy a strach, zda to vůbec půjde.

Jak se poté ukázalo, šlo to, mamča byla první půl rok celkem soběstačná, další čtvrt roku to bylo horší a poslední půlrok bylo čiré peklo, dialýzy, chemoterapie, bolesti, tuny léků, injekce, přebalování, neustálý strach, kdy se osud naplní, do toho dvanáctihodinové šichty, denní, noční. Veškeré předešlé ústrky a životní karamboly se rázem rozplynuly a zmizely kamsi do propadliště dějin. Ale zvládli jsme to spolu, ona a já za pomoci dalších členů milované rodiny, jen poslední měsíc už to opravdu nešlo a tak jsem musel mamču dát do pečovatelského domu s neustálým lékařským dohledem. Odešla rok a čtvrt po stanovení diagnózy a zhruba necelé dva roky poté, co se objevily první příznaky v podobě bolestí zad a lehké dezorientace v čase a prostoru. A aby si mě osud vychutnal ještě více, bylo to 10 dní po datu mých narozenin. V září to budou dva roky a já až teď pociťuji, že o tom mohu psát.

Můj krok do neznáma má název mnohočetný myelom a já vám všem přeji, abyste se s tímhle zákeřným a nemilosrdným prevítem ani s jeho kolegy nikdy nepotkali. Na druhou stranu je nutno dodat, že po téhle zkušenosti mi celkem stouplo sebevědomí, zvládnout veškerou tu hořkost by zajisté nebylo snadné ani pro zdravého člověka, natož pro člověka zdravotně postiženého. Ono je zkrátka třeba si uvědomit, že lidé s hendikepem dělají to samé, co lidé zdraví, jen to dělají trošku jinak. I proto píši tato slova, ačkoliv jsem se původně zapřisáhl, že o svém soukromí psát nechci a nebudu, což už jsem vlastně i v minulosti párkrát porušil.

Prosím, neberte tedy tento článek jako projev uplakanosti a sebelítosti. Moc dobře si uvědomuji, že tisíce lidí je na tom ještě hůře, přišli třeba při nehodě o několik členů rodiny, nebo děti, což musí být nepředstavitelným peklem. Účelem tohoto je článku je spíše snaha dokázat fakt, že i člověk s hendikepem dokáže většinu toho, co zdravá osoba. Pokud se trošku více porozhlédnete na mé blogu, zjistíte, že nejsem zrovna jednoduchá osobnost, narazíte na milostnou poezii, stejně jako na pornografické povídky. Osud mi určil cestu a já po ní kráčím, klopýtám, sem tam upadnu, ale hned se opět zvednu a jdu dál. Jsem doktor Jekyll i pan Hyde, romantik i zvrhlík. Jedno vím ale jistě, život je nádherný k žití, přestože občas pálí, štípe a kouše, až bolestí omdlíváte. Upřímně všem přeji, abych těch štípanců a kousanců bylo co možná nejméně.


Ahoj vykroucenej!

27. března 2018 v 11:53 | AkasAkim
Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.

Tak tedy, začnu jedním zážitkem, tedy příhodou, která se mi kdysi stala. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální hlouček adolscentů. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, jsi na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít," říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to co se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? Možná, bylo toho fakt hodně. Za zmínku stojí, že nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly vždy plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat kriplíku? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že v klubech a na koncertech se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které má chuť se se mnou pomilovat. Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? Navíc jsem objevil svou tajnou zbraň a tou je psané písmo, to ovládám, řekl bych na výbornou. Možná vás to překvapí, ale na Světě je tolik krásných žen, které si rádi píší při zlobení. S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?

PF 2018

20. prosince 2017 v 12:01 | AkasAkim

Artefakt a Werewolfík

7. listopadu 2017 v 12:00 | AkasAkim
Již nějakou dobu jsem se pídil po nějakém artefaktu, který by plně, nebo alespoň do jisté míry vystihoval mou, ehm "spisovatelskou činnost" a nedávno jsem ho našel a jinak, než náhodou, že? Začíná být zima, přituhlo a já si řekl, že můj starý, flaušový kabát pomalinku dosluhuje, tudíž bych si měl pořídit nějakou zimní bundu, vlezu tedy na metalshop, klikám, vybírám a zase klikám a na jednou ty pičo, to vidím přímo před sebou a říkám si, to je ono, ta fotka na tom tričku, to je obrazové vyjádření mé ekumenicko, filozoficko zvrhlé tvorby, no uznejte sami, není to nádherná a vystižná fotka? Taková krása. Tričko letělo do nákupního košíku okamžitě, bundu jsem taky vybral a navíc jsem si objednal něco, no, takového zvláštního, inu, řekneme, že mám nového kamaráda, prozatím mu říkám "Werewolfík". Každý by měl mít nějakého toho domácího mazlíčka, nééé? Smějící seSmějící seSmějící se



Pravda občas nevítězí!

15. září 2017 v 12:36 | AkasAkim
Říká se, že když se člověk zamiluje, tak pro lásku nevidí a neslyší. Dá se s tím souhlasit, nebo ne. Sledujíc své okolí, shledal jsem v podstatě dva typy lidí. Jedni se opravdu zamilovávají bezhlavě, pokud do "toho" spadnou, jedou v tom na plno. Hledí na svůj protějšek, jak na svatý obrázek, vnímají jen to hezké, pěkné a nádherné. Negativní věci a náznaky jakéhokoliv nesouladu jejich právě prožívaného vztahu nevnímají. Ti druzí si svou zamilovanost také užívají, ale na rozdíl od té první skupiny, vidí věci střízlivěji, nezaslepeně, reálněji, chtělo by se říci. Z vlastní zkušeností vím, že do té první grupy patří spíše ti mladší ročníky, kteří si toho ještě moc neprožili a svět vnímají z pozice naivních adolescentů, jednoduše, růžově. Starší ročníky jsou přece jen opatrnější, což ale rozhodně není pravidlo. Znám spoustu "zkušených" osob, kteří se zkrátka vrhají do každého nového vztahu se stejnou naivitou, jako do toho prvého. Já se řadím spíše do té druhé skupiny, ačkoliv v rámci zachování duchu upřímnosti, musím přiznat, že je to občas příšerná fuška. Co naplat, láska je mrška tuze vábivá, svůdná a lákavá, často se jen stěží odolává. A co vy, do jaké skupiny patříte vy?

Já se však chci věnovat dané věci spíše z té druhé strany, z pozice nezúčastněného sledovatele. Zajisté jste se v oné situaci ocitli již několikrát, mnohokrát. Vaši příbuzní, kamarádi, přátelé, známí se zabouchnou a vy jste blízkými svědky jejich zamilovanosti. Jen svědky! Tudíž vidíte věci s nadhledem a reálně. A tak se vám zákonitě stane, že pochopíte věci, které zúčastnění přehlédnou, případně si onen fakt nepřipouští. Určitě to znáte, najednou se jeden z párů začne chovat snad jen nepatrně jinak, což může znamenat v podstatě cokoliv, ale vy máte pocit, že ona změna chování musí být způsobena určitým poklesem vřelosti jednoho k druhému. Začnete v tichosti špekulovat. "Má jinou (jiného), miluje ho (ji) ještě, chce od něho (ní) odejít, přizná se mu (ji), bude to vůbec řešit? Ve vás to začne hlodat, máte tendenci danému páru pomoc, řešit situaci, kterou oni si jako pár zatím vůbec nepřipouští. Může být ale ještě hůř. Co když se ti dva k sobě vůbec nechodí, spíše spolu bojují a jsou spolu jen silou vůle? Nebo už spolu být nechtějí? Ještě horší, než váš vnitřní pocit, jsou skutečné a nepřehlédnutelné (z pozice svědka) náznaky, vysílané vědomě, či nevědomky. Zajisté víte, o čem hovořím, z ničeho nic je jeden z páru o mnoho častěji přilepen na display svého mobilního telefonu, na který mu chodí x zpráv, po jejichž přečtení se jen ztěžka brání rádoby nevinnému culení a svému protějšku však "chladně" vysvětluje, že to je přece kolega(gyně) z práce a že řeší věci výhradně pracovní. Vy však již víte, že tomu tak není. Ovšem, může být ještě o mnoho hůře. Jeden z páru si vás totiž může vzít jako své "rukojmí." Chce se s tím druhým rozejít, neví, jak to udělat, případně k tomu nemá dostatek sil, je to jednoduše zbabělec a tak dává svému okolí jasně najevo, že je vše jinak. V nepřítomnosti svého "protějšku" flirtuje s opačným pohlavím, případně rovnou a na férovku přijde na sraz s vámi třeba do hospůdky s někým, koho oficiálně představí jako kamaráda(ku), kolegu(gyni), vám je již ale jasno, že tomu bude jinak, neb se k sobě chovají o mnoho důvěrněji. Účelem tohoto trapného chování je naděj, že vám to docvakne, druhé polovičce to nabonzujete a on(a), už jen při vzájemné konfrontaci onen zálet, či paralelní vztah jen přikývne a docílí tak vytouženého rozchodu. Připadá vám to jako podraz, jako slabost a nízkost lidského charakteru. Souhlasím, jak jinak to nazvat? Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je tato situace krajně nepříjemná, být stavěn do pozice bonzáka, který hlásí své(mu) kamardce(dovi), že ten druhý už s ním být asi nechce a že již má dokonce patrně někoho jiného. Do pozice donuceného práskače jsem byl naštěstí zatím v životě postaven jen jednou a mohu vám říct, že jsem si nevěděl rady, nakonec jsme to jako parta přátel zvládli a byť neradi, "dopomohli" jsme danému páru k "vytouženému" rozchodu, v současné době jsou oba znovu zadaní a velmi spokojení. Já osobně jsem si s této situace odnesl zkušenost, že i v člověku, který je léta šťastný a zamilování, se může leccos zlomit a on počne hledat cestu životem po boku někoho jiného. Vždycky by ale měl mít v sobě tolik síly, aby se dokázal podívat tomu druhému do očí a říct mu, jak se ve vztahu cítí. Je tomu už několik let, co se tento konkrétní příběh odehrál, hořkost jeho konce však v sobě máme všichni dodnes.

V tomto případě nakonec pravda skutečně zvítězila, jindy bývá ale krutě poražena. Z počátku jsem vlastně ani nechtěl zmiňovat žádný konkrétní případ ze svého okolí, ten článek měl být zkrátka o tom, že je mnohdy celkem obtížné sledovat zamilovaný pár a vidět, jak se jejich vztah mění, nebo již od začátku skřípe. Člověk má vlastně jen dvě možnosti, buď zůstane němým svědkem tekoucích událostí, nebo se tu a tam, snaží tyto události usměrnit tím, podle jeho mínění správným směrem. Upřímně vám povím, že dříve jsem se považoval za usměrňovače, v současně době jsem ale raději němým svědkem. Ono se totiž občas i stává, že pletete-li se do cizího vztahu, vina neúspěchu padne nakonec na vaší hlavu. Je dobré říci svůj názor, ale ještě lepší, je v pravý moment ustoupit a dovolit dvojici, aby si danou situaci vyřešili jen skutečně mezi sebou. Láska je sice hluchá a slepá, to však může být přihlížející svědek též. Nikdy totiž zcela neodhadne situaci, ačkoliv máte dojem, že je vám vše jasné.

A co vy, jste raději usměrňovači, nebo němí svědci? A proč? A proč ne?

Za 5 minut u Tesca!

18. července 2017 v 19:19 | AkasAkim
Když na konci devadesátých let natočili Laurence a Andy Wachowští (tehdy ještě jako bratři, dnes sestry) první díl filmového Matrixu fanouškové byli u vytržení. Právem se z trylogie o Neovi, Trinity a dalších hrdinech bojujících za záchranu Světa reálného, ale i toho virtuálního, stala kultovní záležitost. Každého muselo v té době ohromit prolínání těchto dvou vesmírů, realita versus virtuální svět.

Uplynulo skoro 20 let a slovo virtualita je jedním z nejpoužívanějších pojmů především u mladé a nejmladší generace. Internet a sociální sítě jsou dnes, troufám si tvrdit, že bohužel nedílnou součástí našich životů a to mnohdy do té míry, že se množí případy, kdy se jedinec, či skupina lidí v reálném prostředí chovají tak, jako by hráli pouze nějakou virtuální hru. Posledním a pro svou hrůznost přímo typickým příkladem je případ dvou dívek řítících se vy vysoké rychlosti po dálnici a vše zaznamenávající na mobilní telefon jedné z nich. Předpokládám, že valná většina z vás ví, o jaké situaci píši. Nikola a její kámoška sedí v autě a přitom se natáčejí, poslouchají hudbu z rádia, pozpěvují si, v sedě i tancují a co chvíli se usmívají do zapnuté kamery umístěné v mobilu spolujezdkyně. Řidička i její kolegyně dělají chybu za chybou, s nadsázkou by se dalo říci, že kromě toho, že jsou připoutané, neudělají ani jednu správnou věc, chovají se, jako by seděli na nějakém dopravním trenažeru a ne v reálném automobilu jedoucí po skutečné vozovce. Vesele si prozpěvují text své oblíbené skladby, všechno je, fajn, cool a in. Dívky rozverně vtipkují, o životě, o smrti, doslova se vychloubají, že takto nezodpovědně řídí běžně, jim se přece nemůže nic stát, ony přece mají celý život před sebou. Řidička zvedá telefon, volá ji babička, Nikola přizpůsobuje svou mluvu a ubírá na vulgaritě, zatímco její kamarádka se řehní co chvíli do telefonu, děvče si dokonce troufne i na husarský kousek, kdy si během telefonování přihne s kelímku s pitím, čímž samozřejmě nechává volant volantem a dál se věnuje své babičce, kterou má tak ráda. Položí telefon a auto nabírá na rychlosti, snad to stihnou k tomu Tescu za 5 minut, jak se domluvili se svými přáteli. Rychlost auta se zvyšuje, 120, 140 km/h… "Ty pičo, kolik jedeš?" poslední slova spolujezdkyně, výskot, pak náraz, dívky zmizí z obrazu.

Upřímně se vám svěřím, že když jsem to video viděl poprvé, lomcoval mnou vztek, tolika nezodpovědnosti, tady už se nedá mluvit ani o chybě, o lehkomyslnosti a hlouposti. To co dívky předvedly, rovná se pohrdáním životem vlastním, ale i životem ostatních lidí. Nehoda, která zkrátka musela přijít, připravila řidičku o život, její přítelkyně skončila s těžkými poraněními v nemocnici. Smutná bilance, ale pozor, tady je nutno si uvědomit, že by mohlo být o mnoho a mnoho hůř. Co kdyby se například v ten moment opačným směrem vracel odněkud z výletu autobus plný malých dětí? Umíte si to vůbec představit? Takových případů je přece spoustu, život je plný nehod a lidských neštěstí, ale proč tomu napomáhat tímto přístupem? Kdyby mi to pouze někdo jen vyprávěl, asi bych neuvěřil, že se může někdo takhle chovat. Kdo za to může? Dívky, které evidentně žili ve svém, cool komerčním světě, kde je všechno bezva a všechno to "in a cool" se musí natočit a zaznamenat na nejnovější model chytrého přístroje. Život je přece hra, tak ho tak žijme, řekli si asi kámošky.
Vy co mě znáte, víte, že jsem silně empatický člověk a smrt kohokoliv mě rozhodí, za normálních okolností by mi bylo líto i těch dvou mladých životů, jejich konání ale mohlo a ohrožovalo desítky životů nevinných lidí pohybujících se v jejich okolí, je tady tedy důvod k lítosti? Nedopadlo to všechno nakonec navzdory situaci, ještě relativně dobře? Připomínám, že mohlo dojít k úmrtí v řádech desítek lidí, včetně dětí, v protijedoucím autě mohla sedět rodina s dětmi, těhotná žena, kdokoliv z vás. Není nakonec jeden vyhaslý život, navíc život viníkův nutným kompromisem? A kdo je vlastně skutečným viníkem, ta uhynulá dívka, styl jejího života a způsob jakým žila a jakým přemýšlela? Ten video záznam vyvolal samozřejmě obrovskou vlnu emocí, přátelé a rodiny obou dívek ho zajisté shlédli s obrovskou trpkostí ve svých srdcích, nezasvěcené okolí to spíše asi naštve, výjimkou nejsou ani ukázky lidové tvořivosti, které pod rouškou černého humoru připomínají tuto událost. Někdo to nazývá hyenismem, autoři a jiní lidi zase považují za čirý hyenismus to, co předvedly obě aktérky. Pravdu mají asi všichni.

Na tom záznamu je něco, co mě zarazilo, mám na mysli moment těsně před nehodou, kdy obě dívky už asi tuší, že nehodě se nevyhnou, zvláštní ale je, že v jejich očích není vidět strach, obava o holý život. Snad jako by si ani dívky neuvědomovali, že nejde jen o hru.

Když se dnes kolem sebe rozhlídnete a zaměříte se především na mládež a děti, uvědomíte si, že 70% a možná i více svého času vnímají své okolí skrz clonu virtuality na úkor reálného vidění, což může být na jednu lákavé, ale jak vidno, žít ve skutečným světe tak, jako bychom hráli nějakou hru, se občas vůbec nevyplácí. Nezapomínejme prosím na to!!! Ty slečny tady mohly ještě být, stačilo jen vnímat život trošku jinak.

Půjde to bez tabulky 18+?

13. června 2017 v 20:15 | AkasAkim
Je to asi 3 dny, co jsem ze svého blogu odstranil onu ošidnou tabulku 18+, která varovala návštěvníky o tom, že jeho obsah je zčásti pornografický. Chtěl jsem to zkrátka zkusit. Předtím jsem pochopitelně zaměnil "nahé" fotky mé kamarádky, které zdobily úvodní stránku mého blogísku a nahradil je nevinnou přírodou a fotkou z mého setkání s kolegyní blogerkou. Dneska jsem však zjistil, že mi opět tak nějak záhadně mizí obsah článků a dokonce se sám upravuje právě i foto design blogu. Mám to brát znovu jako naprostou náhodu a technickou nedokonalost? Již jednou jsem se na to ptal admina a ten se mi dušoval, že on v tom prsty nemá a že proti mně, ani způsobu mého psaní nemá zhola nic. A já neměl důvod mu nevěřit. Asi jsem opravdu paranoidní a příliš vztahovačný, ale na druhou stranu mě pochopte. Jako zaměstnaná osoba zkrátka nemám čas pořád kontrolovat, jestli z mého blogu opětovně něco nemizí. Tak snad to bylo naposled. Opravdu nechápu, proč by někomu měli vadit mé vlastní fotografie z hudebního koncertu, který byl korunován setkáním s tak milou a kouzelnou osůbkou, jako je Evil. Tu varovnou tabulku sem zatím nevrátím, ale čert ví, co se stane třeba už zítra. Uvidíme tedy.

Setkání s blogerkou a to přímo na Černé Mši

26. května 2017 v 17:02 | AkasAkim
Miluji kapelu Depeche Mode, to ví většina z vás. Jsem na nich ujetej od svých 11ti let, kdy mi je pustil můj milovaný bratranec Michal na svém kazeťáku Telefunken, snad to bylo album "Black Celebration", případně o rok mladší Music fot the Masses" to už si nejsem jist, každopádně psal se revoluční rok 1989, to si vybavuji naprosto přesně. Jejich hudba mě uhranula takovou silou a mocí, že sbírka ostatních kazet typu Michala Davida, Dalibora Jandy a dalších hrůz letěly bezprostředně do odpadkového koše a ze mě se jako mávnutím kouzelného proutku stal ortodoxní Depešák, což mi vydrželo zhruba do poloviny let devadesátých, kdy jsem se pomaličku začal zajímat i o muziku jinou, nicméně fanouškem Depeche Mode jsem dodnes, neboť tvrdím, že fanouškem černooděnců se člověk nestává, nýbrž se jím rodí a kapelu opustí až v den svého skonu. Ano, tak to u Depešáků zkrátka chodí, tak hluboká a vzácná je jejich tvorba.

Letos nám naši miláčkové udělali radost novým a výborným albem "Spirit", které podpořili světovým turné, v rámci kterého nemohla chybět Bratislava, ani Praha. Návštěva pražského koncertu se pro mě stala doslova povinností a myšlenka, že koncert prošvihnu kvůli nepřízni osudu mě děsila od první chvíle, kdy bylo určeno datum, ano to kouzelné datum 24.5.2017, den D, den kdy po šesté spatřím své hrdiny. Navíc se během několika dní ozval právě Míša, bratránek, s tím, že i on už by měl kurva absolvovat svou první DM show, svou první Černou Oslavu, svou první depeš mši a okamžitě se rovněž zajímal, co Pšenda, náš společný přítel David, který se stal DM oddancem přibližně ve stejnou dobu, jako my. Davida jsem širou náhodou potkal pár dní poté a ten svou účast pochopitelně potvrdil, dle očekávání tak učinil i můj další kámoš Kája a tak se nám to začalo krásně rýsovat, objednali se vstupenky a počalo se stříhat pomyslný metr, den po dni to bylo blíž a blíž. Někdy v březnu jsem si uvědomil, že blogerka Evil taktéž poslouchá depešáky a tak jsem se jí zeptal, co říká na nové album Spirit a jestli se chystá do Prahy. Ona odvětila, že do Prahy určitě zavítá a mě blesklo hlavou, že se třeba během koncertu uvidíme. To jsem ale netušil, jaké budu mít štěstí. V půlce května se totiž Evil ozvala s prosbou, že do Prahy jede sama, samotinká mladá dívenka a jestli by se k nám tedy nemohla přidat. Představa samotného děvčete uprostřed pražské divočiny mi naháněla strach, o to s větším nadšením jsem tedy vítal možnost, že s ní v Praze sejít a na její první Černou Oslavu ji doprovodit a zároveň ji tak vezmu pod svá ochranná křídla. A tak se setkání začalo domlouvat, pomohli emaily, SMSky, poslední detaily jsme řešili telefonicky. Evil má bohužel určitou fobii z metra, co je v Praze celkem problém, ale tuto komplikaci mi pomohl vyřešit Michal, který se shodou okolností do Prahy chystal za pomocí známého taxikáře, takže nebyl problém Jitku vyzvednout na Zličíne, zatímco my ostatní jsme o hodinu a čtvrt později měli dorazit na Florenc.

Nastal den "D". Vzbudil jsem se ve 4 ráno a již jsem nezabral, jak typické pro nedočkavého depešáka, únava nehrozila, adrenalin dělá divy, takže jsem se obešel i bez kávičky. Ve 14,00h už jsme seděli v autobuse směr Praha, počítalo se i se zpožděním a plánovaný dojezd něco před pátou se ukázal jako reálný a správný odhad. Stáli jsme tuším, že třikrát a bylo něco před pátou a my jsme vystupovali z autobusu na Florenci. První "kolegové" v černém s tričky a v kůži, ach, jak blažený pocit je vidět, náladička se stupňovala. Následovala blesková návštěva KFC, aby bříška netrpěla hladem, a to už jsme to brali směrem k Edenu, k našemu ráji, kde na nás čekali naši Heroes. Konečně před stadionem, davy fanoušků. Nesnáším veliké davy, ale tento dav mě vyloženě hýčkal každičkým svým pohybem. Telefonické spojení s bratránkem. "Gate číslo 5, pivní stan." Jako bych to čekal dopředu, setkání, podání ruky, objetí, přivítání s Evil. Je to nádherná osůbka, milý, neustále usmívající se čertík, který nezkazí žádnou legraci. Objednali jsme si pivko do speciálního kelímku s logem, případně fotkou kapely, cena lehce přemrštěná, ale to nikdo v den "D" neřeší. Proběhlo klábosení, focení a bylo nám blaze, tak krásně nám bylo, že jsme si patrně dali o jedno pivčo víc, než jsme měli. Ke vstupu na stadion jsme se totiž odhodlali něco před půl osmou, což se ukázalo býti jako čas za minutu 12. Branou jsme totiž vstupovali už za zvuku Intra a nástupu kapely. Pozice celkem vzadu, možnost procpat se dopředu téměř nulová, sakra. Takže uvidíme jen maličkaté panduláčky, ach jo! Díky bohu za plátna a obrazovky, díky nimž má fanoušek prostor podia jako na dlani, ačkoliv stojí od pódia třeba i 80 metrů. Navíc se nám v davu nejdřív ztratil Karel, posléze i David, který se k nám však zhruba v polovině koncertu opět probojoval a ještě k tomu s kelímkem piva, opravdový hrdina. Nač si tedy kazit náladu? Jede se, paříme. A tak se tedy jelo a pařilo, tancovalo, zpívalo, plácalo rukama, objímalo se, když se zahrála oblíbená skladba a dokonce i slzelo dojetím, to když vytáhli z ranku nějakou tu nesmrtelnou. Pochopitelně došlo i na focení a pořizování krátkých videí. Bohužel to bývá tak, že když je člověk naprosto šťastný, minuty ubíhají jako voda. 22 skladeb celkem, z toho 5 novinek, pár libůstek a nesmrtelný základ byl odehrán tak svižně, že byl rázem konec, ale užili jsme si to náramně, myslím, že z fotek je to i cítit. Dav se začal rozpouštět a my si ještě plní dojmu užívali tu atmosféru, huby od ucha k uchu, ještě pár fotek a pak už ven před Tesco, kde jsme měli domluvený sraz, jednak pro případ, že by se někdo ztratil a také jsme byli domluveni s Lenkou a s Petrem, což jsou mí přátelé a Lenka je dokonce Kájovo sestřenice, ty však měli lístky do předního kotle, zatímco my jsme zvolili kotel zadní, takže před koncertem jsme se jen líbli a domluvili se právě na po koncertní afterparty.

Kručení v bříškách se ozvalo rychle, stejně jako bolavé nožičky podpořené příjemnou únavou a tak domluva byla jasná, žádné veliké paření, papů a pivčo to jistí. A tak jsme si sedli do jednoho lokálu, kde už ale nevařili, neb bylo pozdě a tak jsme po jednom pivku navštívili něco, co tak trošku připomínalo bufet, nakládaný hermelín, utopenci a uzený špalek to jistil, k tomu orosený nápoj a už se začalo řešit spaní. Byla totiž první hodina ranní a klížící se oči už nám další alotrie nedovolovala. S Michalem jsem měl domluvené spaní u něho na rozestavěném baráčku a tak jsem ubytování nabídl i mé nové kamarádce, bloggerce Evil. Ta o tom ale zprvu nechtěla ani slyšet. "Kdepak, mě jede ve 4,50 autobus domů, počkám někde na Florenci, když mě tam doprovodíte" zněla její odpověď už v první restauraci. Tato varianta se mi ale vůbec nelíbila. Představa, že opustím samotnou dívku v noční Praze, mi připadala jako bodnutí do zad, což jsem se také snažil vysvětlit, jí však stále více lahodila její varianta. "Akime, ona tě zná jen z netu a nás vůbec, nediv se, že se s námi bojí," argumentovali Michal s Davidem. "Navíc ty tvoje povídky, hmm" zaculila se Evil. Já si však jel svou. "Přece ji tady nenechám samotnou, to je nesmysl, co když ji tady někdo ublíží a já si to budu do smrti vyčítat". "Hmm, to je pravda, uznali pánové." Evil se ale zdála být neoblomná, nakonec však tedy kývla jako že tedy asi jo. Největší podíl na tom asi měla Lenka, která Evil ujistila, že jde-li tedy o mě a Káju, že nás zná od malička a je si jistá, že jsme slušní lidé, kteří by nikomu neublížili a že pokud já se zaručím za Davida a bratránka, měla by být jako v bavlnce. A tak se taky stalo, alespoň doufám. A to už stál domluvený taxík přede dveřmi "bufáče" dokonalé načasování. Jelo se tedy k bratranci na barák, kde vše nabralo rychlý spád, poslední nápoje, vyčůrat a spát, zalehli jsme. Evil měla pochopitelně místnost sama pro sebe, my muži jsme si ustlali v patře. Věděl jsem, že jen tak neusnu, i přes veškerou únavu, adrenalin stále zaplavoval mou mysl právě prožitými zážitky, což mělo fatální následky. Kája, který měl v "nohách" již několikátou oslavu svých narozenin konanou den před koncertem, usnul jako první, což umocněno jeho sennou rýmou mělo za následek v podobě chrápaní takové hlasitosti, že továrna v plném provozu jevila se coby lepší prostředí pro spánek. David utekl kamsi po pár minutách a já se smířil s tím, že tuto noc zkrátka celou probdím. Nestalo se tak, adrenalin se nakonec kamsi vytratil a únava vykonala své, spočinul jsem, alespoň na pár hodin.

Ráno se nešlo v dobré náladě, kávička, lehká snídaně, cigárko a debata různého druhu, zážitky předešlého dne měli pochopitelně prim. A pak už nás bratranec rozvezl domů, nejprve nás kluky a pak se cestou domů i Evil. Všichni dorazili v pořádku, z úžasným pocitem v srdíčku. A tak se tedy stalo, že jsem v jeden den zažil nejen koncert své oblíbené kapely, ale taktéž jsem se poprvé v životě setkal naživo s někým s blogu. A jsem velmi rád, že to byla právě Evil. Moc se těším, až ji někdy znovu spatřím.

Labutí jezero

13. května 2017 v 13:29 | AkasAkim
Můj Chodov je relativně malá díra, přesto je tu několik velmi dobrých kapel a jedna z nich dokonce již dosáhla statutu kapely kultovní, jmenují se Goodfoul. Dlouhá léta už je bohužel skupina víceméně neaktivní, jen velmi zřídka oblaží své fanoušky nějakou novinku. Letos však všechny potěšila realizací společné desky se spřátelenými "Made By The Fire". Navíc si pro radost natočila i tento skvostný videoklip, první v kariéře. Smutnou informací je, že tento hudební počin ozdoben křtem desky by měl být úplně poslední aktivitou této skupiny. My, fandové tajně doufáme, že tomu tak nebude!


Přes okraje hran snažím se nadechnout. Až deziluze vrátí nám cit. Proč však moje labuť zahynula v letu?
Teď černá můra touží po oběti. Nebo po objetí?
Za okrajem hran hledal jsem vzdor. Našel jsem však pouhou nit, na jejímž konci jsem byl zase jen já.
Smutný a prokletý…

PS: Jak jste si patrně všimli, poslední dobou co se psaní týče, nejsem příliš aktivní ani já. Inu, novinek je spousta, v podstatě se mi otočil styl života o 360 stupňů. Přišel jsem o člověka nejbližšího, svou maminku, osiřel jsem a tak jsem snad s úleku ze samoty pustil některé své nahé múzy blíže mé přítomnosti. Rád bych psal dál, ale jak jsem praxí zjistil, paradoxně se mi píše o něco hůř, mám-li své múzy přímo na dosah a cítím-li jejich vábivou vůni. Ale nebojte, mým zvrhlým textům zajisté konce není, jen to chvíli potrvá, než se řádné nalokám lákavé a po čertech chutné medoviny, co proudem tryská s nahých, dívčích těl, to když roztoužené jsou tak, až jim v podbřišku tančí všichni ti rarášci a nezbedové. Někdy se cítím býti spíše Satyrem, než lidskou bytostí. Smějící se


Další novinkou je, že po letech odmítání jsem si založil FB profil, šel jsem takzvaně z kůží na trh a představil jsem své, mnohdy provokativní a obscénní dílo svému reálnému okolí, svým přátelům, kamarádům, spolužákům a především své rodině. Přiznám se, že toho jsem se trošku bál. Ale má sestřenice Jíťa mé rozpaky rozmetala větou. "Akime, vždycky tě budu mít ráda, tvé psaní se mi moc líbí a pokud to přece jen občas bude na mě příliš silné, tak to konkrétní dílo zkrátka nedočtu." Moc se mi ulevilo, protože absolutní svoboda byla vždy pro mé psaní nezbytná a nepostradatelná. Připojuji odkaz na svůj FB profil, kdyby měl někdo z vás chuť se mnou prohodit pár slov, případně se spřátelit. Mrkající


Sakra, původně jsem sem chtěl vložit jen ten úžasný klípek a nějak jsem se rozkecal. No je tohle normální? Má normálnost vůbec nějaké hranice? No to víte, že nemá, jelikož to co je normální pro jednoho, je pro druhého zvrhlé a naopak.

No ty vole, já jsem zplodil článek a ještě k tomu se hodí do "Tématu týdne". To jsem ale šikulka, to moje podvědomí zase řádí. Smějící se

PF 2017

19. prosince 2016 v 12:35 | AkasAkim
Občas se mě někdo zeptá, jak mohu psát tak otevřeně o erotice a sexu. Zajisté si mě představuji jako erotomana, který jen souloží, případně onanuje u porna. Ale tak tomu samozřejmě není, erotiku a sex mám moc rád, onanuji také celkem pravidelně, ale jinak žiji celkem běžný život.

Teď ale trošku vážně, víte, letošní rok byl pro mě peklem, bezesporu tím nejhorším rokem v mém dosavadním životě. Inu, když vám 11 dní po datu vašich narozenin umře maminka, vaše maminka, se kterou jste celý život sdílel domácnost a o kterou jste se poslední rok a čtvrt staral a prožíval s ní její velmi vážnou a smrtelnou chorobu, věděl jste, že umírá a přitom jste se musel tvářit, že je všechno v pořádku, tak vás to sakra vezme, i kdybyste měl srdce ze železa. Najednou si uvědomíte ten fakt, že život nabízí daleko intimnější situace, než je sex a erotika. Ano, láska spojená se sexem je bezpochyby věcí velmi intimní, ale starost o milujícího člověka v jeho posledních měsících, týdnech, hodinách je o mnoho intimnější, to vám s klidem garantuji. Mnozí z vás to již prožili, na ostatní to patrně čeká. Ujišťuji vás, že pochopení pravdy o smrtelnosti je až palčivě bolestné.


Když maminka onemocněla, přepadla mě hloupá myšlenka, že bych o svých hořce páchnoucích pocitech mohl sepsat nějaký ten článek, popsat mou situaci, vyjádřit své myšlenky a pocity, které tu voněly nadějnou touhou po zázraku, jindy se utápěly v slzách beznaděje a fyzického i psychického vyčerpání. Pak jsem si ale uvědomil, jak jsem na blogu vedený. Ano, jsem tu vedený jako ten zvrhlík, co píše to sprosté porno, ten, co musí být na vstupní stránce svého blogu varování o obsahu jeho textů. A mě to šílenství kolem erotické intimity přišlo najednou velmi komické, až směšné. Erotická fantazie je bezbřehá a osvobozující, není důvod se jí vyhýbat, ukrývat ji v sobě. Uvědomil jsem si jednu věc. Naprosto bez výčitek jsem schopen psát o svých erotických představách, touhách a zážitcích, ale v žádném případě nejsem schopen a ochoten psát o svých citech k mé mamince. A víte proč? Protože tyto city vnímám jako daleko intimnější, cennější a ryzejší.

V tomto směru vám tedy neprozradím už nic víc, byl to rok, který se zkrátka nevydařil, ale vše je třeba brát s pokorou. Nyní vím, že cesta, kterou jsem se vydal je správná. Vy, co mě znáte, víte, že jsem člověk velmi otevřený, ale já vám zaručuji, že to, co vám předkládám, je jen pouhé jedno procento z mého soukromí. Absolutně nemám pocit, že bych se nějak obnažoval, což je mi občas také vytýkáno. Své obnažení si představuji zcela jinak a každopádně se k němu nechystám. Do budoucnosti hodlám psát dál. Někteří z vás vědí, že píši podvědomě, čili že neřeším hranice vkusu, nevkusu, intimity, neintimity. Zkrátka mi to ze shora někdo diktuje, tak si případně stěžujte u něho, jasný.

Ještě se vám musím opět pochlubit, zde na blogu mi to tady sice trošku (více) skomírá, ale zato na stránce amateri.cz slavím docela úspěchy, již několikrát jsem vyhrál povídkovou soutěž a ohlasy by se daly označit za nadšené, což mě moc těší a vybízí mě to k dalšímu psaní. Pro ty co snad na amíkách rovněž jsou a nestydí se za to, doplňuji fakt, že na amatérech figuruji coby "AkimWerewolf".

Závěrem tohoto článku vám všem chci popřát krásné a příjemné prožití Svátků Vánočních, bohatého Ježíška vyměním za neutuchající zdraví a za to, abyste se u štědrovečerní večeře sešli v plném počtu. Věřte mi, že to je to nejdůležitější.





Lidé vymřeli

19. listopadu 2016 v 15:43 | AkasAkim
Ano skutečně, lidé patrně už dávno vymřeli, místo nich jsou tady přívrženci a odpůrci. Alespoň se to na první pohled zdá. Otevře-li, či pustíte-li si libovolné médium, jakýkoliv sdělovací prostředek, můžete si být jisti, že tato dvě kouzelná slova během několika málo minut určitě uslyšíte. Poslední dobou mám totiž takový dojem, že je snad až společensky neúnosné nebýt buď přívržencem, případně právě naopak odpůrcem, toho, onoho či tamtoho.

Dříve tady snad žili lidé, kteří měli určité názory. Co člověk, to názor, říkalo se bez nadsázky. A každý člověk má pochopitelně právo svůj názor hájit a je-li jeho v moci i prosazovat, což je samozřejmě v pořádku. Mě se ale poslední dobou zdá, že lidé (zkusme jim tak ještě říkat, snad ze zvyku) ztratili jednu důležitou a podstatnou schopnost. Kterou, ptáte se? Tou podstatnou a důležitou věcí je schopnost, případně jakýsi um respektovat názory ostatních. Všimli jste si toho také, že každé, byť jen zdánlivě malicherné vyjádření jakési názoru se rázem a nemilosrdně střetává s ostrým až vražedným odporem "lidí" majících odlišný názor? Výměna názorů, běžná a správná věc, tak to přece v demokraticky smýšlejícím společenství chodí, a je to tak dobře, určitě namítnete a já budu souhlasit. Jenže, problém nastává ve chvíli, kdy "lidé" o svých názorech přestávají přemýšlet, nehodnotí je, nejsou schopni ani té nejmenší sebereflexe a jen slepě prosazují myšlenku, která jim momentálně zatemnila mozek, bez okolků, natvrdo, všemi možnými prostředky. "Lidé" již nediskutují, nedomlouvají se, nehledají východiska a kompromisy, spíše se hádají, urážejí se, vyhrožují si, proklínají se.

Zkrátka a dobře, zdá se mi, že "lidé" mají stejně černobílé vidění Světa stejně, jako ho měli dříve, možná je to v tomto směru ještě horší. Vůbec jsme se nenaučili se tolerovat, vnímat jeden druhého, pomáhat si, učit se jeden od druhého. Občas jsme schopni se do jisté míry tolerovat, ale to je spíš jen na oko, nebo v případě, kdy se nám to hodí a hraje nám to do karet. Každý od každého čeká podraz a to je na tom to nejhorší. Bez vysokých loktů se patrně v dnešní společnosti nedá žít. Všichni házíme vinu na ostatní, na politiky, na společnost, na dobu. Ba ne přátelé, chyba není v těchto aspektech, chyba je v nás, ve způsobu našeho smyšlení a uvažování, které bohužel vůbec nedozrálo, nedospělo a je stejně nízké, jako kdysi. Naučme se vnímat, poslouchat a především respektovat i názory ostatních, ačkoliv jsou diametrálně odlišné od těch našich. Nehledejme v každé neshodě odpor, a braňme se tomu, viděti v každém, kdo s námi ne zcela souhlasí okamžitě odpůrce, kterého stůj co stůj musíme přesvědčit o opaku a převrátit jeho uvažování na "naši" stranu. Přemýšlejme o svých činech, o svých názorech, podělme se o ně s grácií a ne s umanutostí na rtech i v očích, uleví se nám, uvidíte!

Naše demokracie už nejen smrdí, ale vyloženě páchne hnilobou a mrtvolným odérem zvětralé mršiny. Ne, není to chyba politiků, ani společnosti, je to chyba každého z nás. Lidský život je ve své podstatě velmi krátké období, je obrovská škoda prožít ho s hořkostí na jazyku a s pachutí sváru v srdci. Nemyslíte?

NEVNÍMEJME ODLIŠNOST NÁZORŮ JAKO SVÁ TABU!!!!!!!


Blogerská záhada

23. července 2016 v 16:40 | AkasAkim
Poslední dobou mi z blogu začaly záhadně mizet fotografie a články. Nejednalo se o erotické fotografie a články, nýbrž například o snímky přírody a psa, též podotýkám, že to byly fotografie mnou pořízené. Bylo mi to divné, ba co víc, naštvalo mě a to dost. Napsal jsem tedy otevřený dopis, ve kterém jsem požadoval vysvětlení, čehož se mi dostalo celkem záhy. Standa se mi v emailu dušuje, že on ani jiný admin s tímto tajuplným mizením na mém blogu nemá nic společného. Prý to může být technická závada serveru. Píše to takovým stylem, že já nemám důvod pochybovat o jeho čistých úmyslech, navíc se mi za vzniklé potíže omlouvá, což kvituji a nemám sebemenší důvod se na něho dále zlobit. V nejbližší době se tedy pokusím obnovit svůj blog do původního stavu a považuji tímto záležitost za uzavřenou a doufám, že už se mi podobné nepříjemnosti vyhnou. Také se tímto Standovi omlouvám za snad až příliš velikou horlivost, ale jak jsem mu psal v emailu, celkem mě tato nepříjemnost rozzlobila a já zkrátka očekával vysvětlení, tak proto ta slovní zbrklost.

Tvůrčí krize a vítězství v soutěži

13. července 2016 v 17:21 | AkasAkim
Zajisté jste postřehli, že mám menší, nebo spíše trošku větší tvůrčí krizi. Lehkost, se kterou jsem před pár měsíci psal je ta tam. Dnes se ke psaní musím občas i nutit, což s kombinací s velikou únavou a s psychickým i fyzickým vyčerpáním není zrovna to pravé ořechové. Ne, že by mě literární múza úplně opustila, nápady se občas líhnou, jen mi chybí chuť, čas a prostor je zužitkovat a převést do nějakého pěkného článku, či povídky. Mrzí mě to, nutkání psát mám stále, jen se cítím vyčerpaný na to, abych se soustředil do té míry, aby výsledek byl alespoň čitelný. Proto když už, tak píši věci kratší. Nejvíc času na psaní a vlastně i chuť mám v práci, ale zde je jeden podstatný háček, který tomu zamezuje. Máme přísný zákaz užívat v práci vlastní elektroniku a zneužití elektroniky (PC) pracovní se též hlídá a trestá. Loni to ještě šlo, psal jsem normálně na pracovním PC, posléze si výtvory zkopíroval na flash disc a doma zveřejnil na blogu. To teď už není možné, neb jakmile dnes vložíte v práci flashku do computeru, spustí se alarm a váš zavřou, až zčernáte, pokud vás hned neoběsí. Ba ne, tak drsný to snad nebude, ale vyhazov z toho kouká a o ten zájem nemám, jelikož jinak jsem ve svém novém zaměstnání celkem spokojený.

Spisovatelské choutky nyní řeším trošku jinak, ale to se vám nejprve musím k něčemu přiznat. Inu, založil jsem si účet na amatérech cézet, dal bych sem odkaz, ale bojím se, abych nebyl popraven, jsem tam pod nickem AkimWerewolf. Pokud to náhodou nevíte, tak se jedná o erotickou stránku, kam si může (opakuji, že může, nemusí) registrovaný uživatel vkládat své fotografické galerie, erotická videa vlastní výroby, psát blogové články, komunikovat s ostatními amatéry a též psát erotické povídky. Já jsem zkrátka využil toho, že mám docela slušnou zásobu článků, povídek a básní a tak tam občas též něco vložím. Dokonce jsem se osmělil a přihlásil jsem svou povídku do soutěže na téma "Sex v přírodě". Jednalo se o mou "Světlanku", kterou jsem jen nepatrně upravil a lehce natáhl a co čert nechtěl, stalo se to, že jsem tu soutěž vyhrál. Neberte to prosím jako chlubení, ale hlásit se to musí, že? Ještě, že mám svůj literární strožok už docela nadutý.

Závěrem se vám chci vlastně omluvit, plně si uvědomuji, že má poslední umělecká díla nemají valnou kvalitu, že zkrátka stojí za prd a za starou bačkoru, ale pochopte mě, prožívám, ne moc dobré období, mou rodinu postihla vážná nemoc a tak je nutno dosti bojovat a zábava jde trošku stranou. Proto ta únava, psychické i fyzické vyčerpání, nejistota, rozčarování, pochybování…

…to je vlastně na amíkách taky docela fajn, člověk může sem tam s někým, klidně i s neznámým nevázaně pokecat, o všem možném, nejen o erotice a sexu. A když ve vzkazníku tu a tam objevíte nějakou tu nahotinku věnovanou přímo vám, je to také docela fajn. Smějící se

Tisíce odstínu zelené

1. července 2016 v 11:38 | AkasAkim
Jelikož se hlasy shůry neozývají a já tudíž nemám co psát, nabídnu vám alespoň pár fotografií. Tento pohled mi nabízí okno mého pracoviště. Je až podezřelé, že v podstatě na dosah od elektrárny se nachází toliko krásné zeleně. A těch jejich odstínu, až zrak přechází. Také mě stále více a více fascinuje pohled na obzor a na nebesa jako taková, na ty neustále putující chomáče, které nás zvídavě pozorují a snad i obezřetně hlídají. Tehdy, pozorujíce tuto krásu často přemítám o osudu, o životě, o bohu. Nejsem fotograf, navíc jsem snímky pořizoval na svůj mobilní telefon, který se nemůže chlubit valnou kvalitou fotoaparátu. Zkusil jsem i pár panoramatických snímků, které to schytaly v podobě spoustou kiksů. Berte tedy prosím tyto kiksy jako úsměvné momenty. I v chybách je totiž něco krásy.

Je mi smutno

15. dubna 2016 v 16:52 | AkasAkim
Je mi smutno, že nastala doba, kdy jakákoliv snaha projevit svůj svobodný názor je důvodem k tomu, aby si lidé začali okamžitě nadávat, urážet se a proklínat. To, za co jsme dřív bojovali a chránili si přes rány osudu a zlovůle jiných, teď sami v sobě plni nenávisti a zcela dobrovolně ničíme a zabíjíme. Je mi smutno. Má hlavu vzhůru ten, kdo se nebojí slušně projevit svůj názor, nebo snad ten, kdo s nadávkou a urážkou na rtech a za každou cenu propaguje názor svůj? Je mi smutno. Debata pod tímto videem je jen maličkou ukázkou toho, jak se dnes lidé snaží dobrati se své pravdy. Opravdu je mi smutno.


Po rozkoši sladce vonící sbohem!

1. dubna 2016 v 13:20 | AkasAkim
Toto je můj poslední článek, můj zcela poslední příspěvek na blog. Rozloučení, dalo by se říci. Návštěvnost mého blogu upadla kamsi do pekel a z vašich posledních komentářů je na hony cítit, že je píšete spíše z lítosti a solidarity. Chytrému napověz, hloupého kopni, že? Smějící se Nicméně, úpadek a ztráta návštěvnosti nejsou tím pravým důvodem ukončení mé, ne moc úspěšné blogerské kariéry.

Jak začít? Inu, mám kamarádku ze kterou jsem chodil již do školky, Drahomíra Jůzová se jmenuje, jo Drahuška. Je to fajn holka, super kámoška a ta mi hodila takzvané lano. Ona totiž pracuje v zábavném průmyslu. Že vám její jméno nic neříká? A co takhle Lady Dee? To je totiž její umělecké jméno. Ano, chytří již pochopili, ona točí takové ty romantické, po nevinnosti vonící příběhy, na které se občas koukají lidé, když je jim smutno, když mají splín, jak se říká. Nechci se vytahovat, ale myslím, že Drahuška je dobrá herečka a já jsem na přátelství s ní právem hrdý. Zrovna nedávno jsem se ji svěřil, že mám pocit, že můj život tak nějak divně stagnuje a mám chuť na změnu životního stylu. A ona mi odpověděla, "hlupáčku, a proč nejdeš pracovat k nám, u nás je stále veselo a hravo." Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem si řekl, "proč ne?" Vrhám se tedy do tenat porno průmyslu, čímž pádem nebudu mít čas se věnovat svému blogu. Mějte se tady moc krásně a prosím, nevzpomínejte na mě ve zlém. MrkajícíUsmívající se


S láskou a úctou, váš Akim


Rozloučení s Belinkou!

25. února 2016 v 13:22 | AkasAkim
Nikdo tu nemůže být věčně, ani člověk, ani pes. A mě teď nezbývá nic jiného, než se rozloučit s pejskem, o kterém jsem už vám tady jednou vyprávěl. Jmenovala se Belinka a její osud nebyl vždy lehký, spíše naopak. Snad o to víc mě bolí, že tento tvoreček opustil tento Svět. Také mě trápí, že jsem s ní v podstatě nemohl ani pořádně rozloučit, jelikož její páníček se více, jak před rokem odstěhoval. Možná i právě proto píši tento článek. Co mě může těšit, je fakt, že je její dospělý život prožila v pohodě a v "luxusu" snad tedy alespoň trošku zapomněla na útrapy, které ji nadělil osud v podobě zlého člověka, který se o ní nebyl schopen postarat v jejím mládí. Belinka skonala stářím, prý už nebyla schopna ani pořádně chodit a tak kamarád přemýšlel o jejím utracení, ale Belča ho svým skonem předběhla. Byl to úžasný pejsek, respektive fenka, tulivý medvídek a obrovský mazel. V pokročilém věku to už byla taková důstojná dámička, kterou nic nerozhodilo. A mě tedy teď nezbývá nic jiného, než ji poslat pomyslný polibek na rozloučenou. Dál už nic psát nebudu, protože pro slzy nevidím, jen ještě připojím ten článek minulý, který popisuje její nelehký osud a to, jak se k mému kamarádovi vlastně dostala.


Jak to bylo s Belinkou!

Tak tedy, jako každý člověk i já mám několik přátel, se kterými se scházím a mám je rád. Tato událost se odehrála před lety. Byla to krásná doba, někteří s nás ještě studovali, jiní už byli zapojeni do pracovní činnosti a nějaký ten nezaměstnaný by se taky našel. Spojovalo nás přátelství ať už ze základní, či střední školy a někoho jsme zkrátka jen tak potkali. Měli jsme oblíbené místo, hospůdku, kde jsme se scházeli a jak říkám, bylo to studijní, či po studijní období a tak jsme se náramně bavili. A tak jsme jednoho víkendového dne seděli opět na svých místech, ale několik členů naší ekipy nedorazilo v domluvenou dobu, tudíž jsme jim volali. "Jo, jo, jsme ve vedlejším městě a sedíme u piva, Míša potkal tátu, tak nás pozval na panáka, ale dorazíme nejbližším vlakem", zněla odpověď. Nezbývalo, než čekat. Doba ubíhala, minuty se změnily v hodiny a tak se volalo znovu. "Jo, škyt, už sedíme ve vlaku, škyt, za chvíli jsme tam", ozvalo se s aparátu. "Ty už nedorazí", mudroval kámoš, "jsou hotový a mají to přes celý město, budou rádi, když dojdou domů". Rozhodli jsme si tedy dát ještě jednu rundu na dobré spaní a jít domů. Když jsme dopili a chystali se zaplatit, otevřeli se hospodské dveře a do místnosti se "vplazilo" několik lidí. O tom, že je cesta velmi vyčerpala, nebylo pochyb. "No vy vypadáte, ani nevím, jestli vám naleju", komentoval číšník formu příchozích. Nakonec nalil. S napětím jsme čekali na vysvětlení. "Musel jsem odvést psa babičce", znělo vysvětlení. "Ty vole, ty přece nemáš psa", vehementně jsem oponoval. "Teď už jo, škyt a vůbec panáky všem", zněla odpověď. "Jasně, dáme panáky, oni ji chudinku hrozně týrali, my ti to vysvětlíme zítra, až přijdeš k nám", ozvala se kámoška a nedalo se přehlédnout, že se jí derou slzy do očí. Tak jsem radši souhlasil a šel na toho panáka.

Další děj trošku přeskočím, jednak to pro náš příběh není vůbec důležité a hlavně jsem nedělal nic, za co bych se měl stydět. Druhý den po porci vývaru a silné kávy jsem se vydal ke kámošovi, aby mi konečně vysvětlil, co se včera vlastně stalo. "Podívej, jmenuje se Bela, před hodinou jsem ji přivedl od babičky". Před sebou jsem uviděl improvizovaný pelíšek a v něm na mě vykukuje Belinka. Lidi, tenhle pohled bych vám nepřál, to že to je pes, respektive fenka bylo poznat jen podle hlavy, zbytek těla byl jen kost a kůže, no prostě hrůza. Jen jsme se všichni na sebe podívali a už nám tekly slzy. "No on Míša potkal tátu a on mu řekl, že jeho kámoš má doma psa, kterého týral jeho majitel, chce ho odvést do útulku, ale jestli ho chcete, může být váš", vzlyká kámoška. "Tak jsme si ji vzali a postaráme se o ni, po víkendu s ní dojdu na veterinu". A jak se řeklo, tak se udělalo, šlo se k veterináři, ten řekl, že jí musí nejdřív trošku vykrmit, že je tak hubená, že jí nemůže dát ani injekci. A tak Belinka začala jíst, bylo to komplikované, protože ona pochopitelně všechno hltala a pak to zase vracela, takže se jí žrádlo dávalo opravdu po malých dávkách, aby si tělo pomalu zvykalo. Pochopitelně, že chudinka neměla ani žádné návyky, takže to bylo chvílemi hodně krušné. Ale netrvalo dlouho a situace se začala rapidně zlepšovat. Ukázalo se, že Belča je za normálních okolností naprostý mazel. Asi si chce vynahradit ten předchozí život, tak se mazlí na počkání. Je pořád u kámoše a všichni ji obskakují. Teď už je s ní taková dámička, nic ji nerozhází, no prostě zlatíčko. Akorát kámoš musel za prací do vzdálenějšího města za prací, takže už ji moc nevídám. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.

Závěrem chci říct, že je mi fakt líto, že mezi námi jsou takový chudáci, kteří tohle dovedou. Dnešní svět je fakt krutý, každý si chce urvat co nejvíc, čímž ale lidstvo ztrácí cit a ničí tím vše, co mu bylo dáno přírodou, tedy inteligenci a moudrost. Trošku se bojím, že za pár let se budeme chovat hůř, než zvířata. Už teď to tak někdy vypadá.





Platonická láska jako pocit domova

11. února 2016 v 14:56 | AkasAkim
Pamatujete si, když jste se poprvé zamilovali, třeba jen platonicky? Já ano, bylo to hned v první třídě, ta holčina se jmenovala, no ona se vlastně dodnes jmenuje Denisa, ach moje Deniska. Tenkrát byla malinkatá, droboulinká, trošku pobledlá, takový pískle, ptáče to bylo, jakoby právě vypadla z hnízdečka. Ale byla neuvěřitelně krásná, s jejími blonďatými vlásky si vítr hrál tak snadno, jak to jen šlo, byly lehčí, než to nejlehčí pírko na Světě a krásně voněly zvlášť, když si Deniska umyla vlasy, což bylo skoro každý den. A mě se tuze líbila, od začátku, od první třídy a čím jsme byli starší, tím se mi líbila stále víc a víc. Celé roky jsem se těšil do školy a to hlavně proto, že jsem věděl, že ji zase uvidím a bude mi dobře, co dobře, že mi bude krásně, nádherně a úžasně. A pak jednoho dne, to bylo myslím ve třetí třídě, nebo že by ve čtvrtý, ale to je jedno, to není důležitý, zkrátka jsem jí napsal dopis, znáte to, takový ten zamilovaný dopis o tom, že se mi moc líbí, že jí mám rád a že bychom se mohli odpoledne sejít někde venku a jít bobovat a sáňkovat, jo stalo se v zimě, ale tenkrát bývávalo v zimě hodně sněhu, i ve městech, ne jako dneska, kdy jsou rádi na horách i za pár centimetrů, tehdy bylo sněhu opravdu mnoho a všude. Tak jsem jí napsal tenhle milostný dopis a čekal, co se bude dít, připojil jsem k němu tehdy obligátní malůvku propíchnutého srdce, aby Déňa skutečně pochopila, co pro mě znamená, že na ní myslím, kudy chodím. A představte si, že ona mi odepsala, že mě má taky moc ráda, že na mě taky myslí a že tedy jo, že půjdeme sáňkovat. A tak jsme se pak ještě domluvili, že si vezmeme jen jedny sáňky a že na nich budeme jezdit spolu, hezky v tandemu a že si to moc užijeme. A taky jsme si to užili.

A pak se jelo na školu v přírodě. To už všichni spolužáci věděli, že spolu s Deniskou chodíme a tak, když jsme tam dorazili, začali se ubytovávat a rozhodovalo se o tom, kdo bude v jakém pokoji a s kým bude na těch 14 dní bydlet, tak se to zkrátka domluvilo tak, že já a moji kámoši jsme měli pokoj hned vedle holčičího pokoje, kde měla svou postýlku i Deniska. Učitelkám se to pravda ze začátku moc nezdálo, dívčí a chlapecký pokoj hned vedle sebe, ale však jsme byli teprve ve čtvrté třídě, tak co se mohlo asi tak stát? Tak s tím nakonec souhlasili a já měl svou lásku hned za zdí. A pak, když jsme chodili na vycházky, tak jsme se vždycky s Deniskou drželi za ruce, to učitelkám nevadilo, nebo si toho nevšímali, no ono těch "páru" ve třídě už bylo víc, ale všechno to bylo takové nevinné, dětské a platonické. Jednou, když jsme šli odpoledne na jednu z vycházek, nebylo moc hezky, bylo zataženo a sem tam i sprchlo, tudíž jsme všichni byli navlečení do pláštěnek a úči měli deštníky, na nohou jsme všichni měli gumáky, holínky chcete-li. Dodnes si pamatuji, že Deniska měla červené holínky, na kterých se smálo slunce, bylo mi to divný, proč na holínky malují rozesmáté sluníčko, proto si to pamatuji tak přesně. A jak jsme šli, ruku v ruce, tak do jedné té sluníčkovsky rozesmáté holínky se Denisce zatoulal jakýsi kamínek a vadil ji při chůzi. Nejdřív řekla jen "sakra, asi mám něco v botě," ale zkusila jít dál, po dvou krocích ale zjistila, že to nepůjde, že to něco musí pryč a tak mě poprosila, "hele, podrž mě, já si tu holínku musím vyklepat a musím se o tebe opřít, abych s sebou nešvihla." A tak se o mě opřela, já ji držel a přitom jsem myslel, že umřu štěstím, protože Denisa nádherně voněla a taky hřála jak kamínka, to jsem cítil i přes tu lehce zmoklou pláštěnku a taky jsem jakoby cítil, jak jí buší srdéčko, najednou té lásky prostě bylo víc, než může malý kluk zvládnout a mě se spustila slza štěstí a radosti, čehož si má láska díky bohu nevšimla, jen si vyklepala tu holínku, pak trošku zavrávorala, když si ji nasazovala, ale od toho jsem tam byl já, abych ji zadržel a zabránil tak jejímu pádu, pak se na mě usmála, zašvitořila "dík" a vlepila mi sladkou pusu. Lidi, mě se tou pusou úplně zatočil celý ten náš Svět, jak byla sladká a voňavá, normálně na mě přišli mrákoty a já měl co dělat, abych tam neomdlel. Musel jsem se hodně rychle sebrat, jelikož mě Deniska pobídla "pojď, nebo nám všichni utečou," a s tím mě zase chytla za ruku a vedla si mě cestou, necestou, zatímco já byl v nebíčku, v ráji a to jen proto, že jsem měl vedle sebe svou milovanou Denisku, ona v tu chvíli byla pro mě vším, mým životem a mým domovem. Ano, ona pro mě v ten okamžik byla mým domovem, ačkoliv jsme byli všichni na 14 dní poměrně daleko od rodičů a od našich domovů.

A v tom edenu, daleko od domova jsem byl celou školandu, měl jsem přece na blízku svou milovanou Denisku, se kterou jsme se při vycházkách drželi za ruce a sem tam si dali nevinně dětskou, přesto sladce chutnající pusu. To pokračovalo ještě nějakou dobu po škole v přírodě, ale jednoho dne za mnou Deniska přišla, ale to už nebyla sama, přišel s ní i Jirka a Deniska mi řekla, že mě má pořád moc ráda, ale že Jirku má teď o něco radši, že tedy bude chodit s ním. Jirka byl kluk, který se k nám, tedy do našeho města přistěhoval asi, když jsme byli ve třetí třídě a já ho do té doby moc neznal. Mě se v ten moment zhroutil skoro celý Svět, alespoň jsem měl takový pocit, ztratil jsem svůj domov bez domova a bylo mi moc smutno. Ale ven jsem s nimi chodil pořád, doufal jsem totiž, že se ke mně Deniska vrátí a hlavně jsem opravdu nechtěl přijít o její přítomnost. Navíc, uběhlo pár dní a já zjistil, že ten Jirka je super kámoš a že je s ním legrace. Na další škole v přírodě už Deniska chodila zas s někým jiným, ona byla skutečně neskutečně krásná, takže po ní šílel každý hoch ať už z naší třídy, jakožto i ze tříd vedlejších. Já už jsem na té další škole v přírodě též chodil s někým jiným, akorát už si nevybavuji, jestli to byla Jíťa, Blanka, či Jaruška, ale to už je vlastně jedno, vždyť to bylo všechno tak krásně dětsky nevinné. Jirka už také určitě někoho měl, s kým se mohl držet za ruce.

A jak to nakonec celé dopadlo, ptáte se? Inu s Jirkou jsme se skamarádili hodně, začali jsme spolu chodit ven i bez Denisky, když jsme pak dospěli, začali jsme spolu chodit na pivčo a on se stal jedním z mých nejlepších přátel i v dospělosti a to platí dodnes, i když bohužel nedostatkem času a vlivem okolností se nyní stýkáme už jen sporadicky, ale stále o sobě víme, navíc teď dokonce pracujeme ve stejné fabrice, takže se opět vídáme častěji, i když jen "pracovně." Ale to společné pivčo si alespoň jednou do roka vždycky dopřejeme. U pivka jsem se také jednou Jirkovi přiznal, proč jsem s ním začal kamarádit, že to bylo právě kvůli Denise, abych jí měl stále na blízku. A Deniska? No z té se stala magistra a tak se rozběhla za prací do většího města, ještě předtím, respektive v pubertě si také stačila uvědomit, že opravdovou lásku, tu partnerskou, erotickou dokáže dát jen jiné ženě, ano z mé první platonické lásky se tedy vyklubala lesbička. Vídáme se s ní na školních srazech a je nutno říci, že je to stále velmi pohledná, ba co víc, překrásná a navíc tuze moudrá žena. I jí jsme jednou u piva prozradili důvod, proč jsem se já s Jiřím vlastně začal přátelit, no nasmáli jsme se tomu tenkrát všichni tři.

A co vy, jaká byla vaše platonická láska, váš první domov bez domova?


S tebou

6. února 2016 v 15:41 | AkasAkim
Člověk je pouhou figurkou fatálně trpící ztrátou vlastní, přirozené a pro přežití nezbytné identity. Ne, nechci a nebudu na to myslet, ani se tím jakkoli trápit. Budu raději snít, mé představy stočí se vilně k lásce a já budu si zvrhle představovat, jak miluji se s tebou, poté s tebou, pak s tebou, hned na to s tebou, posléze s tebou, po chvíli s tebou, další den pro změnu s tebou, za týden už s tebou, po měsíci s tebou, a až uplyne rok tak s tebou…

Věnováno vám mé milé, milené a milované blogerky!!!!! MrkajícíSmějící se


Subka sem, subka tam

3. února 2016 v 10:48 | AkasAkim
Přátelé, všimli jste, co se poslední dobou zrodilo subinek? Je jich, jako much, rostou, jak houby po dešti, za chvíli jich bude víc, než migrantů, budeme o ně zakopávat. Zvláštní, nemyslíte? Ale je to fajn, lepší 100 subek, než jeden přistěhovalec (ano, jsem rasista a xenofob). Ještě k tomu jsou naprosto šílené, jedna si chce hrát na pejska, druhá zase na kočičku, spí pánovi u nohou. Dneska, aby se domácí mazlíčci báli o své misky, neb na ně mají zálusk právě tyhle praštěné subinky, za chvíli se o ty misky budou rvát, budeme pořádat zápasy, zvířátka versus subky. Bude to probíhat tak, že se někam v domě umístí miska s papáním a vítězem bude ten, kdo tu misku dříve najde. Zatím bych favorizoval animály, ale kdo ví, třeba se subkám časem vyvine čuch do té míry, že začnou své zvířecí soupeře porážet. A to pak bude průser, protože, jestli to takhle půjde dál, tak se subinky přemnoží a chudáci pejsci a kočičky budou o hladu, protože ty nenažrané a zdivočelé subky jim veškerou stravu vyžerou, jelikož při své hladovosti nezůstanou jen u misek, ale na důkaz oddanosti ke svým páníčkům, začnou lovit myši, krtky a jinou havěť. Už teď mi je té nebohé zvěřeny líto. Usmívající seUsmívající seUsmívající se

A proč všechno tohle vyprávím. No to přece proto, že mě poslední dobou nic kloudného nenapadá. Má poezie, zdá se, vám moc nevoní, ale to máte smůlu, jsem bez inspirace, potřebuji řádně zlíbat múzou, dokud se tak nestane, budu psát jen špatnou poezii, případně podobné ujetosti, jako je tahle. S vyplazeným jazykem

Závěrem si ještě dovolím upozornit, že toto je láskyplný článek, nechť je tedy chápán jako projev lásky a vřelých citů ke všem subinkám, které mě navštěvují. Jste všechny nádherné a já vás mám moc rád, všechny, no fakt. Vaši páníčkové se díky vám musí právem dmout hrdostí a pýchou. Mrkající

Silvestr

31. prosince 2015 v 12:52 | AkasAkim
Vážení blogeři, milené a milované blogerky. Do Nového Roku vám přeji především zdraví a životní vyrovnanost. Zdravíčko jednoduše proto, že ho není nikdy dost a životní vyrovnanost z toho důvodu a jelikož s ní jde všechno o hodně lépe. Je nutno si totiž uvědomit, že lidská podstata má dvě polohy, fyzickou a mentální. Tu fyzickou symbolizuje vaše tělo, ano vaše nahé tělo, které nechť vám funguje na 100%. Ať se vám daří i v sexuální oblasti, neb ta je též velmi důležitá, protože ukojené tělo je nejzdravější, nechť vám tedy penisy tuhnou a pipinky vlhnou. Zároveň ale nezapomínejte na svou duchovní podstatu, která musí jít s tou fyzickou ruku v ruce, Bohem nechte se doprovázet, opakuji Bohem, nikoli těmi, kdo o Bohu žvaní, zneužívají jeho slov k tomu, aby slepě žili svůj černobílý život, a kteří navíc mají potřebu nutit ostatní k tomu, aby to dělali také tak. Připomínám vám, že máte jen jeden pár rukou a tímto jedním párem rukou jste schopni uctít Boha, sepnete-li je, ne nutně k modlitbě, ale jednoduše, abyste si uvědomili, jak ty ruce dokážou hřát, jsou-li spolu ve spojení. Stejným párem rukou také ale dokážete ukojit svou lásku, případně i sám sebe, je-li vaše láska daleko, nebo ještě dál. Nebraňte se lásce fyzické, ale vnímejte i své srdce a svou duši stejně tak, jako když ve dne hledíte do Slunce a v noci se klaníte Měsíci. Ač nejsem prakticky vzato věřícím, žehnám vám s láskou srdci, i když se tím vystavuji trestu za rouhačství. Snad mi to ale náš pán odpustí.

Abych svá slova trošku odlehčil a zároveň vás i pobavil, připojuji úryvek z jednoho telefonátu na linku 155. Paní trápí klíště, které se zakouslo přímo do přirození jejího milého… tady jsou další komentáře zcela zbytečné, jen doplním, že tento záznam lze nalézt i na novém albu Visacího Zámku.




Na Silvestra, respektive prvého ledna mě čeká denní šichta, což je super, vy, co mě znáte už déle, víte, že silvestrovské oslavy nemám moc rád. Nu což, alespoň nedopadnu takto.



Stop nechutnostem

28. prosince 2015 v 11:13 | AkasAkim
Do Nového Roku jsem si dal jen jedno jediné předsevzetí, které chci a budu striktně dodržovat. Ten závazek se týká mého blogu. Myslím, že je nevyhnutelné, abych svůj blog očistil od veškerých hříchů. Rozhodl jsem se tedy, že mé následující články nebudou jíž páchnout lascivitou a vulgarismy. Chci být lepším člověkem, osvobodit své tělo a svou duši z těchto zvrhlých tenat. Je nezbytné zastavit to po nechutnostech tlející šílenství, kdy při psaní nechávám hovořit své zkažené já, které se nebojí ničeho a tlačí na pilu perverznosti při představách, jak nevinné blogerky pročítají vložené články, básně a povídky, přičemž nejsou ani ony schopny ovládat svá libida, čtou tyto spermatem usmolené řádky zásadně nahé a v poloze takové, aby ručka šmátralka mohla lehce k zbrocenému klínu, který svými prstíky roztáhnou, a počnou vzápětí svou již vilností ulepenou květinu hladit, dráždit a masírovat, dovolí, aby ten lepkavě milostný mok nasytil svou vůní celou místnost, to už děvče, či žena zmítá se ve slastných pohybech, hltajíc stále ty řádky plné chlípností a perverzností, steny a vzdechy nesou se vzduchem jako náboženská mantra, a pak, když už je čas ukončit ten zvrhlý rituál, blogerčina kundička začne se v záškubech cukat a očička čtenářky promluví orgasmem silným a ohromujícím, přesně takovým, jaký si dopřává několikrát týdne již od své puberty, kdy poprvé zbloudila její ručka do orosených kalhotek.

Tak tomu všemu bude od Nového Roku konec, mé články stanou se symbolem slušnosti a morální čistoty, to mi tedy věřte, to slibuji. Jen zatím ale opravdu netuším, o čem budu psát. Smějící se


PF 2016

21. prosince 2015 v 16:16 | AkasAkim


Be slave for freedom not for bane

9. prosince 2015 v 11:38 | AkasAkim
Ač se tváří opačně, člověk je nejslabším a nejdestruktivnějším článkem vývojového řetězce Země a patrně i nekonečného vesmíru a to jednoduše proto, že člověk je jediným druhem na celé planetě a v širém vesmíru, který zotročil nejen veškeré své okolí, ale především sám sebe. Naštěstí se občas zrodí anděl, který svým submisivním chováním vykupuje naše duše obtěžkané právě těmito samo zotročeným páchnoucími hříchy. Jsou to andělé, serafové, kteří nás snad jednou dokáží spasit. A já se klaním vůni těchto serafínů a žehnám jejich slávě.


BE SLAVE FOR FREEDOM NOT FOR BANE.


Tento článek nechť je věnován všem subinkám, a především těm andělkám, které mě navštěvují a komunikují se mnou buď tady, či jinde. Bez vás by byl Svět tak prázdný a lidstvo zatraceno. Děkuji vám.

Dívky zkrátka dospívají dříve

24. listopadu 2015 v 15:36 | AkasAkim
Když jsem byl malý, ještě ve školce, tak mi jedna holčička dala dárek v podobě dvou kaštanů, že prý pro štěstí. Až po letech, to jsem byl zrovna v pubertě, mi pak prozradila, že to bylo z lásky, že mě jednoduše milovala a nevěděla, jak mi to říct. Optal jsem se jí, jestli mě stále miluje, jestli mě nechá sklouznout a zda ji mohu postříkat obličej. Na všechny otázky odvětila, že ne. Dívky zkrátka dospívají dříve, než chlapci. Sakra.


Díky Stuprumovi za evokaci vzpomínky na mé dětství a na můj věk adolescentní.

Narodil ses, tak hraj

18. listopadu 2015 v 12:32 | AkasAkim
Teď mi blesklo hlavou, že jsou 2 základní aspekty, nazveme je hned problémy, proč bývá člověk tak často nespokojený, až nešťastný. Ty dva aspekty, problémy spolu souvisí a v rovině symbolické v podstatě vyjadřují to samé.

První problém, ten více symbolický, spočívá vtom, že každý zdravý člověk má jen dvě ruce. Ovšem, lidé nemocní či po nehodě mohou mít dokonce jen ruku jednu. Ale berme to tak, že člověk má pár rukou, které mu jsou v životě k dispozici. Možná vám to přijde, jako luxus, ale je nutno si uvědomit, že člověk, tvor nebohý musí těma svýma rukama vykonávat, činit a dělat úplně a naprosto všechno. Považte, nejprve se s nimi musí, coby novorozenec naučit zaházet, prozkoumat, co všechno je možno s nimi činit. V té době má v rámci své ruční činnosti poměrně ještě dosti volnosti, ale tomu je brzy konec, jelikož sotva jen trošku povyroste, už ho všichni poučují, vychovávají a buzerují ho v tom smyslu, že těma svýma rukama musí dělat to, či ono. Na začátku jsou to jen jednoduché rituály. Jak se třeba umýt, jak se správně najíst a jak správně uchopit to, či ono. Ve školce přibydou rituály další a než s i to ubohý človíček uvědomí, již sedí ve školních škamnách a to už je těch rituálů o hodně víc a jejich četnost stále přibývá, vždyť rukama se prakticky dělá naprosto všechno. Každou myšlenku, či nápad, který člověk dostane, se snaží za pomocí rukou uskutečnit. A tak se ruce stávají vykonavateli všeho, jsou poslem blaha, to když hladí, ale jsou i katem, ubližují-li. A jsou s námi od začátku do konce. Ruce vás totiž uchopí za hlavičku, když derete se matčiným lůnem ven na širý Svět, zároveň to jsou ale opět ony, které vám víčka zatlačí, to tehdy, až cesta vaše skončí u cíle a vy se pokloníte kmotřičce smrti.

Druhý aspekt už jsem vlastně též naznačil, zbývá ho jen pojmenovat. A na to mi stačí jedno slovo a sice "role". Snad už vám i dochází, o čem, že to chci mluvit, respektive psát. Zkrátka o tom, že každá osoba, co se narodí, vykonává postupem času, ohraničeném jeho životem, a za pomocí právě už zmiňovaných rukou určité role. Nejprve je dítkem v rozličných stádiích, pak je žákem, studentem, pracujícím, důchodcem. A do toho plní spoustu dalších rolí, je adolescentem, kamarádem, přítelem, milencem, partnerem, rodičem, prarodičem… A do toho ještě musí plnit drobnější roličky, jako třeba cestující, prodávající, kupující, návštěvník, pacient, chodec, řidič a tak dále atak dále. Jednoduše lze říct, že tyto role ohraničují, vyplňují a dosti i deformují naše životy. Je totiž nutné si uvědomit, že každá tato role s sebou logicky nese i určité povinnosti a zákonitosti, které je zapotřebí dodržovat, což může být nepříjemné, úmorné, vyčerpávající a mnohdy i devastující, jelikož vykonávání odlišných rolí se může totiž vzájemně třít a společně se tlouct. To může mít nedozírné a katastrofické následky. Navíc, člověk často nabyde dojmu, že hraní těchto rolí se nepříjemně a cyklicky opakuje, což může mít za následek, kdy má jedinec pocit, že ho společnost, nutící ho vykonávat tyto role, drtí. Pak už jsme jen krůček od toho, kdy ona osoba má nezkrotnou chuť a neutuchající touhu, se tomuto nastavenému systému vzepřít, případně s ním bojovat. To může dopadnout jakkoli, většinou to ale má za následek nějaké nepříjemnosti, nebo právě ty nedozírné a katastrofické důsledky, o kterých jsem se již zmiňoval, což může mít v nejhorším případě i dopad na celou lidskou společnost.

A co vy, jak vy vnímáte nastavení oné situace, kdy vás společnost nutí hrát celoživotně různé role. Užíváte si je s chutí, nebo se vám občas stane, že vám nějaká ta role leze krkem?



Akim Pionýrem

10. listopadu 2015 v 17:11 | AkasAkim
Jak možná někteří z váš vědí, jsem ročník 1978, jedno z post Husákových dětí, dalo by se říct, z čehož jasně vyplívá, že první stupeň své školní docházky jsem absolvoval v polovině let osmdesátých, čili ještě pod vládou totalitního režimu, za Komunistů, chcete-li. Mí adoptivní rodiče s režimem nějak zvlášť moc nebojovali, zároveň ale nevstoupili ani do strany, ani do jiné organizace, či svazu tomuto režimu podléhající. Mamina, coby prodavačka měla s režimem jen jednu nesrovnalost a to v době, kdy se po mateřské dovolené se mnou chystala opět do práce, ale bylo jí jednoduše řečeno, že její pracovní místo je již obsazené, pár dní na to jí bylo nabídnuto místo jiné, v další prodejně, takže jen oplakala rozloučení se s kolektivem v podobě kamarádek v práci předešlé. Otec komunismus také moc neřešil, po maturitě našel na tu dobu celkem lukrativní a především zajímavou práci a na studia na vysoké škole se tedy lidově řečeno vykašlal. O politice se tedy u nás moc nemluvilo, oba rodiče ale tušili, že informace, které jsou oficiálně distribuovány v médiích a tak nějak všeobecně, nemusejí být zrovna pravdivé, ale to v té době už asi tušilo většina lidí. Snaha byla tedy jediná, s režimem si nezavdat, respektive nepomáhat mu.

Jak se ale zachovat, když za vámi přijde vaše dítko, že chce vstoupit do Jisker, jelikož všichni jeho kamarádi tam vstupují též. Našim bylo jasné, že dalším stupněm Jiskřiček, bude Pionýr a že uběhne jen málo vody a jim přijde domů ošátkovaný chlapec. Snad moudře ale ve mně od malička nechtěli probouzet jakousi nenávist vůči komukoli, byť bude mít tvář vládnoucího establishmentu. Jak také vysvětlit malému chlapci, proč nemá dělat to, co dělají všichni ostatní. Věděli, že mě do Jisker, potažmo do Pionýra nikdo nenutí, že tam jdu hlavně kvůli kamarádům, tak si řekli, proč ne a já už jsem za pár dní plnil přísahu Jiskry a několik let na to, už mi krk škrtila pionýrská oprátka. Asi, že jsem byl ještě malý a navíc už je to moc dávno, na Jiskry si vůbec nepamatuji, ani na přísahu a už vůbec ne na nějakou činnost, patrně se to odbylo jen tou přísahou. Zřejmě jsme měli inteligentní vedoucí, kteří nám nechtěli motat hlavu záležitostmi o třídním nepříteli v tak útlém věku. Zato na přísahu na Pionýra si pamatuji docela dobře, kromě hrdosti, že mám ten šátek a odznáček mi totiž v paměti utkvěla ještě jedna vzpomínka. Vím, že před samotným aktem přísahy v kině, kde se akce konala, hrála ta primitivní, kolotočářská muzika v podání Michala Davida, pak znělo něco důstojnějšího a zkušení Pionýři stáli kolem nás, v pozoru, někteří drželi v rukou českou vlajku, případně jiné státní symboly. Akt trval poměrně dlouho a jeden ze starších Pionýrů s vlajkou to zkrátka neustál a omdlel, naštěstí byl brzy odvlečen a jeho prapor převzala jiná Pionýrka, show tedy mohla bez problémů pokračovat. Doufám, že ho v zákulisí alespoň ošetřili a že z toho posléze neměl chudák ještě nějaké nepříjemnosti. Netuším, měl jsem jiné starosti a byl jsem tuze malý na to, abych to řešil.

A tak se ze mě stal Pionýr, naši měli radost, že já mám radost, i když se mi později přiznali, že jim dosti zatrnulo, když jsem přišel z první schůzky Pionýrů a počal jsem recitovat jakousi uvědomělou báseň oslavující soudruha Klementa Gottwalda. Ale ani mí rodiče netušili, že právě jejich malý syn udělá to, co oni nikdy přímo neučinili, že se prostě vzepře režimu, respektive jeho vykonavatelům. A jak si to ten Akim troufl a jak se mu to podařilo, ptáte se? Rád se vám pochlubím. Šlo právě o ty proklaté schůzky. Samozřejmě si už nevybavuji, jak často jsme na ty schůzky chodili, vím jen, že naše pionýrská vedoucí byla poměrně mladá a možná i proto nás kromě těch pár poetických pokusů oslavující stranu a režim, nechtěla příliš mučit bolševickou ideologií. Chyba a průser byl ale v tom, že ona žena patrně neměla moc fantazie, případně ji všechnu vždy vyplýtvala už doma, snad při satanistických rituálech, lesbickém sexu, lykantropických proměnách, nebo jiné bohulibé činnosti, jak doufám. Nicméně, naše schůzky se staly brzy monotónními a nudnými. Prakticky jsme dělali jen dvě věci, kromě nutných a díky Bohu jen občasných přednesů ideologických básní jsme už jen hráli hru zvanou "Šibenice". Znáte to, klasika, slovo, kde se postupně doplňují písmena a za jejichž špatné určování může být hráč symbolicky oběšen. První schůzku nás hra bavila, na druhém setkání již méně a od pátého komitétu už řádně smrděla nudou. A tu se zrodil můj odboj proti režimu. Jednoho dne jsem se prostě optal, zda se pionýrské schůzky ztenčí jen na přednes poezie a na Šibenici. Pionýrská vedoucí mi s úsměvem opáčila, že nikoli, dalších 5 schůzek se však program nikterak nezměnil. Zeptal jsem se tedy podruhé s drzou poznámkou, že už nás tyhle schůzky vážně nebaví. Následoval dotaz, jak bychom si tedy schůzky představovali. Odpověď chlapců byla jasná, jít ven a hrát fotbal. Tehdy jsem byl, stejně jako mí přátelé zanícený fotbalista amatér, plnící nejraději pozici opory mužstva, čili post brankáře. "A co budou dělat dívky, když vy budete čutat do meruny?" zněla logická poznámka naši vedoucí. "My budeme hrát volejbal," švitořily již spolužačky, protože už je Šibenice rovněž nebavila. "No uvidíme," zněl verdikt přesvědčované vedoucí, ovšem bylo ještě nutno podstoupit několik poetickošibeničních schůzek, než naše dětské tvářičky rozjařily se v úsměvech oradostnělé zprávou, že už v rámci příští schůzky, půjdeme ven hráti kopanou a volejbal. No nachystali jsme se na to důkladně, především my fotbalisté, chlapci. Vyšnoření lépe, než národní mužstvo, přišli jsme do třídy ve sportovním. Trenky, dresy, štulpny, kopačky, chrániče, mě coby gólmana též zdobily i brankářské rukavice a půjčené vystlané brankářské kalhoty, abych nemusel se bát, vrhati se po míči po vzoru Jana Stejskala, mého tehdejšího idolu.

"Proboha, proč jste tak vyšnoření," zchladila naši sportovní houževnatost soudružka vedoucí a já si s její tváře přečetl, že nás má čekat další kolo básní a Šibenice. "Slíbila jste nám ten fočuš a volejbal," pípl jsem a bál se odpovědi. "Já vím, ale ptala jsem se soudružky ředitelky a prý to není možné, musíme zůstat ve třídě," ani se nesnažila o hranou solidaritu a oznámila nám to suše, bezcitně. A já, v dětské naivitě neznaje svého nepřítele a nevědomky toho, poprvé pocítil jsem odpor vůči totalitě, vůči té prokleté ideologii, která mi v tu chvíli brala můj milovaný fotbal, pochopitelně neznaje politického pozadí, počal jsem se bránit. "Ale vy jste nám to slíbila a Pionýr sliby dodržuje, apeloval jsem používaje jednu pionýrskou zásadu a pravidlo. "Opravdu to nejde," trvala soudružka na svém a už nás usazovala do patřičných lavic. "To je normální zrada, já chci hrát fotbal," zvolil jsem tato silná slova a podíval jsem se ji svýma klukovskýma očima zpříma do jejích, ideologicky jemně zakalených. "To klidně můžeš, ale obávám se, že pak už na další schůzky chodit nemusíš," snažila se mě soudružka zlomit. Já jsem byl však skálopevně přesvědčen o svém konání, o své pravdě, chtěl jsem přece hrát ten fotbal. "Jdem," zavelel jsem se a podíval jsem se na Leopoldíka, sígra třídy a mého nejvěrnějšího kamaráda a ochránce, o jeho loajalitě jsem neměl sebemenších pochyb, vykročil bez zaváhání téměř ve stejný okamžik, co já. Ostatní chlapci však začali cukat, "víš jak, bude průser a tak," zněly jejich argumenty. Dívky ani nedutaly. Odešli jsme tedy jen ve dvou, já a Leopoldík, venku na hřišti jsme si našli partu starších hochů a zakopali si s nimi, byl to výborný mač. Druhý den ve škole nám bylo oznámeno a zapsáno do žákovských knížek, že jsme byli vyškrtnuty z pionýrské organizace a že na schůzkách už nejsme vítáni. I šátek s odznakem jsme museli před celou třídou vrátit, nám to však nevadilo ani za mák, místo schůzek jsme chodili hrát milovanou kopanou.

Kritika a odpor vůči komunistickému režimu nabytá v dětství tímto zážitkem mi zůstala dodnes a to i přesto, že demokratický knedlík, který nám byl po letech naservírován, je poměrně dost suchý a v krku nás řádně dusí.

„Naprostá p**a!“

29. října 2015 v 16:25 | AkasAkim
Jak jistě dobře víte, včera večer proběhl ceremoniál předávání státních vyznamenání prezidentem republiky Milošem Zemanem. A jak už je to u nás zvykem, výběr oceněných osobností vyvolal ve společnosti celkem rozruch. Ono je to těžké, každý má jiné představy o hodnotách a o tom, kdo by měl mít oceněn. Lze vůbec stejné vyznamenání udělovat vědcům, politikům, lékařům, sportovcům a umělcům? Asi ano, když se to tak děje. V zásadě proti tomu nic nemám, nicméně dvě osobnosti mi na včerejším seznamu oceněných skutečně vadí.

První osobností je Ing. Miroslav Toman CSc., bývalý československý politik Komunistické strany Československa, ministr zemědělství a výživy České socialistické republiky, ministr zemědělství a výživy ČSSR, místopředseda vlád České socialistické republiky a ČSSR, předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj, poslanec České národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace. Já tedy nevím, jak vám, ale mě to přijde minimálně jako schizofrenií páchnoucí paradox, oceňovat v demokratickém státě medailí za zásluhy člověka, který byl vlivným politikem v dobách totalitního režimu. Od té doby, co je naším prezidentem Miloš Zeman se už raději ničemu moc nedivím, ale řeknu vám jednu věc. I přes veškeré neduhy demokratického zřízení mě neskutečně mrzí, že se nám nepodařilo vklínit rovnítko mezi režimy nacistický a komunistický. Vadí mi zkrátka, že zatímco se na dobu nacistickou bohu dík díváme s naprostým odporem a despektem, na dobou komunistickou jen mávneme rukou v duchu, holt byla taková doba.

Druhým jménem, které mi na seznamu vyznamenaných vadí, je jméno František Ringo Čech. Ptáte se proč? Vždyť je to velmi činorodý muž, považme, je to bubeník, zpěvák, textař, herec, komik, moderátor, politik, publicista, scenárista, dramatik, naivní malíř a spisovatel a kdo ví co ještě. Těžko hodnotit, jak kvalitní jsou jeho výtvory tvořené napříč všemi těmi obory, kterými se Čech zabývá. Přiznám se, že já ho až tak moc neznám, líbí se mi některé jeho texty, především ty psané pro kapelu Pražský Výběr, také jsem se kdysi dosti nasmál u jeho divadelního představení Dívčí válka, které celkem vtipně paroduje část českých dějin v rámci Čechova divadla. A právě jeho divadelní scéna se stala dějištěm události, kvůli které si myslím, že panu Čechovi jakékoli vyznamenání nepatří. Maximálně tak vyznamenání "Chudák roku". Co se tedy vlastně stalo?

Jak asi dobře tušíte, nejsem zrovna čtenářem bulvárních plátku a články v těchto periodikách mě nechávají chladným, respektive si jich nikterak nevšímám. Ale znáte to, na internetu se dá sotva vyhnout "palčivým" titulkům o všech těch celebritách, které se snad rodí dennodenně po stovkách. A tak jsem si já dočetl o kauze, kterou vám nyní stručně popíši. Pan Čech se domluvil s muzikálovou herečkou, zpěvačkou a tanečnicí Karolínou Gudasovou, sestrou českého hokejisty Radko Gudase na tom, že by si mohla zahrát v jeho divadelním představení. Poslal ji scénář, a jelikož je v jeho divadle dobrým zvykem nezkoušet, domluvili se hned na termínu, kdy proběhne první představení, kterého se K. Gudasová zúčastní. K tomu ale nakonec nedošlo, naopak se na webových stránkách pana Čecha objevila zpráva, která se nesla v duchu, že mladá dívka je prolhaná samice domácího skotu, chcete-li, Čech doslova napsal: "V*****a se na mě, nic mi neposlala, nereaguje. Naprostá p**a!", což byla reakce na to, že Gudasová mu nejen nevrátila onen scénář, ale ještě si dovolila mu na poslední chvíli odmítnout účast v jeho hře. Gudasová si to pochopitelně nenechala líbit a doplnila důvod svého "ukvapeného" chování. Příčinou neúčasti mladé dívky ve hře se stala "ústní zkouška", respektive orální sex, kterým měl být počastován Ringo za pomocí úst sličné Karolíny. Umělec se hájil tím, že tato libůstka je u něho všeobecně známá a že ji podstoupili všechny vnadné herečky, které u něho hráli a že tedy nechápe, co se Gudasové nelíbí.

Nevím, jak vy, ale já si muže, který je oceněn státním vyznamenáním, představuji zcela jinak, než jako hovado, které za uskutečnění orálního sexu s ním, musí dávat něco na oplátku a už vůbec ne jako primitiva, který, není-li mu vyhověno, nebrání nazvat mladou ženu píčou a to ještě za pomocí médií. Ještě bych pochopil, kdyby si to ten dobytek "vyřídil" s Gudasovou soukromě, ale osočit ji takhle veřejně, to už je i na mě síla a znovu dodávám, že prezidentem oceňovaného člověka si představuji úplně jinak.

Ochránci dětí, nebo gestapo?

10. října 2015 v 16:19 | AkasAkim
Už dlouhou mi tak nehnulo žlučí jako okolnosti případu Evy Michalákové a jejich synů Denise a Davida, kteří ji byli prachsprostě ukradeni dle mého názoru zločineckou organizací Barnevern a to způsobem takovým, že by se snad i Franz Kafka divil. Zajisté, většina z vás z médií o tomto případu ví. Pokud ne, shrnu ho v kostce.

Paní Michaláková se před lety provdala do Norska za českého emigranta, který tam žil od šedesátých let. Postupně se jim narodili dva chlapci, Davídek a Denis. V roce 2011 jim ale oba syny odebral Barnevern a to pro podezření z možného sexuálního a fyzického zneužívání chlapců ze strany rodičů, větší podezření padalo na otce. Zatímco norská policie případ vyšetřovala, chlapci byli umístěni do pěstounské rodiny a to už měsíc a půl po odebrání od svých biologických rodičů. Zhruba po roce a půl policie odložila všechna trestní oznámení, vyšetřování zastavila, aniž by kohokoli obvinila. To ale norskou instituci, která zajišťuje, respektive by měla zajištovat sociálně-právní ochranu nezletilých dětí a mládeže absolutně nezajímalo a chlapci zůstali v péči svých pěstounů. Paní Michalákové bylo zpočátku umožněno se s Denisem a Davidem stýkat, ale patrně na vrub medializace případu se norští úředníci naštvali a jali se styk nešťastné matky se svými ratolestmi omezovat, až ji nakonec tuto možnost zcela odepřeli a navíc chlapce rozdělili do dvou pěstounských rodin. Nebohá maminka své syny tedy neviděla již rok a půl a to i přesto, že o ně bojuje ze vše sil. Norský úřad tvrdí, že paní Michaláková říká do médií jen to, co se jí hodí, zároveň ale nedokáže vysvětlit své prapodivné kroky, kdy i poté, co policie celou kauzu bez jakéhokoli obvinění zastavila, podnikal všechny kroky, díky nimž zcela přetrhal veškeré citové vazby mezi dětmi a rodiči, respektive jen s matkou. Paní Michaláková se totiž s otcem dětí rozvedla a to v domnění, že situaci pomůže, jelikož tíha nepotvrzeních nařčení visela především, jak už jsem se zmínil právě na otci hochů. Je nutno si totiž uvědomit, že Denisovi bylo v době odebrání 5 let a Davídek byl dokonce jen dvouletý, je tedy logické, že citové vnímání chlapců v daném věku a poté, co svojí biologickou matku viděli jen sporadicky a ještě k tomu za dohledu jiných osob, otupěli a hoši přilnuli spíše ke svým pěstounům, kteří se o ně dennodenně starali. To ale Barnevern nezajímá, za tuto kruté a nesmyslné chování se nestydí, naopak s tím od začátku kalkuluje a využívá to jako důvod k tomu, aby obhájil své stanovisko, ponechat chlapce tam, kde jsou, tedy v pěstounských rodinách. Začátkem října tohoto roku rozhodl tento úřad tak, že mladšího syna Davida pošle k adopci k jeho současným pěstounům. Ke staršímu Denisovi ztrácí matka rodičovská práva úplně a nebude se s ním smět nadále vídat. Není tohle naprostá šílenost?

Jak už jsem na začátku naznačil, z celé kauzy se mi slušně řečeno zvedá kufr a zlost mnou klátí tak, že sotva stojím na nohou. Ano, obvinění z ubližování, sexuálního obtěžování, nebo z jiného týrání vlastních dětí je skutečně vážná věc. Pokud se toto prokáže, je jasné, že úřady musí jednat a postarat se o bezpečnost těchto dětí. Ale praktiky Barnevernu jsou minimálně divné, no uznejte, není podezřelé, že se tento úřad zajímá více, jak o třetinu dětí, které se v Norsku narodí? Dále pro představu uvádím, že v roce 2005 mělo Norsko ve státní péči zhruba 12500 dětí. U nás je to při dvojnásobném počtu obyvatel něco mezi sedmi a osmi tisíci. Situace, kdy tento úřad takto jednoduše a snadno (záminkou často bývá jen třeba výchovný pohlavek), odebere děti a už po pár týdnech (v tomto případě to byl měsíc a půl!), je lifruje do pěstounských rodin (jakoby vůbec nepřipouštěl možnost, že děti budou jednou vráceni), přičemž biologické rodiče postaví automaticky do pozice zločinců, otrapů a záškodníků (presumpce nevinny jim asi nic neříká), kteří chtějí dítěti ublížit, mi připadá přinejmenším nechutná a divím se, že se tohle může odehrávat v době, kdy se celý Svět ohání lidskými právy. Nebo to nikdo nevidí?

Česká Republika je neustále peskována za to, jak se chová k Romům a poslední dobou i za přístup k uprchlíkům, ale to, že v Norsku existuje státem podporovaný úřad, sám sebe stavící se na soudy, který se za podpory norské vlády takhle podezřele "stará" o malé děti a dokonce dostává na tuto činnost horentní sumy peněz, nikoho nezajímá? Vždyť tento slavný úřad byl dokonce obviněn z pašování dětí. Neevokuje vám to nacistický Lebensborn? Kauza bratrů Michalákových je pochopitelně jen špička ledovce, podobných případů se řeší daleko víc. Například, polská dívka Nikola Rybka byla odebrána svým rodičům jen proto, že nějakou dobu chodila do školy v zasmušilé náladě (měla strach o svoji babičku, která byla těžce nemocná). Její rodiče pak za pomocí soukromého detektiva nechali svoji dceru vypátrat a postarali se o její "únos" k sobě domů do Polska, za což jim byl následně zakázán vstup do Norska. Známější jsou i případy i několika ruských dětí a jejich rodičů. Připadá vám tohle normální? Tak kde je potom spravedlnost a kde jsou lidská práva? Není vám z toho na zvracení? Nebo mi něco uniká, něco co nechápu, čím se liší mé chápání a uvažování? Vysvětlete mi to prosím. Jaký je váš názor?

Doporučuji shlédnout ruský dokument!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!





Reportář z televizního pořadu 168 hodin odvysílaného v loni.


Dokument o ruských dětech odebraných v Norsku (jen pro silné povahy).

Podzimní krasohled

7. října 2015 v 16:00 | AkasAkim
Podej mi ruce, já zahřeji je ve svých dlaních a budu na ně dýchat. Cítíš, jak voní to podzimní milování? No tak si odlož... Copak nevidíš všechny ty rozličné barvy podzimu?







První výročí

23. září 2015 v 11:13 | AkasAkim
Ano vážení přátelé, dneska tomu je přesně jeden rok, co jsem sem vložil svoje první literární pokusy. Samozřejmě se nabízí logická otázka, proč jsem to udělal a co mě k tomu vedlo. Tak dobře, já vám to tedy prozradím. Tak tedy, proč a nač jsem se stal blogerem?

Inu, patrně prvním červíčkem, který se do mě zakousl, se zrodil pod vlivem návštěv odlišných koncertů amatérských a regionálních kapel. Do tohoto světa nezávislých a ne pro peníze hrajících kapel jsem vstoupil už dávno, je tomu minimálně 15 let, co chodím po amatérských, hudebních akcích a tam se setkávám se spoustou nadšených a talentovaných lidiček, jejichž jména se však stěží kdy proslaví. O to víc je ale ctí fakt, že jsou odhodláni ukazovat svůj kumšt a své umění a to i přesto, že se mnohdy musí trmácet i stovky kilometrů kamsi daleko, do zaplivané hospody, či klubu, kam na ně často přijde jen hrstka uznalých fanoušků. Ono to zní trošku beznadějně, ale o to víc obdivuji jejich nadšení a entuziasmus pro danou věc. A ujišťuji vás, že na vrub toho, že je nikdo nezná, to nejsou automaticky mizerní hudebníci. To, ani náhodou, ba naopak. Oni ale zkrátka nechtějí dělat umění pro peníze, nechtějí se promenádovat v nějakých soutěžích a show, kde jim nomenklaturní a post nomenklaturní umělci budou radit, jak a co hrát, či zpívat. Oni to dělají od radosti, chtějí hrát to svoje, hudbu, kterou mají rádi. A tohle konání mě vždycky inspirovalo a poňoukalo mě to k tomu, abych se též nějak umělecky vyjádřil. Jenže, co naplať, jsa hluchý jako pařez, neschopen v rytmu odtleskat "Šla Nanynka do zelí", ze zpěvu s trojkou jen s milosti a za pomocí výhružky, že dá-li mi úča horší známku, budu zpívat nepřetržitě a to nejen v hodinách hudební výchovy, mi bylo jasné, že muzikant, ze mě nikdy nebude. A tak jsem se rozhodl, že nejjednodušší varianta uměleckého vyjádření je pro mě psaní. Kde brát inspiraci? Ze života, jak jinak. A tak jsem si žil, žil a žil, ale ta správná slova nepřicházela. Až jednou ze mě vypadlo pár slovíček, pár větiček a asi za půl roku znovu. Své pokusy jsem ukládal na svém profilu na Bandzone, co jako na to řeknou lidi. No, neřekli na to nic, žádné reakce ani komentáře. Hmm, asi to mé psaní za nic nestojí, pomyslil jsem si smutně, přesto jsem se rozhodl své výtvory prezentovat i jinde. Věděl jsem, že existují jakési blogy, kam se právě dají ukládat různé články a podobné výtvory. A tak jsem narazil na tento blog. Moje původní představa byla taková, že sem budu vkládat tak jednou za měsíc, nebo dokonce jen jednou za několik měsíců a po půl roce si zkontroluji, jestli mi náhodou nepřišel nějaký ten komentář.

Když už jsem si ten blog založil a pojmenoval ho "Akim a jeho hospodské zápisky" (posléze přejmenován na "Akimův lykantropický necronomicon"), chtěl jsem se také porozhlédnout, abych měl představu, jak má takový správný blog vypadat. Načež se to stalo. Narazil jsem na článek, "Sleduju porno", sepsaný oblíbenou bloggerkou Kikou. Tento článek se mi moc líbil, okomentoval jsem ho, a pak už netrvalo dlouho a blog Proti Depce se stal mým oblíbeným a denně navštěvovaným čtivem. Navíc Kika byla tak laskavá a snad ze slušnosti mi okomentovala pár článků a mě to zkrátka začalo docela bavit. Napsal jsem několik krátkých, úvahových článků a těšil se z každého komentáře. Také jsem se trošku více rozhlédl a našel pár dalších blogů, které mě zaujaly. Většinu z nich navštěvuji dodnes, ať už je to prostopášník Stuprum a jeho mistrovská díla, která ač přes autorovu zhýralost mají profesionální úroveň a kvalitu, za kterou se jednou bude platit vysokými částkami, dále nechť je zmíněna Veršotepá, která mě tehdy, ještě coby Iluvia učarovala svými prokletými verši, které jsou cítit životem tak, jak rasův pytel zpěněným psím vztekem a strachem. Dále bylo by hříchem zapomenout na kočkomilku Janu, jejíž život se za uplynulý rok změnil k nepoznání a milá Janča kráčí hrdě v šlépějích svého milého prince vstříc svému radostně "bolestnému" osudu. Kdo mě opravdu umí rozesmát, je Evil, u jejíchž zápisků z běžného dne se culím ještě hodinu po jejich přečtení. Teď to holka trošku fláká, plnými doušky si užívá života, lýtka se jí zapálila, je tedy zamilovaná. A to je moc dobře. Po nějaké době mého blogerského života jsem také poznal userku. Její blog je naprosto výjimečný a myslím si, že krásně zobrazuje to, jaká je userka i ve skutečnosti. Její blog totiž působí naprosto otevřeně, zároveň je v něm spoustu lásky, něhy, citů a emocí. Není těžké si tento blog zamilovat. V neposlední řadě musím zmínit fenomén a erotickou ikonu blogu, Porcelánovou Pannu, která bez servítek štěká své názory bez bázně a hany.

Tím rozhodně výčet mnou navštěvovaných blogů nekončí, ale s omluvou tu nebudu vyjmenovávat všechny. Prozradím jen, že blogů, které navštěvuji, jde-li to každý den, je v rozmezí 20 až 25. To je pro mě tak ideál, nechci a ani nemohu zapomenout žít reálný život.

A jak to vidím do budoucna? Sám nevím, přiznám se vám, že vlivem několika nepříznivých okolností, procházím temným, nebo spíše smutným obdobím svého života a patrně oprávněně se obávám, že může být ještě hůř. Prosím, neptejte se mě na podrobnosti, o tom se vážně bavit nechci a nebudu. Do jaké míry budu působit na blogu dál uvidíte sami, bude-li to alespoň trošku možné, budu pokračovat, jen možná v mírnějším tempu. No uznejte sami, že se docela snažím, ne? Zhruba 100 článků za 365 dní, to věru není málo. Když jsem s blogem začal, ani náhodou by mě nenapadlo, že budu psát povídky a to dokonce i na pokračování. Nebo že napíši nějakou báseň, to pro mě bylo tenkrát také absolutně nepředstavitelné. Rozhodně chci někdy dopsat Márkétku a také mě těší, že se vám dle ankety líbí mé prasárničky, jen se nebojte je komentovat, za to vám snad hlavu nikdo neutrhne, ne? Rovněž bych vám chtěl vysvětlit jednu důležitou věc. Většina z vás si patrně všimla, že některé mé povídky jsou pornografické, nerad bych ale, abyste takto chápali celý můj blog. Ta varovná tabulka je tam pro jistotu a po jistých zkušenostech, i když vám řeknu upřímně, že mě tam také pěkně štve. Chci vás tedy poprosit a požádat, abyste významově i literárně rozlišovali mou tvorbu pornografickou a tvorbu "slušnou". Nehledejte prosím za každou cenu ten sex i v mých slušných výtvorech, i když sám nemohu vyloučit, že to tam občas neprosákne z mého podvědomí. Bohužel žijeme v době, kdy ačkoliv jsme pornem doslova zaplaveni, stále hrajeme tu hloupou hru na to, že porno je jakési tabu, něco špinavého, co k ostatní tvorbě nepatří a musí být od ní striktně odděleno. Já si to prostě nemyslím. I proto jsem si nezaložil zvláštní pornografický blog, přijde mi to jako zbytečnost, ačkoliv vím, že mnohé "slušné" čtenáře, mé porno povídky k návštěvě mého blogu možná odrazují. Pochopte, že jsem člověk, muž, kterého ženou touhy, chtíče a pudy, zároveň si ale myslím, že mám v sobě spoustu něhy, citů a lásky. Nač tyhle věci separovat, když sídlí v jedné osobě? Berte to prosím tak, ruku v ruce s nadsázkou a humorem.

PS: Pro Kiku jsem připravil takový malý dárek, který ale zveřejním až 25. září, čili v datu, kdy mi ona odpověděla na můj první komentář, což lze tedy s trochou nadsázky chápat, jako datum našeho "seznámení". Chci vás ujistit, že stejně tak, jako jí, si vážím každého vašeho komentáře. Přesto ale Kika přece byla první, to proto ten dárek.


Odvrácená strana lásky

7. září 2015 v 16:56 | AkasAkim
Bez lásky se nedá žít, tvrdí se, a když se na to podíváme věcně, je to pravda doslova a do písmene. Kdyby se lidi nemilovali, nekopulovali by spolu, tudíž by se nerozmnožovali a lidstvo by vyhynulo. Necita okamžitě namítne, že souložit, čili rozmnožovat se dá i bez lásky, pouze pod rouškou chtíče a libida. A bude mít prakticky vzato svatou pravdu. Dělají to tak zvířata a lidé to v určitých fázích svého vývoje dělali také tak. Zkrátka se na to vlítlo a bylo, trtkali jsme, jako ty zvířátka. Nebylo to o lásce, o citech, nýbrž o pudech.

Posléze člověk evolučně "vyspěl", začal se chovat "civilizovaně" a dle společenských, národnostních, regionálních, náboženských i jiných pravidel, zvyklostí a úzů. Prohlásil se za pána tvorstva a za nejmoudřejšího živočicha na Zemi. K lásce se moderní člověk staví též s určitým vývojem a posunem a to jak ve jménu doby, ve které se právě nalézá, tak pod vlivem právě všech těch zvyklostí a pravidel. V současnosti je v Čechách, stejně jako i ve většině civilizovaných Zemích společensky určeno, že člověk by měl žít monogamně, tudíž že má mít pouze jednoho partnera, či partnerku. Mluvím tak o většinové populaci, která to tak chápe, respektive se tím řídí, nebo se o to minimálně snaží, zatímco menšinová populace se domnívá, že člověk jako tvor je naopak polygamní, nebo spíše polyamorický a že žije-li celý život s jedním partnerem, jedná tak na vrub své přirozenosti. A kdo má tedy pravdu? Já myslím, že i ten největší snílek a romantik na Světě musí se sklopenou hlavou uznat, že člověk je tvorem smýšlejícím spíše polyamoricky, a to jednoduše proto, že drtivá většina populace je schopna udržovat milostný poměr s dvěma partnery najednou. Slovo nevěra je ve společnosti skloňováno více, než často. Všichni přece víme, že láska je bestie ošemetná, vrtkavá a ovládající různá kouzla a čáry, navíc nehrající dvakrát férově. Tím ale nechci říct, že by se měl člověk vykašlat na vztahy a hledat protějšky jen na sex. Láska je úžasná věc, a když se dva jedinci zamilují, žijí jeden pro druhého, lze jim to jen přát a fandit jim.

V podstatě jsou dva způsoby, jak lidé prožívají zamilovanost a lásku. Někteří lidé se do každého vztahu vrhají střemhlav, nehledí nalevo, napravo a plnými doušky hltají ten zázrak z okouzlení, když jejich srdéčko zasáhne šíp Amorův. O to víc ale poté bývají zklamaní, smutní a zhroucení, když se vztah nevydaří a protějšek je třeba opustí. Jíní lidé berou vztahy spíše s rozumem v hrsti, přemýšlejí praktičtěji, věcněji a případné komplikace je tolik nerozhází. Má ale takhle chápaný vztah ten potřebný šmrnc a hloubku? Nejlepší je zlatá střední cesta, říkáte si? No jo, tady ale vyvstává otázka další, neméně těžká a palčivá. Kdy tedy použít rozum a kdy se nechat unést na obláčku citů a emocí? Nebylo by tedy lepší žít, polyamoricky, eventuálně polygamně, když nám ta monogamie moc nejde a drtivé procento lidí žije v nevěře? Je nutné si přiznat, Homo internetus, čili člověk internetový se s otázkou oné rovnováhy rozumu a citů dosti trápí, respektive v ní plave, jako moucha v ranním pivě. Není nic křehčího, než mezilidské vztahy, dalo by se bez lhaní říci. Například v Čechách se rozvodovost pohybuje mezi 45 až 50 procenty, což, jak zajisté uznáte, je číslo velmi vysoké. Není nutno dodávat, že životaschopnost párů nesezdaných není o mnoho lepší.

Možná máte pocit, že to vidím moc černobíle, negativisticky a také že míchám hrušky s jablky. Já si ale přesto myslím, že tak šíleně vysoká rozvodovost a nízká životaschopnost partnerů je zapříčiněná právě tím, že člověk uvažující plyamoricky (polygamně) si určil, že společensky nejúnosnější je život monogamní. A tím se konečně dostávám k meritu věci a ťukám na hlavičku pomyslného hřebíčku. Inu, láska má jednu obrovskou nevýhodu. Ona mrška občas vyprchá, nebo se důvodně, či bezdůvodně vypaří, jak pára nad hrncem a občas se také přihodí, že terčem našeho zájmu se rázem stane někdo jiný, než náš partner. Jednoduše se to občas tak zašmodrchá, že člověka, kterého jste dříve milovali, už zkrátka nemilujete, případně se zamilujete i do osoby jiné a nejste schopni si vybrat. Opět se nabízejí ty mršky polygamie a polyamorie. Jak jinak tuto situaci řešit, než rozchodem? Nebo jen podlehnete svodům a s hříchem na jazyku, stane se z vás nevěrník a vy balancujete jako provazochodec mezi dvěma vztahy? Jak z té zapeklité situace ven? Uznejte, že takto nastolený život není prostě fér.

A proč vám vlastně cpu do hlavy všechna tato moudra, která pro vás nejsou vůbec nová a užitečná? Vy, co znáte obsah některých mých povídek, mi to možná nebudete věřit, ale já jsem osoba veskrze romantická, nevěru zavrhující a to, že se nám všeobecně hroutí vztahy, mě docela trápí. Proto mě napadlo udělit vám pár rad do života, především toho milostného. Já si totiž myslím, že na vztahu se musí pracovat a to vzájemnou angažovaností a snahou daný vztah jakkoli okořenit a zpestřit. Není nic horšího, než rutina, nuda a stereotyp, všechny tyto aspekty zničí do základu každé souznění. Také si myslím, že co se týče lásky a vztahů, existuje několik anachronismů, zvyklostí, pověr a polopravd, které vám v bodech uvedu, pokusím se je vyvrátit, případně i poradit, jak se v dané situaci zachovat. Je to tedy takové Akimovo milostné desatero:

1. Partneři si mají být rovni - zní to logicky a přívětivě, ale většinou tomu tak není a dle mého názoru ani být nemá. Vždy je jeden z partnerů dominantnější a druhý submisivnější a je jedno, jak je to rozvrženo, i když je pravda, že dominantnějším bývá většinou muž. Tady je důležité neohýbat věci přes koleno a nechat věci plynout, tak jak jsou, ale dbát na to, aby situace nespadla do extrému. Pak se může stát, že dominant začne svého postavení zneužívat a jedná-li se o jedince psychicky nestabilního, může dojít i na domácí násilí.
2. Naše láska je rovnocenná - dle zkušeností ať už prožitých, či odkoukaných si myslím, že v partnerství je vždy jeden, který miluje toho druhého víc, než ten druhý toho prvního. Cynik může poradit, "vždy dbej na to, aby tě tvůj partner/ka miloval/la víc, než ti jeho/jí. Mě nezbývá, než poradit, abyste se zkrátka snažili, aby vás váš protějšek zbožňoval, co nejvíce.
3. Sex a erotika je něco, o čem se nemluví - možná vám to zní divně až směsně, ale divili byste se, kolik lidí v partnerství si není schopno říct, co by se jim třeba v sexu líbilo. Jednou se mi známý přiznal, že si občas zajde do nevěstince. Když jsem se ho optal, proč, když má doma tak pěknou ženu, odvětil mi, že v bordelu mu ta slečna poskytne vše, oč si řekne. Na otázku, proč si o to neřekne doma své ženě, mi se sklopením zrakem opáčil, že se stydí a je mu to trapné, protože se o sexu nikdy nebavili. Doplňuji, že šlo o manželé, kteří spolu žili 10 let a měli spolu 2 děti.
4. Sex je rutina - také byste se asi zhrozili, kolik lidí si pod pojmem milostný život představuje misionářské šolichání hezky potmě, pod peřinou, na misionáře, každou středu, hlavně ať to máme do pěti minut sfouknutý, když začíná ten nový seriál. Přitom stačí zapojit svou fantazii, naučit se neustále objevovat nové věci, jak u sebe, tak u svého partnera, vždyť erotika a sex má toliko podob od jemného mazlení, až po BDSM řádění. Stačí jen tyto věci objevit a užít si je do sytosti.
5. Existuje jen jeden/na princ/ezna - Tenhle komplex mývají většinou ženy. Určí si svého pana Božského, kecnou si před ním na zadek, totálně se mu odevzdají, a když si pan Božský najde nějakou jinou, jsou z toho jednak psychicky totálně dole a za druhé a to především hledají jiného pana Božského a "obyčejní" chlapi jim nejsou dost dobří. Aby bylo jasno milé dámy, pan Božský neexistuje, to, že jste si ho vytvořili ve své hlavě, na tom nic nemění. Pro pány platí totéž o dokonalých princeznách.
6. Se slušností nejdál dojdeš - Tento bod se týká především mužů. Říká se, že pokud se budeš k ženě chovat vždy slušně, máš vyhráno. Tak to ani náhodou. Ženy mají rady romantiku, ale jen v určité míře. Pokud budeš tu svoji lásku obskakovat od rána do večera a každou půl hodinu ji posílat zprávu, jak moc ji miluješ, tak věř tomu, že za pár dní, týdnu, či měsíců se ti zkurví s největším zmrdem, jakého kdy potkala. Muž se zkrátka občas musí chovat jako hajzl, aby si žena mohla přivonět i k jeho drsnější tváři. Na to navazuje pověra další.
7. Nikdo nezlobí a je klid - tady to napíši stručně a na rovinu. Pánové je nevyhnutelné, abyste občas spáchali nějakou tu lotrovinu, protože pokud nebudete občas zlobit, začne zlobit vaše žena a to je potom peklo na Zemi.
8. Důvěřuj, ale prověřuj - znáte to klasika, vaší lásce přijde SMSka a vy se jí zeptáte, kdo to byl a vaše láska vám odpoví, že se to týká práce. A vám to začne šrotovat v hlavě, jestli to náhodou není jen kamufláž a zda je vám vaše láska opravdu věrná. Tak si to prosím zkontrolujte, hrabejte se své lásce v mobilu a kontrolujte ji emaily, ale pak nebuďte zklamaní, ju? Dodatek pro dámy: některé jsou totiž tak vynalézavé, že svému miláčkovi podstrčí svou spanilou kamarádku, která se ho pokusí, jakože sbalit, a obě se pak tuze diví, když on řekne ano. Takže pokud chcete přijít o přítele i o kamarádku, tak do toho.
9. Muž myslí jen na jednu - aby bylo vše zřejmé dámy, to že vám muž odpřisáhne, že vás vroucně miluje a že chce zbytek života strávit jen s vámi, neznamená, že se občas nepodívá na jinou ženu na ulici, že si občas během své onanie nepředstavuje někoho jiného, než vás. Takový muž, který myslí celý život jen na vás zkrátka neexistuje, smiřte se s tím. Abych nekřivdil pánům. Já si totéž myslím i o ženách, ale těžko jim to dokážu, neb do ženské mysli nejsem schopen tak hluboko proniknout.
10. Muž je zhýralejší, než žena - O mužích se říká, že to jsou prasata, kteří přemýšlí tím, co mají v kalhotách. Hmm, něco na tom určitě bude, ale ruku na srdce, dámy. Není nadržený muž oproti vám beránek, když vám řádně a nekontrolovaně zvlhne pinda?

A co vy, jak prožíváte vztahy a lásku? Jste spíše racionálně a chladněji uvažující, nebo vzplanete, jak pochodeň a jdete slepě za svým snem?


Jsi adoptován

3. září 2015 v 17:13 | AkasAkim
Inu, dozvěděl jsem se to, když mi bylo zhruba 20 let a to čirou náhodou, omylem, nebo spíše nedorozuměním, jelikož člověk, který se o tom se mnou začal bavit, si myslel, že o tom vím a tak se mě zkrátka zeptal. "Jaké to je být adoptován?" Nejprve jsem se tomu smál a vysvětloval jsem mu, že já adoptován nejsem, že to musí být nějaká mýlka, načež on pochopil situaci a začal nešikovně couvat zpět, že jasně, že se tedy asi spletl, nebo mu to někdo řekl a on to špatně pochopil, nicméně semínko nejistoty bylo zaseto, podpořeno faktem, že jsme se zrovna nacházeli v restauračním zařízení a na lístku už bylo napsáno několik piv a snad i nějaký ten panáček čehosi pro zahřátí. No, řeknu vám, byl to šok a rozčarování, které ale převyšovalo ještě něco zdaleka palčivějšího, pochopitelně to byla vtíravá a neukojitelná nutnost vědět pravdu. Zaplatil jsem téměř okamžitě a hned jsem se také vydal domů, pohovořit si s matkou, která byla už v té době s mým otcem rozvedena, přičemž táta již žil s jinou ženou v nedalekém městě.

Uznávám, že budit mámu o půlnoci a ještě k tomu trošku opit, není zrovna moc ohleduplné, ale pochopte mou situaci. Celou cestu jsem si srovnával myšlenky, které se rojily a hemžily v milionech v mé mozkovně. Ani jedna z nich, byť jen na vteřinu nepřipustila, že by se mé city a vztahy, ať už ke komukoli s rodiny nějak změnily. Otec a matka jsou pro mě lidé, kteří mě vychovali, nikoli ti, kteří mě jak se říká, pohodili. Mamku jsem probudil celkem nevybíravě, pochopte, ta nutnost vědět pravdu byla tak sžíravá, že bych se rána asi nedožil, nebo bych se opil do němoty. Chudák mamča celá rozespalá ještě nějakou dobu zapírala a mlžila, nicméně když viděla, že její přesvědčovací schopnosti nemají proti mé touze znáti pravdu pražádnou šanci, uvolila se a v slzách přiznala ten fakt, že jsem skutečně robě adoptivní.

Sdělila mi, že ona je ze zdravotních důvodů neplodná a že, když zkrátka zatoužili po potomkovi, zvolili tuto cestu a že si mě s otcem přivezli jako tří měsíčního kojence právě z kojeneckého ústavu. Rovněž mi vysvětlila, že když se projevil můj hendikep, což se stalo asi ve třináctém měsíci mého žití, bylo jim nabídnuto mé opětovné vrácení kamsi do ústavu, což zaplať pánbůh, bez pochybností odmítli, za což jsem jim neskonale vděčný. Logicky jsem se matky též s výčitky zeptal, jestli o tom ví zbytek rodiny, rozuměj, tety, strýcové, bratranci, sestřenice, babička atd. Mamka mi upřesnila, že babička, tety a strýcové + starší bratranci a sestřenice o tom ví, mladším přírůstkům se to též neřeklo. Pochopitelně jsem se také optal na důvod tajností. Odpověď byla logická. Strach z reakce. Namítl jsem, že v patnácti tisícovém městě se tato informace utajit zkrátka nedá. Maminka plačky špitla, že v to jednoduše doufala.

Pak jsem musel maminu uklidnit a to po pravdě, že pro mě se skutečně nic nemění, že oni jsou, byli a budou mí rodiče, že po biologických rodičích pátrat nehodlám a šlo se spát. Druhý den jsem ještě trval na tom, aby se všem členům naší celkem rozvětvené rodiny oznámilo, jak se věci mají, o žhavé novince jsem též pohovořil s otcem a tím celá věc pro mě skončila, aniž by se cokoli měnilo. Příbuzenstvo mě pak ještě při osobním setkávání poplácáváním (pánové) a pusinkováním (dámy) ubezpečovalo, že i pro ně se nic nemění, že já jsem a vždycky budu jejich Akim. Tím se pro mě stala celá tato událost věcí uzavřenou. Dodnes mám ale v tomto případě jasno v tom, že LEPŠÍ NEVĚDĚT zde neplatí.


Zvrhlík se vrátil

2. září 2015 v 16:38 | AkasAkim
Ano, je tomu skutečně tak. Vy, kdo ke mně chodíte pravidelně, jste si toho možná všimli. Včera jsem byl zabánován. Smějící se Ne, nebojte, žádná banánová bitva se nekonala, to jen můj blog byl zabánován, což je patrně nový a musím uznat, že celkem vtipný výraz pro blokaci. Ano, přesně tak mi to totiž Standa napsal do emailu, že prý jsem porušil jakási pravidla, všeobecné podmínky. Hmm, to budou ty porno fotky, blesklo mi okamžitě hlavou, snad se s tím dalo i počítat. Standa mi "doporučil", ať vymažu "závadnou" báseň "Hříčky osudu", tak jsem to po přečtení emailu udělal. Zároveň jsem ve svém nastavení zaškrtl volbu "doplňující informaci" o tom, že na mém blogu se vyskytují články s erotickým obsahem. Pak už jsem jen smutnil a čekal jsem, co se bude dít. Vlastně ne, ještě jsem přece napsal Standovi zprávu o tom, že jsem vymazal ten článek a optal se ho, jestli jde jen o to porno a jestli bude stačit, když tam budu mít tu upozorňovací tabulku. A pak děj se vůle "Standova". První si toho patrně všiml Miloš, politoval toho, že jsem smazán jen pár dní po tom, co můj blog objevil a snad se mu i zalíbil. Napsal mi to u userky, se kterou jsme to pak trošku rozebrali v komentářích. Nakonec jsem se se svou smutností svěřil ještě kočkomilce Janče, která mi byla též oporou v této těžké a kruté chvilce. Všem třem tedy ze srdce děkuji za účast. Smějící se Pak už jsem to přestal řešit a doufal, že blokace je dočasná, jak bylo ostatně uvedeno i v emailu. Uběhlo necelých 24 hodin a přišel další email od Standy. Lakonická zpráva o tom, že můj blog byl očištěn. Smějící se To zní vznešeně až nábožně, že? Bez dalšího vysvětlení. Ihned jsem se juknul a zřel jsem, že blog je dle očekávání prost některých fotografií. Zvláštností pro mě ale bylo, že nezmizely jen fotky erotické, rozuměj pornografické, ale i fotky slušné, například fotky Karla Gotta, zatímco, většina porna tam zůstala. Zajisté jsem porušoval čísi autorská práva, či co, pomyslil jsem si. Zmínil jsem se o tom opět Janče, která si všimla mého odblokování a ta mi vysvětlila, že bych měl mít u každé fotografie odkaz na zdroj daného obrázku. Přiznám se, že toto jsem doposud vůbec neřešil, i když jsem si všiml, že někteří z vás tam ty zdrojové odkazy mají. Kdybych věděl, že z toho může být takový problém, dával bych to tam od začátku. Jenže já to nevěděl. Čili jsem rozčarován vlastní hloupostí a nevědomostí (ano vím, že nevědomost a hloupost neomlouvá Nevinný). Byl jsem zablokován kvůli pornu, nebo kvůli těm zdrojům k obrázkům? Nerozhodný Bude tedy stačit, když ohledně porna tam stále budu mít tu varovnou tabulku a u fotografií odkazy na zdroje? Můžu si tam pak dávat, co uznám za vhodné. Téma týdne zní, "CO JE LEPŠÍ NEVĚDĚT?" ale já bych to rád věděl. Nerad bych, aby byl můj blog opět zabanován, v horším případně i zcela smazán. Křičící Přece jen se s tím už téměř rok píší, jedním prstem to ťukám, jak datel do stromu, tak nestojím o další komplikace. Standa mi to nevysvětlil, vysvětlí mi to někdo z vás? A za tu varovnou tabulku se vám omlouvám, vím, že ji nemáte rádi, ale jak vidno, bez ní to zkrátka nepůjde, přesto že můj blog není striktně pornografický.

David Weingartner

30. srpna 2015 v 11:15 | AkasAkim
Včera, tedy v sobotu skonal utonutím David Weingartner, účastník hudební reality show Robin Hood - Cesta ke slávě, nebo pěvecké soutěže Hlas Česko Slovenska. Pro mě to byl ale především skvělý zpěvák a člen chomutovské smečky X-Left To Die. David zemřel v pouhých třiceti letech. Nezbývá, než se se smutkem v srdci poklonit a popřát Davidovi lehké spočinutí.


Není pán, jako kmán

20. srpna 2015 v 22:55 | AkasAkim
K sepsání tohoto článku mě ponoukla Bloudka a její zážitek s jedné Plzeňské restaurace. Původně jsem chtěl napsat u jejího příběhu delší komentář, ale nakonec jsem se rozhodl to sepsat jako samostatný článek. Za inspiraci ji tedy velmi děkuji, i když stejně jako v jejím případě, bude i tento můj článek spíše negativistický.

Ta příhoda se stala mě a mým přátelům v Lokti nad Ohří, což je krásné, klidné, historické město, jehož dominantou je Loketský hrad a nádherný amfiteátr, který se rozprostírá před jeho čelem. Není divu, že toto opravdu překrásné místo je každoročně užíváno pro organizaci různých kulturních akcí a to především hudebních koncertů rozličných stylů až žánrů od vážné hudby, přes muzikálová představení až po metalové rejdy. A právě jeden metalový festival nás před třemi lety opět zlákal k návštěvě tohoto malebného městečka. Inu, nebyl důvod se tam nevydat. Čas na zahájení výpravy byl určen na pravé poledne, ono také nebylo moc na výběr, protože o víkendu jezdí od nás do Lokte jeden autobus ráno, druhý v poledne a třetí večer. Festival začínal ve 14,00h, takže polední autobus byl víceméně ideální. Z autobusové zastávky jsme se celá parta, čítající 4 osoby vydali courem k hradu přes Loketské náměstí s tím, že se v jedné místní restauraci dva z nás naobědvají a další dva spláchnou oběd spořádaný šetřivě doma před odjezdem. Loketské náměstí je poseto různými hotely, restauracemi a kavárnami, které žijí především z letního turistického ruchu. Bylo krásné počasí, nebyl tedy důvod lézt kamsi dovnitř a my se tedy k předfestivalovému obědu posadili na liduprázdnou terasu patřící k jedné restauraci. To, že nejsme turisti, bylo jasné jednak z naší mluvy, protože už jsme vzrušeně rozebírali program a zúčastněné kapely a především z triček, které zdobily patřičné symboly k metalové hudbě náležící. Na terase bylo asi 6 stolů, obsazen byl pouze jeden a to německým turistou s malým synkem a ještě menší dcerkou. Zbytek terasy byl naprosto prázdný a pohledem skrz okno do malého lokálku restaurace jsme zřeli, že vevnitř též není ani noha. První číšník na sebe nenechal dlouho čekat. Proč první poznáte zanedlouho. Ten se nás s úsměvem na tváři optal, zda budeme jíst. Odvětili jsme mu, že část naší výpravy jíst bude, zbytek že to zvládne o pivu. Číšníkovi trošku ztvrdl úsměv a odešel s tím, že nám budou doneseny nápojové a jídelní lístky, což se vzápětí stalo. S nápoji by neměl být žádný problém, řekli jsme si. Čtyři bahna, jako rahna, poručili jsme si, jen jeden kámoš dostal chuť na tmavé a vida, že v nápojovém lístku jest psáno, objednal si jej. Číšník odešel s tím, že není problém. Za několik minut už se řítil číšník další, jiný, držíc v ruce plato s naším bahnem, tím tekutým chlebem a už nám jej servíroval na stůl. A že prý jako, jestli už máme vybráno i co se týče pokrmů. My sytí, tedy já a kámoš jsme pomlčeli a další dva též nechtěli situaci prodlužovat a shodli se, že mají chuť na obligátní smažák, rozuměj smažený sýr s hranolky. Číšníkovi spadla čelist a beze slov odešel, ani nám nedal najevo, zda objednávku přijímá, či ne. Těšíc se na festival jsme to neřešili, ale to jen do té chvíle, než jsme si přiťukli a napili se toho chmelového nápoje, jenž symbolem je češství. Dva z nás totiž obdrželi černý Petry v podobě špatně umytích sklenic, čímž nemyslím, že by sklo bylo špinavé, nemyté, to zajisté ne, ale bylo špatně opláchnuté, což se bohužel číšníkům občas stává, že jím ve sklenici občas zůstane trocha mycího prostředku, čímž se ale natočený nápoj stává nepitelný pro dezinfekční příchuť a hlavně vůni. V ten samý moment se z lokálu vyřítila číšnice třetí, aby mohla zkasírovat toho německého turistu s dětmi. Útrata činila něco pod 1200 korun českých. Co tam pili a jedli, netuším. Využili jsme přítomnosti číšnice a optali se, zda byla přijata naše objednávka, čítající 2 smažené sýry s hranolky, slečna odvětila, že by to neměl být problém. Zároveň jsme ji naznačili, že dva ze čtyř našich nápojů nejsou zcela v pořádku. Že prý s tím něco udělá. Během několika vteřin se přihnal číšník číslo dva a jen stěží skrýval těžkou rozladěnost. Suše nám oznámil, že obligátní smažáky nám ledva připraví, neb nejsou psané na jídelních lístcích. Ba, naše chyba patrně, ale proč nám sakra jeho kolegyně tvrdila, že to není problém? Po jeho čichové zkoušce nám též bylo řečeno, že donesené pivo je naprosto v pořádku a že se nám patrně něco zdá, že oni čistí trubky pravidelně. Když jsme namítli, že to může být zbytek mycího prostředku, odvětil, že to je nesmysl, že sklenice důkladně vyplachují. Posléze se nás už celkem nerudným tónem optal, jestli si tedy dáme k jídlu něco jiného, něco, co mají na lístku, a my věděli, že jde do tuhého. Po naší odpovědi, že k jídlu tedy nic už nám téměř s pěnou u pusy sdělil, že je po poledni, čili doba obědu a tudíž bude obsluhovat jen zákazníky, kteří budou konzumovat nějaké jídlo, že tedy nedostaneme už žádné další nápoje. Co naplat, došlo tedy na placení. Zaplatili jsme tedy čtyři piva, dvě celkem chutná, další dvě s příchutí mycího prostředku. Hříčkou osudu se stalo, že dochucená piva vyšla na kluky, co měli zájem o smažené sýry. Ti tedy zanechali své sklenice nedotčené a vydali se cestou k nejbližšímu občerstvovacímu stánku a dali si ten smažák v housce. Já s kámošem jsme ještě párkrát usrkli s půllitrů a po pár minutách se vydali za nimi. Nedalo mi to, prošel jsem se po prázdné terásce, nakoukl do prázdného lokálku a popřál jsem všem třem číšníkům krásný den, protože on to skutečně byl krásný den, festival byl výborný a my si ho do syta užili. A ty tři číšníci se snad také dočkali lukrativnějších zákazníků.
Ale na to raději nemyslet.

Rub a líc

10. srpna 2015 v 19:05 | AkasAkim
Původně jsem se k otázce imigrantů a k událostem s nimi spojených nechtěl vůbec vyjadřovat, jelikož nemám možnost adekvátně posoudit tuto situaci a zároveň nechci podléhat mediální masáži. Nakonec ale poruším své převzetí a dovolím si jen krátkou poznámku…


Je důležité prokázat lidskou a humanitární vyspělost a pomoci lidem, kteří to nutně potřebují a poskytnout jim podaný prst. Stejně důležité je však nedovolit, aby tento podaný prst následně trčel na konci utržené ruky!


Reportáž byla uvedena v Událostech 6. 8. 2012 v 19:30 na ČT 1

Kam se poděli?

3. srpna 2015 v 17:01 | AkasAkim
Asi se shodneme v tom, že krása je pojem relativní. Ten, kdo se líbí jednomu, nelíbí se druhému. Ostatně diskuse pod výsledky Miss Blog je toho jasným důkazem, i když v tomto případě, jak se ukazuje, to možná ani o té kráse nebylo. Ale o tomhle tento článek rozhodně nebude.

Začnu jednoduše vzpomínkou na jednu oslavu, která se odehrála kdysi, ale ne zas tak dávno v areálu jedné chatové osady. Byly to, tuším, čísi narozeniny a sešlo se úctyhodných 30 lidí, členové jedné party, kde víceméně každý znal každého jako své boty. Zúčastnili se jí jak singles, tak páry. Inu, popilo se, dosti se popilo, vykouřilo se něco gramů té kouzelné rostlinky, co lidi sbližuje, a počalo se různě blbnout, muzika řinčela na celou osadu, která naštěstí ten víkend patřila jen nám, takže nikdo nebyl rušen. Pochopitelně se také vedly moudré a rozšafné debaty na rozličná témata. No, jedna zhovadilost za druhou, co vám budu povídat, a netrvalo příliš dlouho a padl návrh v tom směru, že by si celý rozjařený kolektiv mohl zahrát hru na pravdu, což bylo vzápětí odsouhlaseno. Tudíž začaly padat otázky, jejichž fantazie nebrala konce, jakožto i u odpovědí na ně. A pak padla jedna otázka, netuším, zdali byla devátá, ale rozhodně byla osudová. Ta otázka zněla následovně: "Jak máš veliké přirození?" Osady se zhostilo smrtelné ticho, jen The Prodigy stále štěkaly do lámaných beatů své provokativní texty. Tazatel se zamyslil, dlouze se napil z piva, snad aby získal trošku času na rozmyšlenou, a pak suše pravil, "18 cm." Nemusím vám snad sdělovat, že následující hodinu se neřešilo nic jiného. Rozjela se nevídaně emotivní debata, které se zúčastnil úplně každý člen této oslavující party. Je to dost? Nebo je to málo? A záleží vůbec na délce? Není tloušťka důležitější? Jaký je průměr na světě, v Evropě a nakonec u nás, v Čechách? A hlavně záleží vůbec na velikosti? To je výčet jen některých otázek, jejichž řešení byla v nedohlednu. Mlha plná emocí, která ten večer padla na zmíněnou osadu, by se dala krájet.

A pak se stalo, co se asi stát muselo a co se dalo předpokládat, pánové se začali chlubit a předhánět, kdo že ho má většího, ze začátku mi to přišlo zábavné, ale pak jsem si uvědomil, že je to debata opravdu o ničem, protože bylo evidentní, že paní pravda bude ten večer sedět v žaláři, aby ani náhodou nemohla poodhalit svá čistě bělostná ramena. "18, 19, 20, 21 i 22," padala numera, jak při tahu Sazky, a tak přesto, že jsme se nacházeli venku u ohníčku a kochali jsme se pohledem na ztichlý rybník, kouřilo se lidem od hub tak, že přes ten lživý opar nebylo skoro ani vidět. Zkrátka Baron Prášil by skákal radostí, kdyby nás slyšel. Nejpodivnější na tom bylo, že se od rtů neprášilo jen pánům, naopak, milé dámy se nenechaly zahanbit, a tak jsme se dozvěděli, že slečna X by se nikdy nevyspala s mužem, který nemá v kalhotách minimálně 18 cm, v čemž ji ale trumfla slečna Y, jelikož ta by nešla pod dvacítku. A tak to, co bylo zpočátku zábavné, se později střízlivému muselo jevit spíše trapné. Ku prospěchu věci se žádný střízlivý v okolí areálu nenacházel, čili si to snad ani nikdo neuvědomoval. Nejprapodivnější na téhle penisovelikostní taškařici bylo, že zúčastnění nebyli a nejsou žádní hlupáci, ale z veliké části lidé s maturitou nebo s nějakým vysokoškolským titulem, případně studující vysokoškoláci či středoškoláci. A tak mou opilou a zkouřenou hlavu opanovaly dvě otázky. Za prvé. Kam se poděla veškerá soudnost těchto vzdělaných, případně vzdělávajících se lidí? A za druhé a to hlavně. Kam se poděli všichni muži s malými případně průměrnými penisy? To proběhla jakási třetí světová, kterou jsem zaspal a ve které byli zabiti a vyhlazeni všichni tito průměrně a podprůměrně vybavení jedinci? Kdepak, vysvětlení je o mnoho jednodušší a v podstatě jasné. Když jsem se totiž později, postupem času a jednotlivě ptal vybraných aktérů, většina z nich se mi doznala, že přeháněla. "No, když on řekl těch 18 a mně bylo trapný říkat míň, rozumíš," zněla většinou odpověď. A u žen a u dívek to bylo ještě pádnější? "No přece neshodím toho svého, tak jsem si vymýšlela, no." Dokonce i slečny X a Y s čistou hlavou notně ubraly ze svých požadavků. Jednoduché jako facka, zkrátka debatní davové šílenství. Bohudík. A jak už jsem naznačil, tyto penisorozměrové závody, respektive rozprava o nich trvala něco přes hodinu a pak se začaly samovolně řešit jiné věci a vymýšlet další alotrie podpořené dalšími dávkami alkoholu a THC.

Závěrem jen doplním několik statistických údajů, všichni víme, že statistika nuda je, má však cenné údaje, které ale nemusí být zcela pravdivé, ale jen pro úplnost uvedu, že průměrný erigovaný penis měřeno celosvětově má něco mezi 12 - 16 centimetry, přičemž Češi prý nosí v kalhotách v průměru 15,89 cm. Z dalších statistických údajů uvedu už jen tolik, že bude-li se chtít dáma vydat za největším průměrem, musí do Konga (17,93 cm) a za nejmenším zase do Jižní Koreje (9,66 cm).

A co vy? Řešili jste vůbec někdy tuto otázku, je pro vás vaše, případně partnerova velikost důležitá?

Je Akim dvounohý, nebo čtyřnohý?

16. července 2015 v 11:35 | AkasAkim
Svět je opravdu hodně malé místo, ač se to nezdá. A to naše západočeské město, ve kterém žiji je ještě menší. Jak jinak lze totiž vysvětlit to, že v obci, která čítá bezmála 15000 obyvatel se a to považte v jednom panelákovém vchodě objeví hned tři živočichové téhož jména? Na druhou stranu je to až velmi jednoduché, hned vám to vysvětlím.

Psal se rok 1978 a jedni manželé, kteří nemohli mít své dítě, si jednoho synka adoptovali. A ten chlapec, když trošku povyrostl a naučil se žvatlat pár slov, si sám zvolil svoji přezdívku. Když se ho totiž kdokoliv, ať už známý, či neznámý optal osudnou větou "chlapečku, jak se jmenuješ?" hoch nelenil a z plných plic jal se vykřikovat, "Akim, Akim, Akim." A tak ho celá rodina počala oslovovat touto samozvolenou přezdívkou.

Roky uběhli, Akim vyspěl do ehm zdatného jinocha a později i do ehm ehm ještě zdatnějšího muže. Vystudoval, zapojil se do pracovního procesu a společenského života plného zábavy i smutku, stejně jako všichni ostatní v jeho okolí. A tak si žil klidně, jsa jediným Akimem ve městě i v ulici. Jenže chyba lávky. Jednoho letního dne, když se Akim vracel z jakéhosi fetu, není nutno dodávat, že ve značně podroušené náladě, se vyškrábal do schodů a už už štrachal po kapsách pro potřebné klíče od bytu, tu se náhle z mezaninu ozval rázný ženský hlas. "Akime, lehni!" No uznejte, to by zmátlo každého, tím spíš, má-li nakoupíno, že? Nicméně opilý Akim zachoval klid, nezpanikařil a nezalehl tak, jak to dělají vojáci při rozcvičce, když narukují. Ne, že by mu poloha lezmo byla v danou situaci proti srsti. Pivní i panáková průprava proběhla v plné palbě a také již byla doba, když slušné občanstvo vstávalo na své ranní šichty. Akim přesto zachoval duchapřítomnost, nezalehl, dál hledal ty zpropadené klíče a čekal, co se bude dít. Tu se náhle z mezaninu, kde se vzal, tu ze vzal, vyloupl bílý bišonek, poskakujíc jak střelený a vrtíc ocáskem, hnal se k Akimovi, čili ke mně.

Trvalo jen několik málo sekund a z mezaninu vyšla i jeho panička, moje vrchní sousedka. Inu, nachodil jsem co možná nejinteligentnější výraz, kterého jsem byl schopen, což se pochopitelně minulo účinkem, jelikož má vizáž byla jasně a zřetelně vypovídající. Vlas rozvrkočen, obličej, respektive ksicht povadlý, oko krvavě zarudlé, postava mátožná, sotva stojící, pohyb nejistý, případně samovolný, mluva nezřetelná a šatstvo? Pche, lehce, či spíše více špinavé, snad polité rumem a páchnoucí tak, jakoby snad každá cigareta, co v daném, oprava v daných lokálech nevalné pověsti byla vytáhnuta, se zabodávala svým odérem do mého ošacení. No smrděl jsem jak rasův pytel, to bez mučení přiznávám. Na štěstí, moje vrchní sousedka byla a stále je chápavá a uznalá žena a tak můj momentálně zbídačený stav přešla bez zděšených pohledů, počastovala mě dokonce i upřímným úsměvem, jen si neodpustila poznámku. "Že vy jste zase něco slavili?" načež jsem ji popravdě odvětil, že ano. "Pořídila jsem si psa, je to bišonek a jmenuje se Akim," vysvětlila mi, proč mi u nohy hopsá ta bílá štěkající kulička. "Aha," prohlásil jsem a snažil jsem se chovat, co možná nejstřízlivěji. Mé myšlenky již ale létaly na nadýchaném obláčku, který mi dovolí spočinout spánkem opilcovým. Ani jsem si nebral osobně sousedčin povel, "Akime, nech pána, fuj je to," nakonec ta charakteristika nebyla daleko od pravdy a zapadl jsem raději do bytu, protože jsem taky konečně našel ty zkurvený klíče a vytuhl jsem zcela, ledva jsem padl na postel.

Několik dní na to jsem potkal sousedku znovu, tentokrát již za střízliva a pobavil ji faktem, že pro svého psího mazlíčka zvolila stejné jméno, jaké jsem si jako robě zvolil já, coby přezdívku. Smála se tomu od ucha k uchu, s tím, že teď jsme tedy Akimové dva. A bylo tomu tak. Bohužel, asi tři roky nazpět měl čtyřnohý Akim jakousi zdravotní komplikaci, která nebyla slučitelná ze životem a psík skonal. Majitelka, má sousedka ho pochopitelně se smutkem v srdci oplakala s tím, že už jiného psa nechce ani vidět, ale znáte to. Neuběhlo ani půl roku a u jejich nohou se opět motala malá bílá kulička, další bišonek a hádejte, jak se jmenuje. Samozřejmě, že Akim s pořadovým číslem II. A tak se tedy stalo, že v celkem krátkém časovém horizontu byly v našem paneláku ubytovaný tři Akimové, jeden dvounohý a dva čtyřnozí.

Past na muže

8. července 2015 v 17:03 | AkasAkim
Sny mohou být různou podobu. Umí být příjemné, bláznivé, eroticky i jinak hravé, veselé, smutné… Ta škála je zkrátka obrovská. Pochopitelně také mohou být sny děsivé až hrůzostrašné. Dokonce i ten děs a hrůza můžou mít různou podobu a intenzitu. Já se dnes, dámy prominou, zaměřím na ryze mužské noční můry. I ty bývají rozlišné, od brutálního mučení, přes špatné výsledky právě hrajícího se Mistrovství Světa, popřípadě jiného důležitého sportovního klání, až po problémy s erekcí.

Nejhorší ovšem je, pokud se nějaká ta mužská noční můra přenese na křídlech schválnosti do holé reality. A kdo jiný dovede svému milému zatopit víc, než jeho láska, žena, milenka, či družka? Ano, dostáváme se opět do Světa mužů a žen, do Světa, kdy jeden bez druhého nedokáže být a žít, ale kdy jeden vystavuje toho druhého odlišným nástrahám, léčkám a pastím. Ne, teď opravdu nemluvím o krizových scénářích, kdy vztah nefunguje, partneři se hádají, osočují a nedokáží se vzájemně vystát. Mluvím o léčkách, které na nás číhají v běžném, fungujícím vztahu. To, že jednou z největších zbraní ženské populace je její krása, která ruku v ruce s mužskou nadržeností a potřebou býti neustále okouzlován něžnějším pohlavím, není zajisté pochyb. Čímž rozhodně nechci tvrdit, že žena je jen obal, ambaláž, u kterého na ničem jiném, než na vizáži nezáleží. Toto tvrzení rezolutně odmítám. Leč, je třeba a fér dodat, že ženská ladnost, svůdnost a spanilost hraje v mužském Světě důležitou roli.

A přesto právě dívčí, či ženská krása dokáže paradoxně mnohdy mužům dosti znepříjemnit jejich život. Ne že by to děvčata, dívky a ženy snad dělaly schválně, jedná se spíše o nevědomé chování, ba co chování, zde se dostáváme k rčení, že nejvíc člověku ublíží zlá věta. V tomto případě se bude jednat o větu tázací, ani ne tak zlou, však o to víc zákeřnou. O to hůř, že takových tázacích vět je několik, co několik, ba spousty existuje takových vět podlých. Chcete už konečně vědět, o čem tu celou dobu hovořím, respektive píši? Tak dobrá.

Vzorová situace. Muž a žena jsou doma, přičemž se žena chystá na důležitou schůzku, či pohovor, jednoduše ji čeká událost, která je pro ni velmi důležitá, což zvyšuje její nejistotu a nervozitu a především ztrátu schopnosti rozhodnout se, co si má v daný okamžik obléci na sebe. A teď přichází ta podlost, ta zákeřnost. Žena místo toho, aby se v daný moment sama vzchopila a danou komplikaci ladně vyřešila, případně rychlým telefonátem oslovila svoji nejlepší kamarádku, použije ten zrádný dotaz a bez mrknutí oka se svého miláčka zeptá třeba… "…mám si vzít tyhle šaty, nebo ty druhé?" nebo "…hodí se k tomuhle kostýmku tato halenka, nebo si mám obléct jinou?" případně "…mám si obout černé, nebo červené lodičky?"… Že vám tyto dotazy zní nevině? Ha chyba lávky, vážení. Ono ani tak nejde o samotné dotazy, jakožto o očekávané odpovědi, které následují. V ten osudný okamžik se totiž žena naprosto zblázní, ba zešílí a ve své bláhovosti očekává fundovanou, odbornou odpověď, která musí ještě ke všemu být správná, rozuměj shodná s jejím vlastním názorem. Odpoví-li muž chybně, či nepřesvědčivě, je zle a hádka visí ve vzduchu.

Vážené dámy, slečny, dívky, děvčata a ženy! Zde je třeba si uvědomit, že muž módě až na výjimky nerozumí a není tedy v jeho moci posoudit, co se k čemu hodí, či zda toto ladí s tímto. Muž vnímá veškerou módu z estetického hlediska ve smyslu líbí - nelíbí, sluší - nesluší a z hlediska praktického, to znamená v intencích, jak se tato věc co nejrychleji svléká. Nemučte a netýrejte proto své mužské protějšky těmito podlostmi a zákeřnostmi. Nebuďte bláhové a neočekávejte, že vám na ně muž odpoví zcela pravdivě a bez výčitek a ještě k tomu fundovaně. Vždyť ani vám by se zajisté nelíbila věta typu "…tak tohle ti fakt nesluší, miláčku," nebo "…v tomhle vypadáš opravdu hrozně". Takhle vám muž nikdy neodpoví, není-li blázen, případně nechce-li se vám záměrně zprotivit. Uvědomte si, že tyto otázky jsou symbolicky nástrahami, do kterých můžete své drahé polovičky vlákat.

Pokud se totiž žena svého chotě, či partnera optá podobným stylem, muž rázem balancuje na houpajícím se laně nad propastí, eventuálně bruslí na tenkém ledě. On se totiž musí v ten osudný moment vcítit do ženských pocitů a nálad a dle chování a mimiky svého andílka usoudit, jak na danou otázku správně odpovědět. Pokud totiž neodpoví adekvátně a správně, je vyhubován a seřván, že "…tomu nerozumí, že je blázen, že myslí bůh ví na co, a že ať se tedy dál do toho neplete, ať dál čumí na ten blbej tenis, že ona si tedy chudinka poradí sama." Je ale také pravda, že některé ženy nejsou tak zákeřné a usnadňují mužům situaci, tím že jim tak trošku napovídají správné odpovědi dobře položenými otázkami typu "… tyhle šaty jsou lepší, že?" nebo "… tahle halenka se k tomu kostýmku hodí lépe, viď?" či "bude lepší, když si vezmu ty černé lodičky, co myslíš?" A muž pak už jen přikyvuje a zaujatě povzbuzuje svou milou, aby jí ten dnešek dopadl, co možná nejlépe. Některé satorie jsou ale tak šílené a kruté, že jsou schopni se zeptat i na vysloveně detailní fragmenty své vizáže, příkladně otázky na účesy a odstíny makeupu jsou více, než zákeřné. Jak asi může muž posoudit, zda vám lépe sedne tato řasenka, neb je lepší zvolit jiný odstín? Tam už muž vyloženě tápe a nezbývá mu nic jiného, než zodpovídat stylem "vždyť ty jsi pro mě vždycky ta nejkrásnější na Světě, tobě sluší úplně všechno, za jinou bych tě neměnil, ani kdyby mě mučili," a jinak lichotit.

A proto apeluji na všechny zástupkyně "slabšího pohlaví." Nebuďte prosím ke svým protějškům tak zákeřné a nemilosrdné, a pokud tedy už položíte svému miláčkovi dotaz týkající se vašeho šatníku, nebo vašeho líčení, poraďte mu také prosím tu bezchybnou odpověď. Pro vás zdravý vztah a dobrou náladu v něm je to bezesporu ta lepší varianta.

PS: Veliké poděkování patří bloggerce pod přezdívkou Kika, jejíž článek, respektive naše debata pod ním nakopla mé myšlenky i vzpomínky a dala mi impuls k sepsání článku mého.

Akim jako hrom do police

25. června 2015 v 11:11 | AkasAkim
TRAPAS. Každý z nás to slovo zná, není člověka toho, který by nezažil nějakou nežádoucí situaci, nebo událost. Trapas může mít spoustu podob, od zakopnutí na veřejnosti, přes zrádné větry (ne nemluvím o meteorologických podmínkách), které doprovázené patřičným zvukem zavanou, kdy se to nejméně hodí až po příběhy a historky z různých dob a odlišných prostředí. Jsou trapasy úsměvné, politování hodné a také jsou trapasy, ze kterých může i mrazit. Ani já jsem se trapasům nevyhnul a u toho jednoho, který vám odvyprávím, jsem se styděl tedy řádně a dodnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Jde totiž o mrzutost, kdy jsem se vlivem vlastní hlouposti a nepozornosti radoval v době, kdy bylo druhému opravdu těžko, což vám vysvětlím později. Teď ale pěkně popořadě. Chci vám totiž vyprávět hned příběhy dva. První bude tedy příběh můj, pravdivý, u jehož vyprávění se dodnes studem propadám a červenám, a druhý bude příběh, který jsem buď slyšel, nebo někde četl, to už přesně nevím, ale povím vám ho, protože se mi moc líbí. Je totiž o lásce, která i hovna přenáší. Ne to není překlep, hory tam být nemají, protože tento příběh je fakticky, dámy prominou, o hovnech, ale já vám garantuji, že je to historka veskrze romantická. Ale začneme tedy událostí mojí, pravdivou…

Stalo se to v prváku na obchodce, byl jsem vyjukaný puberťák, který se dostal do třídy plné stejně starých dívek a tak si zajisté umíte představit, jaké divy to se mnou muselo dělat. Skutečně, ve třídě nás bylo přes dvacet a z toho čtyři kluci. Já byl tehdy hrozný ňouma, nesmělý a plachý romantik, který se až později začal léčit, a to především alkoholem. Spolužák byl z vesnice o deseti domech a patnácti psech, další kamarád byl z hokejové sportovky, takže ty dva o holku taky nezakopli, jak je rok dlouhý a najednou se se mnou ocitli v této víceméně dívčí třídě, čili si umíte představit, že to s námi holky neměly lehké. Také nám to po letech notně vyčetly se slovy. "My měly hrozné chutě, ale vy jste byli takový jelítka, že jsme si holt musely říct jinde." A měly pravdu, ještě, že ten čtvrtý spolužák byl už trošku ostřílený "kovboj", který uměl s dívkou adekvátně pohovořit, případně ji políbit i jinak a patřičně zaobstarat. Takže si užil alespoň on, snad.

Jak už jsem se zmínil, ta událost se stala hned v prváku, tedy se psal rok 1994, respektive rok 1995. Naše škola byla malá, soukromá, všichni studenti napříč ročníky k sobě měli opravdu blízko, vzájemně jsme si pomáhali a podporovali jsme se. Také profesorský sbor byl spíše mladšího věku. Vyučujících nad 40 let tam bylo opravdu málo, většině profesorům bylo do 30 let, včetně naši třídní, kterou jsme měli moc rádi. A právě naší třídní profesorce, jsem svým trapným výstupem, byť nevědomky dal ochutnat pilulku hořkou a na výsost odpornou. Naše třídní totiž sdílela kabinet se svojí, o pár let starší kolegyní, ke které však osud nebyl příznivě nakloněn a poměrně v brzkém věku ji nadělil zákeřnou nemoc, symbolizovanou třemi písmeny, původně určené pro sladkovodního korýše. Tato paní profesorka byla třídní ve 4.A., zatímco já byl ve 4.B. Školní rozvrh toho roku určil, že tato kantorka naši třídu učit nebude, my jsme ji tedy znali jen jako člověka pohybujícího se po chodbách naší školy, lépe jsme ji ale znali z vyprávění áčkařů, který na ni nedali dopustit. Zpráva o jejím ochoření je přímo zdrtila, ale když viděli, jak jejich paní profesorka z nemocí bojuje a je jim k dispozici nejen v době výuky, začali to brát též pozitivněji a radostněji. O to víc ale pro ně a pochopitelně nejen pro ně byla žalostnější informace o jejím náhlém skonu. Dodnes si vybavuji ten pohled do ztichlé třídy plné plačících a smutnících studentů, kteří se právě dověděli o tom, že jejich milovaná profesorka prohrála souboj s rakovinou. Naši třídu toto úmrtí pochopitelně také zasáhlo, nicméně ne tak bolestivě, jako naše spolužáky z vedlejší třídy. Zato naše třídní profesorka taktéž velmi truchlila, neb nezemřela jen její kolegyně, ale rovněž přítelkyně, kamarádka. Pochopitelně bylo oznámeno, že v den pohřbu veškeré vyučování odpadá, aby se členové profesorského sboru mohli zúčastnit pohřebního aktu. A to už se pomalu blížíme ke dni, kdy se odehrála moje trapná chvilka, moment, kdy se zase jednou Akim předvedl v ne moc dobrém světle. Uběhlo tedy pár dní od úmrtí, studenti s vedlejší třídy trochu pookřáli a v naší třídě už to zase hučelo, jako v úlu. A pak se to tedy stalo, den před pohřbem, ráno vchází naše třídní paní profesorka do třídy a oznamuje ještě rozespalým studentům, že zítřejší hodina tedy odpadá a v tu chvíli se snad ještě ve snech bloudící Akim začíná jásat, vykřikovat "hurá a hezky" a jinak se radovat nad odloženou výukou. Na štěstí jen malou chvíli mu trvá, než si uvědomí díky zmraženým pohledům svých spolužáků, kteří mu posunky a mimikou dávají najevo, že přestřelil. A už i Akim si uvědomuje, proč zítra výuka se nekoná a s údivem nad svojí nesvědomitostí usedá zpět na svoji židli. Řeknu vám, byla to hrozná chvíle, nejhorší byl pohled na naší paní profesorku, kterou moje chování muselo šokovat, její výraz mluvil za vše. Upřímně se přiznám, že kdybych měl tehdy u sebe zbraň, bez milosti se sám odbouchnu. Už jen pro ten její pohled plný bezmocnosti a zranitelnosti. Možná, kdyby tu zbraň měla paní profesorka, patrně by se se mnou nepárala také. Ostatně bych si to v ten moment zasloužil. Snad vám nemusím vysvětlovat, že jsem to neudělal naschvál a už vůbec ne ve zlém úmyslu. Prostě jsem si v ten moment neuvědomil všechny souvislosti. Bylo ráno, mě bylo 15 a seděl jsem ve třídě plné krásných děvčat, tak jsem snad měl nárok na trochu nepozornosti. Nicméně, za svůj čin se dodnes stydím, a když si na to vzpomenu, není mi dvakrát dobře. Zkrátka jsem se tehdy zachoval, jako slon v porcelánu, či hrom do police. Dodnes mě to mrzí, a proto raději obrátím list a zvolím veselou notu.

Ještě vám totiž dlužím ten druhý příběh. Tu historku, která se snad udála, nebo možná ne, ale je to historka veselá a trapas, který se v ní odehraje, se posléze změní v milostnou romanci. Tak tedy. Příběh se odehrál za totality, za minulého režimu a je to vlastně historka o tom, že jeden muž (říkejme mu třeba Josef) potkal na ulici krásnou ženu (říkejme ji třeba Marie), která se mu líbila do té míry, že se odhodlal, oslovil ji a pozval ji na rande. I Josef se Marii líbil a ona proto souhlasila a pozvání bez okolků přijala. Domluvili se tedy hned na druhý den, určili si místo a čas setkání a pak se rozešli. Josefovi se Marie velmi líbila, myslel na ní celý večer, celou noc a celé dopoledne, které strávil v zaměstnání, to už ale vlivem zamilovanosti příliš nevnímal, trpěl a těšil se, kdy opět spatří překrásnou a spanilou Marii, po které toužil, každou minutou víc a víc. I Marie zahořela láskou a touhou, radovala se, že už nebude večery trávit sama u televize, u Bakalářů, či u Azimutu, zvolí-li u svého televizoru druhý program. Konečně byl večer, doba, kdy se čerství milenci měli opět setkat. Josef se vydal na schůzku tramvají, z čehož lze usuzovat, že milostná romance se odehrává ve větším městě, ne-li v hlavním městě, v Praze. Marie šla pěšky, neb to měla poměrně blízko, což ale Josef netušil, on toho vlastně o Marii věděl docela málo, jelikož se měl teprve všechno dovědět právě na té první milostné schůzce. A to, že ví, až příliš málo mu svitlo v okamžiku, kdy ho v tramvaji začali sužovat potíže trávicího ústrojí, porucha zažívání lékařsky označovaná coby diarrhoea, lidsky řečeno, v břiše mu škrundalo a průjmíček jak víno se hlásil o svá práva a oznamoval svému nositeli, kdo tady za chvíli bude pánem. A tak se pro nebohého Josefa stala s cesty za svou milou, cesta bojová, kdy Josef musel bojovat jako lev o záchranu svých čistých kalhot. Pochopte, on chudák neměl na výběr, kdyby tehdy vystoupil a odskočil si kamsi na toaletu, nebyl by na místě včas a tím by riskoval, že Marie odejde ze schůzky dřív, než on dorazí. Navíc, jak víme, ten zamilovaný průjemista netušil, kde Marie bydlí, či kde pracuje a telefonní čísla na pevnou linku si též nevyměnili. Nemohl přece riskovat, že schůzku zmešká a Marii už třeba nikdy neuvidí. Bojoval tedy s vervou, s plným nasazením a odhodláním a celkem se mu to i dařilo. Tramvaj už dorazila na místo určení a dobrák Pepík se opatrným a nejistým krokem vydal na přesně určené místo, kde směl znovu spatřit svoji líbeznou bohyni a už tam Pepík také stál, byť s obrovským sebezapřením udržoval čisté konto i kalhoty a to už spatřil Marii přicházet, srdce mu zaplesalo a tělo se mu něhou uvolnilo, což způsobilo jen nepatrnou ztrátu koncentrace, která se však ukázala býti osudnou, jelikož řídký a hnědý obsah střev nebohého Josefa se rychlostí blesku přemístil do jeho kalhot a to už na něho Marie mávala a s troškou studu na líci se na něho culila, sic ji trošku zarazil zasmušilý výraz jejího nápadníka, který se netvářil zcela nadšeně. Nicméně zemitý Pepík vsadil všechno na kartu pravdy a bez skrupulí vylíčil vše Marii tak, jak se to skutečně odehrálo. Ta sama brzy ucítila, jak se věci mají, duchapřítomně sundala své gumičky z vlasů a pomohla Josefovi podvázat jeho nohavice, aby se to jeho neštěstí dál netrousilo po chodníku a s určitým odstupem si vedla svého Josefa k sobě domů, kde se Pepík za pomocí teplé vody a mýdla dal do kupy. Nějaké to neposkvrněné oblečení se také našlo a tak se mohl odehrát milostný románek, který se po několika letech mohl změnit v manželství, které bylo okořeněno třemi ratolestmi, v podobě jednoho chlapce a dvou děvčat. Stačila jen trocha duchaplnosti a tolerance.

A co vy, stal se vám někdy nějaký pěkný trapas? Jste ochotni se o něm s námi podělit?


Jak se žije ze sexuální aberací?

27. května 2015 v 11:50 | AkasAkim
Logicky, poprvé jsem si toho všiml někdy v pubertě, mohlo mi být 15, 16 let a nemusím vám jistě říkat, že to byla doba prvních sexuálních pokusů a erotických zážitků doprovázená občasnými návštěvami videopůjčoven. Ano to bylo v době, kdy jsme ani nevěděli, že už za pár let uvedou japonští šikulové na trh placku podobnou známému cédéčku a že se to bude jmenovat dévédéčko a budou se z toho moci pouštět video záznamy, jakožto i erotické. Na to jsme tenkrát mohli zapomenout, nebylo zbytí, než si vystačit z videokazetami, čili véháeskami (VHS). Video jsme doma měli, to nebyl problém a půjčovné za kazetu bylo 30 korun za kus, čili dostupné i pro chudé žactvo a studenstvo. Navíc, když jste si půjčili videokazetu v pátek, mohli jste ji za stejnou cenu vrátit až v pondělí, což skýtalo obrovskou výhodu v tom, že lecjaký rodič odejel o víkendu na chatu, či za vašimi prarodiči, nebo jiným příbuzenstvem a vám zanechali volný byteček, který se na pár hodin stal svědkem menší, případně i větší kalbičky, kde bylo sezváno nejbližší kamarádstvo obého pohlaví. Důležité bylo zajistit dostatek alkoholického pití, zásobník od CD naplnit oblíbenou hudbou a mejdan mohl začít.

Když byla zábava v plném proudu, byl čas na "náhodné" zapnutí tele bedny třeba jen bez zvuku, kde se jako "omylem" objevila kopulující dvojce, případně trojce, nebo dokonce i skupinka lidí. "A jééé, co to tam ty lidičky dělají?" neslo se místností a to už každý pokukoval po nějaké té slečně, jestli by byla ochotna alespoň se bavit na "nešťastnou náhodou" vysílané téma. Základem ovšem bylo si předem proklepnout pozvaná děvčata, zda to nejsou netykavky a husičky, které se hned urazí, případně vám zahrají bandurskou, v nejhorším případě vám i jednu ubalí. Většinou to byly kamarádky, nebo kámošky kámošek, aby bylo všem zúčastněným jasně známo, o co jakože jde. Však to znáte. Pak se už dalo různě špekulovat a každý si hledal nějaký ten volný prostor, kde by si mohl se svolnou slečnou pohovořit, tak nějak beze slov, komunikovat dotyky a usmálo-li se na adolescenta, jehož obličej "zdobilo" acne vulgaris i trošku toho štěstíčka, tak i zaskórovat. Jednou se zadařilo, jindy ne, takový je život. V neděli ještě před příjezdem zrekreovaných rodičů a poté, co jste s maximální námahou a úsilím, byť marně a nedostatečně uklidili veškerý ten bordel po oslavě, mohli jste onu videokazetu, případě kazety zkouknout ještě jednou, důkladněji, sám a potěšit se pomocí ipsace daným erotickým příběhem.

A právě tenkrát jsem si během osamocených hrátek všiml, že se mi to líbí. Co, ptáte se? Někteří už možná tušíte (ano, vy co čtěte ty moje prasárny v rubrice XXX). No zkrátka a dobře, tenkrát jsem si všiml, že erotický akt je pro mě zajímavější a vzrušivější, mohu-li u ladné pornoherečky sledovat kromě jejich koziček a pičky i její nožičky. Líbilo se mi, jak je různě roztahuje a především, jak pracuje s prstíky a s nártem. Jak prstíky choulí jakoby do pěstičky, když je hodně vzrušená, případně prožívá-li orgasmus, nebo jak je naopak od sebe roztahuje. Uvědomil jsem si, že mě to rajcuje. Později jsem z jakéhosi odborné publikace (rozuměj porno časopis) zjistil, že je jedná o parafilii zvanou foot fetišismuš, čili sexuální zalíbenost na pěkné, ženské nohy. Přiznám se, že mě tato skutečnost ani moc nevylekala, neb jsem podrobným studiem později odhalil spoustu dalších a daleko divnějších deviací a úchylek. Zjistil jsem totiž, že člověka mohou třeba přitahovat lidské zvratky, či výkaly. "Tak to jsem jako milovník nožiček dopadl ještě parádně," řekl jsem si s úsměvem na rtech. Následně jsem si také prožitými zkušenostmi uvědomil, že má aberace na nožky není úplně fatalní, že nejsem magor, který obdrží erekci pokaždé, kdy si před ním holka sundá fusky. Tak tomu skutečně není. Jako vysvětlení připojím klasické dělení mužů na horňáky a dolňáky, čili muže, kteří dávají přednost buď ženským prsíčkám, kozičkám a melounům, nebo bochánkům v podobě většího, či menšího zadku, tedy prdelce. A potom jsou zkrátka ještě fajnšmekři, kteří obdivují nožky. Jde jednoduše o to, že když jdu v létě po ulici a vidím nějakou dívku, která mi připadá hezká, kouknu se na její nožky, jestli má nalakované nehtíky, jakou barvou (černou mám nejradši), případně má-li nějaké ozdůbky v podobě prstýnku, řetízku, nebo třeba tetování. Rozhodně nečumím všem ženám po nohách, jen těm, které mi připadají přitažlivé. A nebojte se, na kozičky a na prdelku se podívám také a rád. Ty nožky, to je takový bonus, třešnička na dortu, by se dalo říct. A navíc, má to jednu neskutečnou výhodu. Když civíte ženě na prsa, či na zadek, jste okamžitě nápadní, jak estébák za Havlem, ale když máte sklopený zrak až dolů, vypadáte, jak nevinný jelimánek a nikoho nenapadne, že máte erekci, jak teenager před dámskou šatnou.

A navíc, touto roztomilou zvláštnůstkou trpí i jeden můj oblíbený režisér a není to nikdo menší, než Quentin Tarantino. Copak jste si nevšimli, že jeho filmy jsou plné foot fetish záběrů? Ha Pulp Fiction, Jackie Brown, Od soumraku do úsvitu o Auto Zabijákovi škoda mluvit, tam jsou nožky prakticky furt (viz. fotogalerie pod článkem). On je prostě úžasný a myslí na své fanoušky, kluky úchylný, však on je taky pěkný uchyláček, jinak by netočil takové skvosty. A kdo jiný si asi nechal v restauraci nalít šampaňské do střevíce Umy Thurman?

A jak se tato odlišnost projevuje v intimním životě? To pochopitelně závisí na ochotě partnerky, se kterou žiji. Některé ženy, či dívky mají rádi, když se muž při milostných hrátkách věnuje i jejím nožkám, jiným to vadí, nepřipadá jim to moc erotické, u dalších je třeba potíž v tom, že jsou příliš lechtivé a jakékoli dráždění v oblasti nohou je uvádí do stavu šíleného smíchu, následně se pak milování mění spíše ve srandovní skeč. No co, člověk se alespoň zasměje a pobaví. A jsou i ženy, se kterými se tato aberace provádět nedá s důvodu jejich fobie. Skutečně, moje bývalá spolužačka má na nohy nefalšovanou fobii, při pohledu ať už na vlastní i cizí nohy se jí dělá zle a je jí na zvracení. Stříhání nehtů musí řešit pedikúrou, u které si čte nějaký časopis. Partnerky si ale rozhodně nevybírám pod vlivem ochoty přistoupit na nožičkové hrátky, ale pokud je dívka, se kterou žiji ochotna sdílet tyto radovánky, je to příjemné plus. A jak to tedy probíhá. Nutná je pochopitelně pravidelná hygiena, když vám přijde selka s pole, těžko ji budete olizovat nohy, že? Ba ne, teď vážně. Hygiena je přece důležitá při každém druhu sexu. Je to tedy velmi jednoduché, však to znáte. Oba se vzájemně omyjete, vykoupete, utřete a vaše milá si pak před vás sedne a nožkama vás začne hladit nejprve na vašich nohách, od kolen jede výš, po stehnech až k vaší chloubě, se kterou si pak hraje, laská ji chodidly a masíruje prsty tak dlouho, dokud nejste krásně ztopořen a dokud se nezablýskne kapička touhy, která vyteče z ústí vašeho žaludu. Ona jí blaženě a láskyplně šetře svými prsty a dráždí vás dál, dál a dál…

Takže, jak můžete číst vážené blogerstvo, žít se sexuální parafilií není žádné peklo a já myslím, že sáhnete-li si do svědomí, určitě tam nějakou tu úchylku naleznete. Erotika a sex je přece tak krásná věc, že je nutno ji ochutnávat plnými doušky a dle svých potřeb. A co vy, dohnala vás nějaká aberace?

PS: Vážené dámy, ženy a slečny. Jestli mi chcete udělat radost a jste ochotni rozšířit moji sbírku fotografií ženských nohou, budu vám vděčný, když mi pošlete fota vašich nohou na můj email. Jsem zvědavý, jestli se najde nějaká odvážná. PÁNOVÉ, VAŠE HNÁTY MĚ OPRAVDU NEZAJÍMAJÍ, NEPOSÍLAT.S vyplazeným jazykem

Sny o klidném spánku

20. dubna 2015 v 17:35 | AkasAkim
Sny mají tisíce a tisíce podob, jsou kouzelné a mají čarovnou moc. Není člověka toho, který by občas nesnil. Sníme o lepším životě, o lásce a o všem možném, čehož se nám zrovna nedostává a přáno nám není. Nejvíce snů míváme patrně jako děti, které ve své naivitě a bezbrannosti vnímají Svět zcela jinak, než dospělí. V dětství je všechno o hodně větší, barevnější a voňavější. Dětské sny jsou také pestřejší a mnohdy nemají ani reálný základ, zatímco dospělé sny jsou konkrétnější a praktičtější a také se více odvozují od způsobu a stylu našeho života.

Já vám chci představit člověka, který snil velmi mnoho a to především proto, že jeho život byl poznamenán chorobou, která mu nejen naprosto změnila život, ale navíc ho odsoudila k životu na úplném okraji společnosti, ba co víc, zbavila ho více méně lidské podoby a tím ho obrala i o, byť jen minimální důstojnost. Byl to člověk, kterého milovala jen jedna jediná žena, ba co víc, jen jediný člověk, což byla jeho matka, která ale zemřela, když on byl ještě dítě. Zbytek Světa se ho bál, štítil, vysmíval se mu, nebo se mu při nejmenším vyhýbal a tím mu hrozilo odnětí veškerých pocitů lidskosti, o které však, díky své pokorné povaze zcela nepřišel. Možná, že víte, či tušíte, o kom mluvím, snad jste o něm jen četli, nebo jste viděli film, který o něm natočil David Lynch.

Tím mužem byl Joseph Carey Merrick, Angličan, který se narodil 5. srpna 1862 v Leicesteru, jeho jméno je někdy chybně uváděno jako John Merrick. V dětství u něho propukla choroba, jejímiž symptomy byly silná hrbolatá kůže, otékání rtů a na čele se mu utvořila kostnatá boule. V průběhu jeho růstu také došlo k výraznější asymetrii mezi levou a pravou horní končetinou a významnému zvětšení obou nohou. Kromě již zmíněných tělesných deformací, během dětství upadl a poranil si levý kyčelní kloub. Zranění se zanítilo a zanechalo jej permanentně chromého. Přes všechny tyto těžkosti se nebohý Joseph, byť sám snažil bojovat ze svým nelehkým osudem. Po škole začal pracovat v továrně na cigarety, později se stal podomním prodejcem. Nicméně jeho zdravotní stav, respektive jeho vizáž mu jakoukoli práci velmi stěžovala. Jeho otec ho po smrti Josephovi matky odvrhl a znovu se oženil. Chvíli se o něho k jeho cti staral jeho strýc Charles, který byl holičem a který dal svému synovci alespoň na chvíli ochutnat pocit rodinného zázemí, bohužel jen na chvíli, neboť i on se musel tuze ohánět, aby zaopatřil své vlastní děti. A tak se nešťastný Joseph stal bezdomovcem, případně se uchyloval do místního chudobince. Určitou naději spatřil ve vystupování coby kuriozita v panoptiku, kde vystupovali různě deformovaní lidé a tak se nechal najat právě tam, ačkoliv mu to přinášelo kromě výdělku i další vlnu posměšků a zhrozených výrazů, které se navždy staly součástí jeho života, který se však podobal více žhavému peklu, než čemukoli jinému. V panoptiku mu také byla vymyšlena přezdívka "Sloní muž", pod kterou vystupoval. Jediným světlým momentem týkající se uvedeného způsobu obživy bylo, že panoptikum na popud svého podřízeného navštívil též Frederick Treves, který se později stal Merrickovým lékařem a snad i jediným a opravdovým přítelem, který dal Josephovi alespoň na nepatrné chvilky ochutnat střípky z běžného, lidského života. Treves totiž záhy zjistil, že Merrick, ač je velmi deformován fyzicky, je po mentální stránce zcela zdráv a uvědomil si plně míru utrpení, jímž jeho pacient prochází, aniž by ztratil, i přes odnětí veškeré důstojnosti určitou dávku pokory ke svému životu. Treves dokonce pozval Merricka k sobě domů a seznámil ho se svojí ženou, což Joseph přijal s neskrývaným nadšením a s povděkem. Vždy totiž toužil spatřit, jak funguje běžná domácnost. Personál Londýnské nemocnice, kde Treves pracoval, si na Merrickovo přítomnost zvykl do té míry, že se k němu chovali přívětivě a zdržovali se odpudivých pohledů. To pacientovi zvedlo sebevědomí natolik, že se občas vydal na noční procházku po nemocnici, což mu ale bylo brzo zakázáno, protože na jeho vzezření reagovali negativně někteří další pacienti nemocnice. Dalším člověkem, který byl nápomocen a který článkem do The Times spustil lavinu podpůrných dopisů, ale především finančních darů, které umožnily ubytovat natrvalo pacienta v Londýnské nemocnici, byl předseda nemocničního výboru Francis Carr Gomm. Tento článek také zapříčinil, že se o Josephův život začala zajímat například herečka Madge Kendal, která, ač se s ním nikdy nesetkala, obdarovávala ho svými fotografiemi a jinými dárky. Merricka tak navštěvovali pánové a dámy z vyšší společnosti a nosili mu dárky, jako třeba fotografie a knihy. On se jim odvděčoval dopisy a ručně vyráběnými prezenty, papírovými modely či proutěnými košíky, které se naučil vyrábět. Tyto návštěvy si užíval a postupně se stal natolik sebevědomý, že konverzoval s lidmi, kteří procházeli kolem jeho oken. Také byl velmi poctěn návštěvou princezny Alexandry a jejího manžela, prince z Walesu, kteří mu nato posílali každé Vánoce svá přání. Merrickovi se také jednou podařilo vykonat návštěvu divadla, k čemuž mu pomohli doktor Treves a herečka Magde Kendal. Jednalo se o představení vánoční pantomimy v královském divadle Drury Lane v Covent Garden. Společně s doktorem a několika zdravotními sestrami měli k dispozici soukromé lóže baronky Burdett-Coutts. Podle Trevese byl uchvácen, naplněn úžasem a představení jej zanechalo oněmělého. Po několik následujících týdnů o něm vyprávěl a znovu prožíval jeho příběh, jako by byl skutečný. Několik dnů také strávil na venkově, konkrétně na panství Fawsley Hall, které vlastnila lady Louise Knightley. Tam žil v lovecké chatě a dny trávil procházkami v lesích a sbíráním divoce rostoucích květin. Spřátelil se s místním mladým zemědělcem, který později Merricka popsal jako zajímavého a vzdělaného muže.

Merrickův zdravotní stav se během čtyř let jeho pobytu v Londýnské nemocnici postupně zhoršoval. Potřeboval velké množství péče ze strany zdravotnického personálu a většinu volného času trávil v posteli či křesle se stále menším množstvím energie. Jeho obličejové deformace se průběžně prohlubovaly a patrné bylo zvětšování celé hlavy. Zemřel 11. dubna 1890 ve věku 27 let!!! Merrickova smrt byla označena za nehodu a jako příčina smrti uvedeno udušení, způsobené váhou jeho hlavy poté, co si lehl na postel a zlomil si tak vaz. Doktor Treves ale dobře věděl, že Merrick měl vždy jeden obrovský sen a to moci usnout v leže, jako normální člověk. A tak se stala jeho smrt "nepovedeným experimentem", či splněním přáním, které ho stálo život.


A proč vám tento příběh vyprávím? Pro mě je Merrickův život důkazem obrovské pokory, úcty k životu a k jeho nefalšované kráse. Žijeme v době, kdy povrchní krása hraje prim, všechno a všichni se hodnotí podle toho, jak vypadají, a sebemenší jizvička je vnímaná, jako kaz na kráse. A tak si říkám. Neděláme něco špatně? Vždyť každá naše jizva, či rána je známkou našeho života, prostého žití, tak nač je zakrývat, či se za ně hanbit a stydět. Přestaňme schovávat své rány a jizvy a ukažme svému okolí, jací skutečně jsme. A také na svém okolí nehledejme jen tu povrchní krásu, vnímejme krásu oděnou do jinakosti, zvláštnosti a nedokonalosti. Dokonalost přece není přirozená a povrchní krása je jen kurare, které nám otrávilo zraky. I ten nejkrásnější člověk na Světě zoškliví, vidí-li jen svojí fyzickou krásu. Fyzická krása bez té vnitřní je pouhou nafintěnou a prázdnou ambaláží. No představte si například, že k narozeninám, nebo k Vánocům dostanete dokonale zabalenou a ozdobeně blyštivou a třpytivou krabici, až vám budou oči přecházet, ve které ale nebude zhola nic, žádný dárek. Budete mít radost?


Najdeš jeden rozdíl?

20. dubna 2015 v 17:28 | AkasAkim

Jako kočka a pes

14. dubna 2015 v 17:22 | AkasAkim
Tak by se občas dal nazvat stav vztahu, který spolu prožívají muž a žena. A jak by také ne, vždyť se přece říká, že muži a ženy jsou z jiné planety, Mars a Venuše, uvádí se. Problém je v tom, že oba zástupci tohoto lidského pohlaví žijí na planetě jedné a to na Zemi a dokonce jim bylo dílem osudu určeno býti jedním druhem, tudíž je nutno, aby se rozmnožovali. Ba co víc, postupem času a vývojem se s původně s animálního druhu, který žije instinktivně a pudově vyvinul jedinec, který si vlastní nerozvážností v podobě přílišného vývoje své mysli a později i ega, zkomplikoval situaci a to tím, že kromě touhy a chtíče, potřebuje pro svůj partnerský život občas i takové věci, jako je láska, cit, něha, nebo snad dokonce i oddanost. Všechny tyto aspekty jsou tuze příjemné, bohužel ale jen v případě, je-li vám jich přáno a dostáváno. Pokud tomu tak není, člověk se cítí smutně, mizerně a mnohdy i zoufale.

Také je nutno podotknout, že společenský vývoj mužů a žen se vyvíjel nerovnoměrně a to na úkor žen, o kterých se dodnes nelichotivě mluví, jako o slabším pohlaví. Již dávno se pomyslné vlády nad Zemí chopil muž a ženu považoval a v některých souvislostech i kulturách, či náboženstvích do dnes považuje, jen jako svoji ozdobu, případně jako nosičku svého potomstva. Moderní a technická doba dosti hrany tohoto nesouladu otupila, nikoli však úplně a tak žena musela nalézt zbraně, se kterými by mohla proti této mužské nadvládě bojovat. A tuto zbraň žena našla a to v oblasti, která je pro muže nejchoulostivější a nejzranitelnější, sice v erotice a sexu. Odjakživa je určeno, že muž se stará o potravu a zároveň poňouká ženu se rozmnožovat, aby se ona mohla starat o budoucí generaci.

Ale s moderní dobou si ženy dokázaly své jednání vycizelovat tak, že pomalinku, ale jistě dokázaly převzít vládu nad Zemí a to dokonce takovým způsobem, že muž má stále pocit jisté nadvlády, situace se však už mění, není-li už zcela jiná. Zatímco v pravěku muž ženu zkrátka a dobře obskočil a pokud se zadařilo, tak ji i obtěžkal a nic jiného neřešil (neumím si představit neandrtálku, jak vyčítá svému "partnerovi", že ani neprožila orgasmus) a v podstatě ještě v nedávné historii muž činil to samé díky svému egoismu a sebestřednému uvažování, které doprovázely společenské a kulturní zvyklosti. Ženy už byly schopny rozeznat, zda se jím milování líbilo a zda byly zcela uspokojeny, ale o takových věcech se mluvit nemohlo a tak ženy mlčely, při nejlepším se svěřily své nejlepší kamarádce. Technická doba ale situaci rapidně změnila a tím se dostávám k meritu věci. Touha žen po rozmnožování a po potomstvu zůstala, ale ženy stále více samozřejmě preferují nutnost a potřebu svého uspokojení. S kvapným nástupem těchto nových morálních kodexů a ve světle společenské otevřenosti a částečně i vlivem pornografie, kterou někteří jedinci bohužel vnímají jako reálnou podobu erotiky a lidské sexuality, se ze sexu stal tak trochu závod, ve kterém ženy povýšily svoji nutnost žíti s alfa samcem na n-tou, respektive si ji plně uvědomují a jdou si za ní, což se muži ve své hrdosti a pýše snaží splnit, mnohdy však marně, což už v tak ukvapené době, která partnerským vztahům spíše nepřeje, na pohodě zajisté nepřidá.

A to nabádá zamyslet se, kde se stala chyba. Ano, důvod, proč si muž a žena ne zcela rozumí, ačkoliv po sobě touží, nebude jeden. Ale uvažujme čište filosoficky. Řekneme, že láska i touha jsou v podstatě jen chemické reakce odehrávající se v našich tělech. Tudíž mě napadlo hledat onu příčinu ženskomužského hašteření a nesouladu právě uvnitř lidského těla a to přímo v jeho středu, ve kterém se nachází genitálie, čili pohlavní orgány. Základní motivací pro milování je přece sexuální vzrušení a samotný prožitek z milostného aktu zakončený vyvrcholením, neboli orgasmem. Podle mě je právě tento prožitek aktu a orgasmu u obou pohlaví rozdílní a to především v intenzitě a mocnosti prožitku. Všichni přece víme, jak probíhá a vypadá lidské vyvrcholení a není pochyb o tom, že tady byla příroda vůči ženám o mnoho štědřejší a pestřejší, ačkoliv díky společenským zvyklostem, o kterých jsem se již zmínil, se to tak neprojevovalo. Ženský orgasmus je o mnoho silnější, než u mužského vyvrcholení. Také je o mnoho delší a především ženy ho vnímají emotivněji, než muži. Mnohá žena se po něm rozpláče, či jinak projeví svoji spokojenost. Zatímco muže žene pouze jen pud, jelikož jeho orgasmus je nutný pro ženino oplodnění, žena chápe své vyvrcholení, jako dar, který je jí poskytován přírodou pro její potěšení. Je třeba si také si uvědomit, že ženské tělo je pro lepší erotický prožitek lépe přizpůsobeno. Mužské i ženské tělo nabízí mnoho erotogenních zón, které jsou ale u ženy prokazatelně citlivější. Lesbické rčení, že žena nejlépe ví, kam žene sáhnout, nabývá v těchto souvislostech i trošku jiných rozměrů. Nejsensitivnějším erotogenní zónou je pochopitelně kouzelníček Klitorísek. Tento orgán v embryonálním stavu pochází ze stejné tkáně, která u mužů vytváří jejich penis, je složen zhruba z 8000 nervových buněk, to je největší koncentrace na celém lidském těle a paradoxně je to dvojnásob, jako na celém mužském údu. O jeho síle a moci tedy není žádných pochyb a v obraze toho, že klitoris je jen malou, byť nejcitlivější součástí ženina libida, se jeví situace o mnoho jasněji (a to ani nezmiňuji tajemstvími opředený bod G), protože zde se právě střetává nesourodost přírody s vývojem chápání lidské sexuality. Z hlediska prožitků sexu je přece žena o mnoho napřed, než muž. Navíc do následného vztahu vkládá více citu a emocí, než on, měla by to být tedy ona, kdo by měl muže dobývat a v této oblasti ho edukovat a ne naopak. Trabantem přece také nebudete roztlačovat kamión, a když ano, daleko s ním nedojedete. Neměly by ženy místo hledání alfa samce vzít situaci do svých "rukou" a chovat se jako jedinec, který je v tak zásadním aspektu, jako je rozmnožování a sex o mnoho silnější, tudíž by měl být i a priori dominantnější?

Pravda o Akimovi

1. dubna 2015 v 11:49 | AkasAkim
Tento článek má dva důvody. Nesnáším lež a tak jsem se rozhodl o sobě napsat úplnou a nepokrytou pravdu. Už vás nechci zkrátka dál oklamávat milí blogeři. A ten druhý důvod je, že chci vzdát hold a úctu českým lékařům, jmenovitě českým plastikům, čili doktorům zabývající se plastickou chirurgií.

Už to zkrátka nemohu vydržet a tak to musí ven, milí přátelé. Narodil jsem se, respektive narodila jsem se jako žena, což by nebylo nic hrozného, kdybych se ale nenarodila jako extrémně ošklivá a znetvořená žena. Byla jsem tak ohyzdná, že můj otec i matka, hned několik minut po mém narození spáchali rituální sebevraždu, přičemž prosili Boha i Satana za odpuštění, protože jim bylo tíživě líto, že na Svět přivedli takovou zrůdu. Také doktor, můj porodník nesl situaci ohledně mého porodu velmi těžce, několik dní poté, odevzdal svůj medicínský titul a rozhodl se dále vykonávat už jen práce kopáčské, s tím, že tam snad nic nezkazí. Nedisponoval však potřebnou sílou k tomu, aby tuto práci mohl vykonávat, a tak zvolil jinou variantu, tudíž práci, ve které, když se něco nepovede, nic se nestane, maximálně za to dostane tučné odstupné. Ano, tušíte správně, stal se politikem. Také zdravotní sestry, které asistovaly u mého porodu, dostihl nemilosrdný osud, i ony se vzdaly lékařské praxe a nastoupily coby nevěstky lásky v jednom známém bordelu.

Vyrůstala jsem tedy v dětském domově a můj život byl od malička jedno veliké utrpení a čiré peklo. Všichni mi tam totiž říkali zrůdná Akimka. Veškerý personál dětského domova se mě bál, případně štítil a děti se mi nepokrytě smáli, mučili mě a všelijak týrali. Ale já se jim ani moc nedivím, byla jsem opravdu šereda. Nemusím vám snad vysvětlovat, že mě má vizáž tuze trápila a od malička jsem snila o plastické operaci, která by mě jednou a provždy zbavila mého cejchu. Navíc jsem si v pubertě uvědomila, že duševně se necítím býti ženou, nýbrž mužem a tak byla nasnadě i změna pohlaví, zkrátka, když změna, tak úplná a dokonalá. Jenže, takové operace pochopitelně jsou poměrně drahé a já se tedy rozhodla si na ně vydělat, jakožto atrakce v jednom obludáriu, které kočovalo po vlastech evropských i zámořských a kde vystupovali podobně postižení lidé. Tuhle práci jsem dělala celých deset let. Ano deset let jsem se dobrovolně stávala terčem posměchu, ale trpěla jsem s nadějí, že tato tortura jednou skončí, já podstoupím veškeré potřebné operace a bude ze mě nádherný, mladý muž.

A jak jsem si usmyslela, tak se také stalo a to v době, kdy mi bylo 26 let. Lékaři odvedli profesionální, precizní práci a výsledek byl více, než dokonalý. Stal se ze mě mladý muž, navíc s maximální přitažlivostí, ženy mě obletují, o sex si říkat nemusím, je mi poskytován automaticky. Ze zrůdné Akimky, stal se neodolatelný fešák Akim. Nezkušené dívky přede mnou nezvládají utajit svou panenskou roztouženost, svlékají se a nepokrytě přede mnou onanují, přičemž doslova škemrají o to, abych je zbavil jejich nevinnosti, což mi umožnuje penis, který mi lékaři vytvořili z pyje koňského. Snad vám nemusím řikat, respektive psát, jaká je to pro mě úleva. Nyní už se nemusím bát podívat se do zrdcadla, anebo bez obav vyjít na ulici. Je až s podivem, kam dnešní medicína pokročila, když umožnuje udělat z extrémně ošklivé ženy, tak pohledného a dokonce sexuálně aktivního muže, jako jsem dnes já. No posuďte sami, připojuji 2 fotografie, na první jsem ještě coby monstrózní žena, které se lidé bojí a štítí a na druhé už jako maximálně přitažliví muž, který musí ženy doslova odhánět.



Kdy přestává být muž mužem?

21. března 2015 v 21:31 | AkasAkim
Původně jsem chtěl napsat čistě veselý až vtipný článek o jaru, které se nám pomalu, ale jistě blíží, respektive už nám buší na vrátka a myslím, že nebude čekat, až mu pootevřeme, ale vtrhne k nám tak říkajíc bez pozvání, ono se zkrátka ptát nemusí, tak je to přece od přírody dáno. A vezme-li to kalendářně, tak dnes je první jarní den, a tak by se dalo říct, že jaro už nám začíná vládnout.

A takhle jsem chtěl pokračovat pěkně zvesela a radostně, ale pak jsem si opět uvědomil, že všechno má svoji dark side, svoji temnou, či stinnou stránku věci. Ano, tak to už to na Světě bývá, nic není jen pozitivní, skvělé a viděno v růžových barvách. Také jsem si vzpomněl na příhodu, kterou mi v loni vyprávěla kamarádka. A tak sám nevím, jak tento článek dopadne, budu zkrátka psát to, co mi právě bleskne hlavou, snad se mi to podaří alespoň nějak rozumně poskládat, aby to mělo hlavu a patu, ale dobrou kvalitu článku vám s klidem slíbit nemohu a také se obávám, že konec bude dosti trpký.

Zatím tedy ale ještě budu pokračovat s veselou notičkou na rtech. Je jaro, příroda se probouzí, i když při pohledu z okna koukám, že opravdu z volna, ale jsem jistý, že nebude dlouho trvat a všechno se bude jarně radovat, tráva obdrží zas svůj sytý odstín, stromy též cinknou smaragdem a veškerá květena se zabarví, až oči budou přecházet a všechno bude krásně vonět, že se z toho alergici poserou (dámy prominou). Také fauna se už jistě probouzí a každý živočich si nejprve najde něco dobrého na zub, a když se dobře nakrmí, bude se snažit najít nějaký ten protějšek. Sameček samičku, druh družku…

… a pak nám pánové nastane kurevský peklo. Každý rok je to totiž stejný. Jakmile se teploměr vyšplhá výše, než ke dvacítce, což nemusí už dlouho trvat, veškeré ženské pokolení se samozřejmě začne vysvlékat ze zimních bund, kabátů a kozačky nahradí tenisky a střevíce. A když teploměr povyleze ještě o kousek výš, tak nastane čas pro zbraně hromadného ničení v podobě sukýnek pod prdelku, triček, tílek a bodýček. A to se pak na to muž, chudák zmatený a zrovinka jarem probuzený musí nevinně koukat a kochat se tou dívčí a ženskou krásou, která se mu náhle rozprostře před očima a bude jí všude plno, kam jen vstoupí, bude nějaká ta luxusní kráska, jen spoře zahalená a instinktivně, byť nevědomky svádějící a žadonící o oplodnění. A to se jako pak má člověk, rozuměj muž ohlídat a nezírat, jak nadržený adolescent, co ještě nepoznal kouzlo samohany. Vždyť je to pro toho chudáčka samečka takový šok po té zimě, kdy jsou děvčátka a ženštiny krásně zabalené v péřovkách a mají od mrazu opuchlé tvářičky a červené nosíky, coby rampouchy, jen cvrnknout, aby jim upadl. A najednou přehlídka pomalu ve spodním prádle všude, kam se otočíš. Potom v létě už to jaksi jde, člověk, opět rozuměj muž, se aklimatizuje, vybouří se a už to bere tak nějak z nadhledem. Ale první parné dny jsou pro nás šokující podívanou. Ono, třeba když vlezete ve vlaku do kupíčka, kde sedí samotná náctka a má odhalené nožky přehozené přes protější sedadlo, na které si sednete vy a ještě na vás laškovně mrkne, že jako, jestli vám to nevadí, vy pochopitelně pokývnutím odpovíte, že ani náhodou a začnete s ní nenuceně konverzovat, přičemž se jí pochopitelně díváte jen na obličej, tedy do očí a až po chvilce, v rámci periferního vidění obhlédnete situaci, kam že ta její sukýnka asi sahá a vy alespoň doufáte, že si ten nevychovaný spratek s tělíčkem andělíčka nezapomněl doma gaťky a když jo a skrze přední rozparek džínové sukénky, zapnutý jen na pár knoflíčku na vás občas vykoukne narůžovělá jeskyňka… To je pak z vámi amen, máte mlhu před očima a nevidíte nic jiného, než otevřenou náruč přísedící cestující. A tak se začnete snažit děvče zaujmout a doufáte, že se vám to podaří do té míry, že ona nabyde dojmu, že i její jarem zduřelé a zvlhlé tělíčko si žádá mužskou blízkou přítomnost a to co nejdříve. Někdy to vyjde, jindy ne. A do takových situacích se dostanete třeba i několikrát za týden. Tento příklad byl extrémně náročný, zdaleka ne všechny ženy a dívky jsou takto vyzývavé. Bohužel, ne všichni muži jsou schopni překousnout odmítnutí a dokonce jsou muži, kteří se neovládnou a hodlají si ženu, či děvče "vzít" i bez její vůle. A tím se dostáváme k odvracené straně věci, vstupujeme na dark side, která může být pro určenou ženu osudovou a až příliš krutou.

Popíši vám historku, kterou mi vyprávěla má kamarádka, která se shodou okolností udála též ve vlaku (já mám na ty vlaky snad obsesi, či co). Kámoška přejížděla v loni jen z města do města, necelých 13 kilometrů, coby kamenem dohodil. Byl to klasický vagon ze sedadly, nikoli kupíčkový typ. Bylo to večer za parného léta a tak kámoška měla tričko a sukni. Vagon byl skoro prázdný, jen si všimla jednoho celkem pohledného a celkem dobře oblečeného mladíka, značkové tričko a kraťasy, seděl nedaleko ní. I on si jí všiml a asi se mu zalíbila a to bohužel, protože muž neznaje studu a prost veškeré morálky počal před ní vykonávat ipsaci a to dost nepokrytě. Průvodčí byl momentálně kdesi a tak se kámoška zvedla a přešla do jiného vagonu, doufaje, že jí muž nebude následovat, což neučinil a ona po několika minutách vystoupila v cílové stanici "bez úhony." Jen si pohlídala, jestli masturbant nevystoupil též, což se naštěstí nestalo. Když nám to později vyprávěla, nebyl jsem jediný, kdo zlostí skřípal zuby, v partě jsme se shodli, že tohle už je hodně přes čáru a že muž může být nadržený, jak chce, ale tohle se prostě nedělá, že takové věci je nutno nechati na doma.

Ono se říká, že tihle onanisté nemají potřebu nikomu ubližovat, že si prostě udělají to svoje a jdou pryč, ale pro tu ženu, či děvče to zajisté není nic příjemného a navíc tímhle to mnohdy bohužel nekončí. Ano mluvím o znásilnění, kterého dobou spíše přibývá. A to už je vskutku obrovský společenský problém. Navíc, když si uvědomíme, že ohlášené případy jsou jen malým zlomkem veškeré sexuální agresivity konané vůči ženám. Málokterá znásilněná žena se totiž rozhodně skutek ohlásit, buď se bojí výhružek agresora, ve větší míře jí v tom ale brání představa, že bude muset celou situaci vyprávět nejprve na policii, případně pak u soudu, což se může rovnat pocitům stejné hořkosti, jako samotný akt. Mnohé ženy se také za čin svým způsobem i stydí a pochopitelně ho vnímají jako své pokoření. Všeobecná představa, že pachatelem znásilnění je vždy jakýsi pobuda, opilec, zoufalec zkrátka muž z okraje společnosti je nesmyslná. Je alarmující, že více než polovinu pachatelů znásilnění tvoří muži, kteří se rekrutují z okolí oběti. Patří k jejím příbuzným, přátelům, známým či spolupracovníkům. Mnohdy to jsou muži, kteří jinak sexuálně nestrádají, vedou normální sexuální život, mají rodinu, děti. To je na celé situaci to nejděsivější a také je nutno si uvědomit, že ta neblahá záležitost v drtivé většině případů nekončí samotným aktem. Dívky a ženy si mohou následky nést dlouho, mnohdy po celý život. Jedná se často o psychické problémy, neschopnost navázat vztah, případně vést běžný partnerský život, odpor k sexu jako takovému je v těchto případech také velmi běžný. Oběti znásilnění často hledají cestu ven z klíčivých pocitů v drogách, alkoholu, v automutilaci, případně si vezmou i život. Jejich stavy pochopitelně vnímá i jejich okolí, jejich blízcí a rodina, ačkoliv se jim děvče, či žena třeba ani nesvěří. Ta daň za chvilkový pocit úlevy pachatele je tudíž hodně vysoká a neférová vůči ženám. A to se zdráhám psát o sexuálním násilí páchaném na dětech. Je zřejmé, že oběti znásilnění prožívají peklo, je přece spousta faktorů, které situaci ještě zhoršují, žena může být věřící, nezkušená, nezbavena poctivosti, asexuální, lesbického zaměření, nebo zamilována do muže, který na ní doma čeká…

A jak o znásilnění smýšlejí zákony?

(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
(5) Příprava je trestná.



Nepřipadají vám tyto trestní sazby příliš a až směšně nízké za to, že pro několik minut vlastní rozkoše zbaví někdo někoho jiného možnosti prožít krásný a láskyplný život. Já určitě nejsem dokonalý člověk a dokonalý muž už vůbec ne, ale muž, který si podvolí ženu násilím, u mě zkrátka přestává být mužem…
 
 

Reklama